Sekce

Galerie

/gallery/Kate-kate-beckinsale-838696_100_100.jpg

Seznámení s Jacobem a Bellou proběhlo relativně v klidu. Bohužel setkání Belly a Edwarda nemá zrovna skvělé vyhlídky. Ev nechápe, jak tak dokonalý pár mohl dopadnout zrovna takto. Vyčítá si, že mnoho věcí se staly jenom kvůli ní. To si myslí pouze ona. Je pravda, že na jeden den toho bylo hodně. Proto jde spát, aby se v noci všechno utřídilo tam, kam to má patřit. Jsou tu však věci, o kterých Plattům-Cullenům neřekla, myslela si, že to není důležité. Stejně to nakonec zase odnese Edward. Jak jinak, že?

6. kapitola –  Sen

Jakmile i Bella zahlédla Edwardovo Volvo, prudce dupla na brzdu. Díky pásům jsme jenom prudce vylétly vpřed a pásy nás strhly zase zpátky.

„Co ten tady dělá?“ zašeptala naštvaně. Raději jsem byla zticha. Už tak jsem natropila dost problémů. Bella se odpoutala a vylezla z auta. Udělala jsem totéž a vyšla za ní. Nevypadala příliš nadšeně, ba přímo naštvaně, když z Volva kromě Alice vystoupil také Edward. Tiše jsem zasténala a schovala zavázané ruce za záda. Myslela jsem opět na maturitu, ale Edward o mě ani nezavadil pohledem. Jenom koukal na Bellu. Ne zamilovaně, nýbrž… neuctivě? To nebylo to slovo. Spíše bych řekla, že se na ni díval opovržlivě. Jako by to byli ti největší nepřátelé.

„Edwarde…“

„Isabello…“

Cože? Trochu jsem vykulila oči. On jí řekl Isabello? Tak to je hodně zlý. Popošla jsem k nim o dva kroky blíž, ale víc jsem se neodvážila.

Edward nakrčil nos a začichal. Tvář se mu zkřivila odporem a vztekem. „Tys byla u toho čokla?“ Ta otázka však nebyla směrovaná na Bellu, ale na mě. „Byla jsi u něj?“ zavrčel. Šel z něho strach. S přibývající tmou byl ještě strašidelnější.

„Nechej ji na pokoji. Jacob ji jenom ošetřil,“ vyštěkla na něj Bella. Pohled se jí na chvíli zatoulal k Alici, která stála opodál a taktéž se neodvažovala nic říkat.

„Až potom, co jí sám ublížil?“ zeptal se ostře. Ta šílená atmosféra se dala krájet. Ta nenávist, která mezi nimi panovala, byla hrozná. Cítila jsem se příšerně. Za to jsem mohla zase jenom já.

„Nikdy by nikomu neublížil. Musel jí pomoct, protože vy jste ji jen tak nechali odejít. Potom, co se jí stalo a jak se cítí. A přestaň mu říkat čokl. Je to vlkodlak a můj přítel. Na to nezapomínej!“ uzemnila ho Bella. Takže to věděla! Zatnula jsem zuby, ale bylo to jasné, že jí to Alice řekne.

„Stejně jsem věděl, že s ním jednou skončíš. Jsi jen laciná…“

„Tak dost,“ zařvala jsem a přiběhla k nim. „Nechte toho. Tohle se mi ani za mák nelíbí a nechci, abyste se hádali kvůli mně. Prosím. Jacob za nic nemůže, jen se objevil v nesprávnou chvíli na nesprávném místě.“ Všichni jsme zůstali stát jako zkamenělí. Edward na mě hleděl hodně překvapeně, Bella děkovně a já? Já jsem se nepoznávala. Nikdy bych nevběhla mezi hádající se, no dobře, tak jo, a ještě k tomu, mezi bývalý pár, z něhož jeden je upír. „Byla to moje chyba a nemá cenu se tady obviňovat navzájem, nebo se urážet.“ Jo tohle byla moje chyba. Snažila jsem se jít psychologicky na všechny problémy. Občas mi to vyšlo, ale někdy jsem si pořádně natloukla.

„Ev má pravdu,“ souhlasila Alice. Přišla mezi nás tři. „Možná jsem neměla dovolit Edwardovi, aby jel se mnou.“

„Možná, že se to mělo stát. Alespoň teď vím, jak na tom jsem,“ zavrčel a celou dobu se díval na Bellu.

„Já taky. Musím jet, táta se bude po mně shánět. Moc ráda jsem tě poznala, Ev. Dám ti radu,“ odtrhla pohled od Edwarda a věnovala se pouze mně, „drž se od něj dál. Není to dobrá partie. Meyerová ho popsala až moc dokonale. Ve skutečnosti takový není.“ Věnovala mu poslední pohled. Odkráčela ke svému autu, ještě se otočila. „Nezamiluj se, budeš toho potom litovat. Stejně jako já.“ Poté nastoupila do vozu, nastartovala, s rychlostí šneka projela kolem nás a už uháněla k Forks.

Tupě jsem zírala, jak její auto mizí v dáli. Vůbec jsem nemohla uvěřit tomu, co se tady událo. Bella s Edwardem na sebe štěkali jako psi. To bylo naprosto neuvěřitelné a k nim se to nehodilo.

„Nasedat, jedeme domů,“ zavelel už klidněji Edward. On nereagoval na moje myšlenky?

„Ev, pojď.“ Já však stále zůstávala stát na místě jako přikovaná. Vzpamatovávala jsem se z toho docela šoku. „No tak, co se děje?“ Alice ke mně natahovala ruce a ukazovala na auto. Prostě jsem nedokázala zareagovat. Nakonec si musela pro mě dojít a nacpat do auta. Možná jsem byla mimo, sama nevím. Skoro jsem nevnímala to divné ticho v autě.

Teprve až v domě jsem se trochu vzpamatovala, když jsem spatřila Jaspera sedícího v obýváku na gauči, jak s Emmettem sledují nějaký pořad o rychlých autech. Uvědomila jsem si svoje zranění a pomalu couvala zpátky k východu, ale narazila jsem na Edwarda, který stál za mnou. Opřela jsem se zády o jeho hruď a jen nepatrně otočila hlavou, abych mu pohlédla do nechápavé tváře.

„Kam jdeš?“

„Já… já… víš… to… no…“ pěkně jsem koktala, ale nenapadla mě žádná výmluva.

„Bojí se, že by mě lákala její krev,“ pronesl Jasper naprosto klidně. „Neboj se, Ev, Alice mi o tvém zranění řekla a nemusíš mít strach, že by se něco stalo. Mě to nedělá takové problémy jako v knize.“ Otočil se k nám a usmál se. Zaplavila mne vlna klidu.

„Prosím,“ zašeptala jsem. Okamžitě to zmizelo. Děkovně jsem přikývla.

„Podívám se ti na ty ruce,“ oznamoval Carlisle, scházející ze schodů k nám.

„To je dobré. Ani to nebolí, vyčistili mi to jódem. Bude to v pořádku.“

„Měl by ti to prohlédnout, když ti to ošetřoval ten čokl,“ zavrčel Edward a naprosto jemně mě strčil ke Carlisleovi.

„Carlisle se ti na to podívá, a pak půjdeme vybalit tvoje nové věci,“ zašvitořila Alice.

„Jaké věci? Já nic nepotřebuji,“ vyděšeně jsem na ni hleděla.

„Jen běž,“ řekla tajemně a mrknutím oka zmizela.

„Kam šla? Kam šla?“ Můj hlas zněl hodně vyděšeně.

„Do garáže,“ zavolal Jasper s Emmettem zároveň. Jej, to nevypadalo dobře, ale raději jsem šla s Carlislem do jeho pracovny, kde mi rozvázal obvaz a zkoumal dlaně.

„Jak se ti to stalo?“ Jeho ruce příjemně chladily. Přitáhl si je blíže k obličeji, jako by se chtěl přesvědčit o tom, co tam viděl.

„No já… spadla jsem.“ Nechtěla jsem, aby se v tom ještě někdo pitval. Ne někdo z Cullenů, Cullenovi, pro mě to jsou Cullenovi a tečka, protože jsem chtěla být před nimi silná. A už jsem to nechtěla znovu řešit. Prostě se to stalo a tečka.

„Vážně?“ Podíval se na mě a nadzdvihnul obočí. Z jeho hlasu jsem se celá chvěla. Srdce mi bušilo, ale pro něj to mohlo spíš znamenat, že se snažím něco skrýt a taky jsem se snažila.

„Ano, zakopla jsem v lese a snažila se o něco zachytit.“

„Tak dobře,“ přikývnul, ale asi mi moc nevěřil. Dlaně opět vyčistil, o něco důkladněji než Jacob. Byl přeci doktor. Ještě než dovázal druhou dlaň, tak do pracovny vběhla celá nedočkavá Alice. Poskakovala na místě jako dokonalá baletka, která více létá, než chodí po zemi.

„Hotovo? Musím Ev uložit a ještě jí ukázat její nové věci, které jsem jí pořídila, když je to naše nová sestřička,“ výskala a tančila kolem nás.

„Už? Ale… ale… tak brzy?“ Otočila jsem se na Carlislea.

„Ještě to bude chvíli trvat. Rosalie ti musí zařídit falešný rodný list, abychom, já a Esmé, mohli být tvými poručníky.“

„Rosalie? Ne Jasper?“ Když jsem byla u Carlislea, tak tam přišel Jasper.

„Tohle má pod kontrolou moje sestřička,“ zašvitořila Alice. „Má skvělé donucovací prostředky a hlavně ženský šarm. Chlapi jí padnou k nohám a většinou dostane od padělatelů ještě slevu. Jasper jen nachystá všechny podklady, které předá Rose, která to zařídí. Na tohle je moje láska nejlepší. Všechno dokonale vymyslet, aby to sedělo.“ Zářivě se usmála a už mě za předloktí táhla pryč.

„Ale…“

„To je v pořádku, Ev,“ zavolal zvesela Carlisle.

Nechala jsem se táhnout do nějakých dveří. Do mého pokoje, jak podotkla Alice, před tím to byl pokoj pro hosty, ale teď to byl pokoj pro její novou “sestřičku“. Pro mě. Bylo to od ní milé. Od všech Cullenových, jenže jsem se cítila nesvá a Alici jsem to na rovinu řekla. Ujistila mou osůbku, že to bude v pořádku, že si časem zvyknu a vše bude ok. Nad tím jsem se musela pousmát.

Alice rozsvítila krásný lustr a ještě pozapínala několik lampiček, které byly systematicky rozestavěné po pokoji. „Takže,“ začala vybalovat tašky, které stály na velké posteli, která se pro mě zdála moc velká. U nás doma jsem byla zvyklá na takovou úzkou a teď bych se mohla rozvalovat? To bych si neměla zvykat. Stejně tu dlouho nebudu. „Tady jsem ti koupila nějaké spodní prádlo, pár triček, nějaké sukně a kalhoty.“ Všechno vyhazovala na postel. Jako holce mi to lichotilo, ale moje svědomí to neschvalovalo. Bránilo mi, abych správně ocenila Alicino snažení.

„Jsi hodná, Alice, ale jak ti to zaplatím?“

„To nech být.“ Rezolutně jsem nesouhlasila. Zamávala jsem rukama před jejím dokonalým obličejem.

„Nemůžu se tady mezi vás vplížit jakoby nic a vy si mě vezmete do rodiny a začnete mi kupovat věci. Na tohle nejsem zvyklá a hlavně k tomu nejsem vychovaná. Všechno, co jsem kdy dostala, jsem si musela zasloužit.“ Alice zřejmě chápala moje pocity.

„Já vím, Ev, ale nemůžu tě tu nechat jenom tak. Věř, že peníze nám nedělají problém. Každý z nás byl trochu jinak vychováván. To beru, ale občas musí přijmout něco, co mu druzí nabízejí, i když to je proti jejich přesvědčení, protože jim nic jiného nezbývá. A neboj se, najde se něco, kde bys ukázala, že si to zasloužíš. Je tu spousta věcí, které se dají dělat. Tohle je velký dům,“ povzbudivě se usmála a zlehka mě objala.

„Věřím, že bys tohle všechno vyměnila, za svůj minulý život,“ přikývla jsem. „Občas musíme věci brát tak, jak přicházejí. Bojovat s nimi, i když to není lehké. Chápu, jak se cítíš, ale změnit to nemůžeš.“ To mi vnuklo otázku.

„Viděla jsi tu nehodu?“ Překvapeně se na mě podívala.

„Tvých rodičů myslíš?“

„Ano.“ Napětím jsem ani nedýchala.

„Viděla, Ev, ale nechápala jsem, kdo jste a ani odkud jste. Pak jsem viděla tebe, jak ležíš u nás v obýváku. Dala jsem si dvě a dvě dohromady, ale je těžké něčemu zbránit, když nevíš, kde se to děje.“ Sklopila jsem hlavu. „Kdybych to náhodou zjistila a chtěla tomu zabránit, tak by se to stejně nestihlo. Vidění jsem měla pět hodin před nehodou, to bych opravdu nestihla. Je mi to líto, Ev. Kdyby se to dalo změnit, udělala bych to pro tebe.“ Pohladila mě po tváři, do které se mi dívala. Do mého těla se opět zakousla zima a chloupky na šíji se postavily.

„Ani mě neznáš, nevíš, jaká jsem. Jenom blázen, který uvěřil těm žvástům o vás. Jedna bláznivá fanynka z několika miliónů po téhle planetě.“

„No tak, Ev, co by to bylo za život, kdybychom se stále zabývali jenom sebou samými? To by nebylo ono. Jsme otevřeni novým věcem. Nejsme tak úzkostní jako v knize. Přátelíme se s lidmi, mluvíme s nimi, komunikujeme. Tvoříme pouta přátelství, i když víme, že dlouho nevydrží, ale život je i o bolesti, která přichází a odchází. Když není, tak je štěstí a když je, tak jsou tu ostatní, aby nám ji pomohli zvládnout. Chápeš, co tím chci říct?“

„Ano,“ špitla jsem, ale jistá jsem si tím stejně nebyla.

„To jsem ráda, teď doděláme tohle,“ ukázala na zbytek věcí. Prohrabovaly jsme se v nich hodně dlouho, když jsem objevila kalhotky, tak jsem se zhrozila.

„Alice!“ vykřikla jsme naprosto zděšeně a prohlížela si látku v mých rukou.

„Copak?“ zeptala se s úsměvem.

„Já nenosím tanga!“

„Já vím, proto jsem vzala jenom ty,“ a rozesmála se. Nešlo se nesmát taky, tak jsem se k ní přidala.

Po dalším balení se mi už začínaly klížit oči únavou. Alice mi nachystala noční košilku. Jak jinak, než vyzývavou a modrou. Moji nejoblíbenější barvu od šesté třídy. Tu jedinou a žádnou jinou. Nastrkala mě do koupelny, kam mi donesla kartáček a hodně kosmetiky. Úplně mě z toho přecházely oči, a když jsem uléhala do postele, cítila jsem se o něco lépe, věděla jsem, že svoji pravou rodinu už neuvidím, ale teď jsem měla jinou, která se pokusila mi pomoci, abych se tolik netrápila. Za to jsem byla neskonale vděčná. Jenže také jsem věděla, že jednou nastane čas, kdy se s nimi opět setkám. Nebudu žít věčně.

Před usnutím jsem si prohlížela ovázané dlaně a ten pohled mě ukolébal k spánku, ale klidný spánek netrval dlouho.

Stála jsem na střeše panelového domu. Kolem mne stály desítky květináčů s květinami. Myslím, že to byly muškáty, alespoň tomu tak máma říkala. Zatrnulo mi, když jsem hleděla přes střechu na ostatní domy, které byly zchátralé, a ve všech možných skulinách rostla tráva.

Moje nohy mě nesly až k okraji střechy, z níž jsem shlédla dolů na chodník, kde šel můj otec s bratrem, volali na mne. Pokyvovali a chtěli, abych šla za nimi dolů. Jenže jsem nikde na střeše neviděla žádný východ.

Z asfaltové lepenky, která pokrývala plochou střechu toho paneláku, unikaly nebezpečné výpary. Slunce svítilo s neobvyklou razancí. Zápach z asfaltu mi dráždil nos a chtělo se mi kýchat.

Před kýchnutím jsem sklonila hlavu, abych mu zabránila. Podařilo se, po kýchání mě vždy pak dlouho bolela hlava.

Vítězně jsem ji zvedla, ale okamžitě se zarazila. Přede mnou stál muž. A ne tak obyčejný. V karmínovém plášti, jehož kapuce mu visela na zádech. V ostře zářícím slunci se mu třpytila kůže jako diamant, který odráží světlo. Jiskřil, zářil, byl úchvatný, ale jeho oči napovídaly něco jiného. Byly rudé jako čerstvá krev. Děsily mne.

„Evo…“ zašeptal do ticha. Z jeho hlasu mi tuhla krev v žilách. Třásla jsem se a cítila jsem nepříjemné mrazení v zádech.

„Evo…“ přistoupil o dva kroky blíže. Já naproti tomu ustoupila o dva kroky vzad.

„Evo…“ natáhnul ke mně ruku. Nepatrně se usmál a odhalil tím své zářivé zuby.

„Evo…“ zdvihnul hlavu a zase postoupil o dva kroky a já udělala pravý opak.

„Evo… nebraň se…“ Ohlédla jsem se. Stála jsem na okraji střechy. Stačil jediný špatný krok a spadla bych.

„Evo… nebraň se tomu…“ Shlédla jsem dolů na otce s bratrem. Mávali mi. Chtěli, abych šla za nimi. Nevěděla jsem však jak. Opět jsem pohlédla na toho upíra.

„Evo… nebraň se tomu… tomu, co se má stát…“ Draly se mi do očí slzy. Srdce mi tlouklo jako splašené. Opět jsem se bezmocně ohlédla.

„Evo… nebraň se tomu… tomu, co se má stát… co je dané…“ Otočila jsem se, ale zamotaly se mi nohy, já škobrtla a přepadla přes okraj. Šíleně jsem zaječela a máchala rukama kolem sebe, naštěstí jsem se zachytila okapu. Na chvíli jsem si oddychla, jenže háky, na nichž okap visel, byly zrezivělé a povolily. Všechno se se mnou zhouplo a já zase padala. Hrabala jsem kolem sebe. Bála jsem se, že se zabiju, že umřu.

Ruce hrábly do prázdna a zachytily tenký drát po kraji budovy. Hromosvod. Neudržela jsem se, spíš ten hromosvod neudržel tu váhu v takové rychlosti. Skoby se vytrhávaly z omítky a já letěla k zemi. Nikdy jsem neviděla tak rychle se blížící zem…

„Ááá,“ zařvala jsem a posadila se na posteli. Zrychleně jsem dýchala. Srdce jsem cítila až v krku, jak mi bušilo. Cítila jsem, jak moje ruce křehnou. Podívala jsem se a uviděla, jak mě za ně někdo drží. V šeru pokoje mi chvíli trvalo, než si moje oči na to zvykly. Když jsem spatřila toho, kdo mě drží, znovu jsem zařvala, ale stisk na mých rukou sílil. Seděla tam Victorie, její ohnivé vlasy naprosto kontrastovaly s bledou pletí.

„Evo… nebraň se tomu… tomu, co se má stát… co je dané…“ Řvala jsem jak smyslů zabavená a snažila se Victorii vytrhnout, ale nebylo to k ničemu. Bleskově si mě k sobě přitáhla a bez dalšího otálení mě kousla do krku.

„Nééé…“

„Klid, ššš, klid. Ev, klid, je to dobré, jsem tady.“ Musela jsem několikrát zamrkat, abych si uvědomila, že na posteli sedí Alice a drží mě za ruce, prudce jsem se jí vytrhla a přitáhla si nohy k hrudi. Peřina byla někde na zemi.

V šeru pokoje jsem ostřila na Alici, které oči mžikaly z jedné strany na druhou. Nahoru a dolů. Pozorovala mě.

„Nic se neděje. Byl to jenom zlý sen,“ uklidňovala mě, ale moc se jí to nedařilo. Měla jsem, co dělat, abych nezačala brečet.

„Jo… jo,“ dostala jsem ze sebe. Ani nevím proč, ale pomyslela jsem na Edwarda. Vlastně jsem chtěla, aby tu seděl on, aby mě mohl uklidňovat, protože určitě věděl o mém snu. O mé noční můře, která se mi zdála doma, poslední dobou, skoro každou noc.

„To je dobrý. Už je to v pořádku, Ev. Jen klid. Nic to není,“ její hlas zněl nejistě, skoro až zděšeně, ale nebylo to způsobeno mnou.

„Kde… kde je Edward?“ Opravdu nevím, proč jsem se na to ptala, ale něco mi napovídalo, abych se zeptala.

„On… on…“ Alice to nedokázala říct. Hlavu otočila ke dveřím, ve kterých se objevil Carlisle.

„Ev, Edward spí.“


SHRNUTÍ


Ukázka ze 7. kapitoly:

„Co se děje?“

„Někdo tu je,“ zašeptala. Jakmile to dořekla, z křoví vylezla puma, moje puma. Na Alici zasyčela a hnala se ke mně. Vykulila jsem na ni oči, protože se mi hned otírala o nohy a slastně přitom vrněla.

„Ahoj kamarádko,“ pozdravila jsem ji a pohladila po hřbetu.

„Tak to je ta tvoje puma?“ zajímala se Alice.

„Jasně, to byl první tvor, se kterým jsem se zde potkala a dovedla mě k vám, protože jsem byla ztracená někde uprostřed lesů.“ Čupnula jsem si k pumě a drbala ji za ušima.

„Tak pozorte děcka, naše divoženka má svoje domácí zvířátko,“ hulákal Emmett z okna. Zvedla jsem k němu hlavu. Puma zasyčela, naposledy se na mě podívala a zmizela v podrostu.

„Díky Emmette, vyděsil jsi ji,“ pokárala jsem ho vesele.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

DjKasicka

6)  DjKasicka (14.03.2011 19:59)


Další skvělá kapitola, nezávidím Ev, že má takové hrozné sny, tak snad to bude lepší.

Michangela

5)  Michangela (02.02.2011 19:37)

Je osvěžující vidět známé osoby jinak! Díky.

Fanny

4)  Fanny (01.02.2011 18:07)

Pomalu, ale jistě se smiřuji s odlišnostmi od knihy a zvykám si na jejich odlišné povahy... Kapitolka byla skvělá

3)  Tery (01.02.2011 17:10)

teda edward ze spi jo? páni tak to chci hned ted vedet co se staneeeeeeeeee honem ...

Nosska

2)  Nosska (01.02.2011 16:50)

Skvělá povídka!
jsem zvědavá, jaké odlišnosti od knihy nás ještě čekají

1)  bb (01.02.2011 16:39)

moc zajímavé nejdřív hádka Belly a Edwarda pak ten sen... a zdával se jí už doma, hmmm... to asi nebude obyčejná noční můra a na konci me rozrazila větička „Ev, Edward spí.“
ukázka na další dílek vypadá dobře i když to kamarádíčkování s pumou mi zatím moc nejde do hlavy, ale vysvětlení asi přijde později

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek