Sekce

Galerie

/gallery/Kate-kate-beckinsale-838696_100_100.jpg

I mezi nenávistnými vlky se najde takový, který je spravedlivý.

Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale kapitolka byla mnohem náročnější než jsem předpokládala. Tolik jsem se do ní nakonec ponořila, že je to nejdelší kapitola, jakou jsem kdy napsala a proto jsem ji musela nakonec rozdělit do dvou částí.

A teď? Už Vás nebudu otravovat. Snad jen:

Hezké počtení.

Nikol18


7. kapitola – Zasedání rady – 1. část

Eve

„Možná by ti bodla pořádná procházka,“ utrousil David nedbale a vyhodil nohy na konferenční stolek v obývacím pokoji. Společně s ovladačem na televizi se zabořil hlouběji do sedačky. Protočila jsem oči a vstala z pohovky.

„Stále lepší, než tady být s tebou,“ odsekla jsem dotčeně.

„Proč se stále durdíš, princezno?“ Mrknul na mě. Odložil ovladač na stolek a postavil se. Chvíli stál na místě a pozorně si mě prohlížel, jakoby v mé tváři hledal změnu, která měla nastat už dávno. Nakonec vykročil mým směrem, když jsem se pohnula. Tvář se mu podivně zachmuřila a přivřel oči.

„Kam si myslíš, že jdeš?“

„Za tebou,“ zapředl měkce s cudným úsměvem na tváři. Složil si ruce na hrudi a rty doširoka roztáhl.

„To teda nejdeš, už od předvčerejška, vlastně od té doby co tu jsi, za mnou chodíš jako ocásek, nemůžeš si to odpustit?“ Naprosto klidně zavrtěl hlavou bez známky toho, že by měl v úmyslu se zastavit a dát mi vytoužený pokoj.

Vztekle jsem si odfrkla a snažila se, co nejrychleji vyběhnout do patra, což v mém podání byla rychlost raněného hlemýždě. I želva by byla rychlejší.

„Běhám rychle,“ podotkl, když jsem ho spatřila, jak se opírá o stěnu na konci schodiště. Nezbývalo mi nic jiného než zatnout zuby a pokusit se ho přehlížet, protože, co si budeme povídat, rozčilovat jsem se nechtěla a ani nemohla. Za tu bolest mi to opravdu nestálo.

„Dovolíš?“ Zvedla jsem k němu oči a těkala jimi mezi ním a dveřmi do mého pokoje, které svými zády zastínil. Hlavě kliku.

„A půjdeš ven?“ zapředl a svůdně mrknul. Zase. Ne… opět. Tátovo oblíbené poupravení.

„Co z toho budu mít?“ Zúžila jsem oči, abych zabránila projevu jakýchkoliv emocí, které jsem si po rozhovoru s Carlislem zakázala.

„Možná chřipku nebo rýmu, ale zaručeně pobyt na čerstvém vzduchu urychlí tvé uzdravení.“ Protáhl si krk, než pohledem spočinul, opět, na mé tváři.

„Ty tam nebudeš?“ zeptala jsem se nadšeně s úsměvem na rtech, protože smích prodlužuje život. Prý se to tak říká. Přesto bych na to chtěla vidět nějakou obsáhlou studii.

„Samozřejmě…“ celá jsem se rozzářila, „že ano. Nemohu tě pustit z očí, jinak budeš schopná skočit z útesu do studené vody.“ Otráveně jsem se na něj podívala.

„Tam bych se jen stěží doplazila.“ S touto narážkou mne opravdu dojal, to snad čekal, že po tom, co jsem se sotva vzpamatovala z návštěvy studených pijavic, hned poběžím a skočím z útesu? Tak hloupá jsem opravdu nebyla. Ale hlavně, věděla jsem, že na mě někde čeká, hřálo mne z toho u srdce, když jsem si mohla být jistá, že mě někdo miluje a čeká, až se budeme moci opět shledat. Přesně takovými myšlenkami jsem si zaplňovala hlavu od chvíle, kdy jsem se od mého “otce“ dozvěděla, že jsme si s Edwardem souzeni. Že jsem jeho spřízněná duše.

„Řekl bych, že ty jsi schopná všeho.“ Zadívala jsem se mu do zářivých očí a jen zavrtěla hlavou s ještě širším úsměvem na rtech.

„Mě nenaštveš, Davide, ty rozhodně ne.“ Pravou ruku, v níž jsem měla více síly než v levé, jsem použila pro odstrčení toho kusu surového kamene. Rozhodně jsem nepočítala s tím, že by se to mohlo podařit, ale dala bych mu tím alespoň jasně najevo, že o rozhovor a o procházku s ním, opravdu nestojím, že bych chtěla na jeho místě někoho úplně jiného, jenže… světě div se, pohnul se. Odvalil to své nemrtvé tělo o kus dál a já mohla s vřelou vděčností stisknout kliku a vpadnout do potemnělého pokoje, ve kterém jsem od pondělního pozdního rána neroztáhla žaluzie a nikomu z osazenstva to nedovolila, ba přímo zakázala.

„O to mi nejde, princezno.“ Zpět jsem se k němu otočila a protáhla obličej. Dusila jsem obrovskou zásobu sprostých slov v krku a snažila se mile usmát. Dělám to kvůli němu, tloukla jsem si do hlavy.

„Tak o co? Pokud to smím vědět.“ Koncentrovala jsem se, abych nevyletěla a ukládala zlobu hlouběji, na potom, na chvíli, kdy bude moci vypěnit tam, kde to bude více zapotřebí. Nehodlala jsem plýtvat drahocennou energií na někoho, jako byl on.

„To je tajemství,“ šeptl mi do ucha a už se natahoval, aby mě vystrčil z pokoje. „A teď půjdeš ven.“ Chladnou ruku mi jemně obtočil kolem pasu a vytáhl z pokoje. Nestačila jsem ani zaprotestovat, jelikož mne uzavřel ve svém ledovém objetí.

Jedno moje já křičelo, abych se bránila a bušila do něj hlava nehlava, ale druhé našeptávalo tichá slovíčka, která mi před očima vykreslovala úplně jiný pohled, než se mi naskytl. Z tmavě hnědých vlasů se staly bronzové, které byly umně rozházené do stran, ofina zvednuta a kolem uší tvořily nádherné obrazce, připomínající trnité křoví, z něhož se na mě dívala pobledlá tvář s dominujícíma medově-zlatýma očima. Nádherně hlubokýma, v nichž jsem se topila a jen občas shlédla na nos a od něj nebylo daleko ke rtům, které přímo volaly po polibku. Chladnému polibku, z něhož bych se začala třást po celém těle touhou a rozkoší.

Přitiskla jsem se k jeho tělu o něco více a vnímala chlad, který se mi zakusoval do kůže a otupoval ostrou bolest v podbřišku, která za poslední dva dny hodně ustoupila. Avšak stále přetrvávala a zřejmě už nikdy nezmizí. Nebude tak intenzivní, přesto ji při námaze ucítím, ale co to bylo v porovnání s tím, že když si počkám, bude tu někdo, kdo mě ukonejší, pohladí, obejme a zašeptá slova, která mi dají pocit ještě většího bezpečí.

„Edwarde…“ šeptla jsem jeho jméno a natáhla rty k polibku.

„Klidně mi tak říkej,“ ozval se jiný hlas, než který jsem toužila slyšet. Tiše jsem si povzdychla.

„Postav mě na zem, prosím.“

„Už budeme dole, princezno,“ zavrněl mi do ucha. Všechny představy byly ty tam a před mýma očima se jen míhaly Davidovy oči plné škodolibosti a dále nepoznaných emocí.

Postavil mě na zem a prohlédl si od hlavy až k patě. Podrbal se na bradě, krátce mě obešel a pak lusknul prsty.

„Ani se nehni,“ nakázal mi a zmizel v patře. Otráveně jsem si povzdychla a posadila se vedle botníku na proutěné křesílko, které bylo skvěle schované pod listy obrovské květiny, jejíž obrovské listy sloužily jako částečné stínění proti prudkému slunci, ale i zastiňovaly výhled.

„Někam se chystáš, Eve?“ Od obývacího pokoje přišla Esmé. Dokonale upravená. Přes šaty měla přehozenou zástěru od barvy. Používala ji při malování a vlastně jí sloužila jako odkládací místo pro všechny štětce, někdy mi připadalo, že bylo více barvy na té zástěře než na plátně.

„Jdu ven… s Davidem,“ dořekla jsem jeho jméno s mírným znechucením. Esmé se usmála a došla až ke mně. Zástěru si stáhla a rychle ji složila, aby něco neumazala.

„Souhlasím s jeho nápadem, aby ses prošla, udělá ti to dobře. Nemůžeš být pořád zavřená doma.“ Upřela na mě své zlatavé oči a já naprosto změkla.

„S ním jít nechci.“

„Já vím, ale je to tak lepší.“ Přejela mi prsty po hřbetu ruky.

„Proč nemůže jít někdo jiný?“ zeptala jsem se. „Krom toho, že většina je ve škole?“

„Carlisle má důležitý telefonát a mně hoří uzávěrka, zase,“ dodala se smíchem, i když byla upírka, obrazy malovala lidskou rychlostí a s neobvyklou precizností. Snad ještě pomaleji než ten nejpomalejší malíř.

„A Emmett?“ Z tváře jí zmizel úsměv.

„Nevyšel z pokoje,“ zašeptala. „Vlastně tu už není, ráno odešel.“

„Kam?“ zhrozila jsem se. Esmé si toho všimla a hned mě pohladila po ruce, aby mě uklidnila.

„Tak jsem to nemyslela. Jen si šel odpočinout, být trochu sám. Odešel do té chaty v lese, pamatuješ?“ Přikývla jsem.

Jak bych mohla zapomenout na to úžasné místo, kde jsme s Edwardem strávili opravdu krásné chvilky a užívali si jeden druhého bez asistence někoho z rodiny. Měla jsem ji ráda, ale samotná chvilka s Edwardem byla úchvatná a tak povznášející. Teď bych za ni dala naprosto cokoliv.

„Pár dní tam bude, než se dá do kupy.“

„Vždyť jsem říkala, že to není jeho vina.“

„Já vím, Eve, já vím,“ lehce mi stiskla ruku, „ale Emmett, i když je samá legrace, občas přijde doba, kdy se chová dospěle a přemýšlí nad svými činy.“

„Nad mými,“ oponovala jsem chabě, „on za to nemohl, zpanikařila jsem. Možná kdybych…“

„Ani chladná hlava by tomu nezabránila. Tvá schopnost je někdy nevypočitatelná a nikdo z nás proti ní není imunní, takže kdyby se něco stalo, potřebuješ někoho, kdo by vydržel s otevřenýma očima a čistou myslí.“ Přikývla jsem a chtěla to přejít. V první moment mi to nedošlo, ale když jsem ji tak poslouchala, zřejmě mi to došlo.

„Ochranka?“ zeptala jsem se podrážděně.

„Ne ochranka, jen dohled,“ opravila mě a pohladila po vlasech.

„On mě má hlídat?“ Hlas se mi zhoupnul o oktávu výš. Kulila jsem oči a dusila v sobě vztek, který se mi při vzpomínce na Edwarda podařilo zadupat někam do hlubin mého podvědomí, kde čekal na ještě příhodnější příležitost.

„Je sice ještě září, ale tady je mnohem chladněji než všude jinde.“ David stál na posledním schodě a držel v ruce termobundu, která byla sice tenká, ale opravdu dokázala zahřát. „Stalo se něco?“ zeptal se a ruka mu klesla k boku. Zip cinknul o schod.

„Vůbec nic.“ Vstala jsem a došla si pro bundu. Stále mi připadalo, že ani po těch dvou dnech nechodím tak, jak bych si představovala.

„Pomůžu ti,“ nabídl se a nastavil bundu tak, abych do ní mohla lehce vklouznout, ale to bych nebyla já, kdybych to nedělala složitější, když to jde o mnoho snadněji. Vytrhla jsem mu bundu z rukou a pokusila se do ní nasoukat sama, ale podcenila jsem se. Svoje tělo jsem podcenila. Nespolupracovalo, proto mi stejně nakonec musel David pomoci, jinak bych se na verandě motala jako kohoutek na korouhvičce až do večera.

„To je zřejmě nad rámec povinností,“ řekla jsem kousavě, aniž bych se na něj podívala a jen se žalostně dívala na boty, do kterých bych se zřejmě neobula, ani kdyby mi u hlavy drželi plně nabitý revolver.

Ruce jsem strčila hluboko do kapsy a jen se dívala na ty dva upíry, co stepovali jen kousek ode mne a ani jeden z nich netušil, co říct.

„Půjdu malovat, užijte si procházku a Davide,“ otočila se na něj, „vezmi si prosím, mobil, abychom tě mohli rychle sehnat.“ Angličan přikývnul a bleskově se vrátil nahoru. Za tři vteřiny byl zpátky, i s mobilem.

„Mám.“

„Dobře. Užijte si to.“ Naposledy se na mě podívala, než zašla do obýváku. Vzhlédla jsem k jeho tváři a zamračila se.

„Copak?“

„Nic,“ odsekla jsem a s připravovaným bojem se začala soukat do bot. Ohnout se? To nepřipadalo v úvahu. Jenže ten můj “bodyguard“ byl rychlejší a pomohl mi.

„Můžeme vyrazit,“ pronesl slavnostně a nastavil mi paži, do níž jsem se měla zavěsit.

„Chodit umím sama.“ Vzhlédla jsem na ty vstupní dveře, které někdo musel vyměnit za plné. Sklo bylo jen v oknech. Dobrý nápad, ale chabé uspokojení.

„Chceš otevřít?“ David pobaven došel ke dveřím a jednoduše je otevřel. Mně by to nedělalo problémy, ale přes veškerý boj, který jsem vedla se svým podvědomím, jsem viděla ty bolestivé představy na tohle místo.

„Raději jdeme.“ Pozitivní myšlení, Eve, pozitivní. Jak to říkala Laduška, pozitivní. Život je příliš krátký, než aby ses zabývala věcmi, které mohou počkat. Nic na tom není. Máš ještě spoustu času! Odříkávala jsem si v duchu mantru na uklidnění. Kupodivu a zcela výjimečně pomohla. Zhluboka jsem se nadechla a prošla dveřmi. Neucítila jsem téměř nic. Jen nepatrné škubnutí v podbřišku, žádná svazující bolest a už vůbec vzpomínky. Všechno zůstalo tam, kam jsem to uklidila.

„Tak jdeš?“ Otočil se na mě David a otázkou.

„Samozřejmě.“ Opatrně jsem scházela po schodech, ale těžko se upírovi vysvětluje, že to prozatím nešlo rychleji. Prostě jsem si připadala jako osmdesátiletá babička těsně před tím, kdy se její trénované skoky do rakve stanou krutou realitou.

„Vím, že se teprve uzdravuješ, ale takhle pomalu nemůžeš chodit.“ Tiše jsem si povzdychla a dál šla po schodech jako důchodce. Bylo jich jenom pár, ale mně připadaly naprosto nekonečné, ale s každým dalším krokem to šlo snadněji a snadněji. Škubání v podbřišku zmizelo stejně rychle, jako se objevilo a já se nadechla čerstvého vzduchu prosyceného vůní lesa a nadcházející podzimu, který už urputně klepal na dveře.

„Má to být ozdravná procházka, ne trénink na závody. Tak klidni hormon.“ Chvíli se na mě zmateně díval a já si užívala toho pocitu, že mám nad ním na malou chvíli kontrolu. Můj rodný jazyk mu dělal problémy. Angličtina? Bez problému. Francouzština? Ta zřejmě taky. A čeština? Pořádný oříšek. Přesto byl natolik hrdý, nebo možná příliš sebejistý, že se nezeptal, co jsem ve skutečnosti říkala.

„Jdeme.“ Stáhl paži a vyrazil o krok napřed. Nepatrně jsem se usmála a vydala se za ním. Ruce schovala do kapes. Byl to malý spouštěč mé představivosti, která mě těch posledních pár hodin pohlcovala více než za celý život.

Jedna noha střídala druhou s lehkostí a téměř bez bolesti. Pár mírných kroků po příjezdové cestě nahodilo normální režim a já si užívala procházky Forkským lesem, ve kterém byla postavena vila. Nebýt mého “bodyguarda“, možná by byla ještě lepší, ale stačilo se dívat jiným směrem, abych ho vypustila z hlavy.

David kráčel přede mnou a často se otáčel. Zpomaloval. Srovnával se mnou krok a občas jsem zahlédla, jak se snažil něco říct. Pokaždé však nasadil ten svůj samolibý pohled, když jsem se na něj podívala přímo.

Připomínal mi člověka s rozdvojenou osobností. Jednu chvíli pozorný mladý a slušný muž a na podruhé ten starý David, David sukničkář a sebestředný upír nehledíc na pocity ostatních.

Na malý moment se zastavil, abych ho došla. Stále jsem byla na něho pomalá, ale já dosáhla svého. Téměř se mi vrátila stará rychlost, byla jsem nadšená, a kdyby tady byl Edward, nebo jsem se s ním mohla nějak spojit, určitě bych mu to řekla, aby se mohl radovat se mnou.

„Zastav,“ přikázal mi ledově. Zmateně jsem se k němu otočila, protože se mi ho konečně podařilo předejít.

„Proč?“ Rozhlédla jsem se kolem sebe. Šli jsme po krajnici a všechno okolo bylo stejné. Silnice s úzkou travnatou krajnicí přecházela v les, kam jen oko dohlédlo. Nebylo tu nic zvláštního. Až na malý plácek, ke kterému jsme se blížili.

„Proto,“ sykl.

„Ani mě nehne,“ odsekla jsem a očima se připoutala k ohbí silnice, kam jsem přicházela, na místo, kde by mohlo klidně zaparkovat auto.

„Eve,“ zamručel. Odvrátila jsem od něj pohled. Jeho samolibý pohled se změnil v ledový až nenávistný a já neměla chuť se na něj dívat. Zdvihla jsem oči k obloze a dívala na tu blankytně modrou, která nádherné prosvítala vrcholky stromů.

Udělala jsem další dva kroky, když jsem do něčeho tvrdého narazila. Samozřejmě že jsem vrazila do toho proklatého upíra, co se nade mnou hrozivě tyčil. Chytil mne za ramena a otočil o sto osmdesát. Byla jsem proti němu tak malá, s mými necelými sto šedesáti centimetry jsem byla ještě menší než knižní Bella, takže jediný kdo byl v rodině menší než já, byla jen Alice, proto jsem na všechny, kromě ní, se dívala ze spodu a David nebyl výjimkou.

Tyčil se nade mnou a já mu sahala sotva po bradu. „Proč, do háje, zastavuješ? A takhle neohlášeně!“ vyjela na něj rozzlobeně. „A dej ze mě ty svý studený pracky,“ zaskřípala jsem zuby. Díval se však před sebe. Hlavu lehce nakloněnou. „Varoval jsem tě,“ sykl, aniž by se na mě podíval. Po tváři se mu mihnul škodolibý úsměv.

„Přivedl jsem ji, jak jsem slíbil.“ Sklonil hlavu k mému obličeji. Bez náznaku citu nebo provinění.

„O-čem-to-mluvíš?“ odsekávala jsem jednotlivá slova a pokoušela se dodržet své předsevzetí, že se nenechám rozhodit.

„O mně mluví.“ Zvuk rezonující hlasu se mi zakusoval do mozku. Nebylo to ani týden, co jsem ho vykázala, rozzuřená a vzteklá, že si dovolil přijít po tom, co mi jeho zatajování přivodilo tolik bolesti a smutku. Tyhle tajnosti by měly skončit, protože někomu ublíží ještě víc. A to jsem nechtěla dopustit.

Otočila jsem se k Davidovi zády a dívala se do očí alfy Quiletských vlků. Dusila jsem v sobě peprné nadávky, které se mi draly na jazyk, a to jsem si tu procházku tolik užívala. Jen mi někdo zapomněl oznámit, že mě ten kus studenýho šutru dovede na hranice rezervace, aby mě doslova předal do rukou vlkodlaka, který nepřímo mohl za mé problémy.

„Tohle jen potvrzuje moji teorii, že jsi naprostý debil,“ vyplivla jsem na Davida a otočila se na patě a pokoušela se rychle odejít. Procházka mi na jednu stranu udělala dobře, a to jsem téměř začala chodit jako před tím, ale najednou jsem nedokázala jít tak rychle a hůře se mi dýchalo.

„Jeho dohoda začínala a končila tím, že tě sem měl přivést. To je celé, Eve. Carlisle ho o to požádal,“ zavolal za mnou Jacob a já se na místě zarazila. Prsty zaťaté v pěst jsem si zarývala do dlaní a snažila se, abych si neublížila ještě více. Už jen ten pohyb mi působil cukání v celých pažích a srdce mi tlouklo až v hlavě.

„Když ho o to požádal, proč to neřekl na rovinu? Copak mi nevěří?“ zasyčela jsem mezi zuby. Hleděla jsem před sebe. Na tu dlouhou nekončící masu černého asfaltu, která mě mohla z tohohle kraje odvést pryč. Daleko. A nejlépe za Edwardem. Jen mít auto, už bych byla dávno pryč. Nabrala bych ho na Aljašce a odjela s ním na nějaké místo, kde by nás nikdo nenašel. Ani Volturiovi ne. Chtěla jsem od všeho utéct. Přestat všechno řešit. Dozvídat se další a další nepříjemné věci, co jiní tak neslušně tajili.

„Je to jen mezi ním, tebou a vlky,“ zavolal, ale já se prostě nechtěla otočit. Kypěl ve mně vztek. Vztek, který jsem v sobě nechtěla držet. Posledních pár týdnů byl můj život jedno velké tajemství, lež a vyhrožování.

„Tak to řekni tady a teď, ať můžeme jít, protože na to nemám náladu. Pokud sis nevšiml, není to ani týden, co mě propustili z nemocnice.“ Zdvihla jsem hlavu a dívala se dál na únikovou cestu, po níž jsem se mohla vydat. A doslova jsem po tom toužila. Moje tělo bylo napjaté a připravené vykročit.

„Musíš se mnou do rezervace, tam se to dozvíš.“

„Nic nemusím,“ štěkla jsem rozzlobeně. „Nikdo mě nebude do ničeho nutit, už ne,“ zašeptala jsem a sklonila hlavu, až se brada dotkla hrudníku.

„Pokud chceš ještě někdy vidět Edwarda, tak budeš muset,“ zavrčel a to byla poslední kapka. Rychlým pohybem jsem se k němu otočila čelem a ignorovala bolest v břiše a dlouhými kroky se dostala až k němu. Nebylo to příjemné cítit v zádech oči upíra a proti tváři vlkodlaka.

„Jak se opovažuješ!“ Zdvihla jsem ruku, abych si do něj praštila, ale bleskově mě chytil, abych to neudělala. Držel mě za zápěstí mimo obvazy, pod kterými se ukrývaly rány od Ara.

„Jsem jen prostředník,“ sykl a stáhl mi ruku dolů. „Na mě se můžeš zlobit, jak chceš, ale jsem pouze posel zpráv, a mám tě dovézt.“

„Poslové nikdy nedopadnou dobře!“ zavrčela jsem. Jacob moje rozhořčení ignoroval a dál si pokračoval ve svém vysvětlovacím monologu. Jenom více přimhouřil oči.

„Platí tu jistá pravidla, které nedodržujeme jen my a Cullenovi, ale teď budeš muset ty.“ Pustil mě a já dupla nohou.

„Proč?!“

„Snad sis nemyslela, že nemáme stanovená jasnější a tvrdší pravidla, když byla ta kniha vydána a dodržují se mnohem úzkostněji, protože nemáme zájem o prozrazení, zvláště teď, když jsme pod drobnohledem nejen knižních ale i filmových fanoušků a fanatiků.“

„Měla bys s ním jít,“ řekl David ledově. Ruce měl složené na hrudi a upíral na mě ten svůj černočerný pohled naprosto bez emocí. Nechápala jsem ho. Jednu chvíli byl jak mílius a ve druhou se choval jako největší idiot na světě.

„Carlisle tam taky přijede, za chvíli,“ podpořil ho Jacob.

„Kdy?“ zeptala jsem se, když se mi podařilo se trochu více uklidnit.

„Do půl hodiny tam bude. Kousek odsud stojí moje auto. Zavezu tě do rezervace.“ Střetla jsem se s jeho pohledem a zamračila se. „Pokud nechceš jít těch pár mil pěšky a určitě je to mnohem dál, než jsi šla tady s tou pijavicí,“ zavrčel, když k němu zdvihnul hlavu a nakrčil nos.

„Dej si pozor na pusu, štěně,“ počastoval ho David pobaveně a jen ho provrtával svým hladovým pohledem. Už vážně potřeboval na lov, přeci jen mi byly příjemnější jeho zlatavé oči.

„Nechte toho, oba dva,“ zavrčela jsem a oba se na mě podívali.

„Princezna nám vystrkuje drápky,“ zasmál se David a zůstal stát na místě. Svaly v těle napínal jako pružiny. Musel stát na přesné hranici a jediný krok by stačil k tomu, aby po něm mohl po právu Jacob skočit.

„Jasně, protože na mě teď nemůžeš,“ odsekla jsem, „a pokud skončila tvoje dohoda, tak si dej odchod. Možná někam do lesa, kde ukojíš své krvavé choutky.“ Překvapeně se na mě podíval, ale jeho pohled okamžitě ztvrdnul.

„Měla bys jít mezi lidi, až moc o nás víš,“ sykl a otočil se. „Přesto tě budu mít stále na očích!“ zavolal a pomalu se rozběhl do lesa.

„Jasně, jen vyměním upířího bodyguarda za vlkodlačího!“ zakřičela jsem za ním, ale zřejmě byl už moc daleko.

„Já to slyšel,“ zaslechla jsem jenom lehce. Pak už bylo úplné ticho.

„Takže ti to už řekli, proč tu je?“ zeptal se Jacob opatrně. Zatnula jsem zuby, abych mu neodsekla.

„Ne přímo,“ řekla jsem co nejklidněji, „teď už to vím jistě,“ usykla jsem a dál se dívala do lesa, za tím debilem, co se nazýval Edwardovým nelepším přítelem a mým bodyguardem.

„Pojedem? Jen skočím pro auto a dojedu pro tebe.“

Otočila jsem se k němu a probodla ho pohledem. „To mě tu necháš samotnou? I na takovou chvíli? Nebojíš se, že ti uteču?“ ptala jsem se ironicky a on se zamračil.

„Tak jdeme, neparkuju tak daleko,“ odsekl a postrčil mě před sebe, aby mě měl na očích, stejně jako David. Už to začínalo být silně otravné.

U auta jsem hmátla po klice u zadních dveří. Vyhnula jsem se Jacobovu pohledu, který mi jasně naznačoval, abych se posadila dopředu, což v mém plánu samozřejmě nebylo. Usadila jsem se na zadní sedačku a ruce držela na kolenou a jen tupě zírala z okna. Vůbec jsem si nedokázala představit, co mě v rezervaci čeká.

„Nemáš se čeho bát,“ řekl Jacob a podíval se do zpětného zrcátka, aby na mě viděl.

„To posoudím sama.“

„Jak myslíš,“ zašeptal a pokrčil rameny. Střetla jsem se s jeho pohledem v zrcátku. Byl dostatečně výmluvný, abych uhnula pohledem a raději se dívala z okna.

Jacob nastartoval a vyjeli jsme. Cesta nebyla dlouhá, přesto mi to připadalo jako věčnost, protože jsem věděla, že to co mě tam čeká se mi ani za mák nebude líbit. Bohužel mi nic jiného nezbývalo.

Zajeli jsme na lesní cestu, která byla lemována malým sloupky označujícími přesnou cestu, po níž máme jet. Vypadala tak obyčejně, že bych do ní neřekla, že něco tak neuvěřitelného mě na jejím konci čeká.

Zastavili jsme před patrovým domkem tmavé barvy, který dokonale splýval s okolím a zapadal do něj. Chvíli jsem se na něj upřeně dívala, abych se sžila s tím, že sem bezpochyby patří a nikdy to nebylo jinak. Okna byla malá a ukrytá za pečlivě zataženými, pohledem neprostupnými záclonami.

Na dřevěné verandě opatřené dvěma houpacími křesly stál Seth Clearwather a už nás vyhlížel. Jakmile jsme zastavili, seběhl z verandy a už mi otevíral zadní dveře.

„Ahoj Eve!“ výskl radostně a natahoval ruku, aby mi pomohl vystoupit.

„To zvládnu sama, díky, Sethe.“ Trochu se zamračil, přesto mu v očích nepřestaly přeskakovat radostné jiskřičky, které hrály s jeho úsměvem dokonalou souhru.

Vylezla jsem z auta a rozhlédla se po okolí. Nikde v dohledu nebyl jiný dům. Tento tu stál osamocený a jakoby odtržený od zbytku rezervace. Trochu jsem se oklepala při pomyšlení, že tu jsem. Po bolestivém setkání s Darrenem a jeho studenými pány s odhalením, že je něčím víc než jen, v uvozovkách, obyčejným měničem, mi dokonale zničilo příjemný pohled na měniče z LaPush, kteří mi o tom nechtěli říct a nepřímo mi způsobili problémy. Problémy, jejichž následky si ponesu až do smrti.

Klaply druhé dveře u auta a Jacob se postavil vedle mě. Ruce strčené hluboko v kapsách s neprostupným pohledem.

„Kdo tu bydlí?“ zeptala jsem se a pokoušela se co nejmileji ignorovat Setha, který něco breptal, aniž by se přestal usmívat.

„Zde zasedá rada starších.“ Pokusila jsem se skrýt překvapení, které se mi na tváři vytvořilo, ale marná snaha. Polkla jsem.

„Ale nemusíš se ničeho bát.“ Srdce se mi rozbušilo, když se mi jeho zvonivý hlas rozezněl v uších.

„Carlisle!“ vyhrkla jsem a hned se k němu rozešla. Aniž bych to čekala, sevřel mě v náručí a já se na kratičký okamžik cítila v bezpečí. V bezpečí otcovy náruče. I když jen otčíma.

„Eve,“ zašeptal měkce a pohladil mě po vlasech.

„Proč jsi mi to neřekl, a nevzal mě s sebou?“ zeptala jsem ublíženě, ale vzápětí jsem si položila ruku přes ústa. „Vlastně: Proč jste mi to neřekl?“ opravila jsem se. Tykat jemu, Carlisleovi, bylo tak zvláštní, vůbec mi to nesedělo. Jemu to evidentně nevadilo. Jen se nepatrně pousmál, když jsem vzhlédla k jeho bledé tváři.

„Nechci říct, že tě znám, ale příliš bys nad tím přemýšlela a před radu musíš předstoupit bez předsudků, s čistou hlavou.“

„Říkáš to, jako bys tomu rozuměl.“ Vymanila jsem se z Carlisleho náruče a upřela pohled na Jacobova otce.

„Pane Blacku,“ pozdravila jsem ho tiše, ale věnoval mi pouze opovržlivý pohled. Nemusela jsem se ho ptát, proč se tak tváří.

„Sám jsem tu smlouvu před téměř osmdesáti lety dojednával, Williame.“ Billy Black se na Carlisleho zamračil a zmizel v domě. Nezapomněl za sebou pořádně třísknout dveřmi. Stáhla jsem hlavu mezi ramena a nejraději bych utekla. Cítila jsem se vinná za všechny události. Možná by bylo lepší, kdybych odešla a celé Forks by si mohlo žít podle svého.

Téměř jsem vykročila, ale chladná dlaň mi dopadla na rameno. „Nic si z toho nedělej,“ pošeptal mi otčím do ucha, „stojím za tebou a svým synem. Jsi jako moje dcera.“ Pustil mě a vstoupil do domu. Téměř nepostřehnutelně zavřel a já před domem osaměla s Jacobem a Sethem. Nastal moment, kdy nikdo netuší, co má říct a atmosféra houstne trapností.

Složila jsem ruce na hrudi. Dívala jsem se do lesa. Mohla jsem v tu chvíli přemýšlet, co se bude dít dál, co budu říkat, ale nechtělo se mi. Byla jsem unavená. Chtěla jsem ke Cullenům. Zalézt do postele a být tam tak dlouho, dokud se Edward nevrátí.

„Už jsi byla někdy před radou?“ Sethův mladý hlas, který se měl teprve formovat do mužského, byl v tu chvíli jen jako kulisa pro dlouhou chvíli.

„Měl bys jít domů, Sethe,“ oslovil ho Jacob a hlasitými kroky došel až ke mně. „Zlobíš se na mě,“ zašeptal mi do ucha, „ale o Darrenovi ti říct nemůžu.“

„O něho nejde.“ Zavrtěla jsem hlavou a zpříma se na něj podívala. „Je v tom něco jiného.“

„Co?“

„Něco, co nepotřebuješ vědět,“ řekla jsem klidně a zadívala se na Setha, který zůstával stát na místě a upřeně nás pozoroval.

„Oplácíš mi stejnou mincí, jako já tobě před prázdninami?“ zavrčel.

„Když to říkáš.“ Pokrčila jsem rameny a snažila se mu nedívat do tváře, protože pokaždé když jsem to udělala, viděla jsem místo jeho snědé tváře s indiánskými rysy, tu Darrenovu a jeho podlou zradu, když se přidal k těm Italským pijavicím.

„Jacobe?“ Seth se k nám přiblížil s tichou výtkou a očima těkal mezi námi a, pro mě, ztichlým domem.

„Slyším,“ odbyl ho rázně a nabídl mi ruku. Rozevřel dlaň a téměř čekal, že ho chytím a nechám se odvést do domu.

„Když jsem došla až na hranice, těch pět metrů do domu dojdu sama,“ odsekla jsem co nejmileji.

„Je to patnáct metrů,“ zarýpal si Jacob. Stiskla jsem rty, abych opět neodsekla a vydala se za ním do domu. Otevřel mi dveře, ale já se s úšklebkem kolem něho protáhla.

Na malé verandě mě přivítala příjemná vůně lesa, která byla v domě cítit stejně jako venku, jakoby tu snad ani nebyly stěny. Stačilo zavřít oči a člověk by si dokázal představit, že pořád stojí před domem.

„Vedlejší místnost,“ řekl Jacob a ukázal na zavřené dveře. Zhluboka jsem se nadechla a se zadrženým dechem je otevřela.

Vstoupila jsem do velké místnosti téměř bez nábytku. Jen proti dveřím stála jedna osamocená židle, která zela prázdnotou. Kvapně jsem se rozhlédla a po pravici mi stál Carlisle. Vzpřímený a hledící před sebe. Na kamenné tváři nečitelný výraz. Byl jediným v místnosti. Pokud jsem nepočítala sebe a Jacoba, který se protáhl za mnou.

Beze slov jsem došla ke Carlislemu a postavila se vedle něj. Upřeně jsem se dívala na volnou židli a téměř čekala, že, mávnutím kouzelného proutku, se tam objeví někdo, kdo nade mnou zlomí hůl a vyžene z Forks.

Jacob přešel do druhého rohu, kde byly dveře. Pevně zavřené a čekající, až je někdo otevře. Což se stalo vzápětí. Opět jsem zadržela dech a sledovala čtveřici mužů, jak majestátně vstoupili do místnosti a naplnili ji tichou autoritou, která se nedala zpochybnit.

Tiše jsem polknula a přitiskla se ke Carlislemu. Chlad jeho těla mi pomáhal zůstávat při smyslech, protože jinak bych asi byla duchem úplně jinde a nevšimla si pátého muže, značně shrbeného, pohybujícího se o holi, zřejmě ručně vyřezávané, jak tiše vťapkal, a to doslova do místnosti. Jacob k němu hned přiskočil a zůstával s ním celou dobu, dokud nedoťapkal k židli, na kterou se unaveně posadil. Jeho tvář se stáhla v tiché bolesti. Přitom se nedaly přehlédnout jeho indiánské rysy. Kůže, značně vrásčitá, nepostrádala nádech do tmavě hnědé. Nejvíce však obličeji dominovaly oči. Viděla jsem spoustu starých lidí. Jenže v jeho pohledu však nebylo stáří a strach ze smrti, tak jako u jiných v jeho věku. V očích měl jiskru. Jiskru života, která byla znát u mladých lidí, kteří chtějí života užívat a nemyslí přitom na stáří. Troufla bych si říct, že jeho dušička je stále ve věku okolo pětadvaceti. Bohužel věk je neúprosný, přesto jsem si k němu, v tak krátkou chvíli, vybudovala hluboké sympatie a úctu, že i přes značný věk, si tuto jiskru stále uchovává.

Zapátral pohledem po všech přítomných, dokud se nezastavil u nás a já tiše polknula. Na kříži jsem ucítila letmý dotek Carlisleho ruky, kterou se mi snažil vyjádřit podporu.

Podíval jsem se do těch očí a snažila se neuhnout. Zdálo se mi, že kdybych to udělala, urazila bych ho a sebe zostudila. Přímý pohled do očí s neznámou osobou byl pro mne těžký. Tohle bylo však úplně jiné, než jsem předpokládala. Bylo to jako bychom se znali léta. Usmál se a poté skočil pohledem na Carlisleho. Ten se konečně usmál a kývnul muži na pozdrav.

„Rád tě po letech opět vidím, Carlisle,“ oslovil ho muž vlídným hlasem, který lahodil mému uchu. „Jen je mi líto, že je to za takových okolností,“ zvážněl. Obočí se mu stáhlo ke kořeni nosu, ale náznak zloby v tom nebyl. Jen čirá lítost.

„Závažnost situace mi nedovoluje se s tebou přivítat, tak jak se po tolika letech sluší.“ Muž přikývnul.

„Pevně věřím, že najdeme řešení této situace stejně snadno, jako jsme před lety dojednali naši smlouvu.“

„V to plně doufám, Ephraime,“ řekl Carlisle a kývnul hlavou. Překvapeně jsem se podívala na upíra vedle sebe a poté na muže přede mnou.

„Ephraim Black?“ zašeptala jsem si pro sebe. S úžasem jsem hleděla na muže před námi a začala jsem k němu pociťovat až téměř posvátnou úctu.

„To jsem já, děvče.“ Skousla jsem si ret a sklopila pohled k podlaze. I přes svůj, dozajista, vysoký věk, měl dokonalý sluch. Chtěla jsem se omluvit, ale nevěděla jsem, jestli bych neporušila nějaké pravidlo rady.

„Pojď sem,“ řekl smířlivě a já bez protestů poslechla. Vydala jsem se váhavými kroky přes místnost. Pohled jsem se neodvážila zvednout více jak do úrovně jeho hrudi. Díky tomu mi neunikl Jacobův pátravý pohled, který mě doprovázel až k židli jeho pradědečka.

Tři metry před ní jsem se zastavila a zvedla hlavu, abych se setkala s pohledem Quileta, který dojednal smlouvu s Cullenovými v minulém století.

„Chtěl jsem se s tebou již setkat, jenže za lepších podmínek.“ Stála jsem před ním jak solný sloup, neschopna jakéhokoliv slova či činu. Upřeně jsem se dívala na něj a ignorovala čtveřici mužů kolem něj. Nebyla jsem si jista, jestli je znám, proto jsem jim nevěnovala pozornost.

„Předpokládal jsem, že nebude potřeba se někdy setkat, ale po nedávných událostech, které nemají s tvojí současnou návštěvou tady nic společného, jsem si říkal, že bych tě rád poznal. V mlčenlivosti ses zachovala zcela zodpovědně, po události s Darrenem Hawkem.“ Zatnula jsem zuby. Jen zvuk jeho jména ve mne vyvolával vlnu nepředstavitelného vzteku. Přesto se mi podařilo zachovat klid a jen přikývnout.

„Přesto jsme ještě nedospěli do bodu, abychom ti řekli pravý důvod jeho absence ve městě. Teď se budeme zabývat problémem, který je závažnější.“ Téměř jsem doufala, a chytala se toho jako tonoucí stébla, že mi konečně prozradí, že je z Darrena zrádný vlkodlak, což jsem samozřejmě věděla, ale nutkání to slyšet od nich, z jejich úst, bylo příliš silné, i když jsem pochybovala o tom, že vědí, o jeho paktu s Volturiovými.

„Pojď, prosím, ještě blíž,“ pokynul mi a já žasla nad tím, jak dokázal odkročit od tématu, aniž by nějak projevil své emoce. Udělala jsem pár dalších kroků a zastavila jen kousek od židle, na níž seděl. Natáhl ke mně ruku a čekal, že ho za ni chytím. Zdráhala jsem se. Otočila jsem se ke Carlislemu, který mi smířlivě pokynul. Otočila jsem se zpět a přijala bez dalšího zdržování nabízenou ruku.

Jemně mi ji stisknul a druhou rukou, když si opřel hůl, zakryl jejich spojení. Naše pohledy se střetly a já měla dojem, že se mi skrze ně dívá až hluboko na dno mé duše. Odhaluje veškerá zákoutí mé mysli, která před ním a jeho pohledem byla naprosto otevřená.

„Cítím z tebe strach a zmatek,“ řekl pomalu a zjemnil stisk, „přesto se bát nemusíš. Jsi mezi přáteli.“

„To bych příliš nepřeceňoval,“ ucedil někdo po mé levici. Podívala jsem se tam. Billy Black, vnuk Ephraima Blacka, stál vedle Harryho Clerwatera a měřil si mě nepřátelským pohledem. Musel si brát porušení smlouvy velmi k srdci. A vůbec se tím netajil. Harry se na něj překvapeně podíval, stejně jako Ephraim a já se najednou cítila šíleně pod psa. Ozvaly se žebra a ruce. Chtěla jsem se stulit do klubíčka a začít plakat. Dobrý pocit mě opustil, když jsem se dívala do Billyho, vztekem zkřivené, tváře a tmavé vlasy, které mu ohraničovaly obličej, dodávaly důrazu jeho zlobě.

„Neděláme předčasné závěry, Williame,“ oslovil ho Ephraim a pustil mou ruku. Podíval se na něj a Billy uraženě sklonil hlavu a pohled k podlaze. Otočil se zpět ke mně a přívětivě se usmál. „Vrať se ke Carlislemu a začneme zasedání.“ Přikývla jsem a krátkými, přesto rychlými, kroky se vrátila na své původní místo. Carlisle mi věnoval vřelý úsměv a ruku mi položil na ramena a přitáhl k sobě. Cítila jsem se u něj v bezpečí.

Ephraim Black znovu držel v pravé ruce hůl. Lehce jí uhodil do podlahy, takže se všechny pohledy stočily k němu.

„Než začneme zasedání. Rád bych pozval další dvě strany, které se budou zcela nepředpojatě vyjadřovat k současnému problému. Zároveň musím oznámit, že to musí být účastníci sporu. Proto za Cullenovy je to Carlisle,“ ukázal na upíra, „a Eve, jež je důvodem problému.“ Téměř mě ranilo, když to řekl nahlas. Přesto jsem neslyšela ve slovech zlobu nebo vztek, „kteří budou mít jeden hlas.“ Carlisle přikývnul a stisknul mi rameno. Opakovala jsem gesto po něm. „Za Quilety to je můj pravnuk Jacob, který měl být obětí problému, jež nastal po neoprávněném vstupu cizího studeného na území jak Cullenů, tak Quiletů.“ Jacob přikývnul a postavil se do druhého rohu. Kývnul na otce a potom na nás. Na kratičký okamžik jsem v jeho očích spatřila obavu, kterou zahnal nepřítomným pohledem. „Zástupcem nezávislé strany bude Lucy, družka Jacobova, která zabránila tomu, aby problém nabyl větších rozměrů.“ Zatajila jsem dech, když jsem z úst Ephraima uslyšela Lucčino jméno. Neviděla jsem ji více jak měsíc. A po mé roztržce s Jacobem v nemocnici, ani nepřišla, ale tohle jsem opravdu nevěděla. Ona tam skutečně byla? Zabránila tomu? Jak to? Nechápala jsem to, přesto jsem jí byla svým způsobem vděčná.

Vyhlížela jsem ji. Přišla stejnými dveřmi jako předtím Quiletská rada. Vypadala snad ještě krásněji, než když odjížděla. Byla opálená. Její kůže nabrala tmavšího odstínu. Musela jet k moři. Jiné vysvětlení jsem neměla. Obličej měla nepřístupný a v očích jsem spatřila strach. Musela něco takového absolvovat poprvé. Stejně jako já. Jenže ona teď mezi vlky zapadala více, než kdy budu já. Byla “družka“ jednoho z nich. Znělo to tak zvláštně. Snad ještě uctivěji než manželka. Skutečně byla družkou, kterou její druh nikdy neopustí a nikdy nepřestane milovat.

Došla před Ephraima a pokynula mu. Odpověděl jí stejným gestem. Pomalu se otočila a kráčela naším směrem. V khaki tříčtvrťácích a bílém tričku překrytém černou mikinou rozepnutou na hrudníku vypadala normálně, téměř obyčejně, přesto z ní vyzařovalo něco, co tam před měsícem ještě nebylo. Odpovědnost? Zamilovanost? Oddanost? Nebo tíha toho, že bude muset po celý život držet tajemství své lásky? Věnovala mi kratičký pohled. Bez úsměvu. Brala na vědomí, že tu jsem. Před rokem bych to brala jako urážku, ale vážnost situace nedovolovala něco víc.

„Jsme tu všichni.“ Ephraim přejížděl pohledem po všech přítomných. „Začneme. Quile,“ oslovil staršího muže po své levici. Ten k němu přistoupil. „Můžeš nám říct podstatu smlouvy, kterou jsme uzavřeli se studenými, jež si říkají nyní říkají Plattovi?“ Muž přikývnul. Předstoupil před naši čtveřici. Významně se na nás podíval. Nejvíce času strávil u Lucky, která uhýbala jeho pohledu výrazných hnědých očí. Kolem očí se mu tvořily velké vrásky a já pochybovala, že je to otec Quila, musel to být jeho dědeček. Vypadalo to, že si Quiletové uchovávají pevné zdraví či spíše dlouhověkost, když bych vzala v potaz Ephraima, o němž jsem si myslela, že je dávno po smrti. Nehledě na to, že jsou zde upíři znovu.

„Smlouva, která byla uzavřena Ephraimem Blackem, alfou Quiletských vlků, krátce po příchodu prvních pěti členů tohoto klanu, jež se nazývali a nazývají vegetariány, se opírá o dva nejdůležitější body. Prvním a nejdůležitějším bodem je, že klan Carlislea Cullena nebude lovit a zabíjet lidi, pro potravu, protože tvrdí, že se živí krví zvířat a nebude lidské jedince proměňovat v tvory, jim podobné.“ Quil Ateara se na mě a Carlislea zamračil a raději se podíval na Ephraima, který přikývnul. „Druhým bodem bylo, že studení nikdy nevstoupí na naši půdu a my, po vzájemné shodě,“ ty slova doslova vyplivnul, „neprozradíme nikomu,“ na posledním slově dodal důrazu, „jaká je jejich pravá podstata, pokud budou dodržovat smlouvu, jež před pár dny tak okatě porušili a zostudili tím nejen smlouvu, ale celý náš kmen!“ rozkřičel se, za což si vysloužil nepříjemné vrčení jak ze strany Jacoba, tak i Carlisleho, který se hodně mírnil, takže ho nebylo tolik slyšet jako Jacoba.

„Quile!“ upozornil ho přísně Ephraim a unaveně se postavil. „To by stačilo. Jsme tu snad pro to, abychom to vyřešili v klidu. Ne se tu hádat jako psi. Máme snad nějakou úroveň.“ Quil Ataera nejstarší se zamračil a stáhnul se zpátky. Celou dobu ho provázel přísný pohled bývalého alfy.

„Tak tedy, započneme s naším jednáním. Rád bych předvolal Carlislea Cullena, aby řekl, co si o problému myslí on.“ Pokynul upírovi, který se bez řečí ode mne odpojil a předstoupil před radu starších. Najednou jsem se cítila tak osamělá. Nebyla jsem si vůbec jistá tím, co se bude dít. Co to bude znamenat pro budoucnost.

„Ephraime,“ oslovil ho Carlisle a sklonil hlavu, „jsem tu jako zástupce svého syna, který nyní přebývá na Aljašce u našich přátel.“ Nejstarší Black přikývnul. „Nejsem tu však proto, abych mluvil za něj, jsem tu proto, abych se pokusil odhalit důvod jeho činu, kterým bohužel porušil mnohaletou smlouvu mezi námi a Quilety.“ Všimla jsem si, že nejen Billy Black a Quil Ataera nejstarší se zamračili. I takový Harry Clearwater nevypadal příliš potěšeně, stejně tak jako poslední muž, který stál u židle Ephraima.

„Pokusil jste se ho, alespoň zastavit?“ zeptal se kousavě Quil Ataera nejstarší. Položil ruku na opěradlo židle, aby zamezil nějakému dalšímu výbuchu vzteku, za něho by byl opět tvrdě pokárán.

„Pokusil. Nemohu však svého syna držet stále na místě. Je to samostatně myslící bytost, která by měla za své činy nést následky. To nepopírám. Nechci jej ani bránit, trest si zaslouží, proto žádám radu alespoň o shovívavost, protože trest nebude nést na svých bedrech jen on sám, ale i jeho snoubenka.“ Při posledním slově jsem zadržela dech a čekala, že se na mě Carlisle otočí, ale neudělal to. Dál upřeně zíral na radu starších.

„Och, ano,“ zašeptal Ephraim a upřel na mě mladický pohled, kterým mi chtěl jak poblahopřát tak i politovat. Jakoby věděl o tom poutu, které mě vázalo k Edwardovi.

„Nastalo spříznění?“ zeptal se rychle Billy bez známek emocí. Zbytek rady se na něho podíval a poté na Carlisleho.

„Nastalo,“ řekl můj otčím pevně a já zatajila dech. Ve tvářích rady se objevilo překvapení. Shlukli se k sobě a tiše diskutovali. Já ani Lucka jsme neměly šanci je slyšet. Carlisle a Jacob mohli. Přesto jejich tváře zůstávaly kamenné. Nebo alespoň Jacobova ano. Carlisle stál ke mně zády. Vzpřímený jako mramorová socha od nejlepšího italského sochaře. Antická krása skryta v těle netvora nesoucím věčné prokletí krvelačnosti.

Po chvíli šuškání nastalo nepříjemné ticho. Všechny pohledy se stočily na mne. Stáhla jsem hlavu mezi ramena a toužila se zahrabat nejméně dva metry pod zem nebo alespoň skrýt hlavu do písku a počkat, až se ten humbuk uklidní. Jenže, to mi dopřáno nebylo.

„To mění celkový pohled na celý problém,“ pronesl velmi pomalu Ephraim a nespouštěl ze mě své oči. Byla jsem s tímto problémem obeznámena. Stala jsem Edwardovou spřízněnou duší, přesto mi nešlo na mysl, proč by to mělo měnit pohled na celou situaci.

„Zřejmě jsi jí, Carlisle, neřekl drobný detail, ohledně toho, co se stane, když někdo z vás poruší smlouvu a bude mít družku či druha… svou spřízněnou duši.“ Carlisle zavrtěl hlavou a konečně se na mne otočil. Nezlobila jsem se na něj, přestože mi neřekl jedno z mnoha tajemství jeho, a teď i mé, rodiny. Životní motto je takové, že se člověk všechno učí a dozvídá až za pochodu. Jenže kdyby mi to zatajil někdo jiný, asi bych se vztekala. U něho to bylo něco jiného.

„Promiň,“ zašeptal a já stiskla rty a chápavě se na něj podívala.

„Budeme jí to muset říci my.“ Ephraim vstal, poslední muž, kterého jsem nepoznávala, k němu přiskočil, aby mu zajistil oporu, ale bývalý alfa na něj mávnul a přivolal mne. Přikývla jsem a došla blíže. Lucka mi věnovala povzbudivý pohled, který jsem oplatila téměř nepostřehnutelným pohledem.

Zhluboka jsem se nadechla a postavila se vedle Carlislea a ruce nechala svěšené podél těla. Nevěděla jsem co s nimi a za záda jsem je dát nemohla, nechtěla jsem riskovat, že mě opět rozbolí na hrudníku, kvůli pochroumaným žebrům.

„Smlouva mezi Quilety a Culleny má jednu položku, kterou jinde nenajdeš, ani v té napodobenině, pro kterou se nadchlo až příliš mnoho lidí.“ Zapřel se o hůl a došel až ke mně. I přes pokročilý věk byl vyšší než já. Mohutná ramena už nebyla bohužel tak vypnutá, ale shrbená k hrudníku a kdysi hrdě vztyčená hlava byla mezi nimi vklíněná.

„Jste jedno tělo a jedna duše,“ zašeptal mi do ucha. Napjala jsem se a na těle mi naskočila husí kůže. Chloupky na krku se nepříjemně naježily. „Chápeš to?“

„Jsme jeden,“ odpověděla jsem mu rozechvěle.

„Jedna osoba.“

„Jeden člověk,“ řekla jsem tiše.

„Jeden vinný.“

„Jeden trest,“ zajíkla jsem se při tom zjištění. Zatnula jsem ruce v pěst a snažila se uklidnit. Srdce se mi rozbušilo a nešlo zklidnit. Teď už jsem se na něj zlobila. Nečekala jsem něco takového. Další nepříjemné tajemství. Veškerá úcta ve starší a autority šla rázem do háje.

„Jsem rád, že to chápeš.“ To teda nechápu! chtělo se mi zakřičet. Potřebovala jsem se vykřičet, ale zatnula jsem zuby, abych to neudělala. Budu na to mít ještě spoustu příležitostí. Jen si na ně počkat.

„Teď už nám nic nebrání v tom, abychom pokračovali, Eve?“ S vypětím veškerého klidu jsem se na Ephraima Blacka podívala. Tvář jsem měla ztuhlou v křeči hraného porozumění, které se chtělo změnit v grimasu, která se projevuje ve chvílích největšího vzteku, kdy řvete na celou místnost. „Vrať se na své místo, prosím.“ Přikývla jsem a jako spráskaný pes se vrátila na místo v rohu místnosti. Zatínala jsem zuby tak dlouho, dokud mne nebolely žvýkací svaly.

„Kde jsme to skončili?“ zeptal se vysíleně Ephraim, když mu Harry Clearwater pomáhal do židle.

„Mluvili jsme o tom, že následky ponese i Eve, když je spřízněná s Edwardem,“ vyrukoval kousavě Quil Ataera nejstarší. Nestála jsem mu ani za to, aby se na mě tentokrát podíval. Nabývala jsem toho dojmu, že mě hází do jednoho pytle s Cullenovými. Jako bych byla také upír, nehledě na to, že mi v hrudi tluče srdce, které krvácí z toho, že nemůže být s tím, koho miluje. Koho milujeme. Já i mé srdce.

„Och ano.“ Bývalý alfa si poposedl a pokynul Carlislemu. „Takže, Carlisle, žádáš nás o shovívavost v trestu, který bude muset nést lidský člen vašeho klanu. Pochop, že já ti nic takového nemohu slíbit. Vyslechneme si všechny tři strany a až potom rozhodneme, co se bude dít. Prozatím tě poprosím, aby ses vrátil na své místo. Co jsme od tebe chtěli vědět, víme. Dáme prostor dalším dvěma stranám.“ Carlisle přikývnul a vrátil se ke mně. Ani jsem se na něj nepodívala. Ustoupil dál a nesnažil se, abych mu věnovala nějakou pozornost. Chápal závažnost situace, a to ne jen tu, kvůli které jsme tu byli.

„Rád bych předvolal svého pravnuka Jacoba Blacka, aby nám i on popsal problém, který nastal při porušení smlouvy. Jacobe?“ Mladý alfa přikývnul a předstoupil před radu.

Teď nastal ten pravý okamžik, kdy by byla možnost, skočit mu po krku a zacpat pusu, aby nemohl říct pravdu. Ač jsem se snažila sebevíc mít o něm lepší mínění, což pokleslo po jeho zatajování skutečného stavu Darrena Hawka, byla jsem si vědoma toho, že právě Jacob na naší straně stát nebude. Bylo jedno, jestli je jako knižní nebo svůj. Nenávist k upírům měl úplně stejnou.

„Jacobe, pověz nám, co se stalo v ten osudný den, kdy Edward porušil smlouvu?“ Ephraim se naklonil blíže a pokynul svému pravnukovi, aby mluvil.

„Byl jsem doma s Lucy a odpočíval jsem po noční hlídce, kterou doporučila rada, po nedávné návštěvě té upírky s rudými vlasy, která zaútočila na Eve v Cullenovic vile.“ Zavřela, jsem proti své vůli, oči, abych opět viděla ten její zákeřný pohled, když přede mnou stála a oznamovala mi, že nehodlá čekat, jako Aro.

„Vyrušil mě hluk z lesa a smrad, který mě uhodil do nosu.“ Vztekle jsem si odfrkla. Carlisle mi položil ruku na ramena a já ji setřásla. Nemohla jsem toho psa poslouchat.

„Na nohy mě dostal až řev Cullena, který se přiřítil k našemu domu a hulákal tam jako na lesy. Aniž by měl k tomu důvod,“ zavrčel a střelil po Carlisleovi zlobným pohledem, který jsem mu oplatila.

„Co bylo dál?“ zeptal se Billy. Napnutý k prasknutí, aby ani jemu neušlo jediné slovíčko z úst jeho syna.

„Vyšel jsem z domu, kde jsem spatřil Cullena, jak stojí přede mnou a pořád řve. Šel jsem pomalu k němu, připraven se proměnit, kdyby náhodou něco zkusil. Měl jsem na to právo. Byl na území Quiletů. Porušil smlouvu!“ zavrčel výhružně a nahrbil se, jakoby se snažil zabránit přeměně.

„Víš, proč tam přišel?“ ujal se slova Harry Clearwater, když Jacobův táta přešlápl na místě a neměl se k další otázce.

„Obvinil mě, že nesu vinu za to, že byla Eve v nemocnici. Že jsme ji dostatečně nehlídali. Pokud vím, naše hlídky se nevztahují na oblast okolo jejich vily. Hlídáme území našeho kmene a neutrální zóny, kam mohou i oni. O jejich území nebyla ve smlouvě ani zmínka.“ Už jsem si představovala, jak mu dávám pěstí. Jen s tím rozdílem, že utrpí úraz on, ne jen já. Ale touha to byla marná. Jako člověku se mi tohle nepodaří a nikdy nebudu ničím, co by si na něho mohlo dovolit.

„Co následovalo potom?“ zeptal se Ephraim, silně zaujat pravnukovým vyprávěním. Jacob se trochu ošil a otočil se k Lucce, která sklopila pohled do podlahy a vehementně se tím snažila zabránit pohledu do jeho očí. Nesouhlasila s ním snad?

„Napadl mě.“ Ta dvě slova byla jako krutý zásah do mé, už tak vratké, naděje. Těmi slovy se zhroutila a já si byla jistá tím, že z toho nevyjdu zrovna vítězně. Pokud nás nezabijí, o čemž jsem pochybovala, tak skončíme zavření někde, kde nebudeme nikomu chybět. Scéna jak z tragédie.

„Jak napadl?“ Ephraim zdvihl bradu. Pevně stiskl vyřezávanou hůl a nakrčil čelo do přemýšlivého V, které se topilo v záplavě vrásek, které posévaly celý jeho obličej.

Jacob se zavrtěl. Dlouho se k odpovědi neměl. Nevěděla jsem, co se mezi těma dvěma stalo. To mi nikdo neřekl, protože u toho incidentu byli pouze vlci a Lucka, která mě zatím nenavštívila, zřejmě ze zištných důvodů.

„Hrubě mě popadl za tričko.“

„A to je napadení?“ zasyčela jsem potichu. Přesto to Jacobovi neušlo.

„Bylo to myšleno jako útok. Kdyby se mezi nás nepostavila Lucy, dopadlo by to mnohem hůře. I jí se něco mohlo stát,“ syknul a otočil se na mě. Zašklebila jsem se na něj a bylo mi jedno, jestli se na nás Lucka dívá.

„Jaký, podle tebe, byl pravý důvod toho, že přišel do rezervace?“ Ephraim volil jednotlivá slova velmi uvážlivě. I když to nebyla příjemná situace, musela jsem uznat, že on byl nad tím povznesen a neměl vůči upírům předsudky, nebo spíš takové jako jeho potomci a následovníci, který pokračovali v jeho odkazu.

„Pomsta,“ řekl Jacob bez jakékoliv emoce. Carlisle si mě k sobě přitáhl a já zabořila hlavu do jeho hrudníku. Chtělo se mi brečet a křičet. Potřebovala jsem do něčeho uhodit, nebo spíš něčím hodit, ale Carlisle mi to nedovolil. Uzavřel mě ve svém objetí a sledoval nastalou situaci.

Rozzlobené hlasy se nesly celým pokojem a já zadržovala dech, abych zabránila nějakému nepředloženému činu ze své strany. Byla jsem taky rozhořčená. Pravda, trochu z jiných důvodů než rada starších.

„Proč pomsta?“ zeptal se zastřeným hlasem Ephraim. Šepot kolem něho neustával. Dokonce jsem slyšela i Lucku, jak něco tiše šeptá, ale nerozuměla jsem jí ani jedno slovo. Rozklepala jsem se zimou, která mě obklopovala díky Carlislemu, alespoň jsem začala být trochu při smyslech a horká hlava mi pomalu chladla.

„Nechtěl nést vinu za to, že v době útoku nebyl doma.“

„Nechci to poslouchat!“ zašeptala jsem ke Carlislemu.

„Ničeho se neboj, proto jsou tu tři strany, aby to bylo spravedlivé.“

„Přesto je divné, že smečce unikla upírka, která musela přejít i přes naše území,“ řekl zamyšleně Ephraim. Otočila jsem hlavu k radě. Tohle mě nenapadlo.

„Ale-“ začal Jacob. Přesto nedokončil. Pradědeček ho přerušil.

„Jacobe, ty jako alfa, bys měl vědět, že se nemůžeš vymlouvat. Smlouva jasně stanovuje pravidla, která by se měla dodržovat. Nehledě na to, jaké city chováš vůči studeným. Nestavím se na jejich stranu. Jsem tu pro to, abych dohlédl, než zemřu, na dodržování smlouvy, a také mi záleží na životech obyčejných lidí, kteří by o našem světě neměli vědět.“

„Jenže-“

„Ještě jsem nedomluvil,“ obořil se na Jacoba a rozzlobeně vstal. „Edward Cullen porušil smlouvu, to je jasné, ale vy jste ji nedodrželi! Nechali jste napadnout člověka studeným. Protože jediná cesta k vile vede přes naše území. Je nemyslitelné, aby Vám někdo takový unikl!“ Vykulila jsem oči a bez slov sledovala hádku, o níž jsem si myslela, že nenastane. Někde hluboko jsem si myslela, že se rada postaví na stranu vlků, bude rozhodovat v jejich prospěch, ale to by potom bylo nespravedlivé.

„Já-“

„Nedbalost je na obou stranách!“ řekl Ephraim pevně. Zbytek členů rady se na něj překvapeně podívalo.

„Dědečku,“ začal Billy, ale on ho utnul hned v zárodku. Ephraim stanul před Jacobem, který se najednou zdál menší než on.

„Jak můžeme dbát na dodržování smlouvy s Cullenovými, když ji my sami porušujeme?“

„Nebylo to schválně!“ oponoval mu Jacob. Podívala jsem se na Lucku, která to sledovala stejně překvapeně jako já. Vzhlédla jsem ke Carlislemu, který nehnul ani brvou a jeho kamenný výraz mi nic nenapověděl a neprozradil.

„Jak ti mohu věřit? Řekni? Jak mohu důvěřovat svému pravnukovi, který se netají tím, že studené nenávidí?“

„Co bych měl dělat jiného?“ vyštěkl zlobně a narovnal se.

„Já je nikdy nenáviděl. Vnímal jsem je jako tvory, kteří jsou jiní než lidé. Ani my nejsme čistí lidé. Uvědom si to. Na počátku jsem k nim měl nedůvěru, žádná nenávist. Doufal jsem v přátelství, ale musel jsem po ta léta sledovat, jak je mí potomci nenávidí více a více. Přestože jste to vnímali pouze jako legendu, a když nastalo zúčtování a zavolalo vás vaše poslání, nenávist se prohloubila. Nenávidíte svoji podstatu více než je. V tom je ten problém. Jenže tohle není prokletí. Je to dar. Dar, díky kterému můžete chránit lidi.“

„Tak to není…“ šeptl Jacob tiše a sklopil hlavu.

„To říkáš ty. Přesto ti nevěřím ani jedno slovo. Všichni to vnímáte jako něco, čeho se nemůžete zbavit, ale měli byste za to být rádi. Děkovat předkům, že vám předali něco, co můžete použít ve prospěch druhých a dobra.

„Já…“

„Tvoje výpověď mi stačila.“ Ephraimův odměřený hlas mi nahnal husí kůži. „Lucy, teď je řada na tobě.“ Lucka polkla a předstoupila před radu. Ani se Jacoba nedotkla, když ji míjel a natáhl k ní ruku. Postavila se tam a viditelně se klepala. Otřáslo jí to více než mnou. Měla k vlkům blíže.

„Co se tehdy stalo? Co jsi viděla?“ Lucka zdvihla bradu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

lied

3)  lied (02.09.2011 00:16)

já toho Ephraima prostě žeru je do správný dědula který má přehled ale jestli ted Lucka bude kecat tak se z prominutím fakt hodně NASERU

Fanny

2)  Fanny (01.09.2011 22:08)

Oh, neskutečná kapitola a ten konec, no něco takového jsem stěží předpokládala a ještě víc mě zajímá, co řekne Lucy? Ephraim je neskutečný

1)  Adél (01.09.2011 18:57)

Páni nemám slov myslím si že Ephraim je neskutečně dobrý člověk a jsme fakt ráda že takhle Jacoba setřel a doufám že už se za chvilku Edward s Eve konečně potkají moc jim to totiž přeju a moc se těším na další kapitolku

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse