Sekce

Galerie

/gallery/Kate-kate-beckinsale-838696_100_100.jpg

Po krátkém čase se opět vracíme do Forks. Víme, jak první kniha skončila a já neměla srdce, abych vás déle trápila.

Druhá kniha s názvem Pronásledovaní bude sledovat osudy Cullenů-Plattů po návštěve Volturiových a Victorie.

Jak se s nastalou situací Eve vyrovná? Přežije? Bude žít nebo raději zvolí smrt?

Mnoho otázek a žádná odpověď. Snad se nějaké dozvíte v prologu a první kapitole.

Druhá kniha Mé oči se nepletou, která se jmenuje Pronásledovaní bude o trochu jiná než kniha první. Děj bude vyprávěn ze dvou pohledů. Určitě tušíte z jakých dvou, pokud ne, nechte se překvapit.

Zároveň se omlouvám všem čtenářkám, které utrpěly mírný nervový šok, způsobeným zakončením první knihy. Musím přiznat, že jsem byla zaskočena, ale konec byl nevyhnutelný, protože by příběh neměl jak dál pokračovat.

Doufám, že budete číst dále a vydržíte. Slibuji, že ač je tento díl trochu jiný, určitě se u něj zasmějete a na konci vám srdce zaplesá, tentokrát radostí.

Další informace, ohledně vydání knihy, vám během následujích dílů poskytnu.

Vaše Nikol18


 

 

Prolog

Mezi stromy se mihnul temný stín, který byl zlověstnější než cokoliv, co mladík ve svém životě doposud viděl. Přerývaně dýchal. Marně lapal po dechu, kterému se mu po dlouhém a vyčerpávajícím běhu vůbec nedostávalo. Ruka mu bleskově vystřelila k hrudníku, kde si tisknul srdce. Divoce bušící srdce, které jediné vědělo, co ho brzy čeká.

Ohlédl se mezi stromy a když opět zahlédnul ten stín, srdce se mu málem zastavilo. Prudce vyrazil se svého stanoviště. Pro oporu se odstrčil volnou rukou od kmenu vzrostlého jehličnatého stromu.

Do mladíkovy tváře se opřel studený severský vítr. Do očí mu vehnal maličké sněhové vločky, které se začaly prodírat skrz hustý příkrov korun stromů tohoto lesa. Opět se ohlédnul. Stín byl ještě blíže než před chvílí. Chtěl zakřičet, ale z hrdla mu vycházelo jenom chrčení způsobené námahou vynaložené na jeho zběsilý útěk.

Ve skrytu duše doufal, že tomu stínu unikne, ale čím rychleji běžel, tím stín byl v těsném závěsu za ním. Věsil se mu na paty a málem mu dýchal i na krk, ale pokaždé, když se mladík otočil, nikdo tam nebyl. Jen se pohnuly větvičky a lehce se komíhaly ve větru.

„Jdi pryč!“ zaječel konečně, v ruštině, a přidal do kroku. Už se mu točila hlava z nedostatku kyslíku. Spotřeboval ho všechen pro plíce, proto nebyl krevní oběh schopný si při té rychlosti odebírat svoji potřebnou dávku kyslíku pro mozek.

„Mě se nezbavíš,“ zašeplat hlas. Zdálo se, že je těsně za ním, ale zároveň na hony vzdálený.

Mladík vydoloval ze svého těla poslední zbytky sil a rozběhnul se po klikaté pěšině, která se táhla mezi stromy. Viděl, jak se na její ušlapaný bahnitý povrch, snášejí sněhové vločky. Sníh letos přišel neobvykle brzy. Nebyl ani konec září a už sněžilo. V jiných státech by to byl šok, ale v Rusku ne. Tam byla mnohem krutější zima než dál v západní Evropě. To mladík moc dobře věděl a huboval se za to, že utekl zrovna do toho lesa.

Les, jímž uháněl, patřil jeho rodině už po celé generace. Jeho historie se táhla hluboko do minulosti, ještě mnoho let před Romanovce, poslední monarchy, kteří vládly feudálnímu Rusku.

Vystrašeně se ohlédl a doloval ze svalů chabé zbytky svých sil. Zbývaly mu necelé dva kilometry, aby se dostal k silnici, kde mohl zastavit nějaké auto nebo náklaďák, který by ho mohl zachránit před tím stínem. Vzpomněl si na svoji matku. Vzpomínal na její kárání, že by se měl více věnovat skutečnému životu a neutápět svůj talent v knihách, které nemají se skutečným světem nic společného, ale kdyby tak věděla.

Proklínal sám sebe, že vůbec někdy na tu knihu pomyslel, že se jí někdy dotknul, že ji otevřel a začal číst. Četl jí podobné již desítky, ale tahle ho oslovila více než kterákoliv jiná. Dala mu odpovědi na jeho otázky, které jím zmítaly od raného dětství. Potřeboval se dozvědět, jestli neblouzní, jestli si to pouze nevybájil a není zpitomělý fantazií jiných lidí. Ta kniha mu dala odpověď a napověděla mu, že nebude sám. Nemůže být sám.

Zatřásl hlavou, aby na to přestal myslet. Chtěl se toho zbavit. Teď, když věděl co to obnáší. Vždy věděl, že je jiný, že mezi ostatní nebude zapadat tak, jak by si jeho rodina přála. Zpočátku za to byl velmi rád, ale čím více do toho zabředával, tím si uvědomoval, že něco není v pořádku a právě se mu to potvrdilo.

Ty sny. Ty odporné noční můry, které mu nedávaly spát a ničily ho až do morku kostí. Už to nechtěl. Nechtěl to. Chtěl se to ho teď zbavit. Kéž by o tom nikdy nezačal přemýšlet, ale na to bylo již pozdě a stín, který se mu lepil na paty, byl toho důkazem. Zašel až příliš daleko.

„Nech mě být!“ zařval chraptivě. Z ledového vzduchu ho začalo nepříjemně pálit v hrdle. Cítil, že mu tuhnou celá ústa, necítil jazyk ani rty. Vzduch byl příliš chladný a on se hnal tak rychle, ale zdálo se, že to není dostatečně rychlé.

Pokud se nedostane pryč, buď se zhroutí a poddá se tomu stínu nebo uteče a stráví dlouhé týdny v nemocnici se zápalem plic, ale raději by byl, kdyby ho ten zápal zabil. Všechno by se tím vyřešilo. Žádné problémy, žádné domněnky, prostě jen další Rus, který podcenil zimu. Bylo to tak snadné.

To si však nemyslel stín za jeho zády. Byl od něj jen několik kroků. Přesto ho mladík nemohl vidět. Vždy ho postřehnul pouze koutkem oka, protože byl rychlejší než všechny mladíkovy reflexy.

Téměř neslyšeně se přemisťoval z jedné strany na druhou. Navozoval tak atmosféru, že jsou pronásledovatelé dva, ale na mladíka si nepřišel. Věděl s kým má tu čest a přesto se mu snažil uniknou za každou cenu, i za to, že by ho skolil infarkt nebo by se udusil z nedostatku kyslíku. To on nemohl dopustit.

Mladý Rus před ním stále držel tempo. A proč taky ne. Byl to skvělý sportovec v nejlepší kondici. To on věděl, proto ho zkoušel jak dlouho vydrží.

„Mě nedostaneš!“ zasípal Rus aniž by se ohlédl.

„To si jen myslíš,“ zašeptal stín ďábelsky a usmál se. V končícím dnu, který občas prořízly sluneční paprsky, se mu kůže na rukou leskla jako diamant a oči, které na něj vyhlížely z temnoty zpod jeho kapuce, rudě plály. Vypadal jako démon. Démon jež si přišel pro hříšníka. Mladíkovi připomínal slavného Ruského šarlatána Rasputina, ale tenhle byl o hodně menší, ale podobu jeho tváře nezahlédl, pouze rudý plášť, když utíkal z domova, kam si pro něj přišel.

„Nikdy mě nedostanete, ani…“ vykřiknul bezmocně. Zbytek slov se ztratilo v jeho křiku, který způsobil padlý kmen o než mladík zakopnul a zhroutil se na omrzlou zem. V kotníku mu nepříjemně zapraskalo. Bolestivě zařval a hned si chytil nohu a válel se po zemi a drtil mezi, pevně stisknutými, rty další křik.

Musím dál!

Pokusil se vstát, ale kotník měl zlomený. Bolelo ho to jako čert, ale překonal bolest alespoň trochu a kulhavě se rozešel dál, ale po pár metrech se zhroutil v šílených bolestech.

Na hrudníku ho nepříjemně pálilo. Hlava mu třeštila a v kotníku mu cukalo. Chvěl se po celém těle a cítil, že se jeho zkáza již blíží.

Já se nevzdám!

Marně zatínal zuby a plazil se po ušlapané lesní cestě stále dál. Bláto se pod jeho horkýma rukama nepříjemně mazlalo. Povolovalo z ledového sevření díky mladíkově teplotě. Zhoršovalo mu to postup vpřed, který byl stejně marný. Stín byl už o něj. Jeho oči byly temně rudé a škodolibé. Když se sklonil níže, oči skryl lem kapuce, ale zároveň odhalil bezkrvé rty, které si olíznul jazykem.

Pomalu se k mladíkovi více sehnul. Dlaní ho chytil za černé vlasy a hlavu zavrátil dozadu. Odhalil tím jeho krk, kde se mocně chvěla krční tepna. Upír se na ni podíval a v krku ho začalo pálit.

„Mě nedostanete!“ zařval mladík.

„Chyba Nikolaji. Už je pozdě.“ Podíval se mu do očí a pořádně mu zavrátil hlavu a zakousnul se mu do krku.

Lesem se nesl Nikolajův bolestný řev.



1. kapitola – Nechci být upír

Eve

Byla jsem zmítaná uvnitř temnoty, která mě pohltila po prudkém úderu od Victorie. Strachovala jsem se nejen o svůj života, ale něco mi vzadu v hlavě napovídalo, že něco není v pořádku. Slyšela jsem hlasy. Obklopovaly mne ze všech stran, křičely, hulákaly a mě z toho třeštila hlava.

„Eve!“ Tak tenhle hlas bych poznala kdekoliv na světě. Hlas mého anděla strážného, bez kterého bych se ve svém novém životě neobešla. Bez kterého bych nebyla vůbec nic, jen troska.

„Carlisle!“ Kéžby šlo ho pohladit, utěšit, ale vůbec jsem necítila tělo ani nic jiného, neovládala jsem nic, jen jsem seděla skrčená v temnotě a poslouchala hluk okolo sebe.

„Zranění jsou vážná, ztratila moc krve.“ Krev. Moje krev. Vždyť jsem ji uklidila. Spálila, aby tu nebyla cítit, ale moment. To nepříjemné teplo, které jsem cítila mezi nohama asi nevěstilo nic dobrého. Tušila jsem to a ne jen to.

„Musíme ji odvézt do nemocnice, Edwarde!“ Nemocnice? Co to bylo? Budova, kde se léčí lidi, ale také umírají, byl snad tohle můj případ?

„Na to už je pozdě, musím to udělat jinak zemře!“ Co tím myslel? Co musí udělat? Co chce udělat?!

A náhle mi to došlo.

Ne! Ne! Ne! To nesmíš udělat Edwarde! Chtěla jsem na něj zakřičet, ale nešlo to, nedokázala jsem pohnout ani ruku, abych se bránila. Ničím. Jen jsem tam prostě byla a vnímala ušima okolí.

Možná jsem na kratičký okamžik upadla do blaženého spánku, nebo odešla do věčné nicoty, ale trochu ke smyslům mně nabudilo šílené pálení, které se mi rozlézalo po celém těle.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Tohle jsem nechtěla, nechtěla jsem věčný život, milovala jsem smrtelný život. Těšila jsem se na smrt. Čekala jsem na ni jako na smilování. Chtěla jsem se díky ní vykoupit. Chtěla jsem očistit svoji duši. Očistit své činy, díky kterým zemřela moje rodina. Díky smrti bych byla navždy s nimi, ale jako nesmrtelná to není možná. Ztratila jsem veškerou naději.

Tělo jsem měla v jednom ohni. Chtěla jsem křičet, hulákat, vztekat se, mlátit kolem sebe, jenom abych protestovala kvůli osudu, který někdo rozhodnul za mne. Nechtěla jsem za sebe nechat rozhodovat. Měla jsem již dávno naplánované, co se svým krátkým a ubohým životem udělám a pak si někdo přijde a celé to zkazí.

Ach, Edwarde.

Snažila jsem se pohnout, ale nešlo mi to. Neměla jsem vládu nad svým tělem. Vzdalovala jsem se z něj. Odcházela jsem a vůbec jsem s tím nemohla nic udělat, ale musela jsem být silná. Pokusit se o to.

Moje mysl mě udržovala alespoň trochu bdělá, abych dala možnost tomu mému drobečkovi, který byl pod mým divoce bušícím srdcem. Jenže něco se mi snažilo vnutit myšlenku, že to už nemá cenu, že to bylo ztraceno, že moje dítě bylo ztraceno, ale tak lehce jsem se nechtěla vzdát.

Vzpomněla jsem si na maminku. Tolik se mi po ní stýskalo. Přála jsem si ji obejmout a přivinout se k její hrudi. Vdechovat její vůni a cítit se v bezpečí.

Bylo to pryč. Všechno bylo nenávratně pryč a já se propadala do temnoty. Nedokázala… nechtěla jsem bojovat. Byla jsem tak unavená. Pomalu jsem se tomu pálení poddávala. Chtěla jsem, aby to už skončilo, i když jsem se měla snažit kvůli tomu malému. Jenže na to už bylo pozdě.

Tím jsem si byla jistá. Jen na kratičkou chvíli zaplála naděje a touha po životě, která byla vzápětí zadupána do země. Padala jsem do hluboké temnoty, kam mne vůbec neprovázel tlukot mého srdce. Už jsem ho neslyšela. Bylo ticho. Tak strašné ticho. Dostala jsem z něj strach. Chtěla jsem něco udělat, ale necítila jsem žádnou vládu nad tělem. Jako bych byla ve vlastní hlavě. Jen jako pouhý pozorovatel, která není nic. Pouhá myšlenka, která může všechno jenom pozorovat. Je něčím, co bude u konce upíří proměny naprosto transformována a stane se z ní krvelačná bestie lačnící po krvi.

Já taková však nechtěla být. Chtěla jsem být sama sebou. Chtěla jsem být Eva. Ne Eve, kterou si osvojili Cullenovi, či spíš teď Plattovi. Nechtěla jsem být upír a ani už ta holka, co žije ve Forks. Chtěla jsem to být zase já. Obyčejná holka z malého města, co se snaží si najít práci.

Ozvalo se dlouhé a nepříjemné pípnutí, které mi naprosto trhalo uši, které jsem ani neměla. Nevěstilo to nic dobrého. Tušila jsem, že je se mnou konec. S mou lidskou částí. A já, poslední záchvěj její podstaty, byla zatlačena hluboko, aby se místo ní v mé hlavě objevila ta bestie.

„Neopouštěj mě…“ Ten hlas byl tak zastřený, že jsem nedokázala poznat komu patří. Chtěla jsem natáhnout ruku a dotknout se jeho majitele, bych věděla, kdo to je, ale vůbec to nešlo. Byla jsem pouhé nic ve svém vlastním těle. Vzdala jsem to a nechala se táhnout do temnoty, která se na konci rozevírala ve velký kužel světla. Něco mě k tomu táhlo a já za tím chtěla jít.

„Být tebou, ještě bych tam nešla,“ ozval se za mnou někdo. Otočila jsem se a dívala se do tváře dívky. Stála v temnotě a já jen neurčitě rozeznávala její rysy a celou postavu.

„Proč?“ zachraptěla jsem a chtěla se dotknout hrudníku, protože jsem na něm ucítila šílenou tíhu následovanou nepříjemným pocitem jakoby mi na něm někdo tancoval kankán.

„Nepřišel ještě tvůj čas, máš ještě mnoho práce.“ I když jsem stála na pomezí mezi tmou a světlem, tohle mi trochu naburcovalo smysly.

„Takhle se většinou vyjadřuje Bůh, jsi Bůh?“ Hned po těch slovech jsem si připadla jako naprostý hlupák, která si namlouvá něco, co není vůbec pravda.

„Nejsem Eve, jen tě žádám, abys nešla za tím světlem. Spolu máme ještě spoustu práce.“

„Práce? Jaké práce?“ Stáhla jsem se z hranice světla a temnoty. Bolelo to. Celá jsem se zachvěla a trochu zkroutila, ale vzápětí to přešlo.

„To ti nemohu říct, ale slibuji, že nebudeš litovat.“

„Nebudu litovat?“ Papouškovala jsem.

„Ne. Slibuju.“ Natáhla ke mne ruku a já se jí mohla letmo dotknou, ale neudělala jsem to. Nechtěla jsem. Ta hranice světla a temnoty mi ukázala cestu. Cestu, na kterou jsem se měla vydat. Nebylo z ní úniku. Z ničeho už nebylo úniku a ta holka, nebo kdo to byl, byla pouze překážkou k té veliké cestě. Nemusela jsem přeměnu přežít. Určitě nebylo pravidlo, že každý kousnutý musí přežít a já zatoužila po tom, abych se té statistice vyhnula.

„Eve…“ zašeptala mým směrem. Opět jsem se přiblížila k hranici, ale klesnula jsem. Ne na kolena, prostě jsem klesnula a pocítila opět tlak na hrudi. Kankán, to to už nemůže skončit?

„Jmenuji se Eva,“ oponovala jsem jí prudce a podívala se na ni. Tvář měla stále v temnotě, ale její hlase se mi vryl hluboce do paměti.

„Podívej se…“ Natáhla ke mne ruku a dotkla se mne, ne nedotknula, proplula mnou a mou podstatou propluly neuvěřitelné provazce obrazů. Srazily mne k zemi.

„Nevidím tě, ale cítit tvoji přítomnost, Eve. Musíš mi pomoci, sama to nedokážu zvládnout. Potřebuji tvoji podporu,“ a opět mnou proplula. Myslela jsem, že se mi rozskočí hlava. Řetězec obrazů se jasnil. Viděla jsem víc a víc. Les… stín… kluk… útěk… cítila jsem strach… a ty šílené rudé oči…

Odtáhla jsem se a vyděšeně hleděla na tu holku. Lapala jsem po dechu a pokoušela si tisknou hrudník. Cítila jsem v něm neuvěřitelnou prázdnotu.

„Můžeš tomu zabránit,“ zašeptala a sklonila se ke mně. Tvář stále v temnotě. Bylo to hloupé klišé. Člověk se snaží něco zjistit a osud mu pokaždé připraví někoho, komu nemůže vidět do tváře.

„Nemohu,“ vyhrkla jsem bolestně. Hrdlo mě bolelo, ale zároveň jsem ho necítila. Jako bych nebyla sama sebou. Zmítala jsem se v nerozhodnosti a na pomezí těžkého života a bezstarostné smrti. Co jsem chtěla? Život nebo smrt.

„Jen ty můžeš, Eve. Nikdo jiný. Pokus se tomu zabránit!“

„Nejsem ta, která může. Jsem obyčejná. Nedokážu vidět budoucnost!“ vykřikla jsem marně a hlas se ztrácel po každém písmenku více a více.

„Já mohu, budu při tobě, jen mi pomoz!“ Zvedla jsem k ní pohled a rozmýšlela se. Musím to udělat? Musím opět pociťovat tu bolest, která  mě hnala dnem i nocí, ze smrti rodiny? Měla jsem už k nim jediný krůček, stačilo se posunout o délku dlaně a byla bych s nimi. Budu ještě někdy blíže?

„Já tam musím,“ fňukala jsem a vztáhla ke světlu ruku.

„Jsi zbabělec!“ vykřikla zlobně a já se po ní otočila.

„Nejsem!“ oponovala jsem jí. „Mám na výběr a já volím smrt. Volím smrt, která mě dovede k rodině!“

„Věříš na pomstný život? Jsi hloupá, po smrti už nic není. Oni na tebe nečekají. Jsou pryč, tak se s tím smiř!“ Hlas se jí nepříjemně zvedal do nepřirozených výšek.

„Ne! Oni tam jsou!“

„Tak se podívej.“ Před očima se rozevřel svět za světlem. Zsinala jsem hrůzou. Nic tam nebylo. Naprosto nic. Světlo vycházelo z ničeho, doslova. Nic jsem tam nemohla popsat, protože tam byla prázdnota. Prostě nic.

„Kde jsou?“ ptala jsem se jak malé dítě, které se ztratilo mamince v nákupním centru a nemůže ji najít.

„Jsou v tobě. Ve tvém srdci. Když tam odjedeš,“ vtáhla ruku ke světlu, „ztratí tím všechno, čím jsi prošla, smysl. Umřeš pro nic za nic.“

„Jen Aro…“

„Snad se ho nebojíš? Ty? Ty která dokáže to, co dokážeš? Ty najdeš řešení, jen se o to musíš pokusit, nesmíš ztrácet naději. Ta umírá jako poslední. Jako poslední, to si pamatuj…“ a její hlas se vytratil, společně s ní. Jen zůstala ruka, která se ke mně vztahovala. Dotkla jsem se jí a ona mne vytáhla do života. Do mého těla, do světa, ve kterém jsem byla milována, jsem milována a budu milována.

Opusť mi moji nerozhodnost, Edwarde, lásko.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

13)  Tery (03.08.2013 13:32)

Ačkoliv se stydím za to, že jsem si nenašla ani chvilku čas na čtení této nejlepší povídky co znám, ted jsem si to užila jako bych ji četla poprvé. Bylo to naprosto stejné, je to děj co mě okamžitě vtáhne do celého příběhu,ihned vidím tvář Eve a ostatních, vidím co se děje,každičky detail ač třeba mou představivostí doplně(třeba kytky na stole,když se děj ocitá v pokoji atd..) přesně si vzpomínám přoč jsem tenhle příběh milovala a vím proč ho opět miluji!! dost kecání další díly mě čekají :D :D

DjKasicka

12)  DjKasicka (31.10.2011 14:38)

Naprostý nával emocí a já jsem velmi nadšená, prolog jsem až tak moc nepochopila, ale byl hezky napán a kapitolka? No, nemohu nic dodat, jen to, že už se těším na to, až kliknu na ,,další kapitola" !

11)  Tery (03.04.2011 23:40)

Tééééééééééda, vůbec nevím co ti na to mám říct....
Tohle jsem vůbec nečekala, mám mooooc otázek třeba kdo je Nikolaj, kdo ho honil, proč? a co se to delo s Eve?
a co díte? a co sama ona? no a mnohem mnohem víc otázek mi sřílí hlavou :D:D:D:
úplně jsi me rozhodila, to jsem vážně nečekala.
bylot o SKVĚLÉ. Geniální, už dávno si nemohu dovolit domýšlet konec, protože to vždycky dopadne ale úplně jinak než si pedstavím :D:D:D:d
jsem z tohoto dílu a prologu uplně nadšená, stranšně moc mě to potěšilo a už se moc těším na to co bude dál :D:D

julie

10)  julie (27.03.2011 22:35)

Krása, kdo to byl, ta dívka? A s čím chce pomoct??? honem,další,prosím!!!

bb119

9)  bb119 (27.03.2011 20:32)

Fanny

8)  Fanny (27.03.2011 20:26)

Dobře, moje představy, že tahle knížka bude trochu jiná, byly úplně jiné a trochu mi vyrazilo dech. Ale ten konec, opravdu dokonale napsané, je to prostě Eve. Opravdu skvělý prolog (i když ze začátku nepochopen) a ta první kapitola wow.

Michangela

7)  Michangela (27.03.2011 15:20)

Díky za rychlé pokračování!!!

6)  BellaCullen (27.03.2011 14:37)

miluju tuhle povídku!! mulujuu!!!

lied

5)  lied (27.03.2011 14:06)

ten začátek mě docela dost zmátl nějak jsem nepochytila o co jde až později u pohledu Evy mi docvaklo že to bude nová postava kterou asi bude muset zachránit.

Nosska

4)  Nosska (27.03.2011 13:45)

Jsem v šoku, momentálně mi běhá mráz po zádech... Jsi úžasná, klobouk dolů ty, emoce který jsi tam vložila, josu naprosto dokonalý, jsi jednička

zuzka88

3)  zuzka88 (27.03.2011 13:44)

Jsem tak trošičku zmatená. Ten prolog... to asi není nic dobrého, no a pak Eve... doufám, že dáš rychle další díl. Super

2)  AMO (27.03.2011 13:29)

Neodolala jsem a zkusila číst...zmatek, to je zatím vše, co cítím. Jo a ještě spoustu dalších otázek... Ale budu číst a prosit o nějaké vysvobození pro Eve. Teď jsi nám do touf přidala ještě další osobu. No uvidíme! Jenže píšeš chytlavě...

monikola

1)  monikola (27.03.2011 13:29)

to bola parááááda...páááni napadlo ma či tá žena čo ju stiahla naspäť do života nebola jej dcéra či také niečo..to by vysvetľovalo ten kankán ako masáž srdca...

neskutočne dobrá kapitola...teším...tešííííím...strašne sa teším na pokračovanie...a chcem knihu i s venovaním...kedy bude autogramiáda??

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still