Sekce

Galerie

/gallery/Kate-kate-beckinsale-838696_100_100.jpg

Je možné, aby upírovi tlouklo srdce? Je. A ten jediný kdo to dokáže je Eve. Jenže nebude to mít opačný účinek, než by to mělo mít? Sama Eve tomu nerozumí a nechce to rozebírat, ani nechce tu schopnost, chtěla by žít normálním životem, tak jako ostatní. To však nejde, ale díky Lucce, své kamarádce, se tomu může přiblížit. Stojí před ní vysvětlování, jinačí než ve škole. Dokáže to Lucie přijmout s klidnou hlavou? Nebo si bude myslet, že se všichni zbláznili?

13. kapitola – Vysvětlování

„Eve? Co…?“ Okamžitě jsem ruku stáhla zase zpátky. Edward se pomalu zvedal. Skoro jak člověk, který se právě probudí. Dokonce měl temné kruhy pod očima, které taky mohly vzniknout díky nedostatku krve.

„Promiň,“ odvětila jsem, co nejvíce klidně. Moc to tak však neznělo.

„Tady jste!“ Alicin hlas mě zachránil. Hlasitě jsem si oddychla, až Edward vykulil oči, protože nechápal, co se děje. „No kde jste celou dobu byli? Hledali jsme vás.“ Stanula před námi jak neohrožená divoženka s rukama v bok. „No? Tak mi to někdo řeknete?“

„Povídali si?“ začali jsme oba naráz.

„To určitě! Honem se zvedejte. Carlisle chce vidět Eve a čekáme návštěvu.“

„Koho?“ vypálili jsme oba znovu. Na to se už Alice usmála.

„To se nechte překvapit.“

Poslušně jsme za ní šli. Tedy Edward, který mě opět vzal do náručí, a upíří rychlostí oba upalovali k domu. Alice nijak moje mokré šaty nekomentovala. Dozajista viděla, jak jsem k tomu přišla. Bez řečí jsem musela nahoru, aby si ze mě moje nová sestra udělala zase panenku na oblékání.

Za celou tu dlouhou dobu, kdy jsem si zkusila nejméně desatery šaty, patery topy, šestery kalhoty a nepočítaně obyčejných triček, do kterých mě musela Alice násilně vecpat, protože díky sádře většina oblečení skočila bílá a k nepoužití, jsem se stejně nedozvěděla, kdo přijede na návštěvu.

V podstatě byla Alice taková zamlklá. Moc toho nenapovídala, ale vykompenzovala si to mým oblékáním. Tvář měla ztuhlou a kamennou. Neřekla vůbec nic.

„Alice?“ zkusila jsem šeptem.

„Ano?“

„Děje se něco? Zlobíš se na mě? Je to snad kvůli Edwardovi? Je to kvůli tomu, že jsem ho znovu uspala? Nebo snad kvůli tomu, že mu tlouklo srdce?“ Rázem zkameněla. „Jej,“ dostala jsem ze sebe a nespouštěla oči z překvapené Alice.

„Cože mu…?“ Normálně bych čekala, že začne koktat, ale mluvila jasně, bez náznaku rozklepaného hlasu.

„Asi jsem se přeřekla,“ mávla jsem zdravou rukou a otočila se obličejem k hromadě oblečení, která tu na mne ještě čekala, a když jsem vztáhla ruku pro tričko, Alice mne zarazila.

„Eve, tohle je důležité. To jsi myslela vážně, co jsi před chviličkou řekla?“ Její čelisti byly zaťaté a oči žádoucí. Těm zlatavým panenkám se prostě nedalo odolat.

„Ano. Myslela.“ Sklopila jsem oči k podlaze.

„Jak?“ vydechla Alice.

„Nevím. Vážně nevím, prostě jsem se podřekla s Jacobem a on se mi chtěl násilím dostat do hlavy a přečíst si myšlenky, ale moc to bolelo. Prostě jsem se jenom bránila a než jsem se nadála, tak ležel na zemi přede mnou a spal. Na to, že mu tluče srdce,“ co nejvíce tiše jsem ty dvě slova zašeptala, aby mne mohla slyšet pouze Alice, protože to před tím bylo moc hlasité a někdo si to mohl vyložit jinak. Nechtěla jsem, aby se sem seběhl celý dům a vyslýchal mě, „jsem přišla až po chvíli, kdy jsem marně hledala telefon, abych ti zavolala, že je Edward zase v říši snů.“

„Uvědomuješ si, co to znamená?“ Zpříma jsem jí pohlédla do očí. A nepatrně se na ni usmála.

„Že je to super?“

„Ne!“ na chvíli se zadrhla. „Možná… ale víc to pro tebe znamená velké problémy.“

„Pro mě?“ Nechápavě jsem se na Alici dívala.

„Ano, víš v čem se Volturiovi shodují s těmi knižními?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Prahnou po talentech.“ Ostražitě se kolem sebe rozhlédla.

„Alice… přeci si nemyslíš, že by je mohla zajímat taková nicka jako já. Promiň, ale musím tě vyvést z omylu. Nejsem důležitá, jsem jen holka, která narazila, ke své smůle na to, že kniha, kterou žere polovina planety, je založená na faktech a skutečnostech. A jen náhodou zjistila, že dokáže uspat upíra. Nic víc v tom nehledej. A pokud je Aro a jeho bratři stejní jako v knize, určitě se za mnou nepoženou jen tak, ale buď někoho vyšlou, nebo o tom vůbec neví.“ Za celý proslov jsem se ani nenadechla, takže poslední slovo jsem ze sebe vyrazila s poslední kapkou dechu a hned lapala po dalším.

Bylo však vidět, že můj proslov Alici nepřesvědčil. Měla svoje vysvětlení a byla si jím skálopevně jistá. Nehodlala se ho jen tak vzdát.

„Bohužel, ale tak to určitě nebude, Eve. Nebude to tak, jak si to představuješ.“ Došla ke dveřím a lehce je otevřela. Nakoukla ven, aby se ujistila, že se zbytek rodiny zabývá něčím jiným a neposlouchá.

„Alice, já si tím jsem jistá, a když něco řeknu, tak to tak je.“ Znovu zavrtěla hlavou. „Alice…“ zašeptala jsem. Posadila se na zem a zády se opřela o postel, čelem k oknu, kde se mi skýtal úžasný pohled na stromy v nedalekém lese.

„Eve, promiň, ale mám takové tušení, že se ještě něco stane.“ Přisedla si vedle a vzala mou zdravou ruku do svých studených dlaní.

„Viděla jsi něco?“ vyzvídala jsem.

„Ne, zatím ještě ne, ale měli bychom se připravit na tu návštěvu. Bude to trošku napjaté.“ Její hlas se mi zdál lehce přiškrcený.

„Proč se nemůžu vrátit domů? Proč to nemůže být zase všechno jako dřív?“ Začaly mne pálit oči, ale brečet jsem opravdu právě teď nechtěla. Poslední dobou jsem byla hodně citlivá. Hormony si se mnou dost pohrávaly.

„Vrátit by ses mohla… Máš tam ještě sestru a svoji neteř, a taky babičku.“ Z těch slov mi bylo ještě hůř než před tím.

„To nejde, Alice, opravdu to nejde. Ne potom, co se stalo. Konečně vím, jak a proč se to stalo. A bylo by mi ještě hůř, kdybych se vrátila. Nemohla bych s nimi být. Vláčel by se mnou neuvěřitelný pocit viny.“ Sklopila jsem hlavu a polykala vzlyky, které se mi draly přes rty.

„Řekneš mi jednou, co se stalo?“ Zvedla můj obličej k tomu svému. Její ukazováček mne studil na bradě.

„Možná,“ připustila jsem a otřela jedinou slzu, která mi stekla po tváři k čelisti.

„Dobře, ale teď se vážně musíme obléct. Tvoje kamarádka musí být uchvácena.“ Po očku na mne mrkla.

„Lucka? Ale co ta tady bude dělat?“ Dokonale mne zaskočila, a potěšila zároveň, hned dvojím způsobem.

„Je jedna polovina návštěvy. Už jsem volala Angele, aby ji sem pustila, že ji Jasper doveze. Musí se dozvědět pár důležitých věcí, o které nesmí být ochuzena.“ Pomalu mi to všechno začalo zapadat do sebe jako kousky skládačky.

„Proč jí, ale budete vy vysvětlovat otisk?“ Alice se zářivě usmála.

„Ty jsi moje bystrá sestřička. Proč? Protože je to člověk, který stojí mezi dvěma tábory, sice se do ní otiskl vlkodlak, ale je úplně nová, tak si zaslouží vědět i o nás. Podle smlouvy nesmíme my na území rezervace, naopak to tak není. Sice bude trvat, než ten puch z domu dostaneme, ale za to to stojí. Víš, jak Carlisle rád vysvětluje.“ Poočku na mě mrkla a opět mě postavila na nohy a dala do ruky džíny, modré tričko a teplou mikinu.

„Jé…“

„Tvá neoblíbenější barva. Já vím.“ Usmála jsem se na ni a jala se oblékat s trochou pomocné ruky mé nevlastní sestřičky.

Ještě mi udělala černé linky, kterým jsem se bránila, protože malování jsem neměla zrovna v oblibě, protože jsem se cítila dobře tak, jak jsem vypadala normálně. Měla jsem ráda přirozenou krásu a ne zmalovaný obličej, o kterém jsem netušila, jak vypadá ve skutečnosti. Jenže, kdo by se ubránil Alici? Ani já, i kdybych byla novorozený upír. Což se stejně nikdy nestane.

Nakonec jsem musela kývnout i na lehké stíny a řasenku, ale když mi chtěla na pusu napatlat rtěnku nebo snad lesk na rty, rázně jsem ji zarazila, že ať na to zapomene. Jenže po zhlédnutí se v zrcadle jsem musela uznat, že jí to šlo od ruky a mně to moc slušelo. Jen těmi pár tahy líčidel zvýraznila moje modré oči, které díky řasence byly o něco větší. Názorně si přede mnou otřela ruce na znamení, že je hotová. Do ucha mi pošeptala tak tiše, že jen stěží jsem rozuměla jejím slovům, že je načase to na někom ozkoušet, jak se jí to povedlo.

„Edwarde?“ Jakmile zavolala jeho jméno, trhla jsem s sebou. Až teprve teď jsem si na něj vzpomněla. Měla jsem za to, že spí. Tedy možná, ale pokud jej volala, tak zřejmě asi nespal. Co když poslouchal?

„Ano, Alice?“ Divila jsem se, proč nepoužívá pouhou myšlenku.

„Donesl bys mi prosím z mého pokoje mmm…“ na chvíli se zamyslela, co po něm bude chtít, to asi nebylo domyšlené do konce, „můj řetízek na krk? Ten s tím přívěskem? Ráda bych ho měla na sobě, až se vrátí Jasper.“

„Hm…“ zamručel. Ani jsem neměla šanci slyšet, jak došel do jejího pokoje, jak vyhrabal ze šperkovnice přívěšek, a jak došel až k nám. Stanul vedle nás tiše jako duch, až mi z toho srdce poskočilo.

„Díky, bráško,“ laškovně se na něj usmála a už si přívěšek zkoušela, jak jí půjde k šatům a jen tak mimoděk pronesla, aniž by se na nás otočila: „Mohl bys odvést Eve dolů? Ještě se upravím.“ Dál nic neřekla a sama si sedla před zrcadlo. Na mé místo, ze kterého jsem prudce vstala, když se do pokoje vplížil Edward, jež něco zase zamručel, ani se na mne nepodíval a vyrazil ke dveřím.

„Jdeš?“ zabrblal si pod nosem.

„Jasně,“ odpověděla jsem a vydala se za ním. Šel po schodech docela pomalu. Hodně jsem se držela, abych se nezačala smát, protože vidět Edwarda v ponožkách, to byl vážně pohled pro bohy, k tomu plandavé tepláky a hodně volné tričko. Tahle kombinace mě dostávala do kolen. Divila jsem se, že ho Alice nevystřelila na Mars, že si vůbec dovolil na sebe vzít tohle.

„Zkusila to,“ připustil, „ale moje oblíbené oblečení nevezme jako rukojmí.“ To už jsem nevydržela a vyprskla smíchy. Přes pusu si dala ruku, abych to utlumila, jenže to nešlo. Smála jsem se jako smyslů zabavená a samozřejmě jsem zakopla a vlastní nohu. Díky Bohu, že měl Edward tak pohotové reflexy. Bleskově se otočil a já mu padla do náruče. V té chvíli by se hodilo, alespoň pro holku, začít ječet, jako když mě na nože berou, jenže já se začala smát ještě víc. Prostě jako byste z blázince pustili toho nejnebezpečnějšího blázna.

„V pohodě?“ Dostal ze sebe a hleděl na mě pln obav. Jen jsem nepatrně přikývla. Smát jsem se prostě nepřestala. Takže v jeho náruči jsem zůstala až do přízemí, kde stál Emmett, který ještě před vteřinou seděl u televize, v níž běžel nějaký zápas.

„Vám to ale sluší, dokonalý páreček,“ zařval Emmett a začal se smát taky.

„Sklapni,“ usadil ho Edward a mě postavil na zem. V silonkách to klouzalo, nedivila jsem se, že to moje nohy na schodech neustály. Už jsem si připadala nešikovná jako Bella.

Na tu myšlenku Edward hluboce zavrčel, provrtal mne pohledem a upíří rychlostí zmizel nahoře.

„Co je mu?“ zeptal se mě uklidněný Emmett.

„Omylem jsem se přirovnala k B.“ Nato jsem pokrčila rameny. Emm vědoucně přikývnul a šel si opět sednout k televizi.

„Přidáš se? Užívám si zápasu, dokud nedorazí náš zablešenec. Pak to tu bude jako v sauně. To bude zase večer. To to nemohli nechat na zítřek? Vždyť ta holka přijela teprve včera, nestačila se tu ani rozkoukat a už jí budou do hlavy valit klíny.“ Přepnul kanál na zápas amerického fotbalu neboli ragby. Tedy pokud jsem byla dobře informována.

Posadila jsem se vedle Emmetta a prohlížela si téměř neporušenou sádru, která ten vodní kousek přežila. Taky na ni kouknul a jen protočil oči.

„Ty jsi vážně vlezla do toho potoka?“ Stočila jsem k němu svůj překvapený pohled.

„Jak to víš?“

„Vsadil jsem se s Jasperem, že tam vlezeš, on že ne.“

„Neodpověděl jsi na moji otázku.“

„Alice říkala něco ve smyslu, že tě potáhne na hranici, aby ti všechno řekl. Samozřejmě, že ona věděla, jak to dopadne, tak se zdržela. Jako pokaždé. To je nevýhoda jejího daru. A já to vyhrál. Jazz zase utřel nos, až přiveze tu holku…“

„Lucku,“ opravila jsem ho podrážděně. Nelíbilo se mi, že jí říká takto.

„… Lucku,“ stisknul rty k sobě, „tak mi hezky vycáluje 50 babek. Měl jsem se vsadit o víc,“ trochu nahnul hlavu a kouknul do stropu, jakoby přemýšlel.

„A kdy ji…“

„Už je tady, jdu ho zkásnout,“ tlesknul a promnul si dlaně. Vyskočil z gauče a vyběhnul do předsíně. Já se jen pomalu zvedala, trochu mě bolelo tělo. Hlavou mi prolétla myšlenka, jestli jsem se nemohla vysílit tím, že jsem Edwarda uspala. Byla to však jenom moje fantazie, takže jsem ji rychle zametla pod pomyslný koberec a šla přivítat Lucku.

Neviděly jsme se jen pár hodin, ale o to tato schůzka byla nepříjemná. Netušila jsem, jak to přijme. Bude dozajista ráda, tedy možná, že se do ní Jacob otisknul. Jenže jak přijme to ostatní? Vezme to v pohodě, že kniha, do které se zamiloval celý svět, je hodně založená na pravdě? Bude zklamaná, že vše není podle knihy? Nebo se se mnou už nebude chtít nikdy bavit a nepřijme to? I taková možnost tu byla.

Šourala jsem se po domě ke vchodu, kde jsem nazula balerínky, které tam byly připraveny. Tentokrát jsem byla vděčná za to, že mám kalhoty. Venku mrholilo, ale stejně mi naskočila husí kůže, i když jsem měla teplou mikinu. Sádru jsem si strčila blíž k tělu, aby se zase nedostala do kontaktu s vodou. Té si dneska užila až dost. Vyšla jsem před hlavní dveře a hleděla na přijíždějící černou Alfu Romeo, která zřejmě patřila Carlisleovi.

„Kde je Carlisle?“ zeptala jsem se Emmetta k němuž jsem došla.

„Je v pracovně. Vrátil se dřív než ty s Edwardem. Chystá si pro tu hol…“ škaredě jsem se na něj zamračila, „… pro Lucku proslov na vysvětlenou.“ Bedlivě jsem pozorovala auto, jak pomalu přijíždí na příjezdovou cestu. Moc jsem se na Lucku těšila, tolik jsem jí toho chtěla říct, ale o samotě. Nechtěla jsem, aby u toho byli všichni Cullenovi. Tohle by bylo lepší, kdybych jí tu pravdu sdělila sama. Někde v soukromí. Vím, jak jsem reagovala já. Oni ji neznali tak jako já, i když moje poznání nebylo tak hluboké, ale věděla jsem, že je to skvělá holka, která snese všechno. Jenže tímhle jsem si nebyla jistá.

„Aha,“ vysoukala jsem ze sebe po vnitřním monologu. Když jsem nevěděla jak někomu odpovědět, zvolila jsem univerzální odpovědi: aha a hm.

„Budu zase o něco bohatší,“ radoval se Emmett. Jeho radost jsem sdílela s ním. Byl skvělý, dokonce i jako nevlastní bráška, ale ten vlastní mi moc chyběl. Zaplašila jsem smutek dozadu a vytáhla do popředí nadšení, které jsem přesměrovala do mávání, protože za tmavým sklem jsem spatřila, že mi někdo mávání opětoval. Seběhla jsem schody, abych na Lucku mohla počkat na štěrku. Mrholení mi chladilo rozehřátou tvář od smíchu a snažilo se smýt i moji zatvrdlou grimasu v oblasti očí.

Jakmile auto zastavilo, okamžitě jsem běžela otevřít dveře spolujezdce, odkud se na mě usmívala Lucka. Moc jí to slušelo. Vlasy měla stažené do culíku a dva zvlněné prameny jí rámovaly obličej. Stejně jako já použila tužku na oči a řasenku s trochou stínů a růž na tváře, i když nepotřebovala zvýrazňovat dokonalé lícní kosti, které se mohly srovnávat s upířími. Samozřejmě v lidském měřítku.

„Evi!“ zavolala vesele a hned se vysoukala z auta. Díky sukni musela pomalu, protože by jinak mohla podráždit Emmettovo zvědavé oko. Divila jsem se, že jí není zima, ale z auta se na mě vyvalil proud teplého vzduchu. Moje lehce mateřské pudy ji chtěli plísnit za to, že se pořádně neoblékla, když je taková zima, ale naštěstí měla teplý kabát, který jí sahal až pod krátkou sukni. Trochu jsem protočila oči, ale dala za něj alespoň jeden bod. Tentokrát mi však byla zima. Odmalička jsem teplejší než ostatní, kteří se klepou zimou. Ruce mi hřejí až neuvěřitelným způsobem, takže jsem se stávala takovými přenosnými kamínky. Tím jsem se spíš mohla přirovnat k vlkodlakům a ani jsem nebyla tak bledá, jako Bella nebo Cullenovi. Zas tak opálená jako Quilleti jsem nebyla, ale dnes jsem se klepala jako osika.

„Lucko,“ jemně jsem ji objala a tiše pošeptala do ucha: „Musíme si promluvit sami. Všechno ti vysvětlím, takže se ničeho neděs,“ odtáhla jsem se od ní a ona na srozuměnou kývla. Táhla jsem ji pomalu za sebou, když si nás všiml Jasper.

„Eve?“ otočila jsem se k němu a sladce se usmála.

„Řekni Alici, že je mi to moc líto, a že mě mrzí, že Carlislea o to oberu, ale tohle je na mě.“ Nesnažil se nás zadržet, jen přikývnul a stáhnul breptajícího Emmetta do domu, který se hlasitě hlásil o svou výhru.

Z kapsy u kalhot jsem vytáhla Alicin mobil, který mi ležel při oblékání na očích, a já ho jen opatrně sbalila při odchodu, stejně o tom moje nevlastní sestřička věděla. Začala jsem projíždět seznam kontaktů a hledala jedno číslo. Málem jsem vzdávala naděje, když nebylo k nalezení. Lucka mi nakukovala přes rameno a upozornila mě, že jsem ho přejela.

„Díky,“ jen se na mě usmála a já zmáčknula zelené tlačítko. Hned to začalo vyzvánět. Po chvíli se na druhé straně ozval nevrlý hlas.

„Co je?“

„Ahoj, Jacobe, tady Eve. Kde jsi?“

„Na cestě k vile,“ zavrčel.

„Tak mi řekni, kde jsi. My už ti s Luckou jdeme naproti.“ Lucka se usmívala od ucha k uchu a její tváře začaly nabírat sytější odstín, než jaký tam měla. Dokonce i Jacob se trochu uklidnil.

„Asi dva kilometry od příjezdové cesty, vyzvednu vás u ní, abyste nemokly.“ Jeho hlas zněl najednou tak něžně a rozjařeně.

„Dobře, tak za chvíli.“

„Ahoj,“ a položil to. Lucka se usmála a přidala do kroku. Moc dobře jsem věděla proč, těšila se na Jacoba a bylo jí jedno, co mám na srdci. Jaké tíživé tajemství se jí hodlám předat, ale nebylo zbytí.

V klidu jsme došly až na konec příjezdové cesty ke Cullenovic vile. Byl to kus cesty, ale ne tak dlouhý jako od autobusu ke škole. Stýskalo se mi po mém starém životě, který se už nevrátí.  Štvalo mě, že jsem tak sentimentální, tak jsem to ze sebe rychle sklepala a vrátila se do přítomnosti.

O chvíli později před námi zastavil starý Ford, nedokázala jsem poznat druh a rok, ale vypadal hodně oprýskaný, takže si Steph Rabita vymyslela. Nepatrně jsem se pousmála a otočila se k Lucce.

„Dopředu, nebo dozadu?“

„Dopředu,“ vyhrkla a zase zrudla.

„Kdepak, to by ses dívala pořád na něj a já ti chci říct něco fakt důležitýho, takže dozadu.“ Našpulila rty a zamračila se. Jenže čemu bych se měla divit? Kdybych byla takhle zamilovaná, asi bych jednala stejně.

Jacob vystoupil a hned jak Lucku spatřil, se mu po tváři roztáhl blažený úsměv, na to moje kamarádka zrudla. Sklopila oči k nohám a opět si zkoumala špičky černých balerínek, ve kterých měla nohy oblečené v silonkách. Mladý vlkodlak obešel auto, aby jí mohl otevřít zadní dveře, na to jsem vzdychla. Vždy jsem si připadala hloupě, když jsem se objevila v přítomnosti zamilovaného páru. Nakonec jsem stejně musela do Jacoba silně rýpnout, aby se trochu z těch snů probral a dovolil Lucce nastoupit. Vztekle jsem na něj sykla, aby se vrátil na místo řidiče. Já sama si sedla na místo spolujezdce.

Jen co kleply dveře, rozezvonil se mi mobil. Na displeji bylo Edwardovo jméno. Jacob mi věnoval zamračený výraz. „Musím to zvednout,“ zašeptala jsem a přiložila si mobil k uchu.

„Ano?“

„Kde jste?! Alice vás nevidí!“ Byl naštvaný.

„Edwarde, prosím. Tohle nech na mě a neboj se, že by se jí něco stalo. Dám na Jacoba pozor,“ na kterého jsem mrkla a on mi věnoval pouze úšklebek, „aby nic neprovedl. To ti slibuju. Nemáš se čeho bát.“

„Tady nejde o tu holku! Jde o tebe. Dvakrát byl ve tvé přítomnosti a pokaždé jsi přišla se zraněním!“

„Já to zvládnu, Edwarde. Do hodiny jsem zpět, ahoj.“ Bez dalšího řečnění jsem mu to položila. Zhluboka jsem vydechla a schovala Alicin telefon do kapsy u džínů.

„Příště té pijavici zakroutím krkem,“ zavrčel Jacob. „Já nemůžu za to, že jsi nešikovná!“ Jakmile otočil hlavu na Lucku, pohled mu zase zněžněl.

„Vždyť to vím, tak se nevztekej a prosím vyvaruj se toho označení. Taky ti před ním neříkám zablešenec, nebo psisko,“ kárala jsem ho.

„Hele, o čem to tu mluvíte?“ Málem bych na Lucku zapomněla. Otočila jsem se k ní. Měla vykulené oči a naprosto nic nechápala.

„To ti vysvětlím vzápětí, až Jacob nastartuje tenhle vrak a odjede, než se sem přiřítí můj nevlastní bratříček i s mou nevlastní sestřičkou v patách.“ Lucka zakroutila hlavou.

Jacob nastartoval a vyjel. Dojeli jsme k místu na území Quilletů. Zastavil v ohbí silnice, odkud byl výhled na skálu, podobné té, odkud v New Moon skákal Sam a jeho věrní a dokonce i Bella, když se chtěla zabít. Jak patetické.

Jacob vypnul motor a vyčkával. Samozřejmě to nechal na mě. Zabrblal něco v tom smyslu, že není na vysvětlování. Tak jsem se toho ujala já, i když mi to dělalo radost, zároveň jsem se bála Lucčiny reakce. Vše jsem jí vyložila, samozřejmě v češtině. Jak to všechno je, že všechno je skutečné, ne přesně podle knihy, ale základní linie je stejná, až na pár podrobností ohledně povah lidí a že příběh není až tak stejný. Mluvila jsem rychle a snažila se to ze sebe, co nejdříve vychrlit, protože mi na mysl přicházely stále nové a nové podrobnosti a skutečnosti, které jsem jí chtěla osvětlit a zdůraznit. Po dvaceti minutách začal Jacob lelkovat z okna, protože jsem přešla na jemu známé části. Jediné, co jsem zamlčela, byly ty drobné incidenty s Edwardem a návštěva Eleazara a Tanyi, protože to bych se také musela přiznat k tomu pitomému daru, který jsem ani nechtěla.

Po dalších deseti minutách jsem ztichla a čekala reakci, jež měla následovat. To už dával pozor i Jacob, který začal zase poslouchat, když jsem zmiňovala jeho otisk. Myslela jsem, že se přidá a něco taky řekne, ale stále zarytě mlčel. Občas během hovoru jsem sem tam něco řekla anglicky, aby se Jacob chytil.

„Lucko?“ zeptala jsem se trošku rozklepaným hlasem. Celou dobu mě jenom poslouchala a nepřerušovala. Jenže teď seděla a dívala se na nás divným pohledem. Sotva dýchala.

„Hm?“ otočila se ke mně a drtila rty mezi zuby. To už jsem vytušila, že její pohled je podezřívavý a trochu vyděšený.

„Věříš tomu, co ti tady vykládám? Nebo si myslíš, že jsem blázen?“

„Kdepak, spíš si myslím, že já vlezla do blázince a jsem právě na skupinové sezení.“ Sakra, toho jsem se bála. Nechtěla jsem vidět, jaké by to bylo u Cullenů.

„Takže Edward, Edward McCarthy, se kterým jsi před tím mluvila a vezl mě z letiště, je ten Edward Cullen?“ přikývla jsem. „A tenhle kluk,“ ukázala na Jacoba, který hltal její každé slovo, „je skutečný Jacob, Jacob Black? Vlkodlak?“

„Ano?“

„No páni! A já si myslela, že blázním, když jsem tady přes den chodila a zjišťovala, že nějak moc věcí poznávám, a pak ty lidi ve škole! Tohle je vážně skutečný Forks se skutečnými upíry a vlkodlaky?“

„Jasně,“ trochu mě tou přímočarostí zaskočila.

„I s těma zlýma? Jamesem, Victorií a Laurentem?“ Mávala pravým ukazováčkem ze strany na stranu. Trochu mě to vyvedlo z míry, protože jsem si vzpomněla na ten sen s Victorií a trošku se otřásla.

„To naštěstí ne.“ Nato si oddychla.

„Hele, vlastně jsem ve skrytu duše doufala, že je to pravda, protože tu bylo příliš shodných faktorů, co mě navnadily.“ Nefalšovaně jsem si oddychla, přivřela blaženě oči a lehce si skousnula spodní ret.

„A já si myslela, že budeš vyvádět a posílat mě do blázince.“

„Toho se neboj. Znám tě, sice ne tolik jak bych chtěla, ale ještě jsi mi nelhala, tak proč bys začínala teď?“ Z toho mě bodlo u srdce. Nelhala jsem jí, ale v tomhle příběhu zamlčela pár důležitých informací, ale to bylo jenom pro její dobro. Už tak jsem ji vystavila nebezpečí.

„To máš pravdu.“ Ne schválně jsem uhnula očima. Ale naštěstí si toho nevšimla, protože se začala věnovat Jacobovi.

„Vážně ses otiskl? A jaké to bylo?“ Trochu při tom zčervenala.

„Nevím jak to popsat, ale prostě jako by mě někdo odstřihnul. Odstřihnul od skutečného světa.“

„To ale není dobře,“ zachmuřila se Lucka.

„Ne, tak doslova. Spíš mě to odstřihlo od všeho ostatního, nepokládám to už tak důležité. Je to jako bych se vznášel nad zemí, ale zároveň byl k ní pečlivě ukotven. Jako by sis mě k sobě připoutala neskutečným množstvím silných lan, které mi však dovolují létat.“ Cítila jsem to jiskření, které rozvibrovalo vzduch v autě. Najednou jsem tu byla nadpočet.

„Asi bych měla jít. Teď je to na vás. Ty už, Lucí, všechno víš, takže jistě chápeš, že to nemůžeš nikomu říct.“ Otevřela jsem dveře, ale Jacob mě zadržel.

„Přeci nechceš vystoupit tady?“

„Evi, zůstaň, Jacob tě určitě odveze zpátky k vile, že?“ Mile se na něj usmála a Jacob stisknul rty, ale oči mu jen zářily.

„Jasně.“

„Tak já si, alespoň přesednu.“

„Kdepak,“ zarazila mě Lucka. „Zůstaň tam, kde jsi. Tu chvíli to vydržíme.“ Opět na něho mrkla. Fakt mi mezi nimi nebylo dobře. Příliš mi to připomínalo minulost, která nebyla tak vzdálená, ale přesto mě ničila pokaždé, když jsem si na ni vzpomněla. Bodala u srdce jako žhavá dýka. Stejně jako při vzpomínce na rodiče, na rodinu. Bylo tak báječné tu sedět a přemítat v myšlenkách, aniž by se vám v nich někdo hrabal.

„Jacobe?“ začala jsem pomalu.

„Ano?“ Nastartoval auto a vyjel opět na silnici.

„Mluvil jsi s Bellou? Byl jsi u ní?“ Nepatrně se pousmál.

„Tak mluvil?“ Podpořila mne Lucka.

„Klid, holky, mluvil. U nás v rezervaci. Vzala to v pohodě, jen první okamžik ji zaskočil, ale prý to tušila. Stejně by to jednou přišlo.“

„To asi jo,“ souhlasily jsme s Luckou. Jacob zavrtěl hlavou s úsměvem na tváři a díval se dopředu.

Chtěla jsem si přelézt za Luckou, abychom si mohly lépe povídat, ale alfa vlkodlačí smečky mě zarazil, že nechce potom poslouchat to vrčení a nadávání od Edwarda. To mu stačilo z minula. A taky, že na sebe musí dávat pozor, když se konečně otiskl, nechtěl Lucku zklamat, zmiňovaná se opět začervenala a sklopila oči a něco zamumlala. Byla jsem za ni ráda. Vidět ji takhle, mě velmi těšilo.

Přijížděli jsme na hlavní silnici, která se táhla daleko před námi. Jako vyříznuté koryto v horách, jenže tady skálu nahrazoval les, který se kolem nás zelenal jako plíce planety. Užívala jsem si toho pohledu a sledovala, jak stromy ubíhají a občas se zapojila do konverzace, kterou vedl Jacob s Luckou. Zjišťoval různé podrobnosti o jejím životě, některé věci jsem netušila, tak jsem jenom poslouchala. Nakonec byl Jacob tak zabraný, že nezajel k vile, ale zastavil až v rezervaci před jeho domem. Nato se na mě tajemně podíval. Chtěla jsem se ho už zeptat, co se děje, když mi znovu zazvonil telefon. Jacob zabrblal, že to je zase ta pijavice, a ať to raději zvednu, protože ho nechtěl mít nakvartýrovanýho až v pokoji. Vystoupil společně s Luckou a já zvedla telefon.

„Prosím?“ Hlas se mi při tom chvěl jako osika.

„Prosím? Ty říkáš prosím? Kde jsi?“ Edward hulákal do telefonu jak smyslů zbavený. Trochu mi to začínalo vadit. Vyváděl, jako bych byla jeho holka a on šíleně žárlil.

„Je to důležité?“ začala jsem pomalu.

„Ano je! Před více jak dvěma hodinami jsi utekla s tou svou kamarádkou a tím psiskem, a Alice nemá možnost tě vidět. Jestli s něčím zase přijdeš, tak ho přetrhnu jak hada a je mi jedno, že se otisknul do tvé kamarádky!“ Zatnula jsem zuby, abych nic neřekla a protočila jenom oči.

„Já… já jsem už na cestě. Za chvíli jsem tam.“

„Víš, co? Neobtěžuj se! Jen si zůstaň tam, kde jsi!“ a položil mi to. Tiše jsem vzdechla. Zase telefon schovala a vylezla ven. Skrčila jsem hlavu mezi ramena a vyhýbala se kalužinám, když jsem mířila k Jacobovu domu. Zastavila jsem se na verandě a než jsem stačila zaklepat, už mi otevíral Billy.

„Ahoj, Eve.“ Natáhnul ke mně ruku. Vřele jsem si s ním potřásla.

„Jak se máte, Billy?“

„Skvěle a ty?“

„Taky dobře,“ přisvědčila jsem a Billy mě postrčil do domu a zavřel za mnou.

„Tvoje kamarádka měla daleko vyděšenější pohled, než ty posledně.“

„To-o… j-j-o-o,“ vykoktala jsem. Než mi došlo, o čem mluvil.

„Knížku nemůžete brát zas tak do detailu.“ Na to jsem jenom přikývla a vešla společně s Billym do kuchyně, kde u stolu seděl Jacob s Luckou, a povídali si. Všimla jsem si, že ji Jacob lehce přejíždí prsty po ruce. Když si mě všimla, stáhla ruku zpět.

„Nenechte se rušit,“ zašeptala jsem s úsměvem.

„To oni nenechají,“ přisvědčila snědá dívka, která vyšla z vedlejší místnosti.

„Ahoj, já jsem Rachel. Jacobova velká sestřička.“ Na to Jacob zavrčel. „Jen se nerozčiluj. Pořád jsem starší než ty!“

„Jenže já větší,“ oponoval jí bratr.

„To je mi jedno. Věk se počítá. Mám víc zkušeností,“ odsekla. „Dáš si něco k pití? Čaj? Kafe? Nebo jenom limonádu?“

„Stačí čaj, děkuju.“

„Skvěle. Posaď se táhle na tu starou sedačku, je u topení, bude ti teplo.“ Jen jsem přikývla a šla si sednout. Vedle sebe jsem viděla nějaký šedý kožíšek, který jsem pohladila, a ono to zvedlo hlavu. Kočičí hlavu.

„Jej.“ Stáhla jsem ruku zpět. Rachel se otočila s konvicí v ruce.

„To nic, to je Jinks. Můj kocour…“

„… který poletí brzo z baráku,“ vykřiknul nevrle Jacob.

„Tak na to zapomeň! Bude tu se mnou. Víš, co to je, pořád po tobě čistit ty chlupy? Ty jeho se dají snadno uklidit, za to ty tvoje hřebíky se nedaj ani vysát, tak sklapni!“ Jacob zase zavrčel.

„Nechte toho, chovejte se slušně, když tu máte návštěvu,“ okřiknul je Billy, jež zůstal stát ve dveřích. Obě jeho děti se kajícně omluvily.

„Kdy přijde máma?“ Vzhlédnul Jacob k otci.

„Zašla za Sue, ale měla by se vrátit kolem osmé.“ Střelila jsem pohledem po Jacobovi.

„Neptej se,“ dodal na vysvětlení. Koukala jsem na něj jak tele a Lucka taky.

„Budeš mít skvělou tchýni, Lucy. Lepší by sis nemohla přát.“ Na to Lucka polknula. „Neboj, bude vás od sebe odhánět až do svatby.“

„Ježiš, Rachel, můžeš ji přestat děsit.“ Na to se zašklebila.

„A co mám dělat? Otisk je otisk. Stejně svatbě neujdete.“ Přímo se bráchovi vysmívala.

Už jsem na to chtěla taky něco říct, ale v kapse mi opět zazvonil telefon. Rachel ke mně vzhlédla, ostatně jako všechno osazenstvo.

„Už na tebe zase bude řvát, být tebou, tak si to nenechám líbit,“ pronesl s náznakem ironie Jacob a Rachel přikývla.

„Bydlím u nich. Jsem jim za tolik vděčná…“

„Ale to ho neopravňuje, aby na tebe tak řval.“ Zatnula jsem zuby a odešla zvednout telefon na verandu. Na displeji bylo opět Edwardovo jméno.

„Edwarde, jestli tě to baví na mě pořád takhle řvát, tak ti říkám, že mě už ne.“ Cítila jsem se tak plná síly. Sice to nebylo správné, ale nerada na sebe nechávám řvát, Jacob ve mně probudil bojovnost.

„Eve, to jsem já Alice. Prosím, nezlob se na Edwarda.“ Hlas jí zněl tak měkce a kajícně.

„Alice? Aha, promiň. Nechtěla jsem zvýšit hlas.“

„To je v pořádku, kde jsi? Abych tě mohla vyzvednout.“ Kousla jsem se do rtu.

„Sem stejně nemůžeš.“

„Chápu, takže kde tě mám vyzvednout?“ chvíli bylo ticho.

„Na hranici,“ zašeptal mi do druhého ucha Jacob, až jsem z toho poskočila. Smířlivě se na mě podíval. Přikývla jsem.

„Dobře, slyšela jsem. Za deset minut jsem tam. Počkám, jak dlouho chceš, za Edwarda se moc omlouvám. Ahoj,“ a zavěsila. Opět jsem telefon schovala do kapsy.

„Díky, Jacobe.“ Položil mi ruku na rameno.

„Nemáš zač. To je maličkost, jsem ti moc vděčný, že jsi to Lucce vysvětlila ty. Nemám příliš v oblibě Culleny, ale o nenávisti to není. Prostě naše druhy se moc nemusí, ale Alici já uznávám. Nesnaží se mezi nás házet další kameny, jako její bratr.“

„Alice je skvělá,“ přisvědčila jsem.

„Vidím, že se docela držíš. Jsi silná jako Bella. Možná ještě víc, znám ji. Chodili jsme spolu. Vydržela by to taky, ale už by neměla sílu dál bojovat. Jste každá jiná, ale v něčem stejné. Tebe obdivuji, že dokážeš snášet tu pijavici, a u ní, že s ním dokázala chodit, jako podle té knížky, ale ta nic neřeší. To je jen kniha. Kniha o nás samých, tak jak by si to lidi představovali. Tohle je však skutečnost.“ Povzbudivě se mi podíval do očí.

„Nejsem zas tak silná, jak říkáš. Ani netušíš, jak to všechno bolí. Kdybych to mohla změnit, dala bych za to cokoliv, abych byla zase doma a s rodinou. Tolik se mi stýská. A nemysli si, že s tím upírem nemám rozepře, ale dokážu ho usadit, tak že si dá na pár hodin pokoj.“

„To doufám, protože už si zaslouží usadit. Moc si vyskakuje. Pijavice jedna.“ Jeho veselý tón mě pobavil a trochu jsem se pousmála. „Tak vidíš, že to jde, a když tě bude štvát, tak tady máš dveře otevřené. Jaký je rozdíl mezi upíry a vlkodlaky? Sice vypadáme jako lidé, ale vnitřně jsme monstra.“

„Nejste,“ protestovala jsem.

„Jsme, ale je to potom na nás, jak to využijeme, nebo v horším případě zneužijeme.“

„Jacobe?“

„Hm?“

„Povíš mi, co jste udělali s Darrenem? Vím, že je to tabu, ale chci jen vědět, jestli je v pořádku. Tíží mě to, jako by to byla moje vina. I jeho bratr mě z toho obvinil, že jsem mu zničila život.“

„Riley?“ zlostně zavrčel. „Z něho si nic nedělej. Dělá zlýho, ale stejně mu je to jedno. Řeknu ti jediné. Darren potřebuje čas. Nebylo to příjemné setkání, ale varovali jsme ho. Nějakou dobu bude mimo město. Podle toho, co říkal jeho bratr.“ Souhlasně jsem přikývla. „Takže připravena na cestu?“

„Rachel mi vaří čaj,“ zašeptala jsem smutně.

„Pokud vím, tak Alice počká, nebude jí to vadit.“

V domě jsem vypila velmi dobrý zelený čaj, který mám v oblibě a ještě nějakou dobu si povídala s Blackovými a Luckou, která byla jak u vytržení. Vidět ji, jak jí září oči, když pozoruje Jacoba, mě naplňovalo takovým klidem a radostí, že jsem jí nemohla přát nic jiného. Byla jsem ráda, za její štěstí, každý si ho zaslouží. Ona hlavně. Už před příjezdem sem měla Jacoba v oblibě, ale kdo by čekal, že to dopadne takhle? To jen Boží prozřetelnost, která si to však nechává pro sebe.

Čas utíkal hodně rychle a bylo načase jít, i Lucka se přihlásila, že jí Angela psala, tak by bylo nejlepší, kdybychom vyrazily, že nás čekají obě dvě. Nastoupily jsme do auta a Jacob nás vezl. Po cestě zastavil na hranicích, kde stála černá Alfa Romeo, u níž čekala Alice. Stále skvostně oblečená a upravená. Ani nenakrčila nos, když Jacob vystoupil. Nic neřekla, prostě tam stála a usmívala se. Dokonce mu poděkovala, že mě vzal k sobě a popřála jemu a Lucce hodně štěstí. Nakonec jsem se s kamarádkou rozloučila a sledovala, jak ji její vyvolený veze k Angele.

Když jsem nastoupila do auta k Alici, bylo nepříjemné ticho. Možná jsem měla začít něco říkat, nebo podobné věci, ale mluvit se mi nechtělo. Konverzaci obstarala Alice, která mi vysvětlila, že měla vidění o tom, že odcházím s Luckou, pak se to ztratilo a věděla, že budu s Jacobem. Vůbec mi to nevyčítala. Spíš byla ráda, že jsem převzala iniciativu já. Všichni to věděli, jak to dopadne, až na Edwarda. Toho držela v šachu, aby mi v tom nemohl zabránit. Carlisle to vzal snadno, že jsem se rozhodla správně. Rose mě podpořila, trochu chtěla Edwardovi něco vrátit a Emmett si nemohl odpustit takový podraz. Jasper dělal, že o ničem neví a sehrál svoji úlohu. Jen Esmé se to moc nezamlouvalo, nechtěla, abychom takhle proti sobě kuli pikle, jenže byla přehlasovaná. Tak všichni mysleli na něco jiného, ale samozřejmě to Emm nevydržel a začal o tom přemýšlet. Alice nadšeně vykládala, že takhle ho neviděla vyvádět dlouho, ani když se dozvěděl o mé zlomené ruce. Víc ho naštvalo, že to před ním všichni tajili.

„Chová se, jako bych s ním chodila,“ zašeptala jsem, ale dívala se z okna. Nato se Alice zasmála. Ty tisíce zvonečků, které představovaly smích, byl balzám na duši.

„To máš pravdu, ale ty jeho majetek nejsi. Má prostě strach, že po Belle si už žádnou nenajde.“

„To jako já?“ vyvalila jsem na ni oči.

„Hm…“

„To ať se na mě nezlobí, ale za prvý: je to můj nevlastní brácha…“

„Což se nepočítá.“

„Za druhý: je upír.“

„Což není překážkou.“

„A za třetí: slíbila jsem si, že žádnýho chlapa už vidět nechci. To posledně mi stačilo. Jednou a dost. Víc se trápit nechci.“ Poslední slova jsem nechala vyšumět. Moc bolela. I jen vzpomínka na ty měsíce od začátku prázdnin před čtvrťákem, které se mi zdály tak krásné, ale tak rychle skončily.

„Jednou s někým začneš chodit, tak jako tak. Vím, že to bolí, ale o tom život je. Musíš se přes to prostě přenést.“

„To se snadno řekne, ale hůř udělá.“

„Já vím, ale je to tak. Co Darren?“

„Toho mi ani nepřipomínej. Taky prý potřebuje čas. Alespoň mi to tak Jacob řekl a nějak nemám náladu na to, abych to řešila. To už jsem slyšela jednou, že někdo potřebuje čas a nakonec jsem zůstala sama s nezodpovězenými otázkami a bolestí ne jen na duši.“ Alice už mlčela.

Když jsme dojely do vily, nikdo nic neříkal, na nic neptal. Tak jsem rychle zhltla večeři od Esmé a šla se rychle umýt, protože na mě padala neuvěřitelnou rychlostí únava. Edward nikde, takže prozatím konflikt zažehnán. A opět jsem se ponořila do bezesného spánku.

SHRNUTÍ


Ukázka z 14. kapitoly:

„A… a Edward?“ pokradmu jsem se na Esmé podívala.

„Je ve svém pokoji. Od noci z něho nevyšel,“ řekla posmutněle a vytratila se. Váhavými kroky jsem došla k šatníku a opatrně se oblékla, abych moc nenamáhala ztuhlé svaly. V koupelně mi to šlo už lépe. Trochu se mi to podařilo rozhýbat a moje šikovná zlomenina vůbec nebolela. Opět jsem zvracela. To muselo být z té injekce, nebyla jsem na to zvyklá a znovu zažít, jsem to také nechtěla.

Když jsem se upravila, odhodlala jsem se, abych došla za Edwardem. Stejně bych se tomu rozhovoru nevyhnula. Přede dveřmi jsem se nadechla a zaklepala.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

DjKasicka

9)  DjKasicka (15.03.2011 16:03)


Tak jsem děsně zvědavá, jak to dopadne s Eve a s Edwardem..
A jak jinak než skvělá kapitolka..

Marketa

8)  Marketa (11.02.2011 00:31)

7)  CAlen (09.02.2011 20:11)

Nosska

6)  Nosska (09.02.2011 18:43)

Tááák předem děkuji za PDE (pravidelnou dávku emocí :D)
Ale dneska musim přiznat, že jsem se občas v tom ději pěkně ztrácela a taky u Tvý povídky nikdy neodhadnu, jak to dopadne, ale to je dobře o to víc mě ten příběh baví

Nikol18

5)  Nikol18 (09.02.2011 16:35)

Fanny:
K Belle se zatím vyjadřovat nebudu, trochu informací proč se tak zachovala, se dozvíš až později.
K Darrenovi, má v příběhu důležitou roli, ale nikdy jsem nepomyslela na to, že by s Eve něco měl.
A jestli bude mít něco Eve s Edwardem, to ukáže až čas.

Všem děkuji za komentáře.

Fanny

4)  Fanny (09.02.2011 16:09)

Docela mě překvapila zmínka o tom, že Bella to vzala úplně v klidu... Nečekala bych to.
Jen se mi nelíbí... nebo takhle; nějak jsem s Darrenem počítala a vůbec se mi nelíbí vyplývající skutečnost, že by Eve měla mít něco s Edwardem

Jinak

Michangela

3)  Michangela (09.02.2011 15:17)

Je tam pořád moc záhad. Zdraví, cizí návštěvníci ve snech, její únosci, divné projevy jejího daru...
Moc se mi to líbí!!!

2)  bb (09.02.2011 15:10)

lied

1)  lied (06.02.2011 18:44)

ta Lucka je super že to bere tak v pohodě ale docela se divím Belle no já kdybych věděla že se muže do někoho otisknout tak si s nim ani raději nezačínám takhle zůstala sama no snad jak už jsem jednou zmínila je to nepředvidatelná povídka a ta ukázka ze 14 dílku super ty dva si prostě nedají pokoj

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still