Sekce

Galerie

/gallery/Kate-kate-beckinsale-838696_100_100.jpg

Chtěla jsem kapitolu popsat pár slovy, která by ji vystihla a zároveň moc neprozradila, ale je v ní tolik věcí, že se to téměř nedá, snad jen…

Před povinností neutečeš, protože je to tvá přirozenost.

Pro Terezku, protože vím, že na něj čekala! Díky ti za tvé připomínky, moc mi pomáhají.

A ve třetí, konečné části, se dozvíme, jak to dopadlo u Belly.

Na konci ty slíbené bonusy.

Všem díky za komentáře.

Určitě to pro vás bylo náročné. :D

Vaše Nikol18


Konec minulé části:

„Už se od tebe nehnu ani na krok, na chvíli tě nechám o samotě a jak to dopadne!“ zabručel. „Teď už spi, potřebuješ odpočinek!“ Nedalo se tomu odmlouvat. Přikývla jsem a zahrabala se do peřin, které jsem k sobě silně přitiskla a vdechovala vůni aviváže, bez které jsem už usnout nedokázala, byla jsem tak ráda, že jsem zase doma. Ano, doma.

„Odpoledne si uděláme výlet,“ informovala jsem svého bodyguarda a už si vymýšlela plán, jak se ho zbavím, abych s ní mohla být sama.


9. kapitola – Překvapivé  poznání - 3. část

Eve

Kdyby po té noci nenastalo pořádné pozdvižení, tak bych se opravdu hodně divila. Carlisle mě nechtěl nechat na pokoji a prostě mu nestačilo říct, že to byla noční můra. Čemuž on samozřejmě nevěřil, měl mě prokouknutou, ale nezbylo mu nic jiného než mi věřit, protože já se nedala. Zařekla jsem se, že je budu chránit za každou cenu, ať umím nebo neumím to co údajně umím.

Celé dopoledne, kdy byli skoro všichni pryč, samozřejmě až na Davida a Esmé, jsem měla čas na přemýšlení. Mohla jsem ten reálný sen probírat ze všech stran.

Byl to sen, nebyl to sen…

Bylo na tom něco pravdy?

Proč zrovna teď?

Co to mělo znamenat?

Mělo to nějaký určitý význam pro mě samotnou?

Nebo jsem se už dočista pomátla a nechala se ovládat svými bláznivými představami. Jenže… jenže ono to bylo tak reálné, že moje mysl nedokázala dělat nic jiného. Na učení jsem se nemohla soustředit, u televize jsem tupě zírala do obrazovky a pokoj se stal klecí v níž se moje myšlenky proháněly jako na kolotoči a stále se vracely zpátky jako bumerang. Stále více do mě hučely, že bych tomu měla začít věřit, že je to to znamení, na které jsem tolik čekala.

I když jsem vzala všechna pro a proti. Žádná strana nedostala převahu. Mě to však donutilo jednat. Večerní  úvahu jsem přijala za svou a krátce po obědě jsem se domluvila s Davidem, že mě odveze k Belle. Moc se mu to nezamlouvalo, měl jednu z tisíce svých připomínek, které se mnou ani nehnuly.

„Není potřeba nikam jezdit,“ nedal se, ale já si stoupla před něj, i když jsem byla menší než on, nedala jsem na sobě nic znát. Složila jsem si ruce na hrudi, pozdvihla hlavu, abych mu jasně dala najevo, že o tom s ním nehodlám diskutovat.

„Nechceš se jít jenom projít?“ zkusil to znovu, ale já rozhodně zavrtěla hlavou.

„Chci za Bellou, potřebuju se přeptat na školu.“ Na to protočil oči a zamumlal něco ve smyslu “ach ty ženský“, což nebyla odpověď, kterou jsem chtěla já a kterou on chtěl odpovědět.

„Máš tu plnej barák upírů, co tam chodí, proč se nezeptáš jich?“ zavrčel naštvaně.

„Jak jsi správně podotkl – upírů – což znamená, že některý “lidský“ věci,“ slovo lidský jsem zdůraznila ukázkou na sebe a jeho, „prostě nepochopí, a promiň, ale o některých holčičích věcech se s Alicí a Rose prostě bavit nemůžu.“ Vsadila bych se, že kdyby se stále mohl červenat, určitě by se mu tváře trochu zbarvily do růžova.

„Nechci nic slyšet!“ vykvíkl a opustil pokoj se spoustou nespokojených slov na rtech a máchal kolem sebe rukama jako temperamentní Španělé.

Jedna nula pro mě!

Bez zbytečného čekání jsem ve chvíli, kdy trojice upírů, školou povinných, vešla do dveří, jsem vystřelila do garáže jako neřízená střela, jejíž vrata se právě otevírala a David si právě sedal za volant toho svého nablýskaného miláčka.

„Ty sis to monstrum dovezl z Anglie?!“ zhrozila jsem se. David se za volantem usmál a zase vylezl. Vypadalo to, jako když leze z vesmírné lodi. Auta, jako je Lamborghini se mi vůbec nelíbila. Dveře se vůbec neotvírala k sobě, ale nahoru. Jako kdyby jste odklopili krytku z kukátka na dveřích.

„Kdepak,“ odpověděl a rukama se opřel o střechu. Otevřené dveře vypadaly jako kdyby mu měly spadnout za krk a utnout hlavu. „Tohle má volant na levé straně, ten v Anglii měl na pravé straně, princezno,“ zavrněl. Měla jsem chuť přeskočit přes kapotu a jednu mu vlepit.

„Nechceš s ním jet, že?“ V Londýně jsem to zdárně ignorovala, ale ten zvuk byl příšerný, přitahoval obrovskou pozornost. Nebyl to hezký zvuk, připadlo mi to jako motorová pila.

„Samozřejmě,“ odpověděl škodolibě.

„Jdu pěšky!“ oznámila jsem. Protáhla jsem se kolem toho monstra a v klidu šla ke vratům, kde – zcela nečekaně – čekal on.

„Proč?“ zeptal se ublíženě. Jako herec by se vážně uživil.

„Tímhle –“ otočila jsem se k tom autu a ukázala na něj, „– za živý svět  nepojedu! Už nikdy!“

„To teda pojedeš,“ řekl drsně, ale přesto s úsměvem.

„Ne!“ nedala jsem se.

„Něco chceš, tak ber, co je.“

„Nepotřebuju tě mít pořád za zadkem, takže nazdar.“ Vyhnula jsem se mu a klidně si to štrádovala po štěrku k silnici. Tedy, chtěla jsem to udělat. Bez jakéhokoliv varování mě dva kroky od garáže popadnul do náruče a odnesl zpátky dovnitř, zcela bez řečí mě usadil do Jasperovy Hondy.

Dvě nula pro mě!

Bez dalšího slova vyrazil a já se spokojeně připásala. Se škodolibým úsměvem jsem se dívala na ubíhající cestu, aniž bych se jedinkrát na Davida otočila. Ten se na mě díval pořád. Cítila jsem jeho pohled na tváři. Nebyl příjemný, ale jím jsem se rozházet nechtěla.

Docela mě mrzelo, když jsem mu, se zcela vážným výrazem, oznamovala, že ho nepotřebuju a že se může vrátit domů. O výsledku jsem však pochybovala ještě dřív než jsem to vyslovila nahlas, což se mi potvrdilo, když se provokativně usmál a vystoupil z auta.

„Charlie Swan je policejní náčelník,“ upozornila jsem ho taktně. Nic neodpověděl, jen mě chytil za paži, velmi jemně, s úmyslem mě dovézt až k domovním dveřím. Prát se s ním nemělo smysl.

Dvě ku jedné pro něj… Stejně jsem měla převahu já!

Když  za mě i zaklepal na domovní dveře a já se povzbudivě ohlédla po policejním autu, v duchu jsem doufala, že Charlie Swan Davida do svého domu nepustí. Kéžby platilo pravidlo, že upíra musíte pozvat vy sami. Záviděla jsem Sookie a Eleně. Nemluvě o zrušení pozvání.

„To snad zvládnu sama!“ vypálila jsem kousavě. Opět na to nereagoval.

„Už jdu!“ houkl někdo z domu a já nebyla schopná identifikovat majitele hlasu.

„Mě si oblíbí každý,“ zavrněl mi do ucha.

„Jako Alice roztomilý opravdu nejsi,“ vrátila jsem mu.

„Ale jsem chlap, stejně jako Bellin táta,“ pronesl vítězně.

„Moc si nefandi!“

„Jsem tu!“ Dveře se rázem otevřely. Vykoukla na nás hlava Charlieho Swana. Stále měl na sobě část uniformy a hustý knírek nesl stopy po pěně od piva.

„Eve!“ hvízdnul.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem a snažila se ze sebe sklepat Davidovu ruku. „Je doma Bella?“ Charlie se podrbal na zátylku. Nepatrnou chvíli přemýšlel než se otočil ke schodišti a hlasitě zavolal Bellino jméno.

„No?“

„Takže je,“ řekl s úsměvem. „Chcete jít dál?“

Jedna nula pro Davida. Charlie prohrává. To není dobré.

„Tady David,“ ukázala jsem na něj, „počká venku, holčičí řeči ho nezajímají, že?“ Poslední slovo jsem vypustila z levého koutku a dloubla ho pod žebra.

„A co fotbal a pivo?“ zeptal se Charlie.

„To je moje krev,“ potvrdil mu můj bodyguard. Zadržela jsem dech. Kdyby nebyl upír, nebrala bych to jako dvojsmysl, ale tohle ano. A to si říkal vegetarián.

Pán domu nás vpustil dovnitř a zavřel za námi. Zula jsem si boty, stejně jak David, který mi – jak podlézavě před Charliem – pomohl z kabátu.

„A jak se má Edward?“ započal rozvor poněkud nešťastně Bellin táta a já rázem zmrzla na místě. Vyděšeně jsem se otočila k Davidovi a v jeho zlatavých očích hledala odpověď na jeho otázku.

„Stejně,“ odpověděla jsem neurčitě a očima prosila mého bodyguarda, aby mi poradil něco lepšího.

„Pořád v bezvědomí?“ zeptal se Charlie podezřívavě.

„Eve u něj ještě nebyla. Dokud nebude natolik v pořádku, aby mohla jet tak daleko,“ zachránil mě David a já mu byla na kratičký okamžik vděčná.

„Jenže bych spíš řekl, že se tomu setkání vyhýbá, protože se na něj zlobí, že to s ní napálil do stromu. Těšila se do školy a teď už si skoro o měsíc protahuje prázdniny.“ Úsměv měl od ucha k uchu. Věnovala jsem mu pouze šokovaný pohled. To opravdu hodně přestřelil. Jen aby ho Charlie nechtěl zastřelil, i když, kéžby.

Otočila jsem se na Charlieho, který se mračil, ale nic neřekl a já se srdce doufala, že se na schodech objeví Bella, aby přerušila tuhle houstnoucí atmosféru.

„Nebojte se, pane Swane, Edward je už v pohodě. Je vzhůru, jen si poleží nějaký čas v nemocnici.“ Nikdy jsem nepřišla na to, proč chlapům stačí tak málo a více to neřeší. Stejně jako v případě Charlieho Swana.

„Holky to vždycky moc zveličujou,“ přisvědčil mu. Zalapala jsem jen po dechu a nemohla uvěřit svým uším.

„Asi bychom se měli představit,“ začal Bellin táta. Natáhl ruku a potřásl si s Davidem. „Venku je asi dost zima, co…?“ Nechal otázku viset ve vzduchu a ve mne zatrnulo.

Bello! volala jsem marně v duchu.

„David, David Locca, pane Swane,“ představil se a zavrtěl hlavou. „Zima ne, málo se mi dokrvujou ruce, proto je mám pořád studený.“

„Aha,“ pronesl věštecky Charlie. „No, já jsem Charlie, můžeš mi tykat, Davide, tady Eve,“ kývnul mým směrem, „my stále vyká.“

„Chovám dospělé v úctě,“ řekla jsem pevně. Dvacet let jsem si za tím stála.

„No tak, Eve,“ promlouval ke mně David, „když ti to Charlie nabízí, přijmi to, Carlislemu jsi taky začala tykat.“ Opět se škodolibě usmál.

„Tys poslouchal!“ vytkla jsem mu úsečně až se mi rty stáhly do úzké, zlobné, linky.

„Přede mnou nic neutajíš,“ zašeptal mi do ucha, abych to slyšela jen já.

„Tak?“ optal se Charlie a já k němu natáhla ruku.

„Eve.“

„Charlie.“ Spojil naše ruce s krátkým potřesením.

„Ráda tě poznávám,“ vysoukala jsem ze sebe přes veškerý odpor, „i když se už nějakou dobu známe, Charlie.“ Bylo zvláštní, jak lehce m najednou jeho jméno šlo přes rty.

„Já vím, Eve,“ usmál se na mě a my se konečně pustili, „už tě nebudu trápit, jdi za Bellou nahoru, my si tu s Davidem zatím popovídáme.“ David přikývnul a na mě spokojeně kývnul.

Dva nula pro Davida. Charlie to projel na plné čáře.

Dva dva. A byli jsme vyrovnáni.

Zatnula jsem zuby a s vražedným pohledem, upřeným do Davidových očí, které mě nespustily ani na kratičký okamžik z dohledu, jsem odkráčela po schodech do patra a opatrně zaklepala na dveře. Ty se rychle otevřely a Bella mě vtáhla dovnitř.

„Jak dlouho tu bude?“ uhodila na mě okamžitě. Já se ji ani nesnažila uklidnit mávnutí ruky, protože její rozzlobený pohled mi potvrdil, že se ani u ní nezapsal zrovna skvěle, ne pokud se bude stále chovat jako idiot a bude z pusy vypouštět ty nevhodné poznámky, nepočítaje jeho vlezlé chování.

Pokusila jsem se Bellu nějak utišit, připomněla mi Alici, když se David pokaždé vetřel do našeho rozhovoru, proto jsem musela jednat rychleji. Rychlým pohybem, který nebyl pro mě nijak bolestivý, jsem se přesunula k reptákům, z nichž se linula tichá hudba a přidala více na hlasitosti.

Bella mě zřejmě pochopila. Uklidnila se a ukázala na postel, kam jsem se obě usadily.

„Co je zač?“

„Slyšela jsi ho?“ zeptala jsem se šeptem stejně jako ona.

„Alice si už stěžovala a ano, slyšela, co si o sobě myslí?“ Její tvář se stáhla ve zlobném šklebu.

„O něm se nechci bavit, prostě se ho nemůžu zbavit, dostala jsem ho jako bodyguarda…“

„Cože?“ vypískla a přikryla si pobaveně pusu rukou. Sklopila jsem hlavu. Dívala jsem se na ruku, kde se na prsteníčku blýskal prsten od Edwarda. Zásnubní prsten.

„Než se vrátí,“ pronesla jsem smutně.

„Slyšela jsem to,“ zašeptala Bella a chytila mě za ruku, „a…“

„Nemusíš víc říkat,“ usmála jsem se na ni. „Nechci na to myslet, přišla jsem z jiného důvodu.“ Bella zdvihla obočí. „Tohle by upír vědět neměl. Ani ten by to totiž nepovažoval za normální.“

Přes veškeré přemlouvání jedné části mě tou druhou jsem se nakonec odhodlala a vypověděla jí celý svůj sen. Nepřipadalo mi to správné, zatahovat ji, jako člověka, do mého problému, když ani upírům jsem to neřekla. Jenže to byla tak neskutečná úleva. Ze srdce mi spadl tak obrovský kámen, že za těch posledních pár týdnů, od Edwardova odjezdu, jsem se tak uvolněně nenadechla a mohla s klidem v duši říct, že se věci pomalu vracejí do normálu, částečně. Možná i proto, že jsem Belle věřila. Nedokázala jsem říct přesně proč, ale důvěra v ni stoupala.

„Co čekáš od mě?“ zeptala se zadumaně. Nepatrně jsem se k ní nahnula, abych slyšela co říkala, tolik jsme šeptaly, že i naše vlastní slova zanikala v hudbě.

„Potřebuju najít jakoukoliv informaci o tom klukovi.“ Ukázala jsem na notebook, ale Bella zavrtěla hlavou. „Co?“

„Eve –“ začala pomalu.

„Co?“ zvýšila jsem hlas.

„Takhle to nepůjde,“ řekla klidně, jakoby čekala, že každou chvíli vybuchnu jako časovaná bomba.

„Proč?“ procedila jsem skrze zuby. Byla hloupost, abych si myslela, že jsem se v ní zmýlila.

„Co o něm víš ty? Co jsi přesně viděla a slyšela?“ Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. Nechtělo se mi to dělat, ale potřebovala jsem se k tomu snu vrátit. Srdce se mi nebezpečně rychle rozbušilo, když jsem zabředla do vzpomínek. Krev mi hučela v hlavně. Musela jsem přestat, protože mi z toho běhal mráz po zádech a bylo to mnohem děsivější než když jsem tam osobně byla, téměř osobně.

„Nikolaj,“ vysoukala jsem ze sebe.

„Dál?“ popoháněla mě Bella. Řekla jsem jí to všechno už předtím, ale nijak jsem nad tím nepřemýšlela. Teď, když jsem se musela soustředit na detaily, dělalo se mi z toho zle.

„Nemluvil anglicky, ani česky, možná…“ Snažila jsem si vybavit jeho hlas, dokud… „ruština.“

„Ruština?“ Bella se na mě podívala skoro jako na blázna.

„Byla tam zima, sněžilo, les, to je všechno co vím, možná i podobu toho kluka, ale nejsem si jistá.“ Jeho podobou jsem si byla jistá, ale toho upíra, neviděla jsem ho.

„Eve,“ už jakým stylem to řekla se mi nelíbil, „nechci tě zklamat, ale víš kolik je Nikolajů v Rusku? Nemluvě o Ukrajině a v těhle ruskojazyčných státech?“

„Nemuselo to být v Rusku, mohlo to být jinde, třeba tady, ve státech,“ nutila jsem jí svoji představu.

„To nemůžeš říct do té doby, dokud se to nestane, nebo nestalo. Ani nevíš, jestli to byla budoucnost.“

„Co jiného to bylo?“ zeptala jsem se ostře.

„To nevím, ale nemůžeš si sednou k internetu a hledat kluka jménem Nikolaj, bez určení věku nebo nějaké bližší specifikace. To je jako hledat jehlu v kupce sena.“

„To mám jen sedět a zírat do zdi? Jak jinak ho mám asi najít, jak tomu mám zabránit?“ kvílela jsem. Musela jsem to zjistit, prostě musela!

„Klid.“ Bella zdvihla obě ruce a upřeně se na mě dívala. „Takhle ho určitě nenajdeme. Musíme zjistit víc.“

„Jak?“

„To ukáže čas,“ řekla prostě a já tím dostala ledovou sprchu, která mě dokonale probrala.

Posadila jsem se zpátky na postel a tiše vzdychla. „Promiň.“ Bella si přisedla blíž a jemně mě objala.

„Nic se neděje,“ zašeptala mi do ucha.

I když mě to mrzelo, že o něm nic nemůžu najít, musela jsem dát Belle zapravdu. Nemohla jsem jen tak bez ničeho hledat nějakého kluka o němž jsem si nebyla jistá odkud je a kým je.

Nakonec jsem zůstala až do večera. Bavila jsem se s Bellou o naprosto obyčejných a neupírských věcech, což mi pomohlo více než jsem si představovala. Na nějakou chvíli jsem se opět stala tou obyčejnou holkou, která se po nemoci vrací do školy. Už mi to ani nevadilo, že půjdu do školy. Byla to výzva. A výzvy pro mě byly něčím, čeho jsem se pokaždé chytila.

Nakonec jsme to musely stejně ukončit, i když bychom se bavily dál, ale nahoru přišel Charlie s Davidem, který se díval na imaginární hodinky a mlel něco ve smyslu, že pořád mám večerku, dokud mě Carlisle neuschopní. Nevypadal tak bezstarostně jako když jsme sem přijeli. Určitě se zlobil kvůli tomu, že neslyšel nic z toho, o čem jsme si s Bellou povídali, což mi dal náležitě vyžrat v autě, když jsem se rozloučila i s Charliem a zaklaply za mnou dveře Jasperovy Hondy.

„Zkus to ještě jednou a budu s tebou chodit i do koupelny!“ zavrčel se strnulým úsměvem. Jeden by se ho bál. Jenže já ho znala.

„Toho se bát nemusím,“ vysmívala jsem se mu. Pevněji stiskl volant a nic neříkal, přesto jsem věděla, že bojuje s tím, aby mi něco neřekl. Přesto se udržel.

„Budeme to muset udělat jinak,“ podotkl kousek od vily.

„Nevím, o čem mluvíš. Asi z cesty,“ nedopustila jsem si.

„Jak myslíš,“ řekl medovým hlasem, vypnul motor a vytáhl klíčky za zapalování. Otočil se ke mně a zadíval se mi dlouho do očí.

„Co zas?“ Zdvihl obě obočí. „Hm?“ Škodolibě se usmál. „Tak?“ Možná jsem měla být zticha, protože jsem ho nepoznala po všech stránkách, což byla obrovská chyba.

Když bych to měla nějak popsat nebo vyjádřit v pár slovech. Jeho předchozí chování bylo oproti tomuto docela vítaným a snesitelným… jenže teď. Stal se postrachem všeho.

„Řekla sis o to,“ podotkl jemně, když se usadil na skříňce v koupelně a já tupě zírala na sprchu, do které jsem si chtěla vlézt.

„To jsem netušila, že jsi takový idiot, abys to udělal!“ zavrčela jsem a chtěla otevřít Alici, která se už dobu dobývala dovnitř. Vyrazit dveře nemohla, to jí zakázal Carlisle. Což byla od něj zrada nebo spíš nechtěl, aby se bezdůvodně ničil majetek.

„Jen jsem něco slíbil,“ řekl s úsměvem od ucha k uchu.

„Přeháníš!“

„Strčilas bosou nohu do hadího hnízda, tak si to užij.“

„Chtěla jsem s Bellou mluvit o samotě!“ vykřikla jsem a hodila po něm ručník.

„Bella byla jenom poslední kapka, princezno.“ Zuřivě jsem k němu došla a popadla ho za triko.

„Ještě jednou mi řekni princezno tak sem pustím sem Alici a ty poznáš její hněv!“

„To nesvedeš,“ posmíval se mi. „Raději se umyj ať můžeš jít spát.“ Jeho klid mě rozčiloval.

„Odejdi.“

„Otočím se.“ Podal mi ručník a zavřel oči. Kypěla jsem vztek. Jenže proti němu jsem nic nezmohla. Proti bláznovi jsem nic nezmohla! Bez dalších řečí jsem popadla všechny přístupné ručníky a naházela je před sprchovací kout, aby neviděl dovnitř, nevěřila jsem mu.

„Tohle by se Edwardovi nelíbilo, kdyby to věděl,“ zavolala jsem, když se mi podařilo opatrně zavřít dveře sprchového koutu tak, abych velké ručníky, které zakrývaly výhled, neshodila na zem.

„Určitě by to schválil,“ pronesl arogantně.

„O tom pochybuji, že Alice?“ Věděla jsem, že mě slyší. Pravidelně zabušila, čímž mi to potvrdila.

„Nebudeme se dohadovat o tom, zda-li by se mu to líbilo nebo ne. Kdyby tady byl, tak by nám to řekl.“ Zhluboka jsem se nadechla, ale zavřela jsem pusu a usmála se. V klidu jsem se osprchovala. Upíří sice vidí dobře, ale pochybovala jsem o tom, že mají rentgenové vidění jako Superman, aby viděli přes pevnou hmotu nebo alespoň se o tom žádný zatím nezmínil. Zřejmě neviděl, protože když jsem vylezla, oblečená alespoň v noční košilce, tak se David mračil. Chtěl toho snad využít? Pokud ano, nehodlala jsem mu k tomu dát příležitost.

Sundala jsem z věšáku župan, jen o něco delší než košilka a zabalila se do něho, abych zakryla jizvy na předloktích. Zavázala ho na uzel a pokračovala v další činnosti spojená s koupelí.

„Už to bude?“ zeptal se netrpělivě a já si zuby čistila o to pomaleji a volno rukou za zády použila gesto „jako že ne“.

Trvalo to nejméně půl hodiny, když jsem oznámila, že můžeme do pokoje. Neprojevil žádné emoce, takže jsem nemohla říct, jestli ho to štve.

„Donesl bys mi něco na pití?“ zeptala jsem se schválně kousavě. „Nebo tam mám jít sama?“ Něco zašeptal, ale sebral se a odešel, čehož jsem využila. Vyskočila jsem z postele, kam jsem ani pořádně nedosedla. Nebylo to slušné a už vůbec správné, ale řekl si o to.

Prohledala jsem kapsy u jeho bundy, kterou nechal položenou přes křeslo a vytáhla mobilní telefon přesně ve chvíli, kdy se objevil ve dveřích se sklenicí vody.

„Co to děláš?!“ zavrčel a mrknutím oka byl u mne. Chtěl mi mobil vytrhnout z ruky, ale umně jsem ho schovala, že by mi musel vykroutit ruku.

„Chci zavolat Edwardovi!“ vypálila jsem bleskově a ladně před ním ukročila.

„Proč?“ zeptal se trochu vyděšeně.

„Chci se ho zeptat, v čem spočívala ta vaše dohoda!“

„Zapomeň!“ zavrčel a popadl mě do náruče, aby mi tím uvolnil ruce, ale nedařilo se, držela jsem ho pevně a on věděl, že musí opatrně.

„Budu křičet!“

„To je výhružka, princezno?“

„Alice!“ zavolala jsem potichu a bleskově se ve dveřích objevila moje sestřička s vražedným pohledem, kterým probodávala Davida. Ten mě díky němu pustil na zem.

„Dělej si co chceš, mně je to jedno,“ zahučel a šel Alici zavřít před nosem, což se jí ani trochu nelíbilo a začala na něj křičet přes dveře.

Natáhla jsem ruku. „Vytoč jeho číslo.“ Nechtěla jsem ho hledat, kdo ví, co bych tam ještě našla. Bez řečí mi ho vytrhnul, chvíli do něj ťukal, než mi ho vrátil a já slyšela vyzvánění. Nějakou dobu to zvonilo než to někdo zvednul, otevřela jsem pusu a už už chtěla mluvit, přestože se mi srdce divoce rozbušilo a krev mi hučela až v hlavě, ale nedostala jsem ze sebe ani slovo a někdo hovor skončil snad jen vteřinu po tom, co ho zvednul.

Překvapeně jsem mobil od ucha odtáhla a dívala se na displej, kde byla zase nějaká nudná tapeta ještě od výrobce.

„Co?“ zeptal se David a já na něj zírala stále s otevřenou pusou.

„Položil to…“ nechala jsem ty slova vyznít do ztracena. Vzal ode mne mobil a asi znovu vytočil jeho číslo. Chvíli čekal, než se i jeho tvář stáhla překvapením a nesouhlasem.

„Vypnuto,“ oznámil neurčitě.

„Proč?“

„Nevím, ale jedno vím, že by to za živý svět nepoložil. Slíbil jsem mu, že až budeš v pohodě, tak si zase zavoláte. Čekal na to jako na smilování, takže mi to nejde do hlavy.“

„Mně ano,“ řekla jsem rozhodně. Možná až příliš bezcitně.

„Má tě rád, milujte tě!“ zachraňoval situaci, což jsem od upíra jeho… kvalit, nečekala. Otočila jsem se k němu zády a došla k oknu.

„Eve,“ zašeptal a jemně mě pohladil po ramenou, „určitě je to jinak.“

„Někdo nám to evidentně nepřeje,“ sykla jsem zlobně, „ale až já zjistím, kdo to je, tak si ho podám!“ zavrčela jsem a obrátila se k Davidovi čelem.

„To jako fakt?“ usmál se. „Ty, taková malá roztomilá princezna?“

„Ano!“

„Mám se snad bát?“ zeptal se pobaveně.

„Pokud nevyletíš z mého pokoje jako namydlený čert, tak ano, kámo!“ řekla jsem s úsměvem a ukázala na dveře.

„Něco jsem ti slíbil.“

„A ty nechtěj naštvat upírovu snoubenku se schopností, která by tě mohla odrovnat.“

„Toho se bát nemusím, jsem tu od toho, abys ji na nikoho nepoužívala, princezno,“ zašeptal mi do ucha a jako vítr, který mi lehce ovanul tvář, zmizel.

Potěšila mě jeho nepřítomnost, čehož jsem musela využít. Prohrabala jsem pár zásuvek. Jenže najít v tomhle pokoji papír a tužku, byl opravdu oříšek. Až po dlouhé chvíli jsem objevila ve stole vedle dveří blok a hromadu obyčejných tužek.

„Jak to, že o tobě nevím?“ ptala jsem se toho bloku šeptem.

Posadila jsem se ke stolu a začala psát. Což byl trochu problém. Anglicky mluvit bylo jiné než psát. Proto jsem neustále škrtala slova, věty, ale i celé odstavce. Znovu a znovu jsem přepisovala počáteční části, občas jsem očima zabloudila ke knihám v poličce nad postelí, pro které jsem se stejně nakonec natáhla a nadávala si za to, že jsem nezačala číst dříve, abych si zopakovala i psanou angličtinu, kterou od nového týdne budu potřebovat častěji. Čtení z učebnic mi tolik nepomohlo. Větší zkouška bude až ve škole.

Listovala jsem, nahlížela a přitom se snažila vytvořit přijatelná slova, aby nebyla moc vlezlá a zároveň, aby říkaly přesně to, co mají, což nebylo tak lehké, ale na konci, když jsem připojila podpis, jsem se cítila lépe.

Spokojeně jsem dopis pro Edwarda položila na noční stolek vedle toho od něho a zalezla si do postele. Normálně bych se zlobila, kdyby mi to kluk položil, ale už mi dávno nebylo patnáct, ani osmnáct, bohužel, a Edward nebyl jen tak obyčejný kluk. Byl to snoubenec a upír. Ještě jako bonus, nehledě na situaci mezi námi, takže jsem si prostě řekla, že to nebudu řešit, když nám zakazují si spolu i volat, tak dopis je snad méně násilnické spojení a nemusí to nikomu tak moc vadit.

Jenže stejně i přes své přesvědčení jsem měla zlé sny. Ne takové jako minulou noc, ale rozčilovalo mě, že mi někdo neznámý stále tahal z ruky mobil, kterým jsem se snažila dovolat Edwardovi a mačkal veškeré papír na něž jsem psala dopis pro něj, takže když jsem se uprostřed noci probudila, brala jsem to jako vysvobození a rozhodla se, že si zajdu za Carlislem, aby mi dal něco na spaní. Byla jsem sice rezolutně proti lékům na spaní, ale pro bezesný spánek bych byla ochotná i poslechnout Davida. Ne tak doslova, ale jednou udělat to, co by chtěl on.

Potichoučku jsem se vykradla na chodbu a témě nepostřehnutelně, alespoň pro lidi, vklouzla do Carlisleho pracovny, kde však byla tma. Počítala jsem s tím, že sedí ve křesle a dívá se z okna, ale když jsem rozsvítila, nikdo tu nebyl. Zklamaně jsem vyšla zase ven a po schodech se přemístila do přízemí a do obýváku, kde se u televize rozvaloval Jasper s Alicí v klíně. Rose nebyla v dohledu, jen David seděl na pohovce proti nim a přeblikával kanály.

„Ehm…“ odkašlala si, ale otočila se pouze Alice.

„Děje se něco?“

„Kde je Carlisle?“ zeptala jsem se nejistě.

„Má příslužbu v nemocnici a před hodinou mu volali kvůli nějaké nehodě, tak tam jen. Potřebuješ něco?“

„To nic,“ mávla jsem nad tím rukou. Chtěla jsem to řešit pouze s ním. „Půjdu si zas lehnout.“ David ke mně ani nevzhlédnul, ale když jsem byla téměř z pokoje venku, ucítila jsem jeho pohled na zádech a prostě se musela otočit, abych k němu utrousila neslušnou poznámku.

Zarazila jsem se, když mi na moment pohled spočinul na obrazovce, na které přes celou její výšku na mě koukala tvář, která mi byla až příliš dobře známá, ale vytratila se ve chvíli, kdy David přepnu kanál.

„Dej to zpátky!“ zaječela jsem jak hysterka a vystřelila k obrazovce, kde se opět vznášela fotografii mladíka z mého snu.

Krátké hnědé vlasy, husté obočí, tmavě hnědé oči, obyčejný úzký obličej s širokým nosem a rudými rty, které byly obrostlé počínajícími vousy.

„Přidej tomu!“ přikázala jsem mu rychle a nehleděla na to, jak nezdvořile to zní.

„…Nikolaj Alexander Barskih byl viděn naposledy sedmnáctého září v rodinném domě na společné večeři. Na druhý den ráno, když pro něj přišla jeho matka, našla pokoj prázdný.

Nikolaj je synem bývalého ruského velvyslance pro Španělsko, což vede k otázce, zda-li nebyl unesen a únosci nebudou vymáhat výkupné, ale ani po týdnu se bohužel nic neděje. Rodina má obavu, aby jejich jediný syn byl ještě naživu.“ Mladá zpravodajkyně mluvila do promítaných fotografiích mladého Nikolaje a mně se před očima objevoval ten hrůzný sen.

„Nikolajovi je osmnáct let a plně se věnuje studijní činnosti na Oxfordu, kam se měl tento týden vracet na další semestr. Jako vynikající student dělal dobré jméno svému otci, který je na něj právem pyšný a doufal, že se syn vydá ve stejných šlépějích, ale nyní má jediné přání, aby se jeho jediný syn vrátil ve zdraví domů.

Bývalý velvyslanec úpěnlivě žádá všechny, kdo by mohli mít nějaké informace, aby kontaktovali jakoukoliv policejní stanici jak v Rusku, tak v přilehlých státech, není totiž vyloučeno, že únosci mohli chlapce odvést do jiné země. Možná i do států. Pokud se předpokládá, že by to mohli být nějaké političtí fanatici.

Španělsko odmítá jakékoliv obvinění, že by některý z jeho občanů měl toto na svědomí, už toho důvodu že Velvyslanec Barskih byl u ruskojazyšné menšiny oblíbený.“ Tupě jsem zírala na obrazovku a nebyla schopná jediného slova.

„Pro, Greenwich Public Television, Lisa Donowanová.“ Tmavovlasá zpravodajkyně se rozloučila od budovy s tabulkou nesoucí nápis Oxford a předala slovo do studia, kde blonďatá hlasatelka začala hlásit další zprávy.

„Eve?“ podívala jsem se na Alici a jen zavřela bezmocně pusu.

„Jdu si lehnout.“

„Ale-“ S divoce bušícím srdcem jsem se vrátila do pokoje a neslyšně za sebou zavřela. To nemohla být pravda. Bylo pozdě. Pro Nikolaje bylo už pozdě. Už týden byl mrtvý. Nebyla to vize budoucnosti, ale vize činu, který se už stal. A já tomu nemohla zabránit, tak proč, proč jsem to viděla? Proč jsem musela být uvězněná v něčí hlavě?

Byla jsem z toho trochu mimo. Raději jsem si zalezl do postele a pokoušela se usnout. V tu chvíli by se ty prášky na spaní opravdu hodně hodily, protože se mi po zbytek noci zdálo jenom o Nikolajovi a o tom upírovi, co ho zabil, vysál do sucha jako nějakou věc, co nemá city. Jenže ani po probuzení to nebylo lepší. Táhlo se mi to hlavou pořád dokola. Jídlo jsem odmítala a jen seděla na posteli a hleděla na les za okny. Ani když přišel David, tak jsem neměla ani potřebu ho vyhazovat, odešel stejně sám, utrousil pár vtipných poznámek, na které jsem nereagovala a když to se mnou ani nehlo raději tedy šel.

Nakonec jsem volala Belle, když se odpoledne všichni vrátili ze školy a taktně jí to oznámila. Zaskočilo ji to stejně jako mě.

Sedla jsem si na křeslo a dívala se z okna.

„Eve?“ Jen pomalu jsem zvedal hlavu, v otevřených dveřích stála Rose a zářila jako sluníčko, obrazně řečeno.

„Hm?“

„Máš návštěvu,“ oznámila radostně.

„Koho?“

„Já ti ho pošlu,“ vypískla a bleskově zmizela. Moc se mi návštěvy brát nechtělo, ale když z toho měla Rose radost, nechtěla jsem jí ji kazit. Už tak to muselo být se mnou pěkně na houby. Každou chvíli jsem se chovala jinak. A když byla bez Emmetta, zasloužila si, abych ji tolik netrápila a šla jí raději na ruku.

„Je tu,“ oznámila. Broukla jsem na odpověď, ale neotočila se. Dál jsem bezmyšlenkovitě hleděla z okna.

„Říkal jsem si, jestli mě vůbec chceš vidět.“ Pomalu jsem se otočila a zadívala se do zlatavých očí svalnatého upíra, který měl ruce vražené hluboko do kapes a po očku se na mě díval. Bolestný pohled, který jsem si na něm pamatovala z našeho posledního setkání vymizel a zůstal pouze ten šibalský, jaký byl u něj naprosto normální a neodkázala jsem si ho bez něj představit.

„Emmette!“ zašeptala jsem. Rty se mi roztáhly do úsměvu a srdce poskočilo. Chtěla jsem vyskočit z křesla, ale pohybem ruky mě zastavil. Došel ke mně, posadil se vedle a já to už nevydržela, musela jsem ho obejmout, což mi opětoval a já byla ráda.

„Jsi zpátky, jsi tady! Tolik mě to mrzí, Emme. Ty… ty…“

„Já vím, já vím, Eve,“ pošeptal mi do ucha. „Vím, že ne, ale musel jsem si to srovnat v hlavě. Je mi to tolik líto, ale nemohl jsem tě tu nechat samotnou, ne s tím poděsem, který kamarádí s mým horlivým bráchou.“ Odtáhl si mě od sebe a mrknul na mě. „Ale už jsem tady a budu na tebe dávat pozor, hlavně na toho,“ kývnul hlavou ke dveřím, „aby ti ze života nedělal peklo, to bych nebyl jinak Emmett. Legraci si z tebe můžu dělat jenom já!“ mrknul na mě a doširoka se usmál.

Život se zdál o tolik snadnější a šťastnější. „Ty jsi lepší bodyguard,“ řekla jsem nadšeně, „ty máš alespoň pořádný svaly!“

„Tak to díky, sestřičko!“ jemně mě cvrknul do nosu. „Teď mi řekni, jak ses měla a jestli tě ten poděs neotravoval, jinak si to s ním vyřídím!“ Škodolibě jsem se usmála.

„Ne tolik, abych ho nezvládla.“

„Tak to rád slyším, že jsi se nedala. Musím uznat, že do naší rodiny zapadáš víc a víc. Seš každým dnem víc Cullenová nebo snad Masenová?“ mrknul na mě a já se doširoka usmála.

„Masenová,“ potvrdila jsem.

„Tak to se má bráška na co těšit!“


 

Tak, jsem tu s tím bonusem, který je, tady na začátku, z hudebního soudku. Výběr hudby je pro mě hodně důležitý. Bez něho nejedu a její výběr někdy trvá déle než psaní. Hudba určuje rytmus, který mi hodně pomáhá a bez něj mi to prostě moc nejde. Bez mučení přiznávám, že jsem se před premiérou nechala trochu strhnout a podlehla. Jednodušše, ony se k tomu prostě hodily. Tyto dvě písně, které dozajista poznáte, jdou ruku v ruce s dějem až do osudného snu. Snad si je užijete.

 

Následující dvě písně nemusí zaujmout každého posluchače, protože ne každý má tento styl rád, ale pro psaní hororovějších scén jsou instrumentální skladby prostě dělané a já je miluju, takže tady jsou dvě, které jsou pro sen, z něhož mi běhá mráz po zádech ještě teď, když si uvědomím, že v prologu to tak hrozivě nevypadalo, jako dělané.

A tyto dvě skupiny naprosto zbožňuji, díky jim!

 

A ještě, než vás unudím, jsou tu ještě dvě, které jsou z takového veselejšího soudku, jsou to dvě novinky, jednou jsem se nechala strnout po premiéře, možná už tušíte, a na druhou mě navnadil tatínek, za což mu taky moc děkuju. Kdo by řekl, že má tak dobrý vkus, že?

Dějově spadají až někde v úseku za sen a probuzení Davidem [Dejvidem].

Takže, tady jsou a jsem si jistá, že je poznáte obě.

 

Chápu, že fantaziie je u každého jedince jiná, ale já si u některých postav nemohu pomoci, tak vám přináším pár fotografií, jak si je představuji.


Eve

Eve je pro mě něčím neuvěřitelným a těžko popsatelným, od počátku jejího zrození jsem se v ní viděla, ale jak postupoval děj, stávala se někým naprosto odlišným, se svými zápory a klady a já když vidím tuto herečku, vidím prostě ji. Veselou, bezstarostnou, sebejistou, ale i plnou citu.

Co myslíte vy?




David Locca

S klidným srdcem přiznávám, že inspirací pro něj byl Damon Salvatore z Deníků, hlavně jeho představitel Ian. Přesto David má svou podstatnou roli v příběhu, ale nebudu nic prozrazovat, možná jen, že jeho chování je vždy opodstatnitelné, i když ne hned. Což nebude hodně dlouho. :D

Stále se divím, proč ho Eve odmítá, já bych po něm skočila hned. :D

 

Teď už ale v rychlosti, dvě postavy, se kterými se Eve setkala, ale zatím netuší, co jsou zač. Na to je ještě času dost, jenže, kdo by chtěl být v cizí hlavě? Já tedy ne.


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Fanny

4)  Fanny (24.11.2011 18:14)

Je toho hodně a možná proto čtu až teď.

Ale stejně jsem ráda, že jsem devátou kapitolu četla vcelku. Stalo se toho nemálo a myslím, že až teď jsem si Eve oblíbila. Vím, trochu brzo:D O Davidovi tohle říct nemůžu ani omylem. Toho bych setrvale, až na pár úplně výjimečných situací, prohodila oknem. :D

To, že nezvedl telefon nebo mu to spíš "někdo" típnul, mě ani tolik nepřekvapuje s ohledem na to, co se děje v Denali.

A ten sen? No to se mi vůbec nelíbí a momentálně se strašně těším, až na úplném konci budu vědět, co s čím a proč

lied

3)  lied (22.11.2011 19:21)

co se mohlo v Denali stát že jí to vypnul snad né zase ten skrček

2)  denis.ka (22.11.2011 17:46)

ikdyž jsem tvé povídky ze začátku moc nevěřila, a popravdě jsem z ní byla celkem zmatená,tak se za to teď nehorázně stydím,je to jedna z nejlepší povídek co jsem četla,ikdyž tady nechci samozdřejmě nikoho urážet,musím souhlasit a moc si přeju aby tady byl další díl a to co nejdříve

1)  Tery (22.11.2011 17:42)

no to k tomuhle mám dodat nevíš? ROZHODNĚ MOC DĚKUJI ZA PODĚKOVÁNÍ,I JÁT I NESKONALE DĚKUJI.když jsem četla pasáž kdy Edvard vypíná mobil a David říká-„Má tě rád, milujte tě!“ zachraňoval situaci, což jsem od upíra jeho… kvalit, nečekala. tak to jsem šla do kolen,od něj bych to rozhodně nečekala :D jinak pasáž u Charlieho doma byla vážně luxusní :D ale při čem jsem dostávala největší husí kůži byla scéna s televizí,to jsem se tu klepala jako blázen,A Z ČEHO MÁM NEJVĚTŠÍ RADOOST? Z EMMÍKÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ BOŽE KONEČNĚ TU MÁM SVOU LÁSKU,ANI SI NEDOVEDEŠ PŘEDSTAVIT MÉ NADŠENÍ,A CHOVÁ SE JAKO DŘÍVĚJSÍ EMMÍK :Dprostě tenhle díl je pro mě jako vánoční dárek:D rozbaluješ ho po částech,nevíš co si máš o něm myslet až ho rozbalíš,abys náhodou nikoho neurazila,ale potom když ho dostaneš do rukou bez obalu ,máš z něj největší radost a srdečně tě naplní,a to se ti u tohohle dílu náramě povedlo...při psoledních slove--->„Tak to se má bráška na co těšit!“ <--- jsem se uplně rozplývala áááááááááááááááááááááá děkuju moc za tenhle díl a doufám že tu bude co nejdříve dalsí

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek