Sekce

Galerie

/gallery/Kate-kate-beckinsale-838696_100_100.jpg

Chtěla jsem kapitolu popsat pár slovy, která by ji vystihla a zároveň moc neprozradila, ale je v ní tolik věcí, že se to téměř nedá, snad jen…

Před povinností neutečeš, protože je to tvá přirozenost.

Děkuji těm málo komentátorkám, kterým stojí tato povídka za komentář. Jasně, komu by se to chtělo číst do konce, když je to tak dlouhé. :)

Kdo by to byl řekl, ale nejsou to ani tři týdny a už jsem tu s další kapitolou, což je u mě rekord. :)

Možná je to až moc dlouho, ale po přečtení všech tří částí pochopíte.

Nechtěla jsem kapitolu rozdělit, ale jinak to nešlo. Dokonce na třikrát!

(Autorka je z toho těžce zděšena!)

Teprve až ve třetí části naleznete hudbu, která mě inspirovala a je pro mě hodně důležitá a její výběr trvá někdy déle než psaní a ještě pár fotografií.

Už nebudu otravovat a jen popřeju štěstí do prvních sedmi stran čtení.

Díky za vaši přízeň.

Vaše Nikol18


9. kapitola – Překvapivé  poznání - 1. část

Eve

Uspokojení v srdci a na duši, je to to nejkrásnější co můžeme ve svém životě, zvláště pokud je to ve spojení s láskou k druhému, na němž vám záleží, cítit. A i když jsem se sebevíc snažila a moje vnitřní rozpoložení se dalo ohodnotit číslem deset, tím nejvyšším, nedokázala jsem ovládat svůj spánkový proces a bolest těla. Všechno ve spojení prostě vytvořilo malou mezeru v nepřerušovaném intervalu, který mnoho lidí nazývalo hlubokým spánkem a já se trhnutí probudila. Což, samozřejmě, nebylo nic příjemného.

Zakňučela jsem jak malá holka a pokusila se otočit na pravý bok, protože mě začaly bolet záda. Jenže moc dobrý nápad to nebyl. Pohmožděná žebra se vážně neuzdraví po jednom dni mimo nemocniční prostřední a tupá bolest v podbřišku už vůbec ne.

„Kruci!“ zamumlala jsem do ticha pokoje. V duchu jsem se modlila, aby nikdo nepřiběhnul. Nechtěla jsem si fandit, ale taky jsem to chtěla konečně zvládnout sama.

Podařilo se mi nějak posadit a pomalu vstát. Nohy se mi klepaly. Menší procházka po pokoji pomohla. Opět jsem získala pevnou stabilitu a mohla se přestat obávat pádu.

Zůstala jsem u okna a pozorovala okolí, které lehce tonulo v tlumeném měsíčním svitu, jež mi umožňovalo, abych očima mohla občas prolétnout dopis, co mi přišel od Edwarda. Pevně jsem ho svírala v rukou a stále se sama sebe ptala, jestli se mi to nezdá. Zda-li stále nesním, abych se ráno probudila do dalšího pošmourného dne bez naděje na lepší vyhlídky.

Ne. Nesnila jsem. Tohle byla realita. I přes veškeré nezdary v posledních dlouhých týdnech, tohle bylo to vysněné světlo na konci tunelu, které mě mělo dovést k mému šťastnému konci. Konci jako z pohádky.

Přešla jsem pokoj k nočnímu stolku, kam jsem úhledně uložila dopis a vydala se směrem ke dveřím. Třeba mi trošku chladné vody pomůže zklidnit rozechvělé tělo, abych opět usnula.

Tiše jsem vyklouzla na chodbu. Bylo mi však jasné, že celý dům stejně ví, že se tu potuluju. Srdce mi bilo jako splašené, což je pro upíra stejně hlasité jako pro člověka zvuk bagru v činnosti.

„Budeš žít…“ zaslechla jsem tichý hlas z Carlisleho pracovny. Zarazila jsem se uprostřed chodby. Nechtěla jsem poslouchat, ale dvě slova tohoto typu prostě donutí, alespoň trochu normálního, člověka se zastavit a zaposlouchat se, i když je to proti jeho morálce.

„Edward má zákaz na sto let vstoupit na území Forks.“ Srdce mi vynechalo nejméně jeden úder a víc jsem slyšet nemusela a rychlostí šnečí babičky při infarktu, jsem se vydala zpátky do pokoje. Stačilo mi to, abych pochopila, že můj adoptivní otec mluvil o Edwardovi. Vlastně by to napadlo každého, s prominutím, blba, který by zaslechl jeho jméno.

Pevně jsem za sebou zavřela dveře a snažila se skrýt pod peřinou. Snažila jsem se na to nemyslet. Nebo spíš na vůbec nic. Přeci jen mi něco došlo. Carlisle nemluvil o Edwardovi, mluvil přímo s ním. Říkal přeci „Budeš žít“ ne „Bude žít“. Takhle nechápavá jsem dokázala být jenom já. Chtěla jsem s ním taky mluvit, připadalo mi nespravedlivé, že s ním ostatní můžou mluvit a já ne. Vidět jsem se s ním nesměla. To jsem chápala. Taky jsem na tom měla přičinění, ale jeden telefonát by nikoho nezabil ne? Jen bych slyšela jeho hlas. Alespoň to by mi mohli dopřát.

Chtělo se mi z toho brečet. „Není to fér!“ zašeptala jsem do ticha pokoje.

„Pro potěchu srdce princeznina, jsem ochoten i přes sedmeho hor a moří jít.“ Překvapeně jsem, ale hlavně vylekaně, zvedla hlavu a pátrala po původci hlasu.

„Davide?“

„Měla bys spát,“ zapředl. Jeho silueta se zvedla z křesla v temnější části pokoje. Dokud nestál, nevšimla bych si ho.

„Jak jsi tu dlouho?“ uhodila jsem na něj.

„Odpočiň si. Tvoje tělo to potřebuje,“ mlel si dál svou.

„Jak?“ sykla jsem.

„Budu hned vedle, kdybys něco potřebovala.“ Ignoroval moje otázky a tiše se vytratil. To byl vrchol! Je to prostě idiot!

Jinak ho ani nazvat nešlo. Kdo ví, jak dlouho se tu rozvaloval. Ještě, abych se bála nějak jít, aniž by mi nebyl za zadkem, snad mi nechá trochu soukromí, když budu chtít dělat věci, co dělají naprosto obyčejní lidi.

V jednom měl ten idiot pravdu, moje tělo potřebovalo odpočinek. Potřebovalo klid, aby se zregenerovalo a dalo se dokupy.

Peřinu jsem si přitáhla až ke bradě, zabořila se do té spousty polštářů, co mají jenom v Americe a nechala se ukolébat k dalšímu neklidnému spánku beze snů, ty jsem nepotřebovala. Čistá hlava, to bylo to, co jsem skutečně potřebovala. Dokonce jsem si říkala, že by mohlo být probuzení o něco veselejší, protože když se mi do víček opřely teplé sluneční paprsky, což je v tomhle deštivém městečku, velká výjimka, pocítila jsem příval nové energie.

„Dobré ráno, princezno.“ Beru všechno zpět. Všechno bylo ve starých kolejích. A i to sluníčko se schovalo za příkrov mraků.

„Jdi pryč!“ sykla jsem a raději neotevírala oči, abych ten jeho obličej nemusela vidět od božího rána.

„Domluvím ti královskou snídani,“ šeptl mi do ucha. Zachvěla jsem se, když mi jeho chladný dech ovanul krk.

„Nesnaž se a nepodlézej. Prostě mě hlídej jako věrný pejsek a neukazuj se. Pokud nechceš, abych se ti ztratila hned, jak odejdeš z tohohle pokoje!“

„To by se ti nepovedlo, princezno. Tvoji vůni bych ucítil na míle daleko, stejně jako slyšel tvé bijící srdce, takže se nesnaž a raději vstaň, obleč se a hurá do nového dne.“

„Vlez mi na záda, chůvu nepotřebuju!“ Otevřela jsem oči, ale hned je zase zavřela. Z toho jeho obličeje mi bylo zle.

„Budeš mě zbožňovat!“ zavrněl a tím svým sebejistým krokem zmizel z pokoje.

„To si raději budu denně sypat do otevřených ran sůl!“ I přes veškerý odpor jsem vstala a jediný pohled na dopis od Edwarda mě kupodivu dokázal uklidnit. Jeden kratičký moment, který mi pomohl zapomenout na všechno okolo.

Zápasila jsem s oblečením. A to notnou chvíli, ale to nejzákladnější jsem na sobě měla, když někdo zaklepal a poprosil jestli může vstoupit. Dlouhé tričko jsem měla až ke kolenům, takže jsem souhlasila.

„Přišel jsem se na tebe podívat,“ řekl Carlisle, jen co vešel do pokoje.

„Jsem zvířátko v ZOO?“ neodpustila jsem si ironii. Na to se můj otčím jen pousmál a zavrtěl hlavou.

„Jen se chci ujistit, že je ti lépe. V pondělí tě propustili z nemocnice a doktor se ve mně nezapře.“ Pokrčil rameny. Posadil se vedle mne na postel.

„Mamka říkávala něco podobného. Označovala to za pracovní deformaci, jenže tomu jsem nikdy nevěřila. Přesto bylo fajn mít v rodině zdravotní sestřičku,“ přiznala jsem a vzpomněla si na ni, když přicházela z práce. Se smutkem ve tváři, ale jakmile uviděla mě a Marka, usmála se. Její malá holčička a vysněný synek.

Nastalo rozpačité ticho a nikdo z nás nevěděl, co má říct. Carlisle seděl bez hnutí, bez dechu a s rukama sepjatýma a opřenýma o kolena. Já oproti tomu seděla vzpřímeně, abych si nemačkala hrudník.

„Asi mě teď musíš nenávidět,“ pronesl jakoby nic.

„Prosím?“

„To kvůli Edwardovi. Nepostavil jsem se za něj. Souhlasil jsem s tím. Nezabojoval jsem jako ty.“

„Připadalo ti to spravedlivé.“ Tykala jsem mu. Už se mi to nezdálo být tak divné. Seděla jsem tu před ním bez kalhot, neupravená s vrabčím hnízdem na hlavně, nastal čas, abych ho brala jako přítele.

„Za celou svou existenci, která je hodně dlouhá, jsem ještě nestál před tak těžkým rozhodnutím. Vždy jsem si myslel, že jako upír mám snadná rozhodnutí. Zabiju, nebo budu zabit, ale uvědomil jsem si, že nemohu změnit to, čím jsem, že nikdy nebudu člověk. Chtěl jsem dát svému dlouhému životu smysl, když zemřít bylo tak těžké. Zabíjet lidi je vždy lehké, ale nechat je žít, je ještě těžší. Stejné je to se životem. Umřít je lehké. Opustit všechny, kteří tě milují s tím, že to nezvládáš. Proto je život s tímto břemenem o hodně těžší, ale dává ti to naději, že se to časem vyřeší.

Díky tomu jsem našel něco, čemu jsem se začal věnovat. Raději lidem pomáhat než je zabíjet. Naplňuje tě to něčím, co se těžko vysvětluje a mně to dává naději, že alespoň trochu odčiním své chyby, co jsem jako rozzlobený novorozený udělal.

Ani netušíš, jak jsem si přál, aby moje proměna probíhala stejně, jak byla popsána, kéž bych nikdy neokusil krev, ale můj příběh je o trošku jiný, spíš jeho počátek, ale našel jsem se. Léčení lidí mi pomáhá se vyrovnat s tím, čím jsem byl na počátku.

Ale abych se vrátil k tomu, co jsem ti chtěl říct. Rozhodnutí, které padlo na Edwardovu hlavu, byť, jak říkáš, spravedlivě, mě zarmoutilo. Edward je víc než jen člověk, kterého jsem přeměnil na prahu života a přijal ho za svého syna. Beru ho jako víc, jako skutečného syna. Druha jež vzplál novou jiskru mého, už tak smutného, života, i když naplňovaným léčením lidí. Cítil jsem se sám a on mi připomněl mé lidství. Můj život, kdy jsem měl přátele a mohl se na ně spolehnout, na rodinu a dá se říct, že on byl prvním krokem k naší velké rodině a o to víc mě trápilo, když nemohl najít svoji spřízněnou duši.

Horší bylo, když vyšla ta kniha. Všechen jeho stesk zmizel a myslel, že konečně najde to, po čem celé století touží. Předem jsem ho varoval, že nic nemůže být tak, jak to někdo napsal. Jenže byl příliš zaslepený nadšením a láskou. Určitě víš, jak člověk pohlíží na varovní ostatních před něčím, v co věří.“ Chytil mě za ruku a já přikývla. Dokud si člověk neprožije zklamání sám, nebude brát varování ostatních vážně, protože to bude mít za zradu vůči sobě.

„Dlouho se mnou nemluvil, když ten vztah skončil, ale určitě podvědomě věděl, že jsem se ho snažil varovat a pak jsi přišla ty. I když se zpočátku tvářil jako necita a spratek, vycítil jsem, že i když se novému citu ze všech sil brání, nemůže mu odolat.

I když jsou naše srdce mrtvá a duši odnesla přeměna, stále máme v sobě něco lidského, co se těžko chápe. Já osobně cítím, že kousek duše nám zůstal.“ Pevněji jsem stiskla jeho ruku a podívala se mu do zkroušené tváře.

„Máte ji, kdyby ne, chovali byste se jinak.“ Carlisle se usmál.

„Někoho mi připomínáš,“ zašeptal a já se usmála. Zavrtěla jsem hlavou a vrátila mu přející pohled.

„Asi v tom máme pouze stejný názor,“ podotkla jsem a zdvihla bradu. „Jen bych chtěla jednu věc vědět.“

„Povídej.“

„Stále tě baví mě uklidňovat a dělat psychologa?“

„Eve!“ zasmál se pobaveně. „Tohle mě nikdy nepřestane bavit, je to prostě profesionální…“

„… deformace,“ dokončila jsme za něj. „Já vím.“

„Jsem rád, že jsi tu s námi.“ Přitiskl mě do svého objetí, které jsem mu opětovala. Bylo vřelé a hřející. Znala jsem ho. Takhle objímal otec svou dceru a já Carlisleho pomalu začala vnímala jako otce. Měl v mém srdci místo, ne takové jako můj skutečný otec, na kterého nikdy nepřestanu myslet, ale pochopila jsem, že když ho od sebe budu odhánět, ničeho tím nedocílím. Nesnaží se ho nahradit, jen mi pomoci srovnat se s tím, že už ho neuvidím. A kdybych něco potřebovala, je tu pro mě.

„Děkuji,“ zašeptala jsem mu do ucha než se vytratil z pokoje.

Usmívala jsem se na zavřené dveře a pocítila v hrudi takové zvláštní upokojení a klid. I přes veškeré překážky osudu, byli tu ti, co mi pomohli se s tím vyrovnat. Nechtěla jsem si nechat už nic kazit. Na všechno dobré se musí čekat.

„Snídaně!“ vřítil se s tím slovem do pokoje David a plácnul s sebou na postel vedle mě.

Beru to zpět, ne všichni se mi snaží pomoci pozitivně. Některým jde o to, aby mě dostali do hrobu!

„Zvedni se, odejdi, zavři za sebou dveře, zaklepej a zeptej se, jestli můžeš vstoupit!“ procedila jsem skrze zuby a přitáhla si peřinu přes odhalená stehna. Před Carlislem jsem se nestyděla. Byl z mé nové rodiny, ale David… to byl prostě… chlap. Chlap, co se v něm nezapřel ani na chvíli. Stačilo ho pozorovat, abych si byla jistá, že se mi nedíval do tváře, ale na nohy a nebýt toho trička, co mělo výstřih jen takový, abych ho přetáhla přes hlavu, neodpustil by si pohled na má prsa.

„Proč?“ zeptal se nevinně.

„Dodržujeme tu soukromí,“ pronesla nekompromisním hlasem Esmé, která se objevila ve dveřích s rukama složenýma na hrudi. Elegantní oblečení schované pod zástěrou od barev.

David se narovnal a bez dalších slov se vytratil z pokoje, ani se na mě neotočil, neutrousil žádnou ze svých vtipných poznámek, což mi dalo jasný impulz, že Esmé je, alespoň pro něj, autorita.

„Díky.“

„Nemáš zač, Eve. Z Davida si nic nedělej. Kdyby něco, zavolej mě.“ Věnovala mi jeden ze svých zářivých úsměvu a zmizela dříve, než jsem stačila poděkovat.

„Vzhůru do nového dne!“ popohnala jsem sama sebe, abych zkusila obléct nějaké kalhoty. To mi stačilo, abych s klidným srdcem mohla sejít do kuchyně s potřebou zaplnit žaludek, abych se stále neozýval. Nepociťovala jsem hlad, ale on byl jiného názoru.

Přestože jsem se snažila, abych se moc neohýbala, při oblékání tepláků, které se v mé skříni záhadně objevily, jsem bolesti se nevyhnula a přestože můj práh bolesti byl dosti nízko, dokázala jsem držet jazyk za zuby.

Připomnělo mi to slova mé kamarádky. Život je o bolesti, když ji nezvládneš, nemáš v něm co dělat. Ano, pravda, ale lehce se řekne a hůře udělá.

Teprve když jsem vyšla ze svého pokoje jsem se cítila o něco lépe. Sešla jsem pomalu schody a zamířila do kuchyně, kde byla nachystaná plnohodnotná snídaně. Zasedla jsem za ni a potichu ji snědla. Každým okamžikem jsem očekávala, že se sem vřítí David a začne něco štěbetat, ale nic se nedělo. Esmé ho asi hodně vyděsila.

Spokojeně jsem dojedla, nádobí uklidila do myčky a odešla zpátky do pokoje. Z nepochopitelného důvodu jsem vytáhla učení. Naprosto dobrovolně, bez mučení, ale kupodivu mě to bavilo. Vrátila jsem se zpět do doby studia, kdy mě zajímaly pouze dobré známky a na ostatní jsem neměla čas, což bylo to, co jsem skutečně potřebovala. Vypustit všechno, soustředit se opět na maturitní ročník, sice v jiném jazyce, ale to zas takový rozdíl nebyl.

Občas jsem si dávala přestávky a divila se, že je v domě takový klid. Carlisle byl zřejmě v pracovně, Esmé asi malovala a ostatní zatím byli zatím ve škole. Jen David se ztratil, že by na něj měla Esmé takový vlil?

Musela jsem usnout, protože mě budil čísi jemný zvonivý hlásek, který byl moc příjemný. Melodický s neskrývanou něhou.

„Eve?“ Zamrkala jsem a pomalu otevřela oči. V pokoji byla už tma a nade mnou se skláněla bledá tvář s medově-zlatýma očima. Rty vykrojené do dokonalého úsměvu se roztáhly ještě více.

„Ahoj Alice,“ pozdravila jsem rozespale, „to jsi se teprve vrátila?“ Očima jsem pátrala po hodinách. Budík na nočním stolku ukazoval po osmé večer. Tiše se zasmála.

„Kdepak, nechtěla jsem tě budit. Esmé říkala, že jsi se učila. Tak jsem tě nechala spát, ale teď by ses měla najíst a vzít léky, co ti Carlisle nachystal. Vzala sis je ráno?“ Zavrtěla jsem hlavou. Tři dny jsem je brala, ale pak, po rozhodnutí rady jsem to vypustila z hlavy.

„Je mi lépe.“

„Nebudeme nic zanedbávat,“ šeptala dál a pomohla mi z postele. Na koberci se povalovaly učebnice, co spadly, když jsem usnula.

„Máš hlad?“

„Velký,“ přiznala jsem. Sešla jsem s ní do kuchyně, kde opět čekalo voňavé jídlo.

„Dobrou chuť,“ popřála a odešla. Já opět zůstala sama. Tolik mi chyběl Emmett, který pozoroval jak jím. Prý živočich, co jí a nechlemtá krev.

Nimrala jsem se v jídle dlouho. Počáteční hlad se změnil v nechuť. A to den začal v uvozovkách, docela dobře.

„Jako bych se nemohla chovat pořád stejně,“ zabrblala jsem do talíře a vidličkou popohnala kousek bramboru na druhou stranu.

„Změny nálad jsou naprosto normální.“ Vyděšeně jsem s sebou cukla a zdvihla hlavu. Jasper postával před stolem a nespouštěl ze mě svůj uhrančivý pohled.

„Mě to štve.“ Blonďatý upír obešel stůl a posadil se na židli po mé levici.

„Jsi na sebe příliš tvrdá,“ začal upřímným hlasem, který se mi protivil. „A teď příliš kritická.“

„A ty zas otravný,“ sykla jsem, „komu by si líbilo, kdyby mu stále vykládali, jak se cítí?“

„Tobě ne,“ uznal.“

„Co dělám špatně?“ zeptala jsem se zcela vážně. Dnešek byl dnem, kdy jsem měla svěřovací náladu, která se střídala s tou nabroušenou a vzteklou až melancholickou, kterou jsem chtěla raději nechat někde za dveřmi zamčenými na nejméně dva západy.

„Udělej to, co dělají holky, když je toho na ně moc,“ poradil mi s úsměvem.

„Pche! Brečet nebudu za žádnou cenu!“

„To jsem nemyslel,“ zašeptal a vzal mou ruku do svých chladných dlaní.

„Tak co? Nejsem úplně normální. Žiju v domě s upíry a jednoho, pokud tomu osud nakonec svolí, si vezmu. Ani doma jsem se nezapojovala do “běžných“ holčičích radovánek. Proto se nechám podat!“ Jasper se tiše zasmál a jeho oči zazářily těmi jiskřičkami.

„Vypovídej se někomu. Mně zrovna ne, zvládat emoce všech okolo je fuška, ale určitě se najde někdo, kdo ti bude naslouchat, zkus Alici nebo Rose. Záleží to na tobě. Brečet nemusíš. Stačí se vypovídat.“

„Od kdy je v téhle rodině každý psycholog?“ zeptala jsem se mírně dotčeně.

„Za desetiletí upířího života se cvokař hodí.“ Tím celou situaci zlehčil a já se zasmála. „Tak vidíš. Než si půjdeš zase lehnout, jdi se…“ Zamračila jsem se na něj a pozdvihla pravé obočí. „Už mlčím.“

„Půjdu se projít… sama od sebe,“ dodala jsem a Jasper se usmál.

„Samozřejmě. David je někde venku.“ Otráveně jsem vydechla.

„To jsem nepotřebovala vědět.“

„Ale my ano,“ rýpnul si a vytratil se stejně rychle jako přišel. S úsměvem jsem zavrtěla hlavou a vše po sobě uklidila. Trošku se přioblékla a vyrazila na menší obchůzku okolo vily. Hodně se zešeřilo, takže jsem se pokoušela po paměti držela cestiček okolo domu. Větvičky pod mýma nohama vesele praskaly. Plašily veškerý život v okruhu několika desítek metrů. Což mi v tu chvíli bylo jedno, zřejmě bych nechtěla, aby se odnikud na mě vrhla ta puma, co mě sem dovedla před pár dlouhými týdny, ale když ji Emmett tenkrát o prázdninách vyděsil, už se tu neukázala, ale já v této chvíli na ni neměla ani pomyšlení, nedokázala bych se k ní pořádně ohnout. A kdoví, jestli by byla stále tak krotká.

Více jsem se zamuchala do saka, protože se mezi stromy prodíral nepříjemně chladný vítr, který už krátce po začátku září s sebou nesl vůni přicházející zimy, která v této přímořské oblasti musela nastávat dříve. Jistá jsem si tím ale nebyla. Odvozovala jsem to od chladnějšího léta.

Byla pravda, že mi čerstvý vzduch udělal dobře. Po uklidňujícím spánku beze snů to byl báječný lék. Vyčistilo mi to hlavu a události minulého dne jsem vypustila a soustředila se na přítomnost, abych nezakopla a nesletěla k zemi jako zralá švestka, což by v době uzdravování nebyl zrovna dobrý krok.

Pečlivě jsem našlapovala a mžourala na cestu. Houby jsem viděla, ale to mě neodradilo od toho, abych šla ještě dál, což asi nebyl dobrý nápad. Uslyšela jsem ten jeho nadšeně rozjuchaný hlas, co mi pil krev už z principu, aniž by se ke mně přiblížil. Někdo prostě dokáže být vlezlý, bez toho, aby byl fyzicky přítomen.

Jeho slova mi nedávala smyl. Či spíš mluvil angličtinou se silným falešným francouzským přízvukem. Některá slova mi splývala, a když jsem chtěla vědět s kým to mluví, což mi samozřejmě neřekl, a následně ho otitulovala jeho téměř mateřským přídomkem, mě to raději přešlo a přála jsem si být uvnitř, zahrabaná hluboko ve vyhřátých peřinách, ale ten idiot se jen škodolibě usmál a natáhl ke mně ruku se slovy, že pro mě.

Vyjeveně jsem na něj vykulila oči a zcela instinktivně natáhla ruku, aby mé prsty, bez mého vědomí, sevřely ten malý přístroj na mluvení s lidmi na dálku, do dlaně.

Když mě míjel, nezapomněl poznamenat, abych moc neprovolala, čímž mě dopálil ještě více a já měla chuť mu tu krabičku omlátit o hlavu a nacpat do rozkroku. Přesto jsem to překonala a přiložila si mobil k uchu a tiše zapředla rozhovor s neznámou osobou na druhé straně.

„Prosím?“ Srdce se mi rozbušilo trochu rychleji, jakoby mě na něco upozorňovalo a já se začala celá třást a ne jen chladem. Všimla jsem si, že David poodešel dál, ale přesto byl dost blízko na to, aby celý telefonát vyslechl. Jak typické!

„Ahoj Eve…“ Moje myšlenky se vrátily zpět k mobilu a slova, která z něho lehce zkresleně vycházela, mi málem vyrazila dech a já měla dojem, že mi srdce vyskočí z hrudi a já se na místě rozteču jako vanilková zmrzlina pod UV lampou.

„Edwarde?“ vysoukala jsem ze sebe rozechvěla a prsty stiskla mobil ještě pevněji, jakoby mi chtěl každým okamžikem vyskočit z ruky, aby si to štrádoval do Port Angels na pokec s dalšími svého mechanického druhu.

„Tvůj hlas je jako balzám na moje uši,“ pronesl měkce a mně se začaly podlamovat kolena. Jen s vypětím sil jsem se opřela o strom, abych nepřistála v mokrém jehličí a teď, když člověk potřeboval opravdu ochraňovat, se bodyguard o kousek dál málem šťoural v uchu a nezúčastněně pozoroval pohybující se větve okolních stromů, které byl ověšeny zeleným mechem, který v příšeří vypadal jako černé kusy smuteční látky.

„Sním?“ zeptala jsem se spíše sebe, abych se vůbec ujistila, že nesním. Měla jsem dojem, že ano, po včerejšku bych se nedivila, kdyby si moje hlava vytvořila vlastní alternativní realitu.

„Kdepak, lásko, ani v nejmenším. Nemáš vůbec tušení, jak jsem rád, že s tebou můžu mluvit, chtěl bych ti toho tolik říct, omluvit se…“

„Omluvil ses,“ zašeptala jsem, když mi hlavou proběhla živá myšlenka na jeho dopis, co ležel v domě na nočním stolku.

„Přišel ti dopis?“ zeptal se rychle.

„A-ano,“ přisvědčila jsem a snažila se klidněji dýchat, ale tlak na hrudi byl horší a horší. Opírání o kůru stromu nebyl dobrý nápad, protože jsem neměla sílu se odtáhnout a postavit se na nohy.

„To jsem moc rád, přesto nevím, co bych víc měl říct, možná to, že mě to opravdu mrzí a že bych chtěl změnit své rozhodnutí. Měli potrestat jen mě, ne tebe. Měl jsem se mírnit a nechovat se jako úplný pitomec. Nemusela jsi být v téhle situaci, sama…“ Zavřela jsem oči a představila si jeho dokonalou tvář. Jeho bledost a ostré rysy, kterými se tak odlišoval od obyčejných lidí. Jeho medově-zlaté oči, které byly plné něhy, když se na mě díval, když mě objímal, když mi šeptal nádherná slovíčka, co mi zvyšovala tep. Jako právě teď. Nedokázala jsem ho poslouchat. Krev, přestože jsem stála, se mi hrnula do hlavy a já slyšela pouze její hukot. Přála jsem si slyšet hlas svého anděla, ale moje tělo mě opět zradilo a já se už viděla na zemi s těžkými dechem a svíravou bolestí na hrudi.

„Měli byste to ukončit.“ Donesl se mi k uším další hlas, nedokázala jsem ho nikam zařadit. Chtěla jsem ho umlátit první věcí, co by mi přišla pod ruku. Měl v plánu ukončit to, po čem jsem od probuzení v nemocnici toužila. To jsem nemohla dovolit.

„Ne-e…!“ vysoukala jsem ze sebe těžce a snažila se volnou rukou sápat po mobilu.

„Promiň, Edwarde, ale pokud si chceš vzít živou holku, radil bych ti to položit.“

„I-idiote!“ zasýpala jsem.

„Je mi líto, princezno, ale v přesile jsem tu já.“ Chtěla jsem mu vlepit facku, ale nemohla jsem se ani pohnout. Zatracená Victorie. Zatracení Italové!

„Dám ti ještě vědět,“ řekl do mobilu, ze kterého se ozývalo nesouhlasné mručení, stejně jako z mých rozklepaných rtů, které reagovaly na chlad vzduchu a studené objetí od toho zabedněného upíra.

„Jdeme domů,“ šeptl mi do ucha a rozběhl se k domu, kde samozřejmě nastalo strašné pozdvižení. Alespoň ze strany Alice. Rose musela být zavřená v pokoji. Sama. Bez Emmetta a Jasper také raději někam zalezl. Jen Esmé se chovala úplně normálně. Násilně odtáhla vřískající Alici, aby mě David mohl donést do pokoje, svléct sako a zachumlat do peřin.

„Nenávidím tě!“ sykla jsem.

„Tím to vždycky začíná,“ pronesl pobaveně.

„Mohla jsem s ním mluvit!“ vřískla jsem, ale spíš to bylo jako když tiše vydechnu.

„Jo a za chvíli by tě skolil infarkt, pochybuju, že by si Edward vzal mrtvolu,“ utrousil jakoby nic.

„Ty máš co říkat!“ vytkla jsem mu a cítila, jak se moje tělo přestává vzpouzet, měkkost postele přijímá jako odreagování a nedělá vůči mně další nepředvídatelné bolestivé výpady.

„Já jsem nemrtvý, ale ty bys by…“

„Sklapni a zavři dveře zvenku!“ přikázala jsem už pevnějším hlasem.

„Kočička vystrkuje drápky?“ zeptal se posměšně a opřel se ležérně o stěnu vedle dveří. Ruce složil na hrudi a upřeně se na mě zadíval. V mírném světle ztlumených lamp vypadala jeho tvář tajemněji. Více divočeji.

„Padej!“

„Jen se nečerti, princezno. Nevzdálím se na více jak na deset metrů, to ti slibuji,“ mrknul a zmizel za dveřmi, které téměř neslyšně klaply, stejně jako ty u Edwardova pokoje. Představa, že je na druhé zdi, se mi protivila, ale nic jsem proti tomu nemohla dělat. I když jsem nechtěla, ponořila jsem se do snového spánku, ve kterém jsem byla s Edwardem. Držel mě v náručí, šeptal do ucha, hladil po vlasech a tisknul na své chladné tělo.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

lied

3)  lied (21.11.2011 19:22)

ten David je vážně neskutečný já bych z jeho peče spíš zešílela

2)  Tery (20.11.2011 23:13)

jo ještě jsem zapoměla dodat :D:D:d ach ten náš Davídek co k němu dodat že? milost sama :D:D:D:D
při jeho komentářích se vždycky lámu pod stolem :D:D:d jojo Davídek to válí :D

1)  Tery (20.11.2011 23:11)

wooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooow páni pěkně si se rozjedla,čím dál tím víc ač jsem si nemyslela že to ještě jde mám tvou povídku raději a raději,prostě žeru všechny detaily,umíš to prostě skvělle podat a já si připadám jako xtá osoba v ději,jako režisér který na vše dohlíži (z bezpečné vzdálenosti samozdřejmě :d )prostě tvá podívdka se mi líbí ze všech nejvíc :) moc děkuju že ji stále píšeš a že se v ní stále zdokonaluješ
PS:KOUKEJ SEM DÁT CO NEJDŘÍV DALŠÍ ČÁSTI!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek