Sekce

Galerie

/gallery/Kate-kate-beckinsale-838696_100_100.jpg

Přesouváme se za Edwardem, který je na Aljašce, kde bude čekat na rozsudek. Jenže věci se komplikují daleko více, než by kdo předpokládal. Klanem Denali zmítá neklid. Jaký je důvod. Edward to bohužel nepříjemně zjistí.

PS: Od příští kapitolky se naladíme na veselejší notu.

4. kapitola - Ozvěny minulosti

Edward

„…a vzpomínky probodávají uzdravenou část.“

Vzhlédl jsem zamračené obloze a v ruce si pohrával s Eleazarovým mobilem, který po hovoru skonal. Poslední minutu mi do ucha pípala baterie, že bude brzy vybitá, ale naštěstí co jsem potřeboval říci, jsem řekl, a teď jsem stál kousek od dřevěné verandy cihlového domku a díval se na nebe. Mraky se předháněly v tom, kdo zaplní svým mračným tělem větší plochu, ale ve finále mraky vypadaly jako celistvá masa, která voněla po zimě a sněhu.

Sebral jsem ze štěrkové země svůj malý kufr, o jehož obsahu jsem nic nevěděl a raději se pomalu rozešel k verandě, ale na prvním schodě jsem se zastavil. Napnul jsem uši, jestli z domu neuslyším nějaký hovor, myšlenkový pochod, hluk, ale uvnitř bylo téměř mrtvolné ticho. Děsilo mě to, Eleazar tam šel, že by někam odešel? To byla hloupost, ne potom, jaký byl ke mně před chvílí chladný, nenechal by si mne nechat protéct mezi prsty, zvláště když šlo o Carlisleho prosbu.

Nechtělo se mi dovnitř. Dostatečně mi naznačil, že tu nebudu vítán.

Tiše jsem se usadil na první schod verandy a kufr odložil vedle sebe. Boty jsem zabořil do štěrku a zkoumal každičký kamínek, dokud mě to nepřestalo bavit, což bylo poměrně brzo.

Světla ubývalo stejně jaké mé touhy se pokusit bojovat o návrat domů. O návrat k . K její nádherné tváři, dokonalým očím, té vůni, ze které jsem šílel a málem si trhal i vlasy. Stačilo by si ještě jednou přivonět, abych si tu vůni udržel ještě o nějaký kousek déle, abych tu vydržel.

Zvednul jsem hlavu k obloze a nasál do nosu chladný vzduch prosycený vůní stromů. Ať jsem hledal sebeurputněji, v okolí nebyl člověk a dokonce ani zvíře. Nebylo tu nic, jen pustina plná stromů, domu, v němž se zřejmě nikdo nenacházel, a nekonečného množství mokřin. V domě z cihel, ne jak u nás, ze dřeva. Tolik mi to připomnělo její dům, dům jejích rodičů na okraji města, ve státě, kde mnoho dnů v roce svítí slunce, kde může chodit jen v krátkých kraťasech, s vlasy rozpuštěnými a vlnícími se jí na zádech, spadajícími do opálené tváře a v krátkém nátělníku, ve kterém vynikají její přednosti…

Bože!

Bleskově jsem zatřásl hlavou, abych si tyhle nesmyslné představy z ní vytřásl. Netušil jsem, kde se to ve mně vzalo. Jak jsem na to mohl myslet? Právě teď, když ležela na nemocniční posteli, více jak dva a půl tisíce mil daleko... Sama, téměř bez ochrany.

Kopnul jsem nohou do země a štěrk se kolem mne rozletěl do všech stran. Tolik jsem si přál, abych mohl být na jiném místě.

„Nechci to tu pak uklízet,“ šeptnul tichý hlásek a já se překvapeně otočil.

O rám domovních dveří se opírala blondýna, která neměla na krásu Rose, ale přesto byla úchvatná a svým způsobem přitažlivá. Široký úsměv se jí táhnul po alabastrově jemné tváři se zářivýma očima barvy tekutého zlata, skrytého za příkrovem blonďatých vlasů, které nebyly tak světlé, jako jejích dvou sester.

Irina. Má přítelkyně, ve skutečnosti více než to. Má zpovědnice, která mi dokázala naslouchat ve všech situacích.

„Irino!“ Hned jsem se postavil. Dívala se na mě dosti podezřívavě. Nedokázal jsem ze sebe dostat pořádného slova. Jenže mě mátlo to ticho, které bylo v její hlavě, stejně jako v domě. Nechápal jsem to. Vykročil jsem, ale zdvihnutou dlaní mě zastavila. Ohlédla se do domu. Kratičký okamžik naslouchala tichu, které jsem slyšel i já.

Smutně se podívala mým směrem a otevřenými dveřmi se ke mně donesla nejen její vůně, ale i vůně ostatních z její rodiny. Mátl mě jen nový pach, který všem ostatním vévodil. Byl intenzivní a dráždil mé smysly. Přímo je dováděl k šílenství. Překvapeně jsem se na svou důvěrnici podíval s pozdvihnutým obočím.

Rychle se odpoutala od rámu dveří, vyšla ven a zavřela za sebou. „Půjdeme se projít.“ Mávla rukou k lesu. Přikývnul jsem a neslyšně se vydal za ní.

Hned jsem se připojil k jejímu boku. Kráčeli jsme rychle, aniž bych si uvědomil zrychlení. Upíří kroky byly pro mne naprosto přirozené, ale ve společnosti lidí jsem na tento fakt zapomínal. Choval jsem se jako člověk, ale když jsem byl v přítomnosti jiného upíra, mimo rodiny, převzaly nadvládu upíři pudy v celé šíři.

„Tady by to mohlo stačit,“ řekla Irina a zastavila se uprostřed ničeho. Na doslech nic nebylo a ani můj čich nezaznamenal nic neobvyklého. Naprosto opojná úleva od nového pachu.

„Na co?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Slyšíš mé myšlenky?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Kruci!“ ucedil skrz zatnuté zuby a zlostně dupla.

„Co se děje, Irino?“

„Nic tě nenapadá?“ Její kousavý tón se mi moc nezamlouval. Bez své schopnosti jsem nedokázal v lidech a upírech číst tak snadno, ale výraz její tváře mi prozradil, že se děje něco, co zahýbalo její silnou povahou, která dokázala vydržet téměř všechno.

„Má to následek, že ti nemohu číst myšlenky?“ Rychle přikývla.

„A to je jen špička ledovce,“ přisvědčila a znovu se rozešla.

Stromy se kolem nás míhaly jako jedna celistvá masa. Byl jsem ještě více zmatený. Od návratu z Londýna se všechno změnilo. Bohužel k horšímu.

„A tady?“ vyhrkla, když se zastavila. Zavrtěl jsem hlavou. „Pitomec!“ vřískla a navztekaně kopnula do vzrostlého stromu, ten se silně otřásl, ale zůstal stát v zemi.

Nikdy jsem neviděl Irinu takhle rozrušenou. Muselo to být mnohem vážnější, než jsem si myslel. Co se to stalo? Co se to dělo? Pointa mi stále unikala a já byl pozorovatelem, který měl brzy přijít na scénu jako náhrada, avšak bez toho, aniž by tušil, za koho a v čem zaskakuje.

„Vysvětlíš mi konečně, co se děje? Nebo se mám tvé pozornosti domáhat jinak?“ Upřela na mě ty své rozčílené oči, naprosto černé.

„Byla chyba, že tě poslali zrovna k nám. Naše situace se v posledních měsících silně zkomplikovala,“ zašeptala smutně a opřela se o, před chvílí nakopnutý, strom.

„O tom mi něco povídej,“ přitakal jsem taktéž smutně. Sednul jsem si do vlhké hlíny vedle stromu, přehlížející následky činu. Nic pro mě nemělo význam.

„Budu povídat, protože to, co se děje u vás, je jen slabý odvar proti tomu, co se děje u nás. Řekni mi, co se to děje, že se všechno v poslední době tak kazí.“ Rezignovaně zvedla hlavu k potemnělé obloze a já si mohl jen domýšlet, co se v její hlavě děje.

„Sám to netuším. Vůbec nechápu, jak jsem se sem vlastně dostal. Měl bych být doma. Tam… tam doma a být s .“ Další vzpomínka na ni se mi zakusovala do mrtvého srdce víc a víc.

„V téhle nebezpečné době by to bylo nejlepší. Zdá se mi, že od uveřejnění našeho světa, byť smyšleně, to v klanech nepřirozeně vře. A hodně v tom našem, ale Carmen s Eleazarem to nechtějí vidět.“

„Co se děje? Stále nerozumím tomu, co se mi tu snažíš naznačit.“ Frustrace zmítala mým bezchybným tělem. Ani s Bellou jsem se tak necítil. Bylo to hodně zvláštní.

„Ten odporný pach ti mohl napovědět,“ sykla vztekle.

„Pokud vím, tak se k vám nikdo nový nepřipojil řadu let, nepočítám-li Sama.“ Sam byl druhem Tanyi. Poprvé se setkali před dvěma desetiletími, kdy jsme bydleli v jednom městě společně. Oba naše klany, kdy o nás svět ještě smýšlel jinak. Sam byl příjemný mladík, který netušil nic o našem světě, a přesto se mi zdál jako někdo, kdo by mu mohl porozumět. Jenže než jsme se s ním stačili seznámit, napadl ho kočovný upír. Lepší označení by bylo, mírně vyšinutý upír.

Je to typ upírů, kteří jsou stvořeni pro potěchu silnějších, ale hlavně znuděných, upírů. Za oběť jim padají lidé bez domova, či lidé chatrného psychického zdraví. I když při přeměně se zahojí všechny rány, mysl zůstane stejná jako za lidského života, proto když je budoucí upír psychicky nemocný, zůstane tak i po přeměně. Nikomu se ještě nepodařilo vysvětlit, proč tomu tak je.

A právě na to doplatil Sam, upír ho nezabil, ale proměnil a Tanya se o něj postarala a zamilovala se do něho, stejně jako on do ní. Nebyl ničím výjimečný, ne tak jako Alice nebo já. Prostě upír jako každý jiný. Přesto nedokázal ovládat svou novorozeneckou žízeň tak snadno a to byl ten důvod, proč se naše cesty s Denalijskými rozešly. Přestali preferovat krycí život mezi lidmi a více se stáhli do ústraní, aby Samovi pomohli.

Naše vztahy tím utrpěly a vzájemné návštěvy ochably. Když jsme se sešli jednou za pět let, byl to zázrak. Za těch dvacet let jsme se viděli pouze třikrát, když jsem nepočítal návštěvu před pár týdny u nás, kvůli .

„Sam s námi už není.“ Šokovaně jsem k Irině vzhlédnul.

„Jakto?“

„Nikdy nepřestal prahnout po lidské krvi. Za celých těch dvacet let ho ta vůně nepřestala lákat, bylo to horší a horší, až se to nedalo vydržet a Tanya s ním na dlouhé týdny odjížděla do pustiny, ale nepomohlo to a jedné noci se vymknul naší kontrole, zabil deset lidí. Psalo se o tom v novinách. Stihl ho trest.“ Dolní ret se jí zachvěl. Bylo mi jasné, co tím myslela.

„Kdy se to stalo?“

„Dva měsíce před odjezdem k vám.“

„Nic jsem na ní nepoznal.“

„Dokáže své myšlenky držet na uzdě. Zvláště před tebou.“ Ve hlase se jí ozývala zloba a možná zklamání z toho, že jí dokážu nahlédnout do hlavy. Téměř všem. Jenže v této chvíli to nešlo.

„Je mi to líto.“ Nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo. Říkal to každý člověk, či upír. Je mi to líto. Slabá slova útěchy, která vůbec nevyjadřovala to, co cítí člověk-upír v sobě.

„Důležité je to, jaký následek to mělo.“ Složila ruce na hrudi a vykročila směrem od stromu. Chodila kolem něj v kruhu.

„A jaký?“ Zvednul jsem se také a strčil ruce do kapes.

„Dlouho ji to netrápilo, protože odletěla do Evropy s tím, že se nechá zabít.“

„Cože?!“

„Nikdo jsme jí v tom nemohli bránit. Měla na to plné právo a o to víc nás překvapilo, když se vrátila s novým upírem.“

„Novým?“

„Novorozeným.“ Zalapal jsem po dechu.

„Jak?!“

„Neptej se mě. Nikdo to neví, jak ho dokázala přepravit až k nám bez jediného mrtvého člověka. Nikomu to neřekla, ale bylo s podivem, když nám oznámila, že je výjimečný.“

„A jak?“ Irina zatřásla hlavou.

„Tobě to ještě nedošlo?“ Na chvíli jsem se zamyslel. Za ty tři poslední dny jsem nedokázal logicky uvažovat, stále se mi v hlavě motaly myšlenky na ni. Na její nádhernou tvář, její smích, její měkké rty, horká pokožka, zářivé oči…

„Má to něco společného s tím, že ti nedokážu číst myšlenky?“ Přikývla. „Dokáže blokovat moji schopnost? Tak jako Bella?“

„Slyšels i jiné myšlenky?“

„Ne.“

„Já ho tak nesnáším,“ ulevila si zlobně. „Je to takový ignorant. Pokud byl takový i za života, tak lituju lidí v jeho blízkosti. Takhle sebejistého člověka jsem snad ještě nepotkala. Mám dojem, že se to po přeměně ještě zhoršilo, a možná za to může i to, jakou má schopnost. Eleazar je z něj naprosto nadšený. Ten kluk,“ vyplivla to slova, jakoby by to byla nějaká odporná krev, „si jeho, a Carmen naprosto omotal kolem prstu a to nemluvím o Tanye. Ta je z něj jako u vytržení. Stále o něm básní a ani na krok se od něj nehne. Je na něj přilepená jako klíště. Dovádí mě to k šílenství.“ Nebýt upír, tak má tvář rudou vzteky. Ale dokonale to nahrazovala temnota, která se jí roztahovala po nádherné tváři a dodávala jí punc tajemnosti.

„Nemůže to snad být tak strašné.“ Pokusil jsem se situaci ulehčit, ale mělo to pravý opak.

Irina ke mně bleskově přiskočila a chytila mě za tričko. Zvedla mě kus nad zem a dívala se na mě rozčílenýma očima, ze kterých sršely blesky.

„Kate kvůli němu od nás odešla. Je pryč, chápeš to! Raději odešla, protože nechtěla snášet ty jeho odporné výlevy, které mu Eleazar s Carmen baští!“ Silně do mě strčila a já se octl na tom nebohém stromu, který už tento útok nepřežil a s konečnou platností se vyvrátil.

Skončil jsem na zemi a lapal po dechu. Irina si přede mě poklekla. „Být tady, bude pro tebe horší trest, než být od Eve.“ Její jméno ve mne vyvolalo nepřestavitelnou bouři.

Vyskočil jsem na nohy a popadl Irinu za tričko a zdvihnul ji nad zem jako to ona udělala mě. Nebránila se. Jen se mi neutrálně dívala do tváře. Rozčilovalo mě to. A v té chvíli mi to došlo. Chtěla mi ukázat, jak se cítí ona. Jak je frustrovaná z nového člena jejich klanu.

„Omlouvám se.“

„Já mu tahle ublížit nemohu, jinak bych na sebe přivolala vztek ostatních.“ Postavil jsem ji na nohy a soucitně ji k sobě přitáhnul do přátelského objetí. Tiše zavzlykala, a kdybychom mohli plakat jako lidé, měl bych tričko mokré.

Irina své jediné slzy ještě neuronila, ještě nepřišla ta pravá chvíle, nepřišel ten, pro kterého by je uronila, ale já je přede dvěma dlouhými dny uronil, proto mne odchod z Forks tak neuvěřitelně bolel.

„Nemohu proti němu říct jediné křivé slovo. Mohla bych si tím způsobit vynucený odchod z klanu. Až tak je to vážné. Kate to udělala jednoduše. Prostě se sebrala a odešla s tím, že se občas vrátí, že chce být se svým druhem o samotě. Našla si někoho, s kým by mohla být. Nemusím snad říkat, kdo to je.“

„To se přeci stalo až v Rozbřesku, nebo snad ne?“

„Cesty upírů jsou nevyzpytatelné a sám dobře víš, že nic není stejné. Žádné z událostí. Eve je toho živým důkazem.“ Silněji jsem ji stisknul. Proč mi její jméno dělalo takový problém? Snad proto, že ona byla mojí druhou polovinou, kterou jsem začal hledat už za smrtelného života?

„Je více než to,“ zašeptal jsem jí do ucha. Zesílil jsem svůj stisk a snažil se uklidnit.

„Snad…“ Nedořekla. Zdvihla hlavu a já se jí podíval zkroušeně do očí.

„Ano.“

„Slzy,“ špitla. „Možná je to takhle lepší.“

„Co?“

„Měli bychom jít dovnitř, než se po nás začne Eleazar shánět, dříve či později, by to přijít muselo. Takže vzhůru domů.“ Chytila mě za ruku, když se jí podařilo se vypáčit z mého sevření a já poslušně kráčel za ní. Nechtělo se mi, ale měla pravdu. Přesto jsem pociťoval zvláštní mrazení po celém těle, které nemělo nic společného s chladem, co byl tímto místem přímo přesycen. Už jen vzpomínka na ten neznámě-povědomý pach mi v hlavě tvořil otázky.

Měsíc stál už vysoko na obloze a osvětloval nám cestu Aljaškým lesem, ve kterém jsem nedokázal vycítit ani živou bytost. Žádné zvíře… jakoby se stranily rodině Iriny, ale ani u nás takový klid nebyl. Zpívali tam alespoň ptáci. Tady bylo ticho. Ticho, co mi nahánělo strach. Mohlo to být spojené s novým členem rodiny?

„Irino?“

„Hm?“

„To ticho je tu obvyklé?“ Zastavila se a zaposlouchala se do ticha.

„Ještě včera tu byl čilý ruch. Tomu nerozumím.“

„Já ano,“ řekl jsem tajemně. V minulosti jsem to několikrát zažil. Ticho před bouří. Zvířata byla citlivější na události, které se měly teprve stát. Neměla takovou schopnost jako má sestřička, ale dokázala vycítit napětí. Zvláště ve spojení s upíry. Jsme jejich přirození nepřátelé a na nás jsou daleko citlivější než na lidi.

„Edwarde?“

„Jdeme, ať to máme za sebou.“ Chytil jsem ji pevně za ruku. Stanuli jsme na dřevěné verandě. Můj kufr, který mi doma zabalili, stál stále na schodech. Čekal na mne, čekal, až ho vezmu do ruky a přenesu do domu.

Irina se na mě podívala a vypadalo to, že chce něco říct, ale bleskově jsem ji zadržel. Přiložil jí prst ke rtům a zavrtěl hlavou. Pochopila. Zvednul jsem kufr a Irina mi otevřela dveře. Vstoupila dovnitř. Bez dalšího čekání jsem ji následoval. Kráčel jsem do jámy lvové.

Stál jsem v malé verandě, kde byl pouze věšák na kabáty, samozřejmě prázdný. Jen zrcadlo se lesklo od světla zářícího ze stropu.  Podíval jsem se na svůj pokřivený obraz. Moje tvář se odrážela ve spleti malých kousků skla, protože se od středu po celé délce táhnuly pavučinové praskliny. Divil jsem se, že zrcadlo drží stále pohromadě.

Zadíval jsem se na Irinu, která do zrcadla smutně pohlédla. „Když odešla Kate,“ zašeptala a prsty přejela po horním okraji, na kterém bylo pár nalepených obrázků po původních majitelích.

Irina se zhluboka nadechla a vešla do prostorného obývacího pokoje, který byl hned za verandou. Byl jen spoře osvětlen pár lampičkami. Hlavní světlo tiše vyčkávalo, až jej někdo rozsvítí.

Uprostřed místnosti stály proti sobě dvě pohovky. Na jedné seděla Carmen zabraná do knihy. Naproti ní byl usazen Eleazar a díval se do okna, ve kterém se odrážela jeho dokonalá tvář. Nemohl vidět ven, na to bylo v místnosti příliš světla.

Jakmile jsem položil malý kufr vedle dveří, Carmen zvedla hlavu, aby si mne prohlédla. Podle pachu mne poznala už přede dveřmi, ale není nad to se na návštěvu podívat. Na dokonalé tváři se jí zrodil nádherný úsměv. Snažila se, aby působila mateřsky, jenže jako Esmé to nedokázala a já jen mohl odhadovat, na co myslí. Stále jsem nic neslyšel. Určitě za to mohl ten nový upír v jejich klanu.

„Vítej v našem novém sídle, Edwarde. Jen je mi líto, že je to za takových okolností.“ Hlas měla pevný a nepoznal jsem v něm ani kapku lítosti. To mi k ní nesedělo. Za normálních okolností by zněla jinak. Tohle normální situace sice nebyla, ale přesto by měla znít poněkud smutněji. Její hlas však neměl v sobě žádné emoce.

„Věř mi, že bych byl raději někde jinde,“ odpověděl jsem chladně.

„Jenže to by ses nesměl chovat jako úplný idiot!“ Eleazar vstal z pohovky a vzpřímil se vedle své dlouholeté družky. Mračil se. Nebylo pochyb, že ho vztek stále nepřešel. Vlastně jsem se mu nedivil.

„Jednal impulzivně, to je pravda, ale kdo tak nejedná?“ Pokusila se zmírnit napětí Carmen. Položila Eleazarovi ruku na rameno a jemně stiskla. Když tohle dělávala, v očích jí zaplál oheň vášně a lásky. Nyní jsem tam neviděl vůbec nic. Její oči byly mrtvé. Stejně jako Eleazarovy. Nerozuměl jsem tomu. Co se to s nimi dělo?

„Upír se takto nechová,“ nepovolil Eleazar a setřásl ruku ze svého ramene. Carmen se zašklebila a rezignovaně se posadila na pohovku.

„Upír jedná tak, jak to je pro něho přirozené,“ přisadila si Irina, ale vysloužila si tím jenom ledový pohled vůdce klanu a raději zmlkla. Skryla se za mnou a neodvažovala se ani vykouknout.

„Nebudu k tobě tak shovívavý, tak jako bývám. Jsi tu jen svojí vlastní vinou a já ji nehodlám nijak mírnit.“ Naposledy mi věnoval zlostný pohled, než ke mně vykročil. Čekal jsem od něj hrubé pokárání, ale místo toho mi dal hřbetem dlaně facku. Trhnul jsem hlavou a jen se na něj překvapeně podíval.

„Byly časy, kdyby ses nenechal takhle zmanipulovat. Zvláště lidskou dívkou.“ Poslední větu řekl s takovým odporem, že jsem se na něj nepřestal dívat zaskočeně.

„Jsem hluboce zklamán. Carlisle ti dává příliš velkou svobodu. Od doby, kdy vydaly ty hloupé knihy, se všichni chováte až příliš otevřeně a doufáte, že zapadnete mezi lidi, ale příliš se pletete. Nikdy mezi ně nezapadneme. Neudělali jsme snad dostatečně velký ústupek, tím že jsme se začali živit zvířecí krví? To snad chtějí, abychom se nechali dobrovolně zavřít do ZOO, aby se na nás mohli chodit dívat v celých houfech?“ Byl jsem otřesen. Vůbec jsem Eleazara nepoznával. Od poslední návštěvy se neuvěřitelně změnil. Tohle bylo proti všemu, v co věřil. U Volturiových se naučil, že nezáleží na tom, jaký dar upír má, ale jak se dokáže chovat k ostatním. Byli jsme kdysi lidmi, a on věřil, že ta lidskost v nás přetrvávala. Bohužel z jeho slov jsem pociťoval pouze chlad a odmítání původních myšlenek, pro které se změnil z upíra lačnící po lidské krvi, na upíra vegetariána.

„Nepočítej s tím, že ti tento pobyt ulehčím. Budeš mě poslouchat na slovo.“

„A to bez výjimky,“ dodal někdo další. Vzhlédl jsem ke schodišti, ze kterého scházela Tanya. Stále krásná a nebezpečná zároveň.

„Tanyo.“

„Edwarde.“

„Opravdu skvělý kousek, to musím uznat.“ Prsty levé ruky se dotýkala ručně vyřezávaného zábradlí z opravdu masivního dubu, který se v této oblasti nenacházel, proto tento dům musel patřit někomu velmi movitému.

Dotýkala se dřeva velmi jemně, jakoby se dotýkala jednoho z mužů, pro které měla ona i její dvě sestry velkou slabost už za dob, kdy se všechny tři živily lidskou krví.

Bříšky prstů putovala až na konec zábradlí, kde je opřela o bytelnou krychli, co zakončovala poslední stupeň zábradlí.

„Chtěla bych ti někoho představit,“ zapředla měkce a kývla na Eleazara. Ten jí odpověděl zpátky a mě probodával pohledem.

„Budeš se k němu chovat uctivě a slušně. Je to člen našeho klanu. Tak jako se my chováme k vám, tak ty se budeš chovat k němu. Je ti to jasné?“ Znechuceně jsem přikývnul, protože pach novorozeného zesílil a já ucítil zápach lidské krve, který se nesl společně s ním.

„Můžeš přijít, Lucasi,“ zavolala Tanya nahoru. Pocítil jsem neuvěřitelné napětí ve svalech. Moje tělo se připravilo k útoku, jakoby samo ucítilo nepřítele. Nepřítele, u kterého bylo ticho.

Ticho a temnota jeho mysli mě doháněla k šílenství. Cítil jsem jeho mysl. Avšak byla uzavřená. Narážel jsem na temnotu, která se mne snažila obklopit ze všech stran. Útočila na každičký můj výpad proti ní. Cítil jsem se v pasti. Na hony vzdálené její schopnosti, která před mysl postavila zeď. Tohle byla komplikovanější schopnost. Nepustila mne dovnitř, přesto ale dokázala útočit, aniž by ukázala nějakou slabinu.

„To je Lucas Hauptmann,“ představil novorozeného Eleazar a nespouštěl ze mne oči, stejně tak Carmen s Tanyou. Irina se mi stále držela za zády a i nadále se neodvažovala vykouknout. Nevím proč, ale cítila se za mými zády v bezpečí.

Novorozený upír vyšel z místnosti a zůstal stát na prvním schodě. Provrtával mě karmínovýma očima, které ve spojení s pachem krve doslova křičely, že tenhle upír není a zřejmě nikdy nebude vegetarián. Ostře řezané rysy byly stažené do škodolibého úšklebku, co způsoboval jiskření v těch odporných očích.

Delší vlasy, barvy špinavé blond přecházející do světle hnědé měl sčesané dozadu, aby mu dlouhá ofina nespadala do tváře.

„Slavný Edward Anthony Masen Cullen. Jaká to čest,“ řekl úlisným hlasem a pomalu scházel ze schodů. S každým dalším krokem se temnota na jeho myšlenkách roztahovala a já začal pomalu vidět do jeho hlavy a to co jsem tam viděl, se mi ani za mák nelíbilo.

Byly to nejasné obrazy, které mi nic neříkaly, ale čím blíže mi byl, tím jasnější byly. A nejen to, byly i povědomé, jako bych je už někdy dříve viděl.

Temný, téměř prázdný, pokoj, ve kterém vyhrávala tiše hudba nějaké kapely, píseň, která se do té situace nehodila. Dvě těla těsně na sebe nalepená. Tiché vzdychy. Ruce bloudily po pokožce toho druhého. Jenže pak se něco stalo. Jedna z těch postav se zastavila. Zavrtěla hlavou a snažila se tu druhou odstrčit, ale ta druhá si to nenechala líbit. Stále k sobě tiskla tu bránící se osobu, která začala tiše vzlykat a prosit, aby to nedělal.

Poznal jsem ho, byl to on, ten novorozený upír, co právě scházel ze schodů k nám. Jenže tu dívku jsem nepoznával, dokud jsem jí neuviděl do tváře. I když byla uplakaná, ty oči bych poznal kdekoliv na světě. Byla to ona. Moje druhá polovina. Moje duše, moje všechno. Její oči plakaly a byly plné strachu. Šeptal jí do ucha, že na to nezapomene, že se jí to bude líbit.

Kypěl ve mně vztek. Vzpomněl jsem si na tu noc, kdy jsem tuhle událost spatřil v jejích myšlenkách. Nechápal jsem, jak jsem na to mohl zapomenout. Musel jsem být vzteklý, stejně jako teď. Proto jsem se nehodlal držet zpátky.

„Ty hajzle!“ zařval jsem a bleskově jsem se k němu vrhnul. Nikdo nestačil ani zareagovat. Dokonce to vypadalo, jako by to ten parchant čekal. Nechal se prudce narazit na zeď. Omítka se kolem nás sypala jako čerstvý sníh.

Držel jsem ho pod krkem a vrčel mu do tváře a chtěl ho na místě zabít. Chtěl jsem ho roztrhat na kusy. Nejenže měl tu drzost, aby blokoval myšlenky všech okolo, ale ještě jako provokaci mi ukázal svoji mysl. Jediné myšlenky, které mě rozpalovaly doběla.

Pevně jsem stisknul ruce na jeho krku, ale ani to s ním nehnulo. Jen se mi upřeně díval do očí a čekal na můj další výpad. Jednu ruku jsem sundal z jeho krku a napřáhl se k ráně, ale on to čekal. Bleskově zdvihnutou rukou zastavil tu moji a zkroutil mi ji podél boku. Levou vyprostil svůj krk z mého sevření. Byl silný. Dokonce i na novorozeného. Zkusil jsem další výpad, ale vypadalo to, jakoby moje úmysly předvídal.

„Ty!“ Znovu jsem se pokusil na něj zaútočit, ale objal mne pažemi. Stáli jsme v pevném objetí a on mi začal drtit kosti v těle. Podcenil jsem ho, a to hodně.

„Myslím, že máme stejnou známou, jakpak se Evě daří?“


 

 

 

Tuhle písničku jsem poslouchala při psaní, dávám ji záměrně na konec, protože ne každému se bude k textu hodit.

A ještě... Podoba Lucase. (Lukáše)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  Night Mist (06.05.2011 10:34)

Panejo! Chvíli jsem se zkoušela procpat monitorem a Edovi pomoct,ale nakonec jsem to vzdala.Každopádně, Lukáška neci!
Moc pěkně si nám tu rozehrála atmosféru intrik a nenávisti,bůhví co z toho ještě bude. Doufám ale že Eda to s Eve dají zase rychle dohromady.;)
Krásné kapitoly,díky Ti za ně Nikol!

Nikol18

9)  Nikol18 (05.05.2011 21:00)

monikolo, děkuju za krásný komentář, a ze srdce doufám, že se v tom nezamotáš, budu to velmi pomalu rozplétat, jak se říká, vše má svůj důvod. Ale na vysvětlení si musím ještě počkat. Díky, jsi zlatá!

deadlik, parchanti zůstávají parchanty, vzláště, když mají něco v záloze. ;)

adél, pfúúú, velmi vyčerpávají komentář a moc hezký, moc děkuji. A tvé otázky, vše se včas dozvíš, díky moc.

monikola

8)  monikola (05.05.2011 20:55)

eeee...aaaa..oooo...uuu..iii..teeeda taketo zvuky som vydávala keď som v duchu pomáhala Edwardovi aby tomu Lucasovi/Lukášovi zadok...fuuuuuuj to je ale hnusný upír...chuderka Eva, keď sa dozvie čo sa z neho stalo...a chudák Eleazar s Carmen a Tanyou...lebo oni sú určite nejako zblbnutý ním..len som zvedavá prečo ten jeho "šarm" nevplýva i na Irinu a na Kate??
Nikolko, proste to zamotávaš tak riadne, že sa z toho neviem vymotať, ale to je fantastické, pretože som na tvoju poviedku poriadne namotaná a ja radšej končím s mojim komentárom, než to tu poriadne pomotám

7)  deadlik (05.05.2011 20:48)

eeeeh nj když je někdo parchant za lidského života,když se z něj stane upír je to ještě horší potřeboval by nakopat a to co dělá s carmen,eleazarem a tanyou?ohavnost šmejd jeden

6)  adél (05.05.2011 20:47)

Irina se k Edwardovi hezky chová a fakt ho lituji ikdyž to fakt zvoral.A to chování ostatních se vůbec nedivím že Kate odešla bych šla hned za ní a Eleazar vůbec ho nepoznávám určitě v tom má prsty ten Lucase nelíbil se mi už když o něm mluvila Irina teď bych ho nejradši doufám že se to všechno brzo vyřeší...... A jak to celé bere Ev?? a řekne o Volturiovích?? .... a jinak se nám to celé zamotalo a moc se ti ta kapitolka povedla a už se těším na další

Nikol18

5)  Nikol18 (05.05.2011 20:42)

Holky moje zlaté!
Velmi děkuji za krásné komentáře! Moc si jich vážím, vy mé věrné čtenářky a komentátorky mi dokážete vehnat růž do tváří. Jsem ráda, že alespoň pět z vás mi povídku komentuje.
Tahle povídka je moje dítě, bez kterého bych si nedokázala představit ani jeden den, ještě že je před námi toho spoustu, ale slibuju, že od příští kapitolky to bude veselejší. Vrátíme se ke Cullenům-Plattům a možná i k vlkům. Snad se Vám to bude líbit a ještě jednou mockrát děkuju!
A teď... ať je tu další kapitola rychle.

lied

4)  lied (05.05.2011 20:07)

no to si děláš srandu ty jsi tam strčila toho prevíta ( napadli mě i ostřejší přirovnání ) a ještě to vypadá že má nějakou silnou schopnost vrrr já bych ho zakousla

AMO

3)  AMO (05.05.2011 20:07)

No pane jo... Co se děje? Co to znamená? Ty nás máš uděsit k smrti? Nebo utrapit?
Je to celé opravdu zamotané a nevíme jak je na tom Eva a co se děje u vlků.
Tak víš co? Já budu hodná a počkám si na další díl. Ale už tam něco málo vysvětlíš...

zuzka88

2)  zuzka88 (05.05.2011 20:06)

No... já ani nemám slov. Toho bych tam nečekala. Jinak skvěle napsané.

Fanny

1)  Fanny (05.05.2011 20:04)

Oh, tak tohle bylo silný kafe.! Vypravování Iriny, bylo to přinejmenším velice silné, přesvědčivé a děsivé (mimochodem Irina je hrozně milá a i k němu, přesto že to on sám zvoral), Eleazarovo a osatních chování bylo přinejměnším podivné, ale nejvíce mě viděsili ty oči! a čím víc jsem o tom upírovi věděla, s tím úměrně víc, se mi i hnusil. A upřímně jsem to "ty hajzle" řvala spolu s Edwardem. Opravdu se mi hnusí, snad i víc než Darren...
Písnička na závěr hezká a děj začíná mít čím dál zajímavější obrátky...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still