Sekce

Galerie

/gallery/Kate-kate-beckinsale-838696_100_100.jpg

Chtěla jsem kapitolu popsat pár slovy, která by ji vystihla a zároveň moc neprozradila, ale je v ní tolik věcí, že se to téměř nedá, snad jen…

Před povinností neutečeš, protože je to tvá přirozenost.

Pro lied, Fanny - bez vašich komentářů to nejde. Nestane se, že by bez nich byla jediná kapitola a já vám za to moc děkuju! :*

Než se moc rozpovídám. Přináším druhou část.

Druhých asi sedm stran by mělo přinést další vývoj děje.

Vaše Nikol18


Konec minulé části:

„Jen se nečerti, princezno. Nevzdálím se na více jak na deset metrů, to ti slibuji,“ mrknul a zmizel za dveřmi, které téměř neslyšně klaply, stejně jako ty u Edwardova pokoje. Představa, že je na druhé zdi, se mi protivila, ale nic jsem proti tomu nemohla dělat. I když jsem nechtěla, ponořila jsem se do snového spánku, ve kterém jsem byla s Edwardem. Držel mě v náručí, šeptal do ucha, hladil po vlasech a tisknul na své chladné tělo.

 


9. kapitola – Překvapivé  poznání - 2. část

Eve

Můj život před příchodem do Forks byl natolik jiný od života ostatních holek mého věku. Nikdy jsem nedělala stejnou věc dvakrát v jednom týdnu. Nejedla jídlo více jak jednou. Nechodila ze školy stále stejnou cestou. Prostě jsem dělala všechno proto, abych se nezapojila do proudu, který mě měl strhnout do nudného stereotypu každodenního života.

Ve Forks to bylo jiné. Nedokázala jsem se rozvzpomenout, jestli jsem něco dělala dvakrát v krátké době po sobě. Doma jsem se na to soustředila, ale tady to vůbec nešlo. Vůbec jsem si svoje činy neuvědomovala. Měla jsem dojem, že si neuvědomuji samu sebe.

Zvláště po telefonátu s Edwardem, kdy jsem se málem sesypala. Podle sebe. David si mě dobíral, že jsem odpadla jak uječená fanynka. Jen s tím rozdílem, že jsem téměř nevydala ani hlásku, přesto do mě pořád rýpal, že se chovám jako puberťačka.

Nedopustila jsem mu to. Nebavila se s ním, ignorovala jeho vlezlou přítomnost, kterou nedokázal zmírnit nikdo z rodiny. Připadala jsem si, jako bychom byli k sobě připoutáni želízky, které jsou natolik dlouhé, abychom se od sebe vzdáli maximálně na deset metrů, jak slíbil. Díky bohu, že v době, kdy jsem byla v koupelně, se vzdálil. Nikdy ne na dost dlouhou dobu a já začala pochybovat, že průběhu těch dní vůbec chodil na lov, protože jeho oči zůstávaly stále temně hnědé.

Pokaždé, když jsem vyšla z koupelny, stál u dveří a podivně voněl. Nebylo to vůně ani zápach. Něco mezi tím a já to nedokázala identifikovat. Podle chování rodiny jsem poznala, že oni to ví a nejsou z toho příliš nadšení, ale všechno, co bylo spojení s Davidem, jsem se pokoušela vypustit, protože jeho jsem opravdu řešit nechtěla. Mít ho celý den na očích, když bych jsem nepočítala dobu spánku, bylo to k nesnesení.

To bylo možná důvodem, proč jsem se uchylovala k učení ještě urputněji než o prázdninách a Alice denně chodila s novými a novými informacemi, takže jsem byla v obraze, co se ve škole děje. Alespoň v hodinách, co se dělo mezi nimi a co si studenti povídali, mi bylo naprosto jedno.

Nikdy do sebe neřekla, že mě učení začne tolik bavit, že se budu učit, protože mě to zajímá, ne kvůli tomu, abych měla dobrý prospěch a nemusela od rodičů poslouchat, že bez dobré školy skončím jedině za kasou v nějakém supermarketu. Sestřička a právník jsou k užitku, ale na druhou stranu to bylo hotové dopuštění.

Přesto jsem měla vyhraněný úzký okruh předmětům, kterým jsem se věnovala více a měla vždy z nich jedničky, v ostatních to byla nejhůře dvojka. Jenže tady, tady to bylo něco úplně jiného. Jiný styl studia, jiná řeč, jiné všechno! Zaujalo mě to mnohem více a já se do toho zakousla a ujistila se v tom, že s tím mi bude čas utíkat rychleji a Vánoce přijdou rychleji, než si sama uvědomím.

„Měla by sis odpočinout,“ poučil mě můj bodyguard, když jsem až po uši vězela v trigonometrii a snažila si do hlavy vtlouci poučky, které budu v říjnu, až nastoupím do školy, potřebovat.

„Až se naučím,“ odbyla jsem ho a ani nezvedla hlavu. Stále jsem si to nedokázala zapamatovat.

„Všichni jsou doma. Přesto…“ nechal větu nedokončenou, ale já ho stejně nevnímala a odbyla jsou ho pouze: „Hm.“ Bylo mi naprosto fuk o čem mluví. Já měla na práci důležitější věci, než ho poslouchat.

„Nechci, abys tu zůstala sama, princezno.“ Mezi zuby jsem drtila nadávky, které ho stejně nedokázaly donutit, aby mi tak přestal i po dvou týdnech říkat.

„Jen jdi,“ popohnala jsem ho, protože jsem pochopila na co naráží a jeho oči byly černé jako uhel, bez zorniček, „neměj strach. Když se za čtrnáct dní nic nestalo, tak za tu hodinu nebo dvě, kdy budeš pryč, tak se nestane vůbec nic. Nechci tě pokoušet,“ řekla jsem zcela vážně, když jsem se na něj dívala. Nikdy bych to neřekla, ale zuřivost z něj přímo sálala. Měl kamenný výraz a slova vypouštěl koutkem úst. Zadržený dech zřejmě nepomáhal tolik, jak si představoval.

„Když se něco stane, sejmu za to Jaspera,“ oznámil mi naprosto vážně. Obočí stažené do zlověstného V.

„Kdepak!“ zavrčela jsem. „Ty sejmeš tak jedině nějakýho jelena. Jaspera snímat nebudeš!“

„To se ještě uvidí,“ zavrčel a odešel z pokoje, bohužel ve dveřích se otočil. „Měla bys slavit.“

„Proč?“ nechápala jsem.

„Dnes je to přesně sto dní, co jsi tady.“ Pak zmizel a já zůstala překvapeně sedět na posteli. Za okny byla už tma a to bylo teprve osm večer.

„Sto dní,“ zašeptala jsem a nepatrně se usmála. A čtrnáct dní, co jsem nemluvila s Edwardem. David mi to nedovolil a ani Edward to nechtěl, prý se bál, aby mi to ještě více neublížilo. Jako bych snad byla panenka z porcelánu a za tu dobu se můj zdravotní stav náhodou zlepšil. Ohýbání mi nedělalo problém. Rány na rukou se hojily, ale jizvy zůstaly. Což jsem neřešila. Jen podbřišek mě občas pobolívával, ale Carlisle tvrdil, že do měsíce to bude pryč. Zakázal mi však veškerou námahu, bolet to sice přestane, ale celkové uzdravení potrvá delší dobu. Byl starostlivější než Edward. Doktor se v něm opravdu nezapřel.

„Sto dní,“ pronesl jsem podruhé. Sto dní, od doby, kdy jsem někdo jiný. Sto dní nového života. Téměř se to zdálo nemožné, že to tak letí.

Vyhrabala jsem se z postele, která byla pokrytá učebnicemi a zase vzala do ruky dopis od Edwarda. Ten první a jediný. Byl silně ohmataný a zpřehýbaný, jak jsem ho každou volnou chvíli četla. Nechtěla jsem, aby se odstřihnul, jenom proto, že jsem jednou vyšilovala, ale bylo to tak nečekané, že jsem od sebe nic jiného snad ani nečekala.

Sešla jsem do přízemí, kde byla slyšet jedině televize, u které se nudně tísnila Rosalie a s podepřenou hlavou hleděla na obrazovku, ale určitě ji nevnímala. Jasper oproti tomu seděl o kousek dál, četl knihu a byl do ní evidentně hodně začtený, protože zdárně ignoroval štěbetající Alici.

Došla jsem až k nim a sedla si vedle Rose, která ani na kratičký moment neodlepila pohled od televize.

„Potřebuješ s něčím pomoct?“ zeptala se automaticky a já zavrtěla hlavou, což musela vidět.

„Chci si povídat s někým jiným než s Davidem.“

„Vytáčí mě,“ vyprskla nazlobeně Alice a přitulila se k Jasperovi, který konečně zavřel knihu a přehodil jí ruku přes rameno a přitiskl k sobě. Nezapomněl jí dát polibek do vlasů.

„Díky němu nevidím budoucnost nikoho z nás,“ sykla. Její druh ji políbil na čelo a přetáhl na svůj klín, ale malá brunetka ještě neskončila. To jsme věděli všichni.

„Ne jen, že se stále potuluje okolo, ale ještě mi znemožňuje používat moji schopnost. Jasper teď může, ale já nemůžu nikdy, protože on je snad u všeho, co se má stát!“

„Alice,“ zavrčela na ni Rose. „David je tady z jediného důvodu, aby se nestalo to, co na konci prázdnin!“ Bodl mě osten viny.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem a opakovalo to slovíčko snad po sté.

„Ty za to nemůžeš,“ konejšila mě Rose, což mě udivovalo. I ona byla oddělena od toho, koho miluje. Odešel kvůli mně, ale já mu nemohla říct pravdu, jak se to skutečně semlelo, nechtěla jsem přijít o další rodinu.

„Chápu Edwardův strach,“ pokračovala Alice, „ale bylo nutné, aby tu byl David pořád? Stanovil mu snad, že se na tebe nemá hnout ani na krok?“ Otočila se k Jasperovi, který pokrčil rameny.

„To asi ne, ale David bere všechno až příliš vážně,“ utrousila Rose a vypnula televizi. „Jenže pak z toho udělá něco, co ho samotného baví, což je deptat všechny ve svém okolí. Divím se, jak se s ním může Edward i po těch letech přátelit.“ Zavrtěla hlavou a zadívala se do tmy.

„Třeba nám to jednou řeknou,“ zkusila jsem opatrně, ale Alice zavrtěla hlavou. Což mě donutilo se vrátit do pokoje a opravdu si odpočinout, bylo toho za dnešek moc. Nepochybovala jsem, že se mi podařilo dohnat téměř vše, co jsem potřebovala, ale do návratu do školy mi zbýval stále více jak týden. Dostanu se zase mezi lidi a čas bude utíkat ještě rychleji.

Uložila jsem se ke spánku a jako ukolébavku jsem si přečetla dopis od Edwarda a v duchu prosila, aby mi napsal znovu, nebo mi David dovolil, abych s ním mohla mluvit.

Peřinu jsem si přitáhla až ke bradě. Oči upřela na strop a sledovala hru stínů ovětví stromů za okny, které tančily ve větru a topily se v záplavě slunečního svitu. Což mě dokonale ukolébalo k neklidnému spánku s podivnými sny, která moje lehce pochroumaná mysl nějakou dobu nevytvářela, což jsem pokládala pouze za čekací dobu, ale připustit jsem si to nechtěla.


Běžela jsem setmělým lesem, který se zdál v končícím dnu strašidelnější, protože dlouhé stíny tvořily nepříjemné stínové postavy v pokřivených tvarech.

Nohy se mi motaly do větví na zemi, která byla potažená jemnou bílou vrstvou námrazy, jež pomalu mizela, když se mezi stromy prodraly poslední sluneční paprsky tohoto dne.

Pokaždé jsem se vyděšeně otočila, když se mezi stromy mihnul temný stín, z něhož jsem měla… strach? Aniž bych tušila proč. Vnitřně jsem cítila, že je něco špatně.

Na kratičký moment jsem se zastavila a rozhlédla se kolem sebe. Zlověstné ticho, při němž nebylo slyšet vůbec nic, mi nahnalo husí kůži. Les byl mrtvolně tichý, jakoby i zvířata poznala něco špatného, co se zde pohybuje.

Z dálky jsem uslyšela bezmocný výkřik a snažila se rozběhnout tím směrem, ale tělo mě neposlechlo. Stálo na místě a nehodlalo se hnout, i když jsem se mermomocí snažila. Mysl utíkala daleko napřed. Jenže tělo nechtělo následovat jejího příkladu.

Křičet jsem nemohla, nedokázala jsem ani otevřít ústa. Byla jsem snad v šoku? Odpověď jsem neznala.

Teprve když se kousek ode mne něco hnulo, otočila jsem hlavu. Bylo to instinktivní. Tik, který děláte naprosto automaticky, aniž byste o něm nějak přemýšleli, takže jsem si všimla nějaké postavy, co vběhla do mého zorného pole a rychle se snažila utéci dál, aniž by měla cíl své cesty.

To je zběsilý úprk! napadlo mě a chtěla něco udělat, bohužel to zase nešlo. Jen jsem tam stála a pozorovala tu postavu, co se nestále otáčela za sebe, jakoby tam někdo byl. Někdo, koho jsem vůbec neviděla.

Ta postava, ten  mladík, jak jsem poznala vzápětí, se mi zdál jako blázen utíkající před vlastními bludy a naprosto jsem nechápala, co tam dělám já, takže mě hodně zaskočilo, když se mezi stromy, nedaleko za mladíkovými zády, doopravdy mihnulo něco, co před chvíli paralyzovalo mne.

Tak bleskový pohyb nemohl být stínem utíkajícího mladíka, natož zvěře, která by se těžko hnala za člověkem. Rychlé měnění pozice se mi zdálo povědomé, jenže nějakou dobu mi trvalo, než jsem přišla co.

Upír! Slovo se mi rozeznělo v mysli jako poplašná siréna. Žádný vegetarián, který si hraje na honěnou. Tohle byl lov. Lov krvelačného monstra, nezastavující se před ničím, ani před lidským životem. Ten pro něj neznamenal nic, jen jídlo, potravu.

Trhla jsem s sebou, když mladík něco zběsile zaječel, ale nepřestával utíkat.

Byla jsem od toho místa sice daleko, přesto jsem díky tomu měla široký rozhled na celou scénu. Neunikl mi žádný detail, i když jsem na dálku – normálně – viděla špatně. Nyní to bylo jiné. Možná to bylo tím, že se mi tohle jenom pouze zdálo. Alespoň jsem si to myslela, doufala v to, protože jsem necítila chlad, který byl patrný, protože se tu už nějakou dobu snášely sněhové vločky.

Nechápala jsem nic. Chtěla jsem mu pomoci, zakřičet, upozornit na sebe, aby mohl utéci, co se mnou bude, mi bylo jedno, přesto jsem něco věděla, pomoci mu bylo důležité, ale moje tělo prostě nechtělo spolupracovat, tak mi nezbylo nic jiného než se dívat na tu hrůzostrašnou scénu před mýma očima.

„To si jen myslíš.“ Uslyšela jsem zřetelně hlas toho upíra, co se pohyboval z místa na místo, aby vytvořil dojem, že mladíka sledují dva, ale vypadalo to, že to na něj nezabírá. Dál utíkal vpřed, aby se mohl otočit ve chvíli, kdy se mezi stromy prodraly sluneční paprsky, jež ozářily upírovy paže, které se zlověstně natahovaly k mladíkovi. Jiskřily jako diamant. Bylo to tak známé a každodenní, až mě  vyděsilo. Moje tělo dostalo impulz, ukročilo vzad a já se zády opřela o kmen stromu, jehož hrubou strukturu jsem na zádech vůbec necítila. Necítila jsem vůbec nic. Tak jako jsem nic z toho nechápala.

Mladíkova tvář s hustým obočím se stáhla zděšením. Jeho tmavě hnědé oči byly vytřeštěné do očí svého pronásledovatele, jehož tvář mi byla skryta pod kapucí nějakého pláště. Něco na něho vykřiknul, ale nerozuměla jsem mu. Řeč mi byla povědomá. Oči se nedokázaly od té scény odtrhnout, ani ve chvíli, kdy mladík zakopnul o padlý kmen a odporoučel se k zemi.

Bolestně ve mně hrklo a moje mysl mu opět vyrazila na pomoc, po chvíli zastavená tělem, které nebylo stále schopné pohybu.

Trpěla jsem za něj. Jasně jsem slyšela nepříjemný zvuk při dopadu. Musel si něco udělat s nohou, a ten  přízrak, co byl za ním, byl na tolik děsivý, že strach mladíka donutil zvednout se a pokusit se mu uniknout za každou cenu.

Tolik jsem mu chtěla pomoci, ale nemohla jsem vůbec nic. Cítila jsem se tak bezmocně. Nevěděla jsem proč a tak neuvěřitelně mě to ničilo.

Chtěla jsem vzlykat, když jsem ho viděla, jak se opět zhroutil k zemi v neuvěřitelných bolestech a snaží se plazit pryč, i když situace byla natolik bezvýchodná, že jedině zázrak jej mohl zachránit před tím upírem.

Zázrak nebo já.

„Můžeš tomu zabránit…“ vzpomněla jsem si najednou.

„Nemohu,“ vyhrkla jsem bolestně ve vzpomínce, která se mi odehrávala před očima.

„Jen ty můžeš, Eve. Nikdo jiný. Pokus se tomu zabránit!“

Musím! rozznělo se mi hlavou. Snažila jsem se pohnout a rozeběhnout k místu, kde ten upír dohnal mladíka, co se plazil po bahnité zemi. Chytil ho pevně za rameno a prudce otočil k sobě. Dívali si navzájem do očí. Jen já na ně neviděla. Probíhal mezi nimi bezeslovný rozhovor, jež byl důležitý pro oba dva. Více však pro toho mladíka, něco zakřičel, smysl mi  ale stále unikal. Další slova se mi zaryla pod kůži a dala mi něco, co se mi bude hodit.

„Chyba Nikolaji. Už je pozdě.“

Následující scéna mi rozechvěla tělo a postavila všechny chloupky na těle. Projela mnou tak mocná vlna, že ani strom mi nepomohl, abych zůstala stát.

Bezmocně jsem se sesula k zemi a nedokázala se pořádně nadechnout. Chtělo se mi křičet, ale místo toho se mi z očí vyhrkly slzy, které v chladném vzduchu studily na tvářích a stahovaly je.

Přes slzy jsem viděla tu krvavou scenérii, co mě odrovnala a hlasitě jsem zakřičela: „Nééé!“


Trhnutím jsem se probudila a zrychleně dýchala. Srdce mi bušilo do žeber jako splašené. V uších mi hučelo a celá jsem se třásla. Měla jsem pocit, že tohle není poprvé, co se mi o tomhle zdá. Chvíli mi trvalo než jsem se vzpamatovala alespoň tak, abych si mohla odhrnout vlasy z tváře.

Byla jsem zpocená a ne jen vlasy se na mě lepily. Tílko jsem měla propocené, přestože mnou třásla zima. Nebylo divu. Otevřené okno dovnitř vpouštělo chladný vzduch.

Odhodlala jsem se a vylezla z postele a dvěma kroky došla k oknu, tiše je zavřela a na chvíli se zadívala na osvětlenou ulici, po které přejelo jedno osamocené auto, doprovázené hučením pneumatik na asfaltu. Až po dlouhé chvíli jsem odvrátila hlavu s tím, že si zajdu do koupelny, abych se opláchla.

Ohlédla jsem se k posteli, kde na druhé straně někdo tiše oddychoval. Ucítila jsem úsměv na rtech, ale netušila jsem, proč se usmívám, když jsem si vzpomněla na můru, ze které jsem se před momentem probudila.

Po špičkách jsem přešla pokoj, abych ho nevzbudila a vklouzla do koupelny, kde jsem se chvíli vydýchávala, než se mi podařilo najít odhodlání natáhnout ruku k vypínači po mé pravé ruce.

Nepatrnou chvíli mi běželo hlavou, jestli to mám vůbec udělat, jestli se chci vidět potom, co jsem tu scenérii pouze pozorovala a nic neudělala, jenže jak se říká, člověk musí stanout svým strachům čelem, ale nedokázala jsem se donutit vypínač zmáčknout, chtěla jsem, ale zase si moje ruka dělala něco jiného.

Notnou dobu trvalo než se k tomu rozhodla sama a já musela přivřít víčka, protože světlo mě po tmě noci nepříjemně bodalo do očí. Mrkala jsem a když se mi podařilo pootevřít oči na škvírky. Nevycházela jsem z údivu. Měla jsem chuť křičet a svolávat všechny svaté, na které jsem si jenom dokázala vzpomenout. Snesla bych i Davida, jenom abych viděla zase normálně, ale tohle bylo neskutečné.

„Bude to dobrý, hlavně klid,“ vyřkly ty rty, co nepatřily mně a já je vůbec neovládala. Jejich plnost dokonale předčila i ty moje. Doslova jsem se dívala na někoho úplně jiného. Někoho, koho jsem neznala, ale pozorovala ho jeho vlastníma očima. Vyděsilo mě to a ne málo, ale nemohla jsem zakřičet, mávat rukama, prostě nic.

Neznámá sklopila oči k umyvadlu a jednou rukou zapnula vodu na požadovanou teplotu, kterou zkoušela tou druhou, i když jsem se hodně snažila, necítila jsem takové teplo jako ona, když se odtahovala, než to zvládla. Jakoby můj mozek, či spíš moje vědomí vytvořilo pocit horka, i když jsem žádné necítila, protože já nebyla ničím hmatatelným.

Je to bláznivé! Křičel můj vnitřní hlas. Můj vnitřní hlas, když já samotná byla v hlavě někoho cizího.

Jak absurdní!

Nezbylo mi nic jiného než mlčky přihlížet tomu, co dělá ta žena, dívka, teenagerka… netušila jsem, jak ji nazvat. Nové jméno jsem jí vymýšlet nechtěla, protože své určitě měla.

Mladá žena, zvolila jsem kompromis, se sehnula k umyvadlu a opláchla si obličej. Cítila jsem, ne, představovala si, jak se její ruce dotýkají tváře, omývají teplou vodou zpocený obličej a trochu jej osvěžuje. Zůstala skloněná, společně jsme tupě hleděly do nudného odtokového kanálku, v němž se ztrácela voda.

Zhluboka jsem dýchaly a snažily se uklidnit. Ona možná vlivem snu a já kvůli tomu, že jsem v hlavě někoho naprosto cizího, koho neznám.

„Miláčku?“ ozval se jemný mužský hlas z pokoje a my jsme s sebou cukly. Na jejím místě bych udělala totéž.

„Hm?“ broukla skrze lehce pootevřené rty a zdvihla hlavu. Zadívala se na sebe, já díky tomu mohla zkoumat její tvář a oči. Pěkně tvarované s neobvyklou barvou. Zeleno-hnědé. Usazené o něco dál od sebe, udělaly místo pro širší jemný nos, od jehož kořene se táhlo tmavé obočí stejné barvy jako dlouhé rovné vlasy rámující jí oválný obličej.

„Jsi v pořádku?“ Mužský hlas se přiblížil k otevřeným dveřím koupelny, ale dovnitř nevstoupil. Zůstal venku a já mu za to byla ze srdce vděčná.

„Jo-o,“ vysoukala ze sebe má hostitelka a já se jen přitom pomyšlení vnitřně otřásla odporem. Představovala jsem si samu sebe jako hada, kterého má ta mladá žena obmotaného kolem páteře, ale Hvězdná brána byla opravdu jenom fikce, nebo ne?

„Zase se ti to zdálo?“ zeptal se starostlivě. Kdybych mohla, zalapala bych po dechu a opřela se o umyvadlo zapuštěné do desky stolu obloženou koupelnovým kachličkami barvy vycházejícího slunce.

„Ano…“ vyslovila to s velkým odporem, což mě rozzlobilo, tak když to není poprvé, tak proč s tím nic nedělá? Kruci!

„Pojď si zase lehnout, zlato,“ prosil ji mužský hlas a ona na to reagovala přesně tak, jak jsem očekávala. Naposledy se na sebe podívala od zrcadla, zhasnula, vyšla a schovala se v náručí muže, jemuž se nepodívala do tváře.

„Promiň,“ špitla potichu. Muž na to nic neříkal, jen ji pevněji objal a rukou ji začal hladit po vlasech.

„Jdeme si lehnout,“ zapředl měkce. Zvedl ji do náručí, tedy nás, a odnesl do postele. Přikryl nás a s pevným objetím přitáhl do své silné náruče, která se mi zdála teplá. Představa teplého objetí mi chyběla už několik měsíců. Zdálo se to tak dávno, kdy mi někdo věnoval teplé objetí. Neobviňovala jsem je, přeci jenom jsem byla stále člověk, který potřebuje i trochu lidského tepla.

„Chci ti pomoci,“ zašeptal ten muž nám do ucha.

„Já vím,“ zašeptala žena a otočila se k němu. Byla tma, ale jeho rysy jsem rozeznávala, i drsnost jeho neoholené tváře. Stále jsem si vsugerovávala podněty, které prožívalo naprosto cizí tělo v němž jsem byla uvězněna.

„Nechci, aby ses trápila,“ pronesly jeho úzké světlé rty obklopené dvoudenním strništěm. Dodávala mu to staršího vzezření.

„Já vím,“ pronesla zesmutněle, slyšela jeho smutek stejně jako já.

„Pomohu ti,“ zašeptal jí do ucha a přitáhl si nás blíže k sobě. Věnoval nám polibek na čelo, následně na lícní kost, na tvář a nakonec na… na špičku nosu, čemuž se moje hostitelka zachichotala a obmotala mu ruce kolem krku, aby mu mohla být blíže.

Chtěla jsem zavřít oči a nedívat se na tu scénu, která mi samotné moc chyběla. Také jsem chtěla objímat Edwarda a věnovat mu polibky na chladnou kůži. Toužila jsem po jeho dotecích, co mi způsobovaly husí kůži. Měla jsem touhu křičet a mlátit kolem sebe. Toužila jsem se probudit ve svém vlastním těle, v pokoji u mé nové rodiny. A to hned. Jenom, abych tu nemusela být a nedívala se na to, co se tady děje a čeho budu svědkem, když se okamžitě nevzbudím.

„Pomoc!“ křičela jsem z plna hrdla, ale její rty se ani nepohnuly, alespoň ne v řeči, dělaly něco úplně jiného.

„Pomoc!“ zavolala jsem znovu a snažila se ji donutit, aby mě vnímala a nebo aby přestala, ale všechno se zdálo marné!

„Davide!“ zaječela jsem hlasitě.

„Edwarde!“ Měla jsme pocit, že si vykřičím hlasivky. Bolest jsem necítila, jen ten pocit, to však bylo všechno.

„Edwarde, prosím! Já nechci!“ Slzy jsem měla na krajíčku. Moje předchozí bojovnost byla rázem tentam, ale brečet jsem nezačala. Nechtěla jsem, aby se mi byť jedna jediná, přelila přes víčko. Byl by to konec mého snažení.

„Bude to dobré,“ zašeptal mi hlas do ucha a já toho chlapa od sebe chtěla odstrčit, ale vůbec mi to nešlo. Byl na mě příliš silný.

„Nechci!“ zakřičela jsem znovu v marné naději na účinek.

„Jsem tady,“ pokračoval s uklidňujícím tónem.

„Edwarde!“ vykřikla jsem rozhodně.

„Eve!“ Rázem jsem se zarazila. Slyšet mé jméno bylo tak uklidňující, tak uvolňující, ale měla jsem stále dojem, že se mi to stále zdá.

„Probuď se!“ přikázal mi ten povědomý hlas a já zamrkala víčky. Všude kolem mne bylo ticho a tma. Chladné ruce mě držely za ramena. Otevřela jsem oči naplno, abych viděla starostlivý pohled mého upířího bodyguarda.

„Da-davide?“ Na jeho tváři se usadil naprosto uvolněný výraz, doprovázený uspokojením, následující tím jeho typickým arogantním pohledem říkající: Já jsem mistr světa!

„Jo, to jsem já, v celé své kráse. Čekala jsi snad Santa Clause?“ Ne, spíš Václava Klause!

„Ne,“ odpověděla jsem a nepředvídatelně se mu vrhla kolem krku a silně objala. Sice mi lezl na nervy, ale byla jsem tak straně ráda že mě vzbudil.

Trochu se zdráhal, ale nakonec mě taky objal. Teplé objetí by bylo lepší, ale raději tohle studené než toho muže.

„Díky,“ zašeptala jsem téměř neslyšně.

„Nemohl jsem tě nechat vyřvávat po celém domě.“ Prsty jsem mu zaryla do zad a děkovala bohu, že sny dokáží být jenom sny, a že tu je vždy někdo, kdo vás z nich vzbudí.

„Příště si ten lov nechám na kratší dobu,“ vytknul mi nazlobeně, ale já se tomu jen usmála a pustila ho.

„Chci spát, měl bys jít.“ Snažila jsem se to říct co nejklidněji, ale neznělo to tak. Hlas se mi stále chvěl, přesto to už nebylo tak patrné jako před probuzením.

„Nikam nejdu,“ řekl rozhodne a šibalsky na mě mrknul. Pustil mě a ladnými pohyby došel k oknu, kde se v rohu tísnilo pohodlné křeslo, ve kterém se usadil.

„To tu zůstaneš celou noc?“ Díky tmě jsem toho moc neviděla, ale jeho škodolibé odfrknutí mým uším ujít nemohlo.

„Už se od tebe nehnu ani na krok, na chvíli tě nechám o samotě a jak to dopadne!“ zabručel. „Teď už spi, potřebuješ odpočinek!“ Nedalo se tomu odmlouvat. Přikývla jsem a zahrabala se do peřin, které jsem k sobě silně přitiskla a vdechovala vůni aviváže, bez které jsem už usnout nedokázala, byla jsem tak ráda, že jsem zase doma. Ano, doma.

„Odpoledne si uděláme výlet,“ informovala jsem svého bodyguarda a už si vymýšlela plán, jak se ho zbavím, abych s ní mohla být sama.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

2)  Lucíášek (22.11.2011 17:52)

páni,objevila jsem tuhle povídku náhodou,a to když jsem se nudila(no jo no chřipka je potvora)a přečetla jsem celý první díl,a teď jsem konečně došla až sem,moc a moc se mi líbí tvé naložení s příběhem,ikdyž to říkám nerada bude se mnou určitě souhlasit hodně lidí,když řeknu že mi některé příběhy přijdou hrozně ohrané,pořád jen Bella a Edward a pořád na stejný způsob , to už mě nebaví,ale tvá Eve se mi moc a moc líbí :)takže se budu moc a moc těšit na tve díly

lied

1)  lied (21.11.2011 20:07)

hmm tak ted jsem zmatená nezdála se jí náhodu ta scéna uplně na začátku a to jak byla v hlavě té dívky už aby byla i třetí část

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek