Sekce

Galerie

/gallery/Kate-kate-beckinsale-838696_100_100.jpg

Neshody mezi Edwardem a Ev pokračují. Hádka se zvrtne a schopnost Ev se projeví, z čehož je velmi nesvá jak ona, tak i ostatní. Carlisle se rozhodne zatelefonovat svému příteli Eleazarovi, aby se přijel podívat na schopnost nového člena rodiny. Jenže… přál by si někdo takovou schopnost?

8. kapitola - Telefonát

Uvnitř pokoje bylo útulno. Dokonce uklizeno. Nikde se nic neválelo, ani po zemi, ani po stole. Všechno bylo úhledně porovnané v policích. Dokonalé komínky. Trochu mě to překvapilo. U kluka bych čekala nepořádek. Znala jsem to od svého mladšího brášky. Hračky po celém koberci a hrozilo, že v nestřeženém okamžiku na něco šlápnete.

„Tak mluv,“ zašeptal, ale ani se neotočil.

„Nechci, aby ti to dělalo nějaké potíže a jestli jo, tak tam nemusíš letět. Nějak se tam dostanu sama a raději tam zůstanu, pokud ti tak moc vadím.“ Nechtěla jsem být zlá, jenže jsem nechtěla být někomu na obtíž, anebo dokonce vlezlá. Nerada se doprošuji, a pokud to není opravdu nutné, tak to nedělám.

„Nedělej ze sebe chudinku.“

„Tak promiň, že žiju,“ vyštěkla jsem naštvaně. „Na tohle nemám náladu. Vím, že se nepohodneme, ale takhle hnusnej fakt být nemusíš. Toho jsem si už užila dost a od tebe to nebudu poslouchat.“ Otočila jsem se na patě a mířila ke dveřím, už jsem i držela kliku v ruce, ale Edward najednou stál přede mnou. Měl opět zlatavé oči. Musel být na menším lovu pouze v okolí domu.

Bez řečí vzal mou tvář do svých dlaní. Netušila jsem, co to dělá, ale pochopila to vzápětí, kdy jeho chladné rty začaly drtit ty moje.

Jiný holky na mém místě by si to nechaly líbit, dokonce by se dožadovaly přídavku. Jenže tohle jsem byla já a ne jiný holky. A mně se to určitě nelíbilo.

Snažila jsem se mu vytrhnout, ale moc to nešlo. Měl sílu, upír. Rty jsem neměla jen jako ve svěráku, ale i v mrazáku zároveň. Jeho byly tak studené, že mi chlad postupoval po páteři a celá jsem se rozklepala. Bojovala jsem o to, aby mě pustil, aby mě nechal na pokoji, jenže to nešlo. Srdce mi bušilo až v krku. Tohle nebyla rozkoš, ale strach. Strach z toho, že se přesune na krk a zakousne se do něj, jako Victorie v noci.

Edward náhle ztuhnul, sevření povolilo. Oddálil se a já pozorovala, jak se mu zavřely oči. Najednou byl na podlaze. Ležel tam jako bez života. Ani se nepohnul. Bezmocně jsem vykřikla a couvala k oknu. Srdce mi bušilo jak splašené. Úplně jsem ztuhla na místě a tupě hleděla na Edwarda ležícím hned vedle dveří, kterými se přiřítil Carlisle.

Prvně se podíval na mě, a poté na Edwarda. Okamžitě ho prohlížel. Zvednul jeho bezvládné tělo, aby jej položil na sedačku, u které jsem stála já, stále ztuhlá.

„Co se…?“ Esmé nedokončila otázku. Jenom přihlížela, jak jejího syna kontroluje manžel. Za ní se objevili Jasper s Emmettem a Alice, která nevypadala příliš nadšeně.

„Já… já… to ne… nevím… já za to… nemůžu za to…“ vykoktala jsem. Čtyři páry očí mě sledovaly. Nebylo to příjemné. „To… nechtěla jsem…“ Alice se prodrala do pokoje. Objala mě.

„Nic mu není,“ prohlásil Carlisle. „Jen si chvíli pospí.“

„Pojď, Ev, půjdeme k tobě,“ špitla Alice.

„To jsem nemohla být já,“ zašeptala jsem. „Nemohla, to já neumím.“

„Měl bych zavolat Eleazarovi,“ konstatoval Carlisle a odešel k sobě. Esmé přikývla a šla s ním. Jasper s Emmettem na mě koukali jako na boží zjevení.

„Páni, divoženko, ty jsi ale dračice!“ vykřiknul nadšeně Emm. „Takhle Edíka uzemnit! To se nepovedlo ani Belle!“

„Emmette, sklapni,“ snažil se ho zklidnit Jasper. Alice mě odváděla pryč. Musela jsem se ohlédnout. Vidět Edwarda spát, to bylo vážně něco neuvěřitelného. I když jsem to viděla na vlastní oči.

„To nejde, brácha, tohle se musí vyfotit,“ zajásal Emmett a odběhnul.

Bylo toho na mě moc. Alice mě odvedla vedle do pokoje. Usadila na postel a zůstala stát přede mnou. Dlouho mě jen pozorovala a nic neříkala. Nakonec se posadila vedle a objala mě. I když jsem se klepala zimou, nechtěla jsem, aby mě pustila. Potřeba něčí blízkosti byla hodně velká.

„Takže je to pravda,“ prolomila jsem ticho. Alice přikývla. Zhluboka jsem dýchala a zpracovávala to.

„Nic to není, Ev. Nikomu nic není. Jen spí. Nečekala jsem, že to takhle skončí.“

„Tam dole v obýváku. Připravovala jsi mě na to.“

„Ano, viděla jsem, že tě políbil, ale ne dál. Netušila jsem, že skončí spící.“

„Spíš jsi chtěla zjistit, jestli to opravdu umím.“

„Já ne,“ špitla.

„Edward?“

„Ano.“

„Došlo mu to?“

„Ano. Řekl mi to. Řekl mi, že když se ti díval při tom snu do hlavy, tak to bylo jiné, než při obyčejném hovoru. Úplně ho to v tvé hlavě zavřelo a nechtělo pustit. Bojoval s tím, ale s takovou překážkou nepočítal.“

„Takže moje řeči se nakonec staly skutečností,“ prostě jsem konstatovala. Vzpomněla jsem si na tu chvíli, kdy jsem mu řekla, že když mi vleze do hlavy, tak ho tam zavřu a nepustím. „Jenže já nevěděla, že to jde.“

„Hele, nic mu není. To je pozitivum. Chtěl si jenom být jistý, že se mu to nezdálo.“

„Ale proč byl tak hnusnej, co jsem mu udělala?“

„To nevím, to se ho budeš muset zeptat sama.“ Jenže když jsem se na ni podívala, spatřila jsem tam něco, co napovídalo, že neříká zrovna pravdu.

„To ne. Alice, já už s ním nepromluvím. Ani nevíš, jak mě vyděsil.“

„Ale líbilo se ti to, ne?“ řekla už o něco nadšeněji.

„Ne, to teda ne!“ vyhrkla jsem nazlobeně.

„Co by za to daly jiný…“

„Nejsem jako ostatní, nežeru tolik Stmívání, jako jiný. Já jsem já, Alice.“

„Dobře, promiň, ale nemohla jsem ti to říct, to chápeš. Taky jsem byla zvědavá, nezlob se za to na mě.“

„Nezlobím se, ale příště mě upozorni.“

„To by nemělo takový efekt.“ Ozvalo se zaklepání na dveře. Alice vyzvala Carlislea dál.

„Mluvil jsem s Eleazarem. Zítra by měl dorazit. Někdy navečer. Už vyrazil,“ oznámil klidně.

„Má stejnou schopnost jako v knize?“ zajímala jsem se.

„Paní Meyerová vystihla naše schopnosti naprosto věrně. Což je až neuvěřitelné. Hodně věcí nám však při našem setkání zatajila a ani Edward je nedokázal odhalit. Moc dobře si svoje myšlenky ochránila.“ Napadla mě jedna věc, ale okamžitě jsem ji zavrhla. Byla to hloupost, kterou nemělo cenu se zabývat.

„Takže Eleazar moji…“ zatnula jsem zuby a vyslovila to, „schopnost odhalí?“

„Ano,“ přisvědčil. Usmál se a odešel.

„Uf, skvělý.“

„Neber to tak tragicky, komu se kdy podařilo uspat upíra?“ špitla zvesela Alice.

„Mě,“ zažertovala jsem a společně jsme se začaly smát. Zase.

„Nemáš hlad?“ zeptala se po chvilce Alice.

„Ne, půjdu se umýt a spát. Je pozdě a musím být na zítřek vyspaná.“

„Dobře. Půjdu za Jasperem, abych z něho vytáhla podrobnosti, které dal Rose.“ Souhlasila jsem a rozešly jsme se.

Po vykoupání jsem zalezla do postele a dlouho se bála usnout. Měla jsem strach, že se mi bude opět zdát ten sen. Ležela jsem dlouho. Chvíli počítala ovečky, pak zase pozorovala nábytek. Dokonce jsem zkoumala strop. Jenže spánku se uniknout nedá.

Ráno jsem se probudila docela pozdě. Bylo už deset hodin. Chvíli mi trvalo, než jsem se o tom ujistila a byla ráda, že se mi nic nezdálo. Nic hrozného, co bych si pamatovala. Vylezla jsem z postele, ustlala ji a vyrazila do koupelny. Po cestě jsem nikoho nepotkala. Rychle provedla ranní hygienické rituály a už scházela po schodech dolů. Po cestě jsem si vlasy stáhla do gumičky, aby mi nepadaly od očí.

U paty schodiště jsem si začala drbat dlaně. Droboučké strupy, mi stahovaly kůži a šíleně svěděly, ale naštěstí to nebolelo.

Došla jsem do kuchyně, kde stála na lince miska, jogurt a vločky. V duchu jsem Esmé poděkovala a snědla svoji oblíbenou snídani. Následně umyla nádobí a uklidila. Za celou dobu nikdo do kuchyně nepřišel. Byla jsem za to ráda.

Při vycházení jsem potkala Edwarda, jak schází ze schodů. Byl upravený, vlasy nagelované, ale pomačkané tričko napovídalo, že si ho ještě nevyměnil, také že už je nějakou dobu vzhůru.

„Ahoj,“ špitla jsem potichu a rychle se chtěla vytratit.

„Počkej,“ zašeptal. Zastavila jsem se a otočila se k němu.

„Je mi to moc líto, já nechtěla. Nezlob se. Já…“ začala jsem hned s omluvou.

„To já bych se měl omluvit. Neměl jsem to udělat. A patří mi to. Jen jsem prostě musel vědět, že to dokážeš, že jsem se už nezbláznil. Moc mě mrzí, co jsem řekl a udělal. Slibuju, že se to nestane. Jen prosím…“

„Neboj se, už tě neuspím,“ odpověděla jsem hned.

„To ne, teda taky,“ dodal spěšně, „ale spíš si nic nevyvozuj… no… z toho polibku…“ vykulila jsem na něho oči.

„Aha, to mě ani nenapadlo.“ Kdybych mohla, plácla bych se dlaní do čela, ale vypadat zase jako vůl, se mi opravdu nechtělo. „Toho se nemusíš obávat. Došlo mi, že normálně bys to neudělal, že to bylo jenom součástí tvého plánu.“

„Asi tak,“ přisvědčil. „Jsem rád, že tu jsi, ne že ne. Jen jsem v poslední době měl hodně věcí na přemýšlení, takže mi to občas ujede,“ omlouval se.

„Chápu. Nevyčítám ti to. Znám to. Takže přátelé?“ natáhla jsem k němu ruku. Usmál se a společně jsme si potřásli. Náhle nás oslnil blesk.

„Sýr děcka! Tohle dám za tu fotku, na který Edík spinká jako miminko!“ Hned na to se klidil, protože Edward se na něj vrhnul. Jen jsem se usmála a šla do obýváku, kde už byli ostatní, až na Carlislea, který měl asi službu v nemocnici.

„Dobré ránko,“ pozdravila mě Alice a už se ke mně hnala. Dotáhla nás obě ke gauči, kde jsem se vedle ní posadila, na druhé straně seděl Jasper. Úsměv od ucha k uchu. Vedle na křesle seděla Rose a přepínala programy na televizi. Nikde jsem neviděla módní časopis.

„Ahoj,“ pozdravil Jasper a trochu se nahnul před Alici, aby na mě viděl.

„Čau,“ zasmála jsem se.

„Slyšela jsem, že jsi tady řádila.“ Pronesla mimoděk Rose. Cítila jsem, jak červenám a něco zadrmolila. Jasper se jen se zasmál a podal Alici obálku, které se dožadovala.

„Tak sestřičko, tady jsou tvoje papíry. Tvůj rodný list, pověření o poručnictví a všechny ty podrobnosti.“

„Já mám rodný list doma.“

„Promiň, ale u vás ty již nejsi, takže nemůžeš být ta Eva, kterou jsi byla. Tím pádem jsi Eve, která se narodila sice u vás a rodiče ti…“ ztichnula.

„… umřeli,“ dokončila jsem za ni. Dělalo jí to problémy, nechtěla se mě dotknout, ale musela jsem to přijmout.

„Ano.“

„Měla jsem bratra?“ Na tom jediném jsem lpěla, i když jsem to neřekla nahlas.

„Ano. Měla, zemřel stejně jako tvoji rodiče při…“

„… nehodě.“

„A ty jsi byla předána před pěti lety do dětského domova. Odkud jsi byla asi před třemi roky osvojena příbuznými z Ameriky, kteří byli dlouhou dobou hledáni a žila jsi s nimi až donedávna v jednom malém městečku v Texasu. Kam se před lety odstěhovali, po odchodu z vlasti.“ Její výklad byl působivý.

„Co se stalo? Snad i oni nezemřeli?“ pokusila jsem se o vtip. Alice zavrtěla hlavou.

„Ne. Dostali se do složité finanční situace, že neměli ani na svoji obživu. Proto se tě museli vzdát, a pak jsme přišli my.“ Vítězně se usmála.

„To je fajn. To se ve škole uchytí. Budu za nebohou holku, zkoušenou životem.“

„Tak lepší, než kdyby zemřeli i ti pěstouni,“ pronesl s lehce žertovným tónem Jasper.

„To zase jo, ale jak to bude vypadat, když všichni si myslí, že jsem Češka, ale žijící nějakou dobu už v Americe? To co Jacob a Bella roznesli, se trochu neshoduje s tímhle scénářem,“ ukázala jsem na dokumenty v Aliciných rukou.

„Neboj se, Bella domýšlí věci do detailu a ví, jak to děláme,“ uklidňoval mě Jasper. „Řekli pouze, že jsi Češka, o kterou jsme se začali starat. Nic přesného si z toho lidi vyvodit nemůžou. Nemají pořádné informace a tohle jim do toho zapadne.“

„Tak dobře.“

Po zbytek dne jsem se všemi debatovala a zjišťovala zase nějaké ty rozdíly mezi knihou a skutečností. Chvílemi to bylo až děsivě jiné, ale nedostala jsem se skoro k těm nejpodstatnějším věcem. V podvečer dorazil Carlisle i s Eleazarem a Tanyou.

„Eleazare, chtěl bych ti představit naši Eve.“ Vstala jsem z gauče a pomalu došla k nim na Carlisleův pokyn. Potřásla jsem si Eleazarem rukou. Dlouho mě držel a prohlížel si. Asi už zjišťoval, zda je pravda to, co mu jeho přítel volal. I já jsem netrpělivě čekala.

„Tvůj úsudek je stále lepší, Carlisle,“ pochválil jej. „U upírů dokážu schopnosti vycítit bez dotyku, u téhle dívky jsem se ale musel ujistit dotykem. Je to tak, jak jsi říkal. Opravdu neobvyklá schopnost. Edwarde?“ zavolal tiše. Hned se tu objevil.

„Ano, Eleazare?“

„Můžeme si promluvit v soukromí?“ Souhlasil a společně odešli do Carlisleovy pracovny, kde museli šeptat tak, že to ostatní nemohli slyšet, slyšeli se jenom oni mezi sebou.

„Eve, chtěl bych ti představit Tanyu,“ seznámil mě s jednu ze sester Danlijských Jasper. Potřásla jsem si s ní rukou a prohodila pár zdvořilostních frází. To bylo vše. Rychle odešla za Rose a já s Alicí jsme se omluvily a odešly nahoru. Trochu jsem si oddychla. Alice mi donesla malou večeři. V klidu jsem se najedla, šla zase do sprchy a zalezla do postele. Místo Alice přišla Rose. Nevěděla jsem, jak na to reagovat.

„Dneska byl náročný den, že?“

„To ano, míváte tu rušno často?“

„Ne, nemíváme. To jen díky tobě.“

„Aha.“ To je skvělý, celý to tu obrátím naruby.

„Nic si z toho nedělej. Tak jsem to nemyslela, ale neuškodilo, že přijeli. Dlouho jsme se s nimi neviděli a ty jsi byla jen důvod k jejich dřívější návštěvě. Jsem za to ráda, těšila jsem se na Tanyu. Když jsme se minule viděly, tak se nějak rýsoval její vztah s nějakým upírem.“

„Ona není zakoukaná do Edwarda?“ Rose se zasmála.

„A nikdy nebyla. Má teď svého druha, se kterým je šťastná už mnoho let.“

„Tak to jo.“

„Nechám tě už spát.“

„Rose?“ otočila se a čekala.

„Kde je Tanyin druh?“

„Má prý nějaké vyřizování, ale nemusíš mít strach, možná ho poznáš. Tak dobrou. Musím jít zkrotit Emmetta, dneska je jak utrženej ze řetězu.“

„Díky, Rosalie.“

„Nemáš zač,“ šeptla a odešla. Chvíli jsem ještě pozorovala dveře a poslouchala těch málo zvuků, které byly v domě. Musela jsem hodně o tom všem přemýšlet. Nad mým příchodem, který je neobvyklý a já mám od 13. do 16. pořádné okno. Nevím co se se mnou dělo. Pak jsem se objevila tady a začaly problémy. Noční můra, která uspala Edwarda, tedy moje schopnost, všechno bylo tak neuvěřitelné. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Moje mysl se s tím stále nedokázala srovnat.

Dlouho jsem přemýšlela, než mě opět dostihnul spánek, který nebyl příliš dobrý. Opět se mi zdála ta noční můra. Snažila jsem se lépe si prohlédnout toho upíra, ale nepoznávala jsem ho, a pak zase pád ze střechy.

Zase jsem se probudila s křikem. Na mé posteli seděl Edward. Několikrát jsem mrkala, protože jsem měla strach, že místo něj se tam objeví Victorie a kousne mě, ale nic takového se nestalo.

„Ty nespíš?“ řekla jsem to hodně nadšeně.

„Teď bylo mnohem těžší se ti nepodívat do hlavy. Nepřečíst si tvůj sen, i když byl tak živý a vznášel se tady,“ vykládal Edward.

„Ale zvládnul jsi to,“ konstatovala jsem.

„To jen díky Eleazarovi.“ Tím mě nakopnul.

„Co ti řekl?“ Zavrtěl hlavou.

„Raději spi. Musíš odpočívat.“ Víc jsem z něj nedostala a zase usnula.

Neděle proběhla relativně v pohodě. Tanya se před obědem rozloučila, že se vrátí domů, ale bez Eleazara, který tu chtěl ještě zůstat. Kvůli mně… Jak jinak. Cítila jsem se nesvá, když mě každou chvíli podroboval zvláštním otázkám, dotýkal se při nich mých rukou, zřejmě kvůli té proklaté schopnosti. Nechtěla jsem ji, a dokonce se Eleazara zeptala, jestli to jde nějak zastavit. Kroutil přitom hlavou, že nejde. Ztrácela jsem naději, že někdy budu zase normální, ale jedno ujištění mě stejně potěšilo, že při běžném hovoru se nemůže nic stát. Nemám nad sebou takovou kontrolu, abych ji vědomě použila. Bylo to trošku potěšující, ale slyšet, že nemám nad sebou kontrolu, to už tak skvělé nebylo. Dokázala se projevit pouze ve chvílích strachu, zloby, nebo podobných emocí, které měly za následek zvýšení adrenalinu, alespoň takto jsem si to vysvětlovala. Mohlo to být takhle, ale také nemuselo.

Teprve kolem deváté se Eleazar rozloučil a požádal Carlislea, aby se mu ozval, kdyby se to začalo projevovat častěji, protože pak by museli provést… To už jsem neslyšela, začali šeptat, když si všimli, že je poslouchám. Bylo to k vzteku, když před vámi někdo něco tají a hlavně to, co se týkalo výhradně vás, ale nic jsem s tím udělat nemohla.

Po odchodu Eleazara nastal v domě opět klid. Konečně byl čas dojít za Edwardem, který díky návštěvě neodletěl. Mohla jsem se s ním domluvit. Mluvili jsme tentokrát v kuchyni, která měla snadný přístup pro všechny členy rodiny. Nic jsem nechtěla ponechat náhodě. Věděla jsem, že se už nepokusí, protože to bylo součástí plánu, ale zase jsem nechtěla, že kdybychom se pohádali, tak aby neskončil na pár hodin mimo. Stačily ty dvě hodiny minule. Sice to nebylo tak hrozné jako poprvé. Jenže já teď byla doslova nevypočitatelná.

Chvíli jsem se zdráhala. Nevěděla jsem, co si mám vybrat. Tolik věcí bych chtěla, aby mi dovezl.

„Nechám to na tobě,“ řekla jsem odevzdaně. Zvláštně se na mě podíval. V mé hlavě byl chaos, vybavovalo se mi tolik vzpomínek, tolik událostí, že jsem sama měla problém se v tom orientovat, nemluvě o Edwardovi.

„Fotografie nechceš?“

„Jak jsem řekla, nechám to na tobě. Nedokázala bych si vybrat.“

„Co když vyberu něco, k čemu nemáš vztah.“ Jen jsem se na něj usmála.

„Věřím ti.“ Edward přikývnul a odešel se připravovat na let. Já odešla se připravit ke spánku za doprovodu Alice.

„Měla bych ti vysvětlit pár věcí, které jsou životně důležité, aby sis je zapamatovala, než půjdeš do školy,“ začala zvolna. „Sice se toho tam tolik neděje, teď na konci školního roku, protože se zítra už pomalu ukončuje. Známky jsou uzavřené, jen poslední opozdilci ještě nahánějí kredity k ukončení a uzavření jednotlivých předmětů. Nemusíš mít však strach. Jasper s Rose ti nahnaly nějaké kredity z tvé předešlé školy.“

„Nebudou si to ostatní jinak vysvětlovat?“ zeptala jsem se pomalu.

„Jak to myslíš?“

„No proč jsem přestoupila takhle na konci školního roku?“

„Neboj se, Eve. Většinou, pokud má student nastoupit na jinou střední školu, tím spíše před čtvrtým ročníkem, tak není špatné, když si na týden, nebo dva okoukne způsob vyučování, aby se lépe aklimatizoval. Ty, jako rodilá Češka, byť tři roky zde žijící a studující, ale stále s jistými problémy s jazykem, která měla i domácí učitele, co tě doučovali angličtinu, je pochopitelné, že si to tu musíš okouknout, aby ti to ve čtvrtém ročníku nedělalo problémy.“

„Jasně,“ oddechla jsem si, že to vysvětlovala česky, protože anglicky bych s tím měla problém. Stačilo, že Eleazar na mě celou dobu mluvil anglicky.

Poslouchala jsem, jak mi vysvětlovala další věci a jak to ve škole chodí, jací jsou tam učitelé, jak se to liší od knížky. Kteří studenti nejsou v knize vyobrazeni a podobné věci, když vysvětlovala, jak to chodí s obědy, usnula jsem, jako když mě do vody hodí.

Ráno mě probudila Esmé, že mám připravenou snídani. Hned po ní vlétla do pokoje Alice, aby mi připravila, jak tomu říkala ona, perfektní oblečení, aby ostatní věděli, že jsem Culenová. Pardon.Plattová. Já si snad nikdy nezvyknu. Nadšená jsem z toho nebyla. Jenže nic jiného mi nezbývalo. Při odchodu mi ještě Esmé bleskově donesla brýle, o které jsem zase nezavadila celý víkend. Poděkovala jsem a přehodila si přes rameno malou tašku s poznámkovým blokem a pár tužkami, které mi Alice koupila.

Celou cestu do školy, kdy jsem jela s Emmettem a Rose, si Emmett ze mě dělal srandu. Rose ho mírnila, ale on si nedal říct. Když už mě to štvalo, tak jsem Rose požádala, aby mi asi pět set metrů od školy zastavila, že si dojdu sama, že nechci poslouchat jak Emmetta, tak přilákat na sebe před školou pozornost.

Jakmile odjeli, přitáhla jsem si sako od Alice, sukni stáhla co nejníže a pomalu vyrazila do školy, přemýšlela jsem o Edwardovi, který za chvíli bude sedět v letadle.

Na dohled od školy jsem se zhluboka nadechla a přidala do kroku. Šla jsem vstříc třetímu ročníku. Opět střední. Můj očistec.

SHRNUTÍ


Ukázka z 9. kapitoly:

Po skončení byl čas na oběd, ale Bella se vymluvila, že musí mluvit s Jessicou, kvůli té nové holce. Než jsem stačila odpovědět, tak se vytratila a její místo nahradil Darren.

„Nazdar, Eve!“ Objal mě kolem ramen a vlepil pusu na tvář. Hned jsem si vzpomněla na Tylera ve Stmívání.

„Darrene!“ vysmekla jsem se mu a zle se na něj podívala.

„Já jen zkoušel to, co napsala Meyerka. Knižní Bella se ani trochu nebránila,“ začal nevině. Už mi ta knížka začala lézt krkem.

„Jenže já nejsem Bella, a tohle není knížka. Jdu jíst, tak mě nech být,“ otočila jsem se a odcházela pryč.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

DjKasicka

7)  DjKasicka (15.03.2011 08:38)

6)  sidelkova (03.02.2011 17:00)

hej jestli to je pravda tak chci bejt taky upirkou a miluju ti vlky:)

5)  BellaCullen (03.02.2011 16:58)

krásn kapitolka! a to, co zmínila Bosorka by mě taky zajímalo.. :D

Fanny

4)  Fanny (03.02.2011 16:28)

Takže schopnost tedy má. A přesně, kde je její kamarádka z lesa? :D

3)  bb (03.02.2011 15:02)

jsem moc zvědavá, co to má vlastně za schopnost, dělají kolem toho dost tajností
skvělá kapitolka

Bosorka

2)  Bosorka (03.02.2011 14:36)

A zdají se mu i sny? Nebo je prostě jen tuhej?

Michangela

1)  Michangela (03.02.2011 12:13)

To by štvalo každého, kdyby o jeho důležité schopnosti věděli ostatní víc než on sám! Ev je docela odvážná! A co její chlupatá společnice?

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still