Sekce

Galerie

/gallery/Kate-kate-beckinsale-838696_100_100.jpg

Když se chcete dozvědět pravdu, musíte překousnout hodně. Čehož si je vědoma i Eve, ale pravdu o svém únosu nese velmi těžko. Edwardovi to nezazlívá, ale konečně se rozhodne, že chce domů. Touha po domově je tak velká, že udělá něco, co by od ní nečekal ani Edward. Ten se však nevzdává. Má ji rád a nechce ji nechat odejít. Stane se však něco, co nikdo z nich nečekal.

12. kapitola - Pravda

Jakmile jsme vyskočili z okna, nelenil a hned běžel vpřed. Stromy se mi míhaly před očima jako zrychlený film. Raději jsem je zavřela, protože se mi z toho začínala pomalu točit hlava a můj žaludek hodně protestoval.

Přiložila jsem mu hlavu ke hrudi. Možná to nebyl dobrý nápad, ale nemusela jsem mít otevřené oči a cítila jsem se lépe. Čekala jsem, že uslyším jeho srdce, ale když jsem slyšela pouze vlastní, které bušilo hodně nahlas, opakovala jsem si, že jeho srdce netlouklo více jak století.

Než jsem se nadála, stála jsem na vlastních nohou na kraji potoka. Spíše řeky, protože byla širší, než jsem byla zvyklá. Plná kamenů, které vysoce vyčnívaly nad hladinu. Po pečlivém obhlídnutí okolí jsem předpokládala, že toto je zřejmě hranice mezi územím vlků a upírů.

„Máš pravdu.“ Otočila jsem se čelem k Edwardovi.

„Proč zrovna tady?“

„Kdyby sis chtěla zvolit.“ Nechápavě jsem na něho hleděla.

„Jak zvolit? Co tím myslíš? Já jsem myslela, že si v klidu promluvíme.“

„To ano,“ přisvědčil, „ale vzpomínáš, kvůli čemu jsme se pohádali.“

„Ano, vím. To mi nepřipomínej.“

„Takže dávám ti na výběr. Pokud s námi nechceš zůstat, nemusíš, já tě do ničeho nenutím, chtěl jsem jenom, abys byla v bezpečí. Je jedno proč.“

„Určitě kvůli mé schopnosti,“ šeptala jsem si pod nos. Upíři uši jsou však hodně citlivé.

„Když myslíš, ale nejsem si tím jist. Stále jsme nepřišli na to, proč teď a proč tady, ses objevila. Zkoušel jsem po tom pátrat u tebe doma. To jsem ti chtěl říct včera, než jsme se začali hádat.“ Jeho hlas zněl naštvaně a byl prosycený ironií.

„Aha. Tak si prvně vyříkáme tu hádku, nebo mi řekneš, co jsi u nás objevil?“

„Ta hádka se vyřeší společně s vysvětlením.“ Začínala jsem mít divný pocit, že mi tají něco zásadního.

„Máš pravdu. Je to důležité.“

„Prosím.“ Našpulila jsem rty a složila ruce na hrudi. Pokusila jsem se o to, ale se sádrou to moc dobře nešlo.

„Promiň, ale občas tvoje myšlenky jsou tak hlasité, že přehluší i ty moje.“ Stiskla jsem rty k sobě a zamračila se.

„To nebudeme řešit. Povídej,“ vybídla jsem jej.

„Dobře, ale radím ti, aby ses posadila, protože nevím, jak na to budeš reagovat.“ Přikývla jsem a posadila se na nejbližší plochý kámen. Trochu studil, ale dalo se to vydržet.

„Pokračuj prosím.“

„Když odešla tvoje sestra se svou dcerou…“ Zaskřípala jsem zuby. „Vešel jsem do vašeho domu, do patra, kde jsem ucítil dva pachy, které mezi ty ostatní nepatřily. Pach tvé sestry se tam vznášel, ten jsem poznal, ale ty dva další vůbec.“ Zalapala jsem po dechu a prudce vstala.

„Cože?!“ Zběsile jsem mrkala a trhala hlavou ze strany na stranu.

„Posaď se prosím, objasním to.“ Nakonec mě sám fyzicky usadil zpět na kámen. Hrudník se mi prudce zdvihal a klesal. „Pohybovaly se pouze ve tvém pokoji a na chodbě před pokojem. V přízemí vůbec. Jen v patře na chodbě. Nejvíce jsem je však cítil u tebe v pokoji.“

„Jak se tam ksakru ti dva dostali?“ Hlas mi přecházel do vysokých výšek.

„Oknem. Jejich stopa byla pod oknem o patro níž. Museli vylézt. Spávala jsi s otevřeným oknem?“ Pomalu jsem přikývla. „To měli poměrně snadný přístup. A tak tě museli unést. Sledoval jsem jejich pachovou stopu, ale ta mizela na konci ulice, museli přijet a odjet autem.“

„Tohle je na mě moc. Bláhově jsem si myslela, jen z legrace, že mě unesl nějaký tvor, a že je to všechno náhoda. Hloupé nedorozumění a ty mi tu vykládáš, že mě unesli nějaký lidi? Tak tomuhle nevěřím, to nejde. Nezlob se, ale ne.“ Zatnula jsem ruce v pěst, vstala a otočila se k řece. Přivřela jsem oči, protože jsem cítila, jak se mi do nich derou slzy. „To nemůže být pravda.“ Hlavně mě bolela představa, že tam byla sestra se svou dcerou, mou neteří. Tolik se mi stýskalo, ale ona mě nenáviděla.

„Eve, říkám jen to, co jsem objevil. Třeba to byla opravdu jenom náhoda. Mohl jsem se splést.“ Pokusil se odlehčit situaci.

„Splést? Ty ses asi zbláznil, co by ty únosce přivedlo do toho zapadákova, kde jsem bydlela? Myslíš si snad, že moje matka, zdravotní sestra a můj otec, právník, z téměř neznámé společnosti, by měli společně dost peněz na výkupný?!“ Už jsem na něj ječela, nechtěla jsem, ale jinak to nešlo. Bylo toho na mě moc.

„Uklidni se,“ zavelel stroze. „Dokud se neuklidníš, tak ti víc neřeknu.“

„Jasně, nech si to pro sebe. Mě už to nezajímá. Můj život se mi vymknul z rukou. Nemám pod kontrolou vůbec nic. Možná je dobře, že jsme se pohádali. Alespoň budu mít snadnější odchod. Vrátím se domů! Bude to tak lepší.“ V životě jsem na skoro cizího člověka takhle neječela. Na bráchu jo, ale tohle bylo jiné. „Díky, že jsi mě dovedl sem. Nebudeš za mnou moci jít, protože na druhý straně je rezervace, kam máte omezený přístup!“ Dupla jsem nohou a než stačil zareagovat, vlezla jsem do řeky a snažila se přebrodit na druhou stranu. Ruku v sádře jsem dala nad hlavu, aby nenavlhla.

„Eve! Vrať se! Nemůžeš odejít!“

„To teda můžu! Sám jsi mi to umožnil!“ Daleko jsem se nedostala. Vzápětí mě držel v náručí a nesl zpátky na břeh. Bránila jsem se mu, ale bylo to stejné, jako se Samem. Stačila mi jedna sádra, kterou jsem před vodou ochránila dobře. Zdravotní sestřička odvedla vynikající práci.

„Tady zůstaneš sedět!“ Pohrozil mi Edward prstem, když mě usadil zpět na kámen, kde jsem předtím seděla. „Netušil jsem, že budeš tak pitomá a vážně se budeš chtít přebrodit na druhou stranu. Zřejmě jsem tě podcenil.“

„To teda jo!“ vyprskla jsem vzteky.

„Ježíš, Eve, prosím tě, klid.“ Nervózně se podrbal na bradě, zřejmě uvažoval nad tím, co se mnou. „To si teda piš, protože jsi jedno velký překvapení. Raději půjdeme na bezpečnější místo, tohle už znova nechci opakovat. Udělal jsem hloupost a znovu ji neudělám.“ Popadl mě do náručí a opět utíkal pryč. Zastavil se až hluboko v lese na nějaké louce. Naštěstí nevypadala tak jako jeho a Belly. Postavil mě na zem. Kupodivu mi nebyla zima, i když moje oblečení bylo mokré. Foukal poměrně teplý vítr a nepršelo.

„Sedni si na zem a nehýbej se!“ přikázal a ukázal do trávy.

„No jo.“

„Fajn. Skvěle. Takže co dál?“ Popocházel kolem mne jako lev kleci.

„Trefné.“

„Přestaň mi číst v hlavě, nebo toho budeš litovat,“ pohrozila jsem mu, i když to nebylo myšleno až tak vážně.

„Promiň, ale já to u tebe prostě ovládat nedokážu. Jako by se mi ty tvoje myšlenky vnucovaly do hlavy,“ přiložil si dlaně k čelu a prsty zabořil do vlasů. Nikdy jsem ho takhle neviděla. Byl bezradný. Vypadalo to tak.

„Jo, jsem bezradný, protože nevím, co s tebou mám dělat. Jestli tě nechat jít, nebo na tebe dávat pozor, protože nevím, kdo po tobě jde a jestli skutečně po tobě jdou.“

„Super!“

„Sakra,“ dostal ze sebe. „Tak jsem to říct nechtěl.“

„Nebo spíš chceš, abych už byla pryč,“ dotírala jsem na něj.

„Tak to není!“ vykřikl vztekle. „Nevím co s tebou! Nechci, abys odešla!“ Nezmohla jsem se na nic jiného než na hlasité polknutí a vykulené oči.

„Jasně, proč ne. Jako by to, co se stalo, nestačilo,“ řekla jsem sarkasticky. „Unese mě nevím kdo, možná to byla jenom mýlka, rodiče umřou, bydlím u Cullenů, potkám se tu s kamarádkou, se kterou jsem se nemohla potkat ani u nás a do ní se otiskne Jacob. Jasně, proč ne,“ pokyvovala jsem hlavou jako blázen.

„Cože?!“ Podívala jsem se na Edwarda a na jeho zděšený pohled.

„Jej?“ Teď jsem se opravdu zakopala hodně hluboko.

„Ten zablešený čokl se otiskl do té druhé Češky?“

„Jo?“ zeptala jsem se.

„Opravdu samé skvělé zprávy!“ Vztekle zavrčel, kleknul si přede mne. Vzal mě za ramena a trochu se mnou zatřásl. „Co ještě nevím? Do tebe se taky někdo otiskl, nebo snad Bella skočila pod auto? Co?“ Snažil se mi navrtat do hlavy. Jeho sevření hodně bolelo. Co víc, to když se mi snažil nahlédnout do hlavy, bolelo ještě víc, jako by se mi do mozku zabodávaly rozžhavené jehly.

„Přestaň!“ vykřikla jsem, ale nemínil toho nechat. „To bolí!“ Když ani potom nepřestal, snažila jsem se před svoji mysl postavit zeď. Bolelo to snad ještě víc. Měla jsem pocit, že se mi rozskočí hlava. Úpěnlivě jsem se zaměřila na obranu vlastní mysli, o níž jsem si myslela, že ji nedám už nikdy dohromady. Jako by mi ji někdo drtil na kusy. „Dost!“ zařvala jsem a představila si obrovskou stěnu, která se vyhrnula proti tomu, co moji mysl napadlo.

Během chvíle jsem se cítila lépe. Nátlak pominul. Ani bolest v ramenou jsem necítila. Možná jenom zbytkovou. Ale ten pocit, že jsem zase volná byl naprosto nepopsatelný. Hodně jsem se nutila, abych otevřela oči. Bála jsem se Edwardovi pohlédnout do očí, ale musela jsem to udělat.

Pomaličku jsem je otevřela, do žádných jsem se však nedívala. Nikdo přede mnou neklečel. Rozhlédla jsem se okolo. Nikde nikdo. Že by utekl? Zbýval mi jediný pohled… na zem. Zhluboka jsem se nadechla, než jsem se na ni podívala.

Ležel mi u nohou. Víčka pevně sevřená. Tvář ztuhlou, ale hrudník se mu lehce zvedal. Vypadal, jako by spal. Několikrát jsem zamrkala, abych se o tom přesvědčila, že nesním já. Opravdu spal. Už zase. To bylo už po třetí. Rychle jsem vstala. Popošla jsem o kousek dál a začala zvracet. Bylo mi opravdu zle. Hlava mi třeštila a žaludek se choval, jako bych jezdila na horské dráze. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala.

„Telefon. Jasně mobil, musím někomu zavolat a nejlépe Alici, ta to určitě viděla. Ona sem přijde. Musí přijít, protože ho neodtáhnu,“ mumlala jsem si pod nos a prohledávala těch málo kapes, které jsem měla, ale v žádné z nich mobil nebyl. Měla jsem půjčený od Alice předevčírem, jenže od té doby uběhlo hodně vody a doma jsem ho už tolik také nepoužívala. Takže menší odvykačka, která se v této chvíli nehodila. Sklonila jsem se k Edwardovi.

„Promiň,“ šeptla jsem a začala mu prohledávat kapsy, ale v kalhotách nic neměl, zkusila jsem khaki bundu. Zbývala jediná kapsa. Taková ta skrytá kapsa na hrudi. Trochu jsem se na Edwarda zašklebila.

„Je mi líto, je to neslušné tě tu takhle osahávat, když spíš, ale nic jiného mi nezbývá. Zase jsem tě uspala, tak tě odsud musím přeci nějak dostat.“ Často jsem si pro sebe mluvila nahlas, ale kdyby mě někdo viděl, myslel by si něco o bláznech.

Zavřela jsem oči a sáhnula mu do kapsy na srdci. Už jsem si myslela, že mu někdo volá, ale na vibrace to bylo moc rychlé. Otevřela jsem jedno oko a podívala se na Edwardovu hruď, na které ležela moje ruka. Vlastně byla na místě, kde měl mít podle správných fyziologických pravidel srdce.

Rozhlédla jsem se okolo. Stále nikde nikdo. Druhou rukou jsem mu odhrnula bundu z hrudi a přiložila na to místo i druhou ruku, když jsem ucítila buch buch, cukla jsem s sebou a padla dozadu. Trochu jsem se praštila o zem do hlavy, ale nic to nebylo. Zase jsem byla zpátky na nohou a klečela u Edwardovy hrudi. Překvapeně jsem na ni hleděla. Hlavně na srdce, které už nebylo mrtvé, nýbrž živé a tlukoucí.

„To není možný! To se mi jenom zdá!“ vykřikla jsem a štípla se do ruky, abych se probudila, ale já nespala. Byla jsem až moc vzhůru. Moje srdce tlouklo jako splašené.

Znovu jsem položila ruku na jeho hruď, když jsem opět ucítila „buch“ bleskově mi ruka vyletěla zpátky k tělu. Zkusila jsem to i s tou zlomenou. Stejná reakce. Vážně se mi to muselo zdát. Zatnula jsem zuby a odhodlala se k činu. Sklonila jsem se nad něj a přiložila mu ucho k hrudi, když v tom…

Buch… buch… buch… buch…

„To není pravda!“ Odplazila jsem se pět metrů daleko a sledovala Edwarda, jak se mu zdvihá a klesá hruď. Měla jsem vykulené oči, jak tele na nové vrata, jak s oblibou říkala máma. Setřásla jsem ze sebe další vzpomínku na naše a pomalu se vrátila k jeho hrudi. Fascinovalo mě, jak tam leží a po více než sto letech mu buší srdce. Asi jsem to neměla dělat, ale sedla jsem si hned vedle a co v nejpohodlnější poloze se položila na jeho hruď, abych mohla slyšet jeho srdce.

Po dlouhých minutách jsem se opět posadila a rozesmála se na celé okolí. Nemohla jsem tomu uvěřit. Tlouklo mu srdce. Bože, jemu tlouklo srdce, on byl živý. Byl to tak zvláštní a opojný pocit. Bylo jedno, že se mi chtěl dostat do hlavy, ale když z toho vzešlo tohle. Všechno ostatní oproti tomu nebylo nic.

Opět jsem se položila na jeho hruď a naslouchala tlukotu jeho srdce. Ukolébalo mne to ke spánku. Najednou se mi chtělo šíleně spát, nebo jsem spánek celou dobu přecházela, abych ho mohla poslouchat…

„Nechtěla bys už vstávat?“ Jen z dálky se ke mně nesl ten hlas. Nějak jsem nebyla schopná ho rozeznat. Nelíbilo se mi, že mě budí. Cítila jsem se tak strašně unavená. Chtělo se mi spát, ale nakonec jsem otevřela oči. Vedle mne seděla Alice, usmívala se.

„Co?“ promnula jsem si oči.

„Bylo by fajn, kdybys už vstala. Musíš se obléct, umýt a hlavně najíst. Od včerejšího oběda jsi hlady.“ Rozhlédla jsem se kolem sebe. Ležela jsem v posteli ve svém pokoji u Cullenů.

„Jak?“ Alice se zasmála.

„Prvně uděláš to, co jsem ti řekla,“ řekla klidně, vstala a mířila k šatníku. Jenže já vyskočila z postele, vyběhla z pokoje. Na chodbě na mě překvapeně koukal Emmett. Ihned vybuchl smíchy. Mávla jsem nad ním rukou.

Potřebovala jsem se dostat k dalším dveřím. Ladně jsem kolem něho proklouzla a vzala za kliku u Edwardova pokoje. Vlétla jsem dovnitř jako velká voda. Na místě jsem ztuhla, protože si Edward právě oblékal tričko. Kalhoty měl, ale zahleděla jsem se mu na hruď, na to jediné místo, které mne včera tak upoutalo. Špicovala jsem uši, jestli něco neuslyším.

„Eve?“ vykulil na mě oči a stál také jako přikovaný.

„Já… no… já. Raději nic.“ V té chvíli jsem byla rudá jako rajče. Nejraději bych se někde viděla.

„Stalo se něco?“ Pomalu mířil ke mně.

„Ne,“ šeptla jsem a stále zůstala na svém místě. Edward ke mně pomalu došel. Překvapeně jsem na něho hleděla. Rozbušilo se mi z toho srdce. Cítila jsem ho až v krku a vůbec netušila, co se bude dít.

„Ale asi se muselo něco stát, že si ke mně tak vtrhla.“ Zdálo se mi to, nebo jeho hlas zněl něžně? Možná až koketně? Musela jsem se opravdu zbláznit.

„Ne, vážně ne. Asi zase půjdu.“ Otočila jsem se dveřím, které se mi před nosem s tichým klapnutím zavřely. Hleděla jsem na tu bledou paži, která je držela. Očima jsem putovala po její délce až k rameni, odkud jsem vzhlédla na Edwardovu tvář, jež byla k té mé neobvykle blízko.

„Kam bys chodila? Vždyť jsi zrovna přišla. A mně by bylo moc líto, kdybys šla pryč,“ zašeptal do mého ucha. Z jeho chladného dechu se mi zježily chloupky na krku.

„Já… já… víš… nechci, aby to dopadlo jako minule.“ Dívali jsme si navzájem do očí.

„To se nestane, protože tohle budeš čekat, protože vím, že to chceš.“ Jeho rty se skoro ani nepohnuly.

„Já nemůžu,“ špitla jsem.

„Ale můžeš, protože to opravdu moc chceš, stejně jako já.“ Jeho chladné rty se lehce otřely o ty moje. A znovu a znovu. Tomuhle odolat mohl pouze někdo, hodně silný. Neudržela jsem se a hlasitě vzdychla. Jednou rukou si mě k sobě přitáhnul a konečně se přitiskl na mé rty. Celé moje tělo zachvátilo vzrušení, oheň a chlad zároveň. Na kůži mi naskočila husí kůže, až mi z toho vstaly všechny chloupky, ale uvnitř jsem hořela obrovským žárem. Lehce ochutnával moje rty, až jeho jazyk začal prozkoumávat moje ústa. Celá jsem se z toho rozklepala.

Přitlačil mě na dveře a nepřestával líbat. Jeho ruce začaly bloudit po mém těle. Lehce se dotýkaly mých boků, stehen a zadečku. Když si konečně našly cestu pod tričko, opět jsem se otřásla chladem, ale za to mi to stálo, ale vlastně proč? Chtěla jsem to? Chtěla jsem ho mít tak blízko sobě? Chtěla jsem se opravdu s Edwardem líbat? Někde hluboko ano, ale nebyla jsem taková, že bych se s ním začala líbat z ničeho nic. To jsem nebyla já.

Když jsem se snažila jeho ruce odstrčit, víc se ke mně přitisknul a natlačil na dveře. I jeho polibky se změnily, nebyly tak jemné, nýbrž tvrdší a drsnější. Zachvátila mne panika. Stále se mě snažil tlačit do dveří. Zatlačila jsem na jeho hrudník oběma rukama ze všech sil. Myslela jsem, že mě pravá začne brnět, protože to pod sádrou dělala, jenže na ruce jsem žádnou sádru neměla. Zatlačila jsem ještě víc a trochu ho od sebe odstrčila.

Ztuhla jsem na místě, když se moje oči pořádně podívaly na osobu, která mě držela. Nebyl to Edward, ale ten muž v kápi, který mě tolik děsil v mých snech, kde jsem byla na té zpropadené střeše.

„Ne!“ vykřikla jsem zděšeně a snažila se dostat z jeho sevření. Tentokrát jsem mu trochu viděla do tváře. Jeho krvavé duhovky přímo lačnily, vypadal šíleně.

„Evo, nebraň se tomu!“ z jeho hlasu mi tuhla krev v žilách. Když jsem se snažila mrkáním tuhle vidinu vyhnat, jenom jsem to zhoršila.

Opět jsem byla na té odporné střeše a on mě tlačil na okraj střechy. Do pasu jsem byla přes okraj. Viděla jsem chodník pod sebou a už mě napadla myšlenka, jak padám a tvrdě dopadám na něj a slyším to hnusné křupnutí, kdy se mi zlomí vaz.

„Ne!“ bezmocně jsem vykřikla a začala s ním více bojovat. Alespoň zkusit ho od sebe odstrčit, abych se mohla dostat z jeho sevření a utéct na jinou stranu.

„Evo… nebraň se tomu… tomu, co se má stát…“ Už mě přetlačil přes okraj. Jen jsem cítila, jak se snažím zachytit nohama za plech na okraji střechy.

„Ne! Já nechci!“

„Evo… nebraň se tomu… tomu, co se má stát… co je dané…“ Mocně do mě strčil a já přepadla přes okraj střechy a padala k zemi. Nedýchala jsem, když se před mýma očima zem přibližovala.

„Nééé!“ natáhla jsem před sebe ruce, abych trochu zbrzdila pád…

„Nééé!“ napřímila jsem se do sedu a rozhlédla se okolo sebe. Ležela jsem na louce, hned vedle Edwarda, který klidně oddychoval. Prohlédla jsem si pravou ruku, která byla v sádře, trochu jsem si oddychla. Zdravou ruku jsem přiložila k pravé tváři, která byla neuvěřitelně ledová. To asi od toho, jak jsem Edwardovi ležela na hrudi.

Po chvíli mi došlo, že je ještě trošku světla, že vlastně svítí slunce a pár ztracených paprsků dopadá na Edwardovu tvář, jež díky tomu jiskřila. Vztáhla jsem k němu ruku a toužila se ho jen letmo dotknout. V té chvíli otevřel oči.

SHRNUTÍ


Ukázka z 13. kapitoly:

„Ahoj Jacobe, tady Eve. Kde jsi?“

„Na cestě k vile,“ zavrčel.

„Tak mi řekni, kde jsi. My už ti s Luckou jdeme naproti.“ Lucka se usmívala od ucha k uchu a její tváře začaly nabírat sytější odstín, než jaký tam měla. Dokonce i Jacob se trochu uklidnil.

„Asi dva kilometry od příjezdové cesty, vyzvednu vás u ní, abyste nemokly.“ Jeho hlas zněl najednou tak něžně a rozjařeně.

„Dobře, tak za chvíli.“

„Ahoj,“ a položil to. Lucka se usmála a přidala do kroku. Moc dobře jsem věděla proč. Těšila se na Jacoba a bylo jí jedno, co mám na srdci. Jaké tíživé tajemství se jí hodlám předat, ale nebylo zbytí.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

DjKasicka

9)  DjKasicka (15.03.2011 13:45)

Teda, tahle kapitola byla pěkně napínavá, ale super!
Jsem úplně napnutá, jak to bude dál, co se bude dít.
Jinak

8)  CAlen (09.02.2011 20:10)

Super díl

7)  bb (08.02.2011 23:18)

Fanny

6)  Fanny (08.02.2011 20:34)

Do prčic! Co se stalo s tím Darrenem? A to už na něj zapomněla? A teda ten sen a celá tahle kapitola byla pěkně zamotaná...heart* * heart* * worship* *

Nosska

5)  Nosska (08.02.2011 17:08)

Jejda, Ty mě děsíš už se nemůžu dočkat dalšího dílu

4)  Tery (08.02.2011 16:21)

Páni v tomhle díle sem se furt strácela :D:D:d já chcci aby byli s edwardem uz ok ....... to bude jeste vostre toto

Marketa

3)  Marketa (08.02.2011 16:16)

krásný

Michangela

2)  Michangela (08.02.2011 11:53)

lied

1)  lied (06.02.2011 18:37)

tak tahle povídka je opravdu nepředvidatelná když už si myslím jak to bude dál najednou bumm a je to jinak a přiznám se je to naprosto boží u jiných povídek se už dopředu dá předpokládat děj ale u téhle ne to prostě žeru
Docela mě vrtá hlavu proč jí pořád bolí hlava a jak to že Edwardovi bylo srdce hmm možná to souvisí s jejím darem

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek