Sekce

Galerie

/gallery/Kate-kate-beckinsale-838696_100_100.jpg

Ve všem hledej to dobré. Jak se říká, na konci každého tunelu je stvělo.

Věnováno těm třem komentátorkám, které na mě nezapomínají. Hlavně fanny a lied. Díky holky.

8. kapitola – To neřekl

Edward

 

Vždy mě zajímalo, co je tak zvláštní na věčnosti. Co ostatní z rodiny vidí na té daleké budoucnosti, která se nás týkala mnohem více než obyčejných lidí, kteří se narodí, nějakou dobu žijí a pak zemřou. Jen nepatrný časový úsek kráčí po zemi, aniž by dosáhli toho svého.

Nikdy jsem nad věčností nepřemýšlel tak, jako má rodina. Nikdy jsem neměl nikoho, koho bych mohl objímat, laskat, šeptat slova lásky, užívat si chvil s ním a těšit se z dalších dní s ním. Až to do toho dne. Téměř se zdálo, že ten den nenadejde, a když nadešel, nechtěl jsem tomu uvěřit, bránil jsem se ze všech sil, ale došlo mi, že bojovat nemá smysl. Byl jsem lapen v síti, z níž nebylo úniku a já z ní najednou pryč ani nechtěl. Měl jsem to, po čem jsem dlouhá desetiletí toužil. Smysl života, smysl mého bytí nebytí. Byl to tak nádherný pocit, že jsem se na nějakou dobu cítil opět jako smrtelný člověk s tlukoucím srdcem a rychlým tepem.

Až právě nyní si plně uvědomuji, že jsem byl slepý. Příliš nadšený a sebevědomý z toho, že mám to, co jsem chtěl a díky tomu jsem si neuvědomil, že špatný krok může vést do záhuby. Nepřivedl jsem do ní pouze sebe, ale i toho, kdo si to vůbec nezasloužil. Toho, na němž mi tolik záleží, toho, pro něhož bych udělal první poslední, aby byl šťastný, ale…

 

Poslední slovo jsem zaškrtal a papír odložil na provizorní stůl ve svém “vězení“. Složil jsem hlavu do dlaní. Dýchal jsem rychle, přerývaně. Studoval jednotlivé nádechy a výdechy, abych se alespoň něčím zabavil. Potřeba něco dělat byla neuvěřitelnou nutností, protože jinak bych se asi už zbláznil.

Vždy jsem byl trpělivý, ale posledních pár dní jsem byl jako na trní. Od odeslání dopisu uběhlo již spoustu dní, až jsem dostal strach, že nedošel, nebo nesplnil účel, pro který byl sepsán.

Sžírala mě obrovská tíseň a vina, s níž jsem se nemohl vyrovnat. V hlavě se mi tvořily neustále nové a nové scénáře toho osudového dne. Již tolikrát jsem si v hlavě tu situaci přehrál jinak. Jak se měla stát. Tak jak jsem ji měl ovlivnit, ale nestalo se tak.

Natáhl jsem se na špinavou podlahu a pozoroval omšelý strop z dřevěných trámů, z nichž visely nespočty věcí, které již dávno nebyly k užitku. Byly to jen lapače prachu a rozptýlení pro můj unuděný pohled.

„Měl bys odejít,“ zavrčel jsem a dál pozoroval strop. Pach toho novorozeného ve mně vzbuzoval vztek, zlobu a dlouho utiskovaného netvora.

Tichý smích se nesl ztemnělým sklepem tak nepříjemně, že jsem ho slyšel až hodně hluboko v hlavě.

„Já jsem tu na rozdíl od tebe doma,“ zapředl mile a ladnými, bez slyšnými kroky pro lidské ucho, sešel k patě schodiště. Stanul tam jako socha nejvýznačnějšího umělce s tváří anděla, ale duší černočernou jako propast. Duší ďábla.

„I tady?“ Pomalu jsem vstal a snažil si oprášit z kalhot prach. Od té doby, co mě sem Jasper odvezl, jsem si je nepřevléknul. Nebylo to potřeba. Roztrhané tričko leželo v koutě a slíbené oblečení mi Irina ještě nedonesla.

Lucas si mě změřil karmínovým pohledem a na tváři se mu vytvořil dokonalý úšklebek, který mi připomněl minulost. Dobu, kdy jsem býval novorozeným i já a neměl úctu k lidskému životu. Dokud mi Carlisle doslova nevnutil pomocnou ruku, kterou jsem před tím odmítnul. Příliš hrdý a sebejistý. Temné časy spojené se špatnou částí mé osobnosti.

„Někdo tě musí mít pod dozorem.“ Ruce složené na hrudi dávaly jasně najevo, že on je tady nade vším. Velitel, kterému není radno odporovat, ale nebyl bych to já, abych nezkusil o kapku vzdoru.

„Bojíš se snad, že kdybys mě zabil, tak by tě Eleazarův klan už neuznával?“ Mladý upír se zamračil, na čele se mu objevila vráska ve tvaru V, která umocňovala zlostný pohled rudých očí.

„Dávej si pozor na pusu!“ zavrčel. Novorození jsou velmi nestálí. Rychle se rozzlobí a dopálí, když jejich evidentní vláda nad situací začne pokulhávat a jejich oběť není tak slabá, jak si zprvu mysleli. Pouhý instinkt. Lovec, který se může kdykoliv stát kořistí, jakmile ukáže strach. Což jsem dokonale předvedl před pár dny, když jsem ho poznal. Nechal jsem se ovládat vztekem, ale tentokrát jsem to tak nenechal.

Vzdálil jsem se do zazší části sklepa a zcela nezúčastněně si prohlížel další haraburdí, které tu zbylo po původních majitelích a Carmen to nevyhodila. Nikdy neodstranila nic, co si s sebou nedonesli.

Pod zamalovaným oknem černou barvou, které zamezovalo přístupu denního světla, se tísnilo malé křeslo, jež při použití vypustilo do prostoru záplavy prachu, dosvědčující o tom, že v tomto domě nikdo dlouho nebydlel, nebo nechodil do sklepa.

Vzhlédl jsem k Lucasovi. Nestál už tak ležérně, ale byl napjatý a připravený po mně kdykoliv skočit. Na kratičký okamžik jsem byl rád za to, že mu nemohu číst myšlenky. Bylo to tak osvobozující. Sice jsem nevěděl, co chystá, ale na druhou stranu jsem měl po dlouhých desetiletích naprostý klid, který jsem nemusel silou vůle ovládat, až jsem tomu nemohl uvěřit. Být jen sám se svými myšlenkami. Takový luxus.

„Ignoruješ mě?“ zavrčel zlostně a velmi pomalými kroky se blížil ke mně. Zády jsem se opřel o opěradlo křesla a uvolnil tak další příval prachu, který tančil v malém paprsku slunce, jež se prodralo do sklepa v místě, kde byla černá barva odřená. Smítka prachu se jemně snášela na mou odhalenou kůži.

„Jen chci při našem hovoru sedět, už nejsem nejmladší.“ Pokynul jsem mu drze hlavou, aby se usadil na zaprášenou židli naproti mně. Lucas zatnul čelisti a oči mu zaplály. Zatnul pěsti, ale více emocí nedal najevo. Přesto se mi přes obličej přetáhl úšklebek a nakonec se posadil. Přistoupil snad na mou hru?

„Na to, abys mohl takhle vtipkovat o svém věku, nejsi v tom správném postavení, starče.“ Hranou ublížeností jsem se na něj zašklebil a vzpomněl jsem si na dobu, kdy jsem býval jako on. Sebevědomý, silný a s pocitem, že mě nikdo nedokáže porazit. Samolibý vůči ostatním s vědomím, že zničím každého, kdo se mi připlete do cesty.

Byl jako můj vlastní odraz před mnoha lety. Viděl jsem v něm sebe. Zhrzen nevydařenou láskou, s touhou po odplatě, po pomstě, která stejně nic nevyřeší, protože vina a tíha událostí se jí nezmírní.

V tomhle však bylo ještě něco jiného. Muselo být.

„Pokud se dožiješ stovky, tak si budeme moct popovídat,“ zašeptal jsem a složil ruce na hrudi. „Jenže kvůli tomu tady nejsi, že?“ Zavrtěl hlavou a něco vytáhl z kapsy svého saka. Hodil to mým směrem a já to instinktivně chytil.

Zachvěl jsem se, když se mi předmět převaloval v ruce. V ústech se mi začal tvořit jed a žár v hrdle se stupňoval. Zatím jsem jej zdárně ignoroval, ale když se předmět ocitl v mých rukou, nedokázal jsem ho už tak bravurně ovládat. Byl jsem hladový příliš dlouho.

„Co to je?“ zavrčel jsem a nevědomky mu dal opět vládu nad situací. Tvář se mu rozzářila a oči vzrušením zajiskřily.

„Večere,“ zavrněl. Nahnul se ke mně a lokty se opřel o kolena. Vlasy mu padaly do tváře. Vypadl jak obyčejný kluk, který zkouší, kolik vydrží starší člověk.

„Nemám hlad,“ odmítl jsem hrubě a bojoval s netvorem uvnitř sebe. Hlad jsem měl, obrovský, na lovu jsem nebyl více jak týden a za další den to mělo být čtrnáct dní.

„Budeš potřebovat sílu,“ zašeptal. Zamračil jsem se a natáhl k němu ruku s pytlíkem krve.

„Lidskou krev nepiju.“ Na to se jen hlasitě zasmál. Uvolněný, blonďatý mladík s celým životem před sebou se najednou změnil v netvora. Přimhouřil oči, které zčernaly, a pod očima se mu objevil temný stín a vycenil na mě své dokonalé zuby. Hluboce zavrčel a všechny svaly v těle se napjaly jako tětiva, připravené k okamžitému útoku. Bylo až s podivem, že zůstal sedět a neskočil mi po krku jako pravý lovec.

„Zkusil jsem to,“ řekl nedbale a já málem otevřel údivem pusu dokořán. Zdálo se mi to naprosto nemožné, aby se během vteřiny tak změnil. Změnil náladu téměř lusknutím prstů. Stáhl se a opřel se o opěradlo židle, která pod jeho pohybem zanaříkala. Přestože byl novorozený, dokázal pracovat se svou lačností a zlobou, uměl ji ovládat a kdykoliv zkrotit. Tak se chovali upíři po několika letech, ne po pár měsících.

„O co ti jde?“ zavrčel jsem. „Nemám na tvé hry náladu!“

„Přišel jsem, dá se říct, v míru, Ede. Popovídat si, když jsme tu zůstali sami.“ Mrknul na mě a naoko se protáhl, aby mi vytrhl pytlík z ruky. Přitáhl si ho k nosu a nenasytně nasál. Někdo by si mohl myslet, že když je krev uzavřená ve vzduchotěsném pytlíku, nejde cítit, je na omylu. Bylo to stejné, jakoby přede mnou stál člověk z masa a kostí. Nebylo to tak intenzivní, ale dostatečně hříšné, aby netvor uvnitř mě se začal probouzet a moje instinkty začaly získávat větší sílu.

Odtáhl jsem se a zatnul zuby. Nedýchal jsem od chvíle, kdy přišel do sklepa. Přesto jsem tu krev cítil a představoval si, jak proudí v lidském těle. Jak se vlévá do žil a tepen, jak tepe v krční tepně a… a dost! okřikl jsem se v duchu.

Podíval jsem se na Lucase, který si mě spokojeně prohlížel. Třásl s pytlíkem ve své ruce s neidentifikovatelným účelem.

„Je to těžké, že?“ zeptal se posměšně. „Kdyby tady byli ti upíři, asi by se postavili na tvou stranu. Někdy osobní kouzlo nezvítězí nad dlouholetým přátelstvím.“ Naklonil se blíž a silněji zmáčkl pytlík.

„Co tím myslíš?“ Tiše se zasmál, až mu zajiskřily oči.

„Nevím, jestli jsi tak hloupý nebo tak natvrdlý. Řekl bych, že oboje.“ Významně vzhlédl k oknu a natáhl ruku k tomu osamocenému paprsku. Sledoval, jak se mu hřbet ruky třpytí.

„Být upír je tak báječné. Ta povídačka, že na slunci shoříme, mne rozesmála nejvíce. Tohle je mnohem lepší. Přesto bych si přál, abych se neleskl jak disko koule. Přesto je to ale lepší, než cítit jak ti hoří kůže a maso.“ Odsunul židli a konečně odložil krev z mého dosahu, což neznamenalo, že bych byl z nejhoršího venku. Bylo to mnohem větší pokušení, než chodit mezi lidmi. Ta krev se přímo nabízela a byla dána dobrovolně, sice ne za účelem, aby ji vypil upír, ale člověk při tom nezemřel.

„Stále skáčeš od původního tématu. Řekni na rovinu, proč jsi přišel?“ zeptal jsem se ho zostra.

„Popovídat si, když jsme tu zůstali sami.“

„Jsou na lovu, že?“ zeptal jsem se bez okolků. Jediné řešení, které bylo přijatelné. Za jiných okolností nepouštějí domov. Irina něco takového naznačila před pár dny.

„Ano, takže jsem tě dostal na starost,“ zašklebil se a vstal z rozhrkané židle. Dvěma kroky zkrátil vzdálenost mezi námi. Rukama se zapřel o opěradla židle, aby se mi mohl dívat zpříma do očí. Jeho rudé duhovky ve mne vyvolávaly ještě větší žízeň. Zvláště ve spojení s krví, která ležela opodál.

„Chceš mě zabít?“ Položil jsem mu tu nejprimitivnější otázku, jaká mě v té chvíli napadla.

„Když tu není Eva? Ne, kdepak, Ede. Chci ji vidět trpět.“ Hluboce jsem zavrčel, avšak stále setrvával na svém místě.

„Vybal to, protože dneska na tebe nemám náladu!“

„Jsi tak výbušný, Ede. Téměř bych si mohl myslet, že k sobě s Evou hodíte.“ Odtáhl se a jakoby nic si začal prohlížet nehty. Znal jsem tento postoj. Dělal jako že nic, ale jeho věty nutily, abych se zeptal, co tím myslel. Typická lidská taktika. Sám o tom nezačne mluvit. Jenže tak snadno jsem se vzdát nechtěl. Uhnul jsem pohledem a pozoroval smítka prachu, která se neustále vznášela v tom jediném paprsku světla proudícím do setmělého sklepa.

„Nezajímá tě to?“ zeptal se posměšným tónem a opět se usadil na židli proti mně. „Možná bys měl překonat svou pitomou stoletou hrdost a začít se ptát, protože tohle se neděje jen tak pro nic za nic.“ Zatnul jsem pěsti a nepatrně zdvihnul bradu, ale pohled jsem k němu neotočil. „Tahle ta tvá přehnaná hrdost a snaha dělat všechno po dobrém, tě jednou dovede do hrobu,“ syknul a opět se usadil na židli.

„Nechci nic vědět,“ odmítl jsem.

„Znám Evu déle než ty a ty o ní nevíš ani čtvrtinu. Nenahlédl jsi ani pod povrch. Ani to, že umíš číst myšlenky, ti nepomůže, to mi věř.“

„Neposlouchám tě.“

„Jak dokážou být lidé zaslepení láskou. I upíři,“ podotkl posměšně. „Nikdy nechtějí vědět o tom druhém to špatné, takže bych typoval, že se ti Eva představila jako naprostá chudinka, nebohý sirotek bez rodiny. Milá holka, uzavřená a s touhou pomoci všem okolo. Dát to do pořádku, ale hlavně, když z toho bude venku. Mimo dění.“ Zdvihl jsem k němu pohled a on se spokojeně usmál. Tvář se mu rozzářila. Upíří rysy to však zamaskovaly. Spíše vypadal nebezpečně. Přesně jako novorozený, stále žíznivý s touhou zabít vše, co se jenom pohne.

„Měl bys vědět, že je to jen vypočítavá mrcha, která se snaží tvářit jako andílek, ale ve skutečnosti je to čubka, co ti začne nadávat z ničeho nic, je náladová, uřvaná a vytýká ti naprosto všechno!“ Vztekle jsem vyskočil a chytil ho pod krkem. Drtil jsem ho ze všech sil. Jenže on se spokojeně usmíval a novorozeneckou silou mě od sebe odstrčil.

Padl jsem na zadek. Šklebil se, přistoupil ke mně a ladným pohybem mě přirazil k podlaze.

„Víš, co na ní bylo jediný zajímavý? Když jsem jí řekl, ať drží hubu, tak se mnou nemluvila celý týden. Byl to klid, a kdyby nevypadala tak, jak vypadá, dávno bych to s ní skončil, takovej typ holek je jen na jednu noc a pak ji odkopnout!“ Hrdelně jsem zavrčel a bleskovým pohybem, který pro mě byl stejně snadný jako mrknutí oka, jsem se mu vysmekl a jednou dobře mířenou ranou doprostřed zad ho složil na betonovou podlahu sklepa.

„Jestli si myslíš, že ji nechám jen kvůli tomu, co mi tady povídá její ex přítel, co ji znásilnil, jsi na velkém omylu. Jen mi tím ukazuješ, jak jsi zaslepený nenávistí a touhou po pomstě. A nedokážeš překousnout, že je s někým jiným!“ Divoce zavrčel a snažil se vstát, nedovolil jsem mu to. Usadil jsem se na jeho zádech a zapřel se nohama po podlahu.

„Poznáš jaká je!“ syknul a uklidnil se.

„To už nech na nás,“ zašeptal jsem u jeho ucha. „Možná ti to nedošlo, ale změnila se, když jsi jí ublížil.“

„Dělal jsem to, co chtěla!“

„O tom pochybuju, Lucasi, viděl jsem do tvé hlavy, jak sis to užíval,“ drtil jsem mezi zuby a hledal svůj klid. „Radím ti, drž se od ní i ode mne dál. Když dostanu příležitost, zabiju tě, nehledě na Tanyu, udělám jí tím jenom službu. Časem to pochopí.“ Vstal jsem a nechal ho, aby se potupně zvednul a věnoval mi, pro mě teď, méně hrozivý pohled.

„Rozehrál jsi hru, na kterou nemáš, Ede!“ Sebral pytlík s krví a odkráčel nakvašeně po schodech nahoru. Nezapomněl za sebou pořádně zabouchnout dveře.

Až když byl nahoře, tiše jsem si povzdychnul a šel se posadit ke stolu, na němž ležel rozepsaný zápisek. Jeden z mých vypisovacích okamžiků. Denník jsem si nikdy pravidelně nevedl, nebyl na to čas, nebo spíš to správné rozpoložení, ale tady bylo času spoustu a i ta správná nálada.


Milovat a být milován.


Napsal jsem pod poslední zápis, než mě Lucas vyrušil. Opřel jsem se a dal ruce za hlavu. Hlavu jsem zdvihnul ke stropu. Snažil jsem se myslet na pozitivní věci, hlavně, když jsem měl myšlenky jen po sebe.

Eve.

Má nejdůležitější věc. Myšlenka na lásku k ní. Na ni celkově. Na její oči, tvář, rty, vlasy, prsty, jemnou kůži. Na ni celou. Smích, pláč.

Tiše jsem si povzdychl. Stále jsem ji před sebou viděl, jakoby tu byla se mnou. Stačilo natáhnout ruku a dotknout se jí. Přivinout do náruče a…

„Edwarde?“ Překvapeně jsem zamrkal. Otočil jsem pohled ke schodišti, kde stála Irina. Neurčitě se na mě dívala a v ruce svírala nějaký zmačkaný předmět.

„Ano?“ Nezbláznil se z toho tady? Uslyšel jsem její myšlenku a udiveně zamrkal.

„V žádném případě!“ odporoval jsem. Cože? zeptala se sama sebe.

„Ehm…“ polkla a snažila se na nic nemyslet. Což jí samozřejmě nešlo.

Nenávist se proměnila v krutou potřebu. Utrousila tichou myšlenku.

„Téměř nikdo by si nechtěl přiznat, že se mu nepřítel hodí více než přítel,“ zašeptal jsem. Lucas byl sice pro většinu klanu nepřítelem, ale v mé přítomnosti jim dopřával ten luxus sdílení myšlenek v soukromí. Což mě vedlo k přesvědčení, že v domě nebyl.

„Kde je?“

„Vzal si pár věcí a oznámil, že musí na pár dní odcestovat. Bez Tanyi, která to nesla naprosto normálně. Má za to, že jel lovit hodně daleko, aby na nás nepadlo podezření, když není vegetarián jako my,“ zašeptala tak tiše, že i já měl problém rozumět všem slovům. Mrzelo mě, že díky nějakému novému upírovi začíná mezi tímto klanem rozkol.

„A kdy jste se vůbec vrátili?“ zeptal jsem se, abychom mohli mluvit normálním hlasem.

„Už před více jak čtyřmi hodinami. Už je skoro půlnoc,“ upřesnila a já se ohlédl k zamalovanému oknu, které bylo potemnělé stejně jako většina sklepa, až na malé světélko u dveří do sklepa.

„Aha…“

„Asi jsi hodně rozjímal,“ špitla Irina a posadila se na stůl, kousek od papíru s mými zápisky.

„Zřejmě,“ souhlasil jsem. Nepatrně natáhla ruku a vzala papír, který rychle přečetla.

„Závidím ti,“ pronesla truchlivě a sklopila hlavu k podlaze. Uzlíček v její druhé ruce odložila, aby mohla papír chytit do obou rukou.

„To jak jsem to všechno pokazil?“ Pozdvihnul jsem obočí a rty pevně stiskl k sobě a zatnul pěst.

„Ne,“ hlesla. „Závidím ti, že máš někoho, kdo na tebe čeká.“ Odložila papír a ladně seskočila. Obcházela kolem stolku a prohlížela si věci ve slabém paprsku světla.

„Chci věřit, že počká,“ podotkl jsem. „Když ani nevím, kdy přesně se vrátím a jestli vůbec. Zahodil jsem šanci na budoucnost,“ přiznal jsem a raději vstal. Sezení mi nevyhovovalo tolik jako stání.

„Počkej!“ vypískla a dvěma kroky zkrátila vzdálenost mezi námi. „Málem bych zapomněla!“ Popadla uzlíček ze stolu a druhou rukou mě chytila, aby mě táhla za sebou po schodech nahoru. Že bych dostal propustku?

„Zamluvila jsem to, omlouvám se, ale Eleazar říkal, že v noci bude volat Carlisle, dnes mělo být zasedání té Quilletské rady, která měla rozhodnout o tvém trestu. Tak než zavolá, běž se osprchovat a tady máš nějaké věci.“ Do rukou mi nacpala ten zmačkaný uzlíček a postrčila ke schodům. Stěna kolem schodiště byla už opravená, takže památky po mé menší potyčce s Lucasem byla zapomenuta, alespoň očím. Mysl si to stále pamatovala a pamatovat bude.

Irina do mě znovu strčila a já stanul na prvním schodu schodiště. Poté mě už vybízet nemusela. Bleskově jsem vyběhnul nahoru.

Druhé dveře nalevo! Navigovala mě myšlenkami. Zapadl jsem dovnitř a bleskově sundal ze sebe špinavé kalhoty a boxerky. Na moment jsem se zastavil před zrcadlem. Nezúčastněně jsem hleděl na svůj obraz, dokud jsem za sebou neuviděl Eve. Rychle jsem se otočil, ale nebyla za mnou. Byl jsem v koupelně sám. Pouze světlo a kachličky. Obrátil jsem se zpět k zrcadlu a znovu ji spatřil. Stála za mnou. V té modré košilce, co jí vnutila Alice. Vlasy měla rozpuštěné a v drobných prstýncích se jí vlnily na ramenou. Očí jí jen zářily, čím více se blížila ke mně.

Zůstala stát za mnou. Byla tak nádherná. Její kůže se třpytila v záři světla. Byla snědá a krásně opálená, přímo volala po dotyku, který provedla sama. Položila mi ruku na levé rameno a já lehce natočil hlavu, aby se na něj podíval. Její ruka tam nebyla, ale já ji tak živě cítil, jakoby tam opravdu byla.

„Ach Eve, tolik mě to mrzí,“ zašeptal jsem.

„To by mělo!“ sykla zlobně a její obraz se rozplynul. Překvapeně jsem se otočil a nikde nikdo nebyl. Stál jsem tam sám. V rouše Adamově a se zmatenými myšlenkami. Znovu jsem se podíval na rameno, kde stále dozníval její dotyk.

Naposledy jsem zavřel oči a snažil si srovnat rozuteklé myšlenky. Alespoň natolik, abych došel ke sprchovému koutu, pustil studenou vodu a osprchoval se.

Na teplotě mi nikdy nezáleželo. Cítil jsem chlad a teplo, ale jako upír jsem na tom nebyl stejně jako člověk. Studená byla studená a teplá teplá, ale tím to končilo. Nebyl jsem si jist, jak to přesně vysvětlit. Z chladné mi nebyla zima a z vařící jsem necítil bolest. Těžko se popisuje vliv teplé a studené vody na kámen. Nepočítám oheň, který je pro nás stejně nebezpečný jako pro obyčejné lidi, zvláště pokud je nějaká část našeho nesmrtelného těla poškozená. Zvláštní spojení smrt a nesmrtelnost.

Vypnul jsem vodu a vylezl ven. Pátral jsem očima po nějaké osušce. Pár kroky jsem přešel koupelnu a otevřel skříňku sladěnou do barev koupelny. Tam jich bylo spousta. Jednu jsem vytáhl a osušil se. Natáhl na sebe oblečení od Iriny. Podivně roztrhané rifle s modrou košilí, což mi sedělo. Jako obvykle. Nechal jsem rozepnuté dva horní knoflíčky a společně se svými složenými kalhoty jsem vyšel z koupelny.

Irina postávala na chodbě a opírala se o zeď. Blonďaté vlasy měla upravené a vyčesané nahoru. Vypadala spokojenější a uvolněnější, a jakmile mě spatřila, doširoka se usmála. Snažila se skrývat svoje myšlenky, ale moc jí to nešlo. Úsměv jsem jí proto opětoval a lehce nabídnul rámě, do kterého se ochotně zavěsila.

„Jsem ráda, že si spolu budeme moci promluvit sami. Chtěla bych ti toho tolik říct, co se za ty dlouhé roky změnilo. Chybí mi to,“ přiznala a já se zastavil. Otočil jsem si ji k sobě a pevně jí stiskl ruku. Naše dlouholeté přátelství mě naplňovalo v dobách, kdy jsem ztrácel touhu po životě a přál si odejít na věčnost. Irina tu však byla a pokaždé mě téměř dokopala k našemu nesmrtelnému životu a dala mi tak novou cestu ve snaze dojít na konec a najít to, po čem jsem vždy tolik toužil.

Po lásce, nalezení spřízněné duše, se kterou bych mohl trávit své nekonečné dny.

„I mně, i mně,“ přiznal jsem a přitáhl si ji do objetí. Spojila své ruce za mými zády a silně se ke mně přitiskla. Oko neznalé našeho vztahu by si snadno mohlo myslet, že jsme milenci, ale oba jsme věděli, že to co k sobě cítíme je něco jiného než láska. Byla to oddanost a vroucné přátelství.

„Potřebuji podporu, když je tu on!“ zašeptala mi tiše do ucha. Ta bolestivá slova směřovala pouze mně a nikomu jinému. Chápal jsem její bolest a strach více, než kdokoliv jiný. Viděl jsem jí do hlavy a přesně znal její pocity.

„Jsem tu pro tebe,“ vrátil jsem jí a políbil na čelo. Ještě pevněji se ke mně přitiskla a užívala si to pravé přátelské shledání po letech. Stejně tak, jako já.

„Musíme jít,“ vysoukala ze sebe po delší chvíli. Pustil jsem ji a ona mi z rukou vytrhla kalhoty. „Už je nepotřebuješ,“ mrkla na mě a odběhla je vyhodit. Počkal jsem na ni, dokud nepřišla a nedotáhla mě do přízemí do obývacího pokoje, kde stále byl klid. Eleazar byl v pracovně, Carmen v ložnici a Tanya zřejmě u sebe. Bylo tu tak podivné ticho. Doma jsem si zvykl na Evino srdce a dech, které mě uklidňovaly, ale tady bylo mrtvolné ticho, a kdyby to šlo, běhal by mi z toho mráz po zádech.

Má přítelkyně mě natlačila na gauč, na stůl položila Eleazarův mobil a nakonec se posadila hned vedle. Střídala pohled mezi mobilem a hodinami.

Pokud se mi někdy zdál čas pomalý, v tuto chvíli se zdál téměř zastavený. Pozorovat, jak se na hodinách pohybuje vteřinová ručička, vteřinu za vteřinou, bylo stejně namáhavé jako zvedat několikatunový náklaďák. Proto nebylo s podivem, když jsme vylekaně poskočili na gauči, když se mobil opravdu rozezvonil. Irina po něm natáhla ruku, ale na posledních chvíli ji stáhla. Upřela na mě svůj pohled, kterým mě popoháněla k činu. Nechtělo se mi, možná jsem se bál, ale musel jsem nést následky za své činy.

Stisknul jsem zelené tlačítko. Carlisleho jméno na displeji poblikávalo, takže nic jiného než to zvednout, jsem udělat nemohl.

„Prosím?“ zeptal jsem se klidně, když jsem si mobil přiložil k uchu.

„Jsi to ty, Edwarde?“ Carlisleho hlas mě uklidňoval.

„Ano, Carlisle, jsem to já,“ řekl jsem už klidněji. Opřel jsem se zády o gauč a ignoroval zvědavý pohled Iriny, který mi doslova visel na rtech.

„Sněm rozhodl, chlapče,“ pronesl truchlivě a mně se v té chvíli rozsypaly i ty poslední základy, na kterých jsem stál a udržoval se tak nad vodou.

„Jaký je trest?“ zeptala se šeptem Irina a zřejmě doufala, že ji Carlisle neslyší.

„Spravedlivý,“ odpověděl Carlisle. Zatnul jsem zuby a dál se neodvažoval mluvit.

„Tak to řekni,“ naléhala moje přítelkyně hlasitěji, „sedíme tu jak na trní!“ dodala podrážděně.

„Budeš žít,“ oznámil téměř bez citu, přesto jsem cítil, že to i přes veškeré maskování cítí velkou úlevu. Já takovou necítil, to horší mělo teprve přijít. Číst myšlenky na takovou dálku a přes telefon jsem nedokázal, proto jsem byl odkázán pouze na jeho slova.

„A dál?“ hučela do mě netrpělivá Irina.

„Edward má zákaz na sto let vstoupit na území Forks.“ Zatnul jsem pěsti a málem rozdrtil mobil, ale Irina byla vedle mě a chytila mě pevně za ruku, ve snaze mírnit můj vztek.

„A Eve?“ ptala se za mne. „Jak na to reagovala ona?“

„Jelikož jsou s Edwardem spříznění, Irino-“ překvapeně se na mě podívala a já jen pomalu přikývnul, „- jsou jedna bytost, proto zákonitě musel trest padnout i na ni.“ Blonďatá upírka po mém boku mi vytrhla mobil z ruky, abych ho náhodou nerozmačkal a zalehla mě svým tělem, aby mě uklidnila. Kypěl jsem vzteky, jak mohli odsoudit i ji! Vždyť ona za to nemohla! Byla oběť! Ne provinilec a zločinec!

„Uklidni se!“ zavrčela mi Irina do ucha a tlačila se mi na tělo, abych se nemohl ani o kousek pohnout.

„Je to podvrh, nadržovali mu!“ sykl jsem zlobně, ale upírka mi přitlačila loket pod krk a druhou rukou si dala mobil k uchu.

„Povídej, Carlisle, už je zpacifikovaný.“ V odposlechu bylo slyšet zklamané povzdechnutí.

„Kromě zákazu pro Edwarda vstoupit do Forks, rada rozhodla, že Eve má zakázáno se s Edwardem setkat, dokud neskončí škola.“ Zoufale jsem zavyl a shodil ze sebe Irinu, která překvapeně dopadla na koberec s mobilem v ruce a nevěřícně se na mě dívala. Vyskočil jsem z gauče a běhal po pokoji jako vzteklý pes utržený ze řetězu. Měl jsem chuť něco rozbít, pořádně si do něčeho praštit, ale před oknem se mi ruka zatnutá v pěst zastavila a spadla mi k pasu, kde volně visela, aniž bych v ní měl nějaký cit.

„A-ano, jsme tu, Carlisle,“ zaslechl jsem Irinin lehce roztřesený hlas. Opřel jsem se o velké okno a pozoroval les za ním, alespoň jak mi světlo v místnosti dovolovalo. Musel jsem se tam dívat, snažil jsem se zklidnit. Nabrat zase sebeovládání. Lucas tu nebyl, abych se mohl na něj vymluvit, i když on byl až druhotný faktor toho všeho.

„U okna,“ řekla Irina. Neslyšel jsem Carlisleho hlas, mluvil potichu, zřejmě chtěl říci něco jen jí. V podstatě mi to bylo jedno. Věděl jsem jedno. Dalších deset měsíců nebudu moci Eve spatřit. Přivinout si ji do náručí. Zaplést prsty do jejích dlouhých hebkých vlasů. Přivonět k její kůži. Palcem přejet po plných rtech, které přímo volají po hříšném polibku.

Pevně jsem sevřel víčka a krotil netvora v sobě, který se hlásil o své místo mnohem vehementněji, než když tu byl Lucas. Drásal se ven a já ho ze všech sil mírnil.

„Hned jsem zpět,“ špitla Irina mým směrem a vyběhla do patra domu.

Osaměl jsem. Doslova jsem osaměl. Hloupým zkratem jsem se nechal odtrhnout od své spřízněné duše, která byla pro mne celým světem. Láska, která musela trpět za chyby. To si nezasloužila. Měli mi klidně dát krutější trest, ale ji trestat neměli.

„Tumáš!“ strčila do mě upírka a vrazila mi do ruky kelímek s tekutinou, co mi okamžitě rozpálila hrdlo. Věnoval jsem blondýnce překvapený pohled. Stála, u ucha držela mobil, z něhož se linul tichý šepot, jeho význam mi nebyl určen.

„Je zvířecí!“ poučila mě. Stáhla se, usadila se na gauč a poslouchala dál tichý hlas znějící jí do ucha.

Nervózně jsem se podíval na uzavřený kelímek a proti své vůli polknul. Už tak dlouho jsem se nekrmil. Nepozřel jedinou kapičku té tekutiny, která byla prokletím našeho druhu. Jedno bylo jisté. Nechtěl jsem skončit jako Lucas. Nenávistný, s touhou zabíjet. To období jsem měl za sebou a nehodlal ho opakovat.

Přitáhl jsem si kelímek k nosu a nasál tu lehce železitou vůni prosycenou lesem a borovými šiškami. Puma. Moje nejoblíbenější zvíře na krmení, ale ještě s jednou věcí jsem ji měl spojenou. Na vlastní oči jsem to neviděl, protože jsem byl ve svém pokoji. Jedna z mnoha našich potyček s Eve na počátku jejího pobytu u nás. Alice mi to pak následně dovyprávěla, já to měl jen z doslechu a stále jsem nemohl pochopit, jak mě Eve mohla uspat. Moje sestřička ji zastavila před vilou, protože něco cítila. Z podrostu se přihnala puma a začala se k Eve lísat. Dokonce se i nechala pohladit, dokud ji můj bratr nevyděsil a ona neutekla.

Emmett.

Tolik jsem se mu chtěl omluvit a požádat ho, aby se z toho neobviňoval, že já bych na jeho místě dopadl úplně stejně, jenže co se stalo, stalo se a já budu mít teď několik měsíců na to, abych o tom přemýšlel a vymyslel pořádnou omluvu. Ještě že tam teď byl David, ten mohl Eve ochránit za jakékoliv situace.

„Všechno mu vysvětlím,“ pronesla Irina neutrálně, tvář měla nečitelnou, kamennou, ale nakonec hovor ukončila. Otočil jsem se k ní s nerozpitým kelímkem v ruce.

„Kdy?“ zeptal jsem se prostě.

„Až nabudeš opět úplně v klidu, ale prvně ti doporučuji, aby ses napil. Dlouho ses nenakrmil a nechceme, abys útočil na lidi, ne?“ Mrkla na mě a odložila mobil na stolek. Pomalu jsem přikývnul a šel se posadit vedle ní.

„Měl bych se omluvit -“

„Nech toho,“ přerušila mě rázně, „jednala bych podobně.“ Přívětivě se usmála a kývla hlavou ke kelímku. Odhodlal jsem se a odklopil víčko. Vůně mi polechtala nos a v hrdle mi zaplál oheň, ale ne tak hrozný jako odpoledne, kdy mi Lucas donesl pytlík lidské krve až pod nos.

Irina mi opět pokynula a já se po mnoha dnech opět napil krve. Zvířecí krve, která byla naší obživou a sílou překonat chuť na krev lidskou. Hltal jsem tak lačně, až jsem měl strach, že nebudu schopen přestat.

„Ještě ti donesu,“ zašeptala mi do ucha a znovu odběhla do patra.

Prázdný kelímek jsem odložil na stolek, zády se zabořil do pohodlného gauče a zahleděl se na strop a užíval si toho stavu, kdy moje tělo získává opět na síle a já daleko větší kontrolu nad ním. Nad netvorem v něm.

„Tady!“ Vtiskla mi má přítelkyně větší kelímek do ruky a já bez dalšího váhání jej otevřel a doslova vychlemtal jeho obsah. Přesto nebylo nad vzrušení při lovu. Cítit pachuť strachu smíšeného s touhou po životě.

Olízl jsem poslední kapku ze rtu a téměř syt se opět zabořil do gauče a prožíval něco podobného jako stav při požití drog. Točil jsem se ve světě, ve kterém bych mohl na všechno zapomenout a ztratit se v něm už po zbytek věčnosti.

„Je nakrmen, Irino?“ Do mého scvrklého rudého světa se probojoval mírnější hlas ze schodů. Pomalu jsem zvednul hlavu, abych se podíval na nově příchozího. Podle pachu jsem ho měl poznat dávno, ale na to jsem byl příliš zaměstnán.

„Ano, Eleazare,“ špitla moje přítelkyně a uctivě se narovnala. Sklopila hlavu k podlaze a ruce sepjala v oblasti pánve.

Bedlivě jsem pozoroval velmi dobrého přítele svého upířího otce, jak kráčí ze schodů a dochází až k nám. Stačil mi jediný pohled do očí, abych věděl, že je téměř sám sebou. Neovlivňován tím novorozeným, který se tak nepatřičně vetřel do jejich klanu.

„Eleazare.“ Položil jsem prázdný kelímek na stůl, hned vedle toho předešlého a postavil se stejně rychle jako Irina. Upíral jsem na něj svůj pohled. Bylo těžké netvářit se bojovně a příliš rozzlobeně, ale díky krvi to bylo snazší.

„Předpokládám, že Carlisle už volal,“ pronesl umírněně. Došel až k nám. Usadil se na gauč proti tomu, na němž jsme před chvílí seděli s Irinou. Jednu ruku opřel o horní opěrku. Nohu přehodil přes druhou a dokonale se uvolnil. Poprvé od chvíle, kdy jsem tu byl. Možná to bylo moje přesvědčení, ale jeho tělo bojovalo proti Lucasovu ovlivňování, proti jeho kouzlu osobnosti, jak tomu říkal.

Přesto jsem cítil, že to není přesně on. Přistoupil jsem o krok blíže k Irině a podíval se na ni. Věnovala mi kratičký pohled a myšlenku, že cítí, že něco není v pořádku. Jemně jsem kývnul. Musel jsem se tomu postavit.

„Ano, volal a omlouvám se, za své chování.“ Eleazar zdvihnul hlavu. Jeho rysy byly uvolněnější, ale přesto podivně strnulé. Nakonec zavrtěl hlavou.

„Omluva přijata, přesto bych lhal, kdybych tvrdil, že tvé chování nechápu. Kdybych na takovou dobu musel ztratit Carmen, také bych se zlobil, ale musíš však nést následky za své neuvážené činy, přesto přese všechno ber v potaz, že jsi nesmrtelný a pár měsíců ve tvém neživotě je téměř nic.“

„Ale pro smrtelný život Eve je to hodně,“ podotkl jsem co nejklidněji. V Eleazarových očích se mihl stín vzteku, který naštěstí rychle zmizel.

„Carlisle udělal dobře, že to řekl prvně mně. Měl jsem nad tím čas přemýšlet, ale pokud vím, ještě něco ti musí Irina říct. Nechám to na ní,“ pronesl tajemně. Nechápavě jsem se na něj podíval, ale on je pokrčil rameny, vstal z gauče a odešel ke schodům, kde ho zastavil hlas Iriny.

„Smím ho ubytovat v pokoji pro hosty? Nemyslím, že by dělal více problémů. Až se vrátí…“ odmlčela se, „… Lucas, tak uvidíme, jak se budou snášet.“ Eleazar se k nám otočil. Zářivě medově-zlaté oči trochu potemněly a rty se zkřivily. Výtku však proti tomu neměl. Ne příliš zjevnou.

„Je to na tvoji odpovědnost. Dokud se Lucas nevrátí, ať se Edward nestýká s Tanyou, nechci řešit další hádky!“ zdůraznil. Věnoval mi kratičký pohled porozumění, co se během chvíle zase změnil v neutrální. Přesto v něm bylo něco, co připomínalo našeho přítele více, než když tu byl ten novorozený.

„Slibuju!“ zavolala Irina lehce.

„Dostaň svého slibu,“ odpověděl jí a odešel nahoru, kam mě i Irina, o chvíli později, táhla. Čekal tam můj kufr, který pečlivě nachystala před mnoha dny moje malá sestřička Alice, když mě Jasper odvážel sem a já ještě neměl tu možnost se podívat, co mi nachystala. Popravdě. Nestál jsem o to.

Má přítelkyně za námi zavřela dveře. Pokoj byl vybaven naprosto standardně, jako v každém jejich domu. Pohovka, skříň, obrovský stůl z masivu s pohodlnou židlí, zrcadlo a obrovské okno s výhledem na les.

Bez rozsvícení světla jsem přešel k pohovce a usadil se na ni. Kufr stál hned vedle, ale na to jsem právě neměl myšlenky. Už jsem nebyl tak rozzlobený jako předtím, jenže mě bolelo u srdce. Tolik jsem toužil, aby zase tlouklo, tak jak to dokáže jenom Eve. Jen ona ho dokázala rozeznít.

Složil jsem si hlavu do dlaní a zhluboka dýchal. Po chvíli jsem ucítil na rameni jemný dotek. Irina se ke mně přitiskla a ruku vyměnila za hlavu. Opřela se o mé rameno, srovnala svůj dech s mým.

„Není to tak dlouho,“ špitla a narovnala se.

„Z mého pohledu možná,“ připustil jsem.

„Do vánoc jsou to jenom čtyři měsíce. Je to mnohem kratší doba než celých deset,“ zašeptala mi do ucha vesele.

Prudce jsem zdvihnul hlavu a upřeně se jí podíval do očí. „Co tím myslíš?“ zeptal jsem se zmateně. Mohl jsem jí nahlédnout do mysli, ale momentálně jsem měl dost problémů se svými vlastními myšlenkami, které si dělaly, co chtěly.

„To jsem ti ještě chtěla říct, slovy je to pomalé, možná ti raději pošlu my…“

„Řekni to nahlas, třeba mě to potěší více, když to uslyším z tvých rtů než z tvých myšlenek.“ Chytil jsem ji za ruce a přitáhl k sobě více. Měsíc jí ozařoval tvář. Byla stále krásná, jako před lety, když jsme se poprvé setkali. Ta bojovná a neohrožená upírka, co se nechtěla poklonit před nabubřelým novorozeným, který měl o sobě až příliš valné mínění.

„Carlisle mi řekl, že máte výjimku, protože je to první porušení smlouvy, při níž nebyl nikdo z měničů zraněn. Možná jen pošramocené ego,“ dodala se smíchem, „ani nevíš, jak ráda bych viděla toho měniče, když mu oznámili, že mu berou post alfy smečky.“ Nahlas se zasmála, vyskočila z pohovky a protočila se na místě. Její světlá pokožka přijímala měsíční paprsky, které se vlnily a dodávaly jí kouzelnějšího vzezření.

„Neodskakuj od tématu, jaká výjimka?“ Bylo mi jedno, že už není Jacob alfa. Do Forks nesmím vkročit, tím pádem ho už nikdy nemusím vidět, ale ta výjimka mě zaujala. Dala mi další naději.

Irina se usmála. Přitančila zpátky a usadila se vedle mne. „Máte dovolenou jednu schůzku, asi se Eve rady zželelo, tak povolili jedno setkání. Samozřejmě mimo území Forks. Na Silvestra. Kdekoliv jinde, budete spolu celých čtyřiadvacet hodin.“ Mít tlukoucí srdce, pokoušel by se o něj infarkt. Uvidím ji! Uvidím Eve! Budu ji mít zase u sebe, budu ji moci obejmout a políbit. Čtyři měsíce jsou určitě více potěšující než deset.

„To je úžasné!“ zvolal jsem nadšeně a vyskočil z pohovky. Nemohl jsem zůstat na jednom místě. Musel jsem chodit. Vypustit své nadšené myšlenky okolo sebe. Radost mnou zmítala. Cítil jsem podivné mravenčení v konečcích prstů.

„Hlavně se nezblázni!“ pokárala mě nadšeně Irina. Popadla mě za ruku a odtáhla k oknu, kde jsme se společně točili v záplavě měsíčních paprsků. Přitiskl jsem si ji do náruče a vlepil nadšený polibek na čelo. Zachichotala se. Plácla mě dlaní po rameni s tichým smíchem.

„Edwarde, Edwarde…“ kárala mě potěšeně, „chováš je jako blázen!“

„Zamilovaný blázen!“ potvrdil jsem.

„Rozpory skončí?“ Ve dveřích stála Carmen a usmívala se od ucha k uchu. Doběhl jsem k ní a popadl ji do náručí. Tančil jsem s ní stejně jako s Irinou před chvílí. Smála se stejně potěšeně jako já. Vyměňoval jsem si je, ale nakonec jsem tančil s oběma naráz. Bylo příjemné slyšet kolem sebe smích a být sám nadšený.

„Vidím, že se bavíte.“ Společně jsme se podívali na posledního mužského upíra v domě. Vypadal ještě uvolněněji. Lucasovo okouzlení mizelo rychleji, než jsem předpokládal, což mě těšilo ještě více. Postrčil jsem k němu Carmen, která se mu pověsila kolem ramen a dala mu pusu. On ji k sobě přivinul a věnoval vášnivější polibek.

„Abych nezapomněl…“ podotkl a podal mi mobil. „Jsou v něm nějaká čísla. Hlavně na Davida, se kterým určitě budeš chtít mluvit,“ mrknul na mě a pomalu odváděl svou družku z pokoje pro hosty.

„Můžu mu zavolat?“ zeptal jsem se.

„Proč by ne a ne jen jemu,“ mrknul na mě a poslal mi jedinou myšlenku. Jedno jméno.

„Opravdu? To není zakázané?“ vyhrkl jsem až příliš nadšeně. Eleazar se usmál.

„Nesmíš se s ní vidět. O telefonování nepadlo ani slovo. Alespoň přímo to neřekl.“ Carmen na něj mrkla a vytáhla ho z pokoje. Při jejích myšlenkách jsem chtěl zrudnout, ale to mohla jedině moje nastávající, s níž jsem měl možnost brzy mluvit.

„Zavolám jí!“ zapnul jsem mobil a čekal, až se načte SIM karta, ale Irina mi ho vytrhla z ruky. „Co děláš?“ zavrčel jsem na ni.

„Pokud vím,“ vyhlédla z okna, „je hodně po půlnoci a pokud se Eve neodjela rekreovat zpátky do Evropy, tak má hlubokou půlnoc, tudíž spí jak dudek, což v současnosti potřebuje jako sůl, takže bych s tím telefonováním chvíli počkala.“ Vrátila mi mobil do ruky a stiskla v dlani. „Trpělivost růže přináší, Edwarde,“ dodala se smíchem a odešla z pokoje. Zavřela za sebou dveře a v domě nastalo naprosté ticho.

Zůstal jsem stát uprostřed svého pokoje. Zíral na zavřenou dlaň, v níž se skrýval přístroj, díky němuž jsem měl možnost spojení s mou láskou. Alespoň dokud se za pár týdnů nesejdeme.

Vrátil jsem se k pohovce a mobil odložil na malý stolek vedle ní, který v té tmě nebyl pomalu vidět. Účelný, ale aby nepřekážel.

Nadšení mě tak ovládalo, že jsem se rozhodl otevřít kufr od Alice a zjistit, co mi má sestřička nachystala. Nepochyboval jsem, že se tam nacházelo jenom oblečení, dokud jsem nebyl u dna. Nějaký papír, ale po hmatu jsem poznal, že je to fotografie a když jsem ji otočil, na tváři se mi rozlil spokojený úsměv.

Držel jsem fotografii z našeho výletu. Líbánek, tak jak to Eve nechtěla nazývat. Fotil nás tehdy David. Eve si ho nevšimla. Stála vedle mě a právě se natahovala k polibku, který jsem jí chtěl dát a v té chvíli nás David vyfotil. Byla to úžasná fotka. Bezprostřední, svá, nezkrášlená, prostě síla okamžiku, v němž byla zachycená má láska k Eve a její štěstí.

„Miluju tě, Eve, a nikdy nepřestanu,“ zašeptal jsem k fotografii a stále ji pozoroval. Tak dlouho, dokud se nerozednilo a neuběhl kus dalšího dne mého odloučení od ní.

V domě bylo stále ticho a možná bych tam seděl ještě déle, kdyby mi Irina neposlala myšlenku, jež mi připomněla moji noční nedočkavost.

Našel jsem v seznamu číslo a vytočil ho. Dvakrát zazvonilo, než ho majitel zvednul.

„Locca,“ ohlásil se.

„Ahoj Davide, tady Edward.“ Kdybych ho mohl vidět, vsadil bych se, že měl na tváři široký úsměv.

„Nazdar brácho, to je dost, že ses taky ozval. Skoro jsem nečekal, že ti půjčí mobil, když mi Carlisle oznámil, že ten tvůj jsi rozbil. Ty jeden výtržníku!“ dodal posměšně.

„Jen si to nechej, sekám dobrotu.“

„Jo, to bych chtěl vidět, když jsi ochotnej se kvůli ženský poprat i s vlkodlakem,“ řekl zastřeně, jakoby se snažil v sobě dusit smích.

„S kým to mluvíš?“ uslyšel jsem z dálky. Poznal jsem její hlas. Krásný, ale ostrý zároveň, stejně odměřený jako v Londýně, když mluvila s Davidem.

„Chceš to vážně vědět?“ zeptal se můj přítel.

„Idiotem jsi a idiotem zůstaneš!“ zavrčela a já se musel usmát. Takhle reagovala každá, která se s Davidem kdy potkala. Byl na zabití.

„Má tě ráda,“ oznámil jsem mu se smíchem a celý rozechvělý, že s ní budu mluvit.

„Taky si myslím,“ potvrdil a opět se zasmál.

„Jdu dovnitř,“ zabručela, ale David ji zastavil.

„Je to pro tebe,“ řekl tajemně a zřejmě natáhl mobil k ní, protože jsem slyšel šumění lesa.

„Pro mě?“ Zaslechl jsem ji zřetelněji.

„Jo, ale ať moc neprovoláš,“ podotkl. Zašramocení mi potvrdilo, že vzala mobil do ruky.

„Prosím?“ Hlas měla rozechvělý a já si živě dokázal představit její rty a lehce nakrčené obočí.

„Ahoj Eve…“

„Edwarde?“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

4)  Tery (02.11.2011 23:09)

ikdyž už jsem ti to psala nedalo mi to, víš moc dobře že tvé povídky se čtou skvěle, mají porozumění, jsou dobře zapamatovatelné, zobrazuješ tak pestré detaily že to člověka vtáhne až do děje a připadá si jako "třetí osoba"z povzdálí,Lucas je pěknej hajzl a já jsem moc zvědavá co vymyslí příště zato Davida absolutně miluji,je s ním zábava,dokáže mít tak zajímavý slovník, líbí se mi u něj dvojsmysly :D prostě puberťáček, jinak edíkovi a Eve samozdřejmě moooooc držím palce,,,, jen pořád nemohu uvěřit kam jsme se dostal od holčiny která se skamarádila s pumou a arogantním edíkem :D je to až neuvěřitelné a já se s potěšením a nedočkavostí těším na další díl
PS: ani nevíš jak to žeru

Fanny

3)  Fanny (31.10.2011 23:50)

No, useklej konec to teda je, to se musí nechat:D

O Lucasovi, tak nějak nevím, co si myslet. Sice ho nesnáším, přesto mi něčem vůbec nevadí. Je to sice pěknej hajzlík, ale...

To je kouzlo působí na ostatní mě děsí o mnoho víc, i když jsem ráda, že už má alespoň pokoj... Chladnost, ovšem nejen denalijských, mi vadí nejvíce. A možná proto, mám Davida tak nějak ráda, protože chlad z něj rozhodně nečiší ani trochu, na rozdíl od ostatních.

Pěkná kapitolka s krásným závěrem

P.S. Máš o čtenářku víc, strašně to chytlo jednu z mých spolužaček...:D

2)  mollynkaska (31.10.2011 17:10)

áá super! .. jen mi nejde do hlavy, že Denajlští nic nepodniknou proti Lukasovi, když je pryč... A jeho ovlivnění padá..

lied

1)  lied (30.10.2011 17:56)

jupí další dílek
držela jsem Edwardovy palce aby odolal s tou krví a taky aby neudělal ještě nějakou kravinu. mám takový pocit že Lucas neodjel jen tak a zamýšlí zase nějakou neplechu snad se nevydal navštívit Eve a ten konec super

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek