Sekce

Galerie

/gallery/Kate-kate-beckinsale-838696_100_100.jpg

Tato kapitola nebyla vůbec plánovaná a nakonec je to zatím nejdelší kapitola za tuhle povídku. Objasňuje spoustu věcí, mimoto i konec minulého dílu. Když jsem ji psala, brečela jsem. Nebylo lehké ji napsat, ale někdy musí člověk udělat něco, i když ví, že to bude hodně bolet. Stejně jako Eve. Dojde ke zmiňovanému smíru. Mezi kým? To se dočtete o kousek níže.

24. kapitola – Smír

 

Bála jsem se, že někdo přijde, ale nepřišel. Ani při zvuku Edwardova srdce, které mu tlouklo v hrudi. Smutně jsem na něho hleděla s hlubokou vinou. Nechtěla jsem brečet, ale nešlo to. Já prostě věděla, že vždy ty krásné okamžiky dokonale zkazím.

Už jsem nemohla usnout, nedokázala jsem to. Byla jsem až příliš vzhůru. Opatrně jsem vylezla z postele a doplížila se potmě ke dveřím. Zamknula jsem je a opřela se o ně zády. Zhluboka jsem dýchala a tiskla si bolavou ruku k hrudi. Slzy se mi draly z očí a tekly mi po tvářích. Bezmocně jsem hleděla na spícího Edwarda. Ležel tam naprosto pokojně. Hruď se mu pravidelně zdvihala. Vypadal tak nevinně. Jeho obrysy se v měsíčních paprscích téměř leskly.

„Nechtěla jsem to znovu pokazit,“ zašeptala jsem směrem k němu, ale ani se nehnul. Nezdvihnul hlavu. Neopřel se o lokty, aby se na mě podíval, abych se já mohla vpít do jeho očí. Pevně jsem sevřela víčka a zatřásla hlavou, abych z ní dostala ty strašné vzpomínky.

Udělala jsem pár kroků, ale moc se mi třásla kolena. Musela jsem se přidržet zdravou rukou stěny, jen abych byla schopná dojít ke stěně s knihami a dalším věcmi. Nemohla jsem teď být v takovém tichu, ve kterém bych slyšela jeho tlukoucí srdce. Dobelhala jsem se až k hifi soupravě. Vytáhla jsem CD a strčila ho do mechaniky. Ruce se mi přitom třásly jako osika. Ale po chvilkovém zápasu jsem nakonec dokázala zasunout disk a stisknout tlačítko přehrávání.

Z přehrávače se začaly téměř okamžitě linout smutné tóny skladby od Evanescence. My Immortal. Jak patetické. Posadila jsem se na podlahu pod přístroj a poslouchala skladbu, která hrála pořád dokola, protože jsem potřebovala přemýšlet.

Nezmohla jsem se však vůbec na nic. Nedokázala jsem se donutit zvednout se a dojít za Edwardem… pokusit se ho vzbudit. Snažit se urovnat to, co jsem pokazila. Urovnat další lež, kterou jsem v sobě držela.

Nechtěla jsem však, aby některé věci o mně Cullenovi věděli. Udělala jsem spoustu špatných věcí a nebyla jsem na to pyšná. Minulost jsem nedokázala změnit, ale budoucnost jsem ovlivnit mohla.

Otřela jsem si z tváří poslední slzy a dlouho hleděla na postel. Nespouštěla jsem z Edwarda oči. Vlastně jsem je od něj nedokázala odtrhnout. Situace byla po všech stránkách špatná, ale dívat se na někoho jak spí, a zrovna na něho, to bylo opravdu něco zvláštního a přesto normálního zároveň. Spánek dokázal zaplašit to špatné a v to jsem doufala. Nechtěla jsem mu nijak ublížit.

Byl dokonalý. Tím jsem si byla jistá. Dokonalý, takový jaký byl. I se svým občasnými výbuchy vzteku. Kdyby to všechno držel v sobě, nebylo by to ono. Nešel z něj takový strach, když se vztekal. Pouze vyjadřoval svoje náhlé výbuchy emocí. Za to se na něho neměl kdo zlobit. Dělá to každý, a já sama bych to měla pochopit.

Já ten okamžik nechtěla zkazit. Byl tak krásný, ale moje podvědomí, kam jsem ukrývala všechno špatné, mi to zničilo. Za to jsem ho nenáviděla. Stejně jako sebe. Tím, že jsem lhala sama sobě, abych zaplašila bolest, jsem lhala i ostatním. Nebylo to správné.

Velmi pomalu a obezřetně jsem se zvedla. Ze stoje byl na něj pohled ještě lepší. Zeslabila jsem hudbu a vratkými kroky se začala pomalu přibližovat k posteli. Našlapovala jsem lehce a měkce. Co nejtišeji, abych ho náhodou nevzbudila. Už jsem toho pokazila dost.

Položila jsem se na postel vedle něho. Bolavou rukou jsem sáhnula po vypínači na lampičce. Zatnula jsem zuby. Chtěla jsem se na něho dívat. Uchovávat si do paměti každičký tvar jeho tváře. Každičký záhyb na rtech, které ač bez výrazné barvy, mi způsobovaly chvění po celém těle. Stačilo natáhnout ruku a dotknout se jich, ale moc jsem se bála, aby se při mém dotyku nerozpadl, nezmizel…

Pevně jsem sevřela víčka a přiblížila se k jeho klidnému tělu, které bylo o něco teplejší než obvykle. Vdechovala jsem jeho vůni. Vždy jsem si myslela, že používají voňavky, aby překryly mrtvolný pach, ale nebylo to tak. Měl svou osobitou vůni, kterou podtrhovala jemná panská vůně. Kdyby se holil, byla by to kolínská.

Zdravou ruku jsem zdvihla k jeho hrudi a opatrně ji přiložila k místu, kde tlouklo srdce. Pocit, který mě zaplavil, byl naprosto neuvěřitelný. Dostala jsem strach, že začnu brečet, ale tentokrát se to obešlo bez pláče. Zkoordinovala jsem svůj dech s jeho, a po chvíli i srdce. Jenže to si nakonec bilo podle svého. Tlouklo jako splašené, když jsem se k němu přiblížila ještě víc a svými roztřesenými rty vyhledala ty jeho.

Něco tak zvláštního jsem ještě nezažila. Jeho rty byly horké a měkké. Ochutnávala jsem je stále znovu. Pořád dokola. Nemohla jsem si pomoci. Prsty jsem mu zabořila do vlasů a pokračovala dál a dál.

Jen stěží jsem se přemlouvala, abych přestala, abych ho nechala spát, nevypadalo to však, že by se chtěl probudit. Naposledy jsem ho políbila a pohladila po tváři.

„Omlouvám se, a pokusím se ti slíbit, že už nic nebudu tajit, ale tohle jsem musela, ani já sama jsem si to nechtěla připustit. Snad mi to odpustíš, až se probudíš.“ Položila jsem hlavu na polštář a přetáhla přes sebe peřinu a konečně jsem usnula bezesným spánkem, který mě děsil více, než kdyby se mi něco zdálo.

***

Probudila jsem se časně a všechno mě bolelo. Nemluvě o ruce. Cítila jsem každičký sval na ní a bolest mi vystřelovala až do ramene. Hmátla jsem zdravou rukou vedle sebe, ale místo bylo prázdné a z přehrávače se stále linuly zvuky skladby od Evanescence, nebo jsem si to myslela.

Posadila jsem se velmi pomalu a nějakou dobu mi trvalo, než jsem vůbec otevřela oči, abych zjistila, že přehrávač je tichý a potemnělý. Byla jsem si však jistá, že hrál. Jasně jsem slyšela klavír.

Klavír!

Edward!

Rozhlédla jsem se po pokoji a nikde nikdo. Dostala jsem strach, že už odešel. Odešel za ním. Když jsem se však více zaposlouchala do zvuků v domě, svitlo mi. Dole hrál klavír.

V nohou postele ležel saténový župan. Samozřejmě modrý, jak jinak. Přehodila jsem si ho přes ramena a vyšla z pokoje. Už bylo odemčeno. Přemohla jsem nevolnost, která mi zmítala žaludkem, a obezřetně jsem kráčela po schodech do haly. Ostražitě jsem se kolem sebe rozhlížela, jestli někoho náhodou nespatřím. Nikdo na dohled nebyl, ale klavír jsem každým krokem slyšela lépe. Rozeznala jsem tóny My Immortal, kterou jsem zapnula v noci.

K patě schodiště nikdo nepřiběhnul. Bylo tu ticho jako v hrobě. Skoro jsem dostala strach, že stále spím a jsem ve špatném snu. Když jsem však došla k obývacímu pokoji, uviděla jsem Edwarda sedícího za klavírem a jeho hbité bledé prsty běhaly po bíločerných klávesách tmavého křídla.

Měl zavřené oči a hrál skladbu po paměti. Koutky se mu nepatrně zvedly, když jsem po pár schodech došla až do místnosti a prsty na nohou se ztratila ve vláknech koberce.

„Tuhle skladbu mám nejraději,“ zašeptal směrem ke klavíru a začal ji hrát od začátku a k tomu zanotoval prvních pár slov, až se nakonec rozezpíval zvonivým hlasem, který se nesl po celém domě. Zpíval daleko citlivěji, než zpěvačka Evanescence. Vehnalo mi to až slzy do očí a to se mi stalo jenom jednou. Tohle bylo stokrát lepší.

Trochu se poposunul a udělal mi místo na stoličce. Posadila jsem se vedle něho tak nejtišeji, jak jsem jenom dokázala a poslouchala tu nádhernou hudbu, ze které jsem měla mrazení po páteři.

„Moc se omlouvám za ten včerejšek.“ Podívala jsem se mu do bledé tváře a otevřených medově-zlatých očí.

„Neměl jsem na tebe tlačit. A hlavně zneužívat tvého stavu. Nechci tě ničeho nutit.“ Jeho slova mi nedávala smysl. Jak to myslel? To jsme si přeci vyříkali už v noci.

„Vážně?“ zeptal se a zdvihnul levé obočí.

„Ano, ještě před tím, než…“ Něco mi náhle došlo.

„Než co?“

„Než jsem tě zase uspala.“ Cudně jsem sklopila oči k podlaze.

„To mi došlo, když jsem se probudil do denního světla.“ Přestal hrát a natočil se čelem ke mně. Vzal mou tvář do dlaní. Palci mi přejížděl po lícních kostech.

„Omlouvám se.“

„Nechej toho. Zřejmě jsem si to zasloužil.“ A jeho chladné rty se dotkly těch mých. Nebylo to jako v noci, ale stejně něžné a já je chtěla ochutnávat stejně intenzivně.

„Ty jsi mě takhle zneužila, když jsem spal?“ Do tváří se mi nahrnula krev. „To bych ti měl oplatit.“ Jemně mě vzal do náručí a upíří rychlostí odnesl do mého pokoje. Přímo do postele.

Tam si lehnul vedle mě. Naprosto klidně a bez jakýchkoliv pokusů. Díval se na mě. Nespouštěl ze mě oči. Byla to zvláštní chvilka, ale zároveň nádherná.

„Nevím jak ty, ale já mám hlad.“ Na souhlas se ozval můj žaludek. „Musím jíst za dva.“

„To je mi jasné. Hned ti něco připravím, abyste se oba dva pořádně najedli.“ Přikývnul a ladně vstal z postele.

„Nechceš to raději nechat na Esmé?“ zeptala jsem se překvapeně. Edward se usmál a sklonil se k letmé puse na tvář.

„Nemůžu. Esmé tu není. Stejně tak jako zbytek rodiny.“ A mě to hned bylo divné, že mi Emmett nepogratuloval, jakmile jsem vystrčila nos z pokoje.

„To by si určitě nenechal ujít, aby si náhodou nezavtipkoval na můj účet.“

„To by si opravdu nenechal ujít,“ souhlasila jsem.

„Máš nějaké speciální přání na snídani?“ Postavil se ke dveřím a opřel se o veřeje. Až teď jsem si všimla, že pod košilí nemá tričko a tři knoflíčky jsou rozepnuté.

Polkni! křikla jsem na sebe a následně to udělala.

„Tak? Nebo se budeš přemlouvat, abys na mě tak nezírala. Já nezapomněl na to tvoje myšlenkové podřeknutí.“ V tu chvíli jsem opět zrudla a zadívala se na květované vzory na povlečení. „No tak. Neříkej, že tě tak znervózňuju.“ Trhavě jsem přikývla. „Čímpak to?“ Ve vteřině klečel u postele a snažil se mi podívat do očí. „Hm?“

„Já… já stydím se za ten včerejšek. To byl trochu přešlap. Jen jsem si na to vzpomněla.“ Nemysli na to, co bylo potom! Nemysli! hustila jsem do části mozku, která se mi snažila vecpat nahoru vzpomínky na včerejšek.

„Co se stalo potom?“ A do háje.

„Nic.“ Vynutila jsem si v hlavě vymyšlenou představu, jak se na něj dívám, když spí a doplnila ji o tu, jak jsem ho líbala. Jeho tvář se rozzářila.

„Tohle bych chtěl, abys udělala a já byl vzhůru, ne ve spánku. Z toho pak nic nemám.“ Opět se mi nahrnula krev do tváří. „Tady se někdo stydí? Slečno, to se vám nepodobá. Prvně mě zneužijete a pak se stydíte o tom mluvit.“ Ukazováčkem mi nadzdvihnul bradu a vlepil mi rychlou pusu na rty. „Jdu udělat tu snídani. Co by sis dala?“

Než jsme stačila něco říct, po domě se rozezněl podivný zvuk, který jsem nedokázala k ničemu v domě přiřadit.

„Co to je?“

„Zvonek u hlavních dveří.“ Oči se mi rozzářily nadšením. „Měl bych jít otevřít.“ Zadržela jsem ho.

„Půjdu já.“

„Kdepak. Na to zapomeň. Nejsi oblečená, Eve. Co kdyby tě někdo chtěl okoukat?“ Jen jsem se usmála.

„Určitě to bude Lucka.“ Políbila jsem ho na čelo a vyškrábala se z postele. Zdravou rukou si přitáhla lehký župan k tělu, abych zakryla pyžamo a kvapným krokem sbíhala schody.

„Pokud je to Emmett, že si něco zapomněl, tak mu vyřiď, že má smůlu. Slíbil, že nebude otravovat, když ráno odjížděl!“ Sbíhala jsem poslední úsek schodů, který končil kousek před domovními dveřmi. Otočila jsem hlavu do patra, abych si vyslechla Edwardovu řeč. Moje oči byly upřené na zábradlí o patro výš, takže když jsem scházela poslední schody a hlavu dávala pomalu dolů, abych viděla na návštěvníka, tak se mi zdálo, jakoby se zastavil čas.

Vykulila jsem oči a nepatrně pootevřela ústa před návštěvníkem, který stál za prosklenými vstupními dveřmi. Toho bych tu opravdu nečekala. Poslední úsek mezi dveřmi a schodištěm jsem zdolala dvěma dlouhými kroky.

Otevřela jsem dveře dokořán a usmála se na návštěvníka. „Ahoj Bello.“

„Ahoj Eve,“ odpověděla a usmála se.

„Co ty tady?“ zeptala jsem se.

„Přišla jsem vrátit nějaké Edwardovy věci, které mi zůstaly doma.“

„Mohla jsi je poslat. Nebylo potřeba s nimi chodit.“ Úplně mi z tónu Edwardova hlasu naběhla husí kůže. Otočila jsem se ke schodům, kde stál on. S tváří kamennou, bez špetky emocí. Probodával Bellu pohledem. Napětí se v té chvíli dalo krájet.

„Bylo mi řečeno, že bude Eve doma sama,“ odpověděla mu stejně chladně.

„Zřejmě ti někdo dal špatné informace.“

„Nebo mi je dal někdo záměrně.“

„To si nemyslím, kdo by tě tu chtěl.“

„Ty zřejmě ne.“

„To si piš, že ne. Kdyby to bylo na mě, už bychom tady dávno nebydleli,“ zavrčel.

„Tak proč ses neodstěhoval jenom ty, když to tady tak nenávidíš?“

„Já tohle místo mám rád, ale někteří obyvatelé mi to tu znepříjemňují.“

„Tak to je mi líto, ale ti někteří se tady narodili a žijí tady déle než ty!“

„Já už tu byl dávno před nimi. Dříve než se narodili i jejich rodiče!“

„Dost!“ vykřikla jsem otráveně. Přeskakovala jsem pohledem z jednoho na druhého. „Ježiši! Co se to s vámi stalo? Posloucháte se vůbec? Nebo si každej říkáte svou? To je hrozný, takhle se nenávidí ani manželé po rozvodu!“ Přitáhla jsem si župan více k tělu, protože otevřenými dveřmi profukoval do domu studený vítr. Bolavou ruku jsem strčila do kapsy, aby bezvládně nevisela podél těla.

Edward se na kratičký okamžik podíval pouze na mě s otázkou v očích.

„Nehodlám mít ve svém domě někoho, kdo se proti mně spolčuje s vlkodlaky!“

„Tak a dost! Já tě nepoznávám, Edwarde! Neříkej mi, že ti stačí tak kratičký okamžik, aby ses takhle změnil! A to pouze, když spatříš Bellu?“

„Já se s nikým nespolčuju. Nejsem ani na jedné straně. Přátele mám na obou stranách a kvůli jednomu…“ změřila si ho od hlavy až k patě, „z nich, si nehodlám znepřátelit obě strany. Raději půjdu. Na hádání nemám dneska náladu.“ Položila krabici na práh. Otočila se na patě a pomalu odcházela. Střelila jsem naštvaným pohledem po Edwardovi a rychle se snažila zachytit Bellin rukáv.

„Bello! Počkej přeci!“ Vyšla jsem z domu a dostihla ji až u paty schodů, když došlápla na štěrk před domem.

„Promiň, Eve.“ Zavrtěla hlavou a odcházela po příjezdové cestě pryč. Marně jsem se za ní rozběhla.

„No tak, Bello!“

„Nech to být, Eve. Nehodlám se kvůli někomu hádat.“ Zastavila jsem se na místě a bezmocně nechala viset podél těla i zdravou ruku. Bolavou jsem trochu zahýbala.

„Nech ji!“ křiknul na mě z domu Edward. Otočila jsem se k němu a zamračila se.

Štveš mě! zakřičela jsem na něj v myšlenkách. Otočila jsem se, zaťala v pěst bolavou ruku a klopýtala po štěrku bosá, za Bellou. Ta už měla docela velký náskok.

Takhle to nenechám. Takhle se mi to ani za mák nelíbí. Takhle to být nemá. Není to správné.

Myslela jsem na moment sama a bylo to docela fajn. I za cenu toho, že mě nohy bolely a při každém došlapu jsem bolestivě sykla a skrytě si nadávala, že jsem si alespoň neobula nějaké boty.

„Bello! Prosím, neodcházej!“ Konečně jsem ji dostihla a popadla za loket. Někdo by to mohl brát jako akt nepřátelství, a na místě by do mě strčil. Naštěstí, Bella to neudělala.

„Nechci být zlá, Eve. Jenže já se nenechám urážet. Už ne.“ Sklopila hlavu a pozorovala štěrk.

„Třeba byste si to mohli vysvětlit. Popovídat si, vyřešit to. Třeba byste potom mohli být přátelé… alespoň.“ Nadějně jsem zdvihla hlavu a zadívala se na Bellu. Jen mírně zdvihla hlavu a podívala se na mě skrz záplavu svých hnědých vlasů. Oči jí na malý moment zazářily, ale téměř okamžitě pohasly.

„Tohle není kniha, Eve. Tady se to jedním rozhovorem nezmění. Je mi to líto. Musím jít.“ Smutně jsem vzdychla, ale vzdát jsem se nehodlala.

„Bello… vím, že bych se do toho neměla plést, ale docela mě to bolí, když vás vidím takhle. Nejsem šílená fanynka, která chce vidět představitele za každou cenu spolu, ale tohle…“ podívala jsem se na moment k domu, ve dveřích stál stále Edward a musel nás poslouchat, „to je opravdu moc. Jeden rozhovor. Jenom jeden. Deset minut. Více nechci. Jenom to. Udělej to pro mě, moc prosím. A slibuju, že ti dám už potom pokoj a nebudu se do toho míchat.“

„Eve… já nevím.“

„Když nejste spolu, jste oba skvělí. Ty jsi…“ očima jsem projížděla po okolí a hledala ta správná slova, „holka, která se nenechá ničím jen tak rozházet a kamarádka. A Edward,“ našpulila rty, jakoby chtěla něco říct, ale zůstala ticho, „není stejný jako v knize. Občas je s ním legrace, pak ho něčím naštvu, tak je nevrlý, potom je to zase v pořádku, tak je veselý a milý… ale pak se setkáte a jste jak… jak… jste studený jak psí čumák!“ Bella se zhluboka nadechla a podívala se k domu. Taky jsem se tam podívala. Edward se zřejmě mračil, byl na mě daleko, ale zřejmě uznal, že mám pravdu.

Trochu. připustil.

Nekoukej mi do hlavy. Nemám to ráda. A žádný trochu. Mám pravdu. Chováte se hrozně. Oba dva. Bez výjimky.

„Ty máš jedinou nevýhodu.“ Otočila jsem se k Belle.

„Jakou?“

„Že on ti může číst myšlenky.“ Uznale jsem si odfrkla.

„Tak půjdeš? Na deset minut?“ Smutně jsem na ni zamrkala. „Prosím.“ Pevně stiskla rty a nepřestávala si mě měřit.

„Deset minut. Jenom deset minut s ním budu mluvit.“ Celá jsem se rozzářila.

„Můžu tě ještě o něco poprosit?“ Protočila oči.

„Co by to mělo být?“

„Pojďme dovnitř, je mi trochu zima.“ To už nevydržela a začala se smát nahlas.

„Promiň.“

Otočily jsme se a šly k domu. Opatrně jsem našlapovala, abych si šlapky nepořezala, protože se mi to zatím, naštěstí, nepodařilo. Tak jsem to nechtěla zkoušet.

V domě se Edward vzdálil na vzdálenost minimálně pěti metrů od Belly. Nic neřekl. Jen tam stál a měl ruce zkřížené na hrudi. Neprostupný obličej a pichlavé oči, které mluvily i za mimiku.

„Měla by ses jít obléct,“ rozkázal mi chladně. Poslušně jsem k němu došla. Moje menší výška byla v této chvíli dosti nevýhodou. Byl o hlavu větší a já si připadala jak nějaký trpaslík, který musí udělat to, co řekne ten větší, aby náhodou z toho nevzniknul nějaký problém.

„Nezlob se, ale rozhodovat za sebe ještě dokážu.“ Chceš mě před ní srážet, aby ukázal, jak jsi bezcitný? Nebo o co ti jde? Položila jsem mu rozzlobenou otázku.

Měla bys na sebe dávat pozor. Nemůžeš tu jen tak pobíhat bosá a neoblečená. Odpověděl prostě.

„Bells?“

„Ano?“ Otočila jsem se směrem k ní.

„Počkáš tady moment? Jen se obléknu a něco tady s Edwardem probereme. Nevadí?“

„Kdepak. Nespěchejte.“ Samolibě se otočila k Edwardovi zády a odešla do obývacího pokoje. Já oproti tomu začala Edwarda strkat směrem do schodů.

Jdi! Přikázala jsem mu tentokrát já.

Na to si nezvykej. Nevěděla jsem, jestli to myslí ve zlém, nebo jenom trochu rozmarně. Na to mi neodpověděl a celou dobu zarytě mlčel, i když jsem si v koupelně umyla nohy a v pokoji se oblékla do teplejšího oblečení. I když byl červenec, teplota nepřesáhla dvacet stupňů a pro dnešní den bylo o něco chladněji než jiné dny. Pak se ale vytratil, když jsem opět zmizela na záchod, protože se mi zase udělalo špatně.

Našla jsem ho až v jeho pokoji, jak stojí v okně a chystá se skočit. „Kam jdeš?!“ vyjela jsem na něj naštvaně. Popadla jsem ho za paži. „Chci, aby sis s ní promluvil. Tak kam jdeš?“ Jemně rozevřel mé sevření a zadíval se mi do očí.

„Do půl hodiny jsem zpět, slibuji.“ Políbil mě na rty a přitisknul k sobě. „Musím ale na lov. Jenom menší.“

„Proč?“

„Popravdě… Bella mi stále voní a dlouho jsme se nestýkali, pokud to nebylo vyloženě nutné, takže mi to dělá menší problém a nechtěl bych, ve tvém zájmu, aby se to zvrtlo.“

„Aha. Promiň. Nedošlo mi to.“

„Nic se neděje, Eve.“ Ještě si mě k sobě přivinul. „Jestli mi budeš chtít ještě někdy udělovat takové lekce, upozorni mě na to. Moc se mi to nelíbí. Nelhal bych, kdybych ti řekl, že bych

raději se s Bellou už nikdy neviděl.“

„Jenže…“ začala jsem, ale zarazil mě.

„Chápu, co si myslíš, ale je to jenom hloupá nálepka ze strany autorky. Prostě to takové nikdy nebude.“ Smutně jsem vzdychla, ale nedala jsem se jen tak.

„Dobře, ale nemusíte být na sebe takoví, nebo snad ano? Musí z toho být hned nepřátelství mezi druhy? Nezdá se ti přehnané?“

„Nezdá se ti přehnané, to řešit za nás?“ Ano, to se mi hodně nelíbilo. Připustila jsem. Trochu jsem zrudla.

„Jsem sentimentální a některé věci prostě nedokážu zkousnout. Slibuju, že když si s ní promluvíš, tak vám dám oběma pokoj. Není to tak těžké, si to vyříkat.“ Pevněji jsem ho stiskla.

„A co kdyby tys měla možnost si to vyříkat s bývalým, udělala bys to?“ Málem mi z toho vyhrkly slzy a měla jsem co dělat, abych udržela vzpomínky na uzdě, aby mi neunikly stejně snadno jako v noci.

„Ne. To je jiný případ, Edwarde, a víc se na to neptej.“

„Proč? Proč bys to nechtěla vyřešit? Tak jako já a Bella? Je rozdíl v tom, že o nás se psalo? Nebo čím to je?“ Pravdu jsem přiznat nemohla. To prostě nešlo.

„Ano. To je ten rozdíl.“

„To je docela chabý argument, Eve. Je v tom něco jiného.“

„Možná,“ připustila jsem neochotně.

„Víš, co?“

„Nevím.“

„Já si s Bellou promluvím, uvidíme, jak to dopadne a pak mi ty řekneš, jaký je problém u tebe. Platí?“ Zkřivila jsem rty do úšklebku. Moc se mi to nelíbilo. Pěkně jsem se do toho zamotala. Nakonec se to obrátilo proti mně. Zase.

„Dobře,“ souhlasila jsem neochotně. Vtisknul mi na tvář pusu a ještě polibek na rty a skočil z okna. Dopadl na zem ladně a téměř okamžitě se rozběhnul do lesa.

Zůstala jsem tam stát jako opařená. Zase jsem to pokopala! Všechno jsem to obrátila proti sobě. Jsem doslova a do písmene kráva.

Přemítala jsem, jak to všechno může dopadnout. Nemohla jsem Edwardovi říct pravdu o mém rozchodu. Vím, jak reagoval v noci, a nechtěla jsem, aby se tak choval. Jak to udělat, aby mi nemohl kdykoliv nahlédnout do hlavy a přinutit, abych myslela na pravý důvod? Ale jak bylo možné, že si to nepamatoval? Proč? Proč? Proč?!

Bella! Málem jsem na ni zapomněla. Otočila jsem se na patě, vyběhla z Edwardova pokoje a bleskově sešla do přízemí.

Bella seděla stále v obývacím pokoji a četla nějaký časopis, který vytáhla z hromádky na stole před sedačkou.

„Promiň, Bello. Na moment jsem na tebe úplně zapomněla.“ Vzhlédla od časopisu a mile se usmála.

„To nic. Kde je?“ Tvář jí při té otázce trochu potemněla a rty stáhla do úzké čárky.

„Jen si odběhnul na lov, za půl hodiny je zpátky.“

„Možná by se to všechno vyřešilo, kdyby mě vysál,“ usmála se. Zřejmě to měl být vtip, ale na mě nezabral. Zamračila jsem se. „Promiň, to byl vtip.“ Protočila jsem oči. Co se to s nimi probůh stalo?

„No nic. Nemáš třeba hlad? Snídala jsi?“ zeptala jsem se jí, protože mně samotné začalo kručet v břiše.

„Něco málo, než jsem vyjela.“

„Skvěle, tak to mi můžeš ukázat, co se tady běžně v Americe snídá,“ usmála jsem se a Bella přikývla. Vstala a vydala se za mnou do přepychové kuchyně, o které by si mamka nechala zdát jenom ve snech a ani ty sny by ji nedokázaly představit takhle úžasně. Pokaždé když jsem sem přišla na jakékoliv jídlo, připadala jsem si jako v ráji a jako vetřelec, který sem nepatří.

„Takže,“ řekla Bella, jakmile vešla za mnou, „na typickou Americkou snídani musíš mít hlavně ingredience a nejlepší snídani si děláme o víkendu, kdy máme na jídlo víc času, v týdnu to je jen taková záplata, abychom vydrželi do oběda, nebo do svačiny. Důležité je, abys věděla, že ne všechna jídla jsou tak tučná, jako ukazují u vás v televizi. Avšak…“ zdvihla prsty, když došla do prostoru kuchyňské linky a začala prohlížet skříňky, „snídaně, kterou ti připravím je dokonalá, a budeš tak zaplněná, že ani na oběd nebudeš mít chuť.“ Probojovala se až k ledničce. Řádně ji prohrabala a vytáhla několik málo věcí, co byly známé i mně.

„Slanina a vajíčka? To je všechno?“ ptala jsem se lehce zklamaná.

„Ještě by měly být brambory, ale na jejich vaření nemáme čas. Bude muset stačit tohle.“ Otočila se k chlebníku a vytáhla typický Americký chleba. Pro nás spíš toustový chleba. Tolik se mi stýskalo po našem chlebu. Úžasný pecen chleba, na kterém byly nejlepší patky, a nebo křupavá kůrka, když byl právě koupen a byl ještě teplý. Křupavá kůrka a mě se začaly okamžitě sbíhat sliny.

„Brambory? K snídani?“ Nevěřícně jsem pozdvihla levé obočí.

„Jo. To víš, jiná mentalita.“ Společně jsme se tomu zasmály.

Bella byla rychlá a zručná. Na sporák dala pánev, zapnula oheň a na plochu rozrovnala slaninu, která se začala smažit na vlastním tuku. Ne že bych to neměla ráda, ale už nějakou dobu jsem neměla takhle tučné jídlo a nevěděla jsem, jestli to můj žaludek vydrží. Když však hned vedle dala další pánev, na kterou vyklepla pár vajíček, lehce je osolila, začala jsem si připadat skoro jako doma. Jen jsem si nepamatovala, kdybych si naposledy dělala k snídani míchaná vajíčka.

„Tak…“ Bella na mě mrkla. Vytáhla ze skříňky dva velké žluté talíře. Pečlivě rozdělila vajíčka, přesně půl na půl. Vypnula slaninu, která si svůdně prskala na pánvi, a malým kleštěmi ji rozdělila na talíře. Nakrájela ještě chleba, co umně položila na okraj talíře. Ze zásuvky vytáhla vidličky a vše odnesla na stůl.

Posadily jsme se vedle sebe a já se dívala na ten plný talíř. Moje první typická Americká snídaně.

„Je toho hodně,“ připustila jsem opatrně. „Docela dost.“ Bella se jen zasmála.

„Jo, to je. Je to klasická snídaně. Jen tam chybí ty brambory, které po uvaření dáš osmažit na pánev ke slanině a posypeš je lehce kořením.“

„Aha.“ Jemně jsem strčila vidličkou do vajíček, ze kterých se kouřilo.

„Jsou to míchaná vajíčka se slaninou, která se nazývá bacon a k tomu ještě brambory, ale věř, že tě to zaplní, že jen tak tak sníš tenhle talíř.“

Měla pravdu. K vajíčkům a slanině jsem přikusovala chleba a měla jsem opravdu, co dělat, abych celý ten talíř snědla. Nechtěla jsem nic nechávat, protože jsem byla z domu naučená, že je lepší všechno sníst a nic nenechávat, to je ošklivé plýtvání jídlem.

Když jsme dojedly, všechno jsme poctivě umyly a uklidily. Nakonec jsme došly do obývacího pokoje a přejedeně se posadily do sedačky a Bella zapnula televizi. Běžel tam nějaký sitcom, tak jsem to přepnula, protože sitcomy ze srdce nesnáším, společně s telenovelami.

„Bello, já se nehnu!“ stěžovala jsem si. Ta se jen zasmála a pokrčila rameny. „Tuhle snídani už nechci nikdy vidět!“ Poplácala jsem si plné břicho a říkala tomu malému drobečku v duchu, že mu tohle příště neudělám, a že mě do toho nemá nutit, jinak budu za chvíli úplná bečka. Stačí, jak budu vypadat za pár týdnů, až mi bříško vyroste.

„A to jsi tam ještě neměla ty brambory,“ dodala se smíchem. Na to jsem jí neodpověděla, protože se mi zase začaly zavírat oči. Bolavou ruku jsem nechala ležet v klíně, ale procvičovala si prsty, a dlaň, abych ji mohla, co nejdříve začít používat, takovouhle nemohoucnost jsem už dlouho nechtěla mít.

„Jsem zpět.“ Edwardův hlas mě probudil z lehké ospalosti. Otevřela jsem jedno oko, a pak druhé, abych ho viděla, jak stojí nad námi se složenýma rukama na hrudi.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho s úsměvem.

„Jdeme?“ zeptal se a kouknul na Bellu. Společně s ní jsem se na sedačce narovnala. Chvíli jej pozorovala a nakonec trhavě přikývla.

„Kam půjdeme?“

„Do pracovny.“

„Dobře,“ přikývla a vstala. Stáhla jsem nohy na sedačku, abych jí udělala místo. Protáhla se kolem mě a naposledy se na mě podívala. Nervózně vykročila za Edwardem. Ten se na moment zastavil a otočil se ke mně.

„Počkej tady.“

„Neboj se.“ Přikývnul a nejrychlejší rychlou chůzí zmizel na schodišti a Bella za ním. Teď jsem mohla jenom čekat.

Zapnula jsem si televizi a na satelitu hledala nějaké český program. Novu, Primu nebo jedničku či dvojku, ale ani Óčko by nebylo k zahození. Blikala jsem tam s tím ovladačem strašně dlouho. A nic. Byla jsem zklamaná. Chtěla jsem toho nechat, ale nakonec jsem přeci jen našla naši první českou hudební stanici Óčko. Když jsem zjistila, že tam dávají jenom noční písničky tzv. Dojezd, došlo mi, že u nás je o osm hodin méně.

Zklamaně jsem vypnula televizi a položila se pohodlně na sedačku a přemýšlela, co si tam ti dva povídají. Jestli si to vůbec vyříkají nebo jestli to bude horší, než před tím.

Po hodině jsem se zvedla a začala pochodovat po obýváku. Nudila jsem se a zdálo se mi to šíleně dlouhé. O čem si tam mohli tak dlouho povídat? To toho měli tolik? Nevěděla jsem.

Už ani v obýváku mě to po další nekonečné půl hodině nebavilo. Rozhodla jsem si, že po tak zbytečně stráveném čase bych si mohla začít číst. Byla jsem přeci s Rose na nákupech a ona mi koupila spoustu knížek, které jsem si chtěla přečíst. Vyběhla jsem nahoru do svého pokoje a položila se do postele s knížkou, kterou jsem začala hned číst a nedokázala se od ní odtrhnout.

Čas jsem vůbec nevnímala. Den utíkal a mně se zase začaly zavírat oči. Nemohla jsem zase usnout, co bych dělala v noci? Potřebovala jsem se nějak energicky vysílit, abych mohla usnout rychleji a hlavně beze snů.

Pochodovala jsem tiše po schodech nahoru a dolů. Počítala je stále dokola, jako nějaký pomatený blázen. Nakonec jsme to vzdala a posadila se na poslední schod před hlavními dveřmi a pozorovala les, který se lehce hýbal ve větru.

***

Když konečně sešli dolů ze schodů, nestačila jsem se divit té proměně. Usmívali se na sebe a vyměňovali si nějaká velmi tichá slovíčka, kterým jsem nerozuměla. Dokonce se Edward dotknul letmo Belliny ruky. Divila jsem se, že jsem nezačala hned žárlit, nebo něco na ten způsob, ale někde hluboko jsem věděla, že oni dva patří k sobě, ať jejich vztah popsala autorka, nebo ne. Byli, jsou a budou pro sebe ti praví, i když to trošku bolí, ale já do tohoto světu patřit nemůžu. Je na mě příliš složitý a těžký, hlavně nepředvídatelný a nevím, co se může stát za deset minut, nebo za hodinu.

„Stejně jsem se naštval, nic tomu nemohlo zabránit, byla to docela potupa zjistit, že jsi dala přednost jemu…“ zaslechla jsem kousek Edwardovy věty.

„Nebylo to nic proti tobě, prostě jsem nechtěla jít po stejné osnově, jakou napsala Meyerová a tvrdě jsem si to uvědomila, až když se Jacob otisknul do Lucky, že to nebude asi tak, jak jsem si přála já.“

Zdvihla jsem k nim hlavu a hned vyskočila na nohy. Rozzářila jsem se ještě víc, když jsem je takhle viděla. Moc jim to spolu slušelo. Takhle to mělo být, a ne jinak.

„Eve,“ zvolala nadšeně Bella a už se hnala ke mně. Objala mě a do ucha mi pošeptala poděkování.

„Nemáš zač, Bello. Takhle to mělo být vždycky.“ Podívala se mi do očí a zakroutila hlavou.

„Ale musím uznat, jsi trochu cvok.“ To se zasmál i Edward.

„Na to jsi přišla fakt brzy. Já to o sobě říkám už docela dlouho.“

„Jen to zase moc nepřeháněj,“ káral mě na oko Edward. Vyplázla jsem na něj jazyk a raději se s Bellou vydala do obývacího pokoje, kde jsme si zase sedly na sedačku a Edward mezi nás.

„Co budem dělat teď?“ zeptala se Bella a vyklonila se dopředu, aby viděla i na mě.

„Co… co?“ usmála jsem se. „Budeme si povídat, anebo líp, půjdeme ven. Nemusíme být pořád zavření doma.“

„To máš pravdu a ty to potřebuješ jak sůl,“ a mrkla na mě.

„Edwarde!“ vztekle jsem do něj šťouchla. „Ty jsi horší než starý báby na vesnici, který nosí drby od domu k domu.“ On se jen nervózně usmál a stáhnul hlavu mezi ramena.

„Co jsem mohl dělat? Vytáhla to na mě!“ a ukázal prstem na Bellu.

„Hele! To není pravda, vyslepičil jsi mi to sám. Tak to na mě nesváděj!“ Škádlivě ho strčila ke mně.

„Hele, holky! Tohle nejde! Nemůžu tady mezi vámi sedět, připadám si jako ve svěráku.“ Bezmocně zvednul ruce nad hlavu a vyskočil z gauče na ten druhý. S Bellou jsme si vyměnily jenom pobavené úsměvy.

„Já mám něco na vyřešení,“ mrknul na mě.

„A co?“ Se zájmem jsem si poposedla, abych ho lépe slyšela. Bella mě napodobila, byla zřejmě stejně zvědavá, jako já.

„Jsou prázdniny.“

„A co jako?“

„No?“ zeptala se Bella.

„Což znamená…“ pohodil hlavou, jakoby nám něco naznačoval.

„Co?“ zeptala jsem se naprosto nechápavě.

„Od čeho jsou prázdniny?“ Zkusil to znovu.

„Abychom měli volno?“ začala Bella.

„Na co?“ pokračoval Edward.

„Abychom si odpočinuly.“ Začala jsem hrát tu jejich hru s nimi.

„Ach jo, s vámi je to těžký.“ S Bellou jsme se hlasitě zasmály.

„Tak to ze sebe vysyp,“ popohnala jsem ho.

„Prázdniny jsou od toho, aby se jezdilo na výlety.“ Tvář se mu rozzářila a já se zadrhla. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, co právě řekl a až po nějaké době mi to docvaklo.

„Jo, aha!“ Připadala jsem si jak blb, jak to, že mi to nedošlo?

„Takže jsem ti chtěl, Eve, navrhnout, jestli bys nechtěla nějak jet. Vzal bych tě kamkoliv. Bella mě na tenhle nápad nevědomky přivedla.“

„Zase to na mě nesváděj,“ zvolala s úsměvem.

„Ne, fakt. Eve už tu nějakou dobu je a byla jenom v Port Angels nakupovat s holkama, což se za plnohodnotný výlet brát nedá,“ vysvětloval svůj zřejmě dokonale promyšlený plán.

„Mě jsi teda nikdy nikam nevzal. Jedině na tu louku. Nechtěj, abych se kvůli tomu urazila,“ pronesla Bella tajemně a střídala pohled mezi mnou a Edwardem.

„Tak dlouho jsme spolu nebyli, abychom jeli někam na výlet. Žádný prázdniny během toho nebyly. Takže ne příliš dobrá shoda okolností.“ Bella se na něj kysele usmála. Ne nenávistně, ale spíše posměšně.

„Nevyříkali jste si to teď? Náhodou?“ zeptala jsem se jich obou naráz.

„Ano,“ souhlasili oba dva současně.

„Tak co to je tady za vzpoury?“

„To je jen neškodné kočkování,“ odpověděla Bella a oči jí zazářily.

„Taky bych řekl,“ souhlasil Edward a oba si vyměnili pohledy, o kterých by si jeden mohl myslet, že mají něco domluveného.

„Skvěle, takže klídek, ‘lidi‘.“

„Vrátíme se k tomu výletu, kam by to mělo být, Eve?“ zeptal se jakoby nic Edward.

„Já nikam nechci. Nikdy nikam o prázdninách nejezdím.“ Bella si přisedla blíže ke mně a Edward se netvářil dvakrát nadšeně.

„Proč ne?“ Tentokrát se už tvářil docela ublíženě, vypadal tak roztomile. A naschvál, když uslyšel moje myšlenky, tak se zatvářil ještě zuboženěji.

„Tohle na mě nezkoušej,“ popíchla jsem ho.

„A proč?“

„Protože je polovina července.“

„A co s tím?“ zeptali se oba dva naráz.

„Co s tím? Edwarde, probuď se, pokud nevíš, tak v září jdu do školy. Do Americký školy, v životě jsem do takový nechodila, a pokud to stále nechápeš. Tak jsem maturovala před pár týdny na český škole. Z tý vědomosti mám, ale vědomosti ze tří ročníků Americké střední nemám, chápeš?“ Na chvíli se zatvářil dosti zmateně, než mu došlo, co tím myslím.

„Škola! No jasně.“ Bella se mu smála, protože to zřejmě pochopila hned.

„Už ses probudil, po celém staletí?“ dobírala si ho Bella dál. Naštvaně na ni zavrčel.

„Takže nemám na žádný výlet ani pomyšlení, víš. Měla bych se začít učit, abych nepřišla do školy jako totální trouba, co neumí do pěti napočítat a pokud vím, tak za tři roky jsem toho prošvihla docela dost.“

„V tom máš pravdu,“ souhlasila Bella.

„Hm…“ zamručel.

„A možná je to moje chyba, že jsem vás na to neupozornila a nezačala jsem se učit hned, jak jsem na konci června nastoupila do školy.“

„V tom má sakra pravdu. Divím se, že to nikoho z vás nenapadlo. Bude docela pozadu, nebude jen za outsidera, že je tu nová, ale ještě za totálního hlupáka, který nic neví.“ Zašklebila jsem se na Bellu.

„Díky, že mě srážíš ještě hlouběji, než jsem, jako bych neměla deprese už teď,“ poděkovala jsem jí nadšeně. Ale se silnou dávkou ironie.

„To není všechno, a když přijde do školy už s bříškem, tak to bude ještě horší. Znám Jessicu, ta to rozebere tak, že bude litovat, že přišla do týhle školy a víme, jaký lidi jsou. Budou hned pomlouvat a dedukovat. Nemluvím o tom, že budou hned říkat, že je to tvoje.“ Rozhazovala při tom rukama, že já jsem byla naprosto z toho konsternovaná a nepřipadala jsem si, že se ten rozhovor udává v jedné místnosti se mnou. Byl o mně, ale já tu technicky snad ani nebyla.

„Díky, Bello, teď už jsi mě totálně srazila na dno.“ Jen se otočila a soucitně se na mě podívala.

„Promiň, ale sama určitě znáš, jaký lidi dokáží být.“

„Jo,“ broukla jsem tiše a zkřížila ruce na prsou, které mě začaly docela nepříjemně bolet.

„No tak, Bello, moc ji děsíš,“ upozornil ji Edward.

„Neděsím, jenom říkám pravdu.“

„Já vím, ale přesto to nemůže být tak strašné, ne?“ Bella pozdvihla obočí a vykulila oči. Edward raději ztichnul, pochopil stejně jako já, že to horší být ani nemůže.

„Víš co, Eve? Budeme se učit spolu. Vůbec mi neuškodí, když si zopakuju látku z předešlých ročníků. Bude mi to k duhu a nebudu se to muset rychle doučovat během roku. Zabijeme dvě mouchy jednou ranou.“ Rezignovaně jsem přikývla. Stejně mi nic jiného nezbývalo. Když jsem si jenom představila tu hromadu učení, udělalo se mi zle. Na střední jsem už školu trochu flákala, ale nakonec jsem zdárně odmaturovala, ale tohle bude daleko zapeklitější oříšek. Látka za tři roky z úplně jiných předmětů a ještě v cizím jazyce. To bude opravdu zkouška ohněm.

„Co španělština?“ zeptala jsem se zděšeně. „Mám sice domluvenou němčinu, ale mám strach, abych neměla i ji. To bych se asi zbláznila.“

„Neboj,“ povzbudil mě Edward. Přisedl si vedle mě a vzal si mou ruku do dlaní. Naběhla mi z toho husí kůže. „To je domluvené, a když tak to učitelům a řediteli připomeneme. Pošleme tam Esmé, nebo Carlislea a bude to v pořádku, ano?“ Lehce si mě k sobě přitisknul a letmo políbil na tvář.

To co mě během toho přepadlo, bylo zlé. Ucítila jsem ostré bodnutí žárlivosti. Snažila jsem se to zadupat zpět, chvíli to trvalo, ale nakonec se to podařilo.

„Já jsem za chvíli zpět,“ probrala mě naštěstí Bella. Přikývla jsem a ona zmizela do patra.

Zůstala jsem tam sedět s Edwardem a ta otázka mě pálila na jazyku jako rozžhavený pohrabáč. Divila jsem se, že jsem si to uvědomila až teprve teď.

„Co se děje, Eve?“ zeptal se starostlivě Edward. Přetáhl si mě na klín a začal mi prsty vískat ve vlasech.

„Usmířili jste se s Bellou?“

„Proč?“ Prsty vymotal z vlasů a sjely mu na mou páteř.

„Ptám se: Usmířili jste se s Bellou?“

„Ano, usmířili.“ Budu toho litovat, že jsem to řekla, ale takhle to má být.

„Dobře. A teď se s ní dáš dohromady.“ Edward překvapeně zamrkal.

„To byla otázka?“ zeptal se zděšeně.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Tak co to bylo?“ Jeho prsty se na mých zádech zaťaly v pěst.

„Prosté konstatování. Když jste se usmířili a ona je sama, tak se dáte zase dohromady.“ Edwardův výraz se od zděšení přesunul ke smutku a od smutku ke zlobě.

„Proč to říkáš, Eve? My chodíme spolu. Nebo snad ne?“ V tu chvíli jsem měla začít brečet, ale něco takového se prostě nestalo. Jenom jsem mu seděla na klíně a dívala se do rozzlobené tváře. Po té noci byla tahle situace nevyhnutelná. Doufala jsem v to, že si to vyříkají a vše bude jako před tím.

„Už spolu nechodíme. Ty jsi sám a Bella je sama. Tak jaký je problém?“

„Problém? Problém?“ Do jeho hlasu se vkrádala zloba. „Pokud vím, tak my dva spolu chodíme. Bella chodí do rezervace za Sethem a Leah. Je pravda, že s nikým nechodí, ale to není důvod k tomu, abys nás dávala dohromady. Já mám rád tebe, Eve, a nikoho jiného!“ Přiložila jsem mu prst na ústa, aby byl ticho.

„Vím, že mě máš rád, ale já si takový luxus nemůžu dovolit, alespoň ne teď. Nejsem na to připravená. Řekla jsem ti to už v noci. Je spoustu věcí, které o mně nevíš a já bych nerada, abys je zjistil.“ Slezla jsem z jeho klína a posadila se vedle na sedačku. Edward byl zmatený. Ztracený sám v sobě.

„Nemůžeš se se mnou rozejít, abych se dal zpátky dohromady s Bellou. To nejde. Proč?“ zeptal se bolestně.

„Edwarde, už od začátku jsem věděla, že by to nemohlo klapat, nemluvím o tom, když jsem se dozvěděla, že jsem těhotná. To mi zahýbalo světem asi nejvíce, ale nejsem zase tak ráda, že jsem těhotná, ale z úplně jiných důvodů, než bys čekal.“ Vstala jsem a došla k oknu. Zase mi v hlavě hrála smutná hudba. Jako pokaždé když jsem udělala něco, co bylo správné. Zaposlouchala jsem se do ní a nevnímala okolí. Jen tak jsem dokázala být v klidu. Přeci jsem si nemohla myslet, že by mě mohl mít rád Edward Cullen. Nebo víc, že by si mě chtěl vzít. To ne. On patří k Belle. Ať to bylo psáno nebo ne.

„Eve?“

„Hm?“ Přitáhla jsem si ruce na hruď. Zatřásla se mnou zima, když mě objaly studené paže.

„Proč to tak chceš?“ Tentokrát mluvil česky.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

DjKasicka

7)  DjKasicka (02.06.2011 09:59)

Teda velmi zajímavá kapitolka a hodně se v ní odehrálo, tak jsem zvědavá, jestli dá Eve Edwarda a Bellu dohromady, zdá se,že Eve je velmi rozumná

Michangela

6)  Michangela (06.03.2011 19:18)

Chápu názor Eve. Jsem ráda, že se jí podařilo usmíření Belly, ale docela lituji Edwarda. Musí to být zajímavý zmatek být v blízkosti nevypočitatelné a náladové Eve.

5)  Tery (06.03.2011 04:19)

Já vím je o hodinu později než jsem slíbila že napíšu, ale Remember me mě tak strašně moc unesl že jsem se na něj musela dívat.No nic.
Jinak začátek bože musí to být opravdu zajímavý pohled koukat na něj jak spí, jak dýchá, jak mu bije srdce. Nedivím se jí, že nikoho nezavolala, páni to musí být strašně divné SPÁT s upírem.
Ráno, prázdný pokoj, už jsem se začínala bát ale Edward nesklama, už ho vidím jak sedí u klavíru a hraje jí její nejoblíbenější píseň sakra to musela být ale romantika. Je ale zajímavé, že si to nepamatuje ten okamžik, to jsem moc zvědavá jak v tomhle případě to půjde dál.
Jo chudák Emmett všude ho vyhazují.
Je skvělé, že Eve donutila Bellu se vrátit a vše si vyříkat s Edwardem, akorád nechápu co tam takovou dobu dělali!!
Snad Edward Eve přemluví na výlet, zajímalo by mě , kam by ji vzal :)
Jo a učeníčko s Bellou? A musela jsem se smát, když jí Bella strašila s těmi lidmi jak jí budou hned odsuzovat :D:D:D
No ale teda konec mě vážně dostal jako. Jak jí to mohlo napadnout tu holku střeštěnou copak ona nevidí jak jí Edward z celé své existence miluje? Strasně moc věří té knize, ale na druhou stranu, ona by se dokázala kuli nemu i s dítetem objetovat. Páni ona je vážně skvělá...
Strašně moc se těším až nám to Autorka všechno krásně vyjasní
PS: v tomhle díle páni, takový obrat v názorech, já když to četla jsem si nemohla ani vzpomenout jak se dává pusa k sobe :D:D:D moc se těším až sem dáš další díl :)

Nikol18

4)  Nikol18 (05.03.2011 23:52)

Nosska: Bella, co překáží v příběhu s Edwardem, tak jsem o tom ještě nepřemýšlela.

julie

3)  julie (05.03.2011 22:09)

Jo, dobrá otázka, to jsem zvědavá, co mu odpoví....a co je pravda...
Nádherná písnička

lied

2)  lied (05.03.2011 14:55)

ta je ale blbá proč si šlape po štěstí doufám že se Edward jen tak nedá a neposlechne jí

Nosska

1)  Nosska (05.03.2011 08:28)

Sakra, sakra, sakra! Nic proti Belle, ale v tomhle příběhu tak trochu překáží Doufám, že se ti dva usmířej, že Eve dojde, že má taky nárok na štěstí

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still