Sekce

Galerie

/gallery/Kate-kate-beckinsale-838696_100_100.jpg

Eve se rozhodne jednat a jde po stopách z vidin neznámé ženy.

4. část: Upírská demence: Eve se obává okamžiku, kdy stane na místě Meliny vize. Musí tam však najít vodítko, které by ji dovedlo k upírce, která to má na svědomí, cítí, že musí odčinit to, že ji neznámý hlas vtáhl zpět do života.

12. kapitola – Krvavé střípky

Eve

4. část – Upírská demence

„Něco mi budete muset tady odpřísáhnout.“ Na to jsem jen protočila oči. Starší blonďák z trojice, čekal na domluveném místě a vypadal, že si řeč připravoval jen tak na koleni. Na sobě měl jiné oblečení a na hlavu si narazil kšiltovku se symbolem nějakého sportovního klubu.

„Chceš být taky v novinách?“ zeptala jsem se, když jsme všichni čtyři přecházeli silnici. Auto jsme zaparkovali za autoopravnou. Byli jsme přitom sledováni postarším mužem, což musel být jedině Danův otec, naštěstí k nám nepřišel, ani se nás nepokusil vyhnat. Tak trochu jsem tušila, jak se asi teď cítí.

„To ne, ale nemám tolik plovacích vest, takže lezete do člunu na vlastní nebezpečí.“ Zastavila jsem se na kousku trávy před molem a podívala se na toho blonďáka dosti překvapeně.

„Berem na vědomí,“ chytil se konverzace David a zašklebil se na mě.

„Jo a já jsem Brandon,“ natáhl ke mně ruku a já si s ním potřásla.

„Eve.“

Otočil se k Belle. Proběhla rychlá výměna jmen a už jsme kráčeli po kratičkém molu k pohupující se loďce. Otočila jsem se k Davidovi a zastavila.

„Já v tom nikdy neseděla.“ Vyslala jsem k němu prosebný pohled.

„To přežiješ, toho se neboj.“ Dlouhými kroky došel až k okraji a nastoupil hned po Brandonovi. Bella ho nejistě následovala a já se musela pořádně přidržovat, protože se člun pohupoval na vlnách naprosto neovladatelně.

„Vy dvě dopředu a pořádně se držte,“ zavelel Brandon a postavil se k zádi a nastartoval motor, který zahučel až jsem sebou překvapeně cukla. Bella mě chytila za ruku. Trochu jsem se díky tomu zklidnila.

Otočila jsem se dozadu. Brandon si sedl vedle Davida a pomalu vyrazil vpřed po vodě. „Higginsův ostrov je tímhle směrem, uvidíte jeho břeh.“ Ostrov se tísnil pár stovek metrů před námi a vypadl přívětivěji, než místo, kam jsme měli namířeno my.

Druhá strana řeky vypadala docela pochmurně. Stromy se tísnily dál od břehu a padlý strom, který mi z toho místa utkvěl nejvíce, se na mě podivně šklebil, jakoby se mi vysmíval, že jdu pozdě.

„Ve čtvrtek bylo docela bezvětří a nepršelo, takže proud nebyl tak silný, ale i tak pro jednoho člověka je celkem zabíračka člun kormidlovat. Lepší je, když je plný, váha se rozloží a lépe sedí na vodě!“ křičel náš závozník, aby přehlušil motor člunu.

Než jsem se mohla začít bát, Brandon vyjel na břeh kus od místa činu až za tím spadlým stromem. Při tom pohledu jsem se otřásla. Přestože byl den, v té vidině svítil chvílemi měsíc dost jasně, takže to bylo téměř jako ve dne, a když mi David pomohl z člunu, celá jsem se chvěla. Být přímo na tom místě mi nahnalo husí kůži. Netušila jsem, jestli Davidův pohled je starostlivý nebo jako vždy škodolibý, protože si ty brýle na obličej asi nalepil.

„Na poprvé jsi to zvládla dobře,“ ohodnotil, a když se ujistil, že dokážu stát sama, pomohl Belle a s Brandonem vytáhli člun o kousek dál na břeh, aby ho nestrhl proud.

„Mrazí mě z toho,“ pošeptala jsem Belle.

„Já se ti nedivím, ale nevypadá to tu tak špatně… Za světla,“ dodala, když se na mě podívala.

„Tady jsme byly.“ Polknula jsem a podívala se po břehu, abych našla nějaké stopy, které by mi byly povědomé, ale bylo jich tu tolik, že to nemělo smysl. Jediná stejná věc asi byla, že se ten písek stále nepříjemně lepil na boty a já měla dojem, že na nohou táhnu gumáky plný vody.

Brandon zůstal u člunu a za námi se nevydal, takže jsme měli soukromí a mohli si povídat. David náš klidně došel a postavil se vedle nás.

„Co teď?“

„Čichej,“ řekla jsem a ignorovala jeho nechápavou grimasu.

„Proč?“

„Kvůli té upírce?“

„Jak víte, že to byla upírka?“

„Něco jsi slíbil.“

David něco zabrblal. Naštěstí se vydal vpřed. Soustředně pátral po okolí. Bella se vydala opatrně za ním, ale já se nedokázala hnout z místa. Bála jsem se, co najdu na druhé straně toho kmenu. Tělo určitě ne. Přesto nával vzpomínek mi trochu podrážel nohy, tak jsem byla nucena dojít až k tomu kmenu a opřít se o něj. Padat do toho hnusného písku se mi nechtělo.

„Půjdeš i na druhou stranu?“ Bella stála za Davidem jako hlídací pes. Ruce měla vražené hluboko do kapes, protože od vody vál chladný vítr, ještě studenější než v ulicích Central Parku.

„Přestaň mi chodit za zadkem, rád bych cítil tu upírku, ne tebe!“ zavrčel a ladným skokem překonal kmen. Bella se zamračila a vrátila se ke mně.

„Nevypadáš dobře, Eve, jsi v pohodě?“ Chytila mě za paži, lehce podepřela a já se narovnala. „Jsi celá zelená.“

„To je možná z jízdy tím člunem,“ namlouvala jsem sama sobě.

„Není to spíš tím místem?“ Neochotně jsem přikývla a společnými silami jsme začaly obcházet kmen, abychom se dostaly na místo činu. Musely jsme kvůli tomu zajít až do podrostu na začátku lesa. Pro jistotu jsem se dívala na zem, jestli bych tam nenašla něco, co přehlédli policajti.

Bella se dívala k vodě. David stál na břehu naprosto nehnutě, dost velký kus od ztmavlého kruhu v písku hned vedle kmene.

Pevně jsem zavřela oči, abych si představila tu scénu, před kterou Mel utíkala. Nebylo to nic pěkného.

„Eve, tohle…“ Bella vydechla, když se podívala na Davida, který vytáhl z bundy krabičku cigaret a jednu si zapálil. „Co to dělá?“

„Každý máme jiný způsob boje proti závislostem!“ zavolal za námi a snažil se od toho tmavého kruhu dostat co nejdál.

„Viděla jsem, jak tady na ni čeká, jak se s ní setkává a pak…“ Sklonila jsem hlavu ke kolenům, abych to vydýchala. Obrazy se mi začaly vracet jak na běžícím pásu, až mě z toho rozbolela hlava. Cítila jsem, jak se celá klepu.

„Jak vypadala ta upírka?“ Bella stála vedle mě jako věrná stráž a nevzdálila se ode mě ani o centimetr. Dokonce mě držela za paži, abych neupadla. Jenže jsem nebyla ve stavu, abych jí poděkovala.

„Byla tma, ale ty její rudé vlasy byly jak hořící maják.“ Velmi opatrně jsem se narovnala. Bylo mi zle a ten zeleninový salát, mi k tomu určitě nepřidal.

Podívala jsem se na Davida, který od nás stál nejméně padesát metrů. Potahoval z cigarety a ležérně vyfukoval kouř, který se mu na kratičký moment vznášel kolem obličeje, než ho odvál vítr. Měla jsem dojem, že se mi jeho pohled zabodává do krku a čím déle jsme se na sebe dívali, tím rychleji potahoval z cigarety.

„Cítíš tu její pach,“ zeptala jsem se tiše. Mírně přikývnul. Zahodil dokouřenou cigaretu a vytáhnul si další a s ní pomalu kráčel k nám.

„Jenže ti neřeknu její jméno.“

„To by se hodilo,“ odsekla Bella a stoupla si mezi nás. „Škaredý zlozvyk,“ a pokývla na další cigaretu, kterou si David zapálil od té předchozí.

„Na tohle neumřu a vlastně ani nikdo jiný.“

„My třeba a…“

„Nechte toho!“ okřikla jsem je oba dva. Postavila jsem se a poodešla od kaluže krve, vsáklé do písku. Místo bylo obehnané žluto-černou policejní páskou třepotající se ve větru. „Na tohle nemáme čas. Tak si to nechte až na doma.“ Došla jsem k Davidovi a podívala se na místo z jeho perspektivy.

„Odkud přišla ta upírka? Můžeš sledovat její stopu?“ David vyfoukl obláček kouře a zavrtěl hlavou.

„Vyšla z vody asi někde tamhle,“ kývnul hlavou k místu, kde si před chvíli poprvé zapálil, „zašla do lesa a další stopa je jen kousek od Belly.“

„Přesně místo, odkud jsem ji viděla přijít.“ David sebou cuknul a potáhl si znovu z cigarety. Moc dobře jsem věděla, že se chtěl zeptat, jak to vím, ale uzavřeli jsme dohodu, kterou jsme všichni prozatím dodržovali, což byl úspěch.

„Na důležitou otázku jsi zapomněla.“

„Jakou?“ Přešel jen pár kroků od vsáklé kaluže a podíval se na ni.

„Sice to byl na sto procent upír, ale proč tu nechal tu kaluž?“ Podívala jsem se na Bellu, která vypadala o něco méně udiveně než já.

„To nevím,“ připustila jsem.

„Proč by upír, který si tu dá schůzku s člověkem, na kterém se chce evidentně krmit, tu nechal tolik krve?“

„Sherlock nám to jistě osvětlí,“ sykla Bella a složila si ruce na hrudi.

„Bello, prosím.“

„Pokud by se Dan bránil, netratil by tolik krve, neztratil by žádnou, z našeho sevření se člověk prostě nevykroutí.“

„Dál…“ popohnala jsem ho a pomalu mířila k vodě a ke koruně padlého stromu.

„Někteří upíři si rádi se svými oběťmi hrají. Pořežou ji, čímž znásobí svou krvelačnost, oběti to pak mylně považují za jistou zranitelnost svého trýznitele a brání se, ale pro upíra to je jen větší popud ke hře.“

„Hravý apetit,“ vyrazila jsem ze sebe znechuceně.

„Takoví jsou všichni upíři, až na vegetariány.“ Odhodil nedopalek cigarety a přitáhl si límec ke krku.

„Mohl by být Dan ještě naživu?“ V těch několika slovech se ukrývala droboučká jiskřička naděje a vlastně jediná, které jsem se mohla držet, aby má cesta sem nebyla zbytečná.

„Pokud vím, tak dva dny je maximum, ale to se u jednotlivým upírů liší, hodně záleží na různých faktorech.“

„Takže je stejně mrtvý,“ povzdychla jsem si a překročila korunu stromu na druhou stranu. Podívala jsem se na ty dva. Bella stála jen kousek od lesa a David se přemístil na kmen jen malý kousek od vyschlé kaluže. Byli přesně v tom postavení, ve kterém byl Dan a ta rudovlasá upírka.

Sáhnula jsem do kapsy a vytáhla zmačkaný kus papíru, kde byly v bodech vypsány nejdůležitější okamžiky té vidiny.

Slovo DPHill se na mě už tolik nešklebilo. To bylo vyřešeno, ale ty další body mě začaly zneklidňovat. Proč by se Dan jen tak sám vydal uprostřed noci na druhou stranu řeky, když sám od toho ostatní odrazoval? Co mu žena mohla nabídnout, aby byl ochotný přijet? Doufala jsem, že kvůli upírství to nebylo, ale to jsem nevěděla s určitostí.

  1. žena upírka s rudými vlasy

Ty slova mi před očima žhnula stejně jako upírčiny vlasy. Podívala jsem se na své společníky, kteří rázem představovali ty dva z Meliny vize a rázem mi to došlo. Bodlo mě v podbřišku a nebyl nikdo a nic, čeho bych se chytila, padla jsem na kolena. Papír mi vyklouzl z ruky a vítr ho odnesl na vodu.

Těch posledních pár týdnů jsem si užívala snového klidu, když bych pominula tu vizi, ale teprve teď, když jsem se na tu scénu podívala znovu, mi došlo, že si se mnou můj mozek celou dobu pohrál a vystrnadil do maličkého koutečku mých vzpomínek podobu rudovlasé upírky, díky které jsem rázem přestala být matkou v očekávání.

Victorie.

Její jméno mi oživilo vzpomínky a v uších se rozezněl její smích.

„Eve!“ David u mě byl rychleji než Bella a zvedl mě na nohy. Přitiskl si mě na hruď a já schovala tvář do jeho bundy a ignorovala zápach po cigaretách.

„Co se stalo?“ Bella mě pohladila po zádech. Zhluboka jsem se nadechla, než jsem se odtáhla a podívala se na ni. V očích mě pálily slzy, na pláč tu nebylo místo a hlavně čas.

„Vím, kdo to je,“ zašeptala jsem, když jsem zaplašila slzy.

„Ta upírka?“

„Jo.“ Bella mi lehce sevřela rameno a přitáhla k sobě. „Je to Victorie.“ Bella zadržela dech a pevněji mě sevřela, protože se mi opět rozklepaly kolena.

„Nedostane se k tobě,“ konejšila mě. Chtěla jsem jí věřit, ale nějak to nešlo. Tak tohle měla na mysli ta žena, která mě navštívila, když jsem se potácela na hranici života a smrti, to proto jsem se ocitala v hlavě Mel. Ta vize s Nikolajem mě měla určitě připravit na to, co mělo přijít. Připravit na Victorii.

„Musím ji zabít!“ Slova mi vyklouzla ze rtů jako naprostá samozřejmost. Bella mě hladila po zádech.

„To nech jiným.“ David mě chytil z druhé strany.

„Přesně tak.“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou, „tohle musím udělat já. Musím se postavit vlastní noční můře čelem, abych se s ní…“

„Na boj s noční můrou je ještě času dost,“ zašeptala mi Bella do ucha. „Teď se vrátíme domů.“ S Davidem mě dovedli až ke člunu. Brandon seděl uvnitř, hrál nebo psal na mobilu a čekal na nás, pak s Davidovou pomocí odtlačil člun zpátky na vodu a já s Bellou nastoupila.

„Seš v pohodě?“ Brandon usedl za mně.

„Jasně.“

Cesta utekla rychle. Na druhé straně řeky, když Brandon uvázal člun, jsem mu tiše řekla, že doufám v Danovo brzké nalezení, ale jeho oči už dávno věděly, že se tak nestane.

„Šťastnou cestu.“ Brandon došel ke dveřím autoopravny a vklouzl dovnitř. Než zavřel, všimla jsem si Danova otce, jak se na nás podíval. Měl zarudlé oči a velké kruhy pod očima.

„Možná je lepší, že si bude myslet, že se někdy jeho syn vrátí, než že ho mučili.“ David odemknul auto a pomohl mi nastoupit.

„To není útěcha,“ oponovala jsem chabě.

„Už před sebou nemá tak dlouhý život, takže ho to nebude trápit tak dlouho.“

„Do smrti ano,“ přidala se Bella.

David nastoupil, nastartoval a vyjel směr pryč z Central Parku. Jen jsem se naposledy otočila, když jsme míjeli ceduli a trochu jsem se otřásla. Před dvěma dny byla Victorie od Forks jen sto patnáct mil. Něco kolem sto devadesáti kilometrů. V Americe se to zdálo jako, kdyby byla za rohem, mrazilo mě z toho a celou cestu do Forks jsem nad tím přemýšlela. Nedokázala jsem se zbavit toho svazujícího pocitu na hrudi, díky kterému se mi hůře dýchalo.

Při ceduli s nápisem Vítejte ve Forks! Jsem nepocítila ani trochu úlevy, možná ještě větší paniku.

David nás zavezl před Bellin dům. Policejní auto stálo pod rozsvícenou pouliční lampou, ale vzpomněla jsem si, že Charlie je na tom pálení ohně v rezervaci. Tma už dávno byla neprostupná a lampy jen trochu osvětlovaly hlavní silnici a odbočky do rodinných čtvrtí.

„Bello…“ David rozsvítil světlo uvnitř auta. S těmi slunečními brýlemi vypadal v takové tmě naprosto neuvěřitelně.

„Co?“

„Běž napřed, chci si s Eve promluvit.“ Bella se zamračila.

„Já s ním taky. Běž, já za chvíli přijdu, s ním se mi nic nestane.“ Chvíli bylo ticho, než Bella kývnutím hlavy neochotně souhlasila a pomalu se vysoukala z auta.

„Když to bude trvat moc dlouho, tak zavolám Alici, aby poslala Emmetta,“ pohrozila a zavřela za sebou. Světlo při její chůzi pomalu zhasínalo.

„Slíbil jsem, že se nebudu ptát. Což splním,“ začal David, „popravdě, to zatím nechci vědět, ale věř, že jednou mi to řekneš.“

„Určitě ti to povím, až nadejde čas,“ vydechla jsem unaveně.

„Dobře, ale něco bychom si měli dohodnout, možná by bylo lepší, kdyby ses vrátila do vily.“ Udiveně jsem se na něj podívala. „Dokážu tě uhlídat, toho se neboj, ale přeci jen budu jistější, když budeš mezi ostatními, občas budu muset odejít.“ Lehce se obličejem natočil ke mně  a volnou rukou rozsvítil světlo.

„Kam půjdeš?“

„Slíbil jsem Edwardovi, že na tebe dám pozor. Dostal jsem to od něj příkazem…“ otevřela jsem pusu, abych se zeptala, ale bleskově mě zarazil. „Což teď nebudu vysvětlovat. Prostě, věc se má tak, že po tom našem posledním výstupu, jsem měl… jak to říct… slabou chvilku.“ Lidsky si povzdychl a stáhl sluneční brýle a já v matném světle spatřila jeho oči. Škubla jsem sebou a zatlačila se hlouběji do sedačky.

„Ty…“

„Já vím,“ povzdychl si, zavřel oči a sklopil hlavu, „ prostě se to stalo.“ Rychle se oklepal a zdvihl hlavu a podíval se na mě tím svým typickým ironickým pohledem. „Proto jsem ti říkal, že nedokážeš zastavit každého upíra, je to prostě naše přirozenost a já upírem nejsem tak dlouho, abych tak úzkostně držel dietu.“

„Takže za to můžu já?“

„Samozřejmě.“ Zaraženě jsem se na něj podívala. „Nedívej se na mě tak, samozřejmě na tom váš svůj podíl i ty, jsi příšerně tvrdohlavá a nic si nedáš vymluvit a já nechci, aby Edward měl kvůli mně u rodiny nějaký problém, tak se v domě nebudu zdržovat, budu na tebe dávat pozor, když budeš venku nebo s Bellou, nebo když…“ Znovu si mě prohlídl a já měla dojem, že se mi ty jeho rudé oči dostávají hluboko do hlavy, „…když s Bellou vyrazíte na ty tvé pátrací mise.“ Světýlko, které osvětlovalo vnitřek auto, pomalu zhaslo a my zůstali sedět v naprosté temnotě. Naskočila mi z toho husí kůže.

„Neboj se, teď mám čich trochu oblbnutý cigaretami, takže mi tak nevoníš, i když je kruci těžké vám dvěma odolat.“ Lehce se pousmál a já zahlédla v odlesku jeho zuby.

„To má být jako poklona?“

„Samozřejmě, Eve. Jak jinak, přeci mě znáš.“ Přesunula jsem se ke dveřím a otevřela jsem je. Jen velmi pomalu jsem vystoupila, protože mě začal příšerně bolet podbřišek. Obešla jsem auto k řidiči. David stáhnul okénko a podíval sen a mě. Tvář mu ozařovala pouliční lampa a rudé oči byly jako magnet.

„Mám dojem, že právě touhle chvílí se naše seznámení vrátilo do bodu nula a jsi pro mě naprosto neznámý…“ chtěla jsem říct člověk, ale když jsem viděla ty jeho oči, nedokázala jsem lidskost s nimi spojit. „…upír, před kterým bych se měla mít na pozoru.“ David se ušklíbnul a pokývnul.

„Přesně takhle nějak by to mělo probíhat.“ Stisknula jsem rty a levou rukou jsem se opřela o dveře. Bunda se mi povytáhla a já uviděla jizvy, které mi udělal Aro. Naklonila jsem se k němu blíž, abych se mu mohla dívat do očí pořádně zblízka.

„Právě teď uvažuju jestli patříš k těm dobrým nebo k těm zlým.“ David se ušklíbnul a vycenil zuby.

„Můj druh je vždycky zlý, princezno. Tak dobrou noc a spi raději beze snů.“ Zamračila jsem se a odstoupila od auta. Nastartoval motor, který tiše předl.

„No jistě, mě přeci vůbec nic netrápí,“ odsekla jsem zlobně a složila si ruce na hrudi. David se vyklonil z okýnka a mrknul na mě.

„O tu rusovlasou upírku se postarám, toho se neboj, na dva metry se k tobě nepřiblíží.“

„To jsi mě opravdu uklidnil.“ Trochu povytáhl okno a zazubil se na mě.

„Tak dobrou, princezno. Předej přání na dobré noci i Sněžence.“ Naposledy na mě mrknul, nasadil si sluneční brýle a rozjel se ulicí pryč. Zůstala jsem stát na silnici a dlouho dobu se za ním dívala.

„Jdeš dovnitř?“ Bella stála na zápraží a klepala se jen v tričku.

„No jasně.“ Vyšla jsem schody a Bella mě popadla podpaží.

„Myslím, že na pár týdnů máme vystaráno s nějakým vzrůšem.“ S tím jsem mohla jen souhlasit.

„Mám ti popřát dobrou noc, Sněženko.“ Bella se zamračila. Zavřela za námi dveře, ale nic mi na to neřekla. Ani jsem se jí nedivila. Davida Loccu bylo lepší brát s nadhledem.


Děkuju dorianně za opravu. :)

 

Navíc písnička, při které jsem psala většinu kapitoly:

 


Napadlo mě, že když je MON už tak dlouhé, nezaškodilo by připomenou některé podstatné postavy a jak vypadají v mých představách nebo kteří herci splňují část představ, zároveň budu ráda, když napíšete, jaké jsou vaše představy.

 


 

Nakonec ještě drobná poznámka, nemohu předem slíbit, kdy přesně vyjde třináctá kapitola (přestože je již rozepsaná), rozhodla jsem se projít prvních devět kapitol, které jsem napsala skoro před dvěma lety a některé věci mi utekly, jiné jsem zapomněla a zářoveň mnoho věcí promyslela více, tak chci kapitoly poupravit. Mějte, prosím, proto strpení. Děkuji.

Nikol18

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

2)  Jana (20.12.2013 14:10)

Píšeš moc krásně, prosím pokračuj, prosím, prosím

Kate

1)  Kate (19.09.2013 10:19)

Juhů! Je to tady! :) Moc pěkná kapitolka. :)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek