Sekce

Galerie

/gallery/Kate-kate-beckinsale-838696_100_100.jpg

Konečně Edward společně s Eve odlétají na dovolenou. Budou po nějaké době sami. Kam nakonec Edward vezme Eve?

29. kapitola – Odlétáme

V nekřesťanských šest hodin mě už Alice tahala z postele. Sotva jsem otevřela oči, tak jsem je raději zavřela. Vůbec se mi nelíbil ten svinčík, který se roztahoval po mém pokoji. Tedy zprvu jsem to měla za nepořádek, ale ve skutečnosti to byly moje věci. Věci co Alice balila na Edwardovu a moji dovolenou.

Přetáhla jsem si peřinu přes hlavu a ještě se na chvíli zavrtala. Zima mi byla a žaludek dneska zase provokoval. Jenže Alice mě nenechala. Byly jsme v pokoji samy. Edwarda jsem nikde neměla, aby mě bránil.

Edwarde?

Tohle si musíš vytrpět sama. Mně těch padesát let stačilo. Ať se vyřádí pro jednou na tobě. Jednou to přežiješ. Posmíval se mi.

To není od tebe hezké, abych si to ještě nerozmyslela. Škádlila jsem ho. A než jsem stačila napočítat do pěti, už byl v mém pokoji, v mé posteli a objímal mě a líbal na tvář.

„Edwarde!“ Otočila se na něho vztekle Alice, ale když viděla, jak se na ni samolibě šklebím, nechala toho.

„Měla bys být na naši sestřičku hodná,“ pošeptal mi do ucha.

„Já vím, ale je šest ráno. Kdy se pojede?“

„V pět.“

„Cože? A to musím vstávat tak brzy?“ Rozzlobeně jsem se na Edwarda podívala a znechuceně se otočila na druhý bok. To mu vůbec nevadilo, přitáhnul si mě k sobě a snažil si mě usmířit tím, že líbal moje ucho a krk, kde moc dobře věděl, že to zabere. Celá jsem se z toho chvěla. Bylo to divné, začala jsem se cítit tak zvláštně dobře. Jako tenkrát když…

Ne!

Vystřelila jsem z postele a snažila se myslet na něco jiného. Na něco jiného. Na louky, na… na… na školu! Na domov.

„Co je?“ zeptal se zmateně. Postávala jsem tam před ním jenom v noční košilce a klepala se zimou. Očima jsem uhýbala, abych se nemusela střetnout s jeho pohledem.

„Nic… Asi bys měl jít.“ Těkala jsem po něm pohledem. A trochu zrudla. „Já to tady s Alicí zvládnu, co bys říkal na menší lov… než pojdeme?“ Povzbudivě jsem se na něho usmála a tahala ho ke dveřím, ze kterých jsem ho vystrčila. Zabouchla jsem za ním a trochu si oddychla.

„Co se tu děje?“ zeptala se Alice zmateně.

„Už nic…“ Usmála jsem se, shodila ze sebe všechny pochybnosti a uvolnila se, abych pustila do své mysli trochu nadšení pro dovolenou, která mne s Edwardem čekala.

„Tak se pochlub, co jsi mi nachystala. A kam to vlastně pojedeme?“ Alice se potutelně usmála. Zavrtěla hlavou, došla si pro mne a odtáhla k šatníku.

„To by mi Edward neodpustil, kdybych ti to řekla, je to překvapení. Jen ti mám nachystat věci a říct, které si jaký den vezmeš.“ Přikývla jsem a sledovala ji, jak vyrovnává oblečení na postel. K tomu měla dlouhý proslov, jaké oblečení si který den musím vzít, co k tomu a takové ty holčičí řeči, které se mi podařilo po deseti minutách, přestat poslouchat.

Mluvila na můj vkus až dlouho, ale pro ni to bylo něco naprosto přirozené, tak jsem jí to nechtěla upírat. Seděla jsem na posteli a jen přikyvovala, že ji poslouchám, ale ve skutečnosti moje myšlenky byly naprosto jinde. Utíkaly spousty směry a představovaly si, kam asi s Edwardem pojedeme. Jako první jsem vyloučila jakákoliv místa, kde svítí slunce, což byly ostrovy, přímořské státy blíže k rovníku, takže zbývaly vnitrozemské státy, kde v této době nebylo tolik slunečno. V Americe mě napadla Kanada a Aljaška, v Evropě Švédsko, Finsko a Norsko nebo Rusko! To by bylo opravdu příjemné dovolená v Rusku, ironicky myšleno.

Do reality jsem se probudila, když se mnou Alice zatřásla, že mám jít na oběd. Přikývla jsem a rychle na sebe něco hodila.

Oběd byl jako vždy vynikající. Esmé byla nadšená, jako kdykoliv jindy, ale maminkovsky ke mně promlouvala, jak se mám chovat, a že po cestě to může být jiné, než jsem byla zvyklá.

Opět jsem přestala poslouchat. Myšlenkami jsem byla pro tento den úplně jinde, než bych měla být. Snad jsem se těšila a nemohla se dočkat. Cítila jsem se jako malá holka, která se poprvé dostane tam, kam jezdí ostatní děti naprosto běžně.

„Ještě si jdi před cestou odpočinout.“ Zdvihla jsem k Esmé hlavu a chvíli na ni nechápavě hleděla.

„Co prosím?“ Esmé se zasmála.

„Běž si ještě nahoru lehnout. Za čtyři hodiny odjíždíte, tak abys byla odpočatá. Jen běž.“ Přikývla jsem. Ani mi nedovolila po sobě uklidit. Strkala mě ke schodům. Podvolila jsem se a vyběhla do svého pokoje. Už bylo uklizeno. U nohou postele ležel nabalený kufr s visačkou.

Zalezla jsem si do postele a přikryla se, ale spánek nepřicházel, i když jsem cítila únavu z Alicina brzkého probuzení. Převalovala jsem se ze strany na stranu, naprosto neschopna usnout.

Vytáhla jsem z police jednu z knih, které jsem si vybrala, když jsem byla s Rose nakupovat. V posteli jsem se do ní začetla, ale jak to tak bývá. Přečetla jsem několik stran a víčka mi klesla. Probudil mne chladný dotek na paži a ledový dech na krku.

„Vstávej, lásko,“ pošeptal mi do ucha.

„Mmm…“

„Za chvíli musíme jet, nebo nám uletí letadlo.“ Těch pár slovíček byl pro mne spouštěč. Otevřela jsem oči a prudce se posadila. A při roztažení rukou se mi podařilo dát Edwardovi pěstí do nosu. Zavrátil hlavu do zadu a překvapeně přivřel víčka.

„Ježiši promiň!“ vykřikla jsem a rychle se posadila, abych ho k sobě přitáhla.

„Au,“ zamumlal a rukou si držel nos. Chvíli na mě poulil oči, než se klidně posadil a stáhnul ruku zpět. „Máš štěstí, že ta bolest není skutečná.“

„Já bych měla říkat „au“, protože moje ruka je z masa kostí, zatímco tvůj nos ne, víš.“ Omluvně jsem ho políbila na nos. Trochu se pod mým dotekem zachvěl a chytil moji paži. Zaraženě jsem se na něj podívala.

„Edwarde?“ Na moment vypadal jako socha. „Edwarde?“ Zkusila jsem znovu. Na chvíli zamrkal a zpříma na mne pohlédl. „Stalo se něco?“ Chytil moje zápěstí a přitáhnul k sobě.

„Děláš mi to snad schválně?“ zeptal se laškovně a dlouze mě políbil na rty.

„Ne,“ zamumlala jsem, když se o kousek odtáhnul.

„Ani netušíš, jak moc se těším, až budeme spolu konečně sami bez všech okolo.“

„S tím bych nepočítal!“ vykřiknul Emmett. Jeho hlas prostě nešlo nepoznat.

„Můžu se ho zbavit?“ zeptal se mě.

„Ne. Za chvíli odjedeme a ty od něj budeš mít na týden pokoj. Tu chvíli to už vydržíš, ne?“ Zavrtěl hlavou a pořádně si mě k sobě přitisknul. Ovinul své chladné paže kolem mých ramen a zabořil hlavu do záplavy mých vlasů.

„Nevydržím,“ zašeptal zkroušeně. „Už ani minutu, Eve.“ Pohladila jsem ho po zádech. Vypadalo to, jako bych konejšila malé dítě.

„Ale vydržíš,“ šeptala jsem a pokoušela se v sobě držet smích, který se mi dral skrz hrdlo na rty. Dlouho to nešlo. Vyprskla jsem smíchy. Ublíženě se na mě podíval a když do pokoje vlétla Alex, která kolem nás začala poskakovat jako kamzík se slovy, že už pojedeme, hluboce zavrčel, přitáhnul si mě k sobě a schoval pod svým tělem.

„Já se snad odstěhuju,“ zamručel. Nemohla jsem se přestat smát, až mě z toho rozbolely břišní svaly.

„Už pojďte nebo přijedeme pozdě a díky odbavení nestihneme své lety!“ křikla na nás Alex a vyběhla z pokoje. Jen jsem viděla šmouhu a její zlatavé vlasy, které se zavlnily ve dveřích.

Pohlédla jsem na Edwarda. „Alex jede s námi?“

„Jo,“ zabrblal. „Letí do Fairbanksu, kde žije. Je konec prázdnin. Jezdí jen na měsíc a kousek. Vždy o prázdninách. Rose se vždycky strašně těší.“

„A kdo by se netěšil na svou dceru?“

„Vstávat!“ vykřikla Alice, která vešla do pokoje.

„Tady opravdu není pět minut klidu,“ procedil Edward skrz zatnuté zuby.

„Ještě vydrž,“ šeptla jsem mu do ucha a vymotala se z jeho sevření.

Společnými silami s Alice jsme Edwarda donutily, aby šel do svého pokoje, kde si měl nachystat ještě nějaké věci. Já si musela ještě vyslechnout další dlouhý kšá proslov ohledně toho, co s věcmi, které mi Alice nachystala. Ale potěšila mě tím, že mi do kabelky přes rameno nachystala pár vhodných věcí, zvláště dvě knihy, které si budu moci číst v letadle.

Chvíli před pátou odpoledne se nám podařilo se dostat do garáže k Edwardovu autu. Všichni se s námi chtěli rozloučit, jako kdybychom odjížděli na kdovíjak dlouhou cestu. Když jsem se ohlédla po Esmé, viděla jsem, jak se jí u oka něco zatřpytilo, ale než jsem se stačila podívat zblízka, zastoupil mi Emmett výhled.

Edward mě protáhl tím davem upírů a usadil na předním sedadle vedle něj. Alex se posadila do zadu. Ihned se otočila, klekla si na sedačku a zadním okýnkem rodině mávala. Její matka, Rose, stála v popředí a mávala jí nejvíce.

„Musíš příště přijet dřív, Alexandro!“ zavolala na ni.

„Mami!“ křikla Alex. „Takhle mi neříkej.“ Emmett se jen zasmál a objal svoji ženu kolem ramen. Dal jí polibek do vlasů a přitisknul k sobě. Rose se mu hlavou opřela o hruď, nepřestávala mávat.

„Milující rodiče,“ zašeptala jsem tiše a hleděla na svoje bříško. „Chtěla jsem být taky taková,“ posteskla jsem si.

„Časem to bude lepší,“ odpověděl Edward a chytil mne za ruku. Přitáhl si ji k tváři a políbil na hřbet. Trochu jsem se zarděla. Alex se na zadním sedadle usadila a hlasitě polknula.

„Promiň Alex,“ zašeptala jsem.

„To je v pohodě. To je tím, že voníš víc, než kterýkoliv jiný člověk. Těhotné ženy mají podmanivou vůni, která upíry dráždí ještě víc než normálně.“

„Zase ji moc neděs, Alex. Teď musí být v klidu a nestresovat se,“ dodal Edward s úsměvem.

„Já se nechci stresovat, ale pokud nevyjedeš, tak přijedeme pozdě a letadlo nám uletí. Co potom? To budu hodně stresovaná, protože se moc těším.“ Edward se usmál. Nastartoval a projel otevřenými vraty. Ostatní šli podél auta a dál nám mávali. Jen Esmé s Carlisleem zůstali stát v garáži. Spatřila jsem úsměv Esmé a jak se podívala na svého muže, který přikývnul. Bylo to zvláštní. Po dlouhé době jsem se cítila, jako bych odjížděla z domova a loučila se s rodiči.

„Jsou to tví rodiče a mají tě rádi, moc rádi.“

„Já vím, Edwarde, já vím…“

***

Cesta do Seattlu byla delší, než jsem si myslela, i když před více jak měsícem, ne-li dvěma, jsem byla až ve Phoenixu. Po cestě jsme nejméně dvakrát stavěli, protože mi nějak jízda autem nedělala dobře a Edward dostal strach, aby to náhodou neublížilo dítěti. Ubezpečila jsem ho, že to bude v pořádku, moc se na to netvářil. Avšak podvolil se mi. Teď by pro mne udělal všechno, co by mi na očích viděl.

Až teprve po necelých třech hodinách, Edward jel po druhém zastavení rychleji, jsme zaparkovali na parkovišti před odletovou halou Seattlského letiště.

Nad vstupními dveřmi byl obrovský zářící nápis Seattle - Tacoma International. Musela jsem zaklonit hlavu, abych si celou budovu prohlédla. Pár slovy se dala popsat jako obrovské monstrum ze železobetonu a skla.

Obrovské skleněné tabule dodávaly odletové hale prosvětleného dojmu a při začínající noci, v níž jsme dorazily, okna zářila do tmy jako lucerničky.

„Páni,“ vydechla jsem úžasem.

„Ty jsi ještě nikdy neletěla?“ zeptala se Alex pobaveně, když pomáhala Edwardovi s našimi zavazadly z kufru.

„Nikdy. A tohle je naprosto úchvatný.“

„To se máš v letadle na co těšit,“ šeptla Alex směrem k Edwardovi. Samozřejmě že nešeptala, schválně zvýšila hlas, abych ji slyšela.

„Aby ses nedivila, Alex,“ zašklebila jsem se na ni.

„Když tak s letadlem přistanu a pojedeme domů,“ zašeptal mi Edward do ucha a objal mě.

„Neříkej mi, že umíš létat?“ Otočila jsem se na něj s překvapivou otázkou.

„Jasně, účastnil jsem se útoku na Pearl Harbor v jednačtyřicátém. Byl jsem v letce, která útočila proti japonským stíhačům a bombardérům.“

„Ty a Havaj?“

„Nastoupil jsem k letectvu krátce před útokem. Cvičil jsem se na základně na opačné straně států a na Havaj mě převeleli až týden před útokem.“

„Ještě nějaká tajemství, která bych měla vědět? Byl jsi i v první světové?“ Na to se jen tiše zasmál.

„Kdepak. To bych nepřátele spíše vypil, než postřílel.“

„Ještě mi řekni, že jsi neumíral na španělskou chřipku…“

„Už jednou jsem ti říkal, že jsem starší než knižní hrdina.“

„Což je o kolik?“

„Teď si s tím nelámej hlavinku, lásko. Není to důležité. Ale s tou chřipkou je to pravda, jen o něco dříve.“

„Já ti to řeknu!“ vykřikla Alex a předběhla nás. Šla pozadu, aby se na nás mohla dívat. Držela naše i svá zavazadla.

„Opovaž se, Alex!“ vykřiknul a hned se k ní hnal. Zůstala jsem stát na místě. Pozorovala je, jak se po parkovišti honí jako dva blázni. Smála jsem se na celé kolo.

Tak tohle byl pocit dokonalého štěstí? Pokud ano, tak jsem byla ten nejspokojenější člověk na světě. Ne… ještě dál. V celém vesmíru.

„To doufám.“ Kolem ucha se mi neslo tiché ševelení jeho hlasu, ale jeho nebylo. Jen se dál honil s Alex. Zakroutila jsem hlavou a vydala se k letištní hale. Bylo osm a já nevěděla, za jak dlouho letadlo letí. A uletět jsem si ho nechat nechtěla.

„Jdeš bez nás?“ Strčila do mě Alex, když se kolem mne protáhla se zavazadly a dál utíkala před Edwardem.

„Jo!“ křikla jsem. „Letadlo nečeká!“

„To máš pravdu.“ Tentokrát mě objal a vzal do náručí, přitiskl k sobě a věnoval polibek na krk. Pod kterým jsem se zachvěla. Srdce se mi roztlouklo.

Při příchodu do haly, jsem si vynutila spuštění na zem a vzápětí se k nám přidala Alex. Už před sebou táhla vozík se zavazadly. Dělala jak malá. Tančila kolem vozíku a tiše si pozpěvovala. Edward se snažil být klidný, když začal vrčet, přiložila jsem mu ruku na hruď. Omluvně se na mě podíval. Chytila jsem ho za ruku a táhla napříč obrovskou halou, z níž mne přecházely oči. Tentokrát jsem měla brýle. Alice mi je strčila do ruky a já si je obratně nasadila. Nepochybovala jsem, že je budu potřebovat.

Všude kolem na nás útočily obrovské světelné reklamy. Jak od fastfoodu, tak od obyčejných obchodů, počínaje obchody s oblečením a konče obchodem s tiskovinami. Na každém podpěrném sloupu na nás shlížely televize, ve kterých běžely zprávy, nebo informace o počasí.

Pustila jsem se Edwarda a proplétala se davy lidí sama. Byla jsem si jistá, že mě po čichu najde. Neodolala jsem. Musela jsem si to tady prohlédnout sama.

Míjela jsem spoustu lidí, všech národností, vyznání a barvy pleti. Slyšela jsem tolik jazyků najednou, že ani v Praze se mi to nepoštěstilo. Bylo to prostě úchvatné.

Viděla jsem rodiny s dětmi, staré manžele, hádající se páry, skupiny mužů v tmavých oblecích s kufříky, následované mladými ženami v brýlích a kostýmcích, s bločky v rukách a s umělými nehty.

Další houfy lidí postávaly před odbavovacími přepážkami v dlouhých řadách. Jiné zase stály pod tabulemi s časy příletů a odletů letadel. Ti, kteří to brali klidně, seděli v kavárničkách a barech, klidně tam popíjeli s novinami nebo knihami v rukách.

Tohle byl naprosto jiný svět. Tohle byl svět sám pro sebe.

„Tady tě mám.“ Popadly mě silné chladné ruce a přitáhly moje natěšené tělo k jinému. Studenému a tvrdému.

„Já se chci dívat dál!“ Snažila jsem se mu vykroutit. Oči mi těkaly po veškerém pohybu kolem mě, ale Edward byl neoblomný.

„Dívat se budeš později. Teď se musíme jít odbavit, jinak nám to uletí, nemáme na to ani dvě hodiny.“ A táhnul mě smykem za sebou. Alex, která šla po jeho boku, se mi posmívala.

Společně jsme došli před dlouhý řetězec přepážek, kde se od nás Alex odpojila s tím, že její přepážka je o kousek dál. Naposledy jsem jí zamávala. Poslala poslední úsměv, poslední pohled do medově-zlatých očí a najednou byla pryč. Pohlcená davem.

„Jdeme,“ šeptnul mi Edward do ucha. Přikývla jsem.

Dostali jsme se k přepážce letecké společnosti, kde si Edward rychle promluvil se zaměstnancem, vyzvednul od něj nějaké papíry. Zaslechla jsem něco o nějakém voucheru na letenku, dál nějaké číslo. Zahlédla jsem papír, na kterém bylo napsáno cestovní pojištění. Edward mu slušně poděkoval a už mě táhnul k odbavovací přepážce, která byla naším dalším záchytným bodem, před následným postupem.

Pomalu jsme postupovali k naší odbavovací přepážce. Edward v jedné ruce držel cestovní doklady a snažil se jí mě k sobě přitáhnout, moc mu to nešlo, protože druhou ještě svíral madlo vozíku s našimi zavazadly, a když na nás přišla řada, jal se raději slova.

„Pasy, pojištění, voucher.“ Vše položil na stůl.

„Položte zavazadla na pás.“ Edward to udělal. Žena zavazadla zvážila, oštítkovala samolepícím štítkem a kontrolní útržek ze zavazadlového štítku položila společně s palubní vstupenkou a cestovními doklady na přepážku.

„Za zábavou nebo za prací?“ zeptala se žena znuděně. Bleskově zapisovala informace do počítače. Ani k nám nezdvihla hlavu.

„Na líbánky,“ odpověděl jí Edward nevzrušeně. To už žena reagovala. Zvedla k nám oči. Tedy spíše k Edwardovi. Přejela ho pohledem a zůstala u jeho tváře. Slyšela jsem tiché vzdychnutí a zahlédla lehký třas ženiných rukou. Byla mladá s černými vlasy a snědou pletí, která zanikala v tmavě modré uniformě aerolinek.

„L-líbánky?“ zeptala se rozechvělým hlasem.

„Ano. Manželé McCarthyovi.“ Mrknul na mě a já ho zpražila pohledem.

Líbánky? To si potom vyřídíme. Vyslala jsem mu rozzlobenou myšlenku a loktem jsem ho šťouchla do žeber. Trochu se prohnul, ale nepřestával se na ženu usmívat.

„Přeji příjemný let,“ dodala téměř ve snách. Nespouštěla z Edwarda oči. Dokonce se zuby nehty držela cestovních dokladů, jen aby mohla déle vidět jeho dokonalou tvář.

„Děkujeme,“ odpověděla jsem za něj a vytrhla jí cestovní doklady z ruky. „Určitě si to užijeme,“ dodala jsem podrážděně. Tentokrát jsem tlačila Edwarda pryč zase já.

„Žárlíš?“ zeptal se mě po chvíli laškovně.

„To tak působíš na každou ženu?“ Nepatrně se usmál, zdvihnul pravé obočí a zavrtěl hlavou.

„Když chci… tak ano. Žárlíš kvůli tomu?“ Přitáhnul si mě k sobě.

„Ne. Nejsi můj majetek a máš svobodnou vůli.“ Dlouze jsem se na něho podívala a vrátila mu cestovní doklady.

„Chtěl bych být jenom tvůj, pokud budeš chtít,“ zašeptal mi do ucha a políbil do vlasů.

„Když budeš flirtovat s každou, kterou uvidíš, tak to asi možné nebude.“ Vytrhla jsem se mu a kráčela o pár kroků vpřed. Hned mě dohnal a objal kolem pasu.

„Už to nikdy neudělám, slibuju.“

„Dobře a teď jdeme kam, když jsme se zbavili zavazadel?“

„Pasová kontrola.“

Zase další fronty, ty snad byly naprosto nekonečné. Letiště bylo jedno velké čekání, což jsem vůbec neměla ráda, připadlo mi to jako ztráta času. Využila bych ten čas efektivněji, ale jinak to prostě nešlo.

Řada postoupila a my se dostali k pasové kontrole. Edward předložil naše pasy, palubní vstupenky a cestovní doklady.

„Položte na pás všechny příruční zavazadla, kabelky, notebooky. Do misek položte všechny kovové předměty, klíče, pásky, hodinky, šperky, mince. Do další dejte mikiny, svetry, bundy, kabáty. Dále odložte mobilní telefony a dámy boty na podpatcích. Poté projděte detekčním rámem.“ Edward na mě kývnul. Udělal jsem všechno podle toho, jak nám zřízenec oznámil. Chvíli mi to trvalo, ale podařilo se. Boty jsem si nechala. Podpatky jsem stejně neměla.

Prošla jsem rámem, na druhé straně mě další zřízenec ještě zkontroloval ručním detektorem a já si mohla konečně vzít své věci zpět. Edward absolvoval totéž.

Na druhé straně se ke mně připojil a my se konečně vydali do odbavovacího prostoru, kde bylo zase čekání, ale jak mi Edward oznámil, to nejhorší bylo za námi. Konečně jsem si mohla jít sednout a trochu si odpočinout. Dlouhé stání mi nevyhovovalo a v tomhle stavu to bylo o kapánek složitější.

„Teď už jen počkáme, až vyhlásí, že je „gate“, odletová brána, otevřená, kde opět předložíme cestovní doklady s palubní vstupenkou, oni zkontrolují údaje a konečně nás vpustí do letadla.“

„Létání je tak složité. Není nad autobus nebo vlak.“ Na to se Edward zasmál.

„Vlak je hned po letecké dopravě nejspolehlivější dopravní prostředek.“

„O tom mi povídej.“ Uvelebila jsem se vedle něho. Opřela se o jeho tvrdé rameno a pozorovala lidi okolo. Byli naprosto klidní. Chovali se, jakoby létali každý den. Vždy jsem chtěla letět, ale když to opravdu mělo přijít, cítila jsem se nesvá.

„Neboj, nic to není.“

„Tobě se to řekne. Tvůj žaludek neprotestuje a nemusíš se starat o to, jestli tomu druhému to vyhovuje.“

„Je to jako jízda autem, jen ze začátku to trošku klepe, myslím si, že obě to zvládnete bez problémů.“

„To doufám,“ zašeptala jsem a přitáhla si sako k tělu. Bylo teplo, ale díky Edwardovi mne obcházela zima. Sledovala jsem čas na velkých hodinách. Červená rafička tikala a předháněla se s ostatními, které byly mnohem pomalejší.

Devět a dvě minuty. Devět a pět minut. Devět a šest minut. Takhle pomalu mi čas neubíhal už straně dlouho.

„Nechť se cestující pro let do New Yorku dostaví k bráně číslo pět A,“ ozval se hlas z amplionu a já viděla, jak se kolem nás začali zvedat lidé. Sbírali si svoje věci, osobní zavazadla, houfně odcházeli pryč. Dokonce se zvednul i Edward.

„Jdeme.“

„New York?“ zeptala jsem se nadšeně.

„Nechceš tam?“

„Chci!“ vykřikla jsem netrpělivě. Pár lidí se po nás otočilo. Bleskově jsem byla na nohách. Přehodila si kabelku přes rameno a vydala se za ostatními lidmi.

„New York,“ mumlala jsem si tiše pod nos. To je jedno z mých vysněných měst!

„Já vím,“ řekl Edward, když mě dohonil. Chytil mne za ruku a společně jsme šli za davem k bráně na vstup do letadla.

To už proběhlo o mnoho klidněji. Byla to pouze formalita. Konečně jsme vcházeli do letadla. U vstupu nás čekaly letušky, kterým Edward předal palubní lístky. Přijaly je a jedna nás odvedla na svá místa. Žádná turistická třída, nebo druhá, byli jsme rovnou v první. Bylo tu o mnoho méně sedadel a daleko pohodlnější než jaké jsem zahlédla v turistické.

„Kdybyste něco potřebovali, stačí zavolat, přeji příjemný let.“ Počastovala nás širokým úsměvem a odešla pryč.

„Líbí?“ zeptal se Edward a přitáhnul se k polibku, ale odtáhla jsem se, protože se na nás díval nějaký postarší chlap s přísným pohledem. Brýle měl spadlé až u špičky nosu. Na hlavě pleš, a jen na skráních se mu klepalo pár bílých vlasů. A v rukou držel noviny. Pokud jsem viděla dobře, tak New York Times.

„Z lidí si nic nedělej,“ pošeptal mi do ucha, ale já z toho muže nepřestávala spouštět oči. Vůbec se mi nelíbil. Měl pichlavé oči, ale Edward si poposednul a zastínil mi výhled.

„Jsou to jen lidi. Nemusejí tě zajímat.“ Pohladil mě po tváři a políbil do vlasů.

„Máš pravdu.“

„Schovám ti kabelku.“ Dala jsem mu ji a on ji zastrčil do úložného prostoru nad našimi hlavami. Posadil se a držel moji ruku. V letadle to už šlo rychleji. Přicházeli stále noví a noví pasažéři. Letušky pobíhali kolem a ani na moment se nezastavily. Zahlédla jsem i pilota, který se prodíral do kokpitu. Zatínala jsem zuby a bezděky drtila Edwardovu ruku. Ten se jen tiše smál a uklidňoval mne. Moc jsem to nevnímala, možná se i relativně uklidnila, až jsme byli ve vzduchu. Všechno se zklidnilo. Vážně to byla jako jízda autem. Začátek byl krušný, hlavně počáteční turbulence, to mi žaludek dělal neskutečné kotrmelce a přemety, ale Edwardův stisk mi dodával odvahy.

„Zvládla jsi to,“ zašeptal mi do ucha, když jsme byli už půl hodiny na cestě a já se pomalu vracela do přítomnosti.

„Zatím ano,“ připustila jsem neochotně.

„Teď už to bude jen klidné. Můžeš si odpočinout. Vypadáš unaveně. Zavolám letušku, aby ti dala polštář a deku.“ Nestačila jsem odmítnout a Edward zmizel pro letušku. Ta ochotně přišla, vše připravila a přidala k tomu ještě skleničku vody. Měla jsem v ústech úplně vyprahlo.

Nachystala jsem si polštář, Edward mi trochu položil sedačku a přikryl dekou. Políbil na tvář a nechal odpočívat. Ani ne za deset minut jsem usnula klidným spánkem.

Spala jsem osvěžujícím a bezesným spánkem. Dokonce mě vůbec nebolelo tělo. Budil mě až chladný dotek na tváři.

„Lásko… vstávej. Za chvíli jdeme na přistání. Musíme se připoutat.“ Rozespale jsem se zavrtěla a pomalu otevřela oči.

„Už?“ zeptala jsem se při protahování.

„Prospala jsi celý let,“ dodal se smíchem.

„A docela jsem se vyspala.“

„To věřím, krásně jsi tady žvatlala.“ Tiše se smál. Oči mu jen zářily.

„Já-já mluvila ze spaní?“

„Ano,“ potvrdil. Přitáhnul mi sedačku a nezapomněl věnovat polibek na tvář. „Ale neboj, slyšet jsem to mohl jenom já.“ Trochu jsem si oddychla.

„A kolik je vůbec hodin?“

„Půl šesté ráno. Za čtvrt hodiny jdeme na přistání.“

„To jsme neletěli dlouho.“

„Jen pět hodin i s časovým posunem.“ Pohodlně jsem se uvelebila. Za chvíli přišla letuška s pokynem, abychom se připoutali. Ode mne převzala deku a polštář a zmizela v zadní části.

Přistání bylo hladší než odlet a jakmile jsme dosedli na ranvej, začala jsem se chvět nedočkavostí. Kapitán hlásil teplotu, která se pohybovala na stejné úrovni jako ve Forks.

„Jen klid,“ šeptl mi Edward do ucha.

„To nejde.“ Vrtěla jsem se a poposedala na sedačce. Vykukovala z okna a ohlížela se po ostatních cestujících. Muž, který mi byl na začátku nesympatický, mě probodával pohledem. Vrátila jsme mu ošklivý pohled a opět se věnovala Edwardovi. Tiskla mu ruku a nervózně poklepávala nohou.

„Uklidni se prosím,“ říkal pobaveně a pořád si mně prohlížel.

„Kdy budeme vystupovat?“

„Už brzy, Eve.“

Konečně jsem se dočkala a neskrývaně se divila, že ze mě Edwarda už dávno netrefil šlak. Prodírala jsem se davem vystupujících. Mnozí mne nevrle okřikovali, ale Edward, který mi šel v patách, se všem omlouval.

Odchytil mě až před pasovou kontrolou, kde jsem stála na místě jako tvrdé Y, podupávala nohou a ruce zkřížené na prsou ho donutily, aby si pospíšil.

I když bylo něco před šestou ráno, letiště J.F.K. se hemžilo spoustou lidí, kteří odlétali, přilétali, a nebo čekali na své lety či příbuzné a přátele.

Cítila jsem po celém těle nadšené vzrušení, protože jsem dorazila do města, které bylo mým snem.

Po odbavení nás už čekala jen cesta ven z letištní haly. Edward táhnul vozík s našimi dvěma kufry. A jakmile zvednul ruku, okamžitě u obrubníku zastavil klasický newyorský žlutý taxík. Z místa řidiče vyskočil pohotový obtloustlý Afroameričan a pomáhal Edwardovi s věcmi do kufru. Mně galantně otevřel zadní dveře a dokonce za mnou i zavřel.

Když jsme všichni seděli na svých místech a řidič čekal na pokyn, kam pojedeme, dostal jsem polibek do vlasů.

„Hotel Plaza, prosím.“ Překvapeně jsem zalapala po dechu, ale Edward mě umlčel polibkem.

„Na líbánkách?“ zeptal se řidič, aby řeč nestála.

„Ano,“ řekl Edward hrdě a přitisknul si mne k sobě.

„Jen je škoda, že vám nebude svítit sluníčko, na pár dní teď hlásí podmračné počasí.“

„To nám vyhovuje,“ odpověděla jsem za svého „manžela“ a mrkla na něj. Jen se na mě usmál a pohladil po tváři.

Vyhlédla jsem z okna a pozorovala ubíhající cestu, která mě naplňovala ještě větším vzrušením, než jaké se mě zmocňovalo v letadle. Na brzkou ranní hodinu byly silnice docela zaplněné. Ne jen žlutými taxíky, ale také osobními auty a autobusy.

„Dražší hotel už v New Yorku nebyl?“ zeptala jsem se Edwarda pobaveně, když jsem se vynadívala na okolí, které bylo pořád stejné.

„Pro tebe všechno nejlepší.“ Trochu jsem se začervenala.

„Mám to vzít tunelem nebo po mostě?“ zeptal se řidič.

„Raději po mostě, ať má moje žena skvělý výhled na Manhattan.“ Zašklebila jsem se na něj. Nazýval mě svou ženou, i když to pravda nebyla. Jak to chodí u upírů, jsem netušila.

Po zbytek cesty jsem nespouštěla oči z výhledu, co se mi naskytnul. Čím jsme se blížili k centru, které se nacházelo na ostrově, tím více věcí bylo k vidění. Obrovské domy, sahající téměř k nebi a neuvěřitelné množství lidí, kteří uháněli po ulicích, s kufříky v pravé ruce a v levé kelímky s kávou. Mezi nimi se proplétali teenageři, kteří spěchali v takhle brzkou hodinu zřejmě do školy. Já bych si spíš myslela, že v půl sedmé ráno budou ulice ještě poloprázdné, že lidé budou v tu chvíli ještě spát. To jen my v česku chodíme do školy na půl osmou nebo na sedmou. V Americe jsem to typovala na osmou až půl devátou, i když ve Forks jsme chodili na osmou.

Byla jsem z toho zmatená.

„Ty abys nebyla z něčeho zmatená, lásko,“ zamumlal mi Edward do ucha. Jemně jsem do něj šťouchla, ale pro něho to nebylo ani polechtání.

„Jsme tady, hotel Plaza,“ oznámil taxikář a zastavil před vchodem do nejluxusnějšího hotelu v New Yorku.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

8)  Tery (01.04.2011 00:10)

Tááááááááák, ikdyž strašně moc opožděně, tak přeci jenom píši :) no jako popravdě řečeno už pomálu mi dochází slova, protože tvá povídka nabrala akové otáčky, které jsme ani na začátku nečekala, nikdy jsem si nemyslela, že to mezi Eve a ostatními takhle dopadne :)
Jiak tenhle díl : no co k tomu dodat, k tomu nic dodávat ani nejde, strašně moc povedený, Edík je prostě ten nejšpičkovější upír a Eve se konečně dostává to co si zaslouží:), ikdyž vím, že jsem tento komentík celkem osekala, ty víš moc dobře jak pro me tahle povídka znamená a kort tenhle díl:) je to prostě úžasné, na pár momentu bych s ní i vymenila život ale vážne jen na pár momentu :)

bb119

7)  bb119 (22.03.2011 07:01)

Michangela

6)  Michangela (21.03.2011 22:11)

zuzka88

5)  zuzka88 (21.03.2011 21:44)

Tak jo, jsem hrozná. Tuhle povídku moc ráda čtu, ale nekomentuju, tak se to teď pokusím napravit a snad mi to odpustíš.
Mám moc ráda povídky, kde není Edward a Bella a tahle je úplně skvělá. Eve, obyčejná holka, která se do tohohle podivného kolotoče dostala úplně náhodou je mi moc sympatická, stejně jako tvůj Edward, který se zdál zpočátku nepřístupný, zato teď...
Vůbec zapojení knižních postav do příběhu je moc povedené. Bella je milá holka a Jake mi překvapivě v téhle povídce taky nevadí.
No a teď k tomuto dílku. Doufám, že Edward nějak pomůže Eve překonat tu nepříjemnou zkušenost. Ona si zaslouží být šťastná a mám pocit, že tohle jí v tom prostě brání. Odjet na dovolenou byl ten nejlepší nápad, protože tam budou sami a budou mít na sebe spoustu času, tak doufám, že ho správně využijou.
New York... páni, Plaza... dvakrát páni a "líbánky" k tomu... to je třikrát páni.
Takže se moc a moc těším na další kapitolu a slibuju, že už budu nechávat komenty u každé kapitoly.

lied

4)  lied (21.03.2011 20:50)

tak ti popravdě řeknu že jestli budu muset projít všemi těmi kontrolami tak nikam neletím normálně mi to nahnalo strach ale jinak super taky bych čuměla jak blbec kdybych se dostala na ta velké letiště

Nosska

3)  Nosska (21.03.2011 20:26)

Jéé krásnej oddychovej dílek

Silvaren

2)  Silvaren (21.03.2011 20:00)

Píšeš naprosto úžasně a jsem ráda, že Eve uvidí svůj vysněný New York. Jen dneska mi přišel ten popis letového odbavování příliš dlouhý. Ale jako návod pro někoho, kdo ještě neletěl, je to skvělé!

1)  CAlen (21.03.2011 19:09)

Moc moc dík za další díl, super

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse promo - Paul, Sam, Quil