Sekce

Galerie

/gallery/Kate-kate-beckinsale-838696_100_100.jpg

Čas běží neúprosně vpřed. Nezastaví se ani na kratičký okamžik. Nedopřeje nám slastného nádechu pro nabrání nových sil. Musíme s ním držet krok, alespoň se o to pokoušíme. Nevnímáme, jak rychle běží, dokud si neuvědomíme, co nám uteklo, a my musíme jednat. Musíme si vyřešit věci, které stále odkládáme. Nakonec však zjistíme, že jsme to neměli ani řešit. Bolí to více, než kdybychom to nechali být. I Eve to zažije na vlastní kůži.

Čas je relativní.

14. kapitola - Čas

Když jsem se probudila do nového rána, první co mě napadlo, bylo to, že včera večer to byl už týden, co jsem u Cullenů a co jsem zažila a zjistila tolik neuvěřitelných věcí, že jsem značně pochybovala o svém psychickém zdraví. Ale také, že za necelý týden končí škola. Vylezla jsem z postele a podívala se na hodiny. Bylo něco po půl šesté ráno. Stále mi zůstal ten grif ze střední, kdy jsem vstávala takhle brzy, abych se mohla až do půl sedmé válet v posteli a užívat si pohodlí, než vyrazím do školy. Tady jsem se chtěla také válet, ale bylo mi to blbé se tu jen tak povalovat. Raději jsem vylezla, abych si něco sehnala na sebe.

V saténovém pyžamu, které se podobalo hodně tomu, co měla sestra, když chodila ještě na střední, mi nebylo nejlépe. Studilo a klouzalo, v oblibě jsem měla nejraději bavlnu, o čem jsem Alici nemohla přesvědčit.

Otevřela jsem skříň a pátrala po oblečení, ale žádné mi nepřišlo do oka, tak jsem zavřela jednu stranu skříně. V té chvíli jsem málem dostala infarkt.

„Ježiš! Tohle mi nedělejte! Nemám vaše uši, abych slyšela, jak přicházíte.“ V přítmí pokoje jsem viděla, jak vedle mne stojí Alice s Rose. Obě se usmívaly od ucha k uchu. „Co se děje?“

„Dneska se nejde do školy,“ pronesla klidně Rose s rukama složenýma na dokonale plochém břiše.

„Proč?“ Na to Alice přicupitala k oknu a roztáhla závěsy. Z té záplavy světla jsem přivřela oči. Nakonec jsem vykoukla ven. Svítilo slunce, no páni! Ono svítilo slunce!

„Proto,“ zaštěbetala Alice. A celá se třpytila, stejně jako Rose.

„Věděla jsi to včera?“ Uličnicky přikývla.

„To znamená, že máme celý den na zábavu,“ pošeptala mi Rose do ucha. „Máme klid od chlapů, kteří před více jak hodinou odjeli na lov. Takže dům je celý pro nás a uděláme si dámskou jízdu,“ rozplývala se Rose a už mě táhla k sobě do pokoje.

„Jenže já chci do školy,“ zalhala jsem. Chtěla jsem mluvit s Luckou a nechtěla, aby si myslela, že to tady proběhlo v nějakém zmatku nebo, že se Edward naštval a udělal mi, kdo ví co.

„S Luckou se taky uvidíš. Za chvíli jí budu volat, že nepřijdeme do školy a taky Jacobovi, aby mu to nebylo podezřelé. Neměj strach, sestřičko, všechno máme promyšlené,“ uvedla mě do jejich plánu Alice a Rose jen přikyvovala.

„Teď se půjdeš nasnídat, protože ti Esmé připravila skvělé toasty s marmeládou a velkou sklenici mléka,“ špitala mi do ucha Rose, „potřebuješ se posilnit,“ mrkla na mě, když mě před sebou tlačila ze schodů a já se na ni ohlédla. Když jsem si představila toasty s marmeládou, tak se mi udělalo trochu zle, ale po jejich snědení jsem musela přiznat, že to tak strašné nebylo.

Zbytek dne byl velmi nabitý. Ani jsem se pořádně nestačila obléknout a umýt a už mě měly mé nové nevlastní sestry v rukou. Budu toho ještě dlouho litovat, že jsem se jim nevzepřela, ale zkuste se postavit proti dvěma bláznivým upírkám, které když si něco umanout, tak to tak bude.

Jak Alice slíbila, zavolala Lucce, že dneska nepřijdeme do školy, že jako se mnou jeli do nemocnice skrz tu ruku, aby to nějak tak vylíčila ve škole a že se má hned po škole stavit, že tu máme dámskou jízdu. Na to Lucka souhlasila a ukončila hovor. Najednou jsem zatoužila, aby tu se mnou byla a nenechávala mě napospas těm dvěma, které se mnou dělaly hotové divy. Vyzkoušely snad všechny líčidla, co měly doma, i když žádné ke své dokonalé kráse nepotřebovaly. Po každém namalování mě vyfotily a fotku vystavily, aby to další malování bylo lepší. Udělaly mi nespočet účesů, ale ani jednou naštěstí do nich nezajely nůžkami. Chtěla jsem si své vlasy ubránit za každou cenu.

Čas neuvěřitelně rychle letěl. Někdy kolem jedné odpoledne jsme se přemístily k jejich šatníku. Zapochybovala jsem, že mi něco bude. Přeci jenom ony byly dokonalé a možná i větší, já o něco menší, ale padlo mi skoro všechno. Už jsem se začala bavit, něco takového jsem se sestrou ani s kamarádkami nepodnikala, takže se mi to hodně zalíbilo a užívala si klidného dne bez školy. Nikdy jsem na ni nebyla a obzvlášť, když jsem musela znovu opakovat čtvrťák a maturitu, což byl pro mne více než zlý sen.

Kolem čtvrté se k nám přidala Lucka, kterou dovezl před příjezdovou cestu Jacob. Čekala jsem na ni venku a jenom sledovala, jak se ti dva objímají a loučí, jakoby se neměli vidět nejméně sto let. Moc jsem to Lucce přála. Viděla jsem na ní, že je šťastná a kdo svým přátelům nepřeje štěstí, není skutečný přítel. Dokonce při jejich vášnivém polibku na rozloučení jsem trochu zrudla. Vzpomínky se ozývaly, naštěstí jen ty šťastné, kdy i já jsem byla takto šťastná, ale dalo mi zabrat, aby za nimi hned nevyplavaly ty špatné, což šlo velmi těžko, ale dokázala jsem to překonat. Taky mi zase udělal žaludek kotrmelec a já zase zvracela. Nebyla jsem zvyklá na to nové jídlo, problémy jsem měla i ze začátku ve školní jídelně, tak jsem doufala, že se to za nějaký čas zlepší.

Zbytek dne proběhl více jak skvěle. Povídala jsem si se svými nevlastními sestrami, svou kamarádkou a byla jsem po nějaké době zase v klidu. Slunce tak krásně svítilo a tak jsme s Luckou vyšly ven, abychom vstřebávaly energii slunečních paprsků do naší unavené pokožky. Přidaly se k nám i Alice s Rose, ale od nich se odrážely a vytvářely barevné odlesky jako od diamantů. Zážitky toho dne mne dokonale ukolébaly k odpolednímu spánku, stejně jako Lucku a obě jsme se až pozdě večer probudily u mne v pokoji. Hned po probuzení jsme se smály a vstaly, abychom se navečeřely, protože nás Esmé volala. Moc jsem si ten den užila a bylo vidět, že Lucka taky. Krátce po večeři jí volal Jacob, že pro ni přijede. Rozloučila jsem se s ní a popřála krásný večer s Jacobem, ona se na to začervenala a rozběhla za Jacobem, který ji popadl do náruče a silně k sobě přitiskl. Mně se při tom po tvář roztáhl blažený úsměv, jenž mi tam zůstal po několik dní.

Další dny byly pro mne jeden jako druhý. Neměla jsem čas ani se pořádně nadechnout a už byl zase další. Dozvěděla jsem se od Carlislea, že ruka se mi hojí dobře, v pátek jsem byla na úpravu sádry, protože vypadala, že si ji záměrně drolím, ale můj „nový otec“ jak jsem se mu rozhodla říkat, to spravil a pořádně zrentgenoval, aby zjistil, jak na tom moje ruka je. Poznal, že se mi předešlé zlomeniny hojily dlouho, ale takhle celkem rychle. Prý než skončí prázdniny, tak bude ruka bez sádry a on mi bude pomáhat s rozcvičením.

Víkend byl úžasný, ten jsem strávila u Lucky a Angely, naštěstí Karolína s Jessicou jely společně do Port Angels nakupovat, tak se nemohly zúčastnit. Do telefonu jsme všechny dělaly, že nám je to hrozně líto, ale nebylo.

Víkend se přehoupnul v pondělí a úterý a konec roku se kvapem blížil. To se mi zdálo, že ten čas letí ještě rychleji. Pokaždé když jsem šla spát, tak mi to připadalo, že jsem sotva položila hlavu na polštář a už byl zase čas vstávat.

I ve škole nastal všeobecný rozruchu. Čtvrťáci měli předávání vysvědčení už dávno, už někdy před měsícem, za sebou a chodili se za nižšími ročníky pouze podívat. Rozloučit se.

Ostatní ročníky se s radostí připravovaly na ukončení školy před prázdninami, kdy se konala velkolepá oslava pro všechny ročníky ve školní tělocvičně. Nebyl to sice ples, ale prostě velká předprázdninová párty, kterou organizovala jak jinak než Alice, Rose, Angela a Jessica jako nejstarší studentky ve třetím ročníku a také ty talentované. Angela ještě přibrala Erica, se kterým se kvůli tomu neustále hádali, ale Alice je naštěstí pokaždé uklidnila.

Jen u Cullenů to trochu dřelo. Ne se všemi. Nejlépe jsem si dokázala popovídat s Jasperem, který naprosto chápal moje pocity a byl mou oporou a snažil se mi pomoci v tom, co Alice nezvládla. S Emmettem jsem se bavila jako s nikým, ani s bývalými spolužáky na střední. Podporoval každou srandu a před ničím se nezastavil, jedině dal pokoj, když byl zápas v ragby, jeho nejoblíbenějším sportu, které jsme sledovávali spolu a házeli po sobě popcorn, který jsem jedla jenom já a Emmett ho musel pak uklízet, protože ho seřvala Rose, že když to neudělá, tak bude mít na dva měsíce utrum. Při těchto poznámkách jsem málem praskala smíchy, vidět Emmetta jak se snaží a hází po Rose takové smutné pohledy, mě dostávaly do kolen. Jenže Rose byla v jistých ohledech stejná jako Emm a moc dlouho se nedokázala zlobit. Podle Emma byl usmiřovací sex nejlepší. To jsem vážně nekomentovala a pokaždé se raději ztratila do svého pokoje a poslouchala hudbu a přemýšlela.

Když jsem potřebovala klid, zašla jsem za Esmé do ateliéru a sledovala ji při malování. Dokonce mi dovolila, abych taky malovala. Jak říkala, bylo to skvělé odreagování. Člověk, nebo upír se soustředil jenom na malování a všechno ostatní zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku. To jsem zbožňovala, vždy mi radila, co mám zlepšit, kde se mám zaměřit na nějakou podrobnost. Vážně se chovala jako máma. Věděla, že tu moji mi nikdy nenahradí, ale snažila se, abych se cítila lépe a dařilo se jí to. Ne že bych zapomínala, ale trochu jsem se s tím vším lépe sžívala.

Jediný den, na kterém jsem se zasekla, byla středa třicátého června, kdy se předávalo vysvědčení prvním třem ročníkům. Připomenulo mi to náš konec školního roku a předávání maturitního vysvědčení.

Mého smutnění si všimla Alice a smetla ho ze stolu jako starý nepotřebný papír. Vzala mě nakupovat, abych na pátečním večírku vypadala naprosto úchvatně. Moc jsem jí za to děkovala, protože kdybych o tom musela přemýšlet, asi bych se zbláznila.

Den se přehoupl a než se všichni nadáli tak byl pátek. Následný večírek byl dokonalým zavrcholením uplynulého roku. To byl alespoň mejdan. Ne jak ty městské kluby a party, kde se jenom pilo a kouřilo, tady byla ta pravá společenská zábava. Takže nebylo s podivem, že v sobotu jsem se probrala se šílenou bolestí hlavy. Ne z alkoholu, toho jsem se ani nedotkla, ale z hluku. Až později jsem se dozvěděla, že punč, který připravila Lauren, byl natajno střihnutý kapkou alkoholu, což zajistil Mike a Tyler.

Z migrény jsem začala zvracet a Emmett se mi vysmíval, že jsem neměla pít. Jenže ten mě za celý večer neviděl, takže jeho poznámka byla neoprávněná.

Víkend by se dal popsat jako ten nejpohodovější za ty necelé tři týdny, co jsem byla ve Forks. Pořád jsem se jenom válela v posteli a povídala si Alicí nebo s Luckou, která přišla na návštěvu. Pokaždé jsem s radostí poslouchala, jak se to vyvíjí s Jacobem. Neskrývala jsem radost a ten debilní úsměv, když říkala, jak je galantní, slušný a hlavně totální romantik. Možná mě v té chvíli bodl osten nenávisti a smutku, že tohle nemám, ale hned na to jsem si řekla, že raději sama, než zase zažít zklamání, které bolí ještě hodně dlouho.

Na pondělí 5. července Alice naplánovala velký výlet do Seattlu, abych si to tu trošku prohlédla. A i na oslavu Dnu nezávislosti.

Škemrala jsem, abychom mohli vzít i Lucku, která umluvila Jacoba. Až jsem se divila, jak se ti dva snášeli. Upír a vlkodlak v jednom autě byl docela nářez, ale celý den zvládli naprosto skvěle a ani si nenadávali, či pošťuchovali. Z toho jsme s Luckou byly u vytržení a ona ho za to počastovala pořádným polibkem a slíbila, že si další den vyjedou na pláž, aby tam mohli strávit den, pozvali i mne, ale já slušně odmítla, že taky musím vypnout.

Na takový kvalt jsem nebyla zvyklá a potřebovala jsem přibrzdit a hlavně si konečně promluvit s Edwardem, který se od té osudové středy, kde jsem Lucce všechno vyklopila a jela s nimi až do rezervace, nijak neprojevoval. Ty dva necelé týdny to mezi námi skřípalo. Co skřípalo. To bylo slabé slovo. Edward se se mnou vůbec nebavil. Nejevil zájem vůbec o něčem mluvit. Možná se držel dál, aby zase neskočil v říši snů. Mohl se mne bát? To jsem netušila a pochybovala o tom, že se to někdy dozvím, ale pravda byla taková, že od té středy, kdy se toho událo hodně, jsem už svůj dar nepocítila, asi jsem byla příliš zaměstnaná než abych se nad ním zamýšlela nebo ho zkoumala, o což se snažil Carlisle, ale po týdnu kdy se nic nedělo, to vzdal. Takže víc jak týden jsem měla pokoj.

Nastal čas si s Edwardem promluvit. Nechtělo se mi čekat, až se přihlásí on. V tomhle jsem byla hrozná, raději to zjistit sama, než čekat. Byla jsem hodně nedočkavá. Usínala jsem to pondělí s myšlenkou na zítřejší rozhovor a doufala, že to Edward uslyší a modlila se, aby to vyšlo, ale nic nešlo tak, jak jsem chtěla já.

Opět mne trápila do delší době ta noční můra. Střecha, upír, jeho pronikavý hlas, který mi šeptal ta strašná slova. Během toho snu jsem se bála o Edwarda. Bála jsem se, abych jemu, nebo někomu z rodiny neublížila, aby se neprobudil ten dar, který se mi ani za mák nelíbil. Jenže když už jsem opět padala z té střechy a myslela si, že umřu nebo, že sen skončí, mne někdo zachytil do náruče. Sevření bylo ledové a ocelové.  Cítila jsem kolem sebe slanou vůni lidské krve. Odvážila jsem se podívat na mého rádoby zachránce a zaječela jsem hrůzou. Měl karmínové oči a celá ústa od krve, která mu od rtů kapala na moji tvář.

„Mám tě,“ zašeptal mi do ucha a v tu chvíli začal moje tělo zachvacovat neuvěřitelný žár, ruka mi vystřelila ke krku, kde jsem cítila lepkavou tekutinu, která se mi z něho hrnula. Na prstech jsem měla vlastní krev.

„Nééé,“ zděšeně jsem se posadila na posteli a hned si ohmatávala krk oběma ruka, abych se ujistila, že to byl pouze sen. Nic jsem tam neměla, ale srdce jsem cítila až v krku.

„Už si pro tebe jdou, neunikneš jim,“ promluvil čísi hlas ze tmy. Ženský hlas, který mi byl hodně povědomý.

„Táhni! Vypadni!“ zařvala jsem vztekle do stínu, odkud se hlas ozýval a okamžitě nabyl podoby ve tváři čarokrásné upírky s ohnivými vlasy… Victorie.

„Nc… nc… nc.“ Zamávala ukazováčkem pravé ruky z jedné strany na druhou. Pomalu se přibližovala k mé posteli.

„Táhni! Opovaž se přiblížit! Varuji tě! Dokážu se bránit!“ Na to se hrdelně zasmála. Smích, který se mi zakusoval do uší.

„Myslíš? Co uděláš? Uspíš mě? Vážně dojemné, ale než to zkusíš, rozsápu ti hrdlo a odhalím tvou páteř!“ slastně zasyčela.

„Nejsem tu sama!“ Snažila jsem se jí nahnat strach, ale jen se tomu zasmála. Strachy jsem měla srdce až v krku, kde mě dráždilo jako knedlík. Nemohla jsem popadnout dech a silou vůle se tlačila dozadu, abych od té šílené upírky byla co nejdále.

„Myslíš tyhle?“ Ukázala na hromadu končetin na druhé straně pokoje. Hleděly na mne prázdné oči mé nové rodiny.

„Nééé!“

„Už to chápeš? Nikdo ti nepomůže, jsi sama! Bude snadnější, když s námi půjdeš! Stejně jim neunikneš! Dostanou tě, tak jako tak!“

„Ne! Ne! Ne! Nééé…“ tiskla jsem si hlavu a kolébala se zepředu dozadu.

„Eve, Eve… to je dobrý… jsem tady, nic se neděje.“ Bránila jsem se ze všech sil, ale někdo mě jemně držel za ruce a tlačil je zpět k tělu, ale já se nehodlala vzdát. Budu bojovat až do posledního dechu, nikdo mě nedostane jen tak. „Eve, Eve… no tak… otevři oči, to jsem já, Alice. Neboj se, už je to v pořádku.“ Mohla to být jenom past, ale ona by mi nikdy nelhala. Pomalu jsem otevírala oči, protože se mi přes víčka dralo světlo, z něhož mě bolely oči, ale nakonec jsem je otevřela a skutečně spatřila Alici, jak mi drží svýma ledovýma rukama tvář a ustaraně se mi dívá do obličeje. Napravo stál Carlisle a držel mi ruku. Nalevo stál Jasper a držel mi druhou ruku.

„Edward!“ vykřikla jsem bezmocně a snažila se vykroutit z jejich sevření, ale měli moc síly.

„Klid, Eve, uklidni se, všechno je v pořádku. Nic mu není.“

„Je vzhůru?“ volala jsem. „Tak je vzhůru?!“

„Ano je, hlavně klid. Bude to dobré.“ Podívala jsem se na Carlislea, který měl neprostupný obličej.

„Musíš odpočívat,“ zašeptal.

„Já nechci, nechci spát. Už nikdy.“ Alice si stáhla můj obličej k sobě, abych na ni viděla.

„Teď se ti nic zdát nebude, slibuju…“

„Jak?“ Otočila jsem hlavu ke Carslisleovi, který střelil pohledem ke stolku, kde ležela nějaká injekce. „Proč?“ dostala jsem ze sebe.

„Snad jí to neublíží,“ zaslechla jsem ještě, než se mi před očima zase zatmělo.

***

„Vstávej, už je skoro poledne.“ Ucítila jsem na tváři opět ledový dotek, a když jsem otevřela oči, tak u mě na posteli seděla Esmé, s lehce ustaraným výrazem, ale přesto se pokoušela o úsměv. „Hlavně pomalu, měla jsi náročnou noc.“

„O tom mi povídejte,“ zašeptala jsem a masírovala si zdravou rukou obě ztuhlá ramena.

„Dole na tebe čeká oběd, na snídani je už pozdě,“ pronesla zcela klidně a s úsměvem.

„Děkuju, jen na sebe něco hodím a umyju se.“

„Samozřejmě. Nespěchej a dávej pozor.“ Zvedla se z postele a šla roztáhnout závěsy.

„Jsou ostatní doma?“ zeptala jsem se, když se mi podařilo vstát přes to, že jsem měla ztuhlé celé tělo.

„Carlisle je v nemocnici. Jasper s Emmettem vyrazili do lesa na obchůzku a Rose s Alicí jeli do města na nákupy.“ Tiše došla až ke dveřím.

„A… a Edward?“ pokradmu jsem se na Esmé podívala.

„Je ve svém pokoji. Od noci z něho nevyšel,“ řekla posmutněle a vytratila se. Váhavými kroky jsem došla k šatníku a opatrně se oblékla, abych moc nenamáhala ztuhlé svaly. V koupelně mi to šlo už lépe. Trochu se mi to podařilo rozhýbat a moje šikovná zlomenina vůbec nebolela. Opět jsem zvracela. To muselo být z té injekce, nebyla jsem na to zvyklá a znovu zažít, to jsem také nechtěla.

Když jsem se upravila, odhodlala jsem se, abych došla za Edwardem. Stejně bych se tomu rozhovoru nevyhnula. Přede dveřmi jsem se nadechla a zaklepala.

„Pojď dál,“ vyzval mě Edward. Tiše jako myška jsem vklouzla do pokoje a zavřela za sebou. Edward stál u okna, jednu ruku opřenou o rám a druhou strčenou v kapse u riflí, hleděl z okna do lesa.

„Neruším?“ začala jsem pomalu.

„Stejně je to neodvratné. Posaď se a začni. Budu tě poslouchat.“ Najednou jsem nevěděla, co říct. Celou tu připravenou řeč jsem mávnutím kouzelného proutku zapomněla.

„Já…“ Otočil se a zahleděl se mi do očí. Srdce mi začalo bít jako na poplach. Celá jsem se rozklepala, stejně jako můj spodní ret, který se mi podařilo zklidnit pouze skousnutím zubů. Bože, Evo! Uklidni se! kárala jsem samu sebe, opět.

„Ztratila jsi řeč?“ Proč mu to jen tak slušelo. Musela jsem se hodit do klidu, protože jsem si přeci řekla, že s klukama končím a tohle byl můj nevlastní bratr a k tomu upír. Bylo s podivem, že na moje myšlenky nijak nereagoval. Ani drobným úsměvem. Jeho tvář byla jako kámen.

„Já… moc ráda…“

„Ano?“ Trochu pootočil hlavu, aby mne mohl lépe poslouchat. Neuvěřitelně mě tím rozptyloval. Co se to se mnou dělo? To jsem vůbec nechápala a raději se posadila na volnou pohovku.

„Moc ráda bych věděla…“

„Hm?“ teď už se nepatrně usmál a přiblížil se o dva kroky. Vyděšeně jsem zamrkala a začala mít dojem, že je to zase jenom sen, že jsem se ještě neprobudila, tak jako minule, kdy se Edward proměnil v toho druhého upíra. Pro jistotu jsem se štípla a dusila mírně bolestivý sten, ale jemu to neušlo.

„Proč to děláš? Bojíš se snad, že se ti to zdá?“ Lehce se vedle mne posadil. Jeho obličej byl jen kousek od toho mého. Mohla jsem vidět, každou podrobnost. Jeho zlatavé oči měly uvnitř temnotemnou panenku, jež mě sledovala. Jeho bezkrvé rty, co říkaly něco jiného než jazyk a hlasivky.

„Jen se ujišťuju, že nespím, ale o tom jsem nechtěla mluvit. Chci vědět, proč se mi vyhýbáš?“ Poposedla jsem si o kousek dál. Tentokrát mě nenásledoval a lehce se zamračil. Na čele se mu vytvořila vráska.

„Je zajímavé číst tvoje myšlenky, které jsou tak odlišné od slov, co říkáš nahlas. Proč se tolik kontroluješ? Proč neřekneš nahlas to, co si myslíš?“ Trochu nakrčil oči a přitáhl se ke mně zas o něco blíž.

„Je to důležité?“ zeptala jsem se.

„Tvoje typická otázka: Je to důležité? Už sis někdy nepoložila tuhle otázku?“ Pečlivě zkoumal moji tvář.

„Proč na otázku odpovídáš otázkou?“

„Protože ty jsi udělala to samé.“

„Vracíš mi to?“

„Možná, jen tě chci k něčemu donutit.“

„K čemu?“ zajíkla jsem se.

„K čemu? K tomu, abys řekla, co si myslíš.“

„To už neřeknu, protože to pokaždé dopadlo špatně, tak to prosím po mně nechtěj.“ Nato jsem sklopila hlavu, abych se mu nemusela dívat do tváře.

„Víš, proč se ti vyhýbám?“

„Proč?“ bleskově jsem zvedla hlavu, až se pousmál.

„Když jsi sem přišla, nebo se tu objevila, bylo to krátce po tom, co mi Bella, jak vy říkáte, dala kopačky a začala chodit s Jacobem. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem ji nemiloval. Skutečně jsem ji miloval. Jen jsem si nebyl jistý, jestli i ona miluje mne. Četl jsem tu knihu mockrát, možná jsem si přál, aby to tak bylo. Zdálo se mi, že je to jako za mých dob. Jsem ještě starší, než píše Meyrová, ale to je vedlejší. Díval jsem se na svět a pochyboval o tom, že to bude stejné jako kdysi, že to takové už nikdy nebude a čítával to pouze v knihách, a když se mi dostala do rukou ta kniha, která to všechno tak detailně a místy i přesně popisovala… Vysvitla mi naděje, že to nebude až tak špatné, že ta budoucnost nebude tak černá, jak jsem si myslel. Prostě se objeví Bella a moje budoucnost bude dokonalá. Už budu mít někoho, s kým strávím věčnost, ale skutečnost byla opakem snu. Dodnes nevím, jestli ta láska, kterou ke mně chovala skutečná Bella, byla tak silná jako v knize a o to byl bolestivější rozchod. Zařekl jsem se, že už tak lehce nepodlehnu něčemu, co vymyslel chorý mozek někoho, koho ovládají věštecké sny, i když je to hloupost, když moje sestra vidí budoucnost. Jenže v tomhle světě nevím, čemu mohu věřit a čemu ne. Ani kdybych viděl do všech myslí naráz, nepoznal bych to, co chci. Jenže to jsem moc odběhnul od tématu.

To, proč se ti tolik vyhýbám, je, že ty jsi nová. Úplná nová v mém životě. A víc než to. Nejsi obyčejná jako Bella. V jistých ohledech jsi jí podobná a to mě děsí. Mám strach. Ano, mám strach, že bych ti mohl podlehnout, ale moc dobře vím, že ty bys mi neublížila, ani bys to nedokázala. Spíš mám strach, že bych ublížil já tobě. Vím, že se k tobě nechovám příliš laskavě, ale nechci, aby sis myslela, že… Ne. Nechci ti dát nějakou naději. Svým chováním, svými gesty. Nechci tě zklamat, ublížit, protože sis toho prožila už dost.

Není to jak u Belly, byla pravda, že jsem na ni měl potřebu dávat pozor, ale poučil jsem se z té knihy, že přílišná starost vede k větším problémům, větším malérům, že se to všechno jenom zhorší. U tebe je to úplně jiné. Ty se zdáš být silná, nebojácná, ale přesto křehká jako ten nejjemnější porcelán, který vydrží vše, ale pak stačí malý náraz na jiném místě a rozbije se. O to tu jde. Už jsi utržila tolik ran, že bych nechtěl, abych já byl ta poslední rána, která ťukne do toho nejcitlivějšího místa.“ Vztáhnul svoji bledou ruku a přiložil mi ji na hruď. „Do srdce,“ zašeptal a polknul, protože se mi do tváří nahrnula krev. Tiše jsem se zvedla a nechala jeho ruku klesnout na moje místo. Ani jsem se na něj nepodívala a vyšla z pokoje. Beze slov jsem došla do kuchyně, kde na stole ležel talíř s mým obědem, jež jsem bez dalších slov začala jíst. Z tváře mi nezmizel kamenný výraz. Esmé nic neříkala. Jen se v klidu sebrala a odešla pryč. A já osaměla.

SHRNUTÍ


Ukázka z 15. kapitoly:

„Kdybych mohl a kdyby to šlo, tak bych ti dovolil nahlédnout do mé mysli, že to co jsem chtěl udělat, nebylo z pocitu viny ani z lítosti. Bylo to z…“ rychle jsem se k němu otočila a přiložila mu prst ke rtům.

„Jsi z jiné doby, já svým způsobem taky, proto některá slova nechci slyšet, nebo je vyslovovat, pokud je já, nebo ten druhý nemyslí opravdu vážně. Když jsem to řekla naposledy já, bylo to myšleno víc, než smrtelně vážně a doufala jsem, že i on to tak říkal, ale zklamala jsem se a nechci to udělat znovu. Věřila jsem jeho slovům, věřila jsem a tušila, že by mi nic takového neudělal. I u tebe mi něco říká, že bys to neudělal, ale mám strach, že i přes všechny prosby a všechny sliby se to jednoho dne pokazí.“ Palcem levé ruky mi otřel jedinou slzu, které se vydrala zpod víčka.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

DjKasicka

8)  DjKasicka (15.03.2011 19:08)

Krásná kapitola a velice zajímavá, ukázka do další kapitoly, mě velice napnula, takže nenechám se rušit a jde se číst dál!!!

Marketa

7)  Marketa (11.02.2011 00:37)

Fanny

6)  Fanny (10.02.2011 19:31)

Posunuli jsme se vpřed a alesponň mně tato kapitola odpovědala na pár otázek. Jinak krása.

Nosska

5)  Nosska (10.02.2011 18:08)

:'-( Ou opět řvu jak želva Nádherný, nádherný, nádherný!!! A jestli bude Ed s Ev tak to bude úplně supeeer:) :) :) :)
Díky za PDE:D

4)  Terry (10.02.2011 17:32)

teda konecne se nam zacina tvorit budoucnost uz se moc tesim na dalsi dil

lied

3)  lied (10.02.2011 13:43)

no páni je to čím dál zajímavější a to jaké má důvody hmm docel a ho chápu už se hrozně těším na další dílek

2)  CAlen (10.02.2011 11:40)

Michangela

1)  Michangela (10.02.2011 10:09)

Díky.
Jsem moc zvědavá na další díl!(Co myslel tím, že je taky z jiné doby?) :D

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek