Sekce

Galerie

/gallery/Kate-kate-beckinsale-838696_100_100.jpg

Návrat marnotratného syna v nevhodnou dobu, přesto s jasným poselstvím.

3. část: Informační odpoledne - Eve se stává přísedícím v bistru, kde se má Mike Newton domlouvat s Jacobem Blackem na společném kempování, aby se to nezvrhlo ve zbytečnou hádku. Bella by byla lepší, jenže Jacob nikdy nechodí bez Lucky, která je Belle trnem v oku. Jak tohle může dopadnout?

13. kapitola – Povedený dáreček

Eve

3. část – Informační odpoledne

Vystoupila jsem pod, ve Forks se snad vůbec neměnilo roční období, zamračené nebe na parkoviště před bistrem a Bella mi sotva stačila zamávat, než téměř se smykem vyjela zase pryč. Toužila být tak strašně rychle pryč, že ani nepočkala na kluky. Nemusela jsem nad tím moc dumat, aby mi došlo, proč.

Včera odpoledne, když se ještě Alice vrátila do školy mě omluvit a říct to Belle, si spolu evidentně domluvily schůzku. Proto se Alice u toho okna tak usmívala a proč byla tak spokojená, po dlouhé době se mohla těšit ze své schopnosti a hned jí nabídla vizi o společném odpoledni právě s Bellou.

Když tu nebyl David, byla Alice konečně ve svém živlu, popravdě jsem jí to přála a sama byla ráda, že mě ten červenooký upír na chvíli pustil z vodítka, alespoň do doby, než se mu barva očí změní zase na zlatou. Nevěděla jsem, jak dlouhá doba je k tomu potřeba. Tohle jsem v knihách nevyčetla, i když ten poslední díl jsem ještě nepřečetla a právě v tom se z Belly stane po porodu upírka. Jen jsem si nebyla jistá, jestli mi beletrie bude nápomocná k zodpovězení mých otázek, které se mi nechtělo řešit se skutečnými upíry.

Přeběhla jsem parkoviště ve stylu překážkové dráhy, protože ve škvárovém povrchu byly od aut prohlubně, ve kterých se držela voda a já stále chodila v tenkých balerínách. Ještě nebyla taková zima, abych je vyměnila za pohorky s kožíškem, co mi už přes týden stály vedle vstupních dveří Swanovic domu.

Otevřela jsem dveře a vpadla do bistra jako velká voda. Do tváří mě udeřilo příšerné horko. Předem jsem věděla, že za pět minut, se začnu potit a místní tu seděli ve svých silných bundách, jakoby bylo venku mínus deset a uvnitř jen pět nad nulou. Každým dnem mi tohle město a všichni obyvatele ukazovali, jak moc se od nich liším, nevadilo mi to, ale stýskalo se mi po mém domově.

„Tady jsme!“ Tylerův nadšený povyk mě vytáhl ze skluzavky depresivních myšlenek.

Propletla jsem se mezi stoly a zapadla do rohové sedačky vedle Mika, který věnoval svůj veškerý namlouvací rituál Lucce, která seděla na židličce vedle Jacoba. Stačilo pár vteřin, abych na Jacobovi poznala, že ho Mike vytáčí svou pozorností vůči jeho přítelkyni.

„Nesahá ti ani po paty,“ zašeptala jsem jeho směrem při svlékání lehkého sáčka, pod kterým mi zůstalo jenom tričko s krátkým rukávem, výstřihem uzpůsobeným tak, aby cudně skryl horní partie, ale příjemně poodhalil ramena. Jacob se zaculil, když si všiml náhlého cuknutí Mikovy hlavy směrem ke mně, stejně jako Tylerovy. Všem jsem věnovala přátelský pohled.

„Hezký triko,“ zamumlal Mike a Jacob na mě upřel nic neříkající pohled. Stále se na mě zlobil kvůli výsledku zasedání sněmu, kde byl zbaven své vedoucí pozice. Věděla jsem, že se bude zlobit ještě dlouho, ale já tuhle záležitost chtěla pro tuhle chvíli hodit za hlavu a chovat se jako obyčejná středoškolačka.

„Dohodli jste se zatím nějak?“ zeptala jsem se a otočila hlavu k servírce, která ke mně přikráčela s připraveným blokem.

„Dám si černý čaj.“

„A něco k jídlu?“ Zavrtěla jsem hlavou a servírka odešla.

„Čekali jsme na tebe.“ Lucka si vzala ze stolu kouřící šálek zeleného čaje. Jako jediná měla před sebou něco teplého. Kluci si všichni objednali coca-colu.

„Moc to v LaPush neznám.“ Jacob stiskl rty a dál se mě snažil ignorovat. Trochu se překlonil, když ho Lucka dloubla loktem do žeber.

„Na vašem místě se to dělat nebude,“ oznámil Jacob klukům. Oba se na to nesouhlasně zamračili.

„Je to skvělý místo,“ protestoval Mike. „Děláme to tam každý rok!“

„Bez povolení!“ zpražil ho Jacob pohledem. „Jednou si nedáte pozor a shoří celý les.“

„Pokaždé si dáváme pozor,“ přidal se Tyler, aby podpořil svého kamaráda.

„Opijete se a bude to v háji!“

„Tak blbí nejsme,“ sykl Mike. Všimla jsem si, že mu začalo cukat v levém koutku.

„Vozíme sebou hasičáky,“ podpořil ho Tyler, jehož klidné vzezření začínalo brát za své.

„Co to udělat na pláži kousek od lesa, aby bylo zmírněno nebezpečí požáru?“ Všichni tři zmlknuli a podívali se na mě. Lucka se snažila zakrýt rukou úsměv na tváři.

„Tam to nejde,“ začal Jacob a prohrával si se svou sklenicí. „Od moře vane příliš silný vítr. Oheň by pořádně nehořel, ale znám jedno místo, malou mýtinu, která je dostatečně velká, aby se tam vešlo pár stanů pro ty, co by tam chtěli přespat, a stromy nejsou v takové blízkosti.“

„Tam by to šlo,“ podpořila ho Lucka. Díky Jacobovi musela znát okolní lesy jako své boty. Nadšeně se proto podívala na kluky před sebou. Vycítila stejně jako já, že kdyby se sešli tihle tři o samotě, jen by se dohádali a vztahy forkských studentů a kluků z LaPush by se jen zbytečně vyhrotili. I když mě na chvíli na mysli vytanula myšlenka, jestli by se vůbec setkali, kdybychom se tu neobjevily, ale hned jsem ji zastrčila zase zpět do záhybů svých mozkových závitů.

„Řeknu pár klukům, aby přišli a pomohli s hlídáním ohně, díky tomu nám to táta dovolí a nebude se muset zlobit, že jste vlezli do lesa bez dovolení a pálili tam oheň,“ dodal Jacob kousavě. Mike s Tylerem to přešli mlčením a jen pokývali hlavami.

„Tady je ten čaj.“ Servírka přede mě postavila hrneček s horkou vodou a sáčkem položeným vedle. „Nerozmyslela jste si to s tím jídlem?“

„Ne, děkuju,“ zavrtěla jsem hlavou. Přikývla a zase odešla. Rozbalila jsem sáček s čajem a pomalu ho ponořila do vody. Odměřila jsem jednu kávovou lžičku cukru z cukřenky na stole. Z počátku jsem si sladila dvěma i třemi lžičkami než jsem si uvědomila, že zdejší cukr je daleko sladší než u nás.

„Opravdu nás chcete kontrolovat?“ Mikeův tón se zostřil a zněl i útočněji. Zdvihla jsem hlavu a zahleděla se do jeho zakaboněné tváře.

„Příští rok maturujete a nastupujete na vysokou, nemyslíš, že zakázané a nedovolené věci jsou spíš pro mladší ročníky?“ Ani jsem nečekala, že mezi osazenstvem stolu vyvolám takové reakce. Byla jsem zvyklá, že mě každý ignoruje, ale zřejmě jsem řekla něco, co se každého lehce dotklo.

Mikovy se v očích rozhořely rozzlobené plamínky. Tyler na mě zůstal zírat s otevřenou pusou. Jacob měl rty stažené a obočí lehce nakrčené. A Lucka se usmívala od ucha k uchu.

„Kolik jsi říkala, že ti je?“ vysoukal ze sebe Tyler, aby předběhl svého kamaráda, který mi očividně chtěl říct něco hezky od plic.

„To není podstatné, stačí to, že má pravdu.“ Jacob na mě upřel svůj hluboký pohled a já vydechla veškerý vzduch, který jsem do sebe nasála, když jsem chtěla Tylerovi odpovědět.

„Můžu vám třeba koupit pivo, pokud opravdu chcete dělat něco zakázaného,“ nabídla jsem se tak trochu ironicky. Lucka málem vyprskla lok čaje, protože ona byla jednou z mála, která znala můj skutečný věk. „A mohli bychom to spojit i s oslavou Belliných osmnáctých narozenin,“ které Bella oslavila ne v září, nýbrž dvanáctého října, ale jenom se mnou a s Charliem. Bez Cullenových, prostě jenom s lidmi.

„Kruci,“ syknul Mike. „Já na to úplně zapomněl.“ Vyměnil si s Tylerem krátký pohled. Spokojeně jsem se usmála. Teď už mi zbylo jen doufat, že se konverzace obejde bez urážek a nepříjemných pohledů.

Klidně jsem upíjela čaj a tiše sledovala konverzaci mezi kluky, kteří konečně našli společnou řeč, i když se Jacob s Bellou rozešel, muselo mu na ní pořád záležet, přestože měl Lucku. Bellu znal odmala, podle mě se přátelství prostě nedalo jen tak zahodit, zvláště když Bella věděla, že jednou přijde den, kdy se Jacob otiskne.

Sledovala jsem dění v bistru. Bylo jiné než u mě doma, ale zároveň podobné. Lidé sem chodili jíst, bavili se s přáteli, členy rodiny nebo jen tak mluvili s příjemnou servírkou. Nebýt angličtiny a tučných jídel, vypadalo to tu jako doma.

„Eve? Eve!“ Pomalu jsem otočila hlavu k ostatním, protože Lucka na mě volala.

„No?“ Narovnala jsem se a věnovala jim veškerou pozornost.

„Asi jsi neposlouchala,“ konstatovala Lucka s úsměvem a vyměnila si úsměv s Jacobem.

„Ne.“ Nebyl důvod lhát.

„Tak jsme se domluvili. Uděláme to tuhle sobotu. Když nám pomůže Jacob a jeho kámoši v pohodě to stihnem. Od nás všechny zaúkolujem a bude to v poho.“ Mike se tvářil opravdu spokojeně a nadšeně. „Už se nemůžu dočkat,“ dodal a mrknul na Tylera, který nadšeně přikývnul.

„Tady,“ Jacob se natáhnul po ubrousku a sebral tužku, kterou měla u sebe Lucka, když si zapisovala potřebné věci ohledně soboty, „je moje číslo,“ dodal a zdvihnul ke klukům pohled, když škrábal svoje číslo. „Napište nebo zavolejte, až budete mít sehnané věci, my se postaráme o to dřevo.“ Podal ubrousek Mikovi a ten přikývnul. Všichni vstali a kluci si podali ruce. Chvíli jsem na to překvapeně zírala, než mě z přemýšlení vytáhla servírka s účtem za čaj. Rychle jsem sáhla do kapsy riflí a vytáhla pár drobných a řekla jí, aby si zbytek nechala, usmála se na mě a poděkovala. Ostatní taky zaplatili, oblékli se a společně jsme vyšli před bistro.

Pořád pršelo. Nevadilo mi to, ale nadšená jsem z toho dvakrát nebyla. Chtěla jsem se k domu Swanových projít, abych si pročistila hlavu.

„Nechceš svézt?“ zeptal se Jacob pomalu. Bylo na něm vidět, že se k tomu přemlouvá už kvůli Lucce. Akceptoval, že jsme kamarádky, což bylo dobře, ale moc dobře jsem věděla, že jako Edwardovu přítelkyni a příznivkyni upírů mě nikdy nepřijme.

„Díky, ale není potřeba.“ Kousla jsem se do jazyku, abych nic dalšího neřekla, ale musela jsem. „Nechci, aby ses přemáhal. Nevyžaduju to po tobě.“ Pokusila jsem se, aby to vyznělo upřímně. Jacob se přesto zamračil a strčil ruce do kapes bundy. Kvůli zimě to určitě nebylo.

„Tak fajn,“ zamumlal a klidně vyšel k autu. Lucka zůstala stát vedle mě. Její hnědé oči zesmutněly, natáhla ke mně ruku, ale já uhnula.

„Pořád jsi moje kamarádka, ale Jacob je tvoje spřízněná duše.“ Sešla jsem na škvárový povrch parkoviště.

„Nemusíme se kvůli tomu přestat vídat,“ zkusila. Otočila jsem se k ní. Déšť se trochu zmírnil a začalo mrholit.

„To taky neříkám, ale nechci se mezi vás dva stavět. Mám tě fakt ráda, Lucí! Bohužel si musíme přiznat, že každá stojíme na jiné straně barikády a v naší moci není, abychom je zbořily. Na to jsou tu jiní. Možná jsem se s Jacobem ze začátku bavila,“ pohodila jsem hlavou k autu, v němž byl Jacob schovaný před deštěm, „bohužel se to pokazilo a já vím, že je to i tím, že jsem se tu objevila.“ Lucka ke mně přišla a chytila se mého saka.

„Ty za to nemůžeš, že tu jsi, ani to nevíš. Za všechno nemůžeš.“ Za tohle ale jo, ale to jsem jí říct nemohla. Přesto jsem ji objala.

„Určitě se to vyřeší,“ zašeptala mi do ucha a já se lehce pousmála.

„Třeba.“ Věnovala mi povzbudivý úsměv, který její tváři slušel nejvíce.

„Užijeme si parádní kempování.“ Nahnula se blíž. „Třeba je to cesta k řešení.“ Přikývla jsem a postrčila ji k autu. Zamávala mi a ona nastoupila. Než vyjeli na silnici a Jacob se věnoval sledování projíždějících aut, jsem jí zamávání oplatila a vydala směrem k domu Swanů.

Po cestě jsem narazila na místní knihovnu. Takovou dobu jsem tohle své velmi oblíbené místo nenavštívila. Možná to byl chvilkový nápad, ale pečlivě jsem se rozhlédla kolem sebe, abych nevstoupila do vozovky, pod právě projíždějící auto a spěšně přeběhla na druhou stranu.

Klidně jsem vyšla po schodech a opřela se do lítaček a nechala se vtáhnout dovnitř. Stáhla jsem si z hlavy kapuci a nasála vůni, která byla všude stejná.

Vstupní hala knihovny vypadala naprosto obyčejně. Bíle vymalované stěny s informačními tabulemi a poutači na vycházející knihy. Přímo přede mnou stál pult za nímž seděla žena ve středních letech s rozpuštěnými karamelkově obarvenými vlasy se jmenovkou připnutou na hrudi.

Váhavě jsem přikročila k pultu. Chvíli jsem vyčkávala jestli vzhlédne od počítače. Když se k tomu neměla, odkašlala jsem si. „Promiňte?“

„Přejete si?“ zeptala se mě příjemným hlasem. Její zelené oči byly usměvavé. Docela příjemné.

Položila jsem ruce na přepážku a usmála se na ni. „Nejsem tu registrovaná, ale mohla bych se podívat, co tu máte za knihy?“ Nasadila ostražitý výraz.“ Sáhnula jsem do kapsy bundy, kam jsem si zastrčila peněženku, kde jsem měla vždy jen pár dolarů a legitku ze školy. Vytáhla jsem právě ji a přistrčila ji před ni. „Nechám vám tu tohle, abyste měla jistotu, že neodnesu žádnou knihu.“ Zkoumavě si mě prohlížela a natáhla se pro moji legitku. V duchu jsem děkovala Rosalii, že mi nezvolili příjmení Platt, ale Collins. Byl to sice zmatek, ale běžně jsem nikomu nevykládala jak se jmenuju.

„Dobře… Eve,“ odpověděla a zastrčila legitku do krabičky vedle obrazovky počítače. „Můžeš se tu porozhlédnout a pokud se tu budeš chtít zaregistrovat, zastav se za mnou. A tady…“ Vytáhla ze šuplíku kartu podobnou té kreditní a postrčila ji mým směrem, „… je vstup na internet, když jsi tak slušně poprosila a zaručila se.“ Věnovala mi zářivý úsměv, který jsem jí vrátila.

„Děkuju!“ To jsem opravdu nečekala. Vzala jsem kartu, kývla na knihovnici a vydala se do víru knih nebo alespoň pro knihovnici to tak vypadalo, když mi dala tu kartu vnukla mi nápad.

Chvíli jsem se motala mezi regály a zběžně jsem si prohlížela vazby knih, ale v té rychlosti pro mě byla angličtina najednou naprosto neznámý jazyk.

Vyšla jsem z uličky literatury konce 15. století a dostala se do skromného prostoru se stoly pro čtení v knihovně a naproti mně, na druhém konci jsem uviděla pár počítačů. U nich sedělo jen pár lidí, tak jsem neomylně razila k volnému. Pohodlně jsem se usadila a zírala na kartu ve své ruce, aniž bych věděla, co s ní dělat.

Natočila jsem se ke svému sousedovi a ukázala mu kartu. Vzal si ji a zastrčil přímo do počítače, čímž vyvolal na obrazovce nějakou akci. Naskočil mi internet a já svému sousedovi beze slov poděkovala.

Klidně jsem najela do googlu a napsala do vyhledávače Dan Parker, Central Park, Abeerden. Počítač jen tiše zahučel, když chroustal data a během vteřinky mi vyběhlo pár odkazů. Byla to vesměs stejná písnička. Hledání neskončilo a všichni doufali v chlapcovo brzké nalezení.

Zírala jsem na Danovu usměvavou fotografii. Nedokázala jsem si představit, že se jeho otec nikdy nedozví pravdu o jeho zmizení. Já ji věděla, prostě ho vysála upírka, co se mi snaží nahnat strach a udělat ze života peklo.

„O tom jsem taky slyšel,“ zašeptal můj soused. Otočila jsem k němu hlavu. Byl to postarší muž s lehce prokvetlými vlasy, ale stále mohutnou postavou a širokými rameny.

„Viděla jsem to ve zprávách,“ zalhala jsem bez výčitek.

„Není to jediný případ,“ pronesl šeptem a ohlédl se kolem. Přitáhl si ke mně židličku a nechal načíst jiný vyhledávač. Bing. Zadal pár klíčových slov a pak mi v samostatných oknech ukázal pár článků, které jsem si pečlivě přečetla. Při každém dalším mi začala naskakovat husí kůže. Případy se shodovaly s tím Danovým, nebyly sice úplně stejné, ale základ měly stejný.

Mizeli studenti od šestnácti do jednadvaceti let bez zjevného důvodu. Ve škole byli bezproblémoví, nebyli to žádní šprti ani naprostí hlupáci. Doma žádné problémy neměli a kamarádů měli spoustu.

„Myslíte, že to spolu souvisí?“ Muž pokrčil rameny.

„Občas si člověk začne všímat.“ Zvednul se ze židle, vytáhnul kartu a propletl se mezi stoly a zmizel mi z dohledu. Zůstala jsem sedět a zírat na monitor. Nevěděla jsem, co si o tom myslet, tak jsem si uložila odkazy na svou novou e-mailovou schránku, abych je později mohla ukázat Belle, abych věděla, co si o tom bude myslet.

Vše jsem pozavírala a vytáhla kartu. Vrátila jsem se do vstupní haly a vrátila knihovnici kartu.

„Asi se příští týden stavím, abych se přihlásila,“ oznámila jsem jí s nuceným úsměvem.

„To moc ráda slyším.“ Podala mi moji legitku. Zastrčila jsem ji zpět do peněženky a malým kývnutím hlavy jsem se rozloučila a vyšla z knihovny. Mrholení přešlo a obloha byla zatažená světlými mraky.

Vykročila jsem po ulici s hlavou plnou zmatených myšlenek.


Děkuju dorianně za opravu. :)

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek