Sekce

Galerie

/gallery/Kate-kate-beckinsale-838696_100_100.jpg

Na všem se dá najít něco pozitivního.

Pro všechny, kteří věří, že i přes veškeré nástrahy existuje šťastný konec, i když je k němu cesta dosti trnitá.

Konec minulé části:

„Tvoje výpověď mi stačila.“ Ephraimův odměřený hlas mi nahnal husí kůži. „Lucy, teď je řada na tobě.“ Lucka polkla a předstoupila před radu. Ani se Jacoba nedotkla, když ji míjel a natáhl k ní ruku. Postavila se tam a viditelně se klepala. Otřáslo jí to více než mnou. Měla k vlkům blíže.

„Co se tehdy stalo? Co jsi viděla?“ Lucka zdvihla bradu.


 

7. kapitola - Zasedání rady - 2. část

Eve

„Stála jsem ve verandě, protože mi Jacob zakázal vyjít z domu, dokud to nevyřídí. Viděla jsem to celé. Neslyšela jsem všechno, ale v podstatě to nebylo potřeba.“

„Pročpak?“

„Je pravda, že Edward chytil Jacoba za tričko a chvíli se tam dohadovali, ale zřejmě si uvědomil svůj čin a pustil ho. Chvíli se tam hádali, než Jacob popadl Edwarda a mával s ním. Nakonec ho pustil a Edward padl na kolena a začal něco říkat. Jacob ho zřejmě musel něčím rozzlobit, protože začal vstávat a chtěl mu dát pěstí. Něco jsem zakřičela a on se zarazil. Podíval se na mě a nechal ji tam, dokud jsem ho v myšlenkách nepoprosila, aby toho nechal. Poslechl. Chápu jeho čin. Neodsuzuju ho za něj. Ano, jednal ukvapeně, přesto jsem na jeho straně.“ Většina přítomných zalapala po dechu a začala rozzlobeně hlučet. Ephraim zavrčel a všichni ztichli.

„Lucy, proč jsi na jeho straně? Není to kvůli tomu, že je Eve tvoje kamarádka?“ Lucka zavrtěla hlavou.

„Snažím se na to dívat z pohledu Edwarda. Kdyby někdo ublížil mé lásce,“ otočila se na Jacoba, „udělala bych cokoliv, abych přišla na to, proč se to stalo. Zřejmě bych porušila veškerá pravidla. Pomsta není řešení, ale když někdo miluje, všechno ostatní ho nezajímá. Pokud jsem správně pochopila otisk. Tak vlkodlak pro svého druha udělá naprosto cokoliv. Upřednostňuje jeho před vším ostatním i před věrností vůči smečce. Pokud se nepletu. U upírů existuje něco podobného.“ Zůstala jsem na Lucku zírat s pusou dokořán. Stejně jako zbytek osazenstva toho proklatého pokoje. Ephraim se usmál a pokynul.

„Pochopila jsi to dobře. Děkuji za tvoji výpověď. My se nyní odebereme vedle, kde dojdeme ke spravedlivému výsledku.“ Pětice mužů se pomalu odebrala ke dveřím, a když se za nimi zavřely, v místnosti nastalo nepříjemné ticho. Lucka se vrátila na své místo. Jacob k ní přišel a chvíli se na ni díval, než něco řekl.

„Myslel jsem, že jsi na naší straně.“

„Nejsem na ničí straně,“ řekla klidně a podívala se na něj. „Neupřednostňuju žádnou stranu. Jsem tu jako nezávislý svědek. Tvůj pradědeček mi to vysvětlil, i když ses do mne otiskl, neznamená to, že zapomenu na všechno okolo.“ Otočila se a krátkými kroky došla až ke mně. Kývla Carlislemu, který něco zamumlal a pustil mě.

„Zlobila jsem se na tebe,“ řekla bez obalu, „když přišel Jacob s tím, že jsi ho vyhodila, když tě navštívil v nemocnici. Moc jsem se zlobila. Potom co udělal Edward, jsem předpokládala, že se s Jacobem budeš bavit normálně, jenže tobě to nikdo neřekl. Bylo mi tě líto, když Edward musel opustit Forks. Přišlo mi to příliš kruté. Ten měsíc bez Jacoba byl strašný. Takže jsem tě chápala, jak se asi cítíš a než jsem za tebou stačila dojít, propustili tě a já neměla odvahu přijít ke Cullenům, protože jsem se bála, jestli se nezlobíš i na mě. A když mi řekli, že bude zasedat rada, která rozhodne o trestu, který si bude Edward odpykávat, hodně jsem nad tím přemýšlela. Hlavně po rozhovoru s Ephraimem Blackem, který mi oznámil, že budu svědčit. Musela jsem se rozhodnout.“ Přikývla jsem a objala ji. Ani jedna jsme nemusely nic říkat.

„Děkuju,“ řekla jsem přesto a snažila se, abych nebrečela. Jednala, jak jí říkalo srdce. Vžila se do něj. Bylo jí jedno, jestli je upír nebo vlkodlak, viděla ho jako člověka.

„Jsme stále kamarádky?“

„Nikdy jsme nepřestaly být. Chtěla jsem, abys přišla.“ Sice až po návratu z nemocnice, ale chtěla.

„Vrátím se na své místo, ano?“ Přikývla jsem a pustila ji. Beze slova se vrátila na místo a ignorovala Jacoba, který měl tvář staženou vztekem. Těkal pohledem mezi mnou a Luckou. Nezapomněl ani na Carlisleho. Chápala jsem ho. Asi bych byla rozzlobená, kdyby se Edward postavil na stranu vlků. Ne doslova, ale kdyby je podporoval v tom, že by mi dál zatajovali skutečnou podstatu Darrena.

Vzhlédla jsem k otci svého snoubence a nechala se obejmout. Roztřásla jsem se, ne zimou, ale strachem. Sice jsme si to s Luckou vyříkaly, ale netušila jsem, jaký trest Edward a já dostaneme.

„Věřím, že rada rozhodne spravedlivě,“ šeptl mi Carlisle do ucha.

„Někteří tak nevypadali,“ opověděla jsem mu smutně.

„Nikdy nepřestávej věřit.“ Kdyby to bylo tak snadné.

Sledovala jsem dveře a čekala, až vyjdou ti, co mi oznámí moji budoucnost. Naši budoucnost. Pokud zakážou svatbu, tak uteču na Aljašku a nebude mi vůbec vadit, že tu mám nedodělanou školu, kterou mám už dávno hotovou, alespoň u nás. Začínala jsem mít tohohle města po krk. Ne jen města. Té knihy, která za všechno mohla, těch všech okolo. Volturiů. Darrena. Prostě všech, co se mi snažili kontrolovat život.

Vymanila jsem se z objetí a začala chodit po místnosti. Nemohla jsem jen tak nečinně stát na místě a rada si dávala pěkně na čas. Už když odcházeli, tak mi připadalo, že jsou rozhodnutí, až na Ephraima. Byl úplně jiný, než jsem si ho představovala. Choval se tak, jakoby upíry chránil, nebo je spíše viděl jako sobě rovné. Monstrum co pije krev a monstrum, které zabíjí to monstrum, co pije krev.

To čekání bylo tak zdlouhavé. Nudné, vysilující. I Jacob byl jako na trní. Ani jednou se za tu dobu nepodíval na Lucku. Měla jsem za to, že otisknutý udělá pro svoji lásku cokoliv, ale tady se zřejmě jednalo o něco víc. Utrpělo jeho ego a všechny páry měly problémy, i ty, co se do sebe zamilovali podle pravidel jeho druhu.

Došla jsem k Jacobovi. Díval se na mě a nic neříkal. Já však měla co říct. „Co je s Darrenem?“ Hloupá otázka, ale byl to jeden z důvodů, proč se stalo to, co se stalo.

„To se tě netýká.“

„Stále se mě to netýká?“

„Ano. Promiň, ale jisté věci obyčejní lidé vědět nemusí.“ Tak takhle to bylo.

„Chápu.“ Otočila jsem se a vrátila se ke Carlislemu. Jacobovi se na tváři usadil překvapený výraz, který mluvil za vše. Čekal větší odpor, ale mně to stačilo. Nehodlají mi o něm nic říct, proto zřejmě tuší, s kým se dal do paktu.

Odvrátila jsem pohled, abych se mu nemusela dívat do očí a dál netrpělivě čekala na radu. Bylo to dlouhé, a když se otevřely dveře, málem bych to brala za výmysl mého chorého mozku, kdyby mě Carlisle neotočil čelem.

Rada prošla dveřmi a došla na svá místa v čele místnosti. Ephraim Black se usadil na židli a párkrát uhodil holí do podlahy, abychom mu věnovali pozornost. Jenže celá naše čtveřice z něj nespustila oči od doby, kdy vstoupil do místnosti.

„Jacobe Blacku, předstup,“ vyzval ho Ephraim.

Jacob došel před radu a se vztyčenou hlavou čekal na řeč svého pradědečka stejně nedočkavě jako my ostatní.

„Jacobe Blacku, řešíme tu porušení smlouvy ze strany Cullenových a zároveň nedodržení ze strany Quiletů.“ Mladý alfa chtěl něco namítnout, ale Ephraim ho nenechal mluvit.

„Za nedodržení podmínek smlouvy a nerozvážnost při rozhodování nad smečkou, ti, jako nejstarší žijící alfa, nařizuji, abys ses vzdal, na dobu přítomnosti Cullenů ve Forks, svého dědičného práva vůdce smečky.“ Na tváři Billyho Blacka jsem spatřila zlobu, ale zároveň i pokoru. Přesto zloba převládala.

„Kdo bude alfou?“ zeptal se Jacob se zatnutými zuby.

„Sam Uley. Je tvůj zástupce, kdyby se ti náhodou něco stalo. Budeš ho poslouchat. Je ti to jasné?“

„Ano,“ souhlasil. Přesto jsem viděla, že z toho není nijak nadšený. Lucka sklopila hlavu a došla k němu. Jacob se k ní otočil a objemul ji. Přesný opak mého předpokladu. Políbil ji, zloba mu však z tváře nezmizela. Viděla jsem v ní i lásku a oddanost. Bude mít na Lucku více času. Všechno má své pro a proti.

„Eve?“ Podívala jsem se na radu a polknula. Odstoupila jsem od Carlisleho, abych se postavila před radu.

„Ano?“

„Vyslechneš trest i za svého snoubence.“ Nepatrně jsem přikývla. „Edwardův čin je neodpustitelný. Porušil smlouvu. O tom se dohadovat nebudeme. Přesto jsou tu věci, které jsme brali na zřetel. Za celá desetiletí s ním ani s jeho rodinou nebyly problémy. Do doby než jsi přišla. Je však samozřejmé, že na tebe nemůžeme svalovat všechnu vinu, protože nikdo z nás netuší, proč a za jakým účelem ses zde objevila. Bohužel neseš podíl na vyvstalém problému, a jelikož jsi spřízněná s Edwardem, budeš muset i ty nést trest na svých bedrech, bylo by to i tak, když by Edward porušil smlouvu za jiných podmínek.“

„Já to chápu. Nikdo není nikdy bez viny.“ Bylo mi ze sebe samotné špatně. Věděla jsem moc dobře, kdo mě sem dostal, jenže jsem stále nevěděla proč. To mi pořád unikalo. Jenže lhát radě? Nebylo to ode mne pěkné, přesto žádoucí. Nechránila jsem pouze svoji novou rodinu, ale i je. Aro by se před nimi určitě nezastavil.

„Jsem rád, že to chápeš, přesto ti musím říct, že se ti to nebude líbit. Přesto rada rozhodla spravedlivě.“ Cítila jsem, že se Carlisle za mne postavil. Zřejmě se bál, že to neustojím. Nemohl slyšet rozhodnutí. Rada odešla někam, kde ji upír ani vlkodlak nemohl slyšet, to by jinak nebyl Jacob tak překvapen.

„Edward má přísný zákaz vrátit se do Forks na dobu sta let.“ Zalapala jsem po dechu a zadržovala slzy, které se mi draly do očí. Carlisle mne ze zadu chytil a přidržoval, protože se mi rozklepala i kolena a já měla obavu, že to neustojím.

„To je jeho trest?“ zeptal se za mne Carlisle. Nemohla jsem ze sebe vydat hlásku.

„Ano,“ přisvědčil Ephraim a vstal. Pomalým krokem došel až k nám. Vyděšeně jsem se na něj dívala. „A teď tvůj trest.“ Kousla jsem se do jazyku, abych nezačala vzlykat.

„Smíš zůstat ve Forks dokud nedokončíš školu, ale nesmíš se vidět s Edwardem.“ Bolestně jsem přivřela víčka a bojovala ze všech sil se slzami. „Po dokončení školy z Forks odejdeš, záleží na zbytku Cullenových, jestli půjdou s tebou, ale Edward se sem nesmí vrátit sto let a ty jej nesmíš do konce školního roku vidět.“ Tvář se mi zkřivila bolestí. Začala jsem brečet. To moc bolelo. Bolelo to víc, než jsem si dokázala představit. Vymanila jsem se od Carlisleho a dopadla na kolena. Ignorovala jsem bolest na hrudníku a hlasitě vzlykala. Tohle by mne nenapadlo. Opravdu ne.

„To nemůžete,“ zašeptal Carlisle a kleknul si vedle mne. Popadl mě do náručí a snažil se mě tišit, ale já k utišení nebyla. Ani to nešlo. Byla to moc velká a krutá rána. Vždyť Jacobovi nezkřivil ani vlas. To není spravedlnost! To byla potupa. Zrada!

„Je to až moc kruté!“

„Je mi to líto, Carlisle, ale museli jsme tak rozhodnout.“ Najednou se mi zdál hlas Ephraima falešný a krutý. Jakoby se mi vysmíval, vysmíval se mé bolesti. Jacoba jen sesadil, nevzal mu Lucku tak jako mně Edwarda. Díky jeho lhaní mě Darren zradil a dovedl Ara až ke mně, aniž se to někdo dozvěděl. Měl na tom mnohem větší podíl.

„Je to moc kruté,“ zašeptal Carlisle znovu.

„Prosím!“ zanaříkala jsem.

„Copak si toho neprožila už dost?“ Byla jsem mu najednou vděčná, že tu je. Jenže, pomůže to?

„Carlisle, Eve…“ zašeptal Ephraim. Zdvihla jsem k němu ubrečené oči. Viděla jsem ho rozostřené. Přesto bolest a smutek ve tváři jsem poznala.

„Prosím,“ zašeptala jsem bolestně.

„Nemůžu.“

„Můžeš!“ Ephraim se otočil ke čtyřem mužům za ním. Ten, jehož jsem neznala jménem, došel až k nám. „Odsuzoval jsem upíry vždy. Přesto nechci, aby člověk trpěl za chyby tak moc jako ona.“ Ukázal na mne. „Připadá mi ten trest zvrácený. Jsem proto, aby se sem Cullen na stanovenou dobu nevrátil. Možná, aby se neviděli, ale je to dlouhá doba. Z pohledu lidského života.“ Zhluboka jsem dýchala. Chtěla jsem mu děkovat z celého srdce. Přesto muselo přijít ještě něco. To zpropadené ale, které je tu vždycky.

„Ale?“ zeptala jsem se a v tu ránu bych si za to nejraději nafackovala. Pokaždé jsem tu situaci dokázala tak rozčísnout, že bych se kvůli ní nejraději zahrabala hluboko pod zem.

„Žádné ale,“ pronesl ten muž a otočil se ke zbytku rady. „Sice to nebude dostatečné, ale je to lepší než nic.“

„Co je to?“ zaštkala jsem trochu klidněji, přesto stále vyděšeně.

„Navrhoval bych jednu návštěvu.“ Srdce se mi rozbušilo neuvěřitelně rychle, až mi Carlisle překvapením stiskl silněji ruku. Avšak ihned povolil. Podíval se ze mne na ostatní a pohledem ho popoháněl k dalším slovům, stejně jako já jeho rty.

„Jednu?“ zeptal se zaraženě Ephraim.

„Ano, jednu, ale stále to bylo lepší nežli nic.“ Naklonil hlavu a naše pohledy těkaly z jednoho na druhého. Náš kroužek o počtu dvou lidí, bývalého vlkodlaka a upíra, byl jako nedobytná pevnost. Dívali jsme se na sebe a nevpouštěli mezi sebe šepot zbytku rady.

„Jednu,“ řekla jsem pevně. Bylo to žalostně málo, ale byla jsem si jistá, že Edwarda miluju. Čekala jsem na toho pravého celý život. Pár měsíců do setkání, po setkání nějaký ten měsíc a budeme svoji. Dokud mě nedostihne smrt. Za tu jednu návštěvu to stálo. Stále to bylo kruté, ale měla jsem se na co těšit, kvůli čemu žít.

„Kdy?“ zeptal se Carlisle, protože já ze sebe nedokázala vydolovat už ani jedno slovíčko. Ephraim si s tím mužem vyměnili pohledy.

„Co takhle jako dárek?“ Ten muž mrknul na Ephraima, který se potutelně usmál. Ona jim ta situace snad připadala vtipná, nebo co. Mně tedy vůbec ne. V žádném případě. Chtěla jsem to datum vědět, abych si ho mohla v kalendáři vyznačit tlustým červeným fixem a odpočítávat dny. Stejně jako když jsem byla malá a těšila se do první třídy, ale na tohle jsem se těšila snad ještě více.

„Silvestr?“ navrhnul Ephraim a ten muž přikývnul. Vyděšeně jsem se na oba dívala. Vážnost situace se najednou změnila na grotesku, aniž bych věděla jak. Prvně se tu srdceryvně dohadujeme a nakonec se snad začnou smát jako blázni. Zmatenost byla rázem mé druhé jméno.

„Můžete to říct normálně?“ zanaříkala jsem a přilákala pozornost opět na sebe. Tři páry očí byly rázem na mně a já na sucho polkla.

„Je to jen mezi námi. Rada souhlasí.“ Muž se otočil a tři muži: Billy, Harry a Quil nejstarší neochotně přikývli. „Myslím, že pár hodin je lepší než nic, i když by to mohlo být ještě horší,“ uvažoval ten muž.

„Ne!“ vykřikla jsem a snažila se postavit na nohy. Carlisle mi pomohl a já se snažila stát vzpřímeně. „Přijímám váš trest, je krutý, to ano, ale snad jsme se tak neprovinili, abychom si nemohli užít jeden druhého, alespoň na jeden den.“ Sklopila jsem oči, abych dala najevo úctu, která byla sice potupná, ale mohla mi dát jeden den s Edwardem. Jeden krásný den, kdybych ho mohla zase obejmout a být v jeho blízkosti, v jeho náruči a užívat si jeho dotek. Asi jsem se skutečně zamilovala. Doopravdy a z celého srdce, a pokud zvládnu tohle odloučení, nebudu na sebe jen pyšná, ale budu vědět, že budu do konce života s někým, komu budu konečně plně důvěřovat, protože po minulé skutečnosti jsem měla strach opět začít věřit.

„Eve,“ Ephraim mne chytil za ruku, „nechtěl jsem být necitelný, ale některé věci se prostě dodržovat musí, od toho pravidla jsou, i když často se říká, že pravidla jsou od toho, aby se porušovala, ale jak by to dopadlo, v této době, kdy je nebezpečné vyjít s naším vlastním jménem na ulici. Musíš to brát i takhle. Hlavně Edward si musí uvědomit, že lidé nemohou přijít na to, že je to skutečné, protože realita je jiná.“ Nemáš ani ponětí jak je realita krutá, pomyslela jsem si a téměř zanaříkala, když jsem si to uvědomila.

„Já to chápu, ale i ty čtyři měsíce jsou dlouhé. A potom ještě pět než znovu odmaturuji.“

„Já vím,“ přikývnul Ephraim a stisknul mi ruku, „ale pokaždé musí být nějaký exemplární případ, který ty ostatní odradí od toho, aby pravidla porušovali. Přesto vezmeme na zřetel to, že to bylo poprvé, za ne zrovna příjemných okolností, kdy i my pochybili. Přesto na zákazu trvám. Můžete se vidět na Silvestra, ale někde jinde. Těch sto let neprominu. Já a ani mí potomci. Bude to varování pro další léta.“ Sklopila jsem hlavu a zhluboka dýchala. Už mě to začalo zmáhat.

„Já to chápu.“ Trochu.

„To jsem rád,“ přikývl ten muž a usmál se na Ephraima.

„Trest platí. Dovolena je jedna tvoje návštěva. Je nám jedno jestli na Aljašce nebo v jiném městě, ale ve Forks ne. Jeden den. V přímém spojení s ním. Pošleme s tebou někoho, kdo na to dohlédne.“ Přikývla jsem Ephraimovi a otočila se ke Carlislemu.

„Děkujeme,“ řekl ledově, a když už dál nic neříkali, pomalu mě vyvedl ven. Ven na čerstvý vzduch, což jsem potřebovala opravdu hodně. Hrudník jsem měla stažený v bolestném sevření.

„Jedeme domů?“ zeptala jsem se nedočkavě. Potřebovala jsem ihned někam jinam. I když jsem neměla takový čich jako upíři. Všudy přítomný pach vlků mě uváděl do stavu, kdy bych byla schopná někoho zmlátit a vyvztekat se kvůli tomu, že budu opět v životě sama. Jakoby ta smůla doteď nestačila, ale v jednom jsem si byla jistá. Až se na Silvestra s Edwardem sejdu, tak mu prvně dám pěstí a seřvu ho a nakonec ho zlíbám. Dvě naprosto protichůdné věci.

„Ano.“ Dovedl mě k autu, u kterého stál Seth.

„Je mi to líto,“ zašeptal a kajícně se na mě podíval. Došla jsem až k němu a lehce ho objala. Byl už větší než já.

„Já vím,“ špitla jsem mu do ucha a on mi objetí oplatil. Na něho jsem se nemohla zlobit. Ten kajícný pohled pod rozčepýřenou ofinou mi připomínal Marečka. Mého sedmiletého brášku. Tolik se mi po něm stýskalo. „Ještě si promluvíme.“ Přejel mi dlaní po zádech a pustil. Otevřel dveře do auta a zavřel za mnou. Přiložila jsem ruku ke sklu.

Stýskalo se mi.

„Jedeme,“ zašeptal Carlisle a nastartoval auto. Alfa Romeo tiše zapředla a vyjela pod Calisleho taktovkou na lesní cestu ohraničenou sloupky, odkud zamířila na silnici.

Celou cestu jsme byli ticho, přestože chtěl něco říct, ale zřejmě se neodvážil. Dokonce ani, když jsme zastavili u vily a pomohl mi vystoupit.

Na schodech přede dveřmi se rozvaloval David a celou dobu nás sledoval. Zlatavé oči byly samolibé až téměř plné výsměchu. Jistým způsobem mi připomínaly toho čtvrtého člena rady. Jehož jsem neznala jménem a ani mi nebyl povědomý.

„Byli jste tam dlouho,“ protáhl líně a vstal. Carlisleho ho zpražil pohledem, ale evidentně si z toho nic nedělal. Ušklíbnul se, roztáhl víčka a zmizel v domě a my jej následovali.

Kupodivu byli všichni členové rodiny nachystaní v obýváku. Bez Emmetta, který byl pryč a dával se do kupy o samotě.

„Půjdu si lehnout.“

„Jen běž,“ přikývnul a pokynul mi. Stejně jako zbytek z rodiny. Nemohla jsem se na ně ani podívat. Přivedla jsem i je do velké šlamastiky.

Vyšla jsem schody a zamkla se v pokoji. „Čekal jsem,“ ozvalo se z rohu pokoje a já vyděšeně nadskočila.

„Co chceš?“

„Přinesl jsem ti dopis.“ David přešel pokoj a v ruce držel bílou obálku s jemným písmem na přední straně.

„Od koho je?“ Podal mi ho a nic neřekl. Otočil se a zmizel v okně. Pomalu jsem se za ním rozběhla, ale zůstala jsem stát u okna a hleděla do počínající noci. Zavřela jsem oči a čelem se opřela o sklo okna.

„Čtyři měsíce, Edwarde, ještě čtyři,“ šeptala jsem tiše svému odrazu, který byl zachmuřený s výraznými kruhy pod očima. Volnou rukou jsem zavřela okno a zamezila přístupu chladného vzduchu.

Odlepila jsem se od skla a došourala se k posteli, na kterou jsem se natáhla, aniž bych se z něčeho svlékla. Jen boty zůstaly dole.

Přetáhla jsem přes sebe deku a zavrtala se do ní jednou rukou. Ve druhé vězel dopis s úhledným písmem, v němž jsem poznala své nové jméno a adresu ve Forks. Rozsvítila jsem lampičku a hypnotizovala dopis. Ještě mi sem nikdo nenapsal. Neměl v podstatě kdo.

Nebylo co ztratit. Rozlepila jsem obálku, která ve skutečnosti nebyla obálkou, ale složeným papírem ve tvaru obálky jako v předminulém století. Až když jsem jej plně rozložila, všimla jsem si dokonalého písma, které bylo úžasné na pohled, a já zatoužila vědět, kdo to psal a proč to psal. Dala jsem se do čtení.

Četla jsem ten dopis ještě mockrát. Neustále znovu a znovu, jakoby tam bylo ještě něco jiného. Něco mezi řádky. Přesto všechno, co mělo být napsáno, bylo. Psal od srdce. Dal do toho kus sebe. Ten kus, který mi scházel.

Přitiskla jsem si dopis na srdce a mohla usnout s klidným pocitem, že se s ním za pár měsíců sejdu a během toho si s ním budu psát postaru. Zažiju ten pocit, když mi přijde dopis a já celým nedočkáním budu utíkat nahoru, abych si jej v klidu přečetla.

„Miluji tě, Edwarde,“ šeptla jsem do ticha setmělého pokoje a spokojeně usnula.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

3)  mollynkaska (21.09.2011 19:47)

Myslím, že trest je spravedlivý. Umíte člověka rozbrečet. Měla jsem slzy na krajíčku :'-( . A moc mě udivuje, že ta sviňucha Lukas, obalamutí i Eleazera, vždyť on má jako dar rozpoznat dary. Á už to chápu, on umí i potlačovat ostatní dary, myslím správně?
Nicméně Lukase nesnáším a jsem docela rozzlobená na Edwarda, i když jeho čin dopomohl poznat Lukase, a tím Ed zjistil co má za lubem. Jsem strašně napjatá a nejspíše neusnu, tak moc prosím o napsání další kapitoly upírskou rychlostí. Moc chválím, jsem spokojena s délkou, ani jedna chybka a napsáno tak výstižně, že jsem měla pocit, že jsem tam s nima a všechny city cítím. Jsem naprosto uchvácena.

Fanny

2)  Fanny (02.09.2011 13:07)

Zvláštní kapitola, i když i přes všechny prti přijde, že trest byl skoro až moc krutý, zvláště pro ni. Potom všem, co si prožila, potom všem, co musí snášet... A Edward... Nic vlatně neudělal, sice porušil smlouvu, pravda, ale zasez dost vážných důvodů a ještě k tomu na tom částečně nese vinu celá smečka... Podle mě až moc kruté, ale co je spravedlivé...

lied

1)  lied (02.09.2011 10:36)

no tak to je krutý tak dlouho nez něj to by se Jacob za tu dobu bez Lucky zbláznil.jsem zvědavá jak svuj trest příjme

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek