12.02.2011 [11:00], Nikol18, ze série Mé oči se nepletou I. + II., komentováno 6×, zobrazeno 2023×

Láska je to nejhezčí, co nás může potkat. Vybírá si vždy tu nejdelší cestu, než se s ní setkáme, ale o to je hezčí. A Eve s Edwardem si toho budou náležitě užívat. Pouze chudák Jasper to bude muset snášet, vzteká se kvůli tomu, protože být v jednom autě se zamilovanými je horší než být s divokým lvem v kleci. Společně jsou na cestě za odpověďmi, ale dostanou ty, které chtějí slyšet?

16. kapitola - Chtíč

Seděla jsem na zadním sedadle a z okna pozorovala ubíhající cestu, ale zády jsem byla opřená o Edwardovu hruď. Byla mi trošku zima. Jenže za ten pocit to opravdu stálo. Edward si však všiml, že se třesu a dokonce to přečetl v mé mysli, proto mne přikryl dekou, kterou mi dala před odjezdem Esmé.

„S vámi být v jednom autě, to bude hodně zajímavé,“ ucedil vesele Jasper a otočil se na nás s širokým úsměvem na tváři. Proti své vůli jsem zčervenala. Edward zalapal po dechu a jen mi dal polibek do vlasů. Srdce se mi z toho neuvěřitelně třepotalo. Jako ptáček, který se naučil létat.

„To ano, ale také nechceme, aby tak v nízkém věku dostala infarkt,“ přisadil Carlisle od volantu. Přešla jsem to jenom drobným úsměvem.

Tohle dělají často? Otočila jsem se s tichou otázkou k Edwardovi. Nepatrně přikývnul. Mohu takto mluvit? Opět přikývnul. Nevadí ti to? Zavrtěl hlavou.

Je to lepší rozhovor, když nás nikdo nemůže slyšet. Udiveně jsem se na něj podívala a slyšela jeho hlas ve své hlavě, ale rty se mu při tom vůbec nepohybovaly.

„Jak?“ Prolomila jsem několika sekundové ticho. Jasper se tiše ušklíbnul a otočil se k nám.

„Tak už ti konečně Edward mluví i v hlavě?“ Edward na něj tiše zavrčel. „Promiň bratře, ale ty jsi jedno velký tajemství, a pak Eve z toho vyjde tak, že se všechno dovídá jako poslední. Trošku nefér, takže bys jí měl všechno říct,“ dloubnul ho Jazz do ramene. Edward trochu zavrčel a zamračil se na něj.

„Teď jsem jak pátý kolo od vozu,“ rýpla jsem si taky. Sledovat jak reaguje, mne trochu vzrušilo, ale vzápětí jsem zalitovala, že jsem na to pomyslela, protože Edwardův pohled se stočil čelem ke mně. Jeho bezkrvé rty se zachvěly a koutky nepatrně zvedly. Začal opět dýchat jako člověk. V očích mu zářily tisíce hvězdiček. Přitáhnul si mě k sobě blíž.

„Nechte toho, prosím, ještě je to dlouhá cesta,“ zavrčel Jazz. Rty se mi okamžitě roztáhly do širokého úsměvu a raději se odvrátila k oknu.

„To ti vrátím,“ zasyčel Edward a snažil se, abych se k němu zase otočila, ale já dusila smích v dece. Nechtěla jsem být necitelná ani nic podobného, jen mě to docela pobavilo. Edward mi majetnicky objal ramena a začal něco šeptat v jazyce, kterému jsem nerozuměla. Jazz se z předního sedadla smál, protože tomu zřejmě rozuměl, ale raději nic neřekl.

Edward po chvíli vzdal svoje snahy mě k sobě otočit a nechal, abych se dívala z okna. To jsem měla na cestování nejraději. Dívat se z okna na ubíhající krajinu, která byla tak různorodá a o rozdílná než ta, na kterou jsem byla od nás zvyklá. Netuším, kolik uběhlo času, ale postupně se začalo stmívat a na mě padala únava. Bylo to divný, když jsem prospala půlku dne pod tišícími léky, které mi v noci Carlisle píchnul, po té šílené noční můře, kterou jsem si nechtěla nechat zase zdát. Hodně jsem se přemáhala, aby mi neklesly víčka, ale nakonec se proti mně spikly a já usnula, jako když mě do vody hodí.

Probudila jsem se až díky světlu, kterého bylo najednou nějak moc. Chvíli trvalo, než jsem oči otevřela. Byla jsem neuvěřitelně rozlámaná, jako bych spala v nějaké skrčené poloze a taky jsem se otřepala zimou. Teprve potom mi došlo, že ležím skrčená na zadním sedadle auta a hlavou ležím na něčích nohách.

„Na mých,“ zašeptal Edward a s bledou tváří se ke mně sklonil. Za ztmavenými skly byl už den. „Jak ses vyspala? Ale proč se ptám, za dva dny se lépe vyspíš, neboj se.“ Jen jsem na něj překvapeně hleděla. Než jsem si uvědomila, že mu ležím v klíně. Okamžitě jsem se narovnala. Byla jsem čelem ke Carlisleovu temenu. Stále řídil a Jazz seděl vedle něho. Otočil se dozadu a usmál se.

„Nazdar, Růženko, jak ses vyspala?“

„Jak dlouho jsem spala?“ a na to ještě zívla a trochu se narovnala v zádech, až mi, jako obvykle, zakřupaly klouby. Edward se na mně vyjeveně podíval. V jeho očích jsem spatřila nefalšovaný strach. „To je v pohodě,“ zasmála jsem se. „To nic není. Jsem jenom kupka chřestících kostí. To nebylo tak strašný.“

„Vůbec se mi to nelíbí,“ zavrčel. Přisedla jsem si k němu blíž a opřela se o jeho rameno a systematicky si prokřupala všechny prsty na ruce. Takový malý zlozvyk ze školy. Krátila jsem se tím dlouhou chvíli. Okamžitě mě chytil za ruce. Káravým pohledem si mně změřil. „Tohle nedělej, ve stáří se ti budou klepat ruce.“ Neubránila jsem se smíchu.

„Jsi jak můj táta. Ten to taky nemá rád. Pokaždé, když to před ním dělám, tak řve, že se mi budou klepat ruce jak starýmu židákovi.“ Nato jsem polkla a snažila se jeho tvář si vybavit veselou, ne rozzlobenou. S mým oblíbeným knírkem, který si raději v poslední době holil, ale s ním se mi líbil nejvíce. „Ale to nic není. Copak jsi neslyšel, jak mi křupou kotníky, když jdu ze schodů?“ Přikývnul. „Tak vidíš, to není o nic horší. To víš, už se sypu, jsem na cestě do starýho železa. Dvacet let je už na omladinu trochu moc. Kde jsou ty doby, kdy mi bylo patnáct, a chtěla jsem být starší? Teď bych to otočila a byla zase mladší a bezstarostnější.“ Hned po tom jsem se zasekla. Edward mě objal a dal polibek do vlasů.

Nemysli na to. Nelíbí se mi, když tě vidím smutnou. Vnutil mi svoji myšlenku.

Já na to chci myslet. Chci si je zapamatovat a uchovat pro další život. Když už je nikdy neuvidím. Vzpomínka je to jediné, co zůstane a přetrvá. Moc se bojím, že za nějakou dobu si nedokážu vybavit jejich hlas, nebo tvář. Toho se bojím nejvíce. Smutně jsem připustila a podívala se mu do tváře.

Stále mě nepřestáváš udivovat. Myslíš, že bys takhle uvažovala, kdyby ti bylo zase patnáct? Zavrtěla jsem hlavou. Tak vidíš, myslím, že je dobře, že ti je tolik. Uvědomila sis už spoustu věcí, které jsou podstatné.

Ale ne všechny. Na tohle by mi táta řekl, že dělám moc chytrou a zatím jsem nic nezažila. Konstatovala jsem klidně.

Nechci zpochybňovat úsudek tvého otce, protože ho vůbec neznám, ale myslím, že ty nejvíce podstatné věci sis osvojila. Jenže si je zatím nechceš připustit. Ocitla by ses v postavení, kdy budeš dospělá, ty se toho však bojíš. Nato mi zbylo jediné. Přikývnout.

„Všechno bude dobré,“ řekl nahlas a přitáhl si mě k sobě do polibku, ze kterého naskočila po celém těle husí kůže a zamrazilo až na páteři. Po odtáhnutí jsem zrudla.

„Edwarde,“ zavrčel z předního sedadla Jazz. Tolik jsem se pohroužila do rozhovoru s ním, že jsem úplně zapomněla, kde jsem a hlavně s kým.

„Promiň, bráško, ale dokázal bys odolat?“ Jazz vepředu jenom něco zamumlal.

„Ještě tak čtyři hodiny a zastavíme se na nějakém odpočívadle. Potom nám budou zbývat tak ještě další čtyři hodiny,“ ohlásil Carlisle a trochu přidal plyn.

„Tak jak dlouho jsem spala?“ šťouchla jsem Edwarda do žeber.

„Skoro deset hodin,“ zašeptal.

„Skvělý, takhle prospím půlku života,“ láteřila jsem naoko. A opět si vzpomněla na otce a jeho věčnou hlášku.

„Měl pravdu. Lidé prospí polovinu svého života, ale mě se to líbí dívat se na někoho, když spí. Vypadá…“

„… přitom tak klidně, zvláštně a je to hodně podnětný. To mě napadlo, když jsem pozorovala, když spí bráška, nebo T…“ nedořekla jsem jeho jméno. Edward mne k sobě přitiskl. Nemusel nic říkat, abych se cítila v bezpečí. Už jen jeho dotek mě uklidňoval.

Následující čtyři hodiny jsme proseděli všichni v tichu. Carlisle nepustil ani rádio. Nevadilo mi to. Ticho bylo povznášející a uklidňující. Jen jsem hleděla z okna. Edward seděl hned vedle a tisknul mne sobě. Možná abych neutekla, ale to by se mi stejně nepovedlo.

Kolem desáté ráno jsme zastavili na nějakém odpočívadle, kde jsem si odskočila. Těch několik hodin v autě bylo šílených. Už jsem to nemohla vydržet a bylo mi trošku špatně. Zase jsem zvracela.

Od pěti jsem byla v autě. Tři hodiny jsem byla vzhůru, a pak usnula a probudila se až kolem šesté. Teď nám ještě zbývaly tak čtyři hodiny cesty, ale Edward mi řekl, že do Phoenixu, kde Meyerová bydlí, to trvá něco přes den. Nikdy jsem se stejně nepídila potom, kde bydlí. Carlisle však jel rychle, takže jsme tam měli dorazit o nějakou tu hodinu dřív.

Na místo určení jsme dorazili kolem třetí odpolední a museli jsme počkat až do večera, abychom nikomu nebyli nápadní, protože svítilo slunce. Carlisle nám kladl na srdce, že máme zůstat v autě a on mezi tím obhlédne situaci. Vzal si s sebou Jaspera a společně vylezli z auta do přítmí stromů. Během chvíle nám zmizeli z očí.

„Co když ti, co stojí v pozadí úspěchů Meyerové, vědí, že jsme přijeli a ublíží jí a její rodině?“ Okamžitě jsem vypálila otázku, když oba upíři zmizeli z dohledu a zřejmě i doslechu.

„Prvně jsme chtěli s sebou vzít Setha, nebo někoho ze smečky, ale nakonec z toho sešlo, protože pokud viděli budoucnost i vlků z La Push, je jasné, že by nám byli k ničemu. Takže můžeme doufat, alespoň v moment překvapení. Nic jiného nám nezbývá.“ Automaticky jsem přikývla a hleděla na místo, kde zmizel Edwardův otec a bratr.

„Bojíš se?“ zeptal se mne po chvíli.

„Proč si to nepřečteš v mé hlavě?“ odpověděla jsem mu, kdo ví proč kousavě.

„Zase mám výpadek.“

„Výpadek?“

„Ano, už jednou se mi stalo, že jsem v tvé hlavě viděl prázdno, ale přitom jsi vypadala, že přemýšlíš. A teď zase,“ připustil s trochu provinilým výrazem.

„Jen mi nepřipisuj další dar. To by bylo trochu moc. To spíš mám já, ty výpadky. Jsou chvíle, kdy na nic nemyslím, ale sama o tom nevím. Tak to může být ono.“ Edward váhavě přikývnul a o to víc si mě přitáhnul.

„Stejně je to zvláštní…“

„Co?“

„Vždycky jsem si myslel, že mě užene nějaká upírka, a pak přišla ta kniha. Menší zklamání s Bellou. Jenže světe div se, objevíš se ty a všechno je naruby. Věříš v boží prozřetelnost?“ Tou otázkou mne opravdu překvapil. Takovou bych od něj vůbec nečekala. Poznal na mne, že jsem z té otázky celá nesvá.

„Víš, sice jsem z rodiny věřících. Pokřtili mě, protože to chtěla prababička. Připojila jsem se k ostatním, kteří se chystali na vstup do církve. Chtěla poznat nové lidi a dozvědět se, jak moc se upínají k Bohu. Poznala jsem, že v církvi jsou i tací, kteří nejsou tak zbožní a chovají se normálně. Jenže některé životní zkušenosti mi ukázaly, že kdyby Bůh byl, tak by prostě některé věci nedopustil. A pokud je, promiň mi to, tak by nedopustil, aby na světě byli upíří, vlkodlaci a jim podobní. Neodsuzuji vás, z části jste pořád lidé, ale kdyby byl Bůh tak mocný, tohle by na zemi nestrpěl. Možná jsem moc radikální, jenže je to můj názor a v této době, může mít člověk názor na věc. A popravdě, nikdy bych se k žádné církvi nedala a ani nevěřím v samotného Boha, jsem spíše člověk věřící vědě, i když vaše existence mne z toho trochu víc vytrhuje, přesto mám ráda nadpřirozeno. Jenže Bůh a nadpřirozeno je trošku odlišná věc, podle mne. Snad mě nebudeš mít za barbara,“ zahanbeně jsem sklopila oči k podlaze. Edward byl chvíli ticho, zřejmě mě odsuzoval za názor.

„Z některých vzpomínek usuzuji, že se ti otevřely oči, jen měly před sebou jenom nepatrný oblak víry. Nedivím se ti. Také jsem byl velmi zbožný, ale po přeměně jsem tvrdě narazil a zapochyboval, že Bůh je, když dopustil tu věc.“ Spatřila jsem v jeho tváři bolest a tíhu vzpomínek, které mu zaplavovaly mysl a já je nemohla spatřit.

„Každý jednou narazí, to říkám já. Čím tvrději, tím se z toho déle vzpamatovává. Ale to je moc smutné téma a šíleně filozofické. Když na takové narazím, tak pak kecám a kecám a nejdu zastavit. Raději obrať list.“ Edward se pousmál. Chladnou ruku mi položil ze strany na krk, až jsem jeho dlouhé chladné prsty cítila na týlu. Přitáhnul si mě k sobě a zkoumal moji tvář. Jeho rty si našly cestu na moje čelo, jednu lícní kost, poté druhou a nakonec na špičku nosu, kde to studilo asi nejvíce. Prsty druhé ruky mi přitisknul k boku, abych se mu nějakým záhadným způsobem neodtáhla. Dokonce jsem je ucítila na bedrech pod tričkem, kde přejížděl bříšky prstů po dolní části páteře. Chvělo se mi z toho celé tělo. Ne jen zimou, ale i vzrušením, hlavně myšlenka toho, že jsme tu sami, mi rozpalovala tělo. Pocítila jsem chtíč, který zaplavoval každičkou buňku mého těla. Jenže hlava proti němu tvrdě vyrazila a mírnila ho káravými poznámkami, že se to nesluší, že někoho jako Edwarda nikdy nedostanu, že je to jen hra, Edwardova hra a jde mu jen o jedno, a dalo hodně práce ten hlas potlačit, aby nenahlodával zdravou část mozku. Něco mi to hodně připomínalo, vzdálený pocit, který jsem nedokázala uchopit, ani jej pochopit. Křičela jsem na sebe. Na mé jízlivější já, až se tomu Edward zasmál a přejel rukou o něco výš po páteři. Já na oplátku našla cestu pod jeho modré tričko a lehce se dotkla dlaní jeho chladného břicha. Stačil ten malý dotek, aby se ten chtíč ještě prohloubil a přímo bombardoval moje tělo spalujícím ohněm, který jsem nedokázala ovládat. Nakonec se i druhá ruka, ta v sádře, přidala k té první a obě společně se přitiskly na Edwardovy chladné, hladké boky, které byly svalnaté a tvrdé. Konečně se jeho ruka, která spočívala na mém krku, přesunula níž, až na můj bok, kde stejně jako předchozí, zmizela pod tričkem, aby mohla chladit moji rozpálenou kůži, která se natahovala přes prohnutou páteř.

Pohlédl mi do očí a jeho ruce zabraly a přitiskly si mne blíž. Já samotná jsem ztrácela cit v prochladlých prstech, co pomalu přejížděly z boků výše ke hrudi. Náhle, aniž bych to čekala, jsem se ocitla na jeho klíně, čelem k němu. Nepřestávala jsem přejíždět svými prsty po jeho chladné hrudi. On těmi svými putoval výše, až k mé podprsence, kde se zastavily. Ztuhly na místě. Aniž jsem chtěla, mi z úst vyšel tichý vzdech, což Edwarda ještě trochu nabudilo a celé dlaně mi přitiskl na záda, aby mne k sobě přitáhnul. Zhluboka jsem dýchala a upřeně mu hleděla do tváře. Oči měl žádoucí a rty se mu chvěly. Během okamžiku spojil naše rty a něžně, jako bych byla porcelánová panenka, je začal laskat. Ucítila jsem výbuch miliónu motýlů v břiše a celá se pod jeho dotekem zachvěla. Dokonce se mi při tom zhoupnul žaludek, ale to jsem nyní nechtěla řešit.

Lekla jsem se, když jeho chladný jazyk vniknul do mých úst. Jen dvě vteřiny mi trvalo, než jsem si uvědomila, co dělá. Připadala jsem si tak hloupě, ale znala jsem to, jen to bylo už dlouho, ale nezahálela jsem a nechala ho, než jsem to zkusila i já. Hodně jsem si dávala pozor na zuby, protože jsem netušila, jestli stačí i malé zavadění o ně, abych se stala upírkou. Edwardův stisk na mých zádech zesílil, protože tu myšlenku slyšel, ale nemohl se usmát.

Cítila jsem, jak mi neuvěřitelně rychle křehnou ruce a vytáhla je zpod trička. Raději jsem je přemístila na jeho ramena. On opatrně sjel těmi svými až k mým bokům a opět si mě přitáhnul blíže. Jazykem však nepřestával laskat moje ústa, když se stáhnul, pokusila jsem se ho napodobit, ale netušila jsem, jestli to dělám dobře. Zřejmě ano, protože jeho prsty se více přitiskly na mé boky. Jenže jako člověk, jsem potřebovala dýchat a nosem mi to odjakživa moc nešlo. Jen pomalu jsem se stáhla a zhluboka dýchala. Edward dýchal také a hodně rychle. Díval se na mě a jeho oči začaly tmavnout.

To bylo jak rána kladivem. Probudila jsem se jakoby ze snu. Překvapeně jsem mrkala, abych si uvědomila, že nespím a že tohle je realita. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byli jsme přeci v autě! Sice sami, ale v autě! Pane Bože, já bych to dělala v autě. Hodně jsem se v sobě zklamala. Nepoznávala jsem se. Bála jsem se toho více, než bych si přála. A nechápala jsem proč.

Nenáviděla jsem se za to, že mě najednou ovládl chtíč a touha. Moc jsem se bála, že v tom láska nebyla, že v tom byl jenom ten tělesný chtíč, který s tím psychickým, co dokázal počkat, neměl nic společného. Znala jsem se moc dobře, abych věděla, že když začnu s takovými důvěrnostmi, jsem k nezastavení a chci stále víc. Jenže teď jsem se musela ovládnout.

Edward se na mě díval. Vyposlechnul celý sled mých myšlenek a najednou se tvářil šíleně provinile. Okamžitě mě pustil a pomohl si sednout vedle. Celou dobu mne ostražitě pozoroval. Zatoužila jsem na maličký okamžik nahlédnout do jeho mysli. Tak jako už mnohokrát a ne jen u něj, ale i u více lidí

„Já…“ začal, ale přiložila jsem mu prst ke rtům.

„Nic neříkej. Musím… musím se projít.“ Ještě v šoku jsem vylezla z auta a tiše za sebou zaklapla dveře. Otočila se k nim zády. Podlomila se mi kolena a já pomalu sjela na zem do sedu. Velkými doušky jsem vdechovala okolní vzduch a modlila se, aby ta závrať pominula. Úplně mi hořely tváře, klepaly se mi nohy a ruce. Žaludek se opět zhoupnul jako na horské dráze. Svaly jsem měla ztuhlé a snažila se pochopit, co se právě stalo a co jsem málem dopustila. Málem jsem to všechno zase pokazila. Opět jsem se nechala unést. Unést svojí vlastní touhou. Lidskou touhou, která už zničila můj předešlý vztah. Jenže jsem si nemohla vzpomenout na naše poslední setkání, a co se stalo, že jsme se rozešli.

Všechno to bylo tenkrát tak krásné, ale něco se zvrtlo. Jenže jsem si nevzpomínala co. Zřejmě to musela být moje chyba. To se už nesmělo nikdy stát. Nechtěla jsem to už za žádnou cenu dopustit.

Na ramenou jsem ucítila tíhu něčích rukou. Opatrně jsem vzhlédla a spatřila proti slunci Edwarda jak přede mnou klečí. Jeho kůže zářila jako diamant. Ztuhla jsem hrůzou a začala se rozhlížet kolem, jestli tu náhodou někdo není, aby to neviděl. Měla jsem o něj velký strach, ale vzal mou tvář do dlaní, donutil se mu podívat do tváře.

„Pojď raději do auta,“ zašeptal tak tiše, že jsem měla problém mu rozumět. Tentokrát to řekl česky.

„Potřebuji být na vzduchu,“ odvětila jsem ve své mateřštině. Vycházela mi z úst tak krkolomně, že jsem ji vůbec nepoznávala. Zněla tak hrubě a tvrdě. Edwardovy oči těkaly z jedné strany na druhou. Nastalo tíživé ticho. Žádný jsme nevěděli, co říct.

„Není tu bezpečno,“ dodal zkusmo.

„Pro tebe,“ přisadila jsem.

„Tak i pro tebe. Pojď prosím do auta.“ V jeho hlase jsem zaslechla bezmoc a silnou prosbu. Nejméně dvě minuty jsme tam tak zůstali, než jsem se odvážila přikývnout. Edward mi pomohl na nohy a otevřel dveře do auta. Nastoupila jsem sama, ale zůstala slepě hledět před sebe s rukama v klíně. Cítila jsem se hodně špatně. Jako ta největší poběhlice.

„Na to ani nemysli!“ Edward mi hleděl do tváře. „Jediný, kdo by si tady měl nadávat, jsem já. Stydím se za sebe, že jsem tě přivedl do takové situace. Nechci nic slyšet z tvých předešlých myšlenek. Nic jsi nepokazila. Vůbec nic! Takhle hrozně bych se měl cítit já sám. Promiň, je mi to moc líto. Už to…“ než to stačil říct, vrhla jsem se mu na rty, které jsem okamžitě umlčela svými rty. Pevně jsem sevřela víčka a nemohla se nabažit jeho rtů. Ruce obepjaly jeho chladnou tvář. Věděla jsem, že i když používám sebevětší sílu, pro něj to není nic. Naprosto jsem se přestala ovládat. Všechny předešlé myšlenky byly ty tam. Všechen stud utekl jako by mu hořelo za patami. Něco mne pohánělo vpřed, něco co se tísnilo v koutku mé mysli a potřebovalo to impulz, aby se to probudilo.

Aniž bych s tím měla větší problém, opět se mu posadila na klín, ale ani na kratičký okamžik nepustila jeho rty, které jsem si užívala plnými doušky. Edwarda to zaskočilo jenom na prchavý okamžik, ale úspěšně se zapojil, do souhry našich rtů a těl. Ruce mu bloudily po mém břiše a bocích, kde na každičkém centimetru zanechával husí kůži. Na chvíli jsem se od něho odtrhla, abych popadla dech.

„Promiň,“ zašeptala jsem mu do ucha. „Snažím se to ovládat, jenže se mi to moc nedaří,“ vzdychla jsem mu do ucha, když si mě přitlačil pevněji na ledovou hruď.

„To vidím a hlavně cítím,“ odvětil a začal mne líbat na krku. To bylo jedno z nejcitlivějších míst na mém těle. Už hodně dlouho jsem se takhle pod něčími polibky nechvěla. Snažila jsem se být zticha. Skousla jsem si i spodní ret, ale vůbec to nepomohlo. Vzdychala jsem tiše, ale Edwardovi přímo do ucha. Jenže se odtrhnul a přerývaně dýchal. Došlo mi proč, cítila jsem srdce až v hlavě. Tepalo mi tam tak zběsile, že jsem si uvědomovala i tepající žílu pod kůží na krku. Podívala jsem se na něho. Jeho oči byly černé a hypnotizovaly mou žílu. Na kratičký moment se od ní odtrhnul a zahleděl se mi hluboce do očí.

Moje myšlenky se rozeběhly dopředu a už jsem cítila a viděla, jak se mi Edward zakusuje do krku a saje moji krev.

„Tvoje fantazie je hodně… hodně…“ Nenacházel slov.

„Hodně… konkrétní?“ zkusila jsem opatrně. Pomalu přikývnul.

„To se mi líbí. Tvoje myšlení zvažuje všechny možné cesty dopředu, než je vůbec uděláš. Rozprchnou se tolika směry a na tolik cest, že je velká pravděpodobnost, že podle jedné se to tak stane.“ Překvapeně jsem si ho měřila. Měl lehce pootevřená ústa a oči černé jako uhel.

„Na co myslíš?“ zeptala jsem se pomalu.

„Bojuju sám se sebou, abych neudělal tohle…“ Poslední slova zněla jako ševelení větru, už jsem se viděla v jeho ocelovém sevření, jak mi drtí žebra a zbavuje moje tělo života. Jenže skutečnost byla jiná. Spodním rtem mi přejel po kousku kůže na krku a přesně na moji tepající žílu jsem dostala ledový polibek, umocněný jeho slastným vzdychnutím.

„Cítím, jak se v tobě vaří krev,“ zašeptal mi do ucha, jehož lalůček, počastoval také polibkem. Kdyby mne tak pevně nedržel, rozklepala bych se jako osika, tou rozkoší.

„Cítím, jak ti srdce bije rychleji než při běhu…“ Další polibek směřoval na čelist.

„Cítím, jak ti krev koluje v žilách neuvěřitelnou rychlostí…“ Jeho rty se přemístily na krční jamku a potom zlehka do ní.

„Cítím, jak ti hoří pokožka a jak při mém dotyku na chvíli zchladne, aby potom mohla zahořet ještě víc…“ Rty se otřel o můj dekolt, který byl díky Alici hodně hluboký. Hlasitě jsem polkla a olízla si rty. Lehce se vrátil zpět k uchu, do kterého začal šeptat: „Vracejí se, Jasper s Carlislem.“ Úplně jsem ztuhla a Edward se zasmál. „Čekali už dost dlouho a dál se jim nechce. Později si to s Jasperem vyřídím. To mi věř.“ Naposledy ochutnal mé rty, než mi pomohl z jeho klína na sedadlo hned vedle něj. Musela jsem být rudá jako pivoňka.

„To jsi,“ připustil vesele a přiložil mi dlaně na rozpálené tváře. Bylo to osvěžující.

„Slyšeli nás?“ špitla jsem provinile, s krátkým pohledem do jeho očí, které byly stále černé.

„Neboj se, nebyla jsi tak hlučná,“ řekl mi přímo do ucha a políbil na spánek. Opět jsem cítila, že pod jeho dotekem opět hořím. Styděla jsem se, víc než před tím, ale hřál mne u srdce možná dobrý pocit. Nebo možná štěstí. Mohlo to být ono? „Tomu se opravdu říká dokonalé štěstí,“ přisvědčil Edward a stáhl ruce pryč, právě ve chvíli, kdy se otevřely oboje přední dveře a do auta nastoupil Carlisle a Jasper. Odtáhla jsem se od Edwarda až ke druhým dveřím.

„Tady se opravdu nedá být,“ prskal Jasper a otočil se dozadu. Provrtával pohledem Edwarda, který se tvářil nevinně. Jako andílek.

„Jaspere, klid,“ mírnil ho Carlisle.

„Tak co jste zjistili?“ pokusila jsem se trochu rozvířit atmosféru.

„Stephenie je doma, ale problém je, že i její rodina a my to potřebujeme udělat v klidu a hlavně chceme čas,“ začal mluvit Carlisle a už se mu dozajista v hlavě rodil plán, na který Edward reagoval okamžitě.

„To nemůžeme Carlisle, musíme vymyslet něco jiného. Tak je to moc okaté.“ Nakrčila jsem obočí, protože jsem netušila, o čem mluví. Jak jednou Edward řekl, je to frustrující. Na to se trochu pousmál a uvedl do přítomnosti. „Carlislea napadlo, že by mohl zavolat Stephenie a požádat, aby to nějak s rodinou domluvila,“ vysvětloval.

„Já tam půjdu,“ napadlo mě okamžitě. „Když tam půjdu já, tak jí to nepřijde podezřelé. Prostě fanynka, co se s ní chce setkat.“ To už na mě hleděl i Jasper s pevným pohledem a úsměvem, který si pohrával s jeho bezkrvými rty.

„Ty se vážně nezdáš,“ připustil a začal přemýšlet, stejně jako Carlisle, který trochu pozdvihl obočí a oči mu běhaly ze stranu na stranu po stropě.

„Nevím, to není dobrý nápad,“ začal hned Edward. Jemu se nelíbilo nic.

„Co by mně asi tak mohlo ohrožovat? Je bílý den, svítí slunce a v dohlednu necítíte žádné upíry nebo vlkodlaky, ne? Nic to není. Když mi zabouchne dveře před nosem, tak se nic dít nebude a něco zase vymyslíte vy. Stejně jsem jela jako návnada. Sám jsi to doma řekl.“ Chvíli bylo v autě hrobové ticho. Všem třem to v hlavách šrotovalo a přemýšleli.

„Musíš na sebe dávat pozor,“ kladl mi na srdce Carlisle, když jsme po dlouhých minutách ticha vystoupili z auta. Slunečních paprsků bylo okolo mnoho, ale skrz listy stromu, pod kterým jsme stáli, proniklo jen minimum a těm se upíři vyhýbali.

„Nic se nemůže stát.“ Snažila jsem se je uklidnit.

„Náhoda je velmi mocná věc,“ nedal se odbýt Carlisle. Přikývla jsem a už chtěla odkráčet pryč.

„Nechceš vědět, kam máš jít?“ zeptal se Jasper. Otočila jsem se na něj a zavrtěla hlavou.

„Ale doprovodit tě můžu, tady mezi stromy,“ šeptl mi do ucha Edward a pevně mě chytil za pas.

„Nejsem malá holka. Děláte z komára velblouda. Moc to zveličujete,“ počastovala jsem ho.

„To možná, ale nikdy nevíš.“ Došli jsme až na konec stromořadí a já spatřila velký honosný dům. Chtěla jsem vykročit, ale Edward mne stáhnul zase k sobě.

„Ani se nerozloučíš?“ zeptal se s tam roztomilým a smutným pohledem, že jsem zrudla. Tím jsem mu dala souhlas, že mě může políbit. Jeho chladný polibek mi ustrnul na lícní kosti. Pak už jsem vyšla a naposledy se otočila.

◄ SHRNUTÍ ►

Ukázka z 17. kapitoly:

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho vesele a usmála se. Pomalu jsem před ním poklekla, abych mu byla ve výši očí. „Je doma maminka?“ Rozvážně přikývnul a přitom se díval na moji ruku v sádře, kterou přímo hypnotizoval.

„Gabe!“ zakřičel do domu, až mě z toho rozbolely uši. Během chvíle dorazil další kluk. Zřejmě Gabe. Mohlo mu být od osmi do deseti let.

„Potřebujete něco?“ zeptal se.

„Je doma maminka?“ můj přízvuk musel být šílený.

„No to je, počkejte přede dveřmi a já ji zavolám,“ přikázal mi úsečně. Musel být zvyklý na lidi, kteří u nich otravovali.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  DjKasicka (20.03.2011 12:52)

Super kapitolka

5)  Fanny (12.02.2011 23:06)

Vtipná kapitolka Ale víc mě navnadil ten konec...

3)  Marketa (12.02.2011 13:34)

2)  Michangela (12.02.2011 12:58)

1)  lied (12.02.2011 11:08)

hezky se to v tom autě rozjelo docela se už začínám ptát co byl důvod rozchodu s jejím ex

1