Sekce

Galerie

/gallery/Kate-kate-beckinsale-838696_100_100.jpg

Z původního výletu se nakonec staly líbánky. Copak Edward chystá?

30. kapitola - Líbánky

Jako první vystoupil Edward, aby pomohl vytahat naše zavazadla z kufru. Hned k nim doběhl mladík v černé uniformě se zlatým vyšíváním na hrudi a před sebou táhnul vozík, na který naložil naše věci. Poté mi Edward přišel otevřít dveře. Vystrčila jsem pouze levou ruku, lehce mě za ni chytil. Vystoupila jsem jako pravá dáma a jen pomalu jsem zdvihala hlavu, stejně jako v romantických filmech. Tolik jsem si to přála udělat. Všimla jsem si toho mladíka, jak polknul a tvář se mu společně s očima rozzářila.

„Vítejte v hotelu Plaza,“ přivítal nás. Rukou v bílé rukavičce ukázal ke vchodu. Zdvořile jsem přikývla a počkala na Edwarda, který zaplatil taxikáři cestu a přidal mu bohaté spropitné. Taxikář uctivě poděkoval a odjel.

Už jen vstup do hotelu byl naprosto ohromující. Podlaha se leskla a byla bez poskvrnky, kdybych se lépe podívala, viděla bych v ní dozajista svůj odraz.

„Na obdivování budeš mít ještě času dost,“ popohnal mě Edward, ale já nechtěla. Ten pohled byl tak úchvatný a ohromující, že jsem se musela držet, abych neotevřela pusu. Jenže jsem mu nechtěla udělat ostudu, už tak jsem ji vyvolávala svými keckami, které se ke zbytku oblečení nehodily, ale pro mne byly více než pohodlné.

Za recepcí stála usměvavá blondýna s rudou rtěnkou a vlasy staženými do pevného drdolu. V černém kostýmku vypadala elegantně, i když jsem ji viděla pouze do poloviny.

„Dobrý den, vítejte v hotelu Plaza.“

„Dobrý den, mám tu rezervaci na jméno McCarthy.“ Recepční přikývla a hned začala ťukat do klávesnice.

„Už to vidím. Manželské apartmá s výhledem na Central Park, je to dobře, pane McCarthy?“ Zdvihla hlavu a usmála se.

„Ano. To je ono.“

„Skvěle. Je to pokoj číslo sto jedenáct v jedenáctém patře.“ Edward se na mě otočil a mrknul. Nepatrně jsem se usmála.

„Zde máte elektronický klíč, a kdyby cokoliv nesedělo, nebo jste potřebovali, stačí jenom zavolat.“ Opět nás počastovala širokým zářivým úsměvem. „A přeji příjemně líbánky.“ Při té skromné poslední větičce jsem se zarděla a Edward si mě k sobě přitáhnul a políbil do vlasů.

Recepční nám opět věnovala jeden ze svých pracovních úsměvů a luskotem prstů přivolala poslíčka, který nám pomohl se zavazadly do našeho patra.

Celou tu dobu, od recepce do výtahu a z výtahu ke dveřím našeho pokoje, jsem nevycházela z údivu. Bylo to tu tak nádherné, tak přepychové. Prostě něco, o čem se mi ani ve snu nezdálo. Naplňovalo mě to zvláštním, ale přesto povznášejícím pocitem, že jsem si připadala, jako bych se vznášela pár centimetrů nad zemí a Edwardovo sevření byla kotva, co mi nedovolila, abych se vznesla výš, nebo odletěla pryč.

„Srdce ti tluče jako splašené, lásko. Klid, na infarkt jsi příliš mladá,“ pošeptal mi jemně do ucha. Trochu jsem přikývla, ale uklidnit své srdce, to byl nadlidský úkon, který jsem nebyla schopná vykonat.

Když nám poslíček otevřel dveře dokořán a Edward schoval elektronický klíč do kapsy u svého saka, musel mě rychle zachytit, protože při pohledu na ten pokoj, mi naprosto zrosolovatěly nohy. Slyšela jsem ho se smát, ale krev, která se mi valila do hlavy mi naprosto zatemnila smysly.

„Děkujeme za ty zavazadla, už se o ně postarám.“ Jen v dálce jsem slyšela jak se loučí s poslíčkem a dává mu nějaké spropitné, aby tu nepostával moc dlouho.

Až teprve po zavření dveří jsem začínala opět pociťovat v nohách nějaký cit, dopomáhal k tomu i chlad, který mi postupoval rameny až k páteři.

„Eve?“ začal Edward zkusmo.

„Nikdy jsem neležela v posteli s nebesy!“ Lehce jsem se mu vymanila a po cestě zula svoje kecky, a pak skočila do naprosto dokonale ustlané postele. Dřevo ani nezaskřípalo, jen jsem se propadla hlouběji a doslova se ztratila v peřinách. Musela jsem se smát, protože to poležení bylo jako andělské pohlazení. Měkké, hřejivé a nadýchané jako teplý sníh.

„To je naprosto úžasný!“ vykřikla jsem a začala se převalovat ze strany na stranu, aniž bych se přestala hlasitě smát. Během vteřiny byl Edward u mě. Byl jak blesk a zároveň tichý a jemný jako myška, ani jsem neucítila, že se matrace kousek ode mne prohnula. Já se dál jako blázen povalovala a shrnovala potah, který voněl po růžích a levanduli.

Přitáhla jsem si potah přes sebe a čichala k němu jako nějaký závislák. Nemohla jsem se té vůně nabažit. Dokonce se mi z ní trochu zatočila hlava, ale nebyla to žádná překážka v radovánkách.

Klekla jsem si na kolena a podívala se na Edwarda, který ležel na kraji postele. Ruce ležérně složené za hlavou. Sako rozepnuté, bílé tričko natáhnuté až na vybledlé rifle. Na nohách měl bílé ponožky. To byla dokonalá tečka za jeho úžasným vzezřením. Vybuchla jsem v další hlasitý smích. On jen nepatrně pozvednul pravé obočí a své zlato-hnědé oči upřel na mne.

„Je tu něco k smíchu?“ zeptal se smrtelnou vážností. „Hm?“ Nemohla jsem se přestat smát, ale říct jsem mu to musela, jinak se to nedalo.

„Víš, co to je, vidět někoho tak úžasného a dokonalého jen v ponožkách? Nevím, jak by na to reagovaly jiné, ale mě to připadá strašně vtipné. Je to něco podobného, když jsem tě viděla ve vytahaných teplácích.“  Vzepřel se na loktech, aby byl výše.

„To si myslíš, že stále vypadám dokonale?“ Nahnul se blíže a dýchl mi do tváře. Nakrčila jsem nos, když jsem ucítila slanost a na jazyku železitou pachuť. Krev. Cítila jsem krev. Jako kdyby ji právě vypil.

Jak to, že jsem to předtím necítila?

„Nejsem dokonalý.“ Přitáhnul se ještě blíže a pošeptal mi ty dvě slova do ucha. Jeho chladný dech mě lechtal na lalůčku. Stačila nestřežená chvilka a byl nade mnou. Koleny se přitiskl na moje stehna a rukama se zapřel v úrovni ramen. Jeho tvář na kratičký okamžik potemněla, ale strach jsem z něj neměla.

„Mám to chápat tak, že jsi mě sem dovezl jenom proto, abys mě tu mohl v klidu a beze svědků z rodiny a vlků vysát?“ Ďábelsky se usmál a obličej přiblížil k tomu mému.

„Mohl jsem to udělat i z jiného důvodu.“

„Spíš bych řekla, že ne.“

„Tak to se hluboce mýlíš.“ Sehnul se ještě níže a věnoval mi ledový polibek na krk. Hrdlo se mi stáhlo a po celém těle jsem cítila neuvěřitelné vzrušení. „Moc jsem se těšil, až tě budu mít jenom pro sebe, aniž by mi někdo z rodiny dýchal na záda.“ Pravou rukou obkreslil mou siluetu do úrovně boků. Jen velmi opatrně jí zajel pod můj zadeček, aby se mohl ještě více přitisknout.

„Já se nemýlím. A to nikdy.“ Jen se ušklíbnul. „Chápu tvé nečestné záměry.“ Dlaní jsem ho odstrčila. Nechal se. Zůstal ležet na zádech, a když čekal, že vstanu z postele, udělala jsem pravý opak. Těžkopádně jsem se k němu přitáhla a sedla si na něho a dlaně mu opřela o hrudník.

„A pak kdo má nečestné záměry,“ zašeptal. Sklonila jsem se k němu a přiložila mu ukazováček na rty.

„Už prosím tě mlč,“ a políbila jsem ho. Cítila jsem, jak zvedá ruku, ale hned jsem ji zachytila a přitlačila k matraci. Rty jsem při polibku roztáhla do úsměvu.

„Asi bych se měl začít bát,“ dostal ze sebe mezi souhrou našich rtů.

„To záleží na tom, jestli budeš hodný.“

„To já jsem vždy.“ Opatrně mě chytil za rameno a stočil pod sebe. Bylo to tak rychlé, že jsem to stěží zaregistrovala. Zůstala jsem ležet na zádech s rozzářeně překvapeným výrazem.

„Vzdáváš se?“ zeptal se měkce.

„Nikdy,“ a natáhla jsem se k polibku, ale on se odtáhnul.

„Něco za něco, lásko.“ Otráveně jsem protočila oči.

„A co by to mělo být?“

„Mám naplánovaný skvělý výlet. Takže se běž umýt, převléct a vyrazíme do dění velkoměsta.“ Chtěl mě políbit, ale protentokrát jsem se odtáhla já. Překvapeně zamrkal.

„A mně se nikam nechce, tady se mi líbí. S tebou,“ dodala jsem zkusmo, ale s ním to ani nehnulo.

„Koukneme se na sochu svobody…“ Zavrtěla jsem hlavou, takže jeho nabídka vyzněla do ztracena. „Co nějaké muzeum?“ Opět jsem zavrtěla hlavou. „Například Americké přírodovědné muzeum, kde jsou i historické exponáty.“ Na moment jsem se zarazila, když mi došlo, co mi tu nabízí.

Historie. To bylo moje. Naprosto jsem ji zbožňovala, ale jak to mohl vědět? To jsem na to někdy myslela?

Ne.

Skousla jsem si ret a zavrtěla hlavou. Byla to velká oběť, ale když už jsme tu byli a sami, nechtěla jsem to prodat za návštěvu muzea.

„Co se ti v té krásné hlavince děje?“ zeptal se bezradně a udělal na mě smutné oči.

„Chtěl bys to vědět?“ šeptla jsem mu ucha, protože se už nepohnul.

„Strašně moc, nechápu, že teď ti tam nevidím.“

„Asi začínám být vůči tobě imunní,“ zavrněla jsem mu do ucha a pravou rukou stiskla jeho tričko na hrudi a přitáhla si ho k sobě a věnovala mu dlouhý polibek na chladné rty, které se pod těmi mými silně zachvěly. Celé tělo se mu napjalo. Zůstal v podivné poloze nade mnou, nehnul se ani o píď, ale cítila jsem, že je to začátek něčeho, co nám ve Forks nebylo umožněno. A nechtěla jsem si to ničím pokazit.

„Miluji tě, Edwarde,“ zašeptala jsem tak tiše, že jsem si nebyla jistá, jestli jsem to vyslovila doopravdy nahlas.

Nehýbal se, jen se mi upřeně díval do očí. Já se v těch jeho naprosto topila.

„Já se ve tvých také topím, Eve.“

„Teď si v mé hlavě čteš?“

„Jen na kratičký okamžik se objevila skulinka, takže jsem jen tak tak unikl ze spárů tvé mysli.“ Zamračila jsem se na něho. „Ale věz, že jsem naprosto tvůj, za jakékoliv situace, i když to znamená, že se odporoučím do říše snů. Avšak s tou myšlenkou, že jsi vedle mne.“

Snažila jsem se ovládat, ale jeho hlas, jeho slova, jeho pohled, jeho výraz mi nedal nevybranou.

Vrhla jsem se na jeho rty ještě dravěji, než před chvílí. Rukama jsem obepjala jeho hrudník a spojila je na páteři. Naprosto odevzdaně pod mým dotykem povoloval. Klesal ze své polohy blíže na mne. Ucítila jsem chlad, který byl znát i přes oblečení, ale v té chvíli mi to bylo jedno. Dokázala jsem to přehlédnout, natolik byla moje kůže horká, a když vymanil své ruce a bříšky se dotknul paží, hlasitě jsem vzdychla, protože jeho dotek nestudil, právě naopak, doslova pálil. Silněji jsem přitiskla své ruce na jeho záda a donutila ho, aby na mne lehce nalehnul.

Chvěl se pod mým dotekem, hrudník se mu zvedal, dýchal prudčeji než já, a kdyby měl bijící srdce, muselo by každým okamžikem vyskočit z jeho hrudi, stejně jako to moje.

Opět spojil naše rty a nepatrně mi vzdychnul do úst. Srdce mi vynechalo jeden úder a dechu se mi nedostávalo. Nenechal mě, abych se vzpamatovala. Druhou rukou mi zajel pod tričko a párkrát mi obkroužil pupík.

Vždy jsem si myslela, tedy představovala, že jeho dotek bude studený, ledový, chladný, ale pravda se od představy podstatně lišila. Netušila jsem, jestli to je mnou, anebo touto chvílí. Možná oboje, ale jeho dotek byl doslova spalující.

„Chvěješ se,“ řekl mírně roztřeseným hlasem.

„To samé můžu říct o tobě,“ vydechla jsem ten příval slov, na které se mi stále nedostávalo dechu. Oba jsme si navzájem dýchali do tváře. Přesně uprostřed se naše výdechy spojily a dostaly stejnou teplotu.

Nemohla jsem se ho nabažit. Kam se na něj hrabalo muzeum nebo socha svobody. On byl tady, to ostatní počká, tahle chvíle zase tak věčná být nemusí. Nebyl tak dokonalý jeho ten knižní, ale to jsem na něm měla ráda. Jeho vztek, zlobu, ale i kajícnost a odevzdanost, kterou projevoval, když se mi omlouval. Ty jeho žádostivé oči a rozechvělé rty.

„Chci tě,“ dostala jsem ze sebe přerývaně. Edward vykulil oči a bezkrvé rty se mu roztáhly do širokého úsměvu. „Ale možná bychom měli počkat.“ Tohle opravdu nečekal, stejně jako já, že jsem to řekla. Stačil však jediný pohled směrem níž, k mému bříšku a hned bylo jasno.

„Mazlit se můžeme?“ zeptal se opatrně a zatvářil se jako roztomilé koťátko, které chce pochovat a podrbat. Přes jeho pohled jsem se neubránila úsměvu.

„Asi jsem to zkazila, co?“ Zavrtěl hlavou.

„Hloupost, Eve. Nic jsi nezkazila. Máš pravdu, choval jsem se sobecky.“ Mrknul na mě a rychle políbil na čelo. Na to jsem se zamračila.

„Pusu mám jinde,“ zažertovala jsem.

„Promiň, přehlédnul jsem se.“ Rychle svoji chybu napravil. Čehož jsem využila a za zátylek si ho přitáhla blíže. Prsty jsem se zaklesla do jeho rozcuchaných vlasů.

„Eve…“ zamumlal koutkem úst. Odtrhla jsem se od něj. „Moc mi to neusnadňuješ.“

„Sobě taky ne,“ přiznala jsem a strčila si pramen neposedných vlasů za ucho. Čelem jsem se opřela o jeho. Na chvíli jsem tak zůstala a vydýchávala se.

„Běž se umýt, já něco objednám k jídlu, určitě máš hlad a ne jen ty.“ Dlaní lehce přejel po mém odhaleném bříšku. Jen jsem si skousla ret. „Promiň,“ šeptnul mi do vlasů a odtáhl se ode mne. Klidně se usadil na kraj postele.

Až teprve teď se mi začala hrnout krev do tváří. Dokonce jsem viděla, jak polknul a pokýval hlavou, jako když si protahuje krk.

„Jdu do sprchy, tedy. A něco objednej, opravdu mám hlad.“ Postavila jsem se před něj a prsty ještě prohrábla jeho vlasy. Zdvihnul tvář a zvláštně se na mě podíval. „Co se děje?“

„Jen si tě představuju…“

„Jak?“ Prsty se dotkl mého bříška.

„Až budeš mít větší bříško. Tolik bych si přál, aby bylo moje. Ne jeho.“ Při zmínce o bývalém vztekle zavrčel. Byla jsem ráda, že si tu noc, kdy jsem mu řekla pravdu o tom, jak bylo tohle malé počato, nepamatuje. Hned jsem tu myšlenku zahnala a pohladila ho po tváři.

„Není všem dnům konec, může se stát hodně věci.“ Klekla jsem si před něj a zadívala se na něj.

„Nevím, vlastně to neví nikdo z nás, jestli to jde stejně lehce jako v knize. Třeba to není ani pravda.“

„Co by pak byl Nahuel? Byl snad jen smyšlený?“

„Až na pár drobností, ohledně louky, bylo všechno smyšlené. Samozřejmě když nepočítám postavy. Vyjímaje jeho a jeho tety.“ Nepatrně jsem se usmála a silně ho objala.

„Mělo by to být naopak,“ šeptla jsem mu do ucha.

„Uklidňuje mě to,“ přiznal. Znovu jsem mu vpletla prsty do vlasů. Nehleděla jsem na chlad. I mě to uklidňovalo a příjemné to bylo. Opět někoho objímat s nádherným pocitem, který se mi usazoval v srdci a duši.

„Půjdu se tedy umýt.“ Jen nerad mě pouštěl, ale slíbila jsem mu, že se za chvíli vrátím. Po cestě jsem si z kufru vytáhla něco na sebe, co mi tak pečlivě nachystala Alice. Přesně mi řekla, co a jaký den si mám vzít, ale nějak se mi nechtělo. Popadla jsem první věci, co mi přišly pod ruku.

I přes zavřené koupelnové dveře, jsem slyšela, jak Edward volá do recepce, aby objednal něco k jídlu. Zůstala jsem tiše stát a poslouchala.

„Chtěl bych donášku na pokoj… Ano, pokoj sto jedenáct… Snídani… Ano… Nějaké lívance a javorový sirup, jablečný džus a potom šampaňské s jahodami bez šampaňského…“ Poslední dodatek byl následovaný Edwardovým krásným smíchem. „Přesně tak. Děkuji. Budeme čekat.“ Sluchátko zarachotilo ve vidlici, a potom bylo podivné ticho. Jen jsem se nepatrně usmála a dál se věnovala tomu, kvůli čemu jsem do tak obrovské a přepychové koupelny přišla.

Na policích leželo velké množství bílých osušek. Na většině volných ploch stály voňavky, mýdla, pěny do koupele, svíčky a podobné drobnosti, které bych spíše čekala v pokoji a ne v koupelně, ale svíčky jsem plně chápala. Ty se skvěle hodily k tomu, když si chtěl někdo navodit romantickou náladu ve vaně, do které by se klidně vešli i dva lidé. Při představě sebe a Edwarda ve vaně plné vody a pěny, jsem zrudla. Byla to krásná představa, ale asi by voda nevydržela dlouho teplá.

Rychle jsem vanu vypustila z hlavy a raději si vlezla do sprchového koutu. Oblečení jsem naskládala na nějakou skříňku hned vedle. Voda tekla hned teplá a příjemně mi masírovala kůži. Odplavila nepohodlí z letadla a z taxíku. Cítila jsem se hned lépe.

Teprve, když jsem vzala bílou osušku a osušila se jí, jsem zjistila, že je přímo obrovská, mohla jsem si ji kolem sebe omotat dvakrát. Byla měkká a příjemně hřála. A jak voněla. Opět růže a levandule.

Doťapkala jsem před zrcadlo a rozpustila si vlasy. Dlouho jsem se nezkoumala. Neměla jsem na to čas, ale připadalo mi, že mám zdravější barvu, ne sice opálenou, ale růž na tvářích byla výraznější, i oči v sobě ukrývaly tu jiskru, která se vytratila, když jsem se objevila u Cullenů.

Vypadla jsem zdravější i jsem se tak cítila.

Možná za to mohlo to malé, možná ne, ale přesto jsem po prvních šokových okamžicích, byla za něj ráda. Nemohlo za nic, přesto mělo právo na život, jako kdokoliv jiný.

Rozmotala jsem osušku a nechala ji klesnout na zem. Upřeně jsem se dívala na své bříško, které už nebylo tak ploché, ale trošičku vypouklé. I zbytek těla se trochu změnil. Horní polovina mého těla byla o trošku větší. Jakoby nestačilo, že i bez těhotenství jsem byla vyvinutější. Trochu jsem zatnula zuby, ale zase to tak špatné nebylo. Stejně to bylo dočasné. Mávla jsem nad tím rukou a zase se zabalila.

Z taštičky s hygienickými potřebami jsem vytáhla kartáček a pastu. Vyčistila si zuby, trochu zpacifikovala záplavu vlasů, které o pořádný kus povyrostly. Tři měsíce mrholení a deště měly pozitivní vliv.

„V osušce ti to sluší, hlavně když nic jiného nemáš,“ pošeptal mi Edward do ucha a zezadu objal. Lekla jsem se ho a trochu nadskočila.

„Tohle mi nedělej!“ kárala jsem ho. „Na infarkt jsem příliš mladá.“

„Promiň,“ a na omluvu mě políbil na krk a pokračoval na rameno. Jeho ruce se přemístily na paže a palci mi zajížděl pod osušku, jakoby se ji snažil sundat.

„Už přišla ta donáška?“ zeptala jsem se ho a stáhla jeho ruce z paží pryč.

„Právě přijíždí, jdu pro ni.“ Otočil se ke dveřím, ale bleskově se vrátil a políbil na rty. Odstrčila jsem ho od sebe a s úsměvem ho vyprovodila ke dveřím, které jsem za ním zamknula. Trochu jsem si oddychla a konečně se oblékla.

Ještě chvíli jsem zůstala v koupelně, seděla jsem na nějaké skřínce. Přemýšlela jsem nad tím, co Edward sleduje tímhle výletem. Určitě moc dobře věděl, že některé jeho fyzické potřeby prostě zatím neuspokojím, skrývalo se za tím něco jiného? Chtěl být se mnou opravdu jen chvíli sám? Stále jsem ho nechápala, nerozuměla mu. Neviděla mu do hlavy, nechápala jeho jednání, které bylo naprosto nepředvídatelné.

Měl postranní úmysly? A i kdyby, bylo mi to jedno. Měla jsem ho jenom pro sebe.

„Eve!“

„Ano?“

„Snídaně!“ Na to mi zakručelo v břiše. Musela jsem to akceptovat a jít sníst to, co mi Edward objednal.

Čekal u malého stolku, na druhé straně pokoje, přímo pod oknem, kterým byl výhled na Central Park. Měli jsme ho tu jako na dlani. Byla to obrovská zelená plocha přímo uprostřed velkoměsta. Byla jako pěst na oko, ale zároveň příjemně rozrážela šeď velkoměsta a dodávala mu trochu přírodnějšího vzezření. Edward mě chytil za ramena a dovedl přímo k oknu a prstem ukázal někam do dálky.

„Tam je Americké přírodovědné muzeum. Až se nasnídáš, mohli bychom se tam podívat.“

„Ne.“

„Ne?“

„Ne,“ potvrdila jsem. „Prší a já jsem ráda, že můžu být v teple a suchu.“ Otočila jsem hlavu a podívala se na něho. „Tedy alespoň v suchu,“ opravila jsem se. Jen se usmál a během pár vteřin mi donesl z kufru teplý svetr a přehodil mi ho přes ramena.

„Lepší?“

„Ano.“

Usadila jsem se ke stolu a dívala se, co všechno tu bylo. Jak objednal. Lívance, které byly mnohem větší než ty naše. Vedle nich na talíři byly vyskládané jahody ještě se šťopkami a zeleným lístkem. Příjemně tu voněl javorový sirup, který stál o kousek dál. Hustá tmavá tekutina, mazlavější než med.

„Měla jsi už někdy lívance s javorovým sirupem?“ zeptal se a velmi pomalu mi lívance políval sirupem, v malém skleněném džbánku tekutina vypadala ještě mazlavěji.

„Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Nikdy.“

„Tak potom pozor na zuby, je to hodně sladké.“ Měl pravdu. Zuby naříkaly a trnuly mi ještě nejméně dvě hodiny. Držela jsem si celou čelist a občas zuby opláchla obyčejnou vodou. Edward se mi smál a omlouval zároveň, ale prý mě varoval, nečekal však, že to dopadne takhle.

Vlastně jsem za to byla ráda. Nikam jsme nešli. Zůstali jsme v pokoji až do odpoledne, kdy se trochu vyčasilo. Přestalo pršet a byla jen plíživá mlha, která roztahovala své nehmotné prsty už od chodníku, a ve spojení s městským smogem nebylo vidět dál jak na tři metry.

Už jsem Edwardovi musela kývnout na návštěvu muzea. Jinak bych si nevyprosila ani polibek. Rozzlobeně jsem si brblala pod nosem, když jsem si oblékala rifle a černé sako. Edward mi upravoval límec a jen se usmíval nad mými protesty. Došlo mi, že když si něco zamane, tak to musí mít, ale já byla taky tvrdohlavá. Jen muzeum a zase zpátky. Souhlasil, naštěstí.

Stále jsem si nemohla zvyknout, že mi každý otevíral dveře. Ve výtahu stála obsluha a v recepci nás každý zdravil. Byla jsem rudá až za ušima, tak jsem si raději rozpustila vlasy a trochu jimi zakryla tvář. Edward se mi smál, říkal, že je to jejich práce, ale mně to nemohl vymluvit.

Před hotelem další zaměstnanec přivolal taxík, který nás měl odvézt k muzeu. Já jsem se zeptala, jestli může zastavit na nějakém jiném místě, abychom se mohli projít. Taxikář souhlasil a zastavil nám pár set metrů od muzea. Popřál nám hezký den a zářivě se usmál nad spropitným.

„Věř mi, že nebudeš litovat,“ pošeptal mi Edward do ucha, když jsme šli po jednom z mnoha chodníků směrem k muzeu. Míjely nás desítky lidí. Ve dvě odpoledne tu byl asi největší provoz. Děti chodili ze školy, někteří lidé z práce a park byl stvořený pro to, aby sem chodili starší lidé na procházky se svými domácími mazlíčky a maminky s kočárky, i když bylo pod mrakem a vypadalo to každou chvílí na déšť. Což bylo pro New York naprosto normální, zvláště teď na konci prázdnin, na sklonku léta a podzimu.

Edward měl pravdu. Nemohla jsem litovat. Už jen příchod k muzeu mě uchvátil. Obrovská zdobná budova uprostřed zeleně. Čtyři mohutné sloupy podepíraly vchod do studnice vědění a historie. Když jsem se chvíli dívala, tak mi došlo, že ten vstup znám. Kdysi jsem viděla film Noc v muzeu, který byl přesně z tohoto místa. Stiskla jsem Edwardovi ruku a táhla ho ke vstupu. Znala jsem to muzeum z filmu, ale vidět ho na vlastní oči bylo daleko lepší. Vyběhla jsem schody a prošla velkými skleněnými dveřmi do recepce.

Celé recepce muzea byla zaplněná lidmi, školními třídami a různými skupinkami lidí, které vedli zaměstnanci muzea a dávali jim výklad.

„Tak co? Jsi ráda, že jsi tady?“

„Ano!“ vyhrkla jsem a táhla ho k pokladně. Zaplatil a my mohli vyrazit na prohlídku. Šli jsme sami za sebe, ale musela jsem si vybrat, kam chci. Celé muzeum se skládalo z pětadvaceti budov s celkovým počtem dvaatřiceti milionů exponátů, které ovšem nebyly vystavené všechny.

„Egypt!“ To byl můj výběr. Tam jsem chtěla a Edward se smíchem souhlasil.

Chodili jsme tam skoro tři hodiny a exponáty nebraly konce, pokaždé mě uchvátilo něco a já musela od určité části vidět všechno. Ani mě moc nebolely nohy. Bylo to prostě úchvatné. Naprosto přesahující moji představu. Jen mi bylo líto, že v půl šesté začaly ampliony hlásit, že se za patnáct minut muzeum zavírá. Dostala jsem slíbeno, že sem zítra můžeme zase zajít, ale odmítla jsem. V New Yorku byla spousta dalších věcí k vidění.

Až cestou na hotel jsem si uvědomila, že se mi plní tajné sny.

„Už se pomalu stmívá, nechceš se podívat na Times Square? Jak tam září ty světla? Teď to bude stát za to, můžeme se jen podívat a do půl hodiny jet na hotel, pokud nejsi unavená.“

„Ano!“ vypískla jsem nadšeně, ale hned zase ztichla, abych se nechovala jako dítě.

„Dobře. Takže to prosím vezměte na Times Square.“

„Samozřejmě,“ souhlasil taxikář a zahnul do jiné ulice.

Edward měl pravdu, byl to naprosto úžasný pohled. Na každé výškové budově zářila světelná reklama a všude byly fosforeskující plochy, ale všemu dominovala obrovská televize na budově přímo před volným prostranstvím. Běžely tam ukázky na filmy, reklamy, poutače, dokonce i policejní pátrání. Bylo tam všechno, co jste potřebovali vědět.

„Líbí?“ zeptal se Edward a za pas si mě k sobě přitisknul.

„Je to úchvatné.“

„Chceš si to prohlédnout více?“

„Myslím, že zůstanu stát tady a budu se jen dívat, snad nebudeme vypadat hloupě.“

„Jen jako turisti.“

„Taky pravda,“ souhlasila jsem. Neony všechno kolem osvětlovaly, světla tu bylo téměř jako ve dne. Čím déle jsem se dívala, tím více mě z toho začaly bolet oči.

„Eve?“

„Pro dnešek to už asi stačilo,“ a na potvrzení jsem zívnula.

„Dobře.“ Došli jsme na kraj chodníku a první taxík, na který Edward mávnul, nám zastavil.

Cestu do hotelu jsem moc nevnímala, oči se mi zavíraly. Zívala jsem na celé kolo a Edward se mi smál. Jen stěží jsem vystoupila z taxíku a doplahočila se do recepce a k výtahu, tam jsem si musela sednout na sedačku pro invalidy. V tu chvíli mi to bylo jedno. Obsluha výtahu o něčem s Edwardem mluvila, ale neměla jsem sílu, abych si to překládala.

Do pokoje, od výtahu, jsem byla nesena. Stulila jsem se v jeho náručí a nevnímala okolí. Chtěla jsem jenom spát a nic jiného. Ještě jsem vnímala, jak mě položil do postele, zul boty a sundal sako. Pokračoval dál, ale unaveně jsem ho zastavila.

„Převleču se ráno sama.“

„Stydíš se?“ zeptal se pobaveně.

„Ne.“ Zavrtěla jsem téměř ve spánku hlavou.

„Tak jen spi.“ Přetáhnul přese mě peřinu, zachumlal mě do ní a položil se vedle. „Krásně sny, lásko.“ Jeho chladný polibek mě vyprovodil do sladkého nevědomí.

Ráno jsem se probouzela kupodivu do slunečného dne. Paprsky mě příjemně hřály na tvářích. Nastavila jsem jim i další část obličeje a doslova se v té záplavě topila. Slunce mi scházelo až neskutečně. Za celé prázdniny ve Forks zasvítilo pouze dvakrát a to jen na chvíli. O to víc mě to tady v New Yorku překvapilo.

„Dneska budeme muset zůstat na pokoji,“ pronesl Edward šeptem. Viditelně ho to mrzelo, protože seděl na kraji posteli a i on vystavoval slunci svoji tvář, která zářila, blyštila se a pableskovala. Ve filmu to vypadalo dobře, ale realita byla dech beroucí.

Stisknul roh matrace, která pod jeho dotekem zasténala.

„Alice říkala, že bude podmračné počasí.“

„Mně to nevadí,“ šeptla jsem mu zezadu do ucha. Klečela jsem za jeho zády a pátravým pohledem si prohlížela jeho tvář.

„Mně ano, chtěl jsem tě ještě vzít na sochu svobody,“ řekl trucovitě. Jen jsem se ušklíbla a rukama ho objala.

„Můžeme jít odpoledne, ne?“

„To asi nepůjde,“ řekl smutně.

„Proč?“

„Ve tři odjíždíme na letiště.“

„A kam poletíme?“ zeptala jsem se trochu veseleji.

„Nech se překvapit, lásko.“ Povolil. Stáhl mě s sebou do lehu a jen tak jsme spolu leželi. Nikdo nic neříkal. Ještě mě zabalil do deky, aby mi nebyla zima, a pak jsme si jen užívali společných chvilek. Nemohla jsem spustit oči z jeho jiskřící kůže.

Přesně úderem třetí hodiny jsme se odhlásili z pokoje a odjeli taxíkem na letiště J.F.K, kde mě čekalo překvapení v podobě cesty do mého dalšího vysněného města.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

9)  Tery (01.04.2011 00:15)

No já být na Eve místě tak tolik zírám na ten hotel div neslintám :D:D:D:D a procházet s Edíkem exponátu no juuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu bože taky chcíííííííííííííííííííííííííííí
strašně krásně popsané, kazdý detail, kazda skulinka, prostě bombastickýýýý díííííííííííííííl:D:D:D:D:
jo a zase na letiště???????? jsem strašně zvědavá jak tohle dopadne, zatím si uplne uzasne uzívaji, ale nikdy nec není jen tak, copak se ais stane hm???????

Fanny

8)  Fanny (23.03.2011 20:52)

Krásný New York a kam pojedou dál?

Silvaren

7)  Silvaren (23.03.2011 07:17)

Hmmm, takže líbánky. A proč by to nemohli dotáhnout do konce? Škoda, že Edward Belle neřekl, že druhý den pojedou dál, takhle toho z New Yorku opravdu mít nebude. Na druhou stranu zase by se neodehrála ta scéna v posteli, že.

zuzka88

6)  zuzka88 (22.03.2011 22:47)

Tak to je luxusní. A to jak příběh, tak i prostředí. Přesně takhle nějak si představuju svojí vysněnou dovolenou, jen se mi ještě nepoštěstilo ji prožít.
Už jsem si myslela že na to Eve s Edwardem skočí a ono nic, ale mají ještě spoutu času, takže... Ach jo, já chci taky

bb119

5)  bb119 (22.03.2011 22:36)

Michangela

4)  Michangela (22.03.2011 20:58)

lied

3)  lied (22.03.2011 20:34)

já chci taky splnit mé sny a že jich je jen by mě zajímalo co Edward chystá to nemuže být jen tak

2)  AMO (22.03.2011 20:13)

Má sice krásnou dovolenou, ale vůbec jí to nezávidím. V jejím stavu jsem chodila jako duch a neustále jsem měla v dohledu wc. Ale vidět NY... Tak kam pojedeme dál?

1)  vampirka (22.03.2011 19:52)

super oddychovka :) :) :)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek