Sekce

Galerie

/gallery/Kate-kate-beckinsale-838696_100_100.jpg

Nemáte rodinu, vy sami jste podle úřadů mrtví. Upíři Vám nabídli, že s nimi můžete žít. Chtějí, abyste chodili znovu na střední a potom na vysokou. Není toho na jeden den moc? Vždyť to není ani pár hodin od toho, kdy jste se dozvěděli, že váš minulý život je v prachu. To si zaslouží pořádný oddech. A takový zvolí Ev. Nedokáže udržet svoje emoce a musí jim dovolit, aby se projevily. Jenže ani v lese není sama. Soukromí je ve Forks téměř sprosté slovo. A další malér na krku. Proč ne?

Omlouvám se za zpoždění. Přeji příjemné čtení.

5. kapitola –  Emoce

„Tak se vymáčkni,“ odseknul. Zřejmě nehodlal čekat. Hlas se mu zase změnil. Byl tvrdý a ledový.

„To nejde říct teď hned, když to na mě vybafneš!“ cedila jsem slova skrz zaťaté zuby. Vztekle pustil moji ruku.

„Fajn!“ vyštěkl, otočil se na patě a zmizel u sebe v pokoji, ale jeho místo okamžitě nahradila Alice.

„Mám dojem, že jsou načase nákupy,“ zašvitořila a táhla mě ze schodů.

„Alice,“ zasténala jsem. „Nechci být nevděčná, ale na nákupy teď nemám ani pomyšlení. Chtěla bych být sama. Chtěla bych se jít projít… O samotě,“ pronesla jsem naléhavě. Byl to ode mne podraz, ale opravdu jsem neměla náladu na nákupy. Musela jsem se se vším vyrovnat. O všem popřemýšlet a hledat na tom pozitiva a ne jen negativa.

„Jasně, ale stejně se mnou půjdeš nakupovat,“ zářivě se usmála.

„Viděla jsi to,“ konstatovala jsem a trošku se pousmála.

„Nebude ti zima?“ Sjela mě pohledem. Udělala jsem totéž. Stále krátká sukně a měkoučký teploučký svetr.

„Nemáš kalhoty a ponožky, prosím?“ zeptala jsem se slušně. V sukni jsem se necítila příliš dobře.

„Mám a ještě nějakou bundu. Venku je chladno, i když je červen, tak abys nenachladla. Zítra půjdeme na nákupy. Musíš ve škole vypadat dobře,“ mrkla na mě a já jen bezmocně otevřela pusu. „No nediv se, musíš zapadnout úplně.“ Zavrtěla jsem hlavou, vykulila oči, musela jsem při tom vypadat legračně.

„Ne, to ne Alice. Já… já nemůžu. To nejde. Je to sotva měsíc, co jsem odmaturovala. Nemůžu jít znovu na střední. Tam jsem si už vytrpěla svý. Znovu ne. Nerada opakuju věci. Nečtu knížku dvakrát, nedívám se na film dvakrát a znovu střední fakt ne,“ naléhala jsem na ni, ale nemělo to cenu.

„Je mi to líto, Ev, ale nemůžeme tě poslat hned na vysokou,“ řekla klidně Esmé, jež zrovna vycházela po schodech. Mile se usmívala. „Měla by jsi si zvyknout na jazyk. Zvyknout si, mluvit anglicky. Zatím mluvíme tvým jazykem, ale aby ses aklimatizovala, tak musíš ovládat jazyk.“ Došla až ke mně a pohladila svou ledovou rukou mou tvář. Po páteři mi přeběhla husí kůže, ale nebylo to už tak hrozné.

„Já…“ Začínala mě bolet hlava. „Musím jít ven. Musím o tom všem přemýšlet, o samotě. Je toho hodně najednou…“ Pomalu jsem couvala. Esmé přikývla. Zatnula jsem zuby. Pozadu jsem mířila ke dveřím, ale Alice mě zastavila.

„Co ty kalhoty?“

„Nech to být, chvíli to zvládnu.“ Mluvila jsem skoro jako ve snu. Bylo to sotva pár hodin, co jsem se dozvěděla, že jsem i s rodinou zahynula při autohavárii a oni mi už nabídli poručenství. Školu, vysokou… Opakování střední. Musela jsem okamžitě jít pryč a popřemýšlet o tom úplně sama.

„Tak si vem alespoň moje balerínky. Sice ti budou k ničemu, ale…“

„Jasně.“ Nazula jsem je, stály hned vedle dveří a vyšla jsem z domu hlavními dveřmi. Jen co za mnou ty skleněné dveře zaklaply, rozběhla jsem se, jako by mi šlo o život. Musela jsem pryč, daleko odsud. Musela jsem to ze sebe všechno dostat. Vykřičet se, vybrečet, hlavně aby to nebylo před Cullenovými… pardon, před Plattovými nebo snad Haleovými? Pletlo se mi to. Do háje. Nechtěla jsem se před nimi shodit a ukázat, jaký jsem slaboch.

Běžela jsem dlouho, chvíli po cestě, ale pak jsem vběhla do lesa. Už se pomalu blížil konec dne. Slunce se chystalo zapadnout, ale světla bylo stále hodně. Možná jsem ještě mohla zahlédnout západ slunce, kdyby nebylo skryté pod baldachýnem mraků.

Ty balerínky byly vážně na houby, ale to mi bylo v té chvíli jedno. Trochu mi to nohy chránilo a to stačilo. Běžet jsem mohla. Připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Prodírat se lesem, jen v oblečení, které nebylo příliš teplé a na nohách boty, které spíš byly na okrasu než na použití. Překvapilo mne, kam až jsem s nimi doběhla a jak dlouho jsem vydržela běžet. Moje telocvikářka ze základky by ze mě měla velkou radost.

Až teprve po hodně dlouhé době jsem se zastavila. Vůbec jsem netušila, kde se nacházím. Všude mi to připadalo naprosto stejné. Stovky stromů, které vypadaly, že je někdo právě zvednul ze země, a proto mají na sobě takové provazce mechu.

Příroda mi přímo říkala, že mou osůbku nemá ráda, protože jsem při chůzi zase zakopla a rozplácla se na zemi jako ryba na suchu. Už mě to štvalo, ale výhodu to mělo. Padla jsem do měkkého a hlavně jenom na trávu, takže jsem Alicino oblečení nezašpinila. To by mě hodně mrzelo.

Ztěžka jsem vstala a oklepala ze sebe trávu a prskala nadávky na celé okolí. Všechno bylo proti mně. Život, příroda a hlavně osud, který mi nachystal opravdu skvělý scénář, u něhož jsem zatím neuměla slova, ale už jsem musela jít na scénu a hrát.

Všechno mě štvalo. Byla jsem ve Forks, v místě kde by chtělo být tolik jiných, ani nevím, co by za to všechno dali, jenom aby sem mohli alespoň nakouknout. Co by dali za to, aby se s Cullenovými mohli setkat. Tedy Plattovými.

Ještě před rokem bych skákala radostí, kdybych tu byla, jenže teď? V téhle chvíli? To nebylo správné. Netušila jsem, jak jsem se tu objevila. Co se dělo těch několik dní od mého zmizení. Od toho 13. června do toho včerejšího dne. Do 16. června. Kde jsem byla ty tři dny? Musela jsem se sem přeci nějak dostat.

Bože! O čem jsem to přemýšlela. Řešila jsem hovadiny a teď, tam někde doma, má moje rodina pohřeb. Moje máma, táta a můj malej otravnej bráška, kterému už nikdy neřeknu, aby neotravoval. Už nezakřičím, aby vypadnul z mého pokoje, už se nikdy nepohádám s mámou, nebudeme se dohadovat o prkotinách. Už nikdy neuslyším, jak mi táta povídá o svém autě, jak mi vykládá, na co jsou různé součástky. Tolik vzpomínek, tolik maličkostí. A i já sama tam někde klesám do studenýho hnusnýho hrobu. Pouze tělo, které pokládají za moje.

To bylo tak šílený pomyšlení, že se mi z toho až zatočila hlava a pěstmi bušila do mechu. Nepřestávala jsem řvát a brečet. Nešlo to, musela jsem to ze sebe dostat. Teď nebo potom bude už pozdě.

Vzrůstala ve mně bolest a vztek. Vztek, protože jsem možná mohla za to, že se moje rodina zabila v autě společně se mnou. Nebo to někdo nastražil, aby se zbavil nejen jich. Proč se to stalo? Mělo to nějaký hlubší význam? Chtěl někdo, abych přežila? To ne. Byla to hloupost. Měla jsem až moc bujnou fantazii.

Bolest z jejich ztráty na prsou zůstávala a už nikdy neodejde, bude tam tak dlouho, dokud nezemřu a nebudu zase s nimi. Opravdu a skutečně. Je pravda, že jsem v té chvíli pomýšlela na smrt, protože ani Cullenovi-Plattovi mi nemohli dát to, po čem jsem toužila.

Vstala jsem a tiše vzlykala. Z toho křiku jsem naprosto ochraptěla, ale slz jsem měla v zásobě ještě do sytosti. Nohy se mi podlamovaly, potřebovala jsem se o něco opřít. O kousek dál rostl obrovský strom, stačil udělat jediný krok a byla jsem u něj. Poklekla před ním a začala do jeho kůry bušit dlaněmi tak dlouho, dokud jsem je neměla sedřené do krve.

Ani to nebolelo. Nic jsem necítila, ale ten nepříjemný pocit mě zastavil. Vyděšeně jsem se na ně podívala a ještě více se rozplakala. Zády se opřela o ten strom, nohy si přitáhla k hrudi a stále brečela. Nebylo to k zastavení. Cítila jsem se hrozně. Netušila jsem, co bude dál. Vůbec jsem na budoucnost nepomyslela.

Zase střední. Při tom pomyšlení jsem se rozvzlykala. Nechtěla jsem znovu na střední. Svoji už mám za sebou a nikdo mě tam nedostane. To raději od Cullenů odjedu a na vlastní pěst se vrátím domů. Jasně Evo, už tě vidím jak úřadům vysvětluješ, že jsi to ty a že jsi nezemřela společně s rodinou! Vysmívalo se mi mé vlastní svědomí.

Křup!

Vyděšeně jsem zvedla hlavu a pozorovala okolí.

Křup!

Zase! To není možné! Někdo tu musel být, ale nikoho jsem neviděla. Ruce jsem měla stále od krve. První popud vedl k tomu, abych je otřela o oblečení, ale krev se z něho dostává špatně, tak jsem to zavrhla a zastrčila je za záda. Kdyby to byl někdo z Cullenů, tak bych mu nechtěla dělat chutě, i když skrýt ruce za záda byl chabý pokus. Sakra, jsou to přeci Plattovi. Vtloukala jsem si do hlavy, ale nešlo to. Prostě jsou to Cullenovi a basta. Rozhodla jsem se.

Křup!

Už jsem to nevydržela: „Kdo je tam? Já se vás nebojím. Umím bojovat.“ Jasně, byla to blbost, ale v té chvíli mě nic jiného nenapadlo. Jiná výmluva opravdu nebyla na skladu. „Hej slyšíte! Mám tady kousek odsud přátele,“ další lež. „A jestli mi něco uděláte, tak… tak si to s vámi vyřídí!“ Já byla tak žalostně ubohá, ale  chtěla bych vidět někoho v mé situaci.

O to víc mě vyděsilo, když kousek ode mne, vystoupil zpoza stromů velký rudohnědý vlk. Byl vážně obrovský. I když stál na všech čtyřech, tak pomalu dosahoval mé výšky. Můj táta by řekl, že je to velký jako kráva. Bezděčně jsem otevřela pusu dokořán. Hleděla jsem na něho notnou dobu, než mi došlo, kdo to je.

„Jacobe!“ Musela jsem začít mluvit anglicky, aby mi rozuměl. „Vylekal jsi mě. Teda, nečekala jsem, že se už umíš měnit ve vlkodlaka.“ Postávala jsem tam jako školačka a rukama za zády a hleděla na velkého vlka. Musela jsem vypadat komicky, ale taky to mohla být mýlka, ale když vlkodlak naklonil hlavu na bok a zahleděl se mi do tváře, poznala jsem, že mám pravdu, že mám, co dočinění s Jacobem Blackem. Trochu se mi rozbušilo srdce. To ne! Musel mě slyšet. Stejně to byla hloupost, takhle na něj začít mluvit. To by nikdo jiný neudělal, měla jsem vzít nohy na ramena.

Snažila jsem se otřít slzy z tváře, ale když jsem si všimla dlaní, tak jsem si to raději rozmyslela. Avšak všimnul si toho Jacob. Udělal pár kroků ke mně a podíval se na ně. Okamžitě jsem je zase skryla bezpečně za záda. To ho popudilo a zavrčel.

„Co je?“ Udělal pár kroků zpět a zaběhl do lesa. Spadl mi kámen ze srdce. To bylo zajímavé seznámení, ale lepší nápad byl, když jsem se vydala pomalu pryč. Zastavil mne však Jacobův hlas.

„Počkej. Nikam nechoď!“ zakřičel a já strnula na místě. Zhluboka jsem se nadechla a zadržela dech. Nechtěla jsem se na něj podívat se zarudlýma a napuchlýma očima od pláče. „Kdo jsi? Jak to, že mě znáš?!“ Jeho hlas byl naléhavý, dožadující se odpovědi.

„To je jedno,“ zašeptala jsem a vykročila pryč, ale během okamžiku byl u mě. Otočil si mě k sobě. Díval se mi do očí. Bože, tohle mi ještě scházelo. Postavit se mezi upíry a vlkodlaky. To nebylo dobré. To vážně nebylo dobré. Do jaké jsem se to dostala situace?

„Ne to není.“ Sklonil hlavu níž, aby se mi díval přímo do očí. Jeho dotek byl horký. Přesně jak to popisovali v knize, možná ještě teplejší. Tak neskutečné. Viděla jsem ho na vlastní oči. Stál přede mnou, držel mne za ramena, přesto jsem nemohla uvěřit.

„Řekni, kdo jsi?“ Nechápala jsem, jak ho některé fanynky mohly zbožňovat, ba dokonce milovat. Byl to obyčejný kluk s trochou svalů a… pouze v kraťasech.

„To bys mi neuvěřil.“

„A jak to, že mě znáš v mé podobě?!“ Jeho stisk zesílil.

„To bolí,“ zašeptala jsem, ale jakoby by mě neslyšel. „Pusť, to bolí, prosím.“ Zadržovala jsem slzy a začala jsem se ho obávat.

„Kdo jsi a jak to, že mě znáš! Odpověz mi!“ křičel na mě, ale já ztuhla a nedokázala ze sebe vypravit jediné slovo. Jediné, co mi z úst unikalo, byly bolestivé vzdychy a sykání. Tvář se mi křivila bolestí. „Chci znát odpověď!“ Zatřásl se mnou. Začala jsem brečet. Nemohla jsem nic říct a ramena jsem měla jako ve svěráku.

„Jacobe!“ vykřikl někdo zpoza stromů. Prosebně jsem se tam podívala a ještě víc ztuhla, když vyšla Bella. Bella Swanová v celé své kráse. Koukala jsem na ni, jako na zjevení. „Prosím pusť ji. Já ti to všechno vysvětlím. Teď bydlí u Plattů!“ řekla polohlasně a dál se blížila k nám. Pomalu a obezřetně. Dívala se přímo na Jacoba. O mě nezavadila ani pohledem. Soustředila se na mladého vlkodlaka, aby ho uklidnila.

„Od Plattů?“ zavrčel. Hlavou se ke mně přiblížil a začichal. Chvění přešlo až na moje tělo. Srdce mi bilo jako splašené. To jsem se dostala do skvělé situace.

„Pusť ji a já ti to všechno s radostí vysvětlím, ano? Jen ji okamžitě pusť nebo jí ještě ublížíš.“ Měla zprvu naléhavý hlas, ale nyní zdůrazňovala každé slovo a oddělovala je chvilkovými odmlkami.

„Proč?“ vyštěkl Jacob.

„Protože to je člověk.“ Kruci, to jsem se dostala do pěkné šlamastiky, že já raději nejsem zticha.

„A co mi zaručí, že tak i zůstane!“

„Jacobe! Sakra, už ji pusť nebo jí ublížíš! Dělej!“ vykřikla a došla rychle k nám. Čokoládové oči jí plály vztekem. Položila ruku na Jacobovo  rameno. Trochu se pod její dotykem otřásl a zamrkal. Podíval se na ni a v zápětí mě pustil.

„Omlouvám se, nevím, co to do mě vjelo. Nezlob se na mě,“ omlouval se mi. Hned jsem si začala proklepávat ramena. Nechtěla jsem si je masírovat, protože moje dlaně byly stále od krve. Určitě tam budu mít svojí chybou modřiny, jsem na ně hrozně náchylná a hlavně přirozeně hloupá.

„V pořádku, Ev?“ Otočila se na mě s otázkou Bella. Zírala jsem na ni. „Volala mi celá vyděšená Alice, že neviděla tvoji budoucnost, začínala mít strach.“ Povzbudivě se usmála a já přikývla.

„To je ta holka, co se objevila u Plattů včera v noci?“ zeptal se Jacob už klidněji.

„Ano,“ odpověděla Bella.

„Zprávy se šíří rychle,“ špitla jsem potichu.

„To máš pravdu,“ přisvědčila Bella.

„Vážně promiň,“ omlouval se mi znovu, „ale jsem trochu háklivý, když mi naprosto cizí holka řekne v mé vlkodlačí podobě jménem. A moje jméno je Jacob Black, ale to ty už určitě víš.“ Na omluvu mi podal ruku. Natáhla jsem k němu tu svoji, ale neuvědomila jsem si, že ji stále mám od krve a stiskla ji Jacobovi. Proti své vůli jsem sykla bolestí. „Co?“ vysoukal ze sebe a přitáhnul si moji ruku k obličeji. Vykulil oči. „Co se ti stalo?“ I Bella na ni koukala. Nechtěla jsem být středem zájmu.

„Nic.“ Hurá, konečně jsem promluvila.

„Takhle se nemůžeš ke Plattům vrátit. Zavolám Alici, že tě beru k Jacobovi. Musíme se ti na to podívat a vyčistíme ti to. Ano?“ Bella byla moc milá. Všechno brala v klidu a já prostě musela přikývnout. Podívala se na Jacoba, který souhlasil a než jsem se nadála, byli jsme na cestě do rezervace, do domku Blackových. To jsem to zase vymňoukla.

Bella zatelefonovala Alici, nebyl to příliš klidný rozhovor: „Alice klid… jo… jasně… ne… neboj se… v pořádku… jasně… není jí nic… uklidni se. Bude to v pohodě… Ne! Alice klídek. Já ji pak dovezu… aha…“ její hlas trochu znejistěl. „Dobře, dovezu ji na rozcestí a ty pro ni dojedeš. Jasně. Díky. Musím končit. Ahoj,“ zavěsila. Tvářila se nepřístupně. „Tak a je to vyřešeno.“ Opět se pousmála, ale v tohle jsem se vyznala. Byl to falešný úsměv. Máma ho používala v jednom kuse, protože ji stále něco trápilo, ale nechtěla to dávat najevo. Všechno to uzavírala v sobě. Máma. Už ten její krycí úsměv nikdy neuvidím. Pohled zastřený slzami jsem upřela na okolní lesy.

„Co ti o mě Alice řekla?“ zeptala jsem se po chvíli. Bella si mě prohlédla.

„Odkud jsi, co víš, že tu zůstaneš…“

„Nic víc?“

„Ne.“

„Dobře.“ Trochu mi spadl kámen ze srdce, nechtěla jsem, aby všichni věděli, co se stalo a litovali mě. To jsem ze srdce nenáviděla.

„Jsme tady,“ oznámil Jacob a trochu přidal do kroku. My s Bellou jsme zůstaly stát na okraji lesa a hleděly na jeho domek. Matně jsem si vybavovala jeho popis z knihy, ale více mi utkvěla filmová verze. Tedy barva neodpovídala, ale hnědá nebyla špatná.. Jinak byl domek celý ze dřeva s obrovskou verandou, kde stála lavička a houpací křeslo a po zábradlí byly rozvěšeny koflíky s kvetoucími květinami.

„Jdeme,“ popohnala mě Bella. Během chvíle jsme všichni došli ke dveřím. Jacob rychle vpadnul dovnitř a Bella za ním. Já však zůstala stát na místě. Nebyla jsem si jistá, jestli chci vejít.

„Pojď.“ Bella mě lehce vzala za loket a vtáhla do útrob domku. Otočila jsem se a spatřila její náklaďáček stát opodál.

„Tati?! Kde je lékárnička!“ křičel Jacob a my s Bellou jsme zůstaly stát v předsíni.

„Neměj strach, Ev. Bude to v pořádku. Billy je hodný.“ Nepatrně jsem přikývla. Společně jsme vešli až do kuchyně, kde už za stolem seděl Jacob a prohrabával lékárničku.

„Kde je ten jód!“ vztekal se. Vypadal při tom tak legračně, neubránila jsem se úsměvu. „Hej, Ev! Posaď se tady. Hned to vyčistíme,“ zavolal a povzbudivě se usmál.

„Je tu snad nějaký raněný?“ Do kuchyně vešel Billy. Moment vešel? Stál na svých dvou nohách a díval se na nás všechny.

„Vy… vy chodíte?“ Prostě jsem se té otázce neubránila. Billy Black se na mě zadíval a hurónsky se zasmál.

„Vypadám, že bych tady jezdil na kolečkovém křesle?“ Vesele zakroutil hlavou a zmizel venku.

„To nic, je tu hodně odlišností od knihy,“ pošeptala mi Bella do ucha a natlačila mě na židli, kde mi Jacob vzal dlaně a začal je čistit jódem, který si nalil na vatu. Sykala jsem bolestí, hodně to pálilo. Od nás jsem byla zvyklá na septonex. Tohle byla pro mě novinka. Sice jsem chodila na jodové koupele, když jsem byla v lázních, ale tohle… Bylo to daleko horší.

„Nemáte septonex?“ vysoukala jsem mezi bolestnými vzdechy.

„Co to je?“ zasmál se Jacob.

„Něco na způsob toho jódu, jen účinnější.“ Bolestí jsem přivírala víčka, ale kárala jsem se za to. Přeci něco zvládnu ne? Nejsem uplakaný děcko.

„Tak a je to a ani jsme nepotřebovali ten tvůj septonex.“ Pochválil mě po chvíli Jacob a začal uklízet lékárničku, ze které ještě vytáhnul obvaz.

„A rozumíš nám bez problému?“ ptala se starostlivě Bella. Posadila se na vedlejší židli a pozorovala Jacoba, jak zápasí s obvazem.

„Oh, ne! Jacobe!“ Z ničeho nic vykřikla. „Nech to být, já to udělám. Na tohle potřebuješ ještě kurz!“ Všichni jsme se zasmáli a já se otočila k Belle a nechala si zavázat dlaně.

„Budu vypadat hrozně. Emmett se mi bude smát.“ Pozorovala jsem, jak mi Edwardova bývalá dívka s pečlivostí obvazuje dlaně a konce obvazu lepí náplastí, aby se mi to celé nerozmotalo.

„Jasně, Emmett, ten aby se někomu nesmál. To znám. Nic si z něho nedělej. Je takový pořád. Tak a je to hotové.“ Musela jsem uznat, že tohle Belle šlo, ale než jsem stačila poděkovat, zazvonil jí telefon. „To je Alice, musím to zvednou nebo se ten náš nákupní postrach zblázní. Omluvte mě,“ a vyběhla z domu. Páni já se bavila s Bellou Swanou. Fjúú.

„Co se stalo v tom lese?“ Využil situace Jacob a hned se mě začal ptát. „Proč jsi brečela a pochybuju, že ty dlaně máš odřené od pádu.“ Sklopila jsem hlavu. Nechtělo se mi o tom mluvit.

„Plattovi tě nechtějí pustit domů?“ Znělo to tak sarkasticky. Naprosto typické pro vlkodlaky z La Push.

„Cože?!“ vyjekla jsem překvapeně. „Ne! To ani náhodou!“ Naštval mě už jen tím, že se do nich navážel a vůbec nic nevěděl  a hned soudil a to se mi příčilo. „Tak to není!“ zvýšila jsem hlas. „To bys nepochopil,“ zašeptala jsem už o něco tišeji a raději otočila hlavu. Nemohla jsem se jen tak vybavovat s Jacobe Blackem. To nešlo.

„Zkus to.“ Položil mi svou horkou dlaň na předloktí. Otočila jsem k němu hlavu a koukala na ten jeho štěněčí pohled. Chtěla bych vidět holku, která by mu odolala.

„Nemám se kam vrátit. Nikoho už nemám.“ Zadržovala jsem slzy, které se mi draly do očí.

„Takže tvoji rodiče…“

„Nikomu to neříkej, prosím. Nechci ničí soucit ani od tebe. Jasné?“ vyštěkla jsem na něho a vstala od stolu. „Děkuju za všechno, ale už bude tma a já bych se měla vrátit do vily, abych se dozvěděla, co se mnou bude dál.“ Vycházela jsem z domu. Jacob se ani nepohnul. Možná to tak bylo dobře.

Před domem stála Bella a už čekala. Společně jsme nastoupily do jejího náklaďáčku a vyjely z rezervace. Žádná z nás nepromluvila. To ticho bylo šílené, ale nějak jsem nevěděla, na co se ptát. Nechtěla jsem jí nic připomenout z bývalého vztahu, protože když jsem se zmínila o Emmettovi, tak se na chvíli zadrhla.

„Za chvíli tam budeme,“ prolomila to ticho. Připadala jsem si daleko mladší, ale přitom jsem byla minimálně o dva roky starší. Z ní vyzařovala dospělost a já se pořád chovala jako dítě. Možná jsem nechtěla dospět.

„Jasně.“

Horší už to však být nemohlo, protože na rozcestí nestála Emmettova Toyota nebo Rosaliin Aston Martin. Bohužel zpoza zatáčky na mě cenila své ocelové zuby kapota černého Volva. To vypadlo na pořádný průšvih.

SHRNUTÍ

Ukázka ze 6. kapitoly:

„Viděla jsi tu nehodu?“ Překvapeně se na mě podívala.

„Tvých rodičů myslíš?“

„Ano.“ Napětím jsem ani nedýchala.

„Viděla, Ev, ale nechápala jsem, kdo jste a ani odkud jste. Pak jsem viděla tebe, jak ležíš u nás v obýváku. Dala jsem si pět a pět dohromady, ale je těžké něčemu zabránit, když nevíš, kde se to děje.“ Sklopila jsem hlavu. „Kdybych to náhodou zjistila a chtěla tomu zabránit, tak by se to stejně nestihlo. Vidění jsem měla pět hodin před nehodou, to bych opravdu nestihla. Je mi to líto, Ev. Kdyby se to dalo změnit, udělala bych to pro tebe.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

DjKasicka

9)  DjKasicka (14.03.2011 19:36)

Je mi Ev líto, tak doufám, že se z toho brzy dostane a jsem zvědavá na další kapitolku =)

8)  AMO (30.01.2011 19:06)

Michangela

7)  Michangela (30.01.2011 12:59)

6)  ClaireStew (30.01.2011 09:42)

super povídka! už se těším, až se Ev do někoho zamiluje.

Nikol18

5)  Nikol18 (30.01.2011 06:38)

Terry:
Chybka v opravě. Asi jsem to přehlédla. Omlouvám se. Měla tam být Ev.
Fanny:
Alice ji tam nedostala, nikdo ani Ev netuší, jak se tam dostala. To jak se tam dostala se odkryje až později.

Moc děkuji za komentáře.

4)  Terry (29.01.2011 22:54)

já akorád nechapu kdo je ta Nikol ( ve spojení :Kde je ten jód!“ vztekal se. Vypadal při tom tak legračně, neubránila jsem se úsměvu. „Hej, Nikol! Posaď se tady. Hned to vyčistíme,“ zavolal a povzbudivě se usmál.)
jinak je to skvelá povidka strasne se tesim na dalsi dil

3)  bb (29.01.2011 22:52)

Fanny

2)  Fanny (29.01.2011 22:31)

Takže Alice ji dostala do Ameriky? Mám trochu zmatek v tom všem a nějak mi nepřichází žádný nápad, jak to asi bude dál... Ev je opravdu na zhroucení:( snad se z toho, co nejdříve dostane.;)

dorianna

1)  dorianna (29.01.2011 22:13)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek