Sekce

Galerie

/gallery/Kate-kate-beckinsale-838696_100_100.jpg

Otázky a stále otázky. Miliony otázek a téměř žádná odpověď, ale bez nich bychom neměli co řešit, nemohli se na co těšit, těšit se na jejich zodpovězení.

Eve dostane pár odpovědí, ale nebude z nich nadšená, přesto by se mohlo ukázat světlo na konci tunelu a dokázat jí, že se věci budou odvíjet lépe.

3. kapitola – Novýma očima

Eve

Vyjít na světlo bylo tak obtížné. Moc jsem se bála otevřít své nové oči. Nechtěla jsem začít dýchat, protože bych ucítila kolem sebe naprosto všechno a hlavně krev, která by mi rozpalovala hrdlo, jako když se napiji nějakého alkoholu a nemám ho čím zapít a líh, obsažený v pití, drásá moje hrdlo. Jenže při žízni po krvi to muselo být horší.

Cítila jsem, jak se celá chvěji. Jak se mé tělo touží probudit, něco konečně dělat, jenže já ho tlačila zpátky. Nutila jsem ho, aby zůstávalo v klidu, věděla jsem však, že dlouho ho neudržím. Nebyla jsem to už já, bylo to mé nové já. To já, které se hlásilo o své místo. Mohla jsem pouze stát v pozadí a pozorovat jak dělá věci, které jsou pro něj naprosto přirozené.

Stalo se ze mne monstrum. Mé druhé já, které se mi po dlouhé roky dařilo krotit a stahovat ze světla, se nyní po proměně projevilo.

Nemyslela jsem si, že z někoho udělá proměna monstrum. Tím monstrem se stáváme sami. Proměna pouze odstraní lidské zábrany, které dělaly nás námi. Odstraní stavidla, která jsme si za celé ty roky nastavili a vytvořili tak svoji podstatu, svůj charakter. Celý život bojujeme sami se sebou, abychom byli stále stejní. Jenže život je o tom, že potlačujeme to něco, co se neslučuje s naším já, díky kterému nás znají a uznávají jiní a právě proměna odstraní to něco, co jsme postavili a obě já se spojí a to slabší já, která drželo to horší já v pozadí, je nyní odstrčeno a uvězněno ve vlastním těle a postupem času se tomu horšímu já poddá a obě já se spojí, aby vytvořily monstrum lačnící po krvi a vraždách.

A toho jsem se obávala. Chtěla jsem to být já. Ta Eve, nebo Eva, která žije ve Forks. Truchlí nad ztrátou rodiny, snaží se těšit z nové a ze srdce miluje Edwarda. Edwarda, který se stane mým mužem a já jeho ženou. Jenže mi něco tiše napovídalo, že všechno se změní, ale já se nevzdávala. I když to bylo prázdné přísloví, přesto mělo v sobě sílu.

Naděje umírá poslední.

Tři kratičká slovíčka, která mě měla uchlácholit a já jim měla věřit, přestože jsem věděla, že ze mě bude monstrum, což v dalším kroku znamenalo, že moje dítě, to něco, co se mi rodilo pod srdcem, již nikdy nespatří světlo světa. Byla na tom i pozitivní věc. Pokud se mu nic nestalo, budu ho mít v sobě navždy. Sice chabá náhražka, ale upínala jsem se k tomu.

Ach, Edwarde.

Tolik jsem toužila se ho dotknout ještě naposledy lidskou rukou. Teplou, tepající, chvějící se, roztouženou.

Všechno bylo pryč. Už nikdy neucítím na tváří teplo slunečních paprsků, které šimrají a příjemně se opírají do zavřených víček. Nenadechnu se zhluboka čerstvého vzduchu, při kterém bych necítila nepříjemné pálení v krku. Už nikdy neucítím příjemný dotek horké vody na ztuhlých svalech, už nikdy…

Dost! okřikla jsem samu sebe. Před sebou jsem měla daleko důležitější věc, než se jen nořit ve vzpomínkách a tiše fňukat nad tím, co mě potkalo. Musela jsem se tomu postavit čelem.

Nastavit uši novým zvukům, cítit nové pachy, vidět věci jinýma, bystřejšíma očima.

Na to jsem se připravila, ale skutečně připravená jsem být nemohla, protože skutečnost od knih se přeci velmi lišila, tak proč by se neměla lišit v tomto?

Další a další otázky. To jediné jsem měla. Ne jistotu budoucnosti, nýbrž jistotu otázek. Otázek, které jsem chtěla položit dívce, která mi pomohla do života-neživota. Chtěla jsem ji najít, chtěla jsem znát její jméno, tvář, prostě všechno, ale něco jsem se naučila. Naučila jsem se něčemu, v čem jsem nikdy nebyla příliš trpělivá. Že některé věci se prostě nevyřeší hned, a když si počkám, tak se dočkám. Možná otřepané, přesto ověřené a proto jsem se toho chtěla držet. Nic jsem nemohla uspěchat. Ne v této situaci, měla jsem věčnost před sebou. Věčnost s Edwardem. S láskou, kterou jsem si tak dlouho odpírala, protože jsem se v lidském životě jednou zklamala. Jedinkrát a já ten krásný pocit chtěla zahodit.

Jenže! Jenže jsem se kvůli němu už nechtěla trápit. Už ne. Byla jsem tady. Měla jsem to, o co mě chtěl připravit.

Musím otevřít oči! Cítit, slyšet!

Rozhodla jsem se. Musela jsem se podívat na věci okolo sebe a vidět je jinak, než jak jsem byla zvyklá. Lákalo to. Tak neskutečně, ale zábrany přesto nezmizely. Musela jsem je překonat!

Cítila jsem chlad. Byla mi zima. Bylo to normální? Nevěděla jsem, ale byla jsem ochotná to zjistit.

Cítila jsem víčka. Mohla jsem jimi zamrkat.

Otevřu je?

Zamrkala jsem znovu a jen velmi pomalu je otevřela, ale zase je hned zavřela. Udeřilo mě do nich silné světlo, ze kterého mě začaly slzet.

Slzet? Mohou upíři slzet? Mohou plakat? Je i tohle jiné?

Zběsile jsem mrkala a otevírala oči jen na krátké chvilky, k tomu ještě pouze na malé škvírky, aby si přivykly.

Hleděla jsem na strop. Dívala se na bílou plochu, která vypadala, jakoby právě ona vyzařovala to světlo. Bylo to možné?

Až když jsem zaostřila, zjistila jsem, že jsou to zářivky zabudované ve stropě. Jak jsem mohla být tak hloupá a nepoznat to? Bývají upíři tak po proměně zmatení? Zřejmě ano.

Nastražila jsem uši. Sluch ke mně přicházel jen vzdáleně, jakoby si zvykal na to, že bude od nynějška citlivější a silnější než kdykoliv předtím. Ve skutečnosti jsem byla tak trochu nahluchlá. Ne doslova, ale přílišné poslouchání hlasité hudby, a často, trochu omezilo jeho rozsah.

Čekala jsem, že uslyším věci zřetelněji. Jasněji. Výrazněji. Tlukot srdcí. Pokud byl ve vile někdo takový… Možná nějaké zvuky. Hlasy. Šramot. Šustění větru ve větvích za okny.

Nic z toho však nepřicházelo. Nechápala jsem to. Místo nich je však nahrazoval naprosto jiný zvuk, který bych nečekala. Zabodával se mi do mozku jako shluk tisíců jehliček. Zabodával se hlouběji a hlouběji. Cítila jsem ho až na lebce. Rezonoval o kosti v lebce, odrážel se od spánků, týlu a temene, jen aby se srazil přesně uprostřed a vyvolával bolest za očima. Tak neuvěřitelnou, že jsem na chvíli ztratila přehled o všem okolo.

Netušila jsem, že první okamžiky po proměně budou tak bolestivé… nepříjemné.

Zbývalo jediné. Nadechnout se. Pěkně z plných plic a jen tak se nekontrolovat. Sice to už bylo nepotřebné, ale moje plíce si myslely něco jiného. Stále v sobě pociťovaly poslední záchvěvy lidské potřeby se rozpohybovat a nabrat do plicních sklípků vzduch, ze kterých by se dostal do krve a okysličoval tím srdce a mozek.

Měla jsem, jako upír, krev? Další z mnoha otázek? Zřejmě.

Pootevřela jsem bolavé rty a ucítila na jazyku chlad, jako když se nadechnete v zimě, až vás z toho rozbolí zuby, možná zatrnou. Nepřipadalo mi to jako klasická reakce. Chtěla jsem to vypustit, ale nešly mi ty zářivky do hlavy. Culleni neměli v domě nikde ve stropu zabudované zářivky.

Zavřela jsem rty a odmítala se nadechnout. Musela jsem. Prostě musela. Bez dechu se to nedalo vydržet. Typický lidský rys? Pud sebezáchovy? Možná.

Zhluboka jsem se nadechla a čekala pálení. Mělo se mi rozhořet hrdlo. Jenže… jenže se nic nestalo. Žádné pálení nepřišlo. Pevně jsem sevřela víčka a znovu se nadechla, znovu, znovu, znovu a znovu. Nepřinášelo mi to utrpení, nýbrž uspokojení. Téměř až eufórii. Bylo by možné, že bych byla tak silná jako Bella? Tak odolná? Kdyby ano, byla bych neskonale šťastná a možná by mi to dokázalo, že nemusím být monstrum a tím hůře snášet nesmrtelnost! To by bylo přímo báječné!

Lapala jsem po dechu. Ochutnávala jsem ho jako to nejdražší víno či šampaňské, i když ani jedno nemám ráda, přesto jsem si připadala jako opilá. Náramně opojně oblouzněná pouze ze vzduchu, který se mi dral do nosu, úst, do krku, do plic… bylo to úžasné!

„Eve?“ Tichý hlásek se mi vznášel v úrovni hlavy a na kratičký okamžik přehlušil to odporné pípání.

Měla jsem ho znát. Něco mi říkalo, že ano, ale chvíli mi trvalo, než jsem ho přiřadila ke konkrétní osobě, ale po srovnání se nijak nelišil od toho, ještě z lidského života.

Rosalie. Moje blonďatá nevlastní sestra. Upírka, nadpozemsky krásná a inteligentní. Dívka, žena, matka. Matka. Ach, jak to slovo zabolelo. Přeci jen měla to, po čem nejvíce toužila, ale já to již nikdy mít nebudu.

Tiše jsem si povzdychla a ona mě chytila za ruku. Zastudilo to. Bylo to divné. Neměla být chladná. Jako upírce mi to mělo být už jedno. Že by se i v tomhle Steph mýlila? Nebo jsem se mýlila já?

„Eve? Slyšíš mě?“ zkusila znovu a já jen s velkou nevolí se k ní snažila otočit hlavu, ale bolelo to. Moc to bolelo. Téměř, jako bych měla otřes mozku. Netušila jsem, jak po něm bolí hlava. Naštěstí jsem to ještě nezažila a asi nezažiju, ale připadala jsem si jako po kocovině, kterou jsem bohužel jednou okusila.

„Slyšíš. To je moc dobře. Buď v klidu, všechno bude dobré. Pokud tě bolí hlava, tak ji neotáčej. Ještě pár dní bude bolet.“ Ve skutečnosti mě bolela jako střep a její šeptání mě téměř mučilo. Přesto jsem chtěla její hlas slyšet. Konečně jsem slyšela něco jiného, než hučení ticha.

„Jsi v nemocnici.“ V nemocnici? Nemohla jsem tomu uvěřit. Jak jsem mohla nacházet v nemocnici a zároveň být novorozený upír? Ty dvě věci byly naprosto neslučitelné. Pokud…

„R-r-o-o…“

„Ne. Nemluv,“ šeptla mi do ucha a položila ruku na rameno. Byla tak těžká a chladná.

„J-á-á… u-u-p-í-r-r…“ Upřela jsem na ni oči. Hlavu jsem dostala konečně do polohy, ze které jsem se na ni mohla podívat. Byla stejně krásná. Vlasy se jí vlnily na ramena a oči byly trochu potemnělé, ale jinak byla beze změny. Jen její rysy byly trochu strnulé. To možná dělal ten pobyt v nemocnici, kde bylo spousty krve.

„Kdepak, miláčku,“ zanotovala mi smířlivě do ucha. Měkce, téměř s náznakem pobavení.

„N-ne?“ Měla jsem suché rty a jazyk se mi lepil na patro. V ústech jsem cítila pachuť, která se mi nepodařila k ničemu uspokojivému přiřadit.

„Ani v nejmenším,“ řekla už o něco klidněji a pohladila mě po vlasech. „Všechno je v pořádku. Jsi tu s námi. Jako člověk.“ Člověk, jak krásně to slovo znělo. Zpívalo mi nadějnou písničku. Tóny písmenek se mi roztančily v hlavě, kde tišily bolest z toho pípavého zvuku, která jsem už dokázala identifikovat. Zvuk mého tlukoucího srdce. Zatím jsem na to nepomyslela, ale ten zvláštní pocit v hrudi bylo moje tlukoucí srdce.

„J-jak?“ Neodpustila jsem si otázku, na kterou jsem neznala odpověď a Rose mi ji mohla dát.

„Zřejmě myslíš tu horkost, že?“ odtušila. Přikývla jsem očima, protože jsem se stále necítila dostatečně silná, abych kývla hlavou.

„Horečka následkem infekce. Už by to mělo být lepší. Měla jsi namále.“ Jen jsem se ušklíbla. Namále. Zvláštní spojení slov. Namále. Spíš bych řekla, že jsem měla o trošku víc štěstí, než před pár měsíci.

„Málem jsi nám odešla,“ řekla se smutkem. Uhnula očima a snažila se dýchat klidněji. Nepotřebovala to, ale vypadala tak více lidštěji.

„Jsem tady,“ dostala jsem ze sebe ochraptěle. Jazyk se mi nepříjemně lepil na patro, až mě to nutilo ke zvracení, ale žaludek se mi nepříjemně stahoval a bolest z něj vystřelovala do hrudníku a konečků prstů. Raději jsem se moc nesnažila mluvit dál, dokud nesvlažím rty.

Rose si toho všimla a chvatně mi přiložila k ústům brčko. Chvíli mi trvalo, než jsem ochablými rty nasála do úst trošku vody, ale bylo to velmi příjemné a opojné. Slast.

„Při té resuscitaci jsme mysleli, že ti to tvoje neposedný srdíčko nerozchodí. Nakonec jsi přeci jen zabojovala a jsi tu s námi. Ani nevíš, jaký kámen mi spadl ze srdce.“ Od upíra to znělo tak zvláštně až téměř groteskně. Srdce, kámen. Kámen ze srdce.

„Ale jsi tu s námi. A to je hlavní. Nedokážu si bez tebe představit náš dům. Nějak jsem si na tlukot tvého srdce zvykla.“ Jen s velkou námahou jsem se usmála.

„A kde je Edward?“ Právě jeho jsem si přála strašně moc vidět. Dotknout se ho. Ucítit na čele jeho polibek. Cítit ten chlad, který mi už téměř nevadil. Chtěla jsem mu říct, že on byl jedním z nejdůležitějších důvodů, proč jsem zabojovala a jsem stále tady. Jenže mě pohled na Rose trochu rozrušil. Přístroj na měření srdeční činnosti se rozběhl rychleji, jak můj puls zrychlil.

Moje nevlastní sestřička uhnula pohledem a něco neslyšně zašeptala. Nerozuměla jsem, chtěla jsem se nahnout, ale břicho s hrudníkem příliš bolely.

„Tak kde?“ Hlas se mi zachvěl. Cítila jsem v očích slzy.

„Není tady,“ špitla a stiskla mi ruku, z jejíhož hřbetu mi vedle hadička s průsvitnou tekutinou.

„Jako v nemocnici?“ zkusila jsem.

„Jako ve Forks,“ přiznala zdrceně a upřela svůj pohled do podlahy.

„Jak to?“ Slova se mi zadrhla v hrdle jako rybí kost.

„To ti lépe vysvětlí Carlisle. Měla bych jít. Za dveřmi čeká doktor. Musíš si s ním promluvit. Budu venku, Eve.“ Pohladila mě po vlasech, dala letmý polibek na čelo a nechala mě v pokoji s tou tíživou zprávou samotnou.

„Slečno Plattová?“ Upřela jsem pohled na dveře. Stál v nich doktor Williams, za kterým jsem chodila na těhotenské prohlídky. Jeho přítomnost mě děsila. Ve spojení se zprávou od Rose, mi vyskočil tep do nebezpečných výšek.

„Hlavně klid,“ zašeptal a rychlými kroky došel k mé posteli. Na přístroji zmáčknul pár tlačítek a mě zaplavila vlna klidu. Stejně jako to dokázal Jasper, ale tohle bylo jiné. Zmocnila se mě drobná malátnost. Chtěla jsem se posadit, ale doktor mě zarazil.

„Ležte klidně. Musíte setrvávat v naprostém klidu, alespoň pár dní, aby se vaše tělo vzpamatovalo z takového traumatu.“ Už jen ten tón, kterým to říkal, mi napovídal, že náš rozhovor nebude vůbec příjemný. Chtělo se mi najednou tolik brečet, ale musela jsem se překonat, dokud mi nesdělí všechno, co má na srdci. Potom možná budu brečet, nebo se, v horším případě, sesypu.

„Je moje miminko v pořádku?“ Můj bože! Musela jsem položit další otázku, u které jsem se obávala záporné odpovědi?

Doktor Williams uhnul pohledem a raději se prohraboval ve složce, která měla být zřejmě můj chorobopis. Dal mi tím jasně najevo, že se mi to líbit opravdu nebude.

„Tak co se stalo?“ zeptala jsem se netrpělivě. Jednou mě moje otázky opravdu zabijí.

„Je mi to líto, slečno Plattová. Nedalo se nic dělat. Abych to vysvětlil, pro vás, srozumitelně. Jednalo se o takzvaný samovolný potrat. Což je potrat, který nebyl nijak lékařsky vyvolaný, nebylo do něj zasaženo, je spontánní. Rozumíte mi?“ Skousla jsem si suchý oschlý ret a ztěžka přikývla. Bolest nebyla tak intenzivní.

„Dobře… Potrat, který jste vy prodělala, byl potrat časný, který se stává během prvního trimestru těhotenství. Jeho důvody jsou mnohé. Může být způsobený jak ze strany matky, tak i ze strany plodu, u nějž jsou to nejčastěji chromozomální poruchy, nebo vady v genetice. Pokud je to ze strany matky, příčin je více. Od imunologických obtíží, nemoci během prvního trimestru, užívání léků, nedostatku kyslíku v plodové vodě, až po úraz, či anomálií dělohy. A u vás to vypadá na úraz. Je to vlastně zjevné. Při té nehodě jste utrpěla silný náraz v oblasti břišní.“ Nehodě? Jaké ksakru nehodě? Vůbec nic jsem nechápala a jen opravdu pomalu mi docházelo to, co mi tu vykládal.

„Pro mě, jako vašeho lékaře, je ještě těžší říct ta další špatná zpráva. Zvláště pro ženu… dívku ve vašem věku.“ Opět uhnul pohledem a já neměla sílu s tím nijak bojovat. Chtěla jsem brečet, ale tušila jsem, že dostanu větší sousto pro pláč.

„Co může být ještě horšího?“ zeptala jsem co nejklidněji, ale hlas se mi stejně třásl.

„Infekce zřejmě způsobila ucpání vejcovodů, což…“ zhluboka se nadechl, „zapříčinilo vaši neplodnost.“ Můj svět se scvrknul do maličkého hradu z karet, do kterého ten doktor fouknul a on se rozpadl a nezbylo po něm nic. Jen prázdnota a bolest.

Měla jsem začít brečet. Vzlykat. Projevit nějakou bolest, ale v hlavě mi zněla stále slova, která mi řekla ta dívka, když jsem chtěla odejít do světa mrtvých.

„Věříš na posmrtný život? Jsi hloupá, po smrti už nic není. Oni na tebe nečekají. Jsou pryč, tak se s tím smiř!“

Chtěla jsem vejít do světa, kde jsem měla najít rodiče, jenže oni tam nebyli. Nikdo tam nebyl. Žádný svět po našem světě neexistoval.

Vlastně jsem měla právo se sesypat. Už se mi to stalo jednou, tak proč ne znovu? Očekávala jsem to, ale něco se ve mně zadrhlo. Něco co se mi uhnízdilo v hlavě, co mě donutilo přemýšlet, jestli je na to čas. Zase ta dívka. Její slova.

„Snad se ho nebojíš? Ty? Ty, která dokáže to, co dokážeš? Ty najdeš řešení, jen se o to musíš pokusit, nesmíš ztrácet naději. Ta umírá jako poslední. Jako poslední, to si pamatuj…“

Naděje umírá jako poslední. Jako bych to už dneska říkala. Nebo na to pomyslela. Přesně ve chvíli, kdy jsem doufala, že se ze mě nestane netvor. Jenže tohle bylo daleko horší.

Vzpomněla jsem si na svého souseda, který zemřel, když jsem byla ve čtvrtém ročníku. Chodili jsme na stejnou školu a právě teď mi došlo, proč to udělal. Znala jsem se s ním docela dobře. Každé ráno jsme společně chodili na autobus. Povídali si a já ani netušila jaký má problém. Co skrývá uvnitř sebe. Dokázal to tak dokonale skrývat, že ani matka nic nepoznala, i když ta by na svém dítěti měla poznat, když se něco děje. Někteří lidé dokáží skrývat své emoce tak dokonale, že je nijak nezjistíme, i když by nám to řekli.

Před očima jsem měla den, kdy mě po škole zastavil na ulici a podíval se mi do tváře. Byl úplně normální. Na očích, na kterých jde poznat nejvíce emocí, nic nebylo, avšak rty prozrazovaly něco jiného. Něco, co jsem nedokázala rozluštit.

„Musíme si promluvit,“ šeptl a já ochromeně přikývla. Odvedl mě na svoje oblíbené místo, za domem, kde byl maličký lesík, kam skoro nikdo nechodil. Usadil mě do trávy a chytil mě za ruce.

„Jak moc dobře mě znáš, Evo?“ Zavrtěla jsem hlavou, že nechápu, o čem to mluví. „Co bys o mně dokázala říct?“

„Že jsi moc milej a hodnej kluk.“ Jinými slovy ho ani nešlo popsat. „Připadá mi, že tě ani neznám, jen kluk, se kterým si denně povídám.“ Tiše si povzdychl.

„Potřebuji radu,“ zanaříkal a z očí mu vyhrkly slzy. Nevěděla jsem, co si s ním mám počít. Tohle bylo pro mě naprosto nové. Nikdy jsem neviděla kluka brečet. A zvláště jeho. Objala jsem ho a snažila se ukonejšit, ale byl k nezastavení. Něco mi stále šeptal do ucha, ale já nerozeznávala jednotlivá slova. Jen jsem si ho k sobě víc přitiskla a konejšila ho jako své dítě.

„Mám tě rád, Evo, ale ne tak, jak by sis myslela.“

„Já vím,“ pošeptla jsem mu do ucha.

Ten den jsem doma chodila téměř jako v mdlobách. Nemohla jsem se srovnat s tím, že vždy tak veselý a naprosto úžasný kluk se přede mnou tak sesypal, ale nějak vnitřně jsem ho chápala. Ale nadávala jsem si, že mi uniklo, že je tak uzavřený. Vůbec mi to tak nepřišlo a tehdy jsem objevila pojem „železná maska“. Spoustu lidí používalo různé masky, aby zakrylo svoji pravou podstatu, ale tohle byla maska, která nepropustila vůbec nic a byla na člověku až do konce, i když se mi trochu svěřil, došlo mi, až později, že to byla pouze špička ledovce. Jen maličký kousek z jeho bolestí a trápení, které vyřešil jediným způsobem.

Sáhnul si na život.

Odešel, aniž by někdo něco tušil, proč to udělal. Jen já jediná věděla, o jednom jediném maličkém důvodu, který k tomu vedl. Bál se své rodiny, bál se sám sebe, svých citů. Navenek se jevil naprosto normálně, vyrovnaně, pohodově, ale uvnitř byl rozpolcený a jen ta „železná maska“ to dokázala uvnitř všechno udržet.

Naučila jsem se od něj jak ji užívat a právě se mi hodila víc, než kdykoliv předtím. Tohle jsem musela zvládnout. Podruhé jsem prostě musela a hlavně kvůli té dívce, která mi pomohla do života a udala cestu, po které jsem se měla dát.

V tu chvíli jsem se měla začít propadat do smutku a strachu, bolesti, ale nějak jsem to nedokázala. Hned jsem myslela na to, jak bych to mohla alespoň trochu zmírnit.

Adopce.

To kratičké slovíčko mi vlilo do žil novou krev a hasilo žár, který způsobil doktor. Jak jsem tak rychle mohla zapomenout na to, že nikdy nebudu mít vlastní děti? To jsem byla už tak otupělá, že jsem to přecházela mávnutím ruky? Když jsem se nad tím zamyslela, tak to byl vlastně trest. Trest za moji počáteční nerozhodnost. Za to, že jsem prvně nechtěla to dítě přijmout a teď za to přišel trest v podobě, že když jsem se ho chtěla zříct, tak už žádná vlastní mít nebudu.

„Mám zavolat vaši sestru, nebo máte ještě nějaké otázky?“ Vzhlédla jsem od svých rukou, které byly až po lokty zavázané obvazy. Nepříjemně svědily a já měla tendenci si je začít škrábat, ale neměla jsem vůbec sílu zdvihnout ruku.

„To nebude potřeba. Chápu to. A… můžete zavolat moji sestru.“ Když jsem to oslovení vyslovila, představila jsem si, že do těch dveří vejde moje milovaná sestrička Monika. Moje starší sestra, se kterou jsme se často hádaly, ale nyní mi neuvěřitelně chyběla.

„Dobře,“ odpověděl a tiše se vytratil z pokoje. Ještě než Rose vešla. Uklidnila jsem svůj tep, nasadila „železnou masku“ a klidně se na ni podívala.

„Ach, Eve,“ špitla a s tragickou tváří došla až k posteli, „je mi to tak líto.“ Chytila mě za ruku a palcem přejížděla po hřbetu.

„Rose,“ začala jsem smířlivě, „nedělej mi to těžší než to je. Co se stalo, stalo se. Nikdo to už nemůže vrátit.“ Kde se to jen ve mně bralo? To jsem byla vážně tak bezcitná?

„Eve…“ Zarazila jsem ji mávnutím ruky, která se mi konečně podařila zvednout. Bolelo to, ale alespoň to na chvíli přehlušilo bolest, co jsem držela v sobě, abych se před Rose nerozbrečela.

„Je to dobré. Opravdu,“ zalhala jsem. Měla jsem obavu, že to na ni nezabere, ale kupodivu ano.

„Asi se chceš prospat, že?“ Jemně jsem přikývla. Nato se hned vytratila z pokoje a já tu zůstala naprosto sama. Uprostřed čtyř bílých stěn za doprovodu nepříjemné pípání, které mě nakonec ukonejšilo k neklidnému spánku, z něhož jsem se neustále probouzela, abych se vůbec ujistila, že nesním a že to co se stalo je pouze sen a já se probudím ve své posteli, ve svém pokoji, v domě mých rodičů.

Realita mi způsobovala noční můry, ve kterých se mi před očima míhaly děsivé obrazy z návštěvy Volturiových a Victorie. Slívaly se dohromady jako omáčka, ze které se mi obracel žaludek.

Chvatně jsem otevřela oči. Žaludek se mi skutečně kroutil pod kůži, jakoby ani nebyl můj.

„Jste vzhůru,“ zašeptal někdo na druhé straně pokoje. Zamžourala jsem do tmy a viděla obrysy něčí postavy.

„Hm,“ broukla jsem a polykala oheň v krku, když se mi draly do úst žaludeční šťávy.

„Je vám špatně?“ zeptala se postava, přišla rychlými kroky o něco blíže. Byla to sestřička, oblečená v modrém nemocničním úboru. Jen jsem přikývla.

Bez řečí mi podala plechovou ledvinku pod bradu a já zvracela. Neuvěřitelně to bolelo. Žaludek se mi stahoval a stejně tak bránice, kníkala jsem bolestí. Sestřička mi držela vlasy a šeptala konejšivá slova.

Tohle se ten den opakovalo ještě několikrát a já nemohla uvěřit tomu, že to jde, když jsem už pár dní na tekuté stravě, což byla infúze.

Unaveně jsem položila hlavu na polštář a sestřička na chvíli odběhla, ale vystřídala ji jiná. Ve světle končícího dne jsem měla problém rozeznat jejich tváře. Bez brýlí to moc nešlo, ale bylo mi to jedno.

„Nechcete něco na bolest?“ zeptala se pohotově a už se hnala k tomu pekelnému přístroji, který jsem měla připojený k tělu.

„Není potřeba,“ šeptla jsem a polknula vzlyk. Vnitřnosti se třásly po posledním zvracení, ale už si na to začaly zvykat a namožené svaly pomalu přestávaly bolet, ale nemohla jsem přesně určit jaký je den, jak jsem byla dlouho v bezvědomí, kolikátý den jsem vzhůru, a jak dlouho tu budu. Jenže jsem se nechtěla ptát.

„A něco jiného?“ Zavrtěla jsem hlavou. Chtěla jsem být sama a spát. Jen spát a nechat tělo odpočívat. Lidské tělo. Smrtelné tělo. Jsem člověk. Stále mě ta slova těšila.

Spánek po mně natahoval své dlouhé prsty, ale pokaždé jsem se mu vysmekla a otevřela oči do čtyř bílých stěn, abych vzápětí padla zpět a o nějakou chvíli později se to stalo znovu.

„Můžu dál?“ Mrkla jsem ke dveřím, ve kterých stál opřený Jacob a ve tváři zmučený výraz. Ruce složené na hrudi, rty pevně semknuté. Vypadal jako něčí bodyguard.

„Ne,“ šeptala jsem a byla si jista, že to slyšel.

„Eve…“

„Potřebuji si odpočinout,“ řekla jsem nekompromisně a zpříma se mu podívala do očí.

„Jen na chvíli.“ Nechtěla jsem mít s ním nic společného. Darrenova zrada bolela. Byla pouze jeho, ale patřil k vlkodlakům, což byl i Jacob a ten byl zároveň alfa. Měl mi říct, že je Darren jedním z nich. Mohla jsem mít o jednu starost méně a nebát se o něj tolik, ale když se přidal k Arovi, tak ho asi Jacob zavrhnul a nepřímo tím způsobil to, co se stalo v pondělí. Nenáviděla jsem ho. Nevěděla jsem proč, ale na někoho jsem potřebovala být rozzlobená a on byl prostě tady a zároveň s tou situací nepřímo spojen. I když o tom, co se stalo, zřejmě nikdo nevěděl, ani vlkodlaci.

„Já s tebou nechci mluvit!“ zvýšila jsem hlas a otočila hlavu na bok, abych se na něj nemusela dívat. Do těch očí, které mi působily bolest, protože byly svým způsobem vlčí.

Zavřela jsem oči a dlouho tak setrvala, i když jsem zaslechla klepnout dveře. Neodvažovala jsem se je otevřít. Nechtělo se mi, chtěla jsem, abych spala, dlouho spala, abych to všechno zaspala a probudila se až po tom, ale na to jsem neměla čas. Na fňukání a schovávání nebyl čas.

Dny se měnily ve stereotyp, který jsem ze srdce nenáviděla. Jacob se neukázal. Možná jsem k němu byla hodně příkrá, ale někdo to prostě odnést musel. Zároveň se ani neukázala Lucka. Brala si to osobně? Nebo tu ještě nebyla? A co bylo vlastně za den?

Do obrazu mě přivedla Bella, která se stavila společně s Angelou. Byly u mne v pátek. A už měly za sebou tři dny školy. Vyprávěly mi o ní. Moc jsem to neposlouchala, protože jsem ji odsunula na druhou kolej. Nezajímala mě.

„Musím ti osvětlit situaci,“ špital mi Bella do ucha, když si šla Angela na kafe a trochu nadýchnout podzimního vzduchu.

„Prosím?“

„Rose ti říkala, že Edward není ve Forks,“ bodlo mě u srdce, „a mě trápí, že nic jiného nevíš.“

„Carlisle za mnou byl pouze dvakrát, ale o ničem se nezmínil, stejně jako ostatní,“ potvrdila jsem jí svoji nevědomost.

„Dobře. Podle oficiální verze jste měli s Edwardem v pondělí nehodu. Ty jsi dopadla docela dobře. Pořezané ruce a nějaké části těla, pár naražených žeber,“ proto se mi tak ztěžka dýchá, došlo mi, „slabý otřes mozku,“ doktor se příliš nevyjádřil k mému stavu. Jen mi řekl tu „novinku“ a to bylo všechno, ale k čemu bych to potřebovala, že? „a taky velkou ztrátu krve.“

„Hm. A Edward?“ Děsila jsem se sama sebe. Téměř jsem to přešla, aniž bych projevila nějakou emoci. I bez přeměny jsem byla zrůda.

„Ten na tom byl podstatně hůř. Pár zlomených žeber, těžký otřes mozku, vnitřní zranění, natřikrát zlomená noha. Zatím je v bezvědomí, v jiné nemocnici, kde se o něj starají lépe…“

„Počkej,“ zabrzdila jsem ji, „a po pravdě je kde?“

„Aljaška,“ odpověděla a uhnula pohledem.

Polknula jsem zděšený výkřik. „Proč tak daleko?!“ dostala jsem ze sebe co nejklidněji. Dalo by se říct, že se mi vrátily emoce?

„To ti vysvětlí lépe Carlisle,“ konstatovala a tím ukončila otázky ohledně jeho současného pobytu. „Jo a podle té verze bude ještě nějakou dobu v bezvědomí a až se probudí, tak se bude dlouho vzpamatovávat a potom budou následovat rehabilitace kvůli té noze, takže zřejmě nestihne ani maturitu.“ Kdyby mi někdo vrazil nůž do srdce, asi bych si toho nevšimla, protože mi z těch slov málem puklo.

„Bello…“ zasténala jsem, „řekni mi, kde je, prosím, to je strašné. Co provedl, že je pryč?“

„Porušil smlouvu,“ vypálila a hned sklopila oči k podlaze.

„Pitomec,“ utekla mi česká nadávka a Bella zvedla hlavu. Nechápavě ji naklonila na stranu. Skryla jsem tvář do dlaní a snažila se být klidná.

Nehoda. Měla jsem nehodu s Edwardem a ten je na tom hůř.

„Jsem zpátky,“ ohlásila se Angela a sedla si na druhou stranu postele, naproti Belle.

„Co se říká na škole, o té nehodě?“ zeptala jsem se, když jsem se dostala do obrazu. Nechtěla jsem to sice slyšet, ale lepší než se bavit o učení.

„Ani nevím,“ řekla Angela a dívala se mi přímo do očí. Nelhala. Tak jsem ji dál netrápila.

Brzy odešly a já zase usnula. Pospávala jsem dva dny. V neděli mi doktor Williams oznámil, že mě v pondělí propustí do domácího léčení, ale budu muset být ještě dva, nebo tři týdny doma a můžu zapomenout na tělocvik. Čemuž jsem děkovala. Tělocvik jsem nesnášela.

Přijel si pro mě Carlisle. Celou dobu byl tichý. Mlčel a jen se díval do zpětného zrcátka, jestli je mi na zadním sedadle dobře. Vcelku bylo, dokud jsme byli daleko od vily. Jen co jsme vjeli na příjezdovou cestu, začala jsem se chvět.

Pevněji jsem stiskla sedadlo a vtlačila se do měkkého opěradla. Napnula jsem přitom břišní svaly a trochu se zachvěla pod náporem bolesti, která mi vycházela z břicha až do konečků prstů, ale zařekla jsem se, že nebudu brečet. Nikdy nebudu brečet. Použiji „železnou masku“, ale při pohledu na vchodové dveře, nově zasklené, jsem se zachvěla a potlačila vyděšený vzlyk.

Rozhlížela jsem se po příjezdové cestě, jestli tam neuvidím pozůstatky po mém malém ohníčku. Nebylo tam vůbec nic. Že by to už uklidili? Ale to by se mě na to ptali ne? Nebo snad že by to uklidila Victorie, aby zametla stopy? Zavrtěla jsem zmateně hlavou. Jak to, že se mě na Volturiovi neptali? Přeci je museli cítit po celém domě!

„Jsme tady,“ zašeptal Carlisle a zastavil kousek ode dveří. Štěrk pod koly zaskřípal a ztichnul stejně jako motor.

Zadívala jsem se na ty dveře a ruce ti přitiskla k břichu. Zabolelo, když jsem si vybavila Victoriin šílený výraz a stopu násilí v karmínových očích. Jak se její rusé vlasy otřely o mou tvář, a chladný dech se mi zakousnul do ušního lalůčku.

„Eve?“ zeptal se Carlisle starostlivě, když mi otevřel dveře. Stačila jsem vyhlédnout a pocítit stísněný pocit usazující se mi na hrudi.

„Já tam nemůžu,“ zašeptala jsem a odhalila tak svoji slabost se zbabělostí.

„Nic to není, holčičko, jsi v bezpečí. Nic se ti nestane. Už tě nenecháme samotnou.“ Jeho slova se mě snažila uklidnit, ale věděla jsem, že před tím, co mě čeká, mě nemůžou ochránit ani oni, protože se mi zdálo, že ani netuší, že před Victorií tam byl i někdo jiný. Měl snad Aro mezi sebou upíra, který dokázal zamést stopy tak dokonale, že to Cullenovi-Plattovi nepoznali?

„Já…“

„Nenech si jednou špatnou vzpomínkou nechat zastřít všechny ty dobré, co jsi tu zažila. Jediná je nedokáže zastřít.“ Povzbudivě se usmál a já donutila svaly v obličeji, aby se stály alespoň do malého úšklebku. Kdybys jen tak věděl, že to není jediná špatná vzpomínka. Že Victorie je velmi malá ryba.

„Pokusím se o to,“ zalhala jsem, ale nehodlala jsem to udělat. Před očima to budu mít stále, protože tohle se prostě vymazat nedá.

Podal mi ruku a já se jí zachytila. Pomohl mi z auta, ale na chození jsem byla příliš slabá. Vzal mě bez jediného slůvka do náručí a já zavrtala obličej do saka. Připadala jsem si hloupě, hůře než malá holka, ale měla jsem díky tomu zastřený pohled, když jsme procházeli domovními dveřmi.

„Jen ti sundám boty,“ pošeptal někdo mým směrem a chladné prsty mi stáhly boty z nohou a už jsme vycházeli schody. S každým dalším schodem jsem cítila, že tíha na mém hrudníku se zmenšuje. Bylo to tak opojné a nádherné, že jsem uvěřila, že by se věci mohly dát zase do pořádku, jen to nebudu muset chtít hned, ale časem.

„Tak-“ začal Carlisle, když mě pustil ze svého náručí a uložil do postele. Zapadla jsem do měkkých peřin. Na těle jsem cítila příjemné uspokojení. Květinové pohlazení, které mi laskalo čichové buňky, společně s nimi obluzovalo mozek a trochu mě uklidňovalo. „- a jsme tady,“ dokončil. Rozhlédla jsem se.

„Tady?“ zeptala jsem se nejistě, když jsem se rozhlédla po Edwardově pokoji. Vypadal úplně stejně, jak jsem ho v pondělí ráno opouštěla. A to už byl celý týden.

„Myslela jsem, že tu budeš ráda-“

„Ale s Edwardem,“ přerušila jsem ho a zadívala se na něho, když přese mne natahoval peřinu.

„Až se prospíš, tak si promluvíme, ano?“ Nezbylo mi nic jiného, než souhlasit. „Skvěle, prospi se, holčičko,“ a políbil mě na čelo. Tohle nedělal ani můj táta, ani máma, ale babička.

Odešel, a já osaměla. Zabořila jsem hlavu do polštáře a snažila se ucítit Edwardovu vůni, ale žádná tu nebyla, téměř v téhle posteli nebyl.

Nemohla jsem se moc hýbat, tak jsem zůstala ležet na zádech a dívala se do stropu. V hlavě se mi honilo tolik otázek, tolik věcí, že mě to přemohlo a já usnula neklidným spánkem.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

8)  Tery (15.05.2011 19:22)

Páni já tu Eve nikdy nepřestanu obdivovat, ta musí mít ale vnitřní síly to není ani možné! jsem stastná že plattovi- cullenovi se o ni takto starají, ale už se strašlivě moc těším na to až na scénu znovu stoupí edíkův pohled, a jakto že to neví že tam byli volturiovi? to to nevidel edward v emmettove hlave? nebo jim to sám emm neřekl? jáj zase mám plnou hlavu otázek, ale stejne já musím tý eve zatleskat bere to vážně skvěle chudák , nikdy bych nechtěla dopadnout jako ona!

PS: Nikoušku strašně moc povedený díle, opetovné podekování za přesne rozuzlení situace, za to že to je všechno tak krásně popsane ze si to človek dokáže skvěle představit, DEKUJI

zuzka88

7)  zuzka88 (01.05.2011 20:51)

Konečně další díl. A ten děj. Je mi z toho smutno. Doufám, že se to zase všechno v dobré obrátí. A hlavně, že bude moct být zase s Edwardem, protože teď ho potřebuje nejvíc.

lied

6)  lied (01.05.2011 13:13)

to je divné že by nevěděli o návštěvě z Italie a a ni o tom zrádném vlkovy

5)  Sanny (30.04.2011 18:15)

Další!!!

Fanny

4)  Fanny (30.04.2011 16:44)

Chudák Eve. Mám pocit, že ji všechno všichni tají a docela by mě zajímalo, co si o tom, co se tam stalo, myslí Cullenovi...

Evelyn

3)  Evelyn (30.04.2011 12:18)

Nevím, kde tahle čísla vidíš, ale v administraci se u tebou nahraného obrázku objevují údaje - 480x272 px a 39 kb, což mnohem větší, než píšeš. Kopie, kterou jsem ráno nahrála já, má 100x56 px a 6 kb. A k žádnému zdvojnásobení nedošlo.

Nikol18

2)  Nikol18 (30.04.2011 10:48)

Opravdu děkuju za opravu, velikost obrázku se právě zdvojnásobila.
A 120 px bylo na délku na výšku mám 68.

Evelyn

1)  Evelyn (30.04.2011 09:44)

Ahoj, dávej si pozor na velikost perex obrázku (maximálně 100 px a 10 Kb). Velikost se dá upravit rovnou při nahrávání do galerie. Díky

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella