Sekce

Galerie

/gallery/Kate-kate-beckinsale-838696_100_100.jpg

Edward spí? Copak je to za hloupost? Upíři přeci nespí. Ev však netrápí pouze tato maličkost. Měly by být hotové její nové doklady. Už se rozhodla, že půjde do školy, kam přijely na výměnný pobyt dvě Češky. Tím vysvitla naděje, že by se mohla snadněji aklimatizovat. Bohužel neshody s Edwardem se prohlubují, co je jejich důvodem? To ví pouze on. Čtení v mysli není jediným vodítkem k životu jiných.

Upozornění: Povídka je šitá na míru náročným čtenářům, kteří dávají přednost nepředvídatelnému ději a překvapivému konci.

Doufám, že v povídce najdou zalíbení i nenároční čtenáři.


 

7. kapitola – Zabydlování

„Jak to, že spí? To přeci nejde, ne? Nebo vy snad spíte jako poloupíři?“ Alice mě tlačila zpátky do postele, ale já se jí bránila.

„My nemůžeme spát, Ev. Nejde to,“ mluvil naprosto klidně Carlisle. Děsil mě ten jeho tón, kterým to říkal.

„Ale probudí se, že? Tak probudí?“ naléhala jsem. Prostě jsem musela vědět, že mu nic není, i když je v podstatě už mrtvý. Nechtěla jsem to zažít znovu.

„Jen jdi v klidu spát. My se o to postaráme. Nedělej si starosti. Nic to nebude.“ Chtěla jsem něco namítnout, ale Carlisle odešel.

„Alice?!“

„Jen spi, Ev, bude to v pořádku.“ Nezněla vůbec sebejistě.

„Co jsi viděla? Řekni mi to, prosím. Co, když to mám na svědomí já?“

„Co tě nemá. Ty za to nemůžeš.“ Bleskově sebrala peřinu a přikryla mě.

„Ty jsi nic neviděla…“ žádná otázka, prosté konstatování.

„Ne…“ svěsila hlavu. „Neboj se, bude všechno v pořádku. Jen v klidu spi.“ Pohladila mne po zavázané ruce a zvedla se. „Až se vyspíš, bude snad všechno dobré.“ Než jsem mrkla, byla pryč. Vůbec se mi nelíbilo, že používá slovíčko snad. To vůbec nebylo v jejím slovníku. Nepasovalo mi to k ní a hlavně ve spojení s Edwardem.

Proti své vůli na mě zase padla únava. Proklaté lidské potřeby, někdy vážně byly otravné. Bála jsem se spát. Bála jsem se, aby se mi zase nezdál ten sen. Spánek však byl ke mně milosrdný. Můj další spánek byl bezesný.

***

Když jsem se probudila, bylo všude kolem světlo. Bohužel ne sluneční paprsky, na které jsem byla zvyklá od nás, protože mě posledních pár dní, před mým zmizením, pokaždé budily. Šimraly na tváři, ale tady bylo pošmourno a na obloze se vznášely tmavé mraky, které byly určitě plné vody, co chce dopadnout na zem.

Podívala jsem se ke dveřím, ve kterých stála Esmé. Prostě dokonalá žena. Tmavě hnědé vlasy, dokonale upravené. Její oblečení nikde nemělo ani jediný záhyb. Tvář měla úplně normální. Jenom ústa prozrazovala, že je vše v pořádku. Nepatrně se usmívala.

„Edward?“ zeptala jsem se okamžitě.

„Je ve škole. Všechno je dobré,“ pronesla klidně a došla k mé posteli. Přivřela jsem oči a usmála se. Takový velký balvan mi spadl ze srdce.

„Kdy se probudil?“

„Spal jenom dvě hodiny. Po zbytek noci, než šel do školy, ho Carlisle prohlédnul. Dopadlo to dobře. Jen nám to všem vrtá hlavou.“ Vyhrabala jsem se z postele. Koberec byl příjemně měkký a byl pro mé bolavé nohy, ještě ze včerejška, úplnou slastí.

„Za to můžu určitě já,“ byla jsem si tím naprosto jistá. Ten sen a hned na to spal. To muselo být ono.

„Neblázni, Ev, to není možné. Možná to bude znít urážlivě, ale jsi člověk. Promiň za ten výraz, obyčejný člověk, jako všichni z tohoto města.“

„Až na Bellu,“ špitla jsem. Esmé jen velmi pomalu přikývla. Možná nechtěla nic říct.

„Její schopnost není úplně stejná jako v knize. Edward jí sice nečte myšlenky, ale že by se ubránila silnějšímu daru, to nikdo neví a samozřejmě to nikdo nechce zkoušet,“ přikývla jsem. „Pojď se nasnídat, určitě máš po té noci hlad.“ Ladně vstala.

„V domě nikdo není? Nebo snad ano?“ zajímala jsem se, protože touha setkat se s někým dalším z rodiny, poklesla na bod mrazu.

„Všichni jsou ve škole a Carlisle má službu. Včera si vzal náhradní volno, aby ti mohl všechno osvětlit. Tento týden má ranní, takže z nemocnice bude chodit stejně jako ostatní ze školy.“ To bylo o něčem jiném. Sebrala jsem několik kusů oblečení a vběhla do koupelny. Bylo to fajn. Nikde nikdo až na Esmé. Nevím jak vy, ale bylo by divný jít na záchod, když vás všichni můžou slyšet, ale budu si na to muset zvyknout, jsem prostě stydlín po všech stránkách.

Provedla jsem ranní hygienu, kterou jsem měla trochu ztíženou obvazy. Ty jsem nakonec rozmotala a prohlížela si pomalu se hojící dlaně. Nebylo potřeba, aby byly dále zakryté.

Dlouhé zářivě hnědé vlasy, místy blonďaté jsem si pročesávala kartáčem. Od sestřiny svatby, před rokem, vyrostly a vlnily se mi po ramenou až do půli zad. Nechala jsem si je tenkrát sestříhat a teď měly zase svoji původní délku a po posledním barvení se ještě leskly a vypadaly kupodivu zdravě. To se nedalo říct o zbylé části horní poloviny těla.

Stála jsem před zrcadlem a chvíli se na sebe dívala. Ty poslední dva dny mi daly pořádně zabrat. Pod očima jsem měla tmavé kruhy a jindy oříškově hnědé oči plné života, se dívaly na tu nezdravě bledou tvář s neskrývaným nezájmem a jen podtrhovaly její ubohost.

Stejně nemělo cenu se líčit nebo nějak pudrovat, jak to dělaly mé bývalé spolužačky. Nikdy jsem na to nebyla. Připadala jsem si krásná tak, jak mě příroda stvořila, i když jsem znala i hezčí holky. Zvláště po namalování. Po nanesení ksichtu, jak taťka s oblibou říkával.

Ani ne za deset minut, jsem konečně dorazila do osvětlené kuchyně. Esmé stála u kuchyňské linky a krájela rajčata. Jej, to nebylo dobré. Rajčata jsem nenáviděla odmalička, kdy mi je nutili ve školce a já se z nich pozvracela a bohužel taky i učitelku. Od té doby, stačí mi je jen ucítit a je mi zle.

„Dáš si rajčata?“ otočila se Esmé a nešetřila úsměvem. Pohledem na krátko sjela k mým neovázaným rukám. Musela jsem zblednout ještě více, než jsem byla, protože se na mě překvapeně podívala a otázkou v očích. „Je ti něco?“

„Nejím rajčata.“

„Ah,“ podívala se na ně. „Moc se omlouvám. Měla jsem se raději zeptat.“

„To je v pořádku. Nic se neděje. Vezmu si něco jiného, tedy pokud můžu.“

„Jistěže.“

V klidu jsem se najedla svých oblíbených ovesných vloček s jahodovým jogurtem, a pak si povídala s Esmé o celé rodině. Dozvěděla jsem se hodně věcí, že nejsou stejní jako v knize. To mě potěšilo, protože v knize se zdáli až moc dokonalí, ale nikdo takový nemůže být. Ani upíři ne, každý má svoje mouchy.

Hodně mě překvapilo, že Esmé nenavrhuje domy, nýbrž je malířka a její obrazy, podepsané pseudonymem – Kráska z Bentley, jsou velmi uznávané tak, že má svého agenta, který jí zprostředkovává prodeje a zakázky.

Den nám utíkal tak rychle, že než jsme se nadály, tak všichni přijeli ze školy. První vešli kluci. Všichni tři se pošťuchovali a hlavně Emmett, ten skákal Jasperovi na záda. Ten si to nenechal líbit a uhýbal mu. Edward se jim oběma smál, ale když mě uviděl v obýváku, smát se přestal a nasadil kamennou masku.

Za nimi vešla usměvavá Alice. Šla sama. Jak to?

„Hleďte lidi… pardon… upíři,“ uchichtl se Emmett a všechny nás počastoval důležitým pohledem. Hlavně tajemným, jak to dokázal pouze on. „Pohleďte na naši novou sestru a naši hvězdu, která se ve škole stačila zabydlit dřív, než tam vůbec stačila strčit ten svůj roztomilý nosánek.“

„Emmette!“ zavrčel Jasper.

„Co je? Jen ji seznamuji s obecným povědomím, že se o ní už ví, a hlavně se na tebe těší ta Češka, která je u nás už od včerejška a bydlí u Jessicy Stanleový. Upřímně ji lituju, teda Jessicu, i když ji nějak v oblibě nemám. Jenže tohle bych jí nepřál. Fakt ne,“ hurónsky se zasmál. Vyvalila jsem na něj oči. Jak o mně mohli vědět tak brzy? Vždyť se ani neví, jestli do školy vůbec nastoupím. A pokud ano, tak kdy.

„Jak?“ vypadlo ze mne nakonec.

„To víš, vlci si nenechají nic pro sebe, aby měli jistotu, že o tobě lidi budou vědět, aby ses záhadně neztratila, aniž by někdo vůbec tušil, žes tu byla,“ pokračoval Emmett ve svém hodně dlouhém proslovu a nespouštěl oči ze zamračeného Edwarda, který nic neříkal a ani nereagoval na moje myšlenky. Že by konečně poslechl moje prosby a nechal toho? Jenže proč tak najednou?

„Jacob!“ zavrčel Edward. Taky jsem se na něj zamračila.

„Kdo jiný. Proto jsem byla překvapená, když jsem slyšela, jak si o tobě většina školy povídá,“ přisvědčila Alice.

„A Bella to určitě potvrdila,“ přisadil vztekle Edward.

„Zase to budeš na ni svalovat! Ani nemáš žádný důkaz,“ vytkla jsem mu. Nebude se navážet do někoho, kdo si to třeba ani nezaslouží.

„Chodí s tím psem, tak je to jasný!“

„Jasně, že ona se s tebou rozešla, tak ni budeš svalovat všechno, co se týká vás?!“ štval mě. A hodně. Ten s knižní verzí Edwarda neměl nic společného. Nic z jeho dokonalých vlastností.

„Ano!“ zařval a upíří rychlostí zmizel ve svém pokoji, kde si pustil nahlas nějakou rockovou hudbu.

Jej, to jsem tomu zase dala.

Zapadla jsem do sedačky, kterou minulou noc Esmé zřejmě vyčistila.

„Omlouvám se,“ špitla jsem. „Nechtěla jsem ho naštvat. Jen nemůžu skousnout, že se s Bellou nenávidí.“

„Všechno srovnáváš s tou hloupou knihou, ale jen málo věcí je stejných a ani my nejsme popsaní stejně,“ řekla Alice a posadila se vedle mě. „Mě vystihli docela dobře. A můj Jasper nemá takové problémy s ovládáním a vlastně i Emmetta vyobrazila docela věrně. To se Meyerový povedlo. Jen Rose se jí trochu vymkla z rukou,“ pronesla už o něco veseleji.

„Aha.“ Rozhlédla jsem se po přítomných, ale Rose jsem nikde neviděla. „Kde je Rosalie?“

„Jela do Seattlu vyřídit tvoje papíry,“ zašvitořila Alice. „Odjela už v noci, aby se do večera vrátila se vším, co je třeba, abys mezi nás patřila. Takže, než se vrátí… vyjedeme si do města na nákupy.“ Radostně zatleskala.

„Alice, víš já…“

„Ani to neříkej, stejně pojedeš, ale prvně ti povyprávíme o tvých krajankách. Tedy krajance…“

„Tý se raději vyhýbej,“ upozornil mě Emmett s úšklebkem a odešel nahoru.

„No, tak jsem na to zbyla sama.“ Prostě Alice. Sluníčko skoro za každé situace.

„To máš pravdu, Alice, jdu do ateliéru malovat, mám tam rozmalovaný obraz, který mám mít za deset dní hotový. Užijte si to,“ rozloučila se s námi Esmé, a také odešla.

„Můžeme si promluvit venku?“ Alice souhlasila, bleskově vyběhla nahoru a donesla mi dlouhé kalhoty a ponožky, aby mi nebyla zima. Konečně jsme mohly ven. Myslela jsem, že se projdeme po silnici, ale ne. Vzala mě hned do lesa. Šli jsme po vyšlapaných cestičkách daleko od domu, aby nás všichni neslyšeli. Když jsme byly v dostatečné vzdálenosti, začala mluvit.

„Ty chceš spíš slyšet o té noci, než o tom, co se děje ve škole.“ Přikývla jsem. Měla mě dobře prokouknutou. „Co ti řekla Esmé?“

„Že Edward spal jenom dvě hodiny a po zbytek noci, než jste šli do školy, tak ho prohlížel Carlisle. Esmé říkala, že to nic není, jen je to všem divné.“

„Varovala jsem Edwarda, aby se ti v noci nedíval do hlavy,“ přiznala smutně.

„Cože? Ty jsi o tom věděla?“ byla jsem z toho trochu vykolejená.

„Viděla jsem to, že když se ti díval do hlavy, tak díky tomu prostě usnul. Jako obyčejný člověk. Přemýšlela jsem nad tím celý den, hlavně ve škole při hodinách, které jsem neměla s Edwardem. Pořád mi to nešlo do hlavy, jak je to možné…“

„Mohlo to být tou noční můrou?“

„Zdála se ti už někdy?“ přikývla jsem. „Bylo tam tentokrát něco jiného?“

„Ano,“ přisvědčila jsem.

„A co?“

„Většinou tam místo toho upíra byl nějaký muž v kápi…“

„Jakou měla barvu,“ zjišťovala Alice hned. Trochu mě tím zaskočila.

„Víš… já…“

„Vzpomeň si. Byl kouřově šedý, karmínový, nebo jiné barvy?“

„Myslím, že rudý. Krvavě rudý. Proč?“

„To by něco vysvětlovalo. Možná to byl upír už před tím…“

„Je to možné, četla jsem knihy a občas se mi stane, že se mi zdá sen, který je poskládaný z mnoha útržků knih, filmů a podobných kravin. Je to normální, když je to kolem tebe dnes a denně.“

„To ano, ale všimla sis té změny? Jsi mezi upíry a hned ta postava je upír, možná byl před tím taky upír, jen v té kápi, a tím, že jsi tady, tak se to změnilo. Nebo spíš posunulo dál.“

„A jak to souvisí s Edwardem?“ To jediné jsem nemohla pochopit.

„Domnívám se, ale pouze domnívám,“ na znamení se zastavila a zdvihla prst, „že bys mohla mít nějakou schopnost, která dokázala uspat Edwarda.“

„Cože? To ne! Ne! To je hloupost! To není možný. Ne v tomhle světě. Možná v knihách… Já? Schopnost, to ne. To je jen blbá shoda náhod. To prostě nejde,“ bránila jsem se ze všech sil a gestikulovala rukama. Vždy jsem si představovala, že mám nějakou schopnost a co bych s ní dělala, ale v hloubi duše jsem věděla, že to není možné, že to nejde. Prostě výplod mého chorého mozku.

„Je to jen hypotéza, Ev. Není to nic jistého, jen si dávám dvě a dvě dohromady. I Carlisle si to myslí, protože jinak není možné, aby Edward usnul.“

„Je to možné, když jíte. Tak proč byste nemohli i spát?“ argumentovala jsem po svém.

„Jídlo. To je kapitola sama pro sebe. Sice to děláme, ale jen kvůli ostatním, aby nepojali podezření. Jídlo nám nic nedává. A v našem těle se rozpustí, nevím jak přesně to pojmenovat. Náš jed s tím něco udělá, když to nedostaneme ven. Promění ho opět na jed, a pak ho máme moc. Já to nedokážu přesně popsat a ani Carlisle.“

„Jenže je hloupost, abych uspala Edwarda. Upíra. Posloucháš tu absurditu? To prostě nejde,“ uzavřela jsem celý hovor na toto téma.

„Uvidíme,“ řekla o něco tajemněji.

„Nic o tom nechci slyšet. Nechci být nezdvořilá, jsem vám neskonale vděčná, že jste mne, i přes rizika, vzali mezi sebe, ale nějaké věci prostě nejdou.“

„Jako člověk neznalý našeho světa a hlavně nevěřícný, to vidíš jinak než my.“

„Alice…“ zasténala jsem. To bylo na moji bolavou hlavu až moc. Promnula jsem si spánky.

„Co je ti?“

„Zase mě bolí hlava, ale to nic není. Málo jsem pila.“ Alice se zamračila. Nic neřekla a pokračovala v chůzi.

„Chceš tedy něco vědět o novinkách ve škole?“

„Povídej, ať nepřijdu moc vykulená.“ To se už Alici zalíbilo, poskočila a oči jí zajiskřily. Rychlá změna a hlavně dobrá.

„Fajn. Takže ses rozhodla nastoupit. Neboj, je to jenom na pár dní. Jen do konce roku, aby sis zvykla a v září ti to šlo.

Takže začínám jo… Ta holka na výměnný pobyt přijela včera, tedy už předevčírem večer sama. Měla přijet se svou kamarádkou či co, ale ta nemohla přijet, protože dostala nějakou alergickou reakci, nebo něco v tom smyslu a museli ji odvézt do nemocnice. Normálně by poslali někoho jiného, podle vašich měřítek, ale její otec je nějaký prominent, tak to zařídil, že až bude v pořádku, tak sem přijede, což bude tak… Dneska je pátek, tak v úterý by mohla dojet, protože ta co přijela, jmenuje se Karolína nějak, dneska ve škole vykládala, že už je to lepší a v neděli ji propustí domů.“ Snažila jsem se vnímat mnoho informací najednou, bylo to složité, Alice mluvila hodně rychle, aby to ze sebe všechno dostala.

„A ta Karolína, proč se na mě těší?“

„Dozvěděla se o tobě od Jessicy, která se to dozvěděla od Summer a ta se to dozvěděla od Karol, co to slyšela od nějaké další holky,“ při vysvětlování se dívala před sebe a rukama podivně máchala jak se to ostatní dozvěděli od ostatních. „A ta Češka bydlí u Jessicy, jak ti stihnul vyslepičit Emmett.“ Společně jsme se zasmály a pokračovaly v chůzi. Bylo příjemné si s někým popovídat, s někým, koho sice moc neznáte, ale víte, že vám bude naslouchat a snaží se, abyste se spřátelili a mohli si důvěřovat.

„Jaká je? Podle toho, co říkal Emmett, tak to bude ne moc společenská holka.“ Alice se od srdce zasmála. Její smích mi pozvednul náladu.

„Ta je společenská až moc. Její angličtina je dobrá, občas nějaké slovíčko neví, ale to nahradí svým komedianstvím a otravností, možná i vlezlostí, ale neboj se, to zvládneš.“ V duchu jsem zaúpěla, takovou jsem měla spolužačku na střední a rostla jsem z ní. Byla hrozná. „Ale neboj se, hned jak přijdeš, tak se na tebe vrhne.“ Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet, ale nakonec jsem vybuchla smíchy. Alice chvíli nechápavě mrkala, nakonec se přidala taky.

„Alice?“

„Hm?“

„Proč ty holky přijely teď? Tak krátce před koncem školního roku? Má to vůbec smysl? Do konce roku jsou tak necelé dva týdny, a pak jsou prázdniny. Není to divný?“ Alice na to zavrtěla hlavou.

„Přijeli dřív schválně. Jak bys dokázala dostudovat čtvrtý ročník s angličtinou ze školy? I když jsi sebevíc dobrá, tak dá hodně zabrat, abys stíhala výklad v angličtině a v zápětí si ho překládala do rodného jazyka.“ Na to jsem přikývla.

„Takže, když chcete, abych si ještě zopákla konec třeťáku, tak proto, abych se později chytala?“

„Přesně tak. Vím, že bys dala cokoliv za to, aby ses mohla vrátit domů, ale jak víš, tak to nejde. Bude lepší, když zůstaneš tady, a proto musíš tenhle jazyk používat dokonale. Proto teď mluvíme anglicky. Ve škole ti to pomůže. Uslyšíš pár hodin v angličtině, přes prázdniny se ještě něco přiučíš, tedy my,“ medově se usmála, „a pak v klidu zvládneš čtvrťák a maturitu a půjdeš s námi na vysokou, a pak…“

„Pak co, Alice? Vy žijete věčně, já ne.“ Trochu se zamyslela, ale v zápětí přišla s odpovědí.

„To se dořeší až během. Zatím jsem dalekou budoucnost neviděla, ale až jo, tak ti dám vědět.“

Na to jsem raději neodpověděla. Procházely jsme se ještě dlouho a mlčky, než se začínalo zase stmívat. Díky tomu jsme se vydaly raději domů, aby po nás nebyla sháňka. Esmé už jednou Alici prozváněla.

Nedaleko domu mě Alice rukou zastavila. Jako šelma se kolem sebe rozhlížela a nasávala vzduch do nosu.

„Co se děje?“

„Někdo tu je,“ zašeptala. Jakmile to dořekla, z křoví vylezla puma, moje puma. Na Alici zasyčela a hnala se ke mně. Vykulila jsem na ni oči, protože se mi hned otírala o nohy a slastně přitom vrněla.

„Ahoj kamarádko,“ pozdravila jsem ji a pohladila po hřbetu.

„Tak to je ta tvoje puma?“ zajímala se Alice.

„Jasně, to byl první tvor, se kterým jsem se zde potkala a dovedla mě k vám, protože jsem byla ztracená někde uprostřed lesů.“ Čupnula jsem si k pumě a drbala ji za ušima.

„Tak pozorte děcka, naše divoženka má svoje domácí zvířátko,“ hulákal Emmett z okna. Zvedla jsem k němu hlavu. Puma zasyčela, naposledy se na mě podívala a zmizela v podrostu.

„Díky, Emmette, vyděsil jsi ji,“ pokárala jsem ho vesele.

„To mi rve srdce na kusy,“ chytil se hrudník a zmizel z okna. Zřejmě spadl na zem. Slyšela jsem, jak Jasper vykřikl nelichotivé slovo, a pak hádku mezi bratry. S Alicí jsme nad tím zakroutily hlavami a vydaly se do domu. V přízemí, až na Carlislea na gauči, nikdo nebyl.

„Rád tě vidím, Ev.“

„Já vás také,“ oplatila jsem mu a usmála se.

„Už je lépe?“ Přikývla jsem. „To jsem rád.“

„Možná bys ji měl prohlédnout,“ řekla Alice a postrčila mě ke gauči.

„Proč?“ zeptali jsme se Carlislem naráz.

„Už nějakou dobu Ev bolí hlava, mohlo by to mít co dočinění s tou nocí.“ Vykulila jsem na ni oči.

„Alice?“ To jsme si nedomluvily. „Řekly jsme, že to je hloupost.“

„To jsi řekla ty.“

„Má pravdu, možná to je s tím spojené,“ souhlasil Carlisle.

„Já musím jít. Hlavně se moc necukej, ať ti neublíží,“ špitla a usmála se na mě. Co tím myslela? Než jsem se jí stačila zeptat, tak zmizela.

„Půjdeme ke mně do pracovny.“ Nemělo cenu odmlouvat. Odešli jsme do pracovny, ale moc toho tam Carlisle nezmohl, jen se ptal na příznaky. Z čeho to můžu mít, jak dlouho to mám a podobné. Poctivě jsem odpovídala a chtěla už konec. Neměla jsem ráda, když se kolem mě dělal takový rozruch. Doktoři u nás nic nezjistili. Muselo to být podvědomé. Nepodceňovala jsem Carlisleův úsudek a lékařskou praxi. Už pár desetiletí, ba století to provozoval. U nás jsem byla u nejlepšího doktora v kraji a nic, tak proč by mohl něco zjistit on? Pochybovala jsem o tom.

„No, uděláme v nemocnici pár vyšetření a uvidíme. Ano?“

„Nezlobte se, ale ne. Možná to je jenom podvědomé a ty bolesti si namlouvám a pochybuju, že to mělo něco společného s Edwardem. Když vy máte schopnosti, tak to neznamená, že je budu mít i já. To by byla docela podivná náhoda.“

„Když myslíš, ale kdyby tě zase bolela, tak za mnou přijď, ano?“ souhlasila jsem. „Můžeš jít. Edward zítra letí k tobě, tak bys měla jít za ním a domluvit se, co budeš chtít u vás vyzvednout.“

„Dobře,“ znejistěla jsem.

„Edward rychle vybuchne, ale zase brzy zchladne. Na to si zvykneš,“ povzbudil mě, když viděl, jak jsem se zarazila.

„Chovám se podobně,“ přiznala jsem. Alespoň nejsme tak rozdílní. Jen to ne! Nebudeme mít žádné společné věci! kárala jsem se.

„Tak vidíš. Jen jdi za ním a bude to v pořádku.“

„Děkuji vám.“

„Nemáš zač, Ev, kdyby něco, jsem stále tady.“ Usmála jsem se a odešla z pracovny.

Na chodbě jsem se nadechla a vyrazila k Edwardovu pokoji, který sousedil s mým. Nebyla jsem nadšená, ale jiný pokoj tu nebyl. Ne takový, který by nesousedil s Edwardovým. Zadržela jsem dech a zaklepala na jeho dveře.

„Co chceš?“ vykřikl podrážděně.

„Promluvit si,“ zkusila jsem slušně.

„Houby, něco po mně chceš.“ Pěnila ve mně krev, ale přešla jsem to.

„Sám jsi mi to nabídnul. Mohl bys prosím otevřít dveře? Přes ně se blbě mluví,“ okamžitě jsem slyšela, jak klíč zarachotil v zámku, a dveře se otevřely. Ale to už Edward stál u okna. Vešla jsem a zavřela za sebou.

SHRNUTÍ

Ukázka z 8. kapitoly:

„Tak promiň, že žiju,“ vyštěkla jsem naštvaně. „Na tohle nemám náladu. Vím, že se nepohodneme, ale takhle hnusnej fakt být nemusíš. Toho jsem si už užila dost a od tebe to nebudu poslouchat.“ Otočila jsem se na patě a mířila ke dveřím, už jsem i držela kliku v ruce, ale Edward najednou stál přede mnou. Měl opět zlatavé oči. Musel být na menším lovu pouze v okolí domu.

Bez řečí vzal mou tvář do svých dlaní. Netušila jsem, co to dělá, ale pochopila to vzápětí, kdy jeho chladné rty začaly drtit ty moje.

Jiný holky na mém místě by si to nechaly líbit, dokonce by se dožadovaly přídavku. Jenže tohle jsem byla já a ne jiný holky. A mně se to určitě nelíbilo.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

DjKasicka

4)  DjKasicka (14.03.2011 21:58)

Pardáda
Bylo to velmi nečekané, ale pěkně,pěkně

3)  bb (03.02.2011 09:30)

Nosska

2)  Nosska (03.02.2011 07:02)

Hezký moooc hezký

Fanny

1)  Fanny (02.02.2011 22:23)

Opravdu je celé nepředvídatelné a skvělé!:D Ev je moc fajn, je milá a nenechá si jen tak něco líbit... Za to Edward je hodný svému knižnímu protikladu ;)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek