Sekce

Galerie

/gallery/Kate-kate-beckinsale-838696_100_100.jpg

Asi bych si nechala takový výlet líbit, ale to stále není všechno. Čeká je jedna zastávka, která bude mít neobvyklé vyústění.
Chcetě vědět jaké? To si přečtěte sami.
Vaše Nikol18

31. kapitola – Premiéra

Téměř jsem usínala opřená o Edwardovo tvrdé rameno. Trochu víc jsem se zlobila, protože jsme na letiště dorazili už o půl čtvrté. Taxikář to vzal nějakou zkratkou, kde moc lidí nejezdilo, takže jsem to zvládli ještě rychleji než když jsme včera přijížděli, tím pádem všechny ty věci okolo nástupu do letadla jsme odbyli šíleně rychle, takže už ve čtyři jsme seděli v odbavovacím prostoru, kde čekalo na letadlo zatím jen málo lidí.
Unaveně jsem zdvihla oči a podívala se na hodiny. Půl páté. Do odletu nám zbývala více jak půl druhá hodina.
„Pořád se zlobíš?“ zeptal se Edward opatrně.
„A ty se ptáš?“ Nepatrně jsem pozdvihla pravé obočí.
„Můžeme si třeba povídat…“
„Vzbuď mě, když nás budou volat do letadla nebo až mi řekneš, kam poletíme,“ pronesla jsem trucovitě a zavřela oči.
Možná jsem usnula nebo jsem si čas nepřipouštěla, ale spíše to vypadalo na spánek, protože do mě Edward jemně strčil a zašeptal do ucha, že už nastupujeme do letadla. Unaveně jsem se protáhla a vydala se šouravým krokem za ním. Nebyla jsem úplně probuzená, protože všechno okolo jsem vnímala jenom matně. Viděla jsem i letušku, která před námi zastavila a o něčem se s Edwardem bavila. Neposlouchala jsem je, ale cítila jsem, když mě můj “manžel“ zdvihnul do náruče a dál takhle nesl.
Vzpamatovala jsem se až na sedadla v letadle. Dostala jsem od blonďaté usmívající se letušky sklenici džusu a cukr mi dodal trochu energie. Otevřela jsem doširoka oči a rozhlížela se kolem.
Opět jsme byli v první třídě, jen s rozdílem, že vedle nás neseděl od pohledu nepříjemný chlap, ale velmi příjemně vypadající mladá žena s téměř olivovou pletí a černými kudrnatými vlasy sčesanými dozadu a spojenými barevnou gumičkou, která hrála všemi zářivými barvami.
Kývla na pozdrav, když jsem si ji prohlížela. Trochu jsem zrudla, ale vrátila jí pozdrav. Nádherně se usmála a dál se věnovala své knize.
„Kam letíme?“ zeptala jsem se Edwarda, protože v letištní odbavovací hale jsem to přeslechla.
„Nech se překvapit.“ Nemělo smysl se ptát, stejně by mi to neřekl, ale na druhou stranu, milovala jsem příjemná překvapení, protože jen málokdy mě někdo něčím překvapil nebo zaskočil, ještě za minulého života a Edwardovi se to dařilo už druhý den za sebou, vlastně třetí.
Poposedla jsem si na sedačce, letušku tak půl hodiny po odletu požádala o deku a polštář, protože na mě teď přicházela únava hodně často, i když jsem chvíli před odletem spala, ale asi nám to nestačilo a než se dívat nudně z okna letadla do tmy, bylo lepší spát. Už jsem se nebála spát. Žádné noční můry, žádná Victorie, žádný upír na střeše. Jenom sny, které byly tak obyčejné, že bych se za ně nemusela stydět.
Chytila jsem Edwarda za ruku, podívala se na něho a jen lehce se usmála. Z chladu jsem se trochu oklepala a on mi jen ruku schoval pod deku. Žena z vedlejší řady, stále začtená do své knihy, se ně mě opět usmála a příjemně kývla hlavou. Pohled jí sjel k mé druhé ruce, kterou jsem držela na dece. Dívala se na můj prstýnek. Podle rozzářeného úsměvu si musela myslet, že jsme manželé, i když prsten byl na jiné ruce a ve skutečnosti byl maturitní. Tak jsem jí úsměv vrátila a raději se otočila k okýnku a pokusila se spát.
„Ospalče, vystupujeme.“ Zatřásl se mnou Edward a já trhnutím probudila. Prudce se posadila až se mi zamotala hlava. Unaveně jsem se za ni chytila a chvíli mi trvalo než jsem se vzpamatovala.
Dívala jsem se na nohy letušky, která před námi postávala a čekala až jí vrátím deku s polštářem. Překvapeně jsem se ohlédla. Očima jsem pátrala po ostatních cestujících, ale poslední se právě mihnul u východu.
„Omlouvám se,“ zašeptala jsem a podala letušce věci, ta se jen usmála. Beze slova odešla.
Edward se zvednul a pomohl mi na nohy, měla jsem je po letu trochu otupělé, ale nést jsem se nechat nechtěla. Pomalu jsem se rozcházela a před spojovacím tunelem do letištní haly jsem šla už sama.
„Kde to tedy jsme?“ zeptala jsem se opět. Edward se jen pousmál, chytil mě za ruku a vedl spojovačkou do letištního terminálu.
Až teprve, když jsem si přečetla nápis vítající všechny přilétivší, který mě potěšil, mi došlo, že mi někdy určitě musel číst v mysli, jinak by tak dokonalý výlet… “líbánky“, nevymyslel.
„Já se z tebe jednou zblázním,“ řekla jsem mu, za pochodu do letištní haly, se smíchem na rtech a očima rozzářenýma.
„Pokud ano, tak se o tebe budu starat dál, vidět tě jak žvatláš, jako v letadle, je prostě k nezaplacení.“ Nazlobeně jsem se na něj podívala. Cítila jsem, jak se mi hrne krev do tváří.
„T-to…“
„Přesně tohle,“ zašeptal mi do ucha a přivinul k sobě k polibku, ale přerušila nás nějaká žena, která z ničeho nic začala zpívat. Vykoukla jsem přes Edwardovo rameno, abych na ni viděla.
Přicházela k nějakému páru, který se zřejmě vítal. Mladá holka s tmavou pletí a drdolem k sobě přitahovala svého přítele. Postarší podsaditá blonďatá žena k nim natahovala ruku se bílou růži a nepřestávala zpívat. O něco mladší žena stála vedle ní a představovala housle. Od ucha jí vedl mikrofon, do kterého se ozýval zvuk představovaných houslí.
Mladý pár byl zprvu překvapen, ale nakonec růži přijal a nepřestával se objímat a poslouchat romantickou píseň z úst ženy, která byla zřejmě přímo pro ně.
K ženě se přidalo dalších pár lidí a utvořili jakýsi živý orchestr. Celý terminál letiště Heathrow v Londýně, u výstupu, strnul a začal se k místu povyku přibližovat, aby viděl a slyšel lépe.
Všichni cestující se shlukovali dokola. Mezi nimi se začal pomalu procházet mladý muž v obleku společně ještě s jedním a oba zpívali. Už něco svižnější píseň.
Ten ve světlém obleku zůstal stát u davu a druhý, ve tmavém obleku, s kufříkem v ruce, se rozběhnul k východu, odkud právě vycházely letušky s piloty. Jednu z letušek chytil za ruku, ta se nezdráhala, tvář se jí rozzářila a radostně se k němu přidala.
Rozhlédla jsem se kolem sebe, protože na mě z mnoha stran útočilo spoustu zvuků, že přes svou menší výšku jsem je všechny bohužel vidět nemohla. Někdo představoval příjemný podklad spojený jen z rytmického mlaskání, druhý zase od nějakého tmavšího muže, jehož bouchání do své hrudi se dalo přirovnat k bubnu a holohlavý běloch, který stál hned vedle něj vypadal, že hraje na trumpetu. Oba vystřídala mladá žena, která začala dělat beatbox, jež doprovodil ve zpěvu trojici mužů, co přiběhli k přicházejícím cestujícím. Přesněji k mladíkovi v černém kabátu, brýlích na očích a kytarou na rameni. Běhali kolem něj jako blázni a zpívali mu téměř do ucha. Ten se jen na ně překvapeně díval, ale jeho tvář byla rozzářená.
„Tys o tom věděl?“ zeptala jsem se Edwarda, když před dav předstoupil obtloustlý Afroameričan s kloboukem na hlavě a při sundávání si ho začal hrdelním hlasem zpívat něco ve smyslu, že je cestující, tedy pokud jsem tomu rozuměla dobře, ale tomu poslednímu slovu jsem rozuměla stoprocentně.
„Singing,“ zazpíval a dav se rozezpíval nápěvkem lalala. Bylo v něm tolik charisma, že jsem z něj nemohla spustit oči, dokud se chodbou před davem rozběhnul hlouček žen s písní na rtech a proti nim další hlouček zpívajících a všichni mířili k východu z odbavovacího prostoru. Lidé na ně jen překvapeně hleděli a nevěděli, co se děje.
„Nevěděl,“ přiznal Edward po chvíli, když odtrhnul pohled od muže indického původu, který s malou taškou přes rameno, se postavil před zřízence letiště a začal mu zpívat do tváře a ten jen zůstal stát s pusou a očima dokořán.
„Jak to?“ zeptala jsem a hned se otočila zpátky, protože přišli další zpěváci v čele s pohlednou Afroameričankou v černém elegantním kostýmku. Nic nenapovídalo tomu, že se tu má něco dít, protože zpěváci byli oblečeni úplně stejně jako každý jiný.
Všichni zpěváci se rozezpívali i ti nezúčastnění. Cestující začali notovat s nimi, jiní jen stáli s pusami dokořán či úsměvy na tváři a jen s rozzářenýma očima sledovali ostatní, jak se ke zpěvákům přidávali.
„V takovém myšlenkovém hluku je to složité,“ odpověděl mi stejně omámeně jako jsem byla já či kdokoliv jiný. Oči mu zářily úplně stejně jako lidem okolo. Byla zajímavé, že něco dokázalo upíra takhle vyvést z míry.
Viděla jsem spoustu lidí jak svými mobily tuto akci natáčejí a smějí se na celé okolí.
Kolem byla cítit příjemná atmosféra a lidi toho řádně využívali. Objímali se svými příbuznými. Běželi za přáteli, kteří přicházeli do letištní haly. Objímali se, brečeli, matky objímaly své děti.
Zrak mě z toho naprosto přecházel, nedokázala jsem sledovat všechno okolo, protože toho bylo tolik, až mi z toho šla hlava kolem, avšak při slovech Welcome home, které začali zpívat úplně všichni, mě tak zahřálo u srdce, že jsem si Edward přitáhla k sobě a vášnivě ho políbila. Vůbec se mi nebránil a polibek mi opětoval. Cítila jsem jeho prsty, jak se mi přitiskly k zádům a jeho chladné rty laskaly ty moje.
Obklopil nás potlesk a poslední notičky písně, která začala ani ne před čtyřmi minutami. Bylo to to tak rychlé, že než jsem se stačila rozkoukat, bylo všechno zase téměř normální. Jen pár cestujících začalo mluvit ze zpěváky, ale letištní hala vypadala jako předtím, plná lidí, jak spěchajících tak uvolněných.
„Páni,“ vydechl Edward, když se zmohl na pořádné slovo.
„Páni bylo na ten zpěv nebo na polibek?“ zeptala jsem se ho se smíchem a on před sebou tlačil vozík s našimi zavazadly.
„Na oboje,“ šeptl mi do ucha. Chytila jsem se ho a společně jsem došli před letiště. Pršelo. Stejně jako v New Yorku, ale pro tuto chvíli mi to bylo jedno. Otáčela jsem se a všímala si lidí okolo. Teprve tady jsem dostala podivný pocit, že by mě mohl někdo poznat. Což by bylo velmi nemilé. Stačilo se ohlédnout a už jsem se cítila divně.
„Edwarde?“ šeptla jsem a podívala se na něho.
„Hm?“ Neotočil se, hledal taxík, který tady, v Londýně, byl o kapánek jinačí než v New Yorku.
„Nemyslíš, že… že, když jsme teoreticky v Evropě, tak…“ Moje slova upoutala jeho pozornost. Pevněji stiskl madlo mého zavazadla. Ostražitě se rozhlédl kolem sebe. Tvář měl strnulou, až mi naháněla strach. Mohl mě někdo poznat? Byl to někdo takový?
„Eve…“ Vyděšeně jsem k němu vzhlédla. Spadl mi kámen ze srdce, když se na jeho rtech objevil pobavený úsměv.
„To mi nedělej!“ vyjela jsem na něj a praštila ho do ramene, ale zabolelo to mě, ne jeho. Naštěstí jsem použila tu zdravou ruku a ne tu kdysi zlomenou.
„Promiň,“ řekl a dusil smích. Oči mu jen zářily a tvář nebyla už tolik strnulá. Pevněji jsme stiskla rty a otočila hlavu.
Člověk se tu klepe strachy a on si ze mě dělá legraci.
„Tak se nečerti a raději si sedni,“ pobídnul mě a volnou rukou si mě k sobě přitáhnul. U patníku chodníku stál již černý taxík se zhasnutým nápisem Taxi.
Otevřel mi dveře na zadní sedadlo a já se usadila. Mezitím společně s řidičem uklidili naše zavazadla do kufru.
Uvelebila jsem se na sedačce a bohužel mi začaly padat víčka. Dopadla na mě únava, i když jsem spala v letadla, ale ve svém stavu jsem potřebovala hodně odpočinku.
Edward si přisednul. Neměla jsem však sílu na to, abych zvedla hlavu. Sklouzla mi po opěradle sedadla na jeho rameno. Nebránil se. Jen mě pohladil po vlasech a řekl taxikáři adresu, ale moc jsem ji nevnímala. Upadla jsem do dalšího spánku.

***

Probuzení bylo nad míru příjemné. Do nosu se mi vkrádala příjemná vůně, která způsobovala kručení v břiše. Měla jsem příšerný hlad a tělo bylo dokonale odpočinuté, ani záda mě nebolely.
„Jak ses vyspala?“ Jeho dokonalý hlas způsobil mé plné probuzení. Otevřela jsem oči a dívala se do jeho andělské tváře, která se nade mnou skláněla a já mohla zkoumat ty medově-zlaté oči připomínající tekuté zlato, v němž jsem se již tolikrát topila.
Trochu jsem se protáhla a rozhlédla se kolem sebe. Ležela jsem ve voňavé posteli s obrovským čelem, od kterého vedly závěsy až málem ke stropu, v menším pokoji jehož okna byly zatáhnuty smaragdově zelenými závěsy.
„Co?“ dostala jsem ze sebe po chvíli.
„Usnula jsi v taxíku a já tě nechtěl budit. Odnesl jsem tě hned do našeho pokoje.“
„Aha.“
„Ale teď pojď najíst. To kručení mi úplně trhá uši.“ Neubránila jsem se smíchu a souhlasila.  Musela jsem zásobovat energií i svého drobečka. Na něho jsem nesměla zapomenout.
Byla jsem převlečená v noční košili a trochu jsem zrudla. Nikdo jiný než Edward mě převlékat nemohl. Už jen to pomyšlení, že mě viděl nahou, mi způsobovalo mdloby.
„Stalo se něco?“ zeptal se opatrně.
„Ty jsi mě převléknul?“ Hloupá otázka, ale nic jiného mne pro tuto chvíli nenapadlo.
„Nedíval jsem se,“ zasmál se, „pokud ti jde o tohle.“ Musela jsem v té chvíli být rudá jako rajče. Sklopila jsem raději hlavu a došla k malému stolečku, který stál pár kroků od postele. Pro jistotu jsem raději nic neřekla.
Jídlo vypadalo báječně, ale hlavně skvěle vonělo. Vybudilo můj hlad, takže jsem Edwardův čin pro teď vystrnadila z hlavy a pustila se do jídla.
Skvěle jsem si pochutnala a nakonec to všechno zalila vynikajícím jablečným džusem, který je můj nejoblíbenější. Vlastně jablka přímo miluju, ve všech formách a skupenstvích.
„Chutnalo?“
„Bylo to báječné,“ přisvědčila jsem.
„To je skvělé. Takže se převlékneš a vyrazíme.“ Bezděky přešel pár kroky po pokoji k mému kufru a vytáhnul z něj nějaké oblečení, které položil na postel.
„Cože?“ vypadlo ze mne.
„Je skoro večer a já mám pro tebe menší překvapení, tak se oblékni a já někomu ještě zavolám, abych potvrdil své překvapení.“ Otočil se, mrknul na mě a odešel z pokoje.
Jen jsem zůstala vyjeveně hledět na dveře. Byla jsem v mírném šoku. Ani jsem se pořádně neprobrala, ale vlastně tahle dovolená byla celá taková rychlá. Nikde jsme se nestačili ohřát, ale nevadilo mi to. Bylo to hezké, a i to co jsem viděla, mě potěšilo.
Vstala jsem od stolu a konečky prstů přejížděla po nábytku v pokoji, popravdě ho tam moc nebylo, protože místnost byla malá, ale přesto útulná, od nazelenalých stěn až po lampičku na nočním stolku vedle postele.
Vrývala si do paměti každičkou věc v tomhle pokoji. Obraz na stěně, ohromující čelo postele, které jsem musela lépe prozkoumat, a ta spousta polštářů, které byly rozházené po lůžku, ze kterého jsem se před chvílí vyhrabala.
Londýn jsem viděla jen chvíli, než jsem usnula, ale dýchnul na mě větší vroucností než potemnělý New York, možná to bylo i tím, že jsem se nacházela blíže domovu, což mi způsobovalo rychlejší tep.
Došla jsem až k posteli. Posadila se do těch měkkých a voňavých peřin. Prsty se dotkla shrnutého přehozu a vzpomínala. Vzpomínala na dobu, kdy jsem ještě byla obyčejná puberťačka s problémy typu, kdy se budu učit na písemku, kam půjdu ven nebo co si přečtu. Bylo to tak vzdálené, ale zároveň tak blízké. Nacházela jsem se od toho okamžiku ani ne tři měsíce, ale stejně mi to připadalo jako věčnost.
Položila jsem se a dívala se do stropu. Snažila jsem si představit, že jsem doma, ve své posteli a dívám se do svého stopu, ale tento byl příliš dokonalý. Nepatrně jsem se usmála. Rozhodla jsem se, že se obleču. Nechtěla jsem Edwardovi pokazit radost.
„Připravena?“ zeptal se Edward, když se vrátil do pokoje. Zrovna schovával telefon do kapsy u riflí.
„Ano,“ přisvědčila jsem a na potvrzení jsem si zapnula sako. Ještě si rukou trochu prohrábla vlasy, aby mi netrčely na všechny strany. Strašáka do zelí jsem tu dělat nemusela.
„Vypadáš báječně.“ Sklopila jsem hlavu. Zase jsem nervózně zkoumala špičky svých tenisek.
„Děkuju,“ zašeptala jsem přesto.
„Pojď. Za chvíli tam musíme být. Všechno je už připraveno.“ Bez řečí jsem se k němu přidala. Zamknul za námi a my se vydali chodbou k úzkému schodišti na konci delší chodby.
Hotýlek to byl opravdu útulný, dalo by se říct, že rodinný. U stěn se krčily malé stolečky, na kterých stály opravdu krásné vázy s čerstvými květinami, jež nádherně voněly a dodávaly chodbám osobnějšího vzezření. Nedokázala jsem odolat a musela k nim přivonět. Edward mi to dokonce dovolil. Nad tím jsem se lehce pousmála. Více mě překvapilo, když z jedné vázy vytáhnul bílou růži a s polibkem mi ji předal. Nebyla jsem schopna na to nic říct, jen se zarděla. Možná to okoukal ráno na letišti.
V recepci, za stolem podobným barovému, stál postarší usměvavý muž a přebíral od Edward klíč od pokoje.
„Užijte si to. Dnešní noc je jako stvořená pro romantickou procházku.“ Mrknul na mě a já mu oplatila úsměv. Jen nepatrný okamžik mi trvalo, než mi došlo, že muž promluvil česky*.
„Nejste z Anglie?“ zeptala jsem se česky.
„Jen tu pracuji. Pocházím z Berouna.“ Našinec. Prolétlo mi hlavou. Stiskla jsem Edwardovi ruku. Tohle byl ten okamžik, kvůli kterému jsem nechtěla s ním jet. Čech.
„A vy jste odkud?“ Prosebně jsem se podívala na Edwarda, ale pomoci jsem se od něj nedočkala. Musela jsem odpovědět sama.
„Od Prahy,“ zalhala jsem. Stejně by to nepoznal.
„Tam mám příbuzné. Když nejsem tady, tak k nim jezdím.“
„Aha,“ odvětila jsem zdvořile, ale dál jsem mluvit nechtěla. Recepční byl ten typ člověka, který si rád povídá. Na což jsem moc chuť neměla. Ujistila jsem se v tom, že od něj nehrozí nebezpečí, že by mne poznal. Kdo by se staral o nějakou ztracenou mladou holku z česka, když pracuje v Anglii? Snad nikdo.
„Užijte si to,“ rozloučil se s námi, když bylo jasné, že dál rozhovor nepovedeme. Pevně jsem stiskla Edwardovu ruku a šla za ním ke vchodovým dveřím, které rychle otevřel.
Do tváří a do vlasů se mi opřel chladivý vánek. Byl příjemný. Nadechla jsem se a vyšla za Edwardem na osvětlenou ulici. Na tváři se mi okamžitě usídlil úsměv. Na vlastní oči jsem viděla anglické domy, které se s těmi našimi českými nedali srovnat.
Fascinovalo mne, že domy jsou stavěné z hnědých cihel a okna jsou celá bílá, takže v tmavé zdi vynikaly a jejich podoba byla díky tomu nezaměnitelná.
„Budeš tu stát celou noc, nebo půjdeme?“ zeptal se Edward se smíchem, když mne pozoroval.
„Zbožňuju Lodnýn,“ zašeptala jsem. Jen se zasmál.
„Ještě jsi ho pořádně neviděla.“
„Na fotkách a na videích,“ oponovala jsem mu.
„To není jako ve skutečnosti,“ šeptl mi do ucha a  líbnul na tvář. „Pojď.“ Poslušně jsem se za ním vydala a nepřestávala se dívat kolem sebe. Cítila jsem takové vzrušení, že i poskočit jsem si musela. Náramně jsem tím svého „manžela“ pobavila, jenže jinak to nešlo. Zde jsem si přála být. Byl to můj sen.
Sledovala jsem každičký dům, každičkou výlohu, i ve světle pouličních lamp toho bylo hodně k vidění. Kdyby tu byly obyčejné domy, myslela bych si, že jsem v kterémkoliv městě, ale tady nebyly obyčejné domy. Tady byly ty domy.
Nechala jsem se vést a vnímala atmosféru anglické metropole. Užívala si toho úžasného pocitu, že tu konečně jsem. Edward se mnou sdílel nadšení. Tisknul mě k sobě a neustále se mi snažil dát polibek, ale pokaždé jsem se mu vyhnula, protože jsem došli k něčemu, co jsem chtěla mermomocí vidět.
Nakonec mu dalo hodně práce, aby mě dovedl kam chtěl. Neměl mě vodit po místech, kde bylo tolik lákadel. Teprve, když jsem se dostali do nějaké temné uličky, jsem se uklidnila. Ne ze strachu z toho, že by nás tu mohl někdo přepadnout, protože Edward by je hned zpacifikoval, ale spíše z toho, že jdeme někam, kde by se mi to nemohlo líbit, a on to samozřejmě poznal.
„Bude se ti to líbit, slibuju,“ šeptl mi do ucha a konečně našel cestu k mým rtům. Nebránila jsem se mu. Nešlo to. Bylo to příliš lákavé.
Zastavili jsme před ošuntělými dveří v temné uličce, kde to příšerně páchlo. Stinná stránka velkých měst, dokonce i Londýna.
Kriticky jsem se na Edward podívala a pozdvihla pravé obočí. Přestala jsem se těšit, protože tohle místo mě naprosto odradilo.
Vůbec nereagoval na moji negaci. Nevěnoval jí pozornost. Raději zabušil na ty ošuntělé želené dveře. Dlouho bylo ticho, jen se uličkou nesly dozvuky po bušení. Byla jsem jak na trní. Netušila jsem, co si od toho mám slibovat, nebo co si mám představovat.
Po delší odmlce se za dveřmi začalo něco dít a když se nakonec otevřeli, málem jsem nadskočila. Vykouknula na nás vlasatá hlava, následovaná širokými rameny a houževnatým tělem. Jeho kukuč mi prozradil, že to bude pořádný divoch. A také že ano.
„Edwarde, mon ami!**“ vykřiknul a už drtil mého „manžela“ v náručí. I v temnotě uličky mi nemohla ujít bledost jeho kůže a dokonale řezané rysy, podtrhované temně hnědýma očima. Avšak nebyl tak bledý jako Edward, přesto bledší než já, ale ty oči byly tak zvláštní. Jakoby se za nimi skrývali malí čertíci, co chtějí už už vyskočit. Avšak byly umístěny pod širokým svůdným obočím. Ale až tak na třetí či možná čtvrtý pohled, na první určitě ne.
„Davide, ravi de vous voir***,“ řekl Edward a já na něj zůstala vyjeveně zírat. Chvíli mi trvalo, než jsem poznala francouzštinu. Jazyk, který jsem se nedokázala naučit, ale naprosto lahodil mému uchu.
„Anglicky, Edwarde, anglicky, nebo nám tvá milá nebude rozumět,“ začal upír a přitom na mě laškovně mrknul a já se musela hodně snažit, abych mu rozuměla. Jeho přízvuk byl příšerný. Tak jako když se snaží Čech říkat anglické “r“ a místo něj tam strká naše české ostré “r“, kterým by zryl celou zahradu.
„Zajisté, Davide.“
„Nechceš nás představit?“ zeptal se najednou bez přízvuku. Nervózně jsem se na něj usmála a natáhla před sebe ruku. Oplatil mi úsměv, ale za ruku mě nechytil, rovnou mě objal. Jemně a s citem. U upíra, kterého znám sotva minutu překvapivé.
„To je Eve, Davide,“ dodal Edward pozdě. Upír mne držel v objetí a dlaněmi mi přejížděl po zádech.
„Krásně voníš,“ zašeptal mi do ucha a já ztuhla.
„Děsíš ji,“ řekl Edward podrážděně.
„Kdepak. Já jsem už spoustu let vegetarián, takže se nechám vyprovokovat takovou krasotinkou, jako je ta tvoje, i když je v jakém stavu je.“ Jako když střelí, mě pustil a postavil se notný kus ode mne.
„Jdete?“ zeptal se jakoby nic s menším úšklebkem. Edward přikývnul. Chytl mě za ruku a vedl dovnitř, kde to vypadalo mnohem lépe než zvenku. Potemnělá místnost, alespoň, že tu nebyl takový zápach.
„Co se bude dít?“ zeptala jsem se směrem k Edwardovi.
„Nech se překvapit, zlato,“ odpověděl za něj David. Od něj to oslovení neznělo tak hezky jako od Edwarda. Připadalo mi vlezlé až možná nevhodné.
„Uvidíš,“ šeptl mi Edward do ucha. Zastavil mě a z kapsy něco vytáhnul. Modrý šátek, který mi zavázal přes oči.
„Co…?“
„Součást překvapení,“ uslyšela jsem dvojhlasně. Odporovat jsem nemohla. Dva upíři byli prostě dva upíři. Nechala jsem se vést a usadit. Jedny ledové ruce zmizely a zůstaly pouze jedny, které jsem dokázala poznat kdekoliv, alespoň jsem v to doufala.
„Sundáš mi ten šátek?“ zeptala jsem se s nadějí ve hlase.
„Ještě moment. Davide?“
„Už!“ křiknul a mně spadl šátek z očí. Chvíli jsem mrkala, abych si přivykla bílému světlu, které bylo přímo před námi. Velký bílý čtverec útočil na mé zorničky a nepříjemně se do nich zařezával. Párkrát jsem zamrkala, protřela si oči a už to bylo lepší.
Ten velký zářivý bílý čtverec bylo ve skutečnosti promítací plátno, kde už se začalo něco dít. Plátno potemnělo a začal se na něm objevovat měsíc jehož okraje zrudly.
„Co…?“ vyrazila jsem ze sebe bez dechu.
„Překvapení, lásko.“ Uprostřed měsíce se objevil nápis Eclipse a do toho začala znít hudba.
„Edwarde…“
„Je to ve francouzštině, ale budu ti to překládat,“ pošeptal mi do ucha. Vykulila jsem na něj oči a neodpustila si bujarý výkřik, který byl doprovázený dvojitým smíchem. Edwardův byl hezčí. Z Davidova jsem cítila něco, co jsem nedokázala popsat.
Střelila jsem pohledem k místu, kde byl David. „On je Francouz?“ zeptala jsem se Edwarda.
„Kdepak. Angličan, proto si myslí, že když bude dělat Francouze, tak se na něj holky budou jen lepit,“ dodal se smíchem.
„A prochází mi to!“ křiknul.
„Raději se dívej,“ pošeptal mi můj upír do ucha a já se ponořila do, pro obyčejné lidi, smyšleného světa, který jsem já sama právě prožívala, ale byl natolik vzdálený od toho, který se odehrával na plátně sotva tři metry přede mnou.
S každou další minutou jsem se více nořila do světa, který ztvárňovali přední mladí Hollywoodští herci dnešní doby. Dokázala jsem se natolik odpoutat od skutečnosti, že jsem si připadala skoro doma. V kině v našem městě. A že jsem na něm společně se sestrou a svojí nejlepší kamarádkou. Že opět prožíváme Twilight horečku.
Francouzština lahodila mému uchu, jako pohlazení, ale lepší bylo, že jsem slyšela v češtině, o čem mluví, někdo mi šeptal do ucha jejich repliky. Naučené repliky, které vznikly pod prsty scénáristů a Stephenie.
Dokázala jsem se ponořit do příběhu natolik, že jsem ho vnímala pouze jako fikci, která mi má ukrátit dlouhé dny, než si po škole najdu práci.
Matně jsem si vzpomínala, že v době, kdy byla Bella s Edwardem sama v jejich vile, ji měl znovu požádat o ruku. A ona měla souhlasit. Napodruhé, ale přece.
„Vezmeš si mě, Eve?“ Jen na půl ucha jsem zaslechla otázku, která měla končit jinak. Otočila jsem hlavu na pravou stranu, kde vedle měl někdo sedět, ale vůbec jsem si neuvědomovala kdo.
Před mým místem na jednom koleni klečel Edward a díval se mi do očí s napřaženou pravou rukou, ve které držel otevřenou semišovou krabičku s blyštivým prstenem uloženým na rudém polštářku, tak jako přede dvěma měsíci.
Střelila jsem pohledem po plátně. Dělo se tam to samé. Jen v bledě růžovém. Otočila jsem se zpět k upírovi, který klečel přede mnou. Jeho tvář  v přítmí místnosti byla snad ještě tajemnější než kdykoliv předtím. Rty měl pevně stisknuté k sobě a v očích nečitelný výraz. Klečel. Čekal. Čekal na můj ortel, který mu mohl zkazit nebo prozářit dnešní slavnostní premiérový večer.
Zpříma se na mě podíval a trochu natáhnul ruku před sebe a vložil ji do mé levé, společně s krabičkou. Pohledem jsem stále přeskakovala z plátna na Edward a zase zpět. Filmová Bella to už měl za sebou. Řekla ano a filmový Edward ji popadl do náručí a zatočil se s ní vedle nové postele.
Pohledem jsem se vrátila zpět k mému Edwardovi. Mému upírovi. Sesedla jsem a klekla si před něj. Mlčky jsem vztáhla pravou ruku po semišové krabičce a ukazováčkem přejela přes blyštivý kamínek zasazený do shluku stříbrných filigránků. Zdvihla jsem pohled k Edwardovým očím a jen nepatrně se usmála.
Palcem a ukazováčkem jsem prstýnek vysvobodila z jeho sevření. Držela jsem jej v prstech pravé ruky a dívala se na něj jako na nějakou modlu, co mi měla dát odpovědi na všechny mé otázky.
Ve světle zářící z promítacího plátna se kamínek třpytil a pableskoval. To by žádná bižuterie nedokázala. Odborník jsem nebyla, ale poprvé jsem ho tolik neprohlížela. Tentokrát jsem si dávala načas.
Zachytila jsem jeho žalostný pohled, který mi napovídal, že mi opět nedokáže číst v mysli a je stejně na trní jako já, když netuším, co se stane za pět minut.
Natáhla jsem vedle pravé ruky tu levou a dívala se na její hřbet. Všechny prsty byly volné. Ani jediný nebyl obsazen prstenem. Nosila jsem pouze jediný. A to na pravé ruce. Maturitní prstýnek, který mi dovoloval upamatovat si alespoň trochu minulý život.
Zkoumala jsem prsteníček levé ruky. Pohledem jsem skákala z něho na Edwarda. Byl už hodně netrpělivý, ale nedával to na sobě tolik znát.
Na rtech jsem ucítila nepatrný úsměv. Úsměv startující novou éru mého života.
„Ano.“ To jediné prostinké slovo ve mne vyvolalo naprostou bouři, kterou jsem nemohla nijak utišit. Myslela jsem si, že jsem s k němu vrhla první, ale bylo to nastejno. Přitiskli jsme s k sobě jako bychom se neviděli celé měsíce a dělila nás neuvěřitelná vzdálenost.
Jeho chladná pokožka mě pálila na odhalené kůži. Jeho chladné polibky jsem cítila na krku i na dekoltu, tisknul mě k sobě, obezřetně a šeptal mi do ucha slova díků. Odebral mi prstýnek a slavnostně mi ho nasadil na prst a zářil při tom jako sluníčko.
Ani si nepamatuji jak ten film dopadl. Byla jsem jako ve snách a naprosto opilá tím nádherným okamžikem. Byla to ta správná chvíle pro žádost a já jí naprosto propadla, nechala se jí strhnout. Edward to dokonale vystihnul. Byla jsem mu za to velice vděčná. A myslím, že i on vděčený mně. Zamilovala jsem se, z celého srdce a byla bych ochotná pro něho udělat cokoliv.

***

Na pokoj v hotelu jsem dorazili až hodně po půlnoci. Byla jsem unavená, ale dokonale šťastná, takže jsem ani neprotestovala, když mě Edward převléknul. Došlo mi, že mi nechal spodní prádlo, takže jsem se neměla za co stydět, alespoň prozatím.
Byl moc hodný, tak jako vždy. Chvíli mě nechal jen ve spodním prádle a ve světle pouličních lamp, které zářily okny do pokoje, zkoumal moji pokožku. Měla jsem ji už lehce vybledlou. Opálení, které jsem nachytala loňské léto se vytrácelo a ve Forks se moc opálit opravdu nedalo.
Bříšky prstů mi přejížděl po kůži a zanechával za ní cestu naježených chloupků. Zastavil se na břiše. Dlouhou ho zkoumal a obdařoval polibky, které na rozpálené pokožce chladily. Dokonce k němu přiložil ucho. Poslouchal. Vypadal tak soustředěně. Nechtěla jsem ho rušit, přesto jsem mu vpletla prsty do vlasů.
Chladnou dlaní mi přejel po vnější straně stehna a přitáhnul k sobě. Dýchnul mi na pupík. Zamrazilo mě z toho až na páteři, zachvěla jsem se. Zdvihnul nepatrně hlavu a nádherně se usmál. Věděla jsem, že jsme oba šťastní.
Obdařil mě klidným pohledem a rychle zamuchlal do peřiny, abych kvůli němu nenachladla.
„Krásné sny, lásko,“ pošeptal mi do ucha. Teď nemohl odejít. Musel tu zůstat se mnou. Musel mě držet v náručí.
„Chci tě mít u sebe,“ řekla jsem mu.
„Dobře,“ souhlasil hned a vklouznul zpátky do postele. Zamuchlal mě do přikrývek a přitáhnul k sobě. K jeho mramorové hrudi. K mrtvému srdci, které dokážu na chvíli oživit.
„Miluju tě,“ zašeptala jsem.
„Miluju tě, Eve.“ Srdce mi udělala další moc úder. Stiskla jsem jeho ruku, která mě ovinula a přitiskla si ji k zahalenému břichu. Teď jsem mohla spokojeně usnout a nechat se unášet vlnami odpočinku.

***

„Půjdeme dnes ještě někam nebo tu budeme do zítřka?“ ptala jsem se u snídaně s plnou pusou opečeného toastu, na který jsem si odmítala dát marmeládu nebo něco, co obsahovalo cukr v jakékoliv formě.
Edward zvednul hlavu a potom se podíval na mobil, který ležel na stole.
„Je devět. Nevím, jestli něco stihneme.“ Podrbal se na hlavě a zřejmě hodně usilovně přemýšlel.
„Takže dneska jedeme už domů?“ Nevím jestli to znělo nadšeně nebo zdrceně. Chtěla jsem s ním být ještě o samotě, protože jakmile se vrátíme domů. Sesypou se na mě všichni členové rodiny, a především ženská část, a budou chtít vědět, jak probíhala žádost o ruku. Jenže mně se to vyprávět nechtělo. Na to slova nestačila. Pocity toho okamžiku se nedaly popsat tak, jak bych si přála. Prostě jsem neměla dostatečnou anglickou zásobu a v češtině to neznělo tak hezky.
„Možná bychom se mohli podívat na Londýnské oko, nebo k parlamentu, ale nejpozději v poledne musím vyrazit, abychom stihli letadlo.“
„Abychom čekali na lešti další dvě hodiny?“ rýpla jsem si. Vykulil na mě oči a zatvářil se ublíženě.
„Letí to před půl třetí.“
„Edwarde!“
„Co?“
„To jsou dvě hodiny. Odbavení nebude trvat dvě hodiny!“
„Nemůžeme si dovolit, aby nám to letadlo odletělo,“ řekl kajícně. „Letí rovnou do Seatllu.“
Skousla jsem si ret a vstala. Měla jsem na sobě rifle a tričko. Obešla jsem stůl a sedla si mu na klín. Neodpustila jsem si polibek.
„Byla bych ráda, kdyby nám to letadlo uletělo,“ zašeptala jsem mu do ucha a cítila, jak se zachvěl pod mým dotykem na jeho chladné hrudi a jak jsem se snažila dostal pod jeho košili.  
Mazlení neuškodí, ne?
„Eve…“ zasténal a přitáhnul si mě k sobě blíž. Bříšky prstů se mi vtiskly do kůže na zádech. Zasmála jsem se mu do vlasů. Dýchnul mi na krk a nakonec se o něj opřel čelem nebo spíše o dekolt.
„Neusnadňuješ mi to.“
„Jen chci být s tebou. Je na tom něco špatného?“
„Není, ale David měl pravdu. Lépe voníš.“ A na potvrzení svých slov polknul.
„Za celou dobu ti to tolik nevadilo,“ obvinila jsem ho.
„To jsem měl pravidelně lov. Teď je sobota a na lovu jsem byl naposledy v úterý.“
„To není tak dlouho.“
„Není, ale jsem s tebou zavřený v docela malých prostorech, což to trošku zhoršuje,“ zašeptal.
„Chci být s tebou sama,“ zavrněla jsem mu do ucha a prsty přejela po rameni. Už jen takový drobný pohyb ho celého rozechvěl.
„Začínám tě kazit,“ zašeptal se zavřenýma oči. Vzal mě do náručí a odnesl do postele, kde jsme se dlouho mazlili. V tu chvíli mi bylo naprosto jedno, že jsem v jednom ze svých vysněných měst. Bylo mi fuk, že bych se mohla podívat na spoustu památek, ale vyměnila bych to snad za to, kdy bych mohla být s někým, koho miluju, a koho si budu brát? Asi ne.
Možná to bylo tím místem nebo okamžikem, ale nikam se mi nechtělo. Unavená jsem nebyla, ale válet v posteli se mi hodně chtělo, hlavně když jsem tam s někým mohla být. Čas byl však neúprosný. Nachýlila se doba odjezdu.
Jen s velkou nevolí jsem se zvedala. Sprchu jsem si odbyla ráno, ale kdo ví, kdy se do ní zase dostanu. Tak jsem na chvíli Edwarda opustila a během deseti minut se opláchla a byla připravená k odjezdu.
„Přeji příjemnou cestu domů,“ popřál nám český recepční. Věnovala jsem mu krásný úsměv a naklonila se přes pult k němu.
„Vám také, určitě by vás doma rádi viděli.“ Usmál se a přikývnul. Víc jsem nestihla, protože mě Edward už táhnul s sebou ven, kde na nás čekalo nádherné sportovní, temně šedé, auto, o které byl ležérně opřený David. Oblečený v kožené bundě, v módně otrhaných džínách a s černými brýlemi na očích, i když slunce bylo skryté pod příkrovem mraků.
Když jsme vyšli z hotelu, stáhnul si brýle ke špičce nosu a na mě svůdně mrknul. Edward v té chvíli zavíral dveře, takže si toho nevšimnul. Zamračila jsem se na něho. Vůbec se mi ty jeho pohledy nelíbily, ale byl to Edwardův kamarád. Možná mě jenom provokoval a já byla tak hloupá, že jsem se nechala.
„Takže na letiště, hrdličky?“ zeptal se posměšně a odlepil se od auta. Došel ke mně, chytil mě za ruku a políbil na hřbet. „Líbánky skončily?“ Zdvihnul od mé ruky pohled k tomu mému. Byl v něm silný podtext, tak jsem se mu raději vytrhla.
„Jedeme domů. Jsem moc rád, že nás tam vezmeš, Davide. Jsem ti zavázán,“ přispěchal Edward s poděkováním a usmál se.
„Co bych neudělal pro svého nejlepšího kamaráda?“ Už ten tón, jakým to říkal, se mi nelíbil. Už od prvního pohledu včera večer se mi na něm něco nelíbilo, ale stále jsem to nedokázala popsat.
„Zase máš nové auto?“ zeptal se Edward a prošel okolo něho a pečlivě ho zkoumal.
„Si piš, Lamborghini Estoque. Sice bylo představeno v Paříži už před dvěma rokama, ale je prostě úžasný.“
„Tří dvéřové?“ zeptala jsem se kriticky. David se hned otočil.
„Tvoje místo je samozřejmě vedle mě, abys měla lepší výhled, Edward to vzadu chvíli vydrží.“ Trochu do něj šťouchnul a oba se zasmáli.
„Sedadlo smrti, díky.“ Snažila jsem se, aby to znělo normálně, ale spíše to bylo ironické.
„Nastupovat, jedeme, ať vám to neuletí.“ Zatnula jsem zuby. Vůbec si mé poznámky nevšimnul. Šel pomoci Edwardovi, dát naše zavazadla do kufru.
Už jsem si Davida zařadila. Sukničkář. Nevím proč, ale cítila jsem to tak. Ty pohledy, a už jsem trochu dokázala číst mezi řádky, protože i jeho vyjadřování k tomu spělo. Skončil u mě, dřív než vůbec mohl začít.
„Nasedej, krásko,“ šeptl mi David od ucha a popohnal mě, přitom mi položil ruku na záda a postrčil k autu. Chtěla jsem se po něm ohnat, ale Edward mě políbil na tvář, takže by to schytal chudák on. Zmizel na zadním sedadle a přiklopil přední sedačku zpět, abych se mohla posadit. Vrhla jsem po Davidovi zlobný pohled, když na mě laškovně mrknul. Zavřel dveře na mé straně a lidskou chůzí došel k místu řidiče.
Interiér byl vedený v bílé barvě a stále to tu vonělo novotou, jakoby s ním jezdil jen výjimečně.
„Jedeme,“ zvolala David a nastartoval svého miláčku, jak ho o chvíli později nazval, když o něm mluvil s Edwardem. Celá ta dlouhá cesta na letiště byla vyplněná pouze rozhovorem těch dvou. Nerozuměla jsem jim. Bavili se o autech a o starých časech, což mi napovídalo, že se znají docela dlouho. Jen mi unikalo, jak se zrovna tihle dva mohli někde potkat. Každý byl jiný.
„Pak mi pošlete pozvánku na svatbu,“ vyprovázel nás David k odbavovací přepážce.
„Na tebe bych nikdy nezapomněl. Na svého družbu určitě ne,“ řekl Edward a já protočila oči. Mít toho pošuka na svatbě? Jen to ne. Avšak ti dva se vážně chovali jako nejlepší přátelé. A největší chyba by byla, kdybych Edwardovi zakazovala nějaké přátele, když už nějaké má. To by holka fakt dělat neměla a já to rozhodně neplánovala. Pokud s ním nebudu muset být zavřená týden v jedné místnosti, tak ho pár dní na svatbě přežiju, i když zatím nevím, kdy se bude konat, ale na tom tolik nezáleželo, protože první krok k ní jsme už udělali, takže ostatní by mohla být hračka.
„Tak šťastnou cestu,“ loučil se s námi. Mně pomalu padal ze srdce tíživý kámen. Nerada jsem se přetvařovala, ale pro Edwarda cokoliv.
„Nazdar,“ řekla jsem co nemileji, ale mělo to opačný účinek, než v jaký jsem doufala. David mě objal a hlavu položil na mé rameno. Úplně jsem ztuhla, když mi prsty přejel po zádech až k zadečku. Vykulila jsem oči a snažila se ho od sebe odstrčit, ale nepodařilo se mi to.
„Uvidíme se, krásko.“ Pustil mě a s kamennou tváří se postavil vedle Edwarda. Zatínala jsem zuby ze všech sil, abych neřekla něco hodně nelichotivého.
„Zavolám ti, kdyby něco.“ Stiskli si ruce a na moment si vyměnily pohledy, kterým jsem nerozuměla. Usmáli se na sebe. David mi naposledy zamával, poslal mi vzdušný polibek a odcházel. Byla jsem hned volnější, když nám ukázal záda.
„Jdeme.“ Přikývla jsem a společně jsme vyrazili k odbavení.

***

Volvo stále stálo na parkovišti a čekalo až do něj nasedneme a vyjedeme domů. Do jámy lvové, jak jsem trefně podotkla hodinu před Forks. Edward se tomu nemohl přestat smát. Chytil mě za levou ruku a políbil na hřbet. Od něj to bylo daleko lepší a vřelejší než od Davida.
„Jak se ti zamlouvá David?“ zeptal se a já se zasekla. Viděl mi v té chvíli do hlavy nebo ne?
„Co myslíš?“ zeptala jsem se oklikou.
„Už se ti snažím nenahlížet do hlavy, takže to chci slyšet ze tvých nádherných rtů.“ Vědomě mi nečetl myšlenky anebo mu to nešlo?
„Je milý,“ zalhala jsem.
„David je trochu zvláštní, ale oblíbíš si ho.“ Tak to určitě.
„Už se těším.“ Nervózně jsem se na něj usmála a z hloubi duše doufala, že mi myšlenky opravdu nečte.
„Ještě padesát mil. Před jedenáctou budeme doma.“ Přikývla jsem a uvelebila se v sedačce. Těch deset hodin v letadle mě zmohlo. Podstatnou dobu letu jsem si četla, ale usnout jsem už nemohla. Byla jsem tak rozčílená z Davida, že to prostě nešlo. Tím pádem jsem se těšila do postele jak malá holka. Ještě přežít chvíli v autě a bude to. Kdybychom jeli povolenou rychlostí, dostali bychom se tam kolem dvanácté, ale Edward jel rychleji. Cítil, že jsem unavená a že si potřebujeme obě odpočinout.
Přejela jsem dlaní po svém bříšku a trošku se usmála.
„Už budete za chvíli obě spát,“ řekl mi Edward povzbudivě.
„Já vím. Jen doufám, že se pro dnešek vyhnu výslechu.“
„Určitě, holky tě nechají spát. Dokonce to bude trvat celý další den, než si promluvíte.“
„Jak to?“ zeptala jsem se.
„Dva dny před začátkem školy pravidelně jezdíme všichni na lov, ale protentokrát necháme Emmetta s tebou. Ten si svůj lov odbyl o něco dříve, aby tě mohl hlídat,“ mrknul na mě.
„Já potřebuju hlídat?“ zeptala jsem se kousavě.
„Ne, ale nechci nic ponechat náhodě.“ Natáhnul se a políbil mě na ucho, protentokrát mu to prošlo. Víc slov nebylo potřeba až do vily, kde už všichni byli vystavění přede dveřmi a čekali na nás příjezd.
Prošla jsem několika chladnými objetími, než jsem se dostala do koupelny, kde jsem ze sebe smyla hodiny v letadle a autě. Voda byla tak úžasná, že mě hodně uspávala. Proto jsem musela být do svého pokoje doslova odnesena.
Edward mě jemně položil do peřin a věnoval mi letmý polibek na čelo.
„Krásné sny, lásko.“ Něco jsem zamumlala nazpět a vzápětí usnula. Nořila jsem se v krásném světě fantazie, kde jsem byla s Edwardem, vedle kterého jsem se ráno probudila. Usmíval se na mě, ale byl už oblečený.
„Za chvíli odjíždíme, ale nejpozději před půlnocí bychom se mohli vrátit. Ano?“
„S Emmettem mi den uteče rychle,“ konstatovala jsem, když jsem se vyhrabala z postele a něco na sebe hodila.
Edward mě donesl do kuchyně, kde čekala snídaně od Esmé. Docela jsem si opečené toasty oblíbila. Bez marmelády, samozřejmě.
„Edwarde, no tak, vyrážíme!“ Do kuchyně vběhla Rose. Zářivě se na mě usmála a popoháněla svého bratra, ale ten na ni vrhnul rozzlobený pohled, který jsem smazala polibkem.
„Jen běž.“ Společně s ním jsem vyšla na chodbu, kde už všichni čekali.
„Zítra ráno si promluvíme,“ pošeptala mi Alice do ucha a jemně mě objala.
„Se mnou taky,“ obořila se na ni Rose, protože taktéž nechtěla přijít o žádné pikantnosti z našich „líbánek“. Hlavně chtěli slyšet o tom okamžiku, kvůli kterému to asi bylo plánované.
Esmé mě políbila na čelo a připojila se ke svému muži. Společně vyšli ven, následováni Alicí s Jasperem, který se od nás všech držel dál. Asi mu naše emoce nedělaly dobře. Po nich odešla Rose, která mi ještě stačila vlepit pusu na tvář, než si mě vzal do péče Edward.
„Nechce se mi nikam.“ Stačil mi však jediný pohled do jeho potemnělých očí, aby mi došlo, že se hodně přemáhá.
„Prospěje ti to,“ šeptla jsem mu do ucha a políbila ho na rty, kterých jsem se nemohla nabažit. Jen nevrle jsem se od něj odtrhnula a z toho náporu nádherného pocitu po celém těle jsem musela přivřít oči.
„Pokusím se vrátit co nejdříve.“
„Neboj, Emmett se o mě postará.“ Podívala jsem se na svého nevlastního brášku, který se usmál.
„To doufám,“ dodal Edward se smíchem. Naposledy mě políbil a odešel za ostatními. Ještě než nastoupil do svého auta mi zamával. Zamávala jsem mu nazpět.
„Celý den spolu,“ mrknul na mě Emmett.

„Moc si od toho neslibuj, bráško,“ a mrkla jsem já na něj.




*V Seymour Hotel, ve kterém byli ubytovaní Edward s Eve, opravdu pracuje český recepční.
**Edwarde, příteli můj.
***Davide, rád tě vidím.

Ještě k události na letišti, nechala jsem se inspirovat skutečnou událostí, jen ji trochu posunula. Zde máte video, jak to probíhalo. Snad jsem to popsala dobře. :)

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

8)  Tery (01.04.2011 00:28)

No ale abych se dostala dál, David? bože to je neco :D:D:D páni já bych mu dala :D:D:D:D no jo fajn je to Edwardovo přítel ale tohle,,,,,, šílenééé, to je ale peknej kurevníček co?
:D:D

ale teda to se Edward teda vyšvihl, páni dokázala jsem si to představit, uplne jsem mela vyvalené oči ježiš to muselo být tak krásné, páni, taky bych mu neodolala, taková úžasná žádost o ruku wooooooow teda úžasné, sama víš jaké pociti jsem měla, když jsem tuhle kapitoli četla, tahleta je proste nejkýýýýýýýýýýýýýý

Den s Emmettem? ježiš nezbláznila se ta Esmé, vždyt má tak krásné všechny pokoje a ten barák, to bude zase nez všechno postaví, nakoupí , protože po emmettovi toho rozhodne moc nezbyde!!!!!!!!!!!

PS:Já vím já vím, strašně moc mě mrzí, že sem nedávám ty komentáře, které jsem ti psala, ty víš co si o tech dílech myslím, jenže absolutně nestíhám,tvá povídka vede absolutne na 1. příčce, je to ta nejlepší povídka co jsem kdy četla a co budu číst pořád :D:D ještě jednou se omlouvám za mé slabé komentíky, ale ty víš co si o těch dílech myslím:)

7)  Tery (01.04.2011 00:20)

Božééééééééééééééééééééé,,,,,,,,,,,,, tak s tííímhle dílem jsi me nevýslovne dostala, to není možnéééé, jak jsi to dokázala? to není možné že to nekdo dokáže takhle popsat!! to je proste , proste já nevím, nejde to proste popsat, nechápu te jak jsi to dokázala , strašně se mi tenhle díl líbí, ale fakt strašne moc, ještě než jsem videla video presne jsem si to dokázala představit Eve vykulená až na horizon a znejistělý Edward všemi myšlenkami a pak všechno to divadlo co se tam odehrálo, no to proste neni možné, není.prostě dokonalé, když se řekne inspirace, myslela jsem si že je to ze nekdo neco vydí a snaží se o tom neco napsat ale ty? ty kráso normálně tys to absolutne celé skvěle popsala, koordinovala, každičkou skulinku vypasala , ne nechápu ty jsi proste dábel :D jako vždy máš muj obrovský obdiv obrovskýýýýýýý

zuzka88

6)  zuzka88 (24.03.2011 21:51)

To video bylo skvělý, nádhera a popsala jsi ho přesně.
Teď k povídce. Nevím proč, ale jejich výlet se mi zdál strašně kráký. Asi to rychle uteklo. Londýn miluju, jednou jsem tam byla a brzo se tam plánuju vrátit, protože je tam tolik krásných míst, která stojí za vidění. Dost mě překvapilo, že ji vzal na Eclipse a ještě víc, když ji tam požádal o ruku. Bylo to nádherný a originální. Žádné zbytečné řeči a přesto bylo to hlavní řečeno. No a musím se přiznat, že jsem čekala, že... no ty víš co. A ono nic. Najednou jsou doma, kde je celá rodina, škola za dveřma a už vidím, že sami jen tak nebudou.
Byla to nádherná pohodová kapilka.

lied

5)  lied (24.03.2011 19:25)

moc hezký dílek ten David bude asi pěkný číslo a to požádání o ruku bylo originální. Strašně se mi líbilo to video co jsi dala na konec

Nosska

4)  Nosska (24.03.2011 06:12)

Nádherná kapitola, dokonce jsem jí musela číst na dvakrát, večer jsem u ní usla a teď ráno, mě skvěle probrala

3)  AMO (23.03.2011 23:19)

Jedním slovem krása i dovolená i žádost o ruku! Konečně svolila a tak jí dopřejeme trochu štěstí

2)  Leni (23.03.2011 23:10)

Kouzelné

Michangela

1)  Michangela (23.03.2011 21:39)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek