Sekce

Galerie

/gallery/Kate-kate-beckinsale-838696_100_100.jpg

Eve se rozhodne jednat a jde po stopách z vidin neznámé ženy.

3. část: Informační deformace - Nejtěžší na práci policisty je, aby dokázal roztřídit jednotlivé výpovědi tak, aby z nich vykreslil celkový obraz bez chyb, ale jak víme, lidský mozek je složitý stroj a některé informace se mohou poplést nebo je každý vidí jinak. V tomhle jsou Bella s Eve naprostými nováčky a kdo jiný, než David jim podá pomocnou ruku.

12. kapitola – Krvavé střípky

Eve

3. část – Informační deformace

„Já věděl, že dřív nebo později za mnou přijdeš, princezno.“ David se jako vždy tvářil samolibě, dokonce i přes ty černé sluneční brýle, a řídil to své příšerné auto. Otočil se ke mně dozadu a já se na něj zašklebila. Bella po mně hodila provinilým pohledem. Na výčitky bylo ještě času dost.

„To víš, odměna za to, že mi nelezeš na záchod,“ odsekla jsem mu a složila si ruce na hrudi.

Seděli jsme u něj v autě už půl hodiny a dávno jsme vyjeli z Forks. Jeli jsme podél pobřeží a David nezavřel pusu. Pořád mi Bellin nápad předhazoval, jako bych ho vymyslela já, přestože jsem byla tvrdě proti, ale kdybychom sehnaly někoho ze školy, tak by se moc ptal a nakonec by mohlo prasknout, že ta kniha, se tak trochu zakládá na pravdě.

„Mohl bys už sklapnout a jet?“ zakřičela jsem na něj, abych přehlušila rádio s naprosto příšernými hity. Bella se na mě otočila a pohledem se mi nejméně po sté omlouvala.

„Jen ti dokazuju, že já se nemýlím, princezno.“ Trochu přidal na hlasitosti, aby mě tím mohl ještě víc rozčilovat.

„Dokážeš se bez toho slova obejít pět minut?“ vyštěkla jsem.

David se otočil a pobaveně se usmál. „Do hodiny tam budeme,“ oznámil. Což znamenalo, že to oslovení zopakuje ještě bezpočtukrát a bude si to náležitě užívat.

„Je to přes dvě hodiny,“ řekla Bella, když si chvíli hrála s GPS navigací, aby zadala přesné místo, kde došlo k útoku, což jsme Davidovi samozřejmě neřekly a já se obávala chvíle, kdy na to dojde a on se na místě otočí a odveze nás zpátky do Forks.

„Co chcete dělat v takový díře?“ začal David nevinně, jako by mi četl myšlenky.

„To ti řekneme na místě,“ utnula to Bella dřív, než jsem mu mohla něco odseknout.

„To jste velmi šlechetné dámy, že mi zatajujete důvod naší cesty, jen doufám, že to není kvůli nákupům.“ Obě si nás prohlédl a zřejmě uznal, že u nás to není pravděpodobné.

Zbytek cesty proběhl kupodivu v trapném tichu, ve kterém David čekal, že mu prozradíme, proč jedeme do Aberdeenu na místo, kde není žádný obchod. Asi se musel hodně držet, aby nevyžadoval odpověď, protože já na jeho místě bych to chtěla vědět za každou cenu.

Zastavili jsme hned vedle silnice, kde to bylo k řece jen pár kroků. Ulice Hill Rd přímo k vodě nevedla. Končila shlukem budov, kolem kterých postávaly hromady starých aut, co už v životě jezdit nebudou. Akorát tak dotvářely dojem, že je to konec světa, kde dávají lišky dobrou noc

David vystoupil a mně i Belle otevřel dveře. Bylo něco po poledni a cestu jsme zvládli za hodinu a půl. Jeli jsme dost rychle, kolik přesně nevím, stále jsem nepřišla na úměru mezi mílami a kilometry, ale v tom nevzhledném autě mi to stejně připadalo, že se po silnici plížíme.

„Tak tohle je konec světa,“ zhodnotil David okolí, potvrdil tím i můj dojem, a došel až k vodě, podíval se přes vodu na druhý břeh na shluk stromů. Postavila jsem se vedle něj a dívala se na ten padlý strom, který v denním světle byl vidět daleko zřetelněji. Sice jsem ho neviděla úplně jasně, ale byl jediný po celé délce břehu, kam jsem se svým omezeným zrakem dohlédla. V duchu jsem nadávala sama sobě, že jsem své brýle nechala v domě, ale byla jsem příliš rozzlobená, než abych Davida prosila, aby se vracel. A jeho bych nepoprosila o vůbec nic.

Bella se k nám připojila a podívala se na druhou stranu. „Ten barák za náma je autooprava Parker & syn.“ Otočila jsem se k opravně.

„Je na HillRd a vlastní to Parker.“

„DPHill.“

„To DP budou asi iniciály.“

„Dá na bok svoje iniciály místo celého jména a plus k tomu přidá jméno ulice, ve které bydlí,“ dodala Bella. „Daleko nápaditější než vymýšlet nějaké složité jméno. Takhle každí ví, ke komu patří.“

„Syn nebo otec?“ Podívala jsem se na Bellu a ta pokrčila rameny.

„Ty jsi ho viděla. Kolik mu mohlo být?“ David těkal pohledem mezi námi a neměl tušení, o čem se bavíme. Najednou jsem měla obrovskou chuť mu strhnout ty sluneční brýle z obličeje a vysmát se mu.

„Syn, vypadal mladě, tak do pětadvaceti.“

„O co jako jde?“ David to už nevydržel. Musela jsem se kousnout do rtu, abych se nezačala smát.

„Promiňte?“ Všichni tři jsme se otočili. Za námi stála asi tak patnáctiletá holka. Černé vlasy měla stažené do pevného culíku. Na sobě tmavě modrou bundu a rifle. „Vy jste od novin?“

Vyměnila jsem si s Bellou překvapený pohled.

„Jasně, z Portlandskýho zpravodaje,“ přihlásil se o slovo David. Upravil si brýle a lehce naklonil hlavu. Dívka se lehce pousmála a já si mohla živě představit, co se jí asi tak honí hlavou.

„Chcete se přeptat na Dana?“ S Bellou jsme přikývly.

„Dan Parker, že?“ zazubil se David, jakoby hned věděl, o co jde.

„Jo, syn starýho Pakera,“ a kývla hlavou k opravně. „Sednul ve čtvrtek večer na svůj motorý člun, víte, on je šíleně hlučnej, myslím ten člun, a přejel se na druhou stranu Lisy.“ Podívala se na druhý břeh, kde jsem až po chvíli spatřila, jak se okolo toho padlého stromu třepotá policejní páska.

„Lisy?“ zeptala jsem se a dívka si mě přeměřila od hlavy až k patě. No jasně, asi jsem nevypadala jako zapálená reportérka, ale David se tvářil, jako ten nejlepší reportér na světě.

„Chechalis River,“ odpověděla dívka. „Říkáme jí Lisa. Je to kratší.“

„Samozřejmě a nevíš, jestli tam jezdil pravidelně?“ Postavila jsem se před Davida, ale se svou výškou jsem vypadala spíš jako lehké stínítko.

„Většinou tam jezdil s kámošema pálit voheň a pít, ale to až v sobotu po práci, dělál u svýho otce v dílně.“ Podívala jsem se na Bellu a ta jen pokrčila rameny. „Jak se jmenuješ?“

„Ginger, ale říkejte mi Gi.“

Potřásla jsem si s ní. „Já jsem Eve, Gi. Víš, chtěla jsem se tě zeptat, jestli tam Dan neměl s někým schůzku.“

Gi se zamyslela. „Já nevím. Dan chodil s mou ségrou, ale ta je teď na vejšce v Portlandu a jezdí domů jen asi jednou do měsíce. A tenhle víkend se měla vracet, ale když se dozvěděla, že se Dan pohřešuje, tak chtěla přijet hned, ale naši jí to zakázali, že by tu nebyla stejně nic platná.“

„Kde bychom mohli najít Danovy kamarády, abychom se jich zeptali na pár věcí?“ zeptal se David a trochu mě odstrčil, aby na něj měla Gi lepší výhled.

„Ty už vyslýchali včera večer policajti, když starej Parker nenašel ráno Dana doma a jeho člun zůstal na druhý straně Lisy. Ale když půjdete kolem dílny, dostanete se na Hill Rd, půjdete po ní normálně rovně a hned na první odbočce zahnete doleva a dostanete se na River Rd a hned druhej barák na druhý straně silnice je takovej malej bar, kam Danovi kámoši choděj v sobotu večer na kulec a pivo. Jmenuje se U divokýho prasete.“ Bella se zašklebila a David vytáhl svůj nadšený úsměv.

„Díky Gi.“ Potřásla jsem si s dívkou rukou.

„A budu v novinách?“ David se usmál a přikývnul. Gi nám ukázala, kudy se máme vydat. Ještě dlouho se za námi dívala, než zamířila jiným směrem než my.

„Můžete mi už konečně říct, o co tady jde?“ Davidovi se vzteky třásl hlas a mně bylo jasné, že nadešla doba, kdy mu budu muset něco říct.

„Dočetly jsme se na internetu o zmizení nějakýho kluka. Zůstal po něm jen člun, roztrhaná a zakrvácená mikina,“ ujala se slova Bella, když viděla, jak se rozmýšlím, co mu můžu říct.

„A vy jste se rozhodly, že si o víkendu zahrajete na detektivy a najdete toho kluka, kterej evidenteně měl na druhý straně řeky sraz s nějakou holkou a měl tam s ní divokej sex.“

„A nevrátil by se po něm snad zpátky domů?“ vyjela na něj Bella a zastavila se. Od odbočky náš dělilo jen padesát metrů.

„Pokud ta holka nechtěla…“

„Jsi prase,“ vyprskla Bella a vyrazila vpřed. Doběhla jsem ji a chytila ji za paži a navzájem jsme se do sebe zavěsily.

„A teď opravdu vypadáte jako investigativní žurnalistky,“ zařval vztekle. „Vypadáte jak…“

„Řekni to a zabiju tě!“ oplatila jsem mu vztekle. „Buď pojď s námi, nebo si jeď zpátky do Forks!“

David zavrčel, ale nakonec nás došel a odtrhnul od sebe a nacpal se mezi nás.

„Máte vypadat jak novinářky a ne jako…“

„Sklapni!“ okřikly jsme ho s Bellou sborově.

„Že já se nechal ukecat,“ zabrblal David a kráčel mezi námi jako nezdolný vůdce.

Na odbočce jsme zahnuli doleva a bar U divokýho prasete jsme měli přímo před očima. Byl to spíš… pajzl. Jinak jsem to nedokázala pojmenovat. Bar byl ve sklepě obytnýho domu a vcházelo se do něj po betonových schodech a název poblikával na železným zábradlí.

„Tohle mi chybělo do seznamu amerických zážitků,“ podotkla jsem znechuceně.

„Vítej v typický americký příměstský putice,“ přivítala mě Bella stejně odpudlivě.

„Vy ale naděláte,“ odfrkl si David a chtěl jít dovnitř.

„Myslíte, že tu budou v poledne? Gi říkala, že sem chodí až večer.“ Bella se postavila vedle mě a zapnula si bundu až ke krku. Vítr byl studený a zalízal pod oblečení.

„Když ti zmizí kamarád, nebudeš sedět doma a čekat, jestli se náhodou neobjeví. Buď ho budeš hledat, nebo sedět s ostatníma u piva a debatovat.“

Zavrtěla jsem hlavou.

„No jasně… chlapská logika. Jak jinak.“ Bella se zakřenila a vydala se za Davidem po schodech a mně nezbylo nic jiného než jít za nimi. Přece jen tu byli kvůli mně.

Musím uznat, že pojmenování pajzl je tak trochu urážka toho slova. Tohle se nedalo brát ani jako bar, prostě jen sklepní nálevna se spoustou serepetiček, který měly vykreslit příjemný prostředí. Pokud se tam vešlo tak deset lidí, bylo to moc, protože bar byl docela malý a za zády barmana jsem zahlídla pouze pár lahví s tvrdým alkoholem a před ním jednu pípu.

Držela jsem se u Belly a společně za zády Davida, který mohl vykrýt útok nějakého opilého štamgasty.

„Zdravím,“ zahlaholil David a opřel se o bar. Brýle měl stále na očích a zazubil se na barmana. „Nalil byste něco mým společnicím?“ a kývnul naším směrem. Barman se oplzle usmál a začal čepovat pivo. Kývnul přitom ke kulatému stolu, který se tísnil kousek od vchodu. Tři židle okolo něj na nás čekaly a my s Bellou se neochotně posadily. David nám vzápětí donesl dvě umatlané sklenice s pivem a postavil je před nás a posadil se zády k baru i ke dveřím. Měl dokonalý sluch, čich i zrak a lépe vypadalo, když jsme čelem ke dveřím seděly my dvě.

„Ty si nic nedáš?“ Bella vzala sklenici piva a prohlédla si ji po celém obvodu a nakonec ji raději odložila.

„Řídím, zapomnělas?“ zaculil se a celý se napjal. Zadívala jsem se na dveře, které se otevřely, a do baru se nahrnula trojice kluků v mém věku. Že by Dan byl stejně starý jako já? Jenže v té tmě jsem si nebyla jistá. Mohl to dělat sestřih nebo oblečení či dokonce měsíční světlo, mohlo mu zvýrazňovat unavenou tvář.

„Beku, nalej nám každému po jednom!“ zahulákal ten nejvyšší z nich, tmavovlasý, s nevýraznou tváří a vodnatýma očima. Jeho bych přeprala, dokonce i přes tu jeho výšku. Jeho dva společníci si byli podobní. Oba se světlými vlasy, v barvě slámy, modrýma očima a výraznýma modrýma očima. Nebyli stejně vysocí, ale přesto měly stejné rysy. Možná to byli bratři.

„A tady Seanovi dej kolu.“ Mladší blonďák se zašklebil, pobouřeně vykřikl něco ve stylu, že už jen týden a usadil se ke stolu s ostatními jen kousek od nás. Nemohla jsem z nich spustit pohled. Měla jsem chuť se ihned zvednout a jít se jich vyptávat, ale Davidova studená ruka na mé ruce, kterou jsem měla položenou na koleně, mě zastavila.

„Jen počkej,“ zamumlal a pomalu se zvednul. Vzal obě naše piva, došel ke stolu té trojice a chvíli s nimi šeptem mluvil. Natahovala jsem uši, seč jsem mohla, ale neslyšela jsem ho a to byl pouze dva metry od nás a hudba nehrála tak nahlas. Dokonce i Bella se nahnula, aby slyšela, ale k ničemu jí to nebylo.

Nakonec si David přisedl ke trojici a začal s nimi mluvit. „Ať si sundá brýle,“ sykla Bella a nespouštěla ho z očí, stejně jako já a, i když to slyšel, evidentně nehodlal reagovat.

Ani nevím, jak dlouho jsme tam s Bellou osamoceně seděly a zíraly na Davida a jeho novou bandu, kterou obskakoval barman Beck.

Vytáhla jsem telefon a chvíli si s ním hrála. Právě teď jsem chtěla napsat Edwardovi, dát mu vědět, že mě jeho kamarád štve. Prostě jen pár esemesek mezi zasnoubeným párem. Pohled mi spočinul na prstenu, který jsem si dala na řetízek, abych ho neztratila.

„Je tu nuda,“ povzdychla si Bella. Podívala se na můj mobil. Byl naprosto mrtvý. Hypnotizovala jsem ho očima, aby se rozzněl. Buď vyzváněcím tónem nebo melodií přicházející sms, ale nic se nestalo, tak jsem ho uklidila zpátky do kapsy a podepřela si bradu levou rukou. Pravou jsem bubnovala do desky stolu a dívala se na dveře, jestli nepřijde ještě někdo, s kým bychom si alespoň mohly s Bellou promluvit my.

Možná jsem si pátrání po pravdě představovala tak trochu živěji, akčněji, ale tak se to dělo jenom v televizi. Ve skutečnosti to bylo jedno velké čekání než se k nám opět připojí David a začne vykládat o děsivém tajemství, které skrýval Dan Parker. Jenže když se k nám můj ochránce vrátil, pouze na nás kývnul, abychom se zvedly.

„Tak v pět se sejdem u dílny,“ zavolal na Davida starší blonďák.

„Budem tam.“ Kráčela jsem za tím protivným upírem a jen musela kroutit hlavou, protože mi některé chlapské postupy byly stále záhadou.

„Co tam budeme dělat?“ Předběhla mě Bella s otázkou, když jsme vyšli ze sklepa na ulici a do světla.

Přitáhla jsem si bundu blíže k tělu, nějak se citelně ochladilo a vítr byl ještě lezavější. Bella se klepala jak osika a upír-strážce jen tak klidně kráčel mezi námi.

„Vezmu vás na jídlo a tam si promluvíme.“ David šel pořád dál a my s Bellou jsme měly co dělat, abychom jeho chůzi stíhaly. Jediné plus na tom bylo, že jsme se alespoň trošku zahřály. Až v autě jsme si oddechly a nechaly se odvézt do restaruce v Aberdeenu, protože místo, odkud Dan Parker pocházel bylo mezi Aberdeenem a městem Montesano. Teprve, když jsme vyjížděli z městečka, všimla jsem si cedule: Vítejte v Central Parku!

„To jako fakt?“

Bella se na mě otočila a pokrčila rameny.

„Není nad český Lhotky a Nové Vsi.“

To se otočil i David. „To jsou nějaké vaše místní názvy?“

„Ne, to jsou nejčastější názvy obcí a raději se dívej na cestu před sebou.“ Složila jsem ruce na hrudi, a zbytek z dvacetiminutové jízdy na okraj Aberdeenu, jsem se dívala z okna a snažila se tvářit naštvaně, i když jsem byla spíš nadšená. Konečně jsem se dostala po dlouhé době z Forks a mohla si prohlédnout kousíček amerického kontinentu.

Minuli jsme několik rychlých občerství od Macdonaldu až po KFC, ale David nakonec zaparkoval vedle rohové budovy, která stála na křižovatce silnice naprosto osamoceně a to ve mně budilo dojem, že je to poslední vzpomínka staré zástavby typické pro padesátá léta.

Billy's Restaurant, hlásal zdobný poutač s neonovým nápisem Cocktails pod ním. Vypadalo to útulně a i Bella vypadala, že se jí to líbí. Na výlohách byl ještě dovětek, že je to bar a grill. Trochu jsem se pousmála, když jsem si vzpomněla na jinou upíří ságu.

Při vstupu na nás dýchla přátelská atmosféra. Téměř až rodinná. I když to byl malý podnik, přiběhla k nám usměvavá servírka a uvedla nás ke stolu, který si přál David. Trochu stranou od ostatních a v soukromí.

Jakmile jsme si sundaly s Bellou bundy a ruce si přitáhly k topení, které bylo hned vedle stolu, David tu svou koženou příšernost snad nesundával nikdy, stejně jako brýle, servírka nám rozdala jídelní lístky a zapsala si objednávku na nápoje. David zůstal opět o hladu a žízni, ale u něj to znamenalo totéž.

„Co ses dozvěděl?“ zeptala jsem se hned, jakmile servírka odešla. Náš box byl v rohu restaurace s výhledem na rušnou křižovatku, ale díky hudebnímu podkresu a silnému sklu ve výloze to vypadlo jako televizní záběry s vypnutým zvukem.

„Ta holka, co jsme ji potkali u autoopravny měla trochu mylný informace.“

„To není nic překvapivýho,“ řekla Bella a ukousla kousek křupavého chleba, který byl uprostřed stolu. „Táta říká pořád, že se nikdy nemůžeš spolehnout na jeden zdroj.“

David přikývnul a jen na dva prsty se rozepnul bundu. „Ten zmizelej s těma svejma kámošem běžně jezdíval na menší ostrov, který je necelou čtvrt míly od místa, kde se našel jeho člun. Jestli to je Higginsův ostrov…,“ na chvíli se zamyslel.

„To není tak důležitý,“ popohnala jsem ho netrpělivě.

„No prostě… Parker běžně jezdil jen na ten ostrov, postavil si tam s tou svou partou chatu, aby měli kde přespávat, když tam měli večírky. Na druhou stranu tý řeky nejezdil, protože tam jsou silnější proudy, který můžou člun strhnout a hnát ho poměrně daleko. Té jeho partičce nejde na mysl, co tam chtěl dělat. Sám je vždy odrazoval, aby tam nejezdili, a pak si tam jede sám a v noci,“ dodal, aby bylo jasné, že to byl důležitý bod.

„Myslíš, že tam měl s někým schůzku?“ Bella dojedla kousek chleba, který ležel v ošatce uprostřed stolu a nespouštěla z Davida oči.

„Ptal jsem se jich, jestli během minulého týdne někoho nepotkal nebo si nedomlouval s někým schůzku, ale nevěděli. Jen, že se v posledních několika týdnech choval nějak divně. Dokonce i ta jeho přítelkyně přestala jezdit z Portlandu tak často.“

Zírala jsem na servírku, která přišla s tácem a dala před Bellu Coca-colu a mně přistrčila jemně perlivou vodu.

„Co si dáte k jídlu?“

„Vegetariánský burger,“ hlásila Bella.

„Já nic,“ mávnul David a pohodlně se opřel. Mně nezbylo nic jiného než otevřít jídelní lístek a projet ho od začátku do konce, abych zjistila, že ani jedna věc se mi nelíbí.

„Zeleninový salát ve sladko-kyselém nálevu bez rajčat.“ Servírka se na mě pochybovačně podívala.

„Saláty podáváme jedině jako přílohu.“

„Tak to dejte k tomu bugru.“ Zachránila mě Bella a servírka přikývla. Usmála se, když se podívala na Davida, který z ní nespouštěl pohled i po jejím odchodu.

„Teď bych řekl,“ začal zamyšleně, „že kdybych měl Edwardovu schopnost, tak bych se z její hlavy dozvěděl, že by ze mě nejraději strhala oblečení.“ Otočil ke mně hlavu a zazubil se. Díky těm jeho černým brýlím to vyznělo daleko víc sexisticky.

„Nebo myslíš naopak s tím, že se jí pak zakousneš do krku?“ zavrčela na něj Bella a pořádně se potom napila ze skleničky.

David se k ní nahnul a usmál se. „Vím, že ty bys tu první část určitě chtěla udělat.“

Byl to snad jen mžik, kdy Bellina ruka vylétla a vystřihla Davidovi pořádnou facku, po které měl brýle nakřivo. Rychle si je upravil a stáhnul se zpět.

„Ženy se vždy tváří a chovají pobouřeně, když muži narazí na jejich slabinu a nahlas vysloví jejich zvrácené myšlenky.“ Pronesl to tak samozřejmě, jakoby nám vykládal nějaké důležité moudrou. Bella si masírovala ruku a šlehala po Davidovi z očí blesky, asi nedala do své rány tolik síly, protože v opačném případě by ji měla asi zlomenou.

„Mohl bys toho nechat?“ sykla jsem na něj a poposedla si zády do prostoru, aby na nás nebylo tolik vidět, protože o pár stolů dál seděl postarší pár a pobouřeně se na nás díval. „Jsme tu kvůli tomu klukovi, ne proto, abychom se tady dohadovali o něčích myšlenkách. Raději…“

„Počkej,“ zašeptal David a opřel se lokty o stůl. O spletené ruce si opřel bradu. „Ty mi spíš vysvětli, proč právě tohle místo? Proč právě tohle zmizení, nejde o vraždu. Mají podezření, že ho mohl někdo napadnout.“

Vyměnila jsem si s Bellou zděšený pohled.

„A pochybuju,“ pokračoval upír dál, „že jsi si chtěla ukrátit nudnou sobotu pátráním po nějakém klukovi z takového zapadákova.“ Stiskl rty do úzké čárky a já hledala pomoc u Belly, ale ta se jen na mě bezradně podívala, ale bylo mi jasné, že mi chce naznačit, že mi nezbude nic jiného, než jít s pravdou ven. Kouskem pravdy podle toho co ví ona.

„Víš, když jsem mluvil s Edwardem, zmínil se pouze o té tvé neobvyklé schopnosti, ale nic o tom, že bys dokázala vidět budoucnost jako Alice.“

„Eve…“ Bella se kousala do rtu. Těkala pohledem mezi námi dvěma. Bylo jasné, že to každou chvíli praskne.

„Když ti to řeknu, tak nás sbalíš a odvezeš do Forks.“

David se narovnal a postrčil si brýle až ke kořenu nosu. „To udělám, i když mi to neřekneš, protože není bezpečné, abych tě tahal na místo, kde někdo napa…“ V půli slova zmlknul. Jeho ruka bleskově vyletěla, sevřela tu moji, díky čemuž si mě mohl přitáhnout k sobě. Bolelo to. „Ty jdeš po upírovi?!“ zasyčel mi vztekle do ucha. Drtil mi zápěstí, ale já si nedovolila vypustil jediný bolestný sten, jen jsem se mu podívala rozzlobeně do tváře.

„Tady je ten burger a salát,“ oznámila servírka a položila obě jídla na stůl. Doufala jsem, že mě David díky ní pustí, ale nestalo se, celou dobu se díval pouze na mě. Skrze ty černé brýle jsem naštěstí nemohla vidět ten jeho naštvaný pohled, ale stačily mi rty, stisknuté do úzké čárky.

„Děkujeme,“ řekla Bella přiškrceným hlasem.

„Ano, díky,“ odpověděla jsem též a otočila se k servírce a mile se na ni usmála. Moc dobře jsem věděla, že se dívá na moji ruku, kterou mi drtil David, ale nedala jsem na sobě nic znát.

„Budete si ještě něco přát?“ Servírka sklopila prázdný tác k zástěře a lehce se zamračila.

„Ať hned odejdete,“ syknul David vztekle, ale hlavou k servírce nepohnul a ta se naštvaně raději vzdálila.

„Pusť mi tu ruku, nebo si ti lidi budou myslet nehezký věci,“ žádala jsem ho.

„To je mi jedno, co si budou myslet. Co si ksakru o sobě myslíš ty?!“

„Proč?“ zeptala jsem se pěkně hloupě.

„Chápeš můj účel tady? U tebe?“

„Abys mi znepříjemňoval život?“

„Abych na tebe dával pozor!“ zavrčel a vycenil na mě zuby. „Jen na pár dní zmizím a ty hned hledáš důvod se nechat zabít. Jít po upírovi! Musela jsi se opravdu zbláznit! A to jen kvůli bejvalýmu!“ Pustil mi ruku a já si lehce prohmatávala zápěstí, jestli ho nemám nenávratně pochroumané. Sklonila jsem k němu oči, ale vypadalo dobře, možná mi do zítřka vylezou modřiny, což nebyla taková tragédie. Říjen je poměrně studený měsíc, takže můžu nosit bez obav mikiny.

„S ním to nemá nic společnýho,“ drtila jsem ta slova mezi zuby, když jsem se na Davida znovu podívala, snažila se jsem Lukáše vytlačit ze své hlavy ještě více než dřív. Znepříjemňoval mi život, i když nestál vedle mě a tenhle domnělý strážce mi ho zase připomínal. Dokonce mi ho servíroval na stříbrném podnosu.

David otočil svoji pozornost k Belle. „Asi jsem se mylně domníval, že jsi rozumná alespoň ty.“ Bella se zakabonila. „Znáš upíry dýl než ona, abys ji od něčeho takového odradila!“

„Copak jsi nás dopoledne neposlouchal?“ vyštěkla Bella a odstrčila od sebe talíř s vegetariánským bugrem.

„To vaše holčičí tlachání mi leze na mozek!“

„Tak kdybys projednou poslouchal, tak bys věděl, že jsem jí to vymlouvala.“

„Asi špatně!“ štěknul a praštil pěstí do stolu.

„Nechte toho!“ vykřikla jsem na ně a těch pár lidí, co bylo v restauraci se na nás podívali. „Snad za sebe ještě můžu rozhodovat, nejsem nesvéprávná!“

„Asi brzy budeš, když jdeš po upírovi!“ zasyčel David vztekle. „Nemůžeš jít po každým upírovi, co si dá k svačince nějakýho člověka. Prostě takový upíři jsou a smiř se s tím!“ A podíval se i Bellu. Došlo mi, že jí tím naznačoval, že mi měla při vymlouvání říct i tohle, jenže to ona udělala a i já jsem to přiznala, že to tak je. Jenže se urazila a raději se pustila do jídla. Otočila se k němu zády a s pohledem na restauraci a její další zákazníky začala jíst.

„Jenže tohle je jiné.“ Neměla jsem ani nejmenší tušení, proč přemlouvám právě Davida. Moc dobře jsem věděla, že pláču na špatném hrobě.

„Není to v ničem jiné! Prostě to tak je a… počkej.“ David ztuhnul. „Jak jsi přišla na to, že to byl právě upír. Podle toho, co říkali ti jeho kámoši a ty, tak tam bylo jenom roztrhaný zakrvácený tričko. Mohlo ho klidně napadnou divoký zvíře a někam odtáhnout.“

„Prostě to vím!“ Bella si ukrojila kus housky s vegetariánským masem a raději si ho dala do pusy, aby nemusela mluvit, protože si všimla mého pohledu. Nechtěla jsem Davidovi říct o těch snech. O to víc mě bude hlídat. Když už se konečně naučil zůstávat venku, tak jsem chtěla, aby to tak i zůstalo.

„No jasně, to určitě,“ odsekl a zavrtěl hlavou. „Proč vy lidi jste tak námi posedlí?“

„Nejde o vás, ale o spravedlnost.“

„Budeme se na vás krmit, dokud tu vy nebo my budeme, nic na to nezměníš.“

„Nejsi první, kdo se mi to snaží vysvětlit, tak se už nesnaž. Nic po tobě nechci, jen abys nás dovezl a odvezl, nemusíš žádného upíra chytat, chci se jen ujistit, že to upír byl.“

„Proč?“ zavrčel.

„Otázka spravedlnosti,“ zašeptala Bella, když polkla sousto.

„Raději byste se od toho obě dvě měly držet dál, abyste se nestaly něčí svačinkou, protože pak bych to za vás slíznul já, když by se to dozvěděli Plattovi!“ David začínal být čím dál tím více mrzutý. Na pravdu nebyl připravený a neměla jsem v něm takovou důvěru jako v Bellu, i když to byl Edwardův nejlepší přítel, což ale neznamenalo, že ho mám mít v oblibě i já.

„Sám moc dobře víš, že když budeš s námi, tak nic nezjistí.“

David se na mě zašklebil.  „O to víc mě Alice bude nenávidět.“

„A to ti snad vadí?“

„Ne.“

„Tak vidíš,“ řekly jsme s Bellou dohromady.

„Zkusíme to jinak,“ David se přisunul blíž ke stolu a my k němu. „Vy my řeknete, o co tady jde, já o tom budu mlčet, ale rozhodnu se, jestli není načase odjez zpět.“

„To je právě to,“ potáhla jsem si pramínek vlasů, který mi vyklouzl z culíku a namotávala ho na prst. „Řeknu ti to a hned pojedeme domů.“

„Ty jsi tak tvrdohlavá!“ syknul vztekle. Sklopil hlavu nad stůl s ruce si spletl na zátylku. S Bellou jsme si vyměnily neurčitý pohled.

„No dobrá,“ jeho černé brýle mě už začínaly štvát. „Uděláme dohodu.“ Jak mu zacukal koutek, bylo jasné, že se hodně přemáhá, aby to řekl. „Zavezu vás zpátky do Central Parku za tím blonďákem, budu s vámi i na tom místě, kde se ten Parker ztratil, ale vy dvě,“ ukázal na nás ukazováčkem, „se mě budete držet, aby se vám něco nestalo a poslechnete mě na slovo a já pro dnešek nebudu chtít vědět, jak jste se to dozvěděly.“

Bella se na mě podívala. Já přikývla a ona taky.

„Dojednáno.“


 

Děkuju dorianně za opravu. :)

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kate

1)  Kate (05.09.2013 13:14)

Tak se nám to začíná hezky rozjíždět. Těším se na 4. část, když jsi říkala, žes přepisovala. :)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek