Sekce

Galerie

/gallery/Kate-kate-beckinsale-838696_100_100.jpg

Eve se rozhodne jednat a jde po stopách z vidin neznámé ženy. Doufá, že přijde na to, proč právě ona je jedním z pozorovatelů a chce zachránit jeho hlavního aktéra. Díky tomu musí stranou její rozpory s Davidem, protože je jediný, kdo může ji i Bellu odvézt na místo vidiny, protože se o tomhle její nová rodina nesmí dozvědět.

1. část: Snová dezinformace - Eve se nastěhovala k Belle, aby se opět cítila jako člověk, ale před svými sny neutekla. Jednoho však dosáhla alespoň v rezervaci.

12. kapitola – Krvavé střípky

Eve

1. část – Snová dezinformace

Společně s Bellou jsem vystoupila před domem Charlieho. Policejní auto tu ještě nebylo, takže dům byl jen náš.

„Máš hlad?“

Otočila jsem se k Belle a zavrtěla hlavou. Obešla jsem náklaďáček a postavila se pod schody a vyčkala, než odemkne domovní dveře. Nechodila jsem do školy ani čtrnáct dní a nebyla jsem schopná určit jaký den v týdnu právě je. Cítila jsem se díky tomu neuvěřitelně dezorientovaná. Čekala jsem, že uteklo mnohem víc dní.

Stáhla jsem batoh z ramene a vytáhla zápisník, který jsem si vyhradila na dějepis a dolistovala na poslední látku. Díky bohu že jsme se od první třídy učili psát každý den datum a možná ještě větší dík učitelům na forkské střední, že na tabuli psali aktuální datum daného dne, teď už mi bylo jasné proč.

„Dneska je pátek,“ zavolala na mě Bella s úsměvem. „Hurá!“ nadšeně zdvihla ruce. Přikývla jsem.

„A přesné datum?“ Na to se moje nová spolubydlící zarazila. Jak jsem čekala.

„No…“ Zarazila se a upřela na mě zamyšlený pohled. Tápala stejně jako já.

„Osmého října.“ Zaklapla jsem zápisník a otočila se zády k domu. David postával na silnici. Na očích, naprosto nepochopitelně, brýle proti slunci. Ruce měl schované v kapsách své černé kožené bundy, jejíž narovnaný límec mu obepínal bledý krk. Zima jako nám, mu být nemohla, budil tím však dojem opravdového člověka, který se chrání před lezavou zimou.

Bella sešla ze schodů a zastavila se vedle mě. Jednu rukavici měla sundanou a klíč od domu stále svírala v prstech. Možná kdyby zažila jednu zimu u nás, zjistila by, že říjnové počasí je ještě naprosto parádní. Já měla jen tričko s krátkým rukávem a jarní bundu, která mi sotva zakrývala záda. Rozepnutou, holý krk a ruce bez rukavic. Pár holek z našeho ročníku, postávající ráno před vchodem do školy, se při pohledu na mě otřáslo zimou. Možná by jim prospělo, aby zajely na Vysočinu, to by poznaly pořádnou zimu.

„V Port Angeles nebyli připraveni na tak dlouhý pobyt jeho výsosti?“ sykla Bella a zavěsila se mi na paži. Majetnicky si mě k sobě přitáhla a já jí za to byla vděčná. Pořád jsem se na něj zlobila, že mi zatajil docela dost důležitou věc, která mi dosavadní žití ve Forks tak trochu obrátila vzhůru nohama a přitáhla s sebou vzpomínky na doby minulé, bolestivě trýznivé.

„Podivná ozvěna,“ pronesl, ale nevyšel nám vstříc. „Nevšiml jsem si, že bys mluvila, princezno.“ Zatnula jsem zuby a odhodila tašku na zem, ale Bella mě stáhla zpět. Na jazyku jsem měla připraveny spousty českých nadávek.

„Pojď, uděláme si večeři. Až přijede táta, bude mít taky hlad.“ Táhla mě schodům, abych se na něho náhodou nevrhla. Toužila jsem mu smáznout z obličeje ten jeho samolibý úsměv. Nespouštěla jsem ho z očí, ani když mě Bella strčila do domu a vrátila se pro mou tašku.

„Kašli na něj,“ zašeptala mi do ucha a pomohla mi sundat bundu. Stále jsem se dívala skrze žaluzie na ulici. Setrvával na svém místě. Pod tmavé sluneční brýle jsem nemohla vidět, ale byla jsem si stoprocentně jistá, že se na mě dívá, že mě vidí, a hlavně cítí.

Nahodil svůj typický, ještě samolibější úsměv, naposledy na mě kývnul a lidskou rychlostí zašel do změti stromů před Belliným domem.

„Měl v Port Angeles zůstat,“ zašeptala jsem nazlobeně.

„Vsaď se,“ Bella vytáhla z ledničky nějakou plastovou krabičku s mletým masem a postavila ji na linku. Moc jsem se na to netvářila, „že za pár minut bude volat A…“ Taška mi začala vibrovat a spustily se první tóny All The Right Moves od OneRepublic. „…lice,“ dořekla s úsměvem. Opřela se o kraj linky a pozorovala mě, jak si čtu jméno volajícího na displeji.

„Je tu,“ vypálila jsem dřív, než Alice stačila něco říct.

„Je už Charlie doma?“ zeptala se na naprosto nepochopitelnou, alespoň pro mě, věc.

„Ještě ne, Alice, ale on zůstal venku,“ odpověděla jsem zmateně.

„Nechtěla by ses vrátit domů?“ Naprosto každý den mi Alice volala a zkoušela mě dostat zpět do vily, ale já se lépe cítila u Belly. Ve vile jsem musela pořád myslet na Edwarda. Bella mě rozptýlila.

„Raději bych tě chtěla požádat, jestli by mi dala číslo na Irinu nebo Carmen, abych mohla zavolat Edwardovi.“ Hned po tom telefonu, co jsem měla s Lukášem, jsem se rozhodla, že ho nenechám, aby mi znemožňoval s Edwardem mluvit. A proto jsem se během pondělka domluvila s Luckou, a poprosila ji, jestli by mi nemohla domluvit pohovor s Ephraimem Blackem, se kterým se Lucka evidentně docela sblížila. Protože jsem si nedovolila ani doufat, že by se Billy nebo jeho žena, či Jacob předháněli, abych si s jejich příbuzným mohla promluvit.

Nakonec mi byla návštěva povolena. Dostavila se na ni i zamračená Sarah Blacková, která měla dohlížet na naše setkání z druhé místnosti, protože se od zasedání sněmu stav nejstaršího Blacka o něco zhoršil.

„Čeho si žádáš, má drahá?“ zeptal se mě Ephraim mile a nabídl mi místo vedle své postele, ve které ležel. Vypadal mnohem unaveněji než při sněmu. Jakoby zestárl o pár dalších let. Přeci jen tu byl už poměrně dlouhý čas a ten se na něm podepisoval mnohem více než na upírech.

Při tom kratičkém pohledu mi došlo, že jeho čas se krátí, jakoby dodržování smlouvy bylo to jediné, co ho udržovalo při životě, především jeho tělo.

„Zeptat se vás na ten zákaz.“

Tvář se mu zkrabatila v nedůvěřivém pohledu. V modrých očích mu zajiskřila jeho vlčí podstata. „Pokud ti jde o jeho zrušení, přišla jsi marně.“

Přikývla jsem, ale to nebyl důvod mé návštěvy.

„Naše dohoda se studenými je nezpochybnitelná, všichni se zavázali jejím plněním.“

„Já vím. Řekl jste, že má Edward zakázáno se sto let vracet do Forks…“

„To je pravda, má drahá.“ Trochu pookřál, jakoby mu řešení kmenových věcí vlévalo do žil životní sílu. Další mocný nádech pro unavené tělo.

„A že se můžeme spolu setkat…“ Sklopila jsem oči k podlaze. Nedokázala jsem ze sebe dostat svoji žádost. I když byl rozumný

„O Vánocích, to ano, ale mimo území Forks a La Push.“

Nepatrně jsem se usmála. „Takže s ním můžu telefonovat, ne?“ Doposud jsem se při hovorech s Edwardem cítila jako bych porušovala jejich smlouvu. Byl to adrenalin, to ano, ale výčitky svědomí mě stejně pokaždé doběhly stejně rychle jako nadšení, že mluvím s Edwardem. Ephraim se trochu lépe posadil a přimhouřil oči. Nakonec se kašlavě zasmál.

„Zapomínám jak se svět za těch spoustu let posunul vpřed.“

Roztáhla jsem rty v lehkém úsměvu. „I já mám někdy problém to stíhat a to v tom žiju, ale raději bych se chtěla s vámi poradit. Nečetla jsem přesné znění smlouvy mezi vámi a Carlislem, tak jsem si řekla, že se zeptám vás, protože vy jste zřejmě zmocněn jejím vykonáním.“

Ephraim se na mě doširoka usmál. „Jsi chytré děvče, má milá.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Tak bych to neřekla, jsem Češka a Češi hledají ve všem mezírky.“

Na to se už nejstarší Black hlasitě zasmál a rozkašlal se tak, že Sarah Blacková, Jacobova máma, vřítila do pokoje jako neřízená střela.

„Otče!“ přiklekla si a dala mu napít a na mě se trošku pohoršeně podívala.

„Měla bys jít domů, Eve.“ Hodně se snažila, aby to znělo mile. Od toho sněmu se ke mně Jacobova máma chovala dosti chladně, ne přímo nenávistně, ale já byla nejbližší člověk toho, kdo jí napadl syna na půdě, kam neměl nikdy studený vstoupit.

„Ale dej pokoj, Mary,“ odstrčil Ephraim od sebe manželku svého vnuka. „Nic mi není, už dlouho jsem se takhle nezasmál. Tahle maličká se mi moc líbí.“

Sarah se na mě podívala a povolila napětí v tváři, ale ten chlad z ní nezmizel. „Měl byste se šetřit, otče.“

„Já už stejně půjdu, paní Blacková, pane Blacku.“ Potřásla jsem starému alfovi rukou a on mě pevně chytil.

„Sarah, ještě nás tu chvíli nechej.“ Paní Blacková přikývla a rychle se vytratila a Ephraim si mě přitáhl blíž k sobě. „Žiju už dost dlouhou dobu, abych dokázal číst v lidech lépe než ten tvůj upír se svou schopností a ty jsi pro mě jak otevřená kniha, má drahá.“ Nepatrně jsem se zašklebila. Nelíbilo se mi to, když mi to někdo stále opakoval, chtěla jsem být nečitelná, ale vůbec se mi to nedařilo. „Touhle návštěvou jsi určitě něco sledovala.“ Povolil své sevření a já se usadila zpět na židli a nutila se dívat na něj, do jeho očí, které toho viděly mnohem víc než ty moje, i když mi takový kontakt dělá potíže. S Ephraimem to tak hrozné nebylo, naslouchal mi a já věděla, že mu můžu důvěřovat.

„Možná ano, možná ne,“ odpověděla jsem opatrně. Stálo mě to všechny síly, aby se mi hlas neklepal.

„I když nejsem tak silný jako můj vnuk nebo pravnuk, moje mysl zůstává stále mladá, má drahá.“ Souhlasně jsem přikývla, ale říkat mu celou pravdu, se mi nechtělo. „Vidím, že jsi nejistá, ale mně můžeš důvěřovat, u mě je tvé tajemství v bezpečí.“ Trocha pravdy nikdy nikomu neublížila.

„Jde o Edwarda.“ Přikývnutím mi pokynul, abych pokračovala. „Je v Denali, kam ho Carlisle poslal ještě před sněmem, aby tam vyčkal na rozsudek, a včera jsem se dozvěděla, že je tam i můj bývalý přítel.“ Zatnula jsem zuby. Tohle mu prostě musí stačit.

„Předpokládám, že je z něj upír.“ Pohladil mě konejšivě po ruce. „Edward je u svých příbuzných, určitě bude v pořádku, nedovolí tomu novému, aby mu ublížil. I když to jsou upíři, je pár skupin, kterým záleží na jiných svého druhu.“

„To ano, ale Lukáš, tak se jmenuje, byl a určitě je stále velmi okouzlující,“ to slovo mi málem nešlo přes rty.

„Má drahá, upíra jen tak neobalamutíš. Přesto bys měla být na pozoru, a pokud ti mohu dát ještě jednu radu. Nemůžu ti zakázat se se snoubencem setkat o Vánocích, udělali jsme ústupek, který hodláme splnit, tehdy se s ním setkat můžeš, mimo území Forks a LaPush, to je jasné, ale po tomhle by bylo možná lepší, kdybyste se raději sešli někde mimo místo, kde tvůj snoubenec prozatím přebývá, protože nikdy nevíš, jestli ten novorozený na tebe nemá spadeno kvůli dávným křivdám.“

Kousla jsem se do tváře. Ephraim se mi zdál jako podivná kombinace Alice s Edwardem. Přesto byl sám sebou, nenechal se obalamutit.

„Rozumím.“ Vstala jsem a došla ke dveřím, ale Ephraim mě zastavil.

„Měj se stále na pozoru i před tou upírkou, má drahá.“ Unaveně jsem přikývla a odešla od nejstaršího člena kmene s těžkou hlavou.

Alice na druhé straně hovoru dlouho přemýšlela.„Neměla bych to dělat.“ Tak jako pokaždé. Nezlobila jsem se na ni, protože jsem nikomu z Cullenových neřekla, proč jsem jela do rezervace.

„No nevadí. Tak až mi nějaké číslo budeš chtít dát, stav se.“ Ukončila jsem hovor a podívala se na Bellu.

„Nic,“ pokrčila jsem rameny.

„Proč jim neřekneš, že ses domluvila s Jacobovým pradědečkem, že s Edwardem můžeš telefonovat?“

„To kvůli Lukášovi.“ Bella se zamračila. „Alice zřejmě netuší, že o něm vím.“

„Alice si myslí, že nevíš o Lucasovi a ty před nimi děláš, že nevíš, že tam je a že oni to ví?“ Zarazila jsem se a s otevřenou pusou se na Bellu dívala.

„Ještě jednou a trochu srozumitelněji.“ Znovu mi to zopakovala a já se musela zasmát. „Asi tak.“ Bella se taky začala smát.

„Alespoň tu není nuda.“ Daly jsme se spolu do vaření něčeho, co Bella považovala za normální jídlo. Co jsem u ní, si vystačím s toastovým chlebem, plátkem sýra a salátu, americkému stravování jsem stále nepřišla na chuť.

„Necháme učení na zítra,“ konstatovala Bella, když jsem před ní začala zívat. „Jestli si chceš lehnout, klidně jdi, já si půjdu číst, taky nemám na učení náladu. Když se probudíš před osmou, ještě něco podniknem.“ Odevzdaně jsem přikývla.

Charliemu vůbec nevadilo, když jsem se k nim nastěhovala, byl spíše rád. Alespoň prý Bella nebude pořád sama, když je on neustále v práci. Spaní mi nechal nachystat v pokoji pro hosty, který byl naproti pokoji Belly a vedle Charlieho ložnice. Dokonce i u Swanů jsem byla pod dozorem. Nevadilo mi to, oni alespoň neslyšeli každý můj nádech a úder srdce.

Připomínalo mi to pobyt na internátě. Docela příjemnou dobu studií na střední škole.

Uložila jsem se do postele. Bylo teprve půl šesté, ale od té doby, co jsem zpět ve škole a musím si zvykat na trochu jiný řád, jsem schopná spát od osmi večer.

Druhý školní týden byl za mnou a na mě to bylo moc. Americký školský systém se od toho českého hodně liší, a i když jsem si zkusila chodit pár dní na konci roku, začátek toho nového byl náročnější. Ne jen z toho důvodu, že jsem nebyla stále fit, ale i tím, že jsem se snažila učivu věnovat veškerou svou pozornost, což bylo pro mě docela náročné.

Na mobilu jsem si nastavila budík, abych byla vzhůru, kdyby se někdo ozval s tím, že má vymyšlený program na páteční večer. Mike Newton se nechal slyšet, že udělá nějaký mejdan a Lucka se nabídla, že pokud bych se skutečně nudila, mohla bych i s Belou přijít v pátek nebo v sobotu do rezervace, že ty dva dny má smečka docela volno, tak se společně domluvili, že uspořádají táborák a projednou se budou chovat jako obyčejní lidé. Což byl pro smečku naprosto skvělý nápad, ale nepřipadalo mi příliš vhodné, abych do rezervace chodila. Přestože jsem měla s nejstarším Blackem dobré vztahy, s jeho vnukem to už bylo o něco horší a nechtěla jsem vlky ještě více dráždit, do konce školního roku byla ještě poměrně dlouhá doba.

Ani jsem nemusela zatahovat žaluzie. Dny se ve Forks zkracovaly mnohem rychleji než u nás a díky věčně zataženému nebi nemělo sluníčko šanci se skrze neustále vodou nasáklé mraky prodrat.

Tentokrát jsem se ani nemusela moc převalovat, jen co jsem si přitáhla peřinu k bradě, usnula jsem, jako když mě do vody hodí.

Bylo to, jako by mě někdo vytáhnul z mého těla a odtahoval od všeho, co jsem znala, na co jsem zbyla zvyklá a co jsem mohla ovládat.

Je to zase tady! prolétlo mi bolestně hlavou. Neměla jsem možnost si ani povzdychnout.

Chtěla jsem sebou alespoň prudce škubnout, což nemělo samozřejmě žádný výsledek, abych se skutečně ujistila, že se mi to jen nezdá. Proto jsem si to znovu představila ve vlastní hlavě, a až když jsem otevřela oči, byla jsem nucena přijmout, že jsem zpátky. Znovu jsem se objevila v hlavě někoho jiného. Moje přání, aby to skončilo, se nesplnilo.

Když jsem si představila Nikolaje, že jsem ho takhle viděla a mohla mu pomoci, zabolelo mě z toho u srdce, dokonce mnohem více, než když jsem pak zjistila, že už je dávno mrtvý.

Nerozptyluj se! nakázala jsem si a věnovala se pohledu, který upínala dívka, v jejíž hlavě jsem byla uvězněná, na výjev, který viděla, jako bychom u toho byly. Cítila jsem to stejné co ona. Vlhko a hlínu. Tma kolem nás nám stahovala hrudník jako neviditelná pěst, až jsme chvílemi přestávaly dýchat.

Zapraskala větvička. Zaměřily jsme náš pohled do míst, odkud ten zvuk vycházel. Dívka vykročila a já chtěla alespoň na kratičký moment ovládat naše oči, abych se mohla rozhlédnout. Jen pro jistotu, ale ona bezhlavě mířila k tomu místu.

„Nedělej to!“ křičela jsem ze všech sil, ale neslyšela mě. Jako obvykle. Šla jak prase na porážku a já tomu musela přihlížet.

Obě jsme zaregistrovaly tichý hrůzostrašný smích, který se nesl z míst, které byly jen kousek od nás. Rozběhly jsme se vpřed, i když mi můj pud sebezáchovy doslova rval moji podstatu na kusy, abych donutila svého hostitele k rychlému ústupu. Bohužel jsem na nic takového nestačila.

Prodíraly jsme se křovím a nízkými větvemi stromů, šlehajících do našeho obličeje. Já měla nutkání brečet, ale ona mi to nedovolila. Jakoby na tu pichlavou bolest byla zvyklá.

Zakoply jsme o jednu větev a jen tak tak jsme to vybraly, zachytily jsme se o strom, abychom nabyly ztracené rovnováhy. Na kratičký moment jsem si vzpomněla na své první setkání s Jacobem, ale další nelidský skřek mě vrátil do reality a donutil nás, abychom zrychlily a dostaly se na místo. Bála jsem se, co tam uvidíme, protože jsem nějak podvědomě tušila, že se to nebude líbit ani jedné z nás. Jenže pokud tohle byla vize, musela jsem zjistit, kde to jsme a kdy se tohle děje, jestli teď právě, nebo jestli se to stalo či stane.

Prodraly jsme se vším tím roštím a vyběhly na potemnělou pláž, kterou ozařoval měsíc. Paprsky osvětlovaly líně se převalující vlny, které se nechaly unášet proudem.

Támhle! Podívej se tam! křičela jsem na ni, ale pořád mě neposlouchala. Místo, aby šla blíž, ještě je od místa oddalovala. Utíkala. Cítila jsem její sžíravý strach, který jí ochromoval celé tělo. Nemohla jsem jí dovolit utéci.

Potřebuju to vidět! Potřebuju vědět víc! Můj křik vycházel na prázdno. Stále se vzdalovala od toho místa. Jen skutečně těžko jsem přijímala, že se bojí mnohem více než já a nechce s tím mít nic společného, je zmatená ze své schopnosti a pokud má podobné vize jako Alice jen s tím rozdílem, že je přímo v nich, neměla bych se divit, že chce od toho dát ruce pryč a raději takovou schopnost nemít, v čemž jsem ji plně chápala.

Měla bych to zkusit jinak.

Já vím, že se bojíš, začala jsem pomalu, já se taky bojím. Jsem v tom ale s tebou a slibuju, že nikam nepůjdu. Jako by to snad šlo.

Ještě jsme nějakou chvíli utíkaly, až jsme obě cítily únavu, což byl pro mě naprosto nový vjem, při minulé vidině ona utíkala společně s Nikolajem a nevypadalo to, že by se měla unavit.

Pálilo nás v plicích, v hlavě bušilo a nohy jsme měly jak z rosolu.

„Coline…“ Jméno nám vyklouzlo ze rtů, jako by bylo pro ně přímo stvořeno. „Potřebuju pomoc,“ vyslovila svoji prosbu tichounce, když jsme dopadly na kolena do vlhkého písku, který se mazlal jako bahno.

Ucítila jsem slzy, jak se nám začínají klouzat po tvářích. „Nejsi tu sama,“ zašeptala jsem tichounce.

„Když chceš uniknout noční můře, tak se jí podívej do tváře,“ předříkávala si to jako nějakou mantru. Něco na tom bylo, samotnou by mě to nenapadlo.

„Ano, přesně tak,“ souhlasila jsem s ní.

„Jenže to nejde,“ zaštkala a zaryly jsme prsty do té mazlavé hmoty, jakoby tím mohla uniknout z téhle vidiny.

„Musí!“ zakřičela jsem na ni. Lehce jsme s sebou škubly.

„Zvedni se z té země, Mel!“ nařídila sama sobě nahlas.

„Ano Mel!“ Ať tak zkratka znamenala Melanie, Melissa nebo snad něco jiného. „Zvládneš to, musíme tomu přijít na kloub!“ Pomalu jsme se zvedly a neochotnými kroky se procházely po tom kousku země, který byl mezi vodou a lesem, ale nic jsme neviděly, téměř se zdálo, že jsme naprosto někde jinde, že jsme utekly od místa vidiny až moc daleko.

Nebýt jasného měsíce, chodily bychom tu v úplné tmě a v té jsem pociťovala naprosto stejný strach jako Mel. Nebyla ani jedna noc, při které by se mi nezdálo o Victorii. O jejích očích a smíchu. Nesmím na to myslet, nechci brečet, stačí, že brečí Mel.

Mel se trochu srovnala a šla téměř normálně. Nohy se nám i přesto bořily do zmokralého písku, který se lepil na boty. Tiše jsem ji popoháněla a toužila, aby se rozhlédla, ale Mel se dívala jen pod nohy, aby nezakopla.

Ale tohle byla pouze vidina, která skončí a ona se probudí v posteli a já v té své. Jenže všechno vypadalo tak reálně. Cítily jsme jak nám do tváře naráží studený vzduch, slyšely šplouchání vody a mohly se všeho okolo dotknout.

I když se Mel dívala přímo před sebe zakopla, padla do písku a tiše zakňukla. Chtěla jsem brečet s ní, ale na pláč tu rázem nebylo místo, na to bude spousta času, až se probudíme.

„Mel! Zvedej se! Dokud to neuvidíš, tak se neprobudíš!“ Snažila jsem se ji popohánět, i když mě nemohla slyšet. Možná jsem nutila sama sebe, abych se vzchopila, protože jsem byla unavená z toho věčného nebezpečí a ohrožení.

Mel zůstala ležet a slzy jí tekly po tvářích a skapávaly do bláta. „Hlavně se nesmím strhnout, nesmím!“ promlouvala jsem sama k sobě. Bylo by tak jednoduché začít brečet, když vidíte a slyšíte brečet někoho jiného. Je to stejně nakažlivé jako zívání.

Z dálky jsme uslyšely hluk motoru a šplouchání vody. Mel rázem ztichla. Zdvihla hlavu a společně jsme se podívaly na motorovou loďku, která přirazila kousek od nás ke břehu a vystoupila z ní nějaká postava.

Asi šlo u muže. Ramenatého s krátkými vlasy, v dlouhých kalhotách a mikině. Přiklopil dovnitř motor a snažil se vytáhnout loďku na břeh, aby ji nestrhnul proud. Lanem ji přivázal ke stromu, který ležel přes celou plochu písčité pláže od lesa až k vodě. My s Mel jsme ležely na druhé straně, takže nás nemohl vidět. Zůstaly jsme na něj zírat, ale do tváře jsme mu neviděly.

Posadil se na kmen zády k nám a díval se směrem na vodu, ale občas stočil svůj pohled do lesa, který se zdál ještě temnější než před chvílí. Stíny se prodlužovaly, jak mraky pomalu zastiňovaly měsíc. Mel se podívala na potemňující se oblohu a otřásla se strachem. Pohlédla přes vodu a dohlédla přes ni až na její druhou stranu, kde se krčilo pár domků, v jejichž oknech se svítilo.

Byly jsme na břehu jakési řeky, nedaleko shluku domů, zajásala jsem, ale během vteřiny jsem si uvědomila, že mi to k ničemu zřejmě nebude. Takových míst bude kdekoliv na světě tisíce a hledat místo podle toho, že je tam spadený strom, je ještě hloupější a marnější.

„No tak, kde jsi?“ Podívaly jsme se na muže. Mluvil si pro sebe. Díval se pořád okolo sebe a na zápěstí, asi na někoho čekal.

Mel se začala zvedat a mě došlo, co se chystá udělat. „To ani náhodou!“ zakřičela jsem na ni v duchu. Zarazila se, a já zajásala, že mě konečně poslechla, což byl omyl.

Stočila náš pohled k muži, který popocházel před kmenem a tiše vzdychnul, když z lesa vyšla další postava. Musela to být žena, protože její téměř kočičí pohyby se s mužskými zaměnit nedaly. Lehce našlapovala, vůbec se v tom odporném písku nepachtila jak já s Mel. V klidu si tam nakráčela, jakoby šla po vydlážděné cestě.

Mel prudce škubla hlavou, když se mraky roztáhly a měsíční paprsky ozářily břeh proudící řeky a odhalily nám tu ženu. Měla rudé vlasy. Podle mě barvené určitě nebyly, přirozeně rezavé, možná… barvy krve… v duchu jsem se zajíkla, protože její ladná chůze nemohla být jen tak.

Uteč! chtěla jsem zakřičet na toho muže, ale Mel rozhodla za nás, bleskově, jak písek dovoloval, zaběhla do lesa a přikrčila se u stromu, aby na ni nebylo vidět. Cítila jsem se, jak se celá třese, jak se třeseme my. Odpor k vidině měla v každičké buňce svého těla, toužila pryč a já s ní. Najednou mi to nepřipadalo jako dobrý nápad být tu a chtít zjistit víc.

„Čekal jsem tu na tebe.“ Mel se podívala směrem k těm dvěma. Žena k nám stála zády a muž před ní. Byly jsme ale moc daleko, aby Mel rozeznala jeho obličej.

„Jsi hodný.“ Žena se k němu přiblížila a přejela mu rukou po hrudi.

„Chci to vědět, řekni mi to!“ Muži se netrpělivostí třásl hlas.

„Pšt,“ žena mu položila ruku na rty. „Na to je ještě čas.“ Přitáhla se k němu a lehce ho objala a položila hlavu na rameno. Muž ji instinktivně objal.

„Nedělej to!“ zašeptala Mel naléhavě. Vyslovila to, na co bych přišla až vzápětí, kdy žena muže pořádně stiskla a zavrátila mu hlavu. Mel přidušeně vykřikla a sklopila hlavu a rozbrečela se a já plakala s ní, chtěla jsem tomu muži pomoci, ale v Melině těle jsem nebyla nic, jen tichým společníkem, o kterém nevěděla.

Cítila jsem, jak nás něco táhne pryč. Nešlo proti tomu bojovat. Otevřely jsme oči a dívaly se do tmy. Ležely jsme v posteli a zíraly do stropu. Vedle nás ležel ten muž a spal. Mel se posadila a podívala se na muže. Zatřásla s ním.

„Co?“ zeptal se ospale a podíval se na nás. „Co je, zlato?“ Jeho modré oči dosáhly až ke mně, jakoby dokázaly v Mel spatřit mne.

„Nic,“ zalhala Mel potichounku. Muž se posadil a podíval se na ni.

„Skutečně?“

„Ne Coline, jen mě probudila zima,“ a podívaly jsme se k oknu, které bylo skutečně pootevřené. Sice se mu to nelíbilo, ale nakonec přikývnul.

„Dojdu pro deku.“ Vstal z postele a odešel z pokoje. Jen co zmizel na chodbu, se Mel bleskově posadila a otevřela zásuvku nočního stolku, ze které vytáhla malý sešit, ve hřbetě tvořeného spirálou měla zastrčenou propisku, vytáhla ji a nalistovala prázdnou stránku, kam zapsala podivné slovo.

DPHill

Bezradně jsem zavřela oči.


Děkuju dorianně za opravu. :)

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kate

1)  Kate (21.08.2013 18:33)

Můj názor na tuhle kapitolu znáš. ;) Skvělá kapitola.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek