Sekce

Galerie

/gallery/Kate-kate-beckinsale-838696_100_100.jpg

Eve s Edwardem se stále hádají. Jenže to si Eve nenechá líbit. Chce prožít den ve škole naprosto v klidu, zvláště když má přijet ta druhá česká studentka. Co by však nikdo nečekal je to, že Eve tu novou holku zná a docela dobře. Je to její dobrá kamarádka, ale musí jí osvětlit svou situaci, aby se náhodou nepodřekla. Jenže ta kamarádka má velice důležitou roli v našem příběhu. A jakou? To nedočtete v této kapitole.

11. kapitola - Kamarádka

Přetáhla jsem si peřinu přes hlavu, abych to nemusela poslouchat. Jenže stejně bych tomu neunikla. Musela jsem se tomu postavit čelem. Jednou jsem tu už bydlela, tak jsem měla začít nést následky za své činy. Stáhla jsem peřinu, ale sádru nechala schovanou.

Dveře do mého pokoje se rychle otevřely a v nich stál Edward. Nebyl příjemně naladěn a tušila jsem zřejmě proč.

„Ahoj,“ špitla jsem tiše.

„Ruku!“ Přihnal se k posteli jak vítr a dožadoval se, abych vytáhla ruku zpod peřiny.

„Ale to není přeci nutné… takhle se rozčilovat. Prostě nehoda. Moje chyba. Příště budu vědět, že nemám mlátit do vlkodlaka.“ Nepomohlo to. Edward vztekle zavrčel. Poslušně jsem vytáhla ruku zpod peřiny. Jakmile to uviděl, oči mu ztmavly a začal ještě hlasitěji vrčet. Jednu ruku zatínal v pěst. Obyčejnému člověku by zbělely klouby, ale u upíra se nic nedělo. Kůže měla pořád stejnou barvu.

„Nehoda? Nehoda! Pokaždé když se s těmi psy setkáš, tak přijdeš s nějakým zraněním…“

„Za tu první jsem si mohla sama. Jacob přišel až potom!“ Vážně jsem si připadala jak malá holka u výslechu před rozzlobenými rodiči. Tedy, rodičem.

„To mě nezajímá, stalo se to, když ses s nimi setkala. A můžeš mi vysvětlit, co jsi dělala v rezervaci? A s tím klukem?“ Tak tohle bylo moc.

„Tak a dost!“ vylezla jsem z postele. Stále v oblečení, ve kterém jsem byla ve škole. „Nezlob se na mě, ale nebudeš mě tu zpovídat jako svoji dceru. Jsem starší než ty. Podle lidského věku sice, ale je to tak. Opravdu se ti nechci zpovídat z věcí, které dělám. Nikdy jsem tu nechtěla být, nikdy jsem se sem nechtěla dostat, chci zpátky svůj život!“ Proti své vůli mi zvlhly oči a rozzlobeně jsem odcházela z pokoje.

„Viděl jsem tvoji sestru…“ Bylo to jak ta nežhavější dýka do srdce. Rázem jsem ztuhla na místě. Srdce se mi rozbušilo. „Viděl jsem ji, když přišla k vám domů. I se svojí dcerou. Moc plakala. Proč jsi mi neřekla, že máš ještě sestru?“ Snažila jsem se dýchat klidně, ale moc mi to nešlo. Objevil moji sestru. Moji milovanou starší sestřičku. „Určitě jsi ji měla moc ráda, tak proč to tajení? Mohla ses vrátit za ní a nemusela tu zůstávat.“

„Přestaň se mi hrabat v hlavě! Nemáš na to právo a už vůbec nemáš právo, mě soudit za má rozhodnutí. Ty ani nemáš tušení. Nevíš, jak to bolí vědět, že někde tam u nás doma mám rodinu. Jenže zapomeň, že bych ti někdy řekla, proč se nemůžu vrátit!“ Stála jsem proti němu už čelem a ukazovala na něj pravým ukazováčkem, který vynikal v sádře.

„Promiň, ale vůbec nic nechápu. Nechápu tebe a tvoje chování. Raději nemluvím o těch tajnostech, které se ti skrývají v hlavě, tak promiň, že se starám,“ zakřičel na oplátku. Kdyby měl v žilách krev, byl by rudý vzteky. Rychle kolem mě prošel a třísknul dveřmi. „Až příště něco budeš chtít, tak po mě to nechtěj,“ zařval ještě a dupal po schodech. Opět surově zavřel vchodové dveře, až se vysypala skleněná výplň a zmizel v lese.

Zhluboka jsem dýchala. Srdce mi tlouklo jako splašené. Zadržovala jsem v sobě pláč. Nedokázala jsem popsat ty šílené pocity, které se ve mně odehrávaly. Netušila jsem, že někdy nebudu vědět, co dál. Cítila jsem se jako vyvržený člověk na pustém ostrově, který nemá nic. Netuší, co bude dál, co má dělat. Nepatří nikam.

Začala jsem brečet a vzlykat. Klesla jsem na kolena a nemohla přestat. Nepřestala jsem, ani když mě objaly ledové ruce a do ucha mi šeptal nádherný zvonivý hlas Alice. O tom, že všechno bude dobré, že to nemyslel vážně, ale já v hloubi duše věděla, že myslel, že prostě nikam nepatřím, že by bylo možná lepší, kdybych odešla. Bylo by to řešení.

„Tak na to zapomeň. Na to ani nemysli, Eve. To ti nedovolím. Slíbila jsem, že se o tebe postarám a je mi jedno, co se tam u vás stalo, až budeš chtít, tak mi to řekneš a nebudu tě do toho nutit, tak jako můj potrhlý bratříček, který když není po jeho, tak se vzteká. Ale čtení myšlenek není všechno.“ Objala jsem Alici a ještě víc se rozbrečela. Tolik mi toho chybělo, jenže domů jsem se vrátit nemohla. Prostě to nešlo. Ne po tom, co se stalo. A teď jsem alespoň věděla důvod, proč se to stalo.

Když jsem se trochu uklidnila, šla jsem si raději lehnout. Spánek na mne padal každým okamžikem a já musela být do školy vyspaná. Blížil se konec a já stále trochu v jazyku pokulhávala. Stejně jsem se bála spát, abych neměla opět noční můru, je jedno o čem by byla, ale vážně jsem se začala bát sama sebe a své schopnosti, která se mi ani za mák nelíbila.

Ráno se mi vůbec nechtělo vstát. Žádné noční můry, naštěstí. Jenže jsem se cítila kvůli včerejšku hrozně. Možná jsem měla dřív přemýšlet, než jsem některá slova vypustila z úst, jenže zpátky to už nešlo vrátit. Bylo mi trochu špatně a zvracela jsem. Měla jsem žaludek jako na vodě. Hodně jsem znervózněla, protože jsem se chtěla Edwardovi omluvit. Ještě jsem si opláchla pobledlý obličej a došla k jeho pokoji a zlehka zaklepala.

Nedoklepala jsem se, tak jsem vzala za kliku a vešla do prázdného pokoje. Věci byly rozházené po celé místnosti. Nic nebylo na svém místě. Teď moje sebevědomí pokleslo, cítila jsem se ještě hůř. Deníky, které jsem tu při první návštěvě zahlídla v polici, byly na zemi a jejich stránky vytrhané. To jsem nechtěla.

„Mám dojem, že za to spíš můžu já,“ zašeptal vedle mě Emmett. Překvapeně jsem se na něj podívala. Měl ve tváři kajícný výraz.

„Proč?“

„Včera jsem nejel domů, ale dával na tebe pozor, protože mi Edward kladl na srdce, abych na tebe dohlídl. Sice nevím proč, ale jsi naše nová sestřička, takže proč bych to neudělal. Viděl jsem tě s Darrenem v tom bistru.“ Zatnula jsem zuby.

„Co jsi viděl?“

„Popravdě?“ Přikývla jsem. „Všechno. Promiň, nedokázal jsem na to nemyslet. Edward si to přečetl pozdě v noci, když jsi spala a naštval se.“

„Proč?!“

„Nemá Darrena rád.“

„To kvůli jeho bratru Rileymu?“

„Oprava, kvůli jeho nevlastnímu bratru Rileymu.“ Vykulila jsem na něj oči. „Nejsou to vlastní sourozenci. Nedošlo ti to? Darren je snědší. Je adoptovanej. Všichni to ví, protože jsou s Rileym každej jinej.“

„Kdo jsou jeho praví rodiče?“ zeptala jsem se, protože jsem přestávala všechno chápat.

„Jo, tak to nikdo neví a ani Darren sám.“

„Super a kvůli mně nebude chodit do školy, kdoví do jaký půjde.“

„Možná v Port Angels, nebo někam jinam.“

„To jsi mi pomohl, Emmette. Super, jsem pytel plný problémů. Jen co jsem se tu objevila, tak tu dělám akorát jen rozruch a rozbroje.“ Vyšla jsem z Edwardova pokoje a šla do přízemí, kde už čekala Esmé se snídaní. Odmítla jsem s tím, že nemám hlad. Stále mi bylo trochu špatně a ve škole jsem nechtěla zvracet.

Venku jsem se Alice přeptala na Edwarda. Zavrtěla hlavou a řekla, že dnes do školy nejde. Odjel v noci na lov. Po té cestě ho potřeboval. Možná i prý díky tomu byl tak nevrlý. Tomu jsem to nepřikládala, protože vím, co se u mě v pokoji stalo. Ostatně jako zbytek rodiny, protože nás musel slyšet i hluchý. To o tom bistru, věděl jenom Emmett a Edward, který se podle toho taky zařídil.

Před školou stál hlouček lidí okolo jednoho auta. Alice mi pošeptala, že to je ta nová dívka, která včera přijela s Edwardem, protože ji neměl kdo dovézt. Proplétala jsem se davem, který se čím dál více zhušťoval, jen aby viděli tu novou, tu neokoukanou.

Teprve na schodech jsem mohla přes dav lidí vidět tu dívku a rázem jsem přestala dýchat. Já ji znala. Věděla jsem, kdo to je, a když se na mě podívala, chvíli zkoumala moji tvář a nakonec se její tvář rozzářila a radostně mi zamávala.

„Evi!“ zavolala radostně. Hodně lidí se po mně otočilo. Trochu jsem díky tomu zrudla a zasádrovanou ruku v rukávu bundy schovala za zády.

Vypadla stejně jako na fotkách. Možná ještě lépe. Dlouhé hnědé vlasy. Výrazné velké hnědé oči. Ústa tvořila rovnou čárku, která se při úsměvu lehce prohnula. Tvar obličeje jako athénská bohyně moudrosti.

„Ahoj, Lucko,“ pozdravila jsem ji a pomalu mířila k ní, ona si probíjela cestu tím davem. Nikdy jsem netušila, že se někdy potkáme a ještě k tomu ve Forks. Opravdu neuvěřitelné. To jsme si psali na Facebooku a na icq. Sblížila nás Twilight sága a my se setkáme v jejím rodišti.

Jakmile jsme k sobě došly, navzájem se objaly a zvesela se pozdravily. Nemohla jsem uvěřit, že ji vidím na vlastní oči.

„Konečně se potkat, a ještě k tomu v Americe. Tak to je něco,“ začala ze sebe chrlit Lucka. Trochu jsem se ostýchala. Přeci jenom, mě viděla jen na fotkách a znala jenom ze psaní. A teď tu byly ty okolnosti, že jsme byly obě zažrané do Twilight, já tedy už tolik ne, ale přeci jenom mě Cullenovi osvojili.

„To máš pravdu,“ přisvědčila jsem. Hodně lidí na nás koukalo. Mít Edwardovu schopnost, tak se dozvím, jak je možné, že se známe. A podobné věci. Rozhodla jsem se to neřešit. Konečně jsem poznala holku, kterou jsem měla moc ráda, a která mi moc pomohla, když jsem to opravdu potřebovala. Teď tu byla přímo se mnou a já se konečně necítila tak sama a vyděděná ze společnosti. Usmála jsem se na ni a pomalu vedla ke škole.

„Vůbec jsem netušila, že se někdy dostanu do Forks. Stmívání je něco a dozvědět se, že je napsané podle skutečných postav. Přesto to je naprosto skvělý.“ Přikývla jsem na souhlas a dovedla ji až dovnitř. Přispěchala k nám usměvavá Angela, u které Lucka měla bydlet.

„Ahoj, holky,“ pozdravila nás zvesela.

„Ahoj, Angelo,“ oplatila jsem jí.

„My jsme se viděly před chviličkou,“ špitla Lucka.

„Netušila jsem, že vy dvě se znáte.“ Na to jsme se společně zasmály.

„To jo, sice jsme se v životě neviděly, ale známe se docela dobře. Ty hodiny strávený na icq, nebo na facebooku se snad taky počítají,“ otočila jsem se na Lucku.

„To tedy počítají!“ přisvědčila a objala mne.

„Tak se tu obě nebudete cítit tak nově. Jo a Lucko, tady máš svůj rozvrh. Do konce školy zbývá necelý týden, známky máte obě stejně uzavřené od vás, ale je to pro to, abyste přivykly jazyku a mohly jste do dalšího ročníku nastoupit bez problémů toho, že byste nerozuměly jazyku.“

„To máš pravdu, Angelo, sice umíme obstojně anglicky, ale hovorovou se ve škole u nás nenaučíme.“ Lucka na souhlas přikývla. Přes ruku jsem jí nahlédla do rozvrhnu. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že ještě jde do třeťáku. Ještě u nás doma jsem žila v představě, že po prázdninách půjde teprve do druháku. Při tom velkém seku jsem se začervenala.

„Copak?“ zeptala se Lucka.

„No víš, já si myslela, že jdeš teprve do druháku.“ Na to se hlasitě rozesmála. „Promiň, asi jsem se hodně sekla.“

„To je v pohodě, nic se neděje. Škoda, ty jsi asi ve čtvrťáku, že?“ zamrkala, asi jí v hlavičce něco šrotovalo. „Ne, ty jsi taky ve třeťáku!“

„Jo!“ vykřikla jsem a ukazovala na rozvrh. „Máme stejné všechny hodiny! Jsme ve stejné skupině.“

Obě nás to překvapilo, ale byla jsem moc ráda, že budu chodit s někým, koho trochu víc znám a mluví mým rodným jazykem.

Společně, všechny tři, jsme se vydaly na první hodinu, kterou jsme měly dohromady. Ostražitě jsem se rozhlížela po chodbě, jestli náhodou neuvidím rozzuřeného Edwarda, vlezlou Karolínu, nebo Darrena, tolik jsem si přála ho vidět. Mluvit s ním. Omluvit se…

„Evi, Evi… Volá tě země!“ drbla do mě Lucka. Podívala jsem se na ni a zjistila, že už stojíme ve třídě u volné lavice, kde jsme zasedly.

V hodině jsem si povídala s Luckou, ale nevěděla jsem, co jí můžu říct a co ne. Jestli mám vyklopit, že mě adoptovali Cullenovi, že moji rodiče s bráškou umřeli při nehodě a že se už nevrátím. Jedno negativum tu však bylo. I když jsem měla Lucku moc ráda, mohla mě prozradit, mohla říct, že jsem nedávno si s ní psala a že u žádných příbuzných jsem nikdy nebydlela.

Celý den jsem se jí držela a poslouchala každé její slovo. Hodně lidí se jí ptalo na to, jak se známe. Odbyla je tím, že si píšeme už nějakou dobu po icq. Neřekla odkdy a už vůbec neřekla, že se známe díky její povídce, nebo internetovému serveru s fanfiction tvorbou na Twilight. Za to jsem jí byla moc vděčná, ale možná by bylo lepší, kdybych jí všechno řekla, abychom si dohodly, co budeme a co nebudeme říkat.

Krátce před obědem, než jsme odešly do jídelny, jsem přede dveřmi Lucku zastavila se slovy: „Musím si s tebou o něčem promluvit.“ Zatvářila se dosti překvapeně, ale přikývla a odešla se mnou ven za budovu, kde byly volné lavičky. Byla to jedna z těch vzácných chvilek, kdy nepršelo, přesto studenti naštěstí seděli v jídelně.

Došly jsme k jedné z laviček a posadily se.

„Co se děje?“ Lucka měla ve tváři vepsanou starost a hlavně nevědomost. Vlastně jsem ji chápala. Takový okamžik jsem už zažila.

„Měla bych ti něco objasnit, Lucí. Jen se domluvit na tom, co můžeme a nemůžeme říct lidem tady okolo.“

„To nechápu.“ Bylo mi moc líto, že jí musím říkat zrovna tohle, ale nic jiného mi nezbylo.

„Nevím, jestli ti o mě něco Angela neříkala. Začneme na tom. Říkala ti něco?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. Zhluboka jsem se nadechla. To bude zajímavé.

„Tak. Začnu tím, že tu nejsem na výměnném pobytu.“

„Ne?“

„Ne. Já tu žiju.“ Vůbec se mi ta věta nelíbila, ale byla pravdivá.

„Jak to?“ V jejích očích jsem viděla zděšení a překvapení.

„Přisvojili si mě.“

„Co? Kdo? Proč? Co vaši?“ vychrlila na mě mnoho otázek, které mi nebyly po chuti, ale odpovědět jsem na ně musela.

„Pomalu. Jenom pomalu. Všechno ti vysvětlím. Jen se uklidni. Je to mnohem složitější, než se na první pohled zdá. Sama tomu stále nemůžu uvěřit a vzpamatovávám se z toho.“

Dál už jsem jí vyprávěla svůj příběh. O tom, jak jsem se probudila v lese. O pumě, která mě dovedla k domu Cullenových, v tomhle městě k Plattům. Záměrně jsem vynechala, že jsou to upíři a zdůraznila, že se kniha od skutečnosti hodně odlišuje. Pokračovala jsem probuzením u nich. O tom, co se všechno u nich stalo a hlavně to, že jsem bezmála čtyři dny o sobě nevěděla. Netušila, jak jsem se objevila tady. Pak přišla na řadu zpráva o mých rodičích. Měla jsem Lucku moc ráda, a jakmile jsem jí to řekla, okamžitě jsem se rozbrečela. Rána se opět otevřela a neuvěřitelně bolela.

Byla jsem Lucce moc vděčná, když mě objala a snažila se ukonejšit. Na nic víc se neptala. Všechno pochopila. Došlo jí, co může a co nemůže říkat. Stejně jsem jí musela osvětlit příběh, který pro mě Cullenovi vymysleli. Lidi se nebudou ptát, jak jsme se poznali. Na internetu se poznává hodně lidí, bylo naprosto jedno, odkud jsou.

Těžko se mi dostávaly z úst ta slova o mém novém životě, ale Lucka jen přikyvovala. Chápala mě víc, než kdo jiný. A ona byla ten člověk, kterému bych se chtěla se vším svěřit, ale po příhodě s Darrenem jsem se rozhodla, že bude lepší, když bude žít v domnění, že všichni zmiňovaní v knize nemají s těmi skutečnými až tolik společného, až na malé shody v povaze, nebo v podobě. Nic víc v tom nebylo.

Po nějaké době k nám přitančila Alice. Vypadala smutně, ale mrkla na mě a já poznala, že viděla, že všechno Lucce říkám, skoro všechno. Posadila se k nám a v tichu jsme tam všechny tři seděly a hleděly na budovu střední školy ve Forks.

***

Odpolední vyučování proběhlo v klidu. Lucce to moc šlo. Tedy rozumět. Učení ji moc nebavilo. Stejně jako mě, ale pro zaučení to bylo dobrý. Vzájemně jsme se doplňovaly o slovíčka, která jedna, nebo druhá nevěděla. Byla to opravdu skvělá spolupráce, z níž jsme těžily.

Nepřidávala nám však Karolína, která s námi ten den měla opět dvě hodiny. Stále něco štěbetala a vykládala, až mě z toho začala bolet hlava. Zalitovala jsem, že ji nemohu uspat, kdybych dokázala ovládat svou domnělou schopnost, tak bych ji na místě uspala, aby už byla zticha, ani okřikování učitelů nepomáhalo. Nešílela jsem z ní jenom já, ale i Lucka.

Proto jsme se spojily proti ní. Ne, nebojte. Nebyly jsme nějaké mrchy. Prostě jsme ji v hodinách naprosto ignorovaly a sedaly si, co nejdále od ní a mluvily s ní až o přestávkách a snažily se jí upozornit na to, že po prázdninách bude mít mezery a nebude schopná dokončit ročník a zdárně odmaturovat. Na to však nedbala. Připadalo mi to, že tu ani nechce být. Pokud ne, byla to její věc, ale my s Luckou jsme si to tu nechtěly kazit.

Konečně zazvonilo. Poslední hodina skončila. Byla jsem za to neuvěřitelně ráda. Cítila jsem se neuvěřitelně unavená. Chtělo se mi spát. Ruka mě bolela jak čert. Lucka moji sádru nekomentovala. Moc dobře věděla, že jsem nešikovná. Stačily jí ty moje řeči o tom, co jsem si kdy udělala.

Vyšly jsme společně před školu, kde už čekala moje nová rodina. Lucka se usmívala od ucha k uchu. Nevěděla jsem, jestli to je jejich přítomností, nebo ničím jiným. Moc jsem o tom nepřemýšlela, protože se k nám dostavila Bella. Slušně nás pozdravila a já ji s Luckou seznámila, protože během společných hodin jsem se stále bavila s Luckou a nikomu jinému nevěnovala pozornost.

Lucka byla obezřetná a nezmiňovala se o knize a ani o její hlavní představitelce, která tu ve skutečnosti stála před ní.

Bella se usmívala a v klidu se s Luckou bavila, vypadalo to, že si holky padly do oka. Pane Bože, kdo by si myslel, že někdy někdo bude mluvit se skutečnou Bellou Swanovou a že já budu nevlastní sestra sourozenců Cullenových?

Připadala jsem si zase šťastná. Měla jsem u sebe svoji kamarádku. Holčinu, která mi tolik pomohla a byla to moje spřízněná duše. A když mluvím o spřízněné duši. Nastal problém, který naším pobytem hodně zamíchal.

Bella s Luckou začaly rozebírat nějaká anglická slovíčka, když se z dálky rozezněl motor motorky. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že přijíždí Jacob. Zřejmě vyzvednout Bellu. Strčila jsem do Lucky, abych ji na něho upozornila. Věděla jsem, jak ho má ráda. Jenže ouha. To jsem dělat neměla, ale mám dojem, a jsem si tím jistá, že bych zrovna tomuhle zabránit nemohla.

Jacob dojel až k nám. Zastavil, postavil motorku na stojan a slezl. Měl na sobě pouze černé tričko a mikinu uvázanou kolem pasu. Naštěstí měl na hlavě helmu. Díky, že alespoň trochu dbá na svoje bezpečí, i když on by se brzy vyléčil, jenže ani vlkodlak není nesmrtelný v pravém slova smyslu.

Já sama stála v takovém úhlu, že jsem mu zakrývala výhled na Lucku, takže viděl pouze Bellu, a když si sundal helmu, tak se na ni řádně usmál a došel až k ní. Přitáhl si ji k tělu, aby jí věnoval první polibek. Přešel do toho postavení, že měl konečně výhled i na Lucku.

Když jsem viděla jeho pohled, který pomalu klouzal od Lucčiných bot směrem k obličeji, který byl neuvěřitelně pomalý. Pocítila jsem, že bych tomu měla zabránit, aby jí pohlédl do obličeje. Jenže jsem netušila proč. Jen takový ten pocit, který se dá přirovnat k šestému smyslu. Zatřásla jsem hlavou, abych to ze sebe dostala.

Znovu jsem se podívala na Jacoba, který už hleděl přímo Lucce do hnědých očí. Možná se mi to jenom zdálo, ale vypadal, že se pro něj zastavil čas. Nedýchal, nemrkal a vůbec se nehýbal. Prostě fascinovaně hleděl na Lucku. Bella na něj překvapeně hleděla. Viděla jsem jí v očích bolest a zklamání.

Jacob ji však stále držel v náručí. Trvalo nejméně dvě minuty, než zamrkal, zalapal po dechu a pohledem sjel k Belle, které se z očí začaly řinout slzy. Vymanila se z jeho sevření a utíkala pryč. Neslyšela jsem vzlyky, ani bolestivé steny. Prostě nic. Jen jí slzy skrápěly tváře. Vlasy jí vlály ve větru, dokud nezmizela ve svém autě. Rychle nastartovala a odjela z parkoviště.

Hlasitě jsem polkla a zdvihla obočí. Otočila jsem se k té dvojici. K Lucce a Jacobovi.

Lucka se tvářila dosti vyděšeně. Nechápala, co se to tu právě odehrálo. Jenom nechápavě přeskakovala pohledem ze mě na Jacoba a zase zpátky. Stála na místě jako socha s pootevřenými ústy. Po chvíli začala lapat po dechu. Možná se snažila něco říct, ale nedostala to ze sebe.

To Jacob na tom byl o něco hůře. Oči měl vykulené a zářily v nich jiskřičky. Jeho tělo bylo zpočátku napjaté, ale svaly povolily a on vypadal jako by se roztékal na místě. Začal dýchat mnohem prudčeji. Hruď se mu zběsile zvedala a klesala. Kdybych mohla vidět lépe i s brýlemi, tak bych viděla, jak na místě kde má srdce se kůže nadouvá také. Jenže brýle byly někde v domě. Zase jsem je zašantročila.

Tvář měl tak rozzářenou, že jsem to v životě neviděla. Rty tisknul k sobě, jako by se chystal něco říci, ale nebyl schopen slova, stejně jako Lucka. Trochu jsem se pousmála, když jsem viděla, jak při každém hlubokém nádechu se mu hýbou uši. Ne jako v jeho vlkodlačí podobě, ale jako člověku, který s nimi dokáže pohybovat. Tak, jako jeden mladší spolužák ze střední. Náš Marcel.

Oba dva jsem je sledovala, také neschopna slova. Bylo možné, že jsem se právě stala svědkem otisku? Měla jsem takový dojem, že ano. To se nedalo popřít. Právě jsem na vlastní oči viděla, jak probíhá otisk. Pohledem jsem zabloudila k Alici, která stála u svého auta. Pohlédla na Jaspera, který mi věnoval dlouhý pohled, úsměv a přikývnutí, které mi potvrdilo moje podezření.

„Ehm,“ odkašlala jsem si. Oba dva se na mě podívali. „Lucí, chtěla bych ti představit Jacoba Blacka.“ Jacob k Lucce natáhl ruku a čekal, až ji přijme.

„Jacobe, tohle je moje česká kamarádka Lucka.“ Lucce se do tváří nahrnula krev, ale natáhla ruku, aby si s mladým vlkodlakem mohla potřást rukou, ale on ji jemně vzal do své dlaně a políbil na hřbet. Kdybych měla upíří, nebo vlkodlačí sluch, slyšela bych, jak se Lucce rozbušilo srdce.

„Moc mě těší.“ Odvětil Jacob z polohy, kdy měl rty jemně zvednuté nad Lucčinou rukou. Zdvihnul k ní oči a vypadal tak galantně a roztomile. Je pravda, že jsem musela polknout, protože opravdu vypadal k sežrání.

„I mě,“ špitla Lucka a sklopila hlavu. Očima si kontrolovala svoje boty.

„No… ehm,“ vypustila jsem ze sebe a zdravou rukou jsem se podrbala ve vlasech na zátylku. Byla jsem tu jako páté kolo u vozu. „Myslím, že bych měla jít.“ Lucka po mě střelila pohledem, ze kterého jsem mohla vyčíst: „Nenechávej mě tu samotnou.“

Naštěstí mě zachránila Angela, která právě dorazila a koukala na Jacoba, jako by spadla z jahody na znak. Všichni ve škole věděli, že s Jacobem chodí Bella, takže vidět Jacoba v takové pozici, kdy drží cizí holku za ruku, jako pravý gentleman, bylo trochu víc než neobvyklé.

„Pojedeme k nám, Lucko?“ Ta trhla pohledem, aby zdvihla oči ke své spolubydlící. I Jacob ji pozoroval. Trošku možná rozzlobeně. Hned se zase podíval na Lucku. Zdálo se mi to jako majetnický pohled, ale nemohla jsem se ničemu divit.

„No…“

„Samozřejmě,“ dopověděla jsem za ni. „To je jasný, že pojede. Určitě je ještě utahaná z té cesty a časového posunu, že, Lucí?“ Upřeně jsem se na ni dívala, abych jí dala najevo, že si to vyříkáme později. Viditelně polkla. Nakonec však přikývla.

Další pohled jsem věnovala Jacobovi. „Myslím, že jsem s tebou chtěla o něčem mluvit.“ Trochu se ošil a jen s nevolí pustil Lucčinu ruku. Kolem nás ve větším okruhu stálo nějak neobvyklé množství lidí, které zajímalo, co se to tu děje.

„Tak se měj, Evi, zítra se uvidíme.“ Rozloučila se se mnou Lucka. Objaly jsme se a ona odešla s Angelou k jejímu autu, ale nepřestávala hledět na Jacoba. Ten se pod jejím pohledem třásl a z úst mu vyšel slastný vzdych. Zdravou rukou jsem ho jemně praštila do ramene. Cuknul s sebou a díval na mě trochu naštvaně.

„Hej!“ zaklel nevrle. Nuceně jsem se na něj usmála.

„Mohl bys to dávat ještě víc najevo, že ses právě otiskl? On by to rád věděl celý svět, že ta kniha je podle skutečnosti. Hned se sem nahrnou stovky tisíc lidí, aby vás mohli vidět. Zničí celé okolí,“ cedila jsem skrz zuby. Volila jsem asi hodně drsnou budoucnost, ale zabralo to. Jacob se uklidnil a otočil se od odjíždějícího auta. Snažil se dýchat klidně. Tvářit se normálně, ale prostě mu to nešlo. Obličej prostě dával hodně najevo, co cítí, že se otisknul a co víc, že se zamiloval.

„Otiskl…“

„Ano, ale dávej si na mě pozor. Lucka je moje kamarádka, tak se o ni starej dobře.“ Jakmile jsem to dořekla, vzpomněla jsem si na Bellu. „Možná bys měl zajet za Bellou. Určitě se necítí teď zrovna dobře.“ Bylo mi jí líto, ale proti otisku se nedalo nic dělat. V knize takhle dopadla Leah. Nepřála jsem to nikomu, ani Belle ne.

„Asi jo. Díky, Eve. A drž se.“ Odešel k motorce, nasadil helmu a nastartoval motor.

„Jacobe!“ snažila jsem se překřičet motor.

„Co?“

„Co jsi udělal s Darrenem?“ Na tuhle poznámku se zamračil. Nohou zvednul stojánek.

„Tohle už není tvoje věc, Eve. Raději se drž od rezervace dál. Smečka, ne že by tě neměla ráda, ale přeci jenom bydlíš se studenými. A Sam nechce, aby sis zase ublížila. Stačila ta ruka.“

„Ve zkratce, dělám mezi vámi rozbroje.“ Jacob zavrtěl hlavou.

„Takhle bych to neřekl.“

„Ale je to tak.“

„Vře to mezi námi delší dobu. Kvůli Belle, a hlavně kvůli té knize.“

„Takže to jen zhoršuju.“

„Ale ne. Jen bude lepší, když se budeš prostě držet dál. Nějaký čas. Stejně na tebe budeme dávat pozor, abys byla člověk.“

„Smlouva je stejná?“

„Je, takže nepočítej s tím, že by ses nechala přeměnit.“

„Neboj, to nemám v úmyslu. Věčnost je moc dlouhá doba a sama v ní zůstat nechci. Tam nahoře na mě někdo čeká.“ Vzhlédla jsem k nebi a hledala nějaké znamení, které by mi říkalo, že mě tam moje rodina čeká.

„Dobře, ale i tak,“ kývnul Jacob. Přidal plyn, položil nohy na pedály a rozjel se směrem z parkoviště. Jen jsem za ním hleděla. Zhluboka jsem se nadechla. Bude to ještě složitý. Měla jsem tušení, že to všechno neskončí jen tak.

„Eve?“ Otočila jsem se k Alici, která se objevila vedle mne.

„Hm?“

„Edward je už doma.“ Zatnula jsem zuby a zhluboka se nadechla.

„Ví něco?“

„Ne. Ale…“

„… brzy se dozví.“ Alice přikývla. Přidala jsem se k ní. Nastoupila jsem do auta k ní a Jasperovi, který nastartoval a vyjel směrem k vile. Dodala jsem si odvahy, abych byla schopná s Edwardem mluvit. Často jsem byla zbrklá a říkala věci dřív, než jsem je promyslela a zrovna včera jsem to přehnala. Možná to nebyla jenom moje vina. Jenže dřív, nebo později by se to Edward dozvěděl. Nebyla jsem nadšená, jak se to dozvěděl, ale stalo se. Ještě hodím řeč s Emmettem.

Dojeli jsme k vile. Černé Volvo stálo před garáží. Zhluboka jsem se nadechla.

„Dopadne to dobře,“ zašeptala Alice.

„Já to nechci vědět. Chci si to prožít s tím, že nevím, jak to dopadne.“

„Máš pravdu, držím palce. Stejně jsem neviděla, jak to dopadlo,“ laškovně na mě mrkla a odtáhla Jaspera k nim do pokoje, kde se zřejmě chtěli věnovat škole. Vtip, to asi ne.

Vešla jsem do domu. Rozhlížela jsem se, jestli ho neuvidím u televize, nebo u klavíru, ale nikde nebyl. Esmé vyšla z kuchyně a ukázala nahoru. Poděkovala jsem jí. Sundala jsem si věci, které mi zmizely z rukou dřív, než jsem zareagovala. Vydala jsem se po schodech jako bych šla na popravu.

Před dveřmi jeho pokoje jsem se zastavila a snažila se dýchat klidně. Po dlouhých minutách jsem se odhodlala zaklepat zdravou rukou. Chvíli bylo ticho. Zkusila jsem to znovu.

„Pojď dál,“ vyzval mě ten krásný hlas. Byl trochu strojový, ale nějak jsem tušila, že se přemáhá, aby mluvil klidně.

Vešla jsem do pokoje, který byl už zase uklizený. Bylo mi líto, že dopadl tak jak dopadl.

„Zavři dveře.“ Poslechla jsem. „Promluvíme si někde, kde nás nikdo neuslyší.“ Natáhl ke mně svou ruku. Vložila jsem do ní tu svou. Než jsem se nadála, byla jsem v jeho náručí a on vyskakoval z okna. Rychle jsem zavřela oči, abych to neviděla. Neměla jsem strach z výšek, ale přeci to bylo trochu nepříjemné.

Dopad na zem byl měkký. Ladný jako kočka. Žaludek se mi však zhoupnul, ale připadala jsem si v jeho náruči zvláštně, ale měl pravdu. Potřebovali jsme si všechno vyříkat, v klidu a o samotě.

SHRNUTÍ


Ukázka z 12. kapitoly:

„Když odešla tvoje sestra se svou dcerou…“ Zaskřípala jsem zuby. „Vešel jsem do vašeho domu, do patra, kde jsem ucítil dva pachy, které mezi ty ostatní nepatřily. Pach tvé sestry se tam vznášel, ten jsem poznal, ale ty dva další vůbec.“ Zalapala jsem po dechu a prudce vstala.

„Cože?!“ Zběsile jsem mrkala a trhala hlavou ze strany na stranu.

„Posaď se prosím, objasním to.“ Nakonec mě sám fyzicky usadil zpět na kámen. Hrudník se mi prudce zdvihal a klesal. „Pohybovaly se pouze ve tvém pokoji a na chodbě před pokojem. V přízemí vůbec. Jen v patře na chodbě. Nejvíce jsem je však cítil u tebe v pokoji.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

DjKasicka

10)  DjKasicka (15.03.2011 13:23)

Tak, jsem z ukázky děsně napnutá na další kapitolu, jinak, tahle kapitolka,jako všechny, skvělá...

9)  bb (08.02.2011 22:57)

Fanny

8)  Fanny (07.02.2011 22:19)

Thel bude ještě opravdu hodně zajímavé! A co proboha udělali s tím Darrenem??? A otisk? Co Bella? Objevilo se opravdu spoustu otázek...

julie

7)  julie (07.02.2011 21:34)

teda to se zamotalo!!!!

6)  AMO (07.02.2011 20:05)

To byl dlouhý díl... uf a těch informací. Nějak moc se toho událo a já to teprve vstřebávám a musím si to utřídit
Překvapila jsi mě s tím otiskem. Teď má "černého" petra Bella, je tedy naděje k návratu k Edwardovi nebo ho máš pro Evu
No nechám se překvapit

5)  vampirka (07.02.2011 18:28)

4)  CAlen (07.02.2011 18:04)

Nosska

3)  Nosska (07.02.2011 17:54)

Jééé pravidelná dávka emocí, mi právě protéká žílami ... Začínám být na tomhle příběhu pěkně závislá

Marketa

2)  Marketa (07.02.2011 17:47)

Michangela

1)  Michangela (07.02.2011 15:37)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek