Sekce

Galerie

/gallery/Kate-kate-beckinsale-838696_100_100.jpg

Vraťme se na jednu kapitolu k Edwardovi na Aljašku, který se snaží přijít na to, v čem spočívá Lucasova schopnost, kterou ovládá celý klan a co tím sleduje.

11. kapitola – Kouzlo osobnosti

Edward

Od telefonátu s Eve mi začaly dny splývat a i když jsem si přál jí zavolat, přestože jsem věděl, že bych ji tím rozrušil, toužil jsem slyšet její hlas. Mít alespoň na chvíli pocit, že jsem jí opět blízko. Jenže jsem k tomu nedostal příležitost.

Lucas pokaždé přišel s telefonem a provokoval mě. Nabízel mi ho a opět ho bral k sobě, aniž bych měl možnost se ho dotknout. Byl tak rychlý, stejně tak rychlý jako já, když jsem se stal upírem.

Nejtěžší bylo slyšet, jak Lucasova přítomnost působí na členy Denalijského klanu. Tanyu okouzlil na první pohled, získala dojem, že je její spřízněnou duší, dokonce jsem v nářcích Iriny uslyšel, že pro něj uronila slzu, což Lucase evidentně příliš nezajímalo, jeho mysl byla pohlcena pomstou, naprosto mu zastírala úsudek a mně nedovolila se dostat k jiným myšlenkám.

Jako druhý mu podlehl Eleazar. Upoutala ho zřejmě jeho schopnost, která se zdála naprosto obyčejná, ale pro mě bohužel stále zůstávala ukrytá pod rouškou temných myšlenek novorozeného upíra lačnícího po pomstě k mé snoubence.

Carmen bojovala statečně, ale nedokázala se postavit proti svému druhovi, se kterým strávila tolik let své nesmrtelné existence. Podřídila se, i když to trvalo mnohem delší dobu, než se Lucasovi líbilo, ale i ona nakonec podlehla.

Jediná Irina, má dobrá přítelkyně, ještě stále vzdorovala. Dokonce i po tom dalším hovoru, kdy mi volal David, ale tak nějak jsem tušil, že to byla Eve, která ho donutila vytočit číslo.


Uzavřela se do sebe ještě více, že i já měl problém nahlédnout do jejích myšlenek. Nevyžadoval jsem to po ní, bylo mi jasné, že jedině tak si udrží svoje myšlení.

„Tady máš krev,“ odříkala Tanya jako ve snách a postavila na potemnělý stolek plastový kelímek se zvířecí krví. Nemusel jsem ani moc namáhat čich, abych poznal, že jsem od Lucase dostal další dávku rybí krve. Nejsem vybíravý, ale tohle je jediný druh krve, který si milerád odpustím.

Krev studenokrevných živočichů není vůbec dobrá a už vůbec výživná. Je to nejpodřadnější krev v celém našem vegetariánském jídelníčku. Živil jsem se jí před desítkami let, abych se dostal s Carlislem zpět do jeho rodné Anglie, krysy došly a ryby byly stále lepší než se živit lidskou krví. Byly jen k přežití a poté jsem velmi dlouho dobu musel denně vyrážet na lov, abych ukojil svoji žízeň alespoň trochu.

Na to, že byl Lucas upírem tak krátce, docela se vyznal a silně jsem pochyboval o tom, že to má od Denalijských, takovou věc by mu neporadili, ani kdyby byli sebe víc pod jeho vlivem.

„Děkuju ti, Tanyo,“ zašeptal jsem jemně a rychlým pohybem se přemístil před ni. Překvapeně zamrkala a upřela na mě ten svůj odevzdaný černo-zlatý pohled.

„Jak se ti daří, sestřenko?“ zeptal jsem se opatrně.

„Nikdy jsem nebyla šťastnější,“ odpověděla mechanicky. Sklopila pohled k podlaze a pomalu kráčela po schodech do přízemí. Díval jsem se za ní a snažil se jí promluvit do hlavy, aby alespoň na chvíli měla moc sama nad sebou, aby si uvědomila, že není sama sebou.

Edwarde!

Výkřik mi zazněl v hlavě jak výbuch. Ustoupil jsem krok zpátky a lehce se opřel o stůl. Kelímek s krví se nebezpečně zakymácel, ale já ho zavčas chytil. Před očima se mi mihnul Lucas a vztekle mi kelímek vyrazil z ruky. Odporná krev se rozlila pod schody a já toho vůbec nelitoval.

„Zabiju tě! Teď hned!“ zavrčel v češtině. Ani se nepokoušel o angličtinu. Být člověk, zřejmě by byl rudý vzteky. Pevně mě chytil pod krkem a přitiskl na zeď. Mohl jsem komíhat nohama, ale díky velkému hladu jsem neměl na to náladu.

„Co-se-stalo-tentokrát?“ Jeho stisk mi znemožňoval normálně mluvit.

„Zabiju tě!“ zahučel znovu a druhou rukou mi dal pěstí. Hlasitě jsem vydechl, jak mě síla nárazu překvapila.

„Tohle je naposledy!“ zuřil a mával se mnou jako s hadrovým panákem. Odhodil mě na druhý konec sklepa. Zničil jsem kvůli němu Carmenin porcelánový servis, který musel být starší než já.

„O co ti jde?“ zeptal jsem se s klidem a setřepával z trička poslední kousky střepů drahocenného servisu.

„Vy Američani,“ vyprskl znechuceně. „Tváříte se jako nějaké hvězdy a přitom jste nuly a tak snadno ovlivníte všechny kolem sebe.“ Jen velmi opatrně jsem se pokusil dostat do jeho myšlení, abych věděl, co se stalo, ale zeď, kterou vystavil kolem svého vědomí, nebyla jen tvrdá, ale odrazila mě tak silně, až jsem se otřásl, což u lidí není obvyklé, ale u upírů to značí jediné. Někdo ho řádně vytrénoval, což není snadné, takový upír musí mít velmi silnou vůli, a nebo důvod, proč to dělá.

„Už se o to nepokoušej!“ zasyčel a vycenil zuby. Rudé oči mu zaplály.

„Máš zatemnělé myšlení!“ chtělo se mi vykřiknout, ale raději jsem držel jazyk za zuby.

Lucas se pomalu zklidnil a došel až ke mně. Podíval se mi do očí a pohrdavě si odrfknul. „Kdybych chtěl, udělal bys naprosto všechno, co bych ti přikázal.“ Svaly v celém těle se mi napjaly. Nutkání vmést mu do obličeje posměšek, bylo silné, ale udržel jsem se.

„Tak proč to neuděláš?“ Nasadil jsem kamenný výraz. Lucas se pousmál.

„Chci, aby sis pamatoval každičkou vteřinu tohohle vyhnanství, abys trpěl, že jsi daleko od té…“ polknul poslední slovo, její jméno. „Jakej by mělo smysl tě mučit ve stavu, kdy nevíš, kdo ve skutečnosti seš?“

„Ten pocit pomine a až Eleazar zjistí, co jsi zač, bude první, kdo tě roztrhá na kusy.“ Jeho smích přecházel až do hysterických výšek. Jak začal, tak byl tak rychle uťat jeho vražednou maskou, až jsem začal pochybovat o jeho zdravém rozumu.

„Tohle pouto nepomine nikdy. Bude trvat tak dlouho, jak budu chtít já a ty proti tomu nic nezmůžeš, ty ani ta tvoje pitomá schopnost.“ Ušklíbl se. „Je čím dál těžší nahlédnout ostatním do hlavy, že?“ Okatě se mi vysmíval. Řekl jsem si však, že se jím nenechám vyprovokovat.

„Když si to myslíš,“ pokrčil jsem rameny.

„Já to vím,“ sykl a bleskově zmizel. Dveře na vrcholu schodiště se za ním hlasitě zavřely a já se svezl na zem.

Nevěs hlavu, Edwarde. Jsem tu pořád. Jsem sama sebou.

Narovnal jsem se a zdvihl hlavu ke stropu, kde mi několik metrů nad hlavou v nejvrchnějším patře Denalijského sídla, posílala Irina povzbudivá slova.

Tanya na mé volání vůbec nereagovala, postěžoval jsem si smutně. Usadil jsem se za stůl a upřel pohled na kaluž rybí krve u posledního schodu.

Je v jeho spárech, s tím už teď nic neuděláme. Tak jako Eleazar, mohla bych se pokusit ještě vrátit Carmen.

Nepostaví se proti Eleazarovi, to moc dobře víš. Irina si namlouvala, že něco dokáže změnit, i když moc dobře věděla, že si dává falešné naděje. Chápal jsem ji, chtěla mít zpět svou rodinu, aby byla stejná jako předtím, protože není snadné přijmout mezi sebe někoho nového a ještě někoho, jako je Lucas.

Zítra odjíždí všichni pryč. Zůstaneme tu jen my dva. Slibuju, že tě vezmu na lov.

Děkuju, sestřenko.

Nemáš zač, Edwarde, jsem ráda, že…

Naše komunikace se rázem zpřetrhala. Eleazar s Lucasem ji povolali k sobě. Mluvili spolu šeptem, abych nemohl poslouchat. Bylo mi jasné, že ji ti dva úkolují, jak se mnou zacházet.

I když jsem se toužil vrátit zpět k Eve, i přes výslovný zákaz, měl jsem povinnost ke své rodině. Nemohl jsem nechat své nejbližší příbuzné, aby se nechali ničit někým jako je Lucas.

Teď už jsem chápal, proč Eve nechtěla o svém životě příliš mluvit, pokud ji měl v moci někdo jako Lucas, ani já bych se tím příliš nechlubil. Ublížil jí ještě víc a s radostí mi to naservíroval.

Měj se Cullene, nebo snad Masene? To vaše věčný skrývání ti musí dělat pořádnej maglajz v hlavě, co Platte? Lucas se se mnou mile rozloučil, než společně s Eleazarem, Carmen a Tanyou sedli do auta a odjeli pryč.

Cvakla klika dveří, jen co byli pryč z doslechu. Irina mě vytáhla ven. Po mém řádění na Lucasovi byl v domě zase pořádek a vše zpraveno.

„Nesmím tě pustit z domu,“ odříkala Irina mechanicky. Jen co dozněla poslední slabika, její nepřítomný pohled se ke mně zase vrátil.

„Co je Lucas zač?“ Vyšli jsme z potemnělé chodby do prosvětleného obývacího pokoje. Irina sklopila pohled, jakoby ji ten výjev bolel.

„Kdybych to věděla, pokusila bych se proti němu bojovat, ale…“ Usadila se na prázdnou sedačku. Přisedl jsem si k ní a chytil ji za ruku. „Jenže já nevím, jak to dělá a nemůžu je opustit, je to moje rodina.“ Vysmekla se mi a přitáhla si kolena k bradě. Rázem vypadala jako křehká, jemná blondýnka z mého století, kdy takové dívky byly velmi žádané a mladí gentlemani o ně bojovaly ve vzájemných soubojích na život a na smrt.

„Já vím, Irino, na něco přijdeme.“ Chyběl mi konec devatenáctého století.

„Volala ti Eve,“ zašeptala. Zvedla ke mně svůj zlatavý pohled.

„A můj mobil má Lucas.“ Musel jsem se nadechnout, abych se trochu zklidnil.

„Telefonoval s ní venku, hádali se spolu.“ Přikývnul jsem.

„Tak proto se tak rozzlobil,“ došlo mi až po chvíli jako hlupákovi, který si sedí na myšlenkových pochodech, zároveň s tím jsem si uvědomil, jaký mám problém bez své schopnosti. Nahlas jsem to říct ani přiznat nedokázal. Jen jsem tupě zíral na Irinu

„A…“ Irina se ke mně opatrně otočila a chvíli vyčkávala, jestli může větu dokončit, ale udělal jsem to raději za ni.

„Řekl ti, o čem se spolu hádali?“

„To jsem neslyšela, bohužel.“ zavrtěla hlavou.

Smutně jsem sklopil hlavu a pomalu došel ke dveřím a stiskl kliku. Irina však byla rychlejší a držela ji v ocelovém sevření.

„Nesmím tě pustit z domu!“ zavrčela s odevzdaným pohledem. Ustoupil jsem o krok a přikývnul.

„Nakrmit se ale potřebuju.“ Musel jsem přijít na to, co je Lucas zač dřív, než zničí moji rodinu. Zničil už jednu a já nechtěl, aby se to stalo i té mé, když mám možnost tomu zabránit. A rodina Eve si zaslouží spravedlnost, aby nezemřela zbytečně.

Irina zamrkala a zatvářila se rozpačitě. „Musím tě zamknout, přestože tě to neudrží, ale neporuším tím příkaz.“ Přikývnul jsem a nechal se opět zavřít do sklepa, ze kterého jsem mohl vyjít alespoň na uzavřenou terasu, kam mi Irina každý den donesla zvíře na nakrmení. Lhal bych, kdybych řekl, že mi to vyhovovalo. Potřeboval jsem volnost, pocit svobody, ten pocit při lovení, takhle jsem si připadal jako nemohoucí netvor držený pod zámkem, nadále však nebezpečný s možností bestiálního chování, pokud nedostane svoji krev. Ba co hůř, jako vězeň, kterým jsem nepochybně byl a Irina s tím nedokázala nic dělat. Byla ovlivněna.

„Měl bych Eve zavolat, zkusit to.“

Irina pohlédla na hodiny. „Teď bude ve škole.“

Škola. Málem jsem zapomněl. Měla se zpožděním nastoupit do školy.

Vyčkal jsem víkendu, ale zavolat jsem nedokázal. Nebyl jsem si jist, jestli by to zvedla, David mohl. Zkusil jsem to jemu, ale ozvala se mi pouze hlasová schránka.

Po krátké úvaze jsem v sobotu odpoledne vytočil Carlisleho číslo. „Děje se něco, Irino?“ začal bez pozdravu.

„Carlisle, to jsem já, Edward.“ Zaslechl jsem malé vydechnutí.

„Synu, co se děje?“

„Já se chtěl zeptat na to samé. Kde je David.“ Carlisle si odkašlal. Na nějakou chvíli se odmlčel.

„Chvíli vydrž, vyjdu ven, ať máme soukromí.“ Přikývnul jsem a Irina vyběhla z domu se slovy, že přinese něco k večeři, což v jejím podání znamená, že se vrátí s králíkem či liškou za tři hodiny.

Sešel jsem do sklepa, kde jsem se začínal pomalu cítit jako doma. „Už můžu,“ pronesl Carlisle klidně.

„Kde je David?“

„Na nějaký čas se uchýlil do Jacksonvillu, než…“

„Než…?“

„Než se situace v domě uklidní.“ Víc říkat nemusel. Pochopil jsem.

„Je v pořádku?“

„Samozřejmě!“ vyrazil Carlisle ze sebe překotně. „Po fyzické stránce je zdravá, doporučil jsem jí, aby se pro ten poslední rok vzdala tělesné výchovy, aby se příliš nenamáhala. Nebyla z prvního dne ve škole příliš nadšená, ale…“

„Ptal jsem se,“ přerušil jsem ho hrubě, „jak je na tom…“ zbytek věty jsem nechal viset ve vzduchu. Carlisle si povzdychl.

„Vůbec se na ni nezlobíme, ale ona ani David nám nejsou ochotni říct, co se stalo, a Alice nemá tušení. Je z Davida deprimovaná. Nemůže užívat svoji schopnost.“ Měl jsem chuť ho popohnat, ale ničemu by to nepomohlo. „Rád bych ti řekl více, jenže když nic nevím…“

„Mohl bych s Eve mluvit?“

„To asi nepůjde, synku. Není tady.“

„Kde je?“

„Na nějakou dobu je u Belly.“ Celý jsem se napjal.

„Proč?“ To ticho se mi nelíbilo. „Mám snad zavolat Davidovi?“ Což bylo nemožné, protože mi to nezvedal.

„Edwarde, sám moc dobře víš, že nikoho nesoudím…“ Pohlédl jsem k zamalovanému oknu.

„Eve za to nemůže…“ Carlisle si povzdychl.

„Nemluvím o Eve.“ David. Já hlupák. Bez té své schopnosti jsem úplně k ničemu. S Davidem po boku, ji ani nepotřebuji, protože do něj vidím i bez ní, ale za posledních pár let, co jsme se neviděli, se začal měnit, stále jsem si myslel, že za to může to dlouhé odloučení, přeci jen je můj potomek, to já ho stvořil, dal mu šanci na druhý život a měl bych se o něj starat, ale krátce předtím, než začalo to celé bláznovství s knihami, se prostě sebral a odešel. Věděl jsem, že si jednoho dne půjde svou cestou, ale do mé rodiny nechtěl, nechtěl ji poznat, hlavně, když se dozvěděl, že i Alice s Jasperem mají nějakou schopnost.

„Carlisle…“ Usadil jsem se na poslední schod. I po týdnu mě v nose dráždila odporná vůně po té rozlité rybí krvi.

„Jak jsem řekl, nikoho nesoudím.“ Ale někteří se prostě upíry neměli stát. Jako bych poslouchal jeho vnitřní hlas, i když jsem ho přes telefon zaslechnout nedokázal.

„Pokusím se ho kontaktovat,“ rozhodl jsem rezignovaně.

„Eve necháme u Belly, přeci jen potřebuje být i mezi obyčejnými lidmi.“ Jenže Bella není obyčejná! Chtělo se mi zařvat, ale raději jsem opět pomlčel. Charlie byl obyčejný, ale Bella ne. Byla stejná jako Eve. Naprosto normální holka, která se musí prát s tím, že má schopnost, kterou po nikom nechtěla.

„Vyčítáš mi Davida.“ Carlisle v telefonu ztichnul. Mohl jsem slyšet zvuky v okolí domu.

„Vytahuješ najednou spoustu věcí, Edwarde. Prvně se musí vyřešit ta situace s tvým trestem a ochranou Eve a až pak můžeme řešit tvého potomka.“

„Odkládáš to už šedesát let, Carlisle.“

„A ty jsi zase příliš kousavý. Ukonči prvně jednu věc, než se začneš šťourat v další. Postavil jsi mě a celou naši rodinu do špatného světla.“ Ztuhnul jsem. „Já doufal, že mi důvěřuješ natolik, aby sis uvědomil, že se o nás dokážu postarat. Na co mi je uzavírání mírových smluv, když je nedodržuješ? Copak nechápeš, že v téhle době se musíme chránit ještě víc než kdykoliv předtím? Kdo mě přemluvil k tomu, abychom se do Forks nastěhovali?“

„Kdyby tam Bella nebyla…“ vysoukal jsem ze sebe.

„…tak bychom zase odjeli?“ zeptal se popuzeně. „Chceš to svést na ni, že se rozhodla stejně? Ach Edwarde, copak jsi nepochopil moje rozhodnutí? Já se nechal přemluvit jenom proto, že jsem byl smutný z toho, že trávíš svůj veškerý volný čas se svým potomkem, a pokoušíš se ho naučit něco, co sám moc neovládáš, abys oddálil dobu, kdy by sis musel přiznat, že nebýt toho novorozeného, jsi nic pořádného ve svém lidském a upířím životě nestvořil. Chtěl jsem ti ukázat, že když se budeš trochu snažit, i ty si dokážeš najít tu pravou, byť to trvá trochu déle, Edwarde. A když sis ji pak konečně našel, musel jsi popustit tu svoji uzdu jako v jednačtyřicátém a celé to zase pokazit. Měl jsi dát na moji radu. Podívej se, kde jsi teď. Jsi pryč, Eve je tu sama, odpykává si trest, který je pro ni až příliš krutý, má za hlídače někoho, kdo ji evidentně trápí víc, než ten trest a ty jsi ten, kdo jí přidal ještě druhý trest a mě jen ukazuješ, že mi stále nedůvěřuješ a trestáš mě za to, že jsem ti nedovolil se živit lidskou krví.“

„Chráním svoji rodinu,“ zavrčel jsem. Jeho obvinění se mi ani za mák nelíbila. „Nechtěl jsem, aby se Eve cítila špatně kvůli Emmettovi a zároveň ji chtěl chránit samu před sebou.“

„Což byla chyba!“ Překvapeně jsem s sebou cuknul, když jsem zaslechl Davidům hlas nad svou hlavou.

„David?“ Carlisle byl ozvěnou mých vlastních myšlenek.

„Zavolám později, Carlisle.“ Ukončil jsem hovor a pomalu se otočil. David stál ve stínu asi tři schody pode dveřmi a za jeho zády vykukovala zděšená Irina. Evidentně se mi snažila poslat myšlenku už dávno, ale díky Davidovi to nešlo, a právě kvůli tomu jsem ji poslal k Eve. Aby neměla možnost ublížit sama sobě ještě víc.

„Masene, ty jsi takovej neskutečnej vůl!“ zavrčel. Otočil se k mé sestřence. „Raději se kliď, blondýno!“ syknul a zase se obrátil ke mně. Irina na nic nečekala a raději odešla, bylo toho na ni taky moc.

David bleskově seběhl schody a zapíchl mi prst do hrudi a nelítostivě se na mě podíval, jako ostatně pokaždé, když jsem mu vysvětloval, že krmit se lidmi a brát jim životy není jediný způsob naší obživy.

„Davide…“

„Vola zbytečně urážím, když ho s tebou srovnávám!“ Cvaknul přede mnou svými zuby. „Jsi větší průserář než já! A já se zase nechal umluvit!“ Strčil do mě a já si sednul na židli.

„Co tu děláš?“ vypadlo ze mě po chvíli, když jsem ho sledoval, jak přechází před mou židlí jako lev v kleci a jeho oči jsou opět rudé jako krev. Zase se neudržel.

„Snažím se vzpamatovat ze tvé lidské ženušky!“ štěknul a konečně se usadil na druhý schod a upřel na mě ten svůj upírský pohled. Z barvy jeho očí jsem dostal šílenou žízeň a bohužel si vzpomněl na chuť jeho krve, jediné lidské, jakou jsem za svůj upíří život ochutnal.

„Neříkej mi, že jsi nesvůj z Eve.“ Narovnal se a lehce se ušklíbnul.

„Já nejsem ten pravý, abych ji uklidňoval, když se dozví, že z jejího bývalýho je upír.“ Hlasitě jsem polknul a David se zamračil. „Takhle naše dohoda nezněla!“ Bleskově se postavil. „Jen hlídat, ne řešit ty podělaný lidský věci. Dohodli jsme se, že když nebudu muset mezi tvoje upíry, tak budu vegetarián!“

„Což ti nevydrželo,“ pronesl jsem klidně a pevně, ale David hlasitě zavrčel.

„Tak hele…!“ Napřáhnul ukazováček a já se pomalu postavil.

„Měli jsme spolu dohodu, Davide,“ pronesl jsem pevným hlasem. „Do ničeho jsem tě nenutil, dobrovolně jsi souhlasil.“ Stanul jsem před ním. „Neudělal jsem nic, co bys nechtěl a pak jsme spolu uzavřeli dohodu, a já tě teď požádal pouze o laskavost. Jako přítele, nedal jsem ti to rozkazem.“ Dosednul na schod a zavrtěl se. Rázem tím skončily roky pacifického přístupu k němu, možná jsem si něm chtěl vybít vztek za předchozí rozhovor s mým stvořitelem, ale v něčem měl pravdu. Strávil jsem s Davidem spoustu let, abych ho naučil našemu způsobu životu jen s tím výsledkem, že ještě více zahořkl a znelíbilo se mu naše stravování.

„Chci…“ Stisknul rty. Tímhle stádiem jsem si s Carlislem prošel taky, on to zkusil též nenásilně a vyšlo mu to a proto jsem to zkoušel také, ale každý novorozený je jiný a každý potřeboval zvláštní způsob zacházení.

„…volnost?“ zasyčel jsem. „Neměl jsi ji snad celé roky? Co ti udělá pár měsíců mezi našinci? Zvláště s těmi, se kterými sdílíš stejnou stravu?“

„Nesdílím!“ zavrčel a rychle vstal. Byl o hlavu vyšší, ale to jen díky tomu, že byl nejméně dva schody nade mnou.

„Život jsem ti dal a můžu ti ho zase vzít!“ zavrčel jsem a Davidovy rysy povolily. Nelíbilo se mi, že musím být tak krutý, ale musel jsem si u něj zjednat respekt.

„To bys neudělal.“ Na vteřinu jsem spatřil v jeho očích strach.

„Stvořil jsem tě, samozřejmě, že to můžu udělat. Porušil jsi smlouvu a musíš být za ni potrestán, tak jako i já přijal svůj trest za porušení smlouvy s vlky z La Push.“

„To neuděláš,“ zašklebil se.

„Dej mi svůj telefon.“ Zamračil se. „Hned!“ Neochotně ho vytáhl z kapsy a já vytočil Alicino číslo.

„Edwarde!“ vypískla Alice nadšeně a úlevně zároveň.

„Ahoj sestřičko.“

„On je u tebe,“ dostala ze sebe podrážděně a já jí ten tón ani nevyčítal.

„Však to víš.“

„Konečně,“ vydechla spokojeně.

„Chápu tě, Alice, musíme se na něčem domluvit.“

„Jen ho neposílej zpátky, moc tě o to prosím. Jeho chování se odposledka zhoršilo. Bral tu tvoji prosbu až příliš vážně!“ Zpražil jsem Davida pohledem a poslouchal sestru, jak si na mého potomka ztěžuje. Teď jsem Eve plně chápal, že nechtěla být ani s ostatními.

„Řekni Carlislemu, že…“ Denalijští jsou v potížích, ale raději jsem to slovo polknul a nevypadalo to, že Alice ví, co jsem chtěl říct.

„Ano…?“

„Promluvím s ním, vy zatím dohlédněte na Eve tak, aby se cítila dobře. Nechci, aby se kvůli té smlouvě s vlky rozrušovala ještě víc. Pokusím se jí zavolat.“ Ukončil jsem hovor a přísně pohlédl na Davida.

„Koupelna?! To jako vážně? Myslel sis, že potom, svoji žádost přehodnotím?“ A bezmyšlenkovitě jsem mu jednu vrazil. Ani se nepohnul, ale zamračil se a prudce proti mně mrštil vlnu své schopnost, čímž ochromil tu moji, ale ani přesto se ani na vteřinu nezatvářil jako vinný. „Chtěl jsi po mně, abych ti zachránil život, řekl jsem ti pravdu a ty jsi souhlasil. Dlouhé roky jsem byl s tebou, jenom proto, abys v tom nebyl sám a považoval jsem tě za přítele, u kterého jsem hledal pomoc, když se moje snoubenka ocitla v nebezpečí a já ji kvůli své neuváženosti nemohl chránit. Ty jsi jako přítel souhlasil, ale opět jsi jako přítel zklamal. Jenže já už nebudu tak hodný. Žádná žádost, tohle je prostě rozkaz! Přikazuju ti jako tvůj stvořitel, aby ses vrátil do Forks, kde budeš Eve ochraňovat před upíry, kteří by ji ohrožovali na životě, dáš jí prostor, aby mohla normálně žít. Když ti něco přikáže, prostě půjdeš a uděláš to! Budeš to dělat, dokud se nevrátím! Je ti to jasné!“ Pevně jsem mu stiskl rameno.

„Ano,“ procedil skrze zaťaté zuby. Vysmekl se mi a pomalu vycházel ze sklepa.

„Davide!“ zavolal jsem a on se zastavil. „Naše dohoda ohledně krmení stále platí! Svůj trest jsi dostal, ale dohoda běží dál!“

„Ano,“ syknul a za jediné lidské mrknutí oka byl pryč a na druhé se přede mnou objevila Irina.

„Ty jsi stvořil upíra?! Kdy?“ Unaveně jsem se posadil na židli a pohlédl na Irinu. Rázem to všechno na mě dolehlo jako na člověka. Fyzicky jsem se cítil na to, abych uzvedl autobus, ale psychicky jsem se cítil vyčerpaný.

„To už je dávno.“ Přimhouřila oči, jakoby mi říkala, že tohle u upírů nic neznamená. „Během druhé světové války jsme se Carlisle rozdělili, abych se pokusil žít sám. Toužil jsem se stát vojákem, protože během první světové jsem byla ještě příliš mladý upír a Carlisle nechtěl riskovat, že budu jako jiní novorození z té doby, kteří naprosto propadli vůni lidské krve. Carlisle zůstal v Anglii, aby tam dělal doktora na bojišti a já přeplul zpátky do států, kde jsem se přidal mezi letce. Do boje jsem se pořádně ani nedostal, teprve až v jednačtyřicátém, když mě převeleli týden před útokem na Pearl Harbor. Bohužel mě sestřelili poměrně brzo a já havaroval do moře, nedaleko potápějícího křižníku, odkud se mě podařilo vytáhnout jednoho vojáka. Měl tři průstřely a umíral. Prosil mě, abych ho zachránil, že ještě nechce zemřít. Nabídl jsem mu, že z něj udělám upíra. Zprvu nevěřil, ale když jsem mu ukázal pár kousků, souhlasil a já ho kousnul. Nebylo těžké zmizet, spousta těl se dodneška nenašla, takže nikdo nehledal ani nás.“ Irina došla až ke mně. Položila mi bradu na rameno a ruce mi sepjala na hrudi.

„O tomhle jsem nevěděla,“ zašeptala mi do ucha.

„Prosil jsem Carlislea, aby o tom nikomu neříkal. Snažil jsem se dlouhá léta Davida vychovat, ukázat, že upír dokáže žít i bez lidské krve, ale nikdy se s tím nesrovnal. Tohle nebylo poprvé, kdy porušil naši dohodu. Tedy, poprvé ji porušil, potom, co mi na týden utekl, když jsme se vrátili od mé rodiny a vyvraždil jeden statek a já s ním udělal tuhle dohodu.“

„To všechno je kvůli Lucasovi,“ zavrčela Irina. „Nebýt jeho, žijeme si dál naprosto normálně.“ Podíval jsem se na ni.

„Proto musíme přijít na to, kdo převezl Eve do Forks a jak je možné, že Tanya narazila právě na Lucase. Tohle nemůže být náhoda.“ Sestřenka se usadila na schod přede mnou. V očích jí jiskřilo poznání.

„Ty si myslíš, že to někdo plánoval? Lucas?“ Zavrtěl jsem hlavou.

„On není ten typ. Je příliš zaslepený pomstou.“

„Jiný upír?“ zeptala se šeptem, jakoby nemohla uvěřit tomu, že nějaký našinec je schopen takové zvrácenosti.

„Stvořitel.“

„Promiň, ale nejsem Bill Comton z Pravé krve a nemám databázi upírů a jejich stvořitelů,“ pronesla Irina kousavě. Se zdviženým obočím jsem se na ni podíval.

„Lidi mají docela dobré nápady.“

„To bylo myšleno jako vtip.“ Lehce jsem se pousmál a vstal ze židle a nabídl ruku Irině. Společně jsme vyšli do patra. Zamířili jsme do Eleazarovy pracovny. Dům se bez ostatních zdál tak děsivě prázdný. Tesknivě tichý, ale svým způsobem hřející, hlavně bez Lucase.

„Máš nějaký konkrétní důvod být tady,“ zeptala se Irina, když jsme společně stanuli na prahu do Eleazarovy pracovny, kam dopadaly poslední dnešní poslední sluneční paprsky, kterých bylo na Aljašce v posledních dnech pomálu.

„Nezapisoval si náhodou Eleazar někdy záznamy o upírech, se kterými se setkal?“ Irina se vítězně usmála. Překročila práh a vtančila do pracovny. Odhodlaně dotančila až ke knihovně, kde bylo spoustu výtisků vázáno v pravé kůže a většina z nich byla silně ohmataná.

„Má tu katalog schopností všech upírů, který prošli skrze jeho „ruce“ - dar.“ Trvalo nám mnoho hodin, než jsme v nespočtu deníků nalezli nějaké vodítko k Lucasovu daru. Slunce zapadlo a okolí domu pohltila tma a my si museli na drobná písmenka psaná ozdobným písmem a smaragdovým inkoustem, posvítit, protože ani naše dokonalé oči nedokázaly odlišit barvu zaschlého inkoustu od tmy.

„Já hlupák!“ Chytil jsem se za hlavu a díval se do zápisníku z roku 1679. „Irino, podívej se.“ Přistrčil jsem jí deník před oči.

,Moje cesta do okolí Sieny měla úspěch.′“ Začala číst nahlas. Byla stejně napjatá jako já. „,Z doslechu mě sem přitáhla upírka, který byla obdařena jistým darem, který nikdo nedokázal popsat, protože si ani neuvědomovali, že ho na ně použila. Což mě na tom lákalo ještě více.

Mladí muži se od ní vraceli s odevzdaným pohledem. Dokázali pak bez vnějšího důvodu zabít nejlepšího přítele, bratra a dokonce i vlastního potomka.

Pozoroval jsem upírku několik dní než jsem se dostal do takové blízkosti, abych její dar dokázal rozeznat.

Živila se lidskou krví, ale aby předešla přebytečnému množství těl. Pouštěla jim žilou. Živila se ze řezných ran a měla tak nekonečné množství krve, aniž by na ni někdo přišel a mohl ji z něčeho obvinit, protože po nedávných událostech na jihu Španělska ustanovili Volturiovi nové pravidlo, že po dobu jednoho století se nesmí upíři pohybovat ve větších skupinách a místo pobytu musí často měnit a dbát na pečlivé ukrývání těl.

Upírka svým darem ovlivňovala své oběti a ty pak měly dojem, že k řezným ranám přišly samy a nijak se jimi nezabývaly.

Siréna.

Ještě nikdy jsem se nesetkal s upírem obdařeného takovou schopností. Moc cokoliv přikazovat lidským bytostem. Nařizovat jim, co mají dělat, i když jim nešeptá do ucha a nevede jim ruku. Bylo to neuvěřitelné setkání s něčím, čeho se lidstvo bálo, i když to byla pouhá řecká báje z pera blázna.. Vidět skutečnou Sirénu a ještě jako upírku, bylo neskutečné. Neodvážil jsem se více přiblížit, abych náhodou neokusil její schopnost na vlastní kůži.′ Víc tu jako není?“ Irina zuřivě listovala v deníku. „Jak ho máme zastavit? Jak mu zarazit to jeho ovlivňování. Chal a Siréna v ženském rodě?“ Podívala se na mě, jako bych znal odpověď.

No tak! Konečně jsem uslyšel její myšlenky. Davidova schopnost konečně vyprchala, když ji na mě při té ráně pěstí mrštil.

No ano, že mě to nenapadlo dříve! Zajásal jsem v duchu.

„Doteď jsem ti nemohl číst myšlenky.“

„A to jako proč?“

„David disponuje schopností, která…“ hledal jsem ty správná slova, „anuluje…,“ nakrčil jsem horní ret, protože mě jiné slovo ne a ne napadnout, „veškeré schopnosti v jeho okolí. Já nedokážu nikomu číst myšlenky, Jasper ovládat emoce a Alice vidět budoucnost.“

„Někdy si říkám, že je báječné, že žádnou takovou schopnost nemám. Byla bych pak moc žádaná.“

„Jde o to, Irino, že David svou schopnost užívá bezděčně, nemusí se snažit, aby ji vyvolal, je jeho součástí, stejně jako ta Bellina.“

„Takže David je jako Bella, jako štít?“ Překvapeně jsem se na Irinu podíval.

„No vidíš, takhle jsem nad tím ještě nepřemýšlel.“ Jejich schopnosti byly svým způsobem stejné. „Taky svou schopnost používá bezděčně, ale pouze na svoji osobu a podle knihy by po proměně, pokud tomu můžeme důvěřovat, dokázala zaštiťovat i jiné, ale David dokáže na někoho mrštit svoji schopnost tak, že druhému ochromí tu jeho, takže ji po nějakou dobu nemůže používat.“

„On ji po tobě…“ podívala se na mě stylem, jakoby tomu sama nevěřila, „jen tak… jakože… hodil?“ Přikývnul jsem.

„Nedokážu to popsat jako Eleazar, ale asi jo.“

„Jenže jak vysvětlíš, že Carmen i Eleazar po nějaké době, když byl Lucas pryč, se začali pomalu vracet k sobě.“ Přitáhl jsem si Eleazarův deník k sobě. Chvíli v něm listoval, ale jiné záznamy o Siréně jsem nenašel. Zřejmě se nedovažoval k ní znovu přibližovat a v následujících staletích už neměl potřebu ji hledat a zapadla v jeho vzpomínkách, což byla docela chyba, ale kdo by počítal s tím, že potká někoho se stejnou schopností o několik staletí později.

Musel jsem si odfrknout, David a Bella byli stejný případ. Dva případy v docela krátké době, teď už jsem si byl skutečně jist, že tohle není náhoda.

„Je novorozený,“ pronesl jsem pomalu.

„To jako, že nemá takový vliv?“ i Irina zvolila pomalou řeč, jakoby se snažila, aby to pochopila o něco rychleji.

„Ještě s ní naštěstí nedokáže asi tak dobře pracovat jako pravá Siréna, teprve se to učí.“

„A vybral si k tomu naši rodinu,“ zavrčela vztekle a vycenila na mě zuby. Oči jí zaplály bojovným plamenem.

„No jasně, protože jste naši nejbližší přátelé, máte s námi rodinné vztahy. Lucas musel vědět, že je Eve u nás, a proto si vybral právě Tanyu a vás.“ Irina se zamračila. Ani trochu se jí nelíbilo, kam moje úvahy směřují.

„Jenže musí dělat s těmi, kdo Eve přepravili k vám,“ dokončila moji myšlenku. Neochotně jsem musel přikývnout. „Pokud přemýšlíme stejně…“

„…napadá nás jediný upír, který je tak posedlý schopnostmi.“ Podívali jsme se na sebe.

„Aro,“ pronesli jsme synchronně. Pod návalem té informace jsem se usadil na židli. Zavřel jsem oči a vzpomínal na Eve, když jsem ji naposledy viděl. V bílém nemocničním povlečení, jak se téměř ztrácela a její mysl byla temná, nebylo v ní nic, čeho bych se mohl chytit a Emmett utekl dříve, než bych se mohl do jeho hlavy podívat.

„Nemůžeš z toho obvinit Ara nebo snad celou trojku!“ vyjekla Irina a zatřásla se mnou. „To by se rovnalo sebevraždě. Každý upír, který se proti nim v posledních letech postavil byl zabit.“ Irina si vedle mě klekla, ale já uhýbal pohledem. „Nemáš žádný důkaz, je to pouze náš odhad. Je to stejné jako bys v lidském světě obvinil strážce zákona z jejich porušování.“

„Takový je už svět, Irino, a pokud s tím neuděláme nic my, tak kdo?“ Irina sklopila hlavu. Kdyby mohla plakat, vyplakala by si ty své upřímné oči.

„Přišla jsem o matku, zbyly mi jen sestry a i ty teď ztrácím. Chci je zachránit, bez nich, by moje nesmrtelnost nebyla k ničemu.“

„A já chci chránit tu svoji. To máme stejné, jen chci vědět, proč musela zemřít rodina Eve a ona se objevila u nás. Pokud jsou v tom Volturiovi…“ Nedokončená věta se nad našimi hlavami snášela jako Damoklův meč.

„Myslíš si, že by potrestali sami sebe? Za to, že se nakrmili na třech lidech? Edwarde, probuď se, ne každý z nás je vegetarián. Je to naše přirozenost a to, že se vládci chtěli pobavit, jim nemůžeš brát.“ Neochotně jsem přikývnul.

„Lucase, ale obvinit můžu.“ Irina zpozorněla. „Nebude to lehké, když nás může ovládnout.“ Souhlasně přikývla a začala rychle uklízet deníky zpět na své místo a otevřela okno, aby trochu vyhnala náš pach a vpustila dovnitř trochu denního světla nového dne na Aljašce.

Popošel jsem k oknu a vyklonil se, abych se rozhlédl po zelené krajině, které se za pár týdnů zasype obrovskou vrstvou bělostné sněhu. Irina mě jemně zatahala za tričko a její pohled postrádal něco z její osobnosti.

„Nesmím tě pustit z domu.“ Lehce jsem se na ni usmál a vzal její ruku do svých dlaní a políbil ji na hřbet pravé.

„Vždyť to vím moc dobře, sestřenko.“ Přitáhl jsem si ji do obětí a nepřestával se usmívat. „Vím to a nehodlám odejít.“ Ne, dokud tomu nepřijdu na kloub. Dokud vím, že je Eve v bezpečí a dokud Volturiovi sedí na svých trůnech a pohrávají si s lidmi.


 

Děkuju dorianně za opravu. :)

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

2)  Jalle (02.08.2013 20:38)

Kate

1)  Kate (29.07.2013 19:39)

Noo, teda to bylo něco! Konečně někdo přišel na to, že v tom hrají velkou roli i Volturiovi. CO s tím Edward udělá? Musí to přece říct Carlisleovi, když Eve jim to doteď neřekla, aby ji ochránili. Co se bude dít dál? Nevycházím z údivu a jsem zvědavá na další kapitoly. A David? Snad už Edwarda poslechne a dodrží dohodu. A Lucas? Toho bych nejradši !!! Konečně Edward s Irinou odhalili, jak Lucasova schopnost funguje a snad s tím něco udělají, mohli by ještě obrátit Carmen na svou stranu, ať dají Lucasovi, co proto. Skvělá kapitola, Nikol. A doufám, že tu bude brzo další. :)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek