Sekce

Galerie

/gallery/Alaska.jpg

Úplný a neodvratný konec. Víc toho nebude. Je mi líto, ne ani o čárku víc.

Ale i tak, že to byla jízda, co říkáte? Nezasloužím si nějakou odměnu? Třeba komentář nebo tak? :)

Epilog – 3. část

(hudba)

Cesta se mu nezdála dlouhá. Den v letadle, po šesti letech čekání? Měl pocit, že stačilo mrknout a byl na místě. Ale s každým metrem, který překonal v letištní hale se mu víc a víc krátil dech. Nakonec se místo k východu vydal na záchody. Tašku si hodil k nohám a mávnul rukou před čidlem. Spustil se proud vody, která bohužel nebyla tak chladná, jak by si přál, ale i to mu stačilo. Nabral si ji do rukou a chrstnul do obličeje. Musel se nutně probrat. Opřel se o desku kolem umyvadla a snažil se prostě jen dýchat. Zvedl tvář k zrcadlu a díval se na odraz muže, kterého skoro nepoznával. Zkrácené vlasy, vrásky kolem očí, které už nebyly jen od smíchu a kraťounké jednodenní strniště, které mu vyrostlo během cesty v letadle. Pravou rukou si přejel po tvářích. Byl to takový nezvyk… Bezděčně se rozhlédl kolem sebe, ale místnost byla až na něj úplně prázdná, a to bylo dobře. Připadal si jako nahý. Lehčí to ano, jako by ze sebe shodil celou tíhu minulosti, ale zranitelný. Nebylo se za co schovat. I teď viděl všechno, co se mu honí hlavou, vepsané ve své tváři. Vyjít mezi lid, aby viděli, že už dávno není ten tvrďák? Že mu léta sebrala chuť rvát se se vším a kvůli všemu. Jestli… Jestli to teď nevyjde, už prostě nebude mít sílu na nic. Na život, na smrt, na nic.

Zamrkal a trochu se napřímil. Ale nejdřív ještě poslední pokus.

O kus dál si půjčil auto. Nic zvláštního, jen něco, co by ho trochu přiblížilo cíly cesty. Nezdržoval se ničím nepodstatným, hodil tašky dovnitř na sedadlo spolujezdce a vyrazil na jih. Jak se mu Anchorage vzdalovalo, zase začal mít problémy s krácením dechu. Zadýchával se jako by nejel autem, ale celou cestu běžel. Vlastně i utíkal, před svými myšlenkami, protože ať chtěl, nebo ne, těch šest let vytvořilo pochyby. Hromadu pochyb. Bože, vždyť on vypadá dvakrát starší než ona! Jak si může myslet, že o něj bude ještě stát? Jo, spoléhal na to, co říkala. Že dokud bude žít, bude mít šanci, ale stejně… Mohl by to po ní chtít?

Podíval se na svůj odraz ve zpětném zrcátku. Jak moc se změnil? Bože… Neměl se holit!

Stál na boku přívozu a pozoroval ubíhající vodu, zatímco ho pomalu dostával na druhou stranu zátoky. A bylo mu zle. Ani ve snu ho nenapadlo, že zrovna on bude někdy trpět mořskou nemocí, ale bylo to tak. Na zábradlí skoro visel a snažil se rozdýchávat návaly nevolnosti. Z ničeho nic se mu vybavila vzpomínka na začátek těhotenství jeho ženy. Tímhle trpívala pravidelně a on si říkal, že to nemůže být tak hrozné. Ne že by mu bylo špatně poprvé v životě, ale poprvé to bylo bez příčiny, na kterou by byl připravený, jak třeba alkohol nebo nemoc. Tohle ho prostě zasáhlo a on mohl jen zatínat zuby, aby to i co nejrychleji skončilo. Nejlépe okamžitě a střelhbitě. Hned teď. V okamžiku. No tak! Narazili na větší vlnu a jeho žaludek udělal trojitého salchowa.

„Mhuá,“ udělal zmoženě a naklonil se víc přes zábradlí. Ještě dva takové sportovní výkony a byl si jistý, že potupně vrhne. Podíval se směrem, kde se rýsoval druhý břeh a měl pocit, že se za tu dobu nepřiblížili ani o cenťák. Dokonce se chtěl zeptat, jestli třeba neplují na zpětný chod nebo tak něco. Prostě jestli tam někdo omylem nevrazil zpátečku. Ale až na nerozpoznatelné hekání nebyl schopný ze sebe nic dostat, takže to byla stejně bezpředmětná úvaha. Musel to prostě vydržet. A držet. A držet. A –

„Mhuá!“

Pevnina. Měl pocit, že i ta se mu houpe pod nohama. Chvíli jen tak stál vedle auta, dokud si nebyl jistý, že má nohy i zbytek těla pod úplnou kontrolou. Žaludek se mu uklidnil snad až po deseti minutách, ale důležité bylo že vůbec. Původně plánoval, že si dá něco k jídlu, ale teď to viděl spíš na půst a trochu vody. Nechtěl riskovat něco tak ponižujícího jako další zvracení před cizími lidmi. A taky si byl jistý, že se už nikdy nebude koupat v moři. Ne, ani jednou.

Odhodlaně nastoupil do auta. Pořád ho čekalo ještě patnáct minut jízdy, aby se dostal, kam potřeboval. Krajina za oknem byla čím dál známější, a když projížděl městečkem, bylo to jako rána kladivem. Spousty vzpomínek se přehrnuly přes hráz, kterou si nevědomky vystavěl v mysli a zaplavovali jeho ještě fungující vědomí. Dokonce se zastavil, aby se prošel. Vlezl do supermarketu a i přes svoje rozhodnutí nic nejíst, nakoupil pár drobností. Taky se zašel podívat do železářství, jen tak. Ani nic určitého nepotřeboval, ale několikrát tu nakupoval a doteď si vybavoval logo, které měli na taškách, protože do jedné před Tanyou ukryl krabičku s prstenem.

I odtamtud nakonec odcházel s taškou drobností, které ho zaujaly. Pořád překvapený, že si na něj prodavač vzpomněl, položil věci na zadní sedačku a pokračoval v cestě. Nechtěl vlastně ještě něco koupit? Neměl by to otočit a vrátit se ještě pro něco? Třeba pro něco do Anchorage? Kruci, to by musel přes přívoz, to je peklo…

„Chlape, seber se,“ vrčel sám na sebe a snažil se potlačit zaječí úmysly, které se s každým metrem zvětšovaly. Už jen kousek. Odbočka. Několik metrů. Zastavit. Vytáhnou klíček. Vystoupit. Vystoupit! Vystoupit!!! Zavřel oči a zabořil hlavu do opěrky. Co je to s ním? Celou cestu to zvládal, teď tu stojí před domem a nedokáže vylézt z toho mizerného auta?  Nakonec prostě prudce otevřel oči a vystoupil… vystoupil by, kdyby neměl zapnutý pás.

„Kurva,“ zaklel a odepnul ho. Třel si rameno a otočil se ke srubu. Ani trochu se nezměnil. Šest let jako by se na něm nepodepsalo. Jen keře byly o něco větší a vřes rozrostlejší. Překrýval dokonce i kámen, ke kterému George zamířil. Odhrnul rostlinu a zvedl ho. Klíč tam ležel. Přesně tak jako vždycky. Zvedl ho a očistil. Teď mu ležel na dlani. Stačilo jen odemknout a vejít. Tak proč proboha stojí pořád na místě, když chybí jen pár kroků? Šest let čekal na okamžik, až projde těmi dveřmi a teď, když konečně může, tak váhá? Sám si nerozuměl. Sáhl do kapsy u džínsů a prsty pevně obmotal, kolem krabičky. Se zavřenýma očima se několikrát nadechl, pak vyšel schody a strčil klíč do zámku. To všechno po paměti. Dveře se s tichým skřípěním otevřely a jeho do nosu uhodil zápach opuštěnosti. Prach, vlhkost a zima tvořily směsici důkazu, že už tu dlouho nikdo nebyl. V co doufal? Že tu na něj bude čekat se zapáleným krbem? Tak naivní nebyl, ale možná doufal v důkaz, že to tu alespoň občas navštívila. Jednou za čas nebo tak… Ale tady nikdo nebyl léta. Jeho představy mizely jedna za druhou, s každým pohledem nějaká zasyčela a vypařila se jako dým. Nakonec se zastavil s rukama opřenýma o opěradlo gauče a snažil se to všechno vstřebat. Snad se jí sem nechtělo vracet. Bylo to těžké, pro ně pro oba. Je určitě s rodinou v Denali nebo někde jinde. Kdyby tenhle dům nechtěla, určitě by se ho dokázala zbavit. Prodala by ho a to by znamenalo, že už to vzdala, ale on tu pořád je. S klíčem ukrytým na stejném místě a vypadá přesně tak, jako když odsud odcházel. Nevzdala to ne?

„Blondýnko…“ vydechl tiše s pohledem upřeným na nedokončený krb. Nějak to tehdy nestihl dodělat, ale teď má čas, ne? Mohl by… Usmál se.

♣♣♣

Už tu s nimi byla dva měsíce a pořád si připadala jako ve vězení. Neustále byl někdo s ní, jako by byla nepříčetná a potřebovala statného dozorce.

Nedalo se říct, že by se jí úplně ulevilo, když se zpoza stromů tehdy vynořili místo Volturiů Cullenovi. Tak jako tak se tam někdo objevil jen proto, aby ji odvedli a hlídali. Vzali ji k nim do Maine. Co na tom, že neměla zájem, prostě neměla na výběr. Během minuty z ní byl povolný beránek, Jasper zapracoval. Jenže když dorazili k nim domů, nebylo to už ani zdaleka tak snadné. Jasper ji nemohl držet celou dobu utlumenou, a jestli se jí něco nelíbilo, bylo to být držena někde násilím. Snažili se ji přesvědčit, ať zůstane, že její rodina už je na cestě, ale upřímně ji tím rozzuřili ještě mnohem víc. Takovou práci dalo udržet se od nich daleko a oni to takhle pohnojí!

„Jak jste mě vůbec našli?“ prskla naštvaně. Alice se kupodivu neusmála, spíš se trochu stáhla, ale i tím upoutala pozornost. „Jak?“ nechápala Tanya. „Nerozhodovala jsem se.“ Alice přikývla.

„To máš pravdu, ne o tom, kam zamíříš, ale když už jsi někde byla, přemýšlela jsi, kam půjdeš. A jednou jsem to místo poznala. Philadelphie, je tak trochu naše město,“ vysvětlila a poslala Jasperovi malý úsměv. Jemu se potěšeně zajiskřilo v očích. Jasně. Philadelphie. Mělo ji to napadnout, ale nějak v tu dobu prostě nepřemýšlela. Navrch se město mohlo trochu změnit, ne? Ale viditelně se nezměnilo dostatečně. Tanya se na ně mračila, kousek od ní stál Emmett pohodlně rádoby uvolněný a opřený o zeď, ale věděla, že ji hlídá. Jak typická taktika pro Cullenovi. Edward hlídá myšlenky, Jasper emoce a Emmett zvládne zbytek. Okoukaná, ale pořád funkční.

„Proč jste se do toho museli plést?“

„Jsi rodina, Tanyo,“ odpověděla laskavě Esmé. Chtěla něco odseknout, ale tváří v tvář tomu starostlivému pohledu se to nedalo. Bezva, další nátlak. Edwardovi se obličejem na kratičko mihnul úsměv, ale hned zmizel, když ho v duchu nazvala vlezlým pitomcem.

„Bezva,“ odfrkla si pak a upřela své rudé oči do Edwardových zlatých.

Ničíte všechno, o co se léta pokouším!

„A to je přesně co? Ničíš akorát sama sebe,“ odvětil klidně Edward.

Co ty o tom víš? Zarazila se. On vlastně ví. Ale i tak jsi byl schopný se jen schoulit do klubíčka a litovat se. To já nedokážu, musím to nějak potlačovat!

„Kolik jich bylo Tanyo?“ zeptal se místo toho vážně. Jako by ignoroval všechno, co mu říkala.

„Co? Jich? Nevím,“ zabručela nahlas a uhnula pohledem.

„Ale víš.“

„Nevím!“

„Tanyo-“

Nechvi vědět, jasný? Nechci. To. Vědět. Edward jen zakroutil smutně hlavou. Táhněte k čertu, poslala mu Tanya ještě a pak se schoulila v rohu pohovky do klubíčka přesně tak, jak to nikdy udělat nechtěla.

A šlo to takhle několik týdnů. Několik dní po tom, co ji přivedli, dorazila Kate s ostatními. Střídavě na ni křičela a chtěla ji objímat, jenže Tanya nereagovala. Nedovolila Kate, aby se jí dotkla a na křik neodpovídala. Edward jí říkal, že to Kate ničí, ale bála se, že by ji zničilo víc, kdyby tomu tlaku Tanya podlehla. A pak, ona tu byla ta špatná a špinavá. Nebyl důvod dovolit, aby se jí Kate nebo kdokoliv jiný dotknul. A i přesto že na všechny vrčela, pořád se k ní snažili přiblížit. Jestli je bavilo chovat doma nervově labilní upírku, která by nejradši všechny pokousala, nebo se prostě jen nudili, to nedokázala říct. Dokud jí dali pokoj, bylo to fajn, jenže pak přišla žízeň, a jestli v něčem nehodlali ustoupit, byla to strava. Vzali ji na lov, ale pouze zvířat. První lok byl strašný. Tak strašný snad nebyl ani kdysi, když to zkoušela poprvé. Chtěla ho vyprsknout, ale žízeň byla silnější, a tak se zalykala tou odpornou krví a žaludek se jí točil jako na centrifuze. Donutili ji i do dalšího kusu, ale pak už odmítala. Nechtěla upustit od svého stylu života, jen protože jim se nelíbil. Oni přece nikdy nikoho nenutili, tak proč si to teď kompenzují na ní? I Carlisle, který všem ponechával možnost volby, byl na Edwardově straně v tom, že ona se musí vrátit ke starému dobráckému já. Držela se od nich stranou, co to šlo, ale ono to moc nešlo. Byl jich plný dům a nějak se neustále vyskytovali někde poblíž. Byla jim vděčná alespoň za to, že poblíž nevrkali, protože to už by asi někoho vážně kousla. Jediný, kdo se jí v náladě alespoň trochu vyrovnal, byl Jasper, který díky svému vlivu chodil neustále napruzený a na všechny se utrhoval, aby se jim potom omlouval a házel na Tanyu dotčené pohledy.

Asi by se to dlouho nezměnilo, kdyby se nerozhodli pro velký lov, na kterém už kvůli ní dlouho nebyli a nenechali ji doma jen s Carmen, Eleazarem, Jakem a Ness, kteří se dobrovolně přihlásili, že budou hlídat. Edward chtěl chvíli protestovat, ale bylo mu to zatrhnuto Bellou, která na Jakea postranně mrkla a někam ho odtáhla.

„No bezva,“ odfrkla si Tanya a odplížila se sednout si do svého oblíbeného rohu v obývacím pokoji a koukala se z okna, aby nic neviděla. I kdyby tam byla partička tanečnic hula hula, tak by si jich nevšimla, zavřela se do svého světa, který měla v hlavě pro takovéhle případy. Byla tam temno, teplo a tichý bručivý hlas jí vyprávěl něco, čemu nerozuměla. Nepotřebovala mu rozumět, prostě ho jen poslouchala a zkoušela se vypnout. Možná proto si nevšimla, že se k ní někdo přidal. Až dotek ji vytrhl z jejího bloumání temnější částí svého já. Polekaně zavrčela a vycenila zuby. Jenže vedle nebyl nikdo z upírů. Byla to Nessie. Tanya vrčení spolkla a překvapeně zamrkala. Nikdy ji k ní nepouštěli moc blízko. A Nessie měla zakázáno k ní chodit a bavit se s ní. Tak co tu proboha dělala a ještě tak blízko?!

„Ahoj, teto,“ usmála se na ni těma čokoládovýma očima a rukou si odhodila na záda těžký pramen bronzových vlasů. Tolik se změnila za ta léta, byla z ní dospělá dívka. A teď ji dokázala odrovnat pouhým pozdravem. Tanya se rozvzlykala. Kousala se do rtů, aby jí ani jediný vzlyk neuniknul, ale pořád to byl pláč. A Ness ani na vteřinu nezaváhala, hned ji objala. Byla tak bezprostřední, milá. Nevypadala, že by ji trápilo to, co všechny ostatní. Pro ni Tanya nebyla zvířátko v kleci, které se musí převychovat, aby ho zase všichni měli rádi.

„Chybí ti strejda, já vím,“ tišila ji hebkým hlasem. Vůbec se nebála o něm mluvit a kupodivu jí za to byla Tanya vděčná. Ona sama se toho děsila, ale od Nessie to znělo tak přirozeně. Cítila její hřejivé prsty ve vlasech, jak se jimi lehce probírají a snaží se ji upokojit. „Mohla bych ti něco ukázat?“ zeptala se pak Nessie opatrně. Tanya zvedla obličej a chvilku se na ni dívala, než přikývla. Nessie jí přiložila dlaň k tváři a lehce přivřela oči. Na čele jí naběhla malá vráska, jak se soustředěním zamračila a pak to tu najednou bylo. Před očima měla úplně jinou scénu.

Byla zima a ona se kradla kolem stromů. Opatrně se plížila a snažila se nenadělat žádný hluk. Schovala se za keřem a pak najednou skočila. Přistála přímo na velkých zádech v zimní bundě. Radostně vypískla, když si ji stáhnul zpoza krku a zastrčil pod jednu paži. Houpala se mu tam jako pytel ovsa.

„To se dělá, co? Jsem snad nějaká srnka?“ bručel George a zubil se na ni. Vesele výskala.

„Ne, ne, ty jsi jako medvěd, stlejdo. A stlejda Emmett tě sní!“ vypískla vesele. George se zasmál a vyhodil ji do vzduchu.

„To bych se na to podíval, jak to bude zkoušet,“ kasal se. Chytil ji, ale jeho tvář se na chvilku bolestně stáhla. A ona si všimla.

„Co je, strejdo?“ ptala se a držela ho za ruku. Usmál se a vytáhl ji zase do výšky. Vypadal trochu rozpačitě, ale nakonec jí jen rozčepýřil vlasy.

„Trochu jsem si ublížil při hrách s tetou. Ale nic to není, tak jí to nebudeme říkat, jo? Budeme mít tajemství? Chceš do mého tajného spolku?“ zeptal se a významně zamrkal. Nadšeně vypískla a zběsile přikyvovala. „Dobře, tak mi teď tady slib, že to tetě Tanye neřekneš. Nechceme přece, aby byla smutná a už si se mnou nehrála, že ne?“ zamrkal zase a ona všechno poslušně slíbila. Byla to přece zábavná hra. Budou mít svůj tajný spolek. Jen to tatínek nesmí nikomu říct. George ji ujistil, že neřekne, protože on a děda Carlisle jsou taky v jeho tajném spolku. Byla nadšená. A on ji navrch zase vyhodil do vzduchu a chytil. Pak ale zakroutil hlavou a položil ji na zem.

„Teď zase chvilku po svých, loupežníku,“ pobídl ji a ona kolem něj lítala jako splašená. Sem tam si všimla, jak si tře s bolestivou grimasou žebra, ale už se neptala. Teď to bylo jejich tajemství a ona věděla, co mu je.

Pak se místo změnilo, další vzpomínka. Seděla mu na hrudníku a koukala, jak spí. Leželi na gauči a jeho tvář ozařovalo světlo ohně. Natáhla opatrně jeden prstík a přejela mu po vousech. Nikdo z její rodiny takové neměl, byla zvědavá, jaké jsou na dotek.

„Tno,“ zahučel nesrozumitelně, pak ještě něco zamručel a zahýbal jedním koutkem. Potichu se zasmála. Chvilku počkala a pak mu znovu prstíkem přejela po vousech pod spodním rtem. Zaskuhral a zavrtěl se. Už to nevydržela a rozesmála se vysokým dětským smíchem. Zamručel a rozlepil oči. Když ji uviděl, usmál se.

„Tak ty mi škodíš, rarachu jeden?“ zeptal se hlasem ještě ochraptělým od spánku. Jen se zasmála a zavrtěla se mu na břiše. Heknul. Pak se rozhlédl. „Nikdo tu není?“ zeptal se překvapeně. Zavrtěla hlavou, chvilku vypadal zklamaně, ale pak se zase usmál.

„Chybí ti teta?“ zeptala se zvědavě. Zarazil se a zkoumavě se na ni díval. Pak přikývnul.

„Jo, chybí mi teta.“

„Máš ji lád?“ Usmál se.

„Samozřejmě, že ji mám rád,“ sundal ji ze sebe a posadil se. Rukama si protřel obličej a zívnul.

„A vezmeš si ji?“ ptala se dál zvědavě. Zarazil se. Pak se zasmál.

„To bych mohl, viď? Ale já si nemyslím, že by o mě stála. Jsem na ni moc starý, moc morous… a asi i moc člověk,“ vzdychl a zvednul se. Připlazila se po čtyřech k opěradlu a vyšplhala na něj.

„Tak buď jako mamka,“ poradila mu. Zarazil se.

„Co, jako ženská?“ nechápal. Rozesmála se.

„Néé, stlejdo. Mamka taky nebyla jako taťka. Ale teď je,“ pokrčila drobnými ramínky.

„Ty myslíš, jako nechat se přeměnit?“ ujišťoval se. Nejspíš mu nevadilo, že tuhle lehce existencionální debatu vede s malým dítětem. Pak ale zničehonic přikývnul a usmál se.

„Když mi to navrhne. A teď dá si někdo horkou čokoládu?“ zeptal se a hlasité jáááá zaniklo, jak vzpomínka mizela.

Tanya chvíli mrkala, jak se její mysl zase vracela do normálního světa. Zaostřila na Nessiny hnědé oči a otevřela ústa. Jenže netušila, co by vlastně měla říct. Co se vlastně dozvěděla? Jistě, spoustu informací, ale co hlavně? On ji vážně miloval? Nechal by se přeměnit?

Ness od ní ale nic slyšet nechtěla, pevně jí sevřela ruce a zatvářila se prosebně.

„Nesmíš to vzdát, teto. Hrozně bys mu ublížila, kdybys to vzdala,“ žádala ji tichým hlasem. Tanya se na ni dívala, jako by ji opravdu uviděla teprve teď. Jak je možné, že má po sedmi letech života větší rozum než ona, která je tu déle než milénium? Usmála se.

„Nedala by sis srnku?“

Nebylo to snadné, to rozhodně ne. Zvyknout si chvíli trvalo, ale bylo to snazší díky tomu, co věděla. Všichni jí s ochotou pomáhali, ale opravdu se těšila jen z přítomnosti Nessie, která se nějak stala jejím druhým stínem. A tím vlastně i Jacob, který ji odmítal nechat samotnou lítat po lese. Tanyu nepočítal a pořád jí říkal labilní upírka. Neměla mu to za zlé, vlastně ji těšilo, že alespoň někdo je schopný to její šílené chování zlehčovat. Ostatní to prostě přijali s obrovským ulehčením. Neomlouvala se, necítila výčitky kvůli nim. Možná jim způsobila trochu stresu, ale upřímně ne víc, než když na ně táhli Volturiovi kvůli Ness. Provinile se snad cítila jenom vůči své sestře a ostatním z její rodiny. A samozřejmě k těm, co při svém šílenství připravila o život, ale těm se omluvit nedalo. Jen přibyli na seznam jejích důvodů, proč se nikdy nedostane do Nebe. Ale co na tom záleží, pořád je tu šance, že nikdy neumře nebo alespoň v nejbližší době ne…

Edward zachmuřeně sledoval její úvahy z křesla, ale nevěnovala mu moc pozornosti. Sám měl kdysi toho samého plnou hlavu, tak se nemohl zas až tolik divit. S lehkým úsměvem nad touhle myšlenkou souhlasně pokýval hlavou. Ale pak se napřímil.

„Alice?“ zeptal se překvapeně. Objevila se v hale ve vteřině.

„Nevím, nepoznala jsem ho,“ pokrčila rameny. Edward se zamračil. „Ani já ne,“ zamručel a pak se podíval na Tanyu.

„Co se děje?“ zeptal se Emmett. Edward ho ignoroval.

„Pořád ti patří ten domek v Seldovii?“ zeptal se. Přikývla. Nebyla by schopna ho prodat nebo třeba i pronajmout. Byl jejich. Obou. „Alice někoho viděla. Nepoznala ho a já taky ne, zdá se, že máš v domě nezvaného návštěvníka.“ Vztekle zavrčela.

„Cože?!“ Někdo do toho domu vlezl? Do cizího domu? Do jejího? Do jejich?! „Kdy?“ zeptala se pořád naštvaně. Alice, ale pokrčila rameny.

„Možná za měsíc, možná zítra a třeba taky za deset minut. Nedalo se to poznat.“ Tanya naštvaně vrčela, ale otočila se čelem k oknu, aby si nemysleli, že je to na ně. Bude tam muset jít. Udělá s tím frajerem krátký proces!

„Ne,“ řekl pevně Edward.

„Pro Kristovy rány, Edwarde, jen ho vyděsím a poštvu na něj všechny právníky v zemi. Nezakousnu ho!“ štěkla. Váhavě ji pozoroval. Nevěřil jí a těžko se tomu mohla divit. Podělala to a byla si toho vědoma, jenže kdo někdy neudělal nějakou takovouhle chybu? Tedy kromě Carlislea, ten je nejspíš anděl, ale jinak se vždycky někdo seknul. Buď víc, jako ona, nebo míň, jako Carmen, která jen párkrát nechtěně ujela. To se prostě stává, když je jeden krvelačná zrůda bez nároku na normální lidský život. Smiř se s tím, Edwarde!

Ten se jen uchechtl.

„To byl nejdelší monolog, jaký mi kdy kdo cpal do hlavy s takovou vervou. Teda až na Alici,“ utrousil a založil si ruce na prsou. Odfrkla si.

„Víš co, tak pojď se mnou. Seber ten svůj zadek s gauče a dělej mi stín, dokud tě to bude bavit. Ale já nedovolím, opakuji, nedovolím, aby se nějakej obtloustlej imbecil dotknul v tom domě třeba jen vypínače na světla! Rozuměls mi? Chceš mě zastavit? Posluž si, ale takové peklo jaké ti udělám ze života já, by nedokázala ani zhrzená Bella, to si buď setsakra jistý!“ V místnosti bylo po jejím výstupu naprosté ticho. Edward překvapeně mrkal a ona tiše vrčela. Pak se ozval výbuch, ovšem smíchu.

„Teda brácho, takhle tě nesepsula ani Esmé, když jsi zničil tu drahocennou sbírku čínského porcelánu, tenkrát v Minneapolisu,“ řehtal se Emmett jako pominutý a královsky se bavil Edwardovým zakřiknutým výrazem. Nessie koukala na Tanyu s výrazem, jako by čekala na pečeného holuba přímo do pusy. Takhle s jejím otcem ještě nikoho mluvit neslyšela a musela uznat, že to byl rozhodně zážitek. Až si bude chtít Jakea vzít, rozhodně Tanyu pozve, aby to tátovi vyřvala do hlavy. Edward se konečně probral a hned se na svou dceru zamračil. Ta se jen zazubila a nechala se od Jakea obejmout. Pak ale rozhodil ruce a s rezignovaným výrazem řekl:

„Fajn, jak chceš. Jeď sama, ale jestli ho kousneš, tak si to budeš taky žehlit sama.“ Tanya se spokojeně usmála a chtěla vyběhnout pryč.

„Počkej! To tam chceš snad celou cestu běžet?“ zeptal se překvapeně. Zarazila se.

„Nechci?“ divila se. S nevěřícným výrazem vytáhl telefon a vytočil letiště. A to si myslel, že peklem si už prošel se svou ženou. Cizí jsou ještě horší…

♣♣♣

(hudba)

Když doběhla k domu, byla trochu nesvá, ale s každým krokem blíž ke dveřím, byla naštvanější. Slyšela klidné bušení srdce, které mohlo vycházet jen z jediného místa. Tohle bylo sakra jejich místo a nikdo tam neměl co lézt. Cizí člověk vleze do cizího domu, tedy spíš do jejich domu a ona ho ani nesmí zakousnout. Čočky v očích ji nepříjemně pálily, ale mohla si za to sama. Se zlatou barvou by do letadla mohla s rudo-oranžovou by to byl problém. Tak teď měla oči tmavohnědé, ale tak nějak divně. Nezvykle lidsky.

Potichu vyšla schody a chtěla sáhnout do kapsy pro klíče, ale pak se zarazila. Měla by nejdřív zkusit, jestli není odemčeno. Otočila klikou. Bylo. Dveře ani trochu nezaskřípaly. Po těch letech se tomu divila. Jak vklouzla do příšeří, uvnitř do nosu ji uhodila vůně člověka. Okamžitě ztuhla. Ne vůně ledajakého člověka. Tohle byl jeden konkrétní člověk. Její člověk! Znovu se zhluboka nadechla. Ať jde žízeň k čertu, tohle byl její člověk! Tohle byl George! Hlava ani nehlesla, takhle hlasitě křičelo její srdce.

Plameny v krbu tiše praskaly a vrhaly střídavě stín a světlo na jeho spící tvář. Zase usnul na gauči a bude ho bolet za krkem, napadlo ji okamžitě. Skousla si spodní ret, který se jí chvěl, a udělala několik kroků blíž.

Bože, vypadal tak jinak. Přibyly mu vrásky… a ubyly mu vousy! Překvapeně se dívala na krátké strniště, které měl na tváři. Překvapivě vypadal mladší než dřív. Se svými širokými rameny se jako obvykle nedokázal na gauč uložit pohodlně a byl trochu zkřivený. Potichu zachrápal a Tanya se lehce bezhlesně zasmála. Tohle byl George, její George. Byl tu. Spal tu. Jak dlouho už? Rozhlédla se okolo. Vypadalo to, že už několik dní, ale ještě ne dost dlouho. Pak jí pohled padl na krbovou římsu. Byla dokončená. Celá poseta tím drobným vzorem, který začal před skoro sedmi lety. Lehce po vzoru přejížděla prsty a druhou rukou si přikryla ústa, aby nevzlykala nahlas. On to dokončil. Nevěděl, jestli se tu ona někdy objeví, a přesto tu byl a pokračoval, jakoby nikdy neodešel. Kriste, bylo to srdce, co se jí pokoušelo prodrat krkem ven? Tlouklo snad znovu? Cítila se, jakoby neměla srdce, ale obrovský zvon, který jí rozezvučel celé tělo. Brnění a pocit štěstí cítila i v palcích u nohou a byla si jistá, že kdyby s nimi trochu zamávala, určitě by se vznesla alespoň pár centimetrů do vzduchu. Tiše zavzlykala a za ní se George na pohovce zamlel. Něco dutě kleplo o podlahu. Otočila se. Ležel na boku tváří k ohni. Pusu měl trochu otevřenou a pořád tichounce chrápal. Byl to nejkrásnější, co kdy viděla. Potom se zaměřila na podlahu. Ležela tam malá tmavá hranatá krabička. Zamračila se a sehnula se, aby ji zvedla do ruky. Vypadala jako na šperky, ale byla zvláštní. Jakoby kdysi byla semišová, ale teď už na většině plochy zářila ohlazená umělá hmota. Musel ji svírat v ruce, když usnul. George zamručel. Položila krabičku na opěradlo pohovky a otočila se ke křeslu kus od nich. Byla na něm deka. Vzala ji, roztáhla a opatrně George přikryla. Potom se ještě otočila a z připravené hromádky hodila dvě polena do krbu, kde je okamžitě pohltily zlatavě oranžové plameny. Usmívala se při pohledu na nadšený oheň, který se snažil kusy dřeva co nejrychleji obtočit. Ty plameny jí připomínaly ji samotnou. Takovou touhu ona poznávala. Každou setinu vteřiny celá ta léta si přála stejně pevně objímat toho muže, co je teď jen kousek od ní a… nechrápe. Otočila se. Blikotavé plamínky se odrážely ve dvou oříškově hnědých očích, které ji klidně pozorovaly. Lehce se usmál.

„Moc rád o tobě sním,“ zachraplal rozespalým hlasem. Ani se nepohnula. „Už ani nevím, řekl jsem ti dnes, že chci, abys se mnou strávila zbytek věčnosti? Nebo to bylo včera? Už mi to splývá,“ vzdychnul a zavřel oči. Pak se zase pousmál. „Ne, včera jsi vlastně souhlasila, že si mě vezmeš. Vzpomínám si,“ zašeptal. Tanya ho konsternovaně sledovala. Vypadalo to, že si neuvědomuje, že je vzhůru. Myslel si, že se mu zdá? Potvrdil jí to ve vteřině. „Proč se mi jen zdáš? Proč se nevrátíš?“ zašeptal stěží slyšitelně a sevřel prázdnou ruku v pěst. Pak sebou polekaně škubnul a ještě několikrát ruku sevřel. Pořád naprázdno. Pak vytřeštil oči.

„Tanyo?“ zachraptěl najednou úplně vzhůru. „Jsi to ty? Nespím?“ Pomalu zavrtěla hlavou. Když jí došlo, že si to vlastně může vyložit jako odpověď k první a ne druhé otázce, radši promluvila.

„Jsem tady,“ řekla tiše. Zavřel oči.

„Bože, tvůj hlas. Jak jsem mohl zapomenout, jak nádherně zní?“ vydechl a odhodil deku, aby se mohl posadit. Nespouštěl z ní oči, i když ji s plameny za jejími zády moc dobře neviděl. „Prosím, ať to není další živý sen,“ zaprosil šeptem jen sám pro sebe a postavil se. Pořád stála na místě, když jí došlo, že on to nevidí. Nevidí, co se z ní stalo. Nerozliší barvu jejích očí. Rychle sklopila hlavu a nechala si spadnout vlasy do tváře. Ale to už byl u ní. Pořád byl tak majestátní, jak si ho pamatovala, jen ruce měl o něco drsnější a trochu se mu třásly, jak je natahoval k její tváři. Měla by uhnout, nenechat ho dotknout se jí, ale byla bez něj až příliš dlouho. Vyšla mu vstříc a on ji lehce pohladil po tváři. Zmučeně vydechl. „Ta vůně, hebká kůže. Blondýnko moje, ty ses vrátila,“ vydechl dojatě a prudce ji objal. Zavzlykala mu do košile a objetí mu vrátila. Měla plnou hlavu i nos jeho vůně. Milovala tu vůni. Milovala jeho.

„Odpust mi, že jsem se nerozloučila. Já chtěla, ale už jste… už jste byli pryč,“ vzlykala nešťastně a pevně svírala látku košile v pěsti. Prsty jí nořil do vlasů stejně jako obličej a nemohl pořád uvěřit, že je vážně tady. U něj. V tomhle domě. V tomhle státě. Na Aljašce.

„To je jedno. To je jedno. To je fuk, hlavně že jsi tu teď,“ šeptal zběsile a líbal ji do vlasů. Chtěl se od ní trochu odtáhnout, aby si ji mohl prohlédnout, ale nedokázal se přemluvit, aby alespoň trochu povolil to urputné sevření. Tak tam stáli a minuty ubíhali. Až po nějaké době se dokázali uklidnit natolik, že mezi sebou snesli i několikacentimetrovou mezeru. Přesto se na něj nepodívala. I když ji vzal za tváře a lehce jí zvedl hlavu, měla oči zavřené. Políbil ji na čelo, na kořen nosu, na obě víčka, na levý spánek i na ucho. Dýchal, jako by uběhl míli, a nemohl se uklidnit.

„Tanyo, prosím, otevři oči,“ zaprosil, když pořád nereagovala. Po téhle výzvě se jí obličej skroutil do masky bolesti. Srdce mu málem zkolabovalo, když to viděl. Plakala. Bez slz, bez hlesu, ale byl to pláč.

„Já nemůžu,“ zašeptala bojácně.

„Co se děje?“ nechápala.

„Nemůžu ti ukázat, co se semnou stalo. Co jsem udělala. Nemůžu ti ukázat, proč si tě nezasloužím,“ vysvětlovala plačtivě.

„Je mi to jedno. Je mi to jedno. Všechno, Blondýnko. Já už tě nenechám odejít, chápeš? Nikdy. I kdybys třeba popravila papeže, je mi to jedno,“ snažil se ji šeptem uklidnit, ale vrtěla hlavou.

„Ty to nechápeš.“

„Tak se na mě podívej a vysvětli mi to. Prosím tě. Tanyo, podívej se na mě,“ žádal a neuměle ji hladil po tvářích. Vypadalo to, jako by jí stíral slzy, které nemohly nikdy téct po jejích tvářích. „Prosím,“ zašeptal a bylo v tom tolik citu a žádosti, že to nedokázala déle vydržet. Víčka se jí nejprve trochu zachvěla neochotou, ale nakonec se na něj podívala. A uviděla v jeho očích šest let. Šest let, kdy stárnul, moudřel a přes to všechno miloval. Ji.

On viděl utrpení. Ne těch, co snad připravila o život, ale její. Šest let, kdy se snažila potlačit všechno, co ji pomalu zabíjelo a připravovalo o rozum. A přesto z těch rudých tůní zářila láska naprosto stejná, jako když byly kdysi zlaté. Co záleží na barvě. Pořád ho milovala, a to bylo víc, než v co mohl doufat.

„Miluju tě,“ zašeptal. Dvakrát zamrkal a najednou mu po tváři stékala slza. Jedna jediná si razila cestu mezi jeho vousy. Tanya natáhla prst a opatrně ji zachytila. Vteřinu ji pozorovala a pak si ji lehounce přenesla na vlastní tvář. Teď stékala po její dokonalé mramorové kůži a lehce šimrala, jak ji gravitace stahovala níž a níž. Teď to byla její slza. Jediná, ale byly v ní ty tisíce, které ona sama nemohla vyplakat.

„Taky tě miluji,“ vydechla a opatrně pohladila George po tváři. Lehce se jí k ruce přitiskl. „Proboha, jen už mě neopouštěj,“ vyhrkla prosebně. Zpříma se jí podíval do očí.

„Nikdy, zabilo by mě tě znovu ztratit. Ty jsi ten důvod, proč pro mě má cenu žít. Dokonce i proč pro mě má cenu zemřít,“ vydechl. Vypadal, že by ji nejraději políbil, ale pak jakoby si něco uvědomil. „Počkej,“ vydechl a rychle došel k pohovce a zpět. Znovu si ji přitáhl do náruče a mezi ně vsunul ruku s ošuntělou a osahanou krabičkou.

„Chráním ho u sebe už šest a půl roku, abych ti ho mohl dát,“ vydechl s pousmáním. „Ale nemůžeš si ho vzít jen tak, patří k němu totiž i jeden stárnoucí ošuntělý chlápek.“ Palcem nadzvedl víčko krabičky, které šlo až překvapivě ztuha, jako by nikdy nikdo tu krabičku neotvíral. Plameny se zaleskly na třech broušených kamenech a Tanya se na ně jen vytřeštěně dívala. „Tak co myslíš, je to dobrá dohoda?“ zeptal se.

„Co?“ zeptala se nepřítomně. Zasmál se, ale pak zvážněl.

„Vezmeš si mě, Tanyo?“ On se vážně ptá? I přes to, co vidí, se ptá?

„Samozřejmě,“ vydechla. Radostně se zasmál. Sáhl do krabičky a poprvé z ní prsten vyjmul. Odhodil ji někam za sebe a roztřesenou rukou jí ho navlékl na prst. Úlevně zavřel oči.

„Bože díky, on padne!“ zaradoval se a vtisknul jí na ruku s prstýnkem polibek. Pak si ho ona přitáhla blíž pro pořádný polibek. Poslední, co ho napadlo, než jejich rty spojila, bylo, že musí probrat tu brzkou proměnu.

Konec

 

Když už opravdový konec, tak si tu pustíme nějaký ten pěkný příslib do budoucna ne? Nebo třeba jen kulisu k závěrečné děkovačce: ;)

Komu bych chtěla poděkovat? No přece Vám všem! Vždyť bez vás by tahle povídka nebyla nic než změť písmenek na papíru. Jak nám moudří kantoři vtloukají do našich dutých hlav, text existuje až ve chvíli kdy ho někdo čte. :) A tak děkuji každému jednomu z vás, kdo povídku otevřel a přečetl si ji. A ten kdo mi tu nechal otisk pacinky mi ještě ke všemu vždycky poskytl neuvěřitelnou chuť psát dál a dál. Kdyby to šlo, nejspíš bych nikdy s žádnou povídkou neskončila. Ale jak známo, konec je korunou díla a tak je vždycky potřeba skončit. Teď už je jen na vás, jestli budete tenhle konec považovat za dost dobrý nebo jestli usoudíte, že jsem jím celou povídku pohřbila. I tak to nic nezmění na tom, že takový je a já ho takový i celou dobu plánovala. (I přes moje chabé výhružky, když někdo moc předbíhal děj a já vás chtěla trochu pozlobit. Ale nevěřili jste mi že bych nechala George špatně skončit, že ne? :) Já doufám, že ne.) Každopádně, ještě několikasetkrát... děkuji, děkuji, dekuji...

A KalamityJane, tobě speciální dík, za to že jsi se tak chrabře postavila hrozbě v podobě mého pravopisu. Díky ti!


Věnování... a víte co? Já mám jen jedno jediný. I když vás všechny naprosto miluju. A za komentáře bych vám nejradši vaše šikovné pacičky zlíbala, tak věnovat celou tuhle povídku bych chtěla jen jedné z Vás:

AMO, já doteď nechápu odkud jsi k nám spadla nebo kdo na nás byl tak hodný, že tě tu vyklopil, ale jednu věc vím jistě.

George je pro tebe, holka, protože tak velkou podporu jsem od nikoho nečekala.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že někdo, kdokoliv, kdo si tuhle povídku tady přečte a okomentuje, půjde a udělá to samé na dalším webu. To je něco tak úžasného, že už od začátku vím, že nakonec tuhle povídku věnuji jen a jen tobě.

Takže, aby to všichni viděli a slyšeli (ehm, přečetli) George je jenom a jenom tvůj! (A Tanyi, ale věřím, že vy dvě holky se podělíte, ne?)

Moc ti děkuji za to, že jsi tak úžasná a svolila jsi k tomu, obšťastňovat nás bídné svou přítomností. Díky beruško! :)


Jak já říkám, George není nikdy dost, tak tady jsou dva obrázky pro potěchu:

George strnišťový :)

George vousatý :D

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

SestraTwilly

22)  SestraTwilly (11.09.2013 23:02)

Sedím tu a premýšľam,čo napísať a jediné čo ma napadá je dokonalá...úplne dokonalá poviedka.To,že si nestvorila super hrdinu,ale úplne obyčajného,stárnuceho chlapa,ktorý je ubrblaný,chrápe,nemá zmysel pre romantiku,ale zároveň má srde na správnom mieste a nebojí sa postaviť tvárou životu ma dostalo.A tak isto Tanya mi pripadá v tvojom podaní ľudskejšia,milšia,sympatickejšia.Hoci si obaja siahli na dno,nakoniec si im dala šancu na lásku(v čo som celý čas dúfala).Ten záver som čítala niekoľko krát,je dokonalý,nepresladený,taký akurát,veľmi sa mi páčil,tak ako aj celá poviedka.
Sarka,táto poviedka mala mať už dávno podobu knihy.Určite sa k nej budem vracať,lebo tvoja poviedka na mňa urobila hlboký dojem.
Klaniam sa tvojmu spisovateľskému umeniu

Jalle

21)  Jalle (05.02.2013 16:54)

myslím, že keď napíšem, že som Georga mala v hlave celý deň, je to tá najväčšia poklona

20)  Brigita (17.04.2012 15:10)

Překrásná povídka. Přečetla jsem jí jedním dechem (až na pauzy, kdy jsem musela jít do práce).Nemám slov. Takže se budu opakovat. Nádherná povídka.

ireen

19)  ireen (15.04.2012 17:26)

Já ..nemám co k tomu říct!? Na stole leží hromada posmrkanejch mokrejch kapesníků, přes mokrý oči špatně vidím na monitor a je mi tak nádherně smutno.:) Tentokrát se mi nepodařilo shltat všechno na jeden zátah , ale v pauzách mezi čtením se mi moc nedařilo myslet na něco jiného. Byla jsem mimo.

Nádhera! DĚKUJU!!!!!!!!!!

DenyFish

18)  DenyFish (31.03.2012 22:30)

Tak myslím, že lámu rekordy, dneska něco kolem dvaceti kapitol :-). Bylo to opravdu krásný, sice bych jim kolikrát oběma naplácala za Ty drahoty, trubkám... ale bez toho by ten happy end nebyl tak sladký .. Krásná povídka, moc sem si jí užila

miamam

17)  miamam (08.02.2012 12:59)

Áááááááách..... To je snad poprvé v historii čtení FF, co mi není líto, že povídka skončila, ale že se z toho normálně raduju... Byl to totiž NAPROSTO dokonalý konec (nebo troj-konec )!!! Ono to tady prostě je na netu, je to celý úchvatný a dokončený a Ááá!!!!! No páni... Vzdychám a blaženě se usmívám. Strašně jsem si užila celý to tvoje tvoření Mužskýho světa, těšila jsem se na každou další kapitolu a prožívala to s těmi dvěma jako s někým, koho dobře znám. Nepotřebovala jsem ani Bellu, ani Edwarda, abych byla rozněžnělá, smutná, naštvaná, rozpačitá, vyděšená... Stačil prostě George a Tanya. Dokonalý. Absolutely perfect. Mám vážně strašnou, STRAŠNOU radost, jak jsi to napsala a hlavně jak jsi to DOpsala. Jj, za čas se vrátím a vezmu to znova. Tohle bych si do knihovničky přidala. A ještě poslední věc - děkuji, DĚKUJI za tvoji vlastní trpělivost s tímhle příběhem, žes na něj našla čas a pokračovala v něm. Fakt se to vyplatilo.


Twilly

16)  Twilly (08.02.2012 12:55)

Ne, nedokážu to... to jsem celá já a při tom jsem se do toho opět tak vložila... kdybych se snažila napsat to ještě jednou, bylo by to.. no blbý, takže za všechno napíšu jenom to, Šári, očekávám (a hlavně!!! na tu chvíli se moc těším) až do mojí-tvojí knížky otiskneš svůj otisk a věř, že na něj budu PATŘIČNĚ hrdá

PS: ta slza... překrásná scéna, ani moc, ani málo... naprosto PŘESNĚ

julie

15)  julie (08.02.2012 12:37)

Ale ne,fakt?Úplný konec???!! SarkoS,víš,že tvé povídky můžu už dlouho,a nějak to nepřechází? Moc díky!A zvlášť za vousatého George,ten je úžasný

Twilly

14)  Twilly (08.02.2012 12:00)

Doprdelepráce!!!! Pokaždé když se nad nějakým komentem rozněžním, mi ho típne a vyhodí!!!! Mně to pak tak rozhodí, že ho nedokážu zopáknout...


moc se omlouvám ale až se uklidním, jo?

Lenka

13)  Lenka (07.02.2012 23:05)


Naprosto skvělá povídka a ty jsi báječná spisovatelka.

Nosska

12)  Nosska (07.02.2012 22:12)

Ne, Šáriku, my děkujem Tobě, že je pod čim áchat a nad čim plakat

SarkaS

11)  SarkaS (07.02.2012 22:02)

Tolik nádherných komentářů, ještě ke všemu každý dlouhý jak týden. To je snad splněný sen... Holky moje, jak Vám mám poděkovat za tolik krásných písmenek, co jste mi tu celou dobu nechávaly a nechaly i teď? Nebudu zastírast, že důvod proč píšu až teď je, že jsem se nad každým rozbrečela dojetím a musela si dát pauzu, abych tu jen hodinu neáchala a neplácla kraviny... Ale když vy jste prostě všechny tak úžasné!!! Děkuju vám!!! *fworks* *fworks* *fworks* *fworks* *fworks* *fworks*

Lipi4

10)  Lipi4 (07.02.2012 20:56)

ááááááááááááááá .... nééééééééééééééé ... íííííííííííííí ... už žžž . .. toooo ..... nenníííííííííííí možneeeeeeeeeeee (Totálně ubulený smajlík, který se navrh směje a je šťastný za pohádkový konec ) . . . promiň, ale teď nemám slov a bulím jako G., ne já bulím víc, protožer je to dokonalé (bože, já nevím co dřív radovat se , že jsou spolu nebo být smutná :p :p :p :p :p , že už nebudou další G. písmenka:p :p :p ) . .. . .. .

Sakra, kde jsou ty kapesníky , vždyť já už ani nevidím na monitor, co píšu

Moment , musím se zbavit těch sliz, abych se mohla pokusit napsat smyslu plný komentík , i když to bude nadliský úkol


Začátek wau , víc ze sebe asi nedostanu .. . . jelikož hudební podklad mi připoměl úplný začátek ( a nejspíš si budu muset dát hodně brzy repete ) . .. . ta jeho nervozita (že ty jsi popisovala lehce sebe?? ) . .. . je roztomilej

.. .. . Tanya a její boj, byl opět krutou ránou dolů, ale Nessie je á áááááá (jako magor jsem si vzpoměla na tyhle dětský rodávánky s ní ) . . .

a pak ten konec, já chvílema ani nemohla číst, jak mi tekly slzy dojetím, že je vše jak má být (sakra, proč se mi teď v hlavě ozývá Sherk ) . .. . ..

Takže salva smajlíků na ppočest ženiální spisovatelky, která dokáže skoro pokaždé vymyslet Chlapa , ketrého chci

Šáriku , jsem ráda, že jsme se našli , sestřičko moja

Kamci

9)  Kamci (07.02.2012 20:51)

tááááááák krásně jsem si tady zabrečela. Štěstím a dojetím.:'-( :'-( :'-( :'-( *fworks* Nádherně jsi je dokázala svést zpátky k sobě, kam patří:) :) :) :) :) dokonalý závěr krásné povídky
PS: moc se mi v téhle kapitole líbila i Reneesmé, to jak Tanye dokázala pomoct svojí nádhernou bezprostředností:) :) :)

Nosska

8)  Nosska (07.02.2012 20:23)

Zlatíčko, ty jsi mě rozplakala až na úplnym konci, když jsem po koukla do očí, já vim že je to jen obyčejná fotka, ale stejně...

Bude mi to chybět, nejen náš chlapák a jeho křehotinka, co unese auto sama, ale ta jistota, že když se tu objeví novej díl, tak se pro mě najednou všechno kolem zastaví a když už si někdo dovolí vyrušit mě, tak jsem po dvou slovech zpátky zakouslá jak červotoč ve starym nábytku. Jejda, to asi nebylo dobrý přirovnání, vsadim se , že G. nerad :D Prostě jsem tím chtěla říct, že tenhle příběh byl zárukou skvělýho zážitku, úplně vždycky.
Po delší době jsem si opět pustila ústřední písničku a opět hrála minimálně pětkrát Seala taky poslouchám díky Georgovi.
A Tanyuška (nebo raději Blondýnka?) chudinka malá, každej z ní dělá mrchu, ale z jejího pohledu na věc jsi se koukla jen Ty. Možná ji někdo po přečtení minulýho dílu taky nenávidět, ale ona byla jen zoufalá, každej by si měl uvědomit, že ona je úpír, ne světice...
Šári, mě se bude stýskat, že nás nenecháš dlouho čekat a zase něco napíšeš, že jo?

Má vůbec cenu komentovat tenhle díl? Vždyť mluví sám za sebe. Ovšem Nessinka je zlatíčko. Jestli jí ten vlčák nezkazí, tak by z ní mohla být druhá Esme, alespoň podle tohohle tvého popisu
Na to jak mám strašně ráda Edwrda, tak jsem ještě mnohem radši, když mu občas někdo zavře ústa (slovo huba v jeho případě použít nelze :D ) Takže, Tanyuš, deset bodů pro tebe;)
A to shledání po letech Ano, tady už jsem měla krapet zamlženou obrazovku, nebo to nebyla obrazovka?! Jemu se o ní zdálo, a ona přitom byla tak blízko. Ach *fworks*
A prstýnek padnul... Co víc si přát?

AMO

7)  AMO (07.02.2012 19:58)

Už jsem se uklidnila (smajlí utírající si pot)
Šári, ty slunečnice rozkvetlá, ty konvalinko voňavá... Už konečně můžu juchat štěstím, sice potichu - nesmím vzbudit konkurenčního miláčka, ale s o to větší radostí a vnitřní silou.
Jsou spolu!!! Po všech útrapách a po dlouhém čekání... konečně jí předal ten prstýnek a ona řekla ANO.
Honem i něco jiného, poprvé mi vhrkly slzy do očí, když mu bylo špatně, trpěla jsem s ním. Je stejný jako já. Dorazila jsi to, tím domem a tou práznotou
Jenže, já drsoňka jsem to nezvládla ani u Tanyi. Nemusím jí, ale přeji jí štěstí. A to, co udělala Ness. Děkuju té moudré slečně
Potom se to začínalo blížit. Chudák Žorž, měl živé sny... v tuto chvíli jsem rozeřvala a neskončilo do konce povídky. A to ještě nebylo všechno... tvoje poděkování odstartovalo i štkaní a zajíkání. Šáríku... děkuju, děkuju, děkuju!
A ti dva kluci nakonci, všech deset prstíků jsem oblízla.

6)  UV (07.02.2012 19:40)

*xmas* *xmas* *xmas*

Fanny

5)  Fanny (07.02.2012 19:36)

Neodvratný konec? Dobře už mlčím...

Cokoli teď napíšu, bude to málo. Cokoli teď napíšu na něco zapomenu.

Jedno velké poděkování za tuhle povídku, protože možná nejen pro mě bude tohle ten opravdový osud Tanyi. Tanya milénium stará a přesto v něčem lidská, ztřeštěná a prostě tvoje skvělá Tanya. A o něm snad ani nemůžu psát, cokoli napíšu nebude to dost dobré, protože on je dokonalý. Respektivě právě ty jeho "mouchy" ho dělají dokonalým. :)

A něco k závěru? K celému Epilogu můžu říct jediné. Perfektní, Dokonalé a neskutečné.

A teď nemůžu udělat nic jiného něž se ti poklonit za tenhle skvost a strašně Ti za něj poděkovat.



AMO

4)  AMO (07.02.2012 19:23)

Až dobulím... napíšu víc, ale teče mi z očí i z nosu!
Já su tak šťastné...

KalamityJane

3)  KalamityJane (07.02.2012 18:43)

Tak jo. Vážně nevím, jak do jednoho komentáře shrnout ty krásné chvíle stráveně s Georgem, Tanyou, Denalijskými i s chlapy z pily. Každá kapitola měla své kouzlo a je naprosto neuvěřitelné, co se čtením dělá správně zvolená hudba. poprvý, při opravách, jsem četla pouze text, ale později jsem si povídku přečetla i po vydání a s hudbou. A některé kapitoly měly skutečně grády a ještě více umocněné hudbou. Nehledě na to, že to byla hudba skvěle zvolená a trefující se mi do noty. Do noty se mi trefuješ i s vizuální podobou hlavních postav a víš, že pro Hugha mám vážně slabost :D Takže i za tohle veliké plus
Několikrát jsem měla slzy na krajíčku, několikrát jsem se upřímně rozesmála, každopádně jsem se pokaždé moc těšila na nová písmenka a moc si vážím toho, že jsem je mohla mít vždy o něco dřív, než ostatní čtenáři, se kterými jsem ale pokaždé strašně moc soucítila a u některých kapitol mi jich bylo až líto, že si musí ještě počkat. i proto jsem se vždycky snažila opravit to co nejdříve, aby si to mohla hned vydat, a pokud už mluvím o opravách - tvůj pravopis ani zdaleka není hrozba :D Jen ti občas ujede čárka, a proto si dovolím poslední opravu:
George je pro tebe holka, protože tak velkou podporu jsem od nikoho nečekala. - Lepší bude: George je pro tebe, holka,... :D protože první varianta z něj z chudáka dělá ženskou :D

Takže to shrnu: Děkuji ti za krásnou povídku a krásné chvíle s ní strávené. Ráda si ji přečtu znovu a samozřejmě se těším na tvé další počiny, protože s každou další povídkou jsi lepší a lepší!

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse poster - Wolf Pack