Sekce

Galerie

/gallery/Kate-kate-beckinsale-838696_100_100.jpg

Eve přežívá ve Forks a Edward bojuje svoji vlastní bitvu na Aljašce. Dokáže najít v sobě sílu, aby nezabil Lucase, který je pro něj trnem v oku pro to, co kdysi Eve udělal? Ale hlavně, najde sílu, aby dokázal vydržet nějakou dobu bez Eve?

6. kapitola – Moje zlo

Edward

I když je upír jiný než člověk, zároveň je úplně stejný, ve chvílích blížící se smrti vidí před očima obrazy svého dlouhého života. Ne jen upířího, ale i lidského, sice jen matně, ale přesto tak byly.

Neměl jsem však důvod umírat. Přesto jsem si tak připadal. Jeho karmínové oči byly tak výmluvné, že jsem se v nich topil. Topil jsem se v krvi, kterou mi tolik připomínaly. V krvi, jež jsem pil od svých obětí před mnoha a mnoha lety.

Připomínaly mi krutou minulost. Moje kruté já, které vraždilo,  masakrovalo celé rodiny jenom proto, že byly zkažené, odporné, závistivé.

Viděl jsem před očima ty vyděšené pohledy obětí. Strach, hrůzu. Všechno to, co jsem byl kdysi já. Monstrum, zvíře, zvrhlík, ale hlavně bestie, nehledíc na své já, které se tísnilo vzadu v hlavě a křičelo na mě, abych to nedělal, že tohle nejsem já, ale to zvíře, co se tísnilo v mém těle a já ho tak snadno pustil na lidi kolem sebe.

„Edwarde!“ Slyšel jsem za svými zády šílený řev. Jeden hlas křičel přes druhý, ale nevnímal jsem je. Topil jsem se. Brouzdal v minulosti, nechal se polapit a stáhnout zpět do těch krvavých jatek před lety.

„Ta žízeň musí být přímo spalující,“ pošeptal mi do ucha ten zmetek. Šeptal tak tiše, že i já jsem měl problém ho slyšet a usmíval se přitom jako blbeček. Zdvihnul jedno obočí a nasál vzduch do nosu. „Cítím tvoji touhu po mé smrti, ale i po tom, abys mohl smočit jazyk v čerstvé krvi. A oba dobře vím, v čí.“ Pevněji jsem stiskl jeho tričko a vtlačil ho více do zdi.

„Edwarde!“ Jeden hlas byl dominantnější. Eleazar.

„Poslechni ho,“ řekl Lucas posměšně.

„Ani mě nehne!“

Měl bys, jinak Eva bude až do své smrti sama.

Přestaň mi kecat do hlavy, ty šmejde! Vůbec o ní nemluv!

A není to tak lepší? Alespoň nás nikdo neobtěžuje a neslyší náš rozhovor. Pozdvihl i druhé obočí a díval se na mě naprosto klidně, jako bychom byli ti nejlepší přátelé.

Měl bych tě hned teď na místě zabít. Neulehčil bych život nejen jí, ale i Tanyi, pro kterou nejsi dost dobrý. Tiše se zasmál.

Ty ji vůbec neznáš, nic o ní nevíš, Edwarde. Je jiná.

Ne to není! Nahlodáváš ji. Stejně jako… Víc jsem nedokázal ze sebe dostat. Povolil jsem ruce o krok ustoupil. Hned mě popadly silné paže a odtáhly co nejdále od něho. Svěsil jsem hlavu a snažil se pročisti hlavu.

„Eleazare… prosím. Nechej ho být, zažil si toho dost. Chápu ho, promluvím si s ním o samotě. Uvidíš, že si to vyříkáme. Nepopírám, že jako člověk jsem provedl hodně zlých věcí, ale myslím, že všichni máme právo na druhou šanci. A právě on si ji zaslouží více. Dokáže se ovládat.“

„Nedokáže,“ zasyčel mi Eleazar do ucha.

„Dokáže, a to více než já.“ Podíval se na něj nevinně vinnýma karmínovýma očima. Najednou mi připadal jako naprosto jiný člověk. Jenže k mé smůle jeho pohled zapůsobil. Eleazarův stisk povolil. Strčil do mě a já padl na kolena.

Lucas se ke mne sehnul a pomohl mi na nohy. Kdyby se nestalo to před chvílí, považoval bych ho za naprosto neškodného upíra, který nedokáže ovládat svoji novorozeneckou žízeň, ale pohled do jeho hlavy mi stačil. Byl to skrz na skrz zkažený člověk, který byl dokonalým lhářem a já jediný dokázal tu pravdu vidět. Problém byl v tom, že jsem byl nyní nedůvěryhodným, proto, i kdybych se velmi snažil, nikdo by mi stejně neuvěřil.

„Promluvím si s ním venku, sám.“ Zdůraznil poslední slovo a vydal se se mnou k domovním dveřím. Všiml jsem si, že všichni zůstali stát na místě jako přikovaní.

Irina Lucase probodávala pohledem. Jí jediné jsem v téhle rodině mohl věřit. Ona by mi uvěřila, ale byla v tom sama, a já nechtěl, aby se jim znelíbila, nechtěl jsem navrtal její postavení, které i bez mého přičinění bylo na vážkách.

Oproti tomu Tanya, ta upírka, kterou jsem znával, se na mě dívala nenávistně. Jako bych jí právě odebral její oběť, se kterou si začala právě hrát, ještě za doby, kdy pila lidskou krev a pohrávala si s lidskými muži jako s hadrovými panenkami.

Byl jsem ze srdce rád, že jsem v té době ještě nebyl na světě. Že jsem ji neznal.

„Lucu,“ zašeptala Tanya a o krok se k nám přiblížila. Zastavil ji pohybem ruky.

„Věř mi, má drahá.“ Protivilo se mi, že ji tak oslovuje. Tanya byla přítelkyně, a po tom, co ten zmetek udělal , jsem nechtěl, aby ublížil i někomu dalšímu, přestože z něj byl novorozený a evidentně silnější a schopnější upír než já. Nehledě na to, že dokázal svou mysl obrnit proti mé schopnosti.

Podíval jsem se na něho, jak se k ní přiblížil a dal jí letmý polibek na tvář. Měl jsem chuť ho od ní odtrhnout a dát mu pěstí. Bohužel by to nic neřešilo.

„Opravdu to zvládneš?“ zeptala se s obavou ve hlase Carmen. Upřela na něj své dychtivé oči. Připadala mi jako obluzená, omámená jím, ale když jsem se podíval hlouběji, bojovala sama se sebou.

„Opravdu, Carmen. Vyřešíme to v klidu, slibuju.“ Carmen přikývla. Eleazar rovněž. Zdálo se, že i on je pod jeho vlivem. Že je stejně ztracen. Možná ještě mnohem více než jeho družka.

„Půjdu s vámi.“ Irina před něj přestoupila a vzdorovitě se mu podívala do tváře. Z očí jí sršely blesky. Hodlala bojovat, chtěla mi pomoci, já ale nechtěl, na to byl ten novorozený příliš nepředvídatelný.

„Iri…“

„Není potřeba, sestřičko…“ neomaleně mě Lucas přerušil a položil jí ruku na rameno. Chtěla mu ji setřást, ale podíval se jí do očí. Na chvíli ztuhla. Téměř to vypadalo, že v tu chvíli pro ně nic jiného neexistuje.

„Vraťte se brzy,“ řekla opatrně. Vymanila se mu a bez dalších řečí zamířila do patra. Zůstal jsem tam stát s pusou dokořán naprosto neschopen slova.

„S večeří nečekejte,“ dodal se smíchem. Otočil se k osazenstvu pokoje zády a opět mířil mým směrem. Uklidňující úsměv zmizel a nahradila ho kamenná maska, která byla určena pouze mne. Jen stěží jsem se vyhnul jeho ruce, která mi směřovala k rameni. Prosmekl jsem se a vyšel hlavním vchodem na verandu.

„Jak chceš,“ ucedil česky a vydal se rychlým krokem od domu. Nečekal, moc dobře věděl, že si tohle nenechám ujít. Byl jsem příliš zvědavý a rozčílený než abych ho nechal odejít, aniž bych se dozvěděl pár odpovědí. Nějaká jeho domluva mi byla volná.

„Pospěš si, chci být za chvíli s Tanyou, máme večer něco důležitého,“ odměřeně se na mě podíval, když jsem se dostal k jeho boku.

„Mám hádat?“ odsekl jsem kousavě.

„V jedenadvacátém století už žiješ nějakou dobu, ne?“

„Odpovídáš mi otázkou?“

„Za odpověď mi totiž nestojíš.“ Ruku si prohrábnul světle hnědé vlasy. V rychlosti se mu vlnily kolem obličeje. Vypadal dokonale. Dokonale vražedně. Dívka se slabou vůlí by mu klidně dovolila, aby se z ní napil a zabil ji, aniž by při tom vykřikla nebo jevila známek odporu. Byl takový i za lidského života? Přitahovalo ji na něm to vzezření nebezpečného hocha? Staršího hocha? Protože bych mu typoval tak kolem pětadvaceti. Mohl by být straší než Carlisle před proměnou.

Mlčky jsem kráčel po jeho boku. Krajina se kolem nás míhala a já se snažil nahlédnout do jeho mysli, jenže stále jsem narážel na temnotu, která se mne snažila obstoupit. Raději jsem se stáhnul.

„Dobrý pokus, Edwarde, ale nevyjde ti.“ Ještě o něco zrychlil. Téměř jsem mu nestíhal. Začínal jsem být silně rozladěn, v dost věcech byl lepší než já, ale až uplyne rok po přeměně, tak silný už nebude, jenže za pár měsíců se toho může stát hodně, ale tak dlouho tu nebudu, abych to zjistil.

„Pohni,“ zavrčel. Zapřel jsem se. Dál se mi s ním nechtělo.

„Nikam nejdu,“ řekl jsem vzdorovitě. Složil ruce na hrudník a vražedně se na něj podíval.

„Nejdeš?“ Velmi pomalu natočil hlavu mým směrem. Díval se na mě přes rameno. Karmínové oči se mu leskly v měsíčním svitu. Tma mi však nemohla zabránit v tom, abych viděl, že je zkažený skrz na skrz. Ostatní mohl obalamutit, mě však ne.

„Ne. Pokud mi chceš něco říct, tak mi to řekni tady a teď. Ať to mohou slyšet, nebo snad nechceš, aby to slyšeli? Hm?“ Tvář mu potemněla a obočí se stáhlo k sobě. Ladně se otočil a ladnými kroky stanul přede mnou. Samolibě se usmál.

„Už dávno neslyší.“

„Myslíš?“

„Já vím.“ Jeho pohyby byly bleskové. Aniž bych zaregistroval jeho pohyb, zaútočil. Vrhnul se na mě a ohromnou silou mě od sebe odhodil. Letěl jsem pár metrů, než mě stavila skála, po které jsem se svezl na zem. Rozzuřeně jsem vzhlédl v tu pravou chvíli, abych uhnul jeho pěsti. Místo střetu s mým obličejem se zarazila do skály těsně vedle mého ucha. Překulil jsem se na bok a rychle se postavil, jenže na podruhé jsem tolik štěstí neměl. Levou ruku ovládal stejně zručně jako tu pravou.

Rána do pravé tváře mnou otřásla. Kolena se mi podlomila, otočil jsem o devadesát stupňů, kde jsem se střetl s kameny, které vyčnívaly ze skály. Kdybych mohl cítit fyzickou bolest, asi by se mi tou ranou málem rozskočila hlava. Na chvíli jsem viděl hvězdičky. Lucas mi je rychle z pohledu vytřepal. Otočil si mě k sobě a chytil pevně za tričko a zdvihnul o nějaký kus nad zem, stejně jako já to udělal jemu před chvílí.

„Na hrdinu si hraje jen ten, co chce hodně rychle umřít,“ vmetl mi do tváře.

„Nebo ten, kdo ví, že si na něj nedovolíš,“ odpověděl jsem mu nenávistně.

„Vážně se o tom chceš přesvědčit?“ Pravou rukou mě pustil a hned mi uštědřil ránu pěstí. Jen to zadunělo, když jsem hlavou opět narazil do skály. Tak jsem to nemohl nechat. Obě ruce mi vystřelily k útoku, ale zastavil je dříve, než jsem dosáhly k jeho hrudníku. Rychle mě přetočil a hodil na zem. Obličej se mi zabořil do spadaného listí. Ruce mi zkroutil za zády a kolenem zatlačil na bederní páteř.

„Ani stoletý upír není pro mě soupeřem. Od pěti let cvičím bojová umění a po přeměně jsem získal nejen rychlost, ale i sílu, která jde ruku v ruce právě s rychlostí, a když máš rychlost, tolik síly nepotřebuješ. Jak vidíš, o tom jsi se už stačil přesvědčit,“ šeptal mi do ucha a nepříjemně dál tlačil na páteř. „Stačil by mi mžik a roztrhal bych tě ně kusy.“

„Tak proč to neuděláš?“ zavrčel jsem a pokusil se natočit hlavu více na bok, abych ho viděl alespoň koutkem oka.

„Kdybych tě zabil, moc bych ti to usnadnil, jenže já mám s tebou své plány. Vlastně ještě spolu máme nevyřízené účty.“ Stáhl koleno a vytáhl mě na nohy. Přitlačil mě na skálu a ruce mi držel tak, abych se mu nevykroutil.

„Chápeš to, Cullene? Nebo snad McCarthy? Či Masene? Jak ti mám říkat? Máš tolik jmen, že by se v tom zamotala i tvá matka, co by asi řekla na to, že nejsi věrný svému rodovému jménu, hm?“ Kopl jsem nohou a zasáhl jeho choulostivé místo, ale nehnul ani brvou, muselo mu to dát hodně práce, protože i přes naši dokonalost, tohle místo bylo pro nás trnem v patě stále. Možná jen přetrvávající pud z lidství.

„Nejsem už člověk,“ zasyčel podrážděně.

„Ale chlap seš pořád, ať cítíš bolest nebo ne, je to prostě automatika.“ Tvářil se však, že to tak není.

„Jsem zvyklý na bolest. Věř, že když trénuješ tak dlouho jako já, časem si na to navykneš a bereš to pouze jako stimul k tomu, abys podával lepší výkony.“

„Chceš mi tu dávat přednášku o bojových uměních, nebo mi řekneš, proč jsi mě sem zavedl.“ Vztekle zavrčel a uštědřil mi další ránu pěstí. „Můžeš mě mlátit do soudného dne, ale bolest ve mně nevyvoláš.“

„Co kdybych si zase vzal Evu? Myslíš, že by tě to nebolelo? Psychická bolest je účinnější než fyzická.“ Hluboce jsem zavrčel a vycenil zuby. Jen se škodolibě usmál a přimhouřil oči. „Tak vidíš, vždy existuje něco, co tě dokáže zkrotit. A myslím, že budeš rozumný, protože nechceš ohrozit její život. Její a mého dítěte.“ Překvapeně jsem k němu vzhlédnul. On si opravdu ještě myslel, že je těhotná. Zřejmě s tím počítal.

„Tak mi na rovinu řekni, co jsi mi chtěl, protože to co ti chci říct já, se ti ani za mák nebude líbit,“ šeptnul jsem a vzdorovitě se podíval do jeho očí. Nepokoušel jsem mu nahlédnout do hlavy, abych zjistil, že jsem mu udělal menší čáru přes rozpočet. Připadal mi příliš sebejistý.

Tvář se mu stáhla do rozzuřené grimasy. „Myslíš, že mě dostaneš tím, že mi předhodíš něco, nad čím bych začal přemýšlet? Tak na to zapomeň, Cullene. Žiješ jenom proto, že nemám čas ani náladu vysvětlovat tomu upírovi, proč jsem tě zabil.“

„Jak jsem vás pozoroval, řekl bych, že ho máš obmotaného kolem prstu.“ Tiše se zasmál.

„A ne jen jeho. Jen ty dvě blondýny, Kate a Irina, jaksi odolaly mému kouzlu. Avšak Kate jsem se rychle zbavil a Irina už není překážka, neudělá nic, co by způsobilo její nucený odchod z rodiny. Příliš si zvykla na to, že ji někdo stále hlídá. Co si budeme povídat, občas zatouží po lidské krvi a jen Eleazar ji dokáže zastavit.“

„Nic o ní nevíš!“ zařval jsem vztekle a pokusil se mu vykroutit. „Jak o ní takhle můžeš mluvit? Jsi tam sotva týden i s cestami a roztahuješ se tam, jako bys je znal roky, ale to ty neznáš a nikdy nebudeš, protože tě zabiju!“

„Přece bys nezabil otce dítěte své snoubenky, nebo snad ano? Chceš jí zlomit srdce?“

„Nenávidí tě! Jsi pro ni už nic! Naprosté nic! Nejsi s ní už nijak svázaný! Vůbec nijak! Rozumíš mi?!“ Chytil mě pod krkem a vytáhl výše nad sebe.

„Nebudu to opakovat, Cullene. Eva je moje holka. Vždycky byla a vždycky bude. Na tom nic nezměníš. Je to matka mého dítěte, takže to, že jsi ji požádal o ruku nic nezmění. Navždy bude svázaná se mnou!“ Hrozivě zavrčel a přiblížil se nebezpečně k mému krku. Stačilo by dobře umístěné kousnutí a dokázal by mi utrhnout hlavu.

Snažil jsem se překonat stoleté pudy o záchranu života, abych na něj mohl zakřičet. Hlas se mi v hrdle tvořil jen velmi pomalu a váhavě, přeskakoval, ale nakonec jsem pevně uchopil jeho sílu a vykřikl mu do tváře ty slova, co byla krutá i pro mě: „Potratila a už nikdy děti mít nemůže!“ Poslední slova mi splynulo ze rtů, které se okamžitě stáhly do úzké čárky. Zamračil jsem se a uvolnil si ruce, když jeho pevný stiskl povolil překvapením.

Dlaněmi jsem se dotkl jeho ramen a přetočil ho na mé místo. Tlačil jsem jeho tělo do skály, ani se nebránil. Jen tupě zíral před sebe. Sice jen pár vteřin, ale stačilo to, abych ho dostal na lopatky pro změnu já. Hluboce jsem vrčel a výhružně cenil zuby.

Když vzhlédl, jeho oči byly temné. Hluboké jámy, které dokázaly pohltit všechno, na co se jen podíval. Tenhle pohled jsem znal. Viděl jsem ho v odraze zrcadla tenkrát, když jsem zaútočil na Davida. Měl se stát mou další obětí, šílel jsem vzteky, protože ublížil jedné dívce. Ublížil jí tak, že jsem neměl s ním soucit a ani slitování. Takto mě nikdo nerozzuřil, žádná z mým obětí. Surově jsem se mu zakousl do krku, ale vzápětí se odtrhl. Byl jsem zmaten ze své chyby.

„Lžeš!“ vykřikl Lucas a vzpamatoval se. Ruce mu vystřelily k mým pažím. Prudce mě strhnul v bok. Ocitl jsem se na zemi. Nestačil jsem se vzchopit a už mi uštědřoval silné rány pěstmi. Zasypával mě jimi jako lavina. Pokoušel jsem se nehnout brvou jako on, ale tělo reagovalo automaticky. Příliš jsem se přiblížil lidem a převzal opět jejich pudy. Pud sebezáchovy byl silnější. Možná proto, že jsem chtěl žít pro ni a ochránit ji před ním, protože byl odhodlaný si ji opět vzít. Klidně i násilím.

„Jenom mi lžeš! To není pravda!“ Hlas mu vzteky přeskakoval a rány byly prudší a rychlejší.

Byla jediná možnost, jak ho o tom přesvědčit. Nahlédl jsem mu do mysli. Nedokázal se rozčilovat a zároveň používat ochranu. I přes to, jaký to byl zmetek, cítil k tomu dítěti nepřirozeně silné pouto. Ne otcovské, ale viděl v něm cestu, jak zachovat své geny, jak si stvořit člověk k obrazu svému. Chtěl jí ho vzít. Až se narodí. Ukrást jí ho a vychovat to maličké podle sebe. Podle své zvrácené morálky. Téměř by se stalo jím rovný. Bylo to odporné, možná jsem na to neměl myslet, ale byl jsem rád, že se stalo to, co se stalo, protože ani já, ani nikdo jiný z mé rodiny by mu nedokázal zabránit v jeho odhodlání.

Našel jsem to správné místo a vloudil mu svoji vzpomínku. Bolestnou vzpomínku pohledu na ni. Jak leží v kaluži krve, jak ji vezeme do nemocnice a jak mi doktor říká, že dítě nepřežilo a že to mělo špatný dopad na její plodnost. Kdyby tam tenkrát nebyl Carlisle, neuvěřil bych tomu, ale otec mi nikdy nelhal. Zvláště pokud se jednalo o někoho, na kom mi tolik záleželo. Na někom, kdo se stal mou spřízněnou duší. Pro koho jsem plakal. Jen jednou za věčnost, ale za to navždy.

Lucasovo sevření povolilo. Díval se mi zmateně do očí. Nebyl tak sebestředný a sebevědomý, jak si o sobě původně myslel. Nebyl na koni, zato já ano. Přílišná sebejistota je základem zániku osobnosti.

„Nelžu ti,“ zachroptěl jsem. Jeho ruce mi drtily hrdlo. Choval se jako obyčejný člověk. Stále v sobě měl spoustu lidskost, která se ve chvílích vzteku projevila. Jednal naprosto stejně jako by jednal před proměnou. Mohl se tvářit a chovat jako největší zloduch na světě, jenže mu k tomu hodně chybělo. Aby byl tak nekompromisní a bezcitný jako jiní upíři, k tomu potřeboval roky v kůži upíra a mnoho zabitých lidí, aby se vyrovnal jiným. A mezi vegetariány toho dosáhnout nemohl, ani kdyby sebevíc chtěl.

„Moje vzpomínky nelžou, Lukáši.“ Záměrně jsem použil jeho české jméno. Chabý pokus o to, abych v něm probudil trochu minulého já, které nemohlo být tak zvrácené jako to upíří.

„Jsem Lucas!“ zařval a uštědřil mi další ránu. Chytil mě za tričko a bušil se mnou o zem. „Tohle někdo zaplatí a ty jsi na ráně!“ zavrčel. Přestože měl silný stiskl, jednal neorganizovaně, zbrkle, nedokázal ustálit své pohyby. Díky tomu mi dovolil proniknout skulinkou mezi jeho výpady a přetočit ho pod sebe. Ruce jsem mu zkřížil na hrudi a stehny silně svíral jeho boky, aby se mi nevykroutil.

„Můžeme se navzájem sobě pomstít, já tobě, že jsi ublížil a ty mně, že jsem ji v té době, kdy ji napadli, nechránil. Jenže i já se chtěl pomstít, ale jediný, komu bychom se měli pomstít oba, je Victorie, ta je za to odpovědná. Šílená upírka, která si chtěla s  pouze pohrát a ublížit , ale slibuju ti, že hned co ji zničím, tak zničím tebe, nedám ti příležitost nezničit život znovu, protože jediné právo se mstít, mám jen já a nikdo jiný!“ Snažil se mi vykroutit, ale nedal jsem mu sebemenší šanci. Dobře jsem znal jednání novorozených. Jak z vyprávění Jaspera, tak z vlastní zkušenosti, kdy jsem je zabíjel, protože mi vnikli do teritoria, které bylo moje loviště.

„Tak málo víš!“ vyštěkl a bleskově se vymrštil a odhodil mě pár metrů daleko. Zády jsem narazil do stromu, který se zlomil. Doběhl ke mně.

„Teď mě jako zabiješ, jo?“

„Ne, jak jsem už řekl, existují i jiný způsoby mučení.“ Vytáhl mě za krk do stoje a tlačil před sebou do domu, kde jsme byli během kratší chvíle než prve.

Vpadli jsme dovnitř jako velká voda. Hodil mě na zem a já přistál Eleazarovi u nohou. Obezřetně jsem zvedl hlavu, abych se podíval do jeho rozčílené tváře.

„Mýlil jsem se, Eleazare, měl jsi pravdu.“ Jako holywoodský herec sklopil hlavu a vypadal jako hromádka neštěstí. „Nejde se s ním domluvit, pořád ve mně vidí toho násilníka.“ Téměř jsem nevěřil svým uším a očím. Takhle rychle svůj postoj nedokázal měnit nikdo, koho jsem znal. Měnil se rychleji než chameleón svoje maskování.

„Jsi zklamáním své rodiny,“ počastoval mě přítel mého otce nenávistně. Vytáhl mě na nohy. „Moje důvěra vůči tobě úplně zmizela. Oznámím to Carlisleovi, hned jak mi bude volat kvůli zasedání rady. V jichž rukou bude tvůj osud. Carmen,“ otočil se na svou družku. „Myslím, že se pokoj pod přízemím budeme muset nakonec použít.“

„Cože? Eleazare ne!“ vykřikl jsem a otočil se k němu. „Tak to není! Není to tak! On lže. Lže vám všem, copak to nechápeš? Snaží se rozvrátit vztahy mezi námi!“ Snažil jsem se mu vykroutit, ale sevření bylo nekompromisní.

„Vidíš to, změnil se. Ona ho změnila. Omotala si ho kolem prstu, stejně jako kdysi mne. Byl jsem s ní šťastný, a pak mě sprostě obvinila ze znásilnění. Hraje dvojí hru. Pořád se tváří jako andílek a přitom to je holka, která nestojí ani za to, aby se někdo o ni zajímal.“ Oči měl smutné, vůbec bych na nich nepoznal, jak lže. Jak sprostě lže.

„Snad mu to nevěříš, Eleazare. Víš, jak dlouho se mi dva známe? Daleko delší dobu než s ním! Jak mu můžeš věřit?“

„Odveď ho, Carmen! Nechci ho ani vidět, nenechám takhle špinit člena své rodiny!“ Carmen mě chytila za paži a tlačila před sebou ke dveřím, za nimiž bylo schodiště, které vedlo do sklepa.

„Carmen,“ zašeptal jsem, „prosím, pomoz mi alespoň ty.“ Soucitně se na mě podívala a strčila mě za kovové dveře. Ty mě nemohly zadržet, ale útěk by stejně neměl smysl.

„Carmen,“ naléhal jsem. Přivřela víčka.

Dělám to kvůli Eleazarovi, kdybych o něj přišla, nedokázala bych bez něj žít.

Ty něco víš! Poslal jsem jí svoji myšlenku, až jsem se divil, že to jde, ale zřejmě se Lucas ještě nesoustředil tak, aby mi bránil nahlédnout do myslí jiných.

Je mi to líto. Nemohu ti to říct, protože to sama nevím, ale pokusím se ti to tu zpříjemnit. Donesu ti mobil, abys mohl ještě zavolat Davidovi. Eve potřebuje ochranu víc, než kdykoliv předtím.

„Carmen,“ zašeptal jsem a sevřel jí ruku ve své dlani, „děkuji.“ Sklopila hlavu a objala mě.

„Vím jak se cítíš, ale náš druh je zvyklý čekat, když posečkáš, shledáš se s ní. Neztrácej naději, chlapče.“ Pohladila mě po vlasech a zavřela kovové dveře. Světlo vycházející ze schodiště zmizelo. Tonul jsem v temnotě.

Přešel jsem po místnosti a hledal nějaký provázek nebo řetízek, který by rozsvítil světlo, ale až na druhé straně místnosti jsem našel vypínač. Světlo mě oslnilo. Zamrkal jsem. Stačil mi jediný pohled, abych se ujistil, že to bude trochu oříšek být tady. Jen staré harampádí, které jsem musel uspořádat do nějakého vhodnějšího tvaru.

Ostrčil jsem pár věcí a posadil se na židli. Tričko jsem si přetáhl přes hlavu a hodil ho na zem. Bylo špinavé a potrhané, stejně jako kalhoty, ale ty jsem si raději nechal. Nahý jsem tu pobíhat nechtěl.

Zaslyšel jsem šustot a pode dveřmi se objevil papírek. Než jsem k němu stačil dojít. Jeho doručovatel zmizel v patře.

Vytáhnul jsem ho a přičichl k němu. Voněl po Irině. Psala ho určitě ona.

Za pár dní jdu na lov, zavolám Eve a ujistím ji, že jsi v pořádku. Víc udělat nemohu, s Carmen se příliš obáváme o Eleazara.

Irina

Víc na papírku nebylo. Získal jsem na dojmu, že jde o něco víc než se na první pohled zdá. Lucas byl pouze špičkou ledovce, ale o co šlo? Nijak jsem to zjistit nemohl. Přes veškeré myšlenky se táhla černočerná tma.

Naděje umírá poslední a já byl ochotný bojovat. Bojovat za lásku, kterou jsem choval k Eve. Já byl trpělivý, a mohl jsem jen doufat, že i ona.

Došel jsem ke dveřím a zabušil na ně. „Hej!“ Znovu jsem zabušil. „Něco potřebuji.“

„Co ty to mělo být?“ zeptal se změkčilý hlas Lucase.

„Tužku a papír, a taky obálku.“ Chvíli bylo ticho.

„Na co to potřebuješ?“

„To ty nemusíš vědět.“

„Musím.“

„Když chceš,“ zašeptal jsem. „Chci napsat dopis.“

„Komu?“

„Tak hloupý snad nejsi, nebo ano?“ Ozvalo se rozzlobené zavrčení. „Klidně si je budeš moc přečíst, protože tam o tobě nehodlám psát.“

„To vážně nepotřebuju,“ odsekl a odešel. Na zbytek noci byl klid, při kterém jsem upravil místnost do obyvatelnějšího vzezření. Pracoval jsem pomalu. Lidskou rychlostí, abych si ukrátil čas, až teprve když se slunce blížilo k horizontu, se začalo něco dít. Odvrátil jsem hlavu od maličkého okýnka, kterým bych se neprotáhnul, a došel ke dveřím. Otevřely se a za nimi stál Lucas. Oblečen v čistém oblečení. Umytý a navoněný až mi to dráždilo nos. Bez řečí mi podal malou papírovou krabici, ve které byly papíry, obálky, známky a pero. Plnící pero.

„Když už gentleman, tak se vším všudy,“ ucedil. „Máš na deset minut volnou koupelnu, Irina ti tam nachystala nějaká věci. Budu tě hlídat. Pak se vrátíš zase sem.“

„Samozřejmě, Lukáši.“

„Jsem Lucas,“ zavrčel.

„Českou krev nezapřeš,“ oponoval jsem mu.

„Mám víc německé. Hauptmann je německé jméno.“ Tiše jsem se zasmál. „Čemu se směješ?“

„Ničemu, přísahám. Jdu do té koupelny, a pak zase zpátky, nechci dělat problémy.“ Odhodlaně jsem zdvihnul hlavu a pokusil se o úsměv.

„Raději buď, pokud chceš, abych Evě ty dopisy odeslal.“ Tentokrát jsem nehnul ani brvou já, protože jsem mu nechtěl dát příležitost, aby mě srazil na kolena.

„Samozřejmě.“

Řeknu ti to takhle. Naklonil ke mně hlavu. Vím moc dobře, že žádná Victorie nebyla, protože to byla opravdu jen chabá výmluva toho, že jsi ji donutil, aby si to nechala vzít. Neodpustím ti to. To si pamatuj.

„Věř si čemu chceš,“ odpověděl jsem klidně a protáhl se kolem něho do patra. Umyl jsem se rychle a zase zapadl do sklepa. Bylo zvláštní sedět v naprostém tichu. Po těch letech naprosto osvobozující, měl jsem hlavu jen pro sebe. Mohl jsem přemýšlet o samotě.

Vytáhl jsem papíry, položil je na připravený stůl, přiložil jsem špičku pera na papír a začal psát:

Milovaná Eve,

ani netušíš, jak moc mi chybíš. Jak moc bych si přál, abych mohl odčinit své neuvážené chování, kterým jsem ti způsobil více problémů než sám sobě…


 

 

Přidávám nějakou hudbu, která mi pomohla ve psaní. Tentokrát dvě a obě stojí za to.


 

A nakonec, možná jste to už nečekaly, ale dorazila mi zásilka.

Takže, kdo si knihu objednal, tak se mi prosím nějak ozvětě, a domluvíme se na poslání.

Vaše Nikol18



předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

7)  Bree (26.07.2011 12:34)

ahoj, za včerejšek jsem přečetla první knihu, dnes těhle šest kapitolek. Povídka je moc pěkná těším se na pokračování. Až bude celá hotová tak si jí musím přečíst znovu.

Nikol18

6)  Nikol18 (09.06.2011 23:05)

Qyx: Moc děkuji za krásný komentář, moc mě potěšil, a jsem ráda, že se povídka líbí a máš pravdu, druhý díl je více akčnější, je toho na zpracování. Doufám, že vydržíš až do konce.

5)  Qyx (08.06.2011 22:59)

Páni, to je moc hezká povídka . Přišla jsem na ni teprve před dvěmi dny, ale už jsem ji zvládla přečíst celou a rozhodně se těším i na další kapitoly, které budou doufám co nejdříve. A abych byla upřímná tak druhý díl se mi líbí i víc než první, jelikož je mnohem napínavější. Jenom teda občas tam máš překlepy, ale to je maličkost, rozhodně piš dál . Už se nemůžu dočkat.

Fanny

4)  Fanny (07.06.2011 23:57)

Jo, tak z Lukáše se klube větší a větší prevít, ale aspoň , že Carmen myslí rozumně.
P.S. Email už jsem odeslala, omlouvám se, že se zpožděním

Nikol18

3)  Nikol18 (06.06.2011 22:51)

lied: Došel, a jsi zatím jediná, kdo se přihlásil.:(

lied

2)  lied (06.06.2011 18:17)

suprový dílek tuhla mi krev v žilách Lukáš by mohl s fleku dostat oskara co to má za důmyslný dar.
došel ti můj E-mail s adresou na knížku ?

1)  Sanny (06.06.2011 16:09)

Nejlepší povídka... A ta kniha je vážně hustá! :D :D :D :D :D

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek