Sekce

Galerie

/gallery/Alaska.jpg

Letadla a letiště.

Je to tak, tohle je poslední kapitola, ale nezoufejte. Pořád je tu naděje schovaná v epilogu. ;)

36.

Už to byl měsíc a ani zdaleka se to nelepšilo tak, jak čekal. Karen se zavírala do pokoje pořád stejně často. Nemluvila. Nejedla. Nesmála se. Když jednou odpoledne vynášel odpad, viděl v popelnici její věci. Věci, které si schovávala od malinka. Fotky, drobnosti, dárky. Navrchu byla krabice, kterou pro ni vyrobil. Tehdy ho napadlo, že takhle to dál nejde. Vzdávala se špatných věcí. Jemu pomohla změna místa, proč by nepomohla i jí? No, zavést řeč na tohle téma, když se mu tak úzkostlivě vyhýbala, bylo obtížnější, než si myslel. První šanci měl až skoro po týdnu, když jí nesl v sobotu snídani do pokoje, protože už bylo deset a ona se ještě neukázala. Zaklepal a v odpověď se ozvalo stěží slyšitelné „dále“.

„Dobré ráno,“ popřál jí. Seděla k němu natočená bokem, opírala se o pelest a dívala se ven z okna. „Dobré,“ hlesla nevýrazně. S povzdechem udělal několik těch pár kroků k posteli, položil na ni tác a opatrně si sednul, aby nerozlil ani kapku z džusu, který na tácu stál.

„Karen, promluvme si,“ požádal ji. Neochotně se na něj podívala. Její obličej měl nezdravě našedlou barvu, strhané rysy a kruhy pod očima. V noci určitě moc nespala, napadlo ho. Chtěl jí shrnout zplihlé vlasy pryč z obličeje, ale netroufnul se jí dotknout. Nikdy netušil, jestli zareaguje křikem, nebo mu to dovolí. Nakonec si odvykl dotýkat se jí jakkoliv, jen když měla noční můry, nechala se objímat. Vlastně nebyla schopná bez toho usnout nebo se vůbec uklidnit, ale přitom ho u sebe pořád nechtěla. Viděl to na ní.

„Měli bychom odjet,“ řekl vážně. Ztuhla. Nečekal dobrou reakci a podvědomě se napnul, přesto neuhnul pohledem. Jako by jí jen to bránilo vyletět z místa a začít na něj křičet. Místo toho stiskla rty, až skoro zbělely a roztřásla se. „Vlastně jsem na to myslel už mnohem dřív, ale vypadala jsi, že ti to tu vyhovuje. Teď vím, že ne. Je čas začít někde znovu.“

„Ne,“ řekla zarputile a zavrtěla hlavou. Stáhla si kolena k hrudi a obmotala je pažemi pevně, jako by se svázala lanem.

„Karen, je to potřeba. Tak tu nemůžeš přežívat. Jsi zavřená jen v pokoji nebo ve škole. Takhle to dál nejde a ty to víš. Nebude to fungovat.“ Pořád vrtěla hlavou a zpod stisknutých víček jí prýštily slzy. Ten pohled ho ničil, ale musel si stát za svým. „Slibuji, že na ně nezapomeneš, i když odsud odejdeme. Přísahám.“ Jeho tón byl naléhavý. Vlastně nebyla jediná, kdo to potřeboval, i on musel pryč. Tohle bylo příliš blízko. Až moc. Lákalo ho to tisíckrát silněji než všechen alkohol světa po tom, co ho Todd donutil přestat. Jestli něco neudělá, dřív nebo později podlehne a zvedne ten mizerný telefon a zavolá jí. Řekne, že ji šíleně miluje a bude prosit jako ten největší ubožák ať se k němu vrátí, že to za ten risk stojí. A to udělat nesměl. Karen se na něj podívala s očima plnýma slz.

„Slibuješ? Jak můžeš něco takového slíbit. Už teď mi mizí. Když odejdu, zmizí napořád,“ zaštkala. Teď zavrtěl hlavou on.

„Nezmizí, věř mi. Nikdy nezmizí, pořád budou tady,“ ukázal si na hlavu, „a tady.“ Přiložil si sevřenou pěst k srdci. „Nikdy neodejdou, když je nenecháš.“ Znělo to pateticky? Možná, ale tak to prostě bylo. Anne i Jeremy s ním budou už napořád, protože on je odejít nenechá. Ani Jamie a Todda. Ani rodiče. Nikdy ho nikdo z nich neopustí, protože byli částí jeho života, jeho samotného.

Po krátkém zaváhání se natáhl a setřel Karen slzy stékající po bradě. Usmál se. „Máš ráda Irsko?“

♣♣♣

(hudba)

Zabouchl za stěhovací agenturou dveře a zmoženě se o ně opřel. Rozhlížel se po vybydleném domě, který už jim nepatřil. Všechno bylo zařízené. Stěhováci mířili na pobřeží, kde přeloží jejich věci na loď a vyloží je až v Irsku. Měli smlouvu na malý domek poblíž Corku. Hypotéka byla splacená, všechna povolení schválená. Pasy a letenky ležely na kuchyňské lince a kufry stály kus od dveří. Pomalu na něj doléhalo vědomí, že na tomhle kontinentu stráví už jen pár hodin. Potlačil náhlou třesavku a odlepil se ode dveří. Najednou mu z paměti začaly vystupovat vzpomínky, na okamžiky, které se na těchhle známých místech udály. Drobnosti, bezvýznamné, ale měly svoje kouzlo, rozhodně aspoň pro něj.

„Karen,“ zavolal do domu. Pokusil se do toho protlačit trochu nadšení, ale i jemu to znělo falešně a unaveně. Pomalu sešla ze schodů se sportovní taškou přes rameno. Prsty lehce hladila zdi, když je míjela a kousala se do rtů. Poslední dobou se snažila neplakat tak často, ale pokaždé se jí to nepodařilo. Teď ale ano. Vypadala smířeně, i když se trápila. Skoro by řekl, že je dospělá. Vzal kufry a svou tašku, Karen stáhla z věšáku svou bundu a naposledy se otočila. Letenky a pasy držela v ruce a tiskla si je na prsa. Venku zatroubilo auto.

„Taxi je tady,“ hlesla. Podívala se na George a toho zaplavil pocit malosti. Zvládala to o tolik líp než on. On se měsíce potácel od flašky k flašce a ona? Snaží se tomu čelit o tolik statečněji než on. „Zvládneme to, neboj,“ povzbudil ji kývnutím. Jeden její koutek se zvlnil jakoby v úsměvu, ale hned se zase stáhl do té neutrálně utrápené grimasy. Vyšli před dům, George zamknul dveře a klíč hodil do kastlíku na poštu. Naposledy se rozhlédl, vzal zavazadla a vydal se k autu. Řidič mu je pomohl naložit, pak si zase sedl za volant a čekal. Nevypadal netrpělivě, taxametr určitě běžel, ale to Georgovi nevadilo. Opřel se o kufr a sledoval Karen. Vypadala, že se snaží si do paměti vtisknout každý malý detail. Kdyby měla po ruce fotoaparát, určitě by zvěčnila i praskliny na zdi a oprýskané víko od popelnice. Nespěchal na ni, nemělo by to cenu. I on se takhle kdysi chtěl loučit, ale nedostal šanci. Chtěl, aby ji ona měla. Sama se po dvou minutách otočila a vydala se k autu. Beze slova nastoupila a zavřela za sebou dveře. Podíval se ještě jednou na prázdná okna a pečlivě zastřižené keře.

„Sbohem,“ zašeptal ještě jen za sebe, a pak za sebou i on zabouchl dveře.

Cesta na letiště proběhla v klidu. Nastoupili na letadlo do Omahy, odkud se měli dostat do New Yorku a pak přímo až do Corku.

Jakmile byli v letadle z Omahy, Karen usnula. Celou dobu tiše plakala, dokud ji to úplně nevyčerpalo. Chvíli se na ni díval a pak přes ni vyhlédl ven z okýnka. Právě zapadalo slunce. Připomnělo mu to chvíli, kdy mířil za Tanyou do Seldovie v tom malém letadýlku. Chvíle kdy ještě nevěděl s naprostou jistotou, že ta tisíciletá blondýnka je přesně to, po čem ze všeho nejvíc na světě touží. Sáhl do kapsy a vytáhl krabičku s prstenem. Lehce s ní točil v prstech. Všechna jeho zklamaná naděje byla zavřená uvnitř. Hladil semiš proti srsti a zanechával tak lehce tmavší znaky na už tak tmavé ploše. Ani netušil, že mu zběsile tluče srdce, dokud se pod tím dotykem nezačalo uklidňovat. Řekla by ano? Usmál se. Hloupá otázka. Věděl, že ano. Dokázal si představit, jak jí oči září radostí, a to tekuté zlato hřeje silněji než slunce. A dokázal si ji představit i potom, celou zahalenou v bílé, s kytkami ve vlasech a taky všechny ostatní. Alici poskakující okolo, aby všechno bylo prostě perfektní. Esmé, která by se na něj usmívala, a shovívavě by spolu s Carmen pozorovaly Alici. A taky Kate, která by si utahovala z Tanyi, že je na nevěstu moc stará a přitom by jí říkala, že je nejkrásnější na světě. Garrett by mu vytvářel na zádech modřiny bodrým plácáním a doktor by nad tím jen skučel, protože by ho pak musel ošetřovat. Jo a na Edwarda by neměl zapomínat. Nejspíš se bavil nejlíp, protože by mu viděl do hlavy a viděl by, že se v duchu pořád usmívá jako blbeček. Jo, přesně tak by to probíhalo. Sevřel krabičku pevněji a zmučeně vydechl. Tyhle představy byly zbytečné. Měl by je schovat do krabičky spolu s prstenem. Ale ať se snažil, jak chtěl, byla tu pořád ta vtíravá otázka. Vybral správnou velikost?

Po přistání měli několik hodin času, než budou moct nastoupit na další spoj. Karen ho poprosila, jestli se nemůžou jít někam najíst a tak vyrazili. Prošli letištní halou několikrát, než si vybrala jeden z fastfoodů. Šla vybrat něco k jídlu, zatím co on čekal u malého plastového stolku, o který se bál i opřít jen aby se mu nesložil k nohám. Vzdychl. Nesnášel plasty a plastový nábytek ze všeho nejvíc. Nejspíš nějaká pracovní deformace, ale prostě ho nemohl vystát. Radši se opřel do židle a z kapsy vytáhl mobilní telefon. Chvilku ho pozoroval, než s ním začal otáčet v prstech, jako předtím s krabičkou, ale tohle ho zdaleka tolik neuklidňovalo. Naopak, čím dál víc se upínal v mysli k tomu, co nemohl a nesměl udělat. Nebude jí volat. Nebude jí volat. Nebude-

„Chceš někomu volat?“ ozvala se Karen jen lehce zvědavě. Přistiženě sebou trhnul a jen něco nezřetelně zahuhlal. „Promiň, nechci vyzvídat,“ stáhla se zase a sedla si naproti němu. Na tácu byla hromada jídla. Překvapeně se na ni podíval. Pokrčila rameny. „Vzbudilo mě, jak ti kručelo v břiše,“ řekla úplně vážně, ale přitom to byla lež. Zasmál se.

„Díky,“ řekl a natáhl se po jednom ze spousty burgerů. Ale oči mu při jídle neustále utíkaly k telefonu. Nakonec se vzdychnutím zmačkal třetí obal a vzal ho do ruky. „Skočím si zavolat, ano?“ podíval se na ni zpod víček. Viděl, jak se lehce pousmála, ale pak jen kývla a napila se z kelímku koly.

Došel jen za roh k odpadkovému koši, plánoval se potom pokušení zbavit. Chvilku mobil ještě převaloval v ruce a přemýšlel. Komu? Věděl, komu by zavolat chtěl, ale komu mohl? Nejdřív ho napadl Eleazar, ale to bylo moc blízko, mohla by být poblíž. Ne, někoho dál, někoho, kdo ho zná a pochopí… Během chvíle už vytáčel známé číslo. Zazvonil jen dvakrát, než se ve sluchátku ozvalo něžné „haló“.

„Ahoj Esmé.“

♣♣♣

(hudba)

Zničená, tohle slovo se neslo domem v Denali skoro pořád. Jen šeptem, ale pořád moc nahlas, aby jí uniklo. Ležela na posteli stočená do klubíčka s jednou z jeho košilí a věděla, že takhle se rozumné ženy nechovají. Jen ty trosky z filmů, co na ně s Kate tak ráda kouká. Tak proč to bylo první, co udělala, když se vrátila? Vzala si jeho nejobnošenější pracovní košili a stočila se s ní do postele, kterou pro ně vyrobil? Proč místo odpovědí zmatené rodiny dokázala jen brečet, brečet a brečet. Dokonce kvůli ní zavolali Carlislea. Přijel i s Edwardem a Bellou. Ti dokonce nechali doma i malou Renesmé, kterou hlídal zbytek rodiny. Téměř hned zjistil, že on jí nedokáže pomoct. Nebylo s ní nic špatně. Naopak, všechno bylo přesně tak, jak mělo být. Přišla o svoji druhou polovinu a trpěla. Edward s ní stěží vydržel v jednom domě. Ostatním toho nedokázal moc vysvětlit, protože Tanya nemyslela na to, co se stalo. Jediné, co zvládala, bylo křičet v duchu jeho jméno a prosit, aby se vrátil. Přesto neodjeli. Bella byla ta, která to odmítla. Věděla přesně, jak se Tanya cítí, a nehodlala ji v tom stavu nechat, tak jako všichni nechali ji, když Edward odešel. A byla to ona, kdo jí přišel říct o Alicině vizi. Když slyšela, že se rozhodl s Karen opustit kontinent, svět jí před očima zčernal a Bella by přísahala, že prvně viděla upíra omdlít. Nebylo to tak, Tanya jen prostě nedokázala hned reagovat. Rozhodl se zrušit i tu jen tušenou blízkost, když se nacházeli na stejné straně planety. Měl to být z její strany čistý řez (jak to s opovržením nazvala Bella), aby to pro něj bylo snazší, ale nějak zapomněla, jaké to bude pro ni. Nebyl to čistý řez, bylo to pomalé a bolestivé drcení všech kostí v těle. A ať si myslela, co chtěla, tím, že byla se mnou, mi nepomáhala, i když si to třeba myslela. Mohl jí pomoct jediný člověk, a ten to taky jediný udělat nemohl. Jak by řekl Garrett, tohle byla patová situace.

„Kdy?“ zeptala se. Po několika týdnech to bylo její první slovo, což upoutalo celkem velkou pozornost.

„Co tím myslíš?“ zeptala se Bella.

„Kdy by měl odjet?“ podívala se na ni Tanya skoro černýma očima, ze kterých ale nezářila žízeň, jen smutek. Bella se zatvářila lítostivě.

„Víš, že takhle to nefunguje. Alice nedokáže říct kdy přesně, jen že se to stane,“ řekla bojácně, jako by se po tomhle měla Tanya zase stáhnout do ulity a už hlavu nikdy nevystrčit. Ta se ale místo toho posadila.

„Takže mám ještě čas? Dalo by se to stihnout?“ zeptala se nadějně. Edward se napjal. Viděl, co s ní Karenina krev dělala, když ji cítila.

„Chceš to riskovat?“ zeptal se.

„Tys to přece zvládnul,“ namítla hlasem, ve kterém byla jen malá stopa naděje, ale byla tam. „Jenže u mě to byla Bella. Kdyby to byl George věřil bych, že to zvládneš, ale ty tu holku nemáš ráda. Bere ti ho, a ty to víš. Tohle nebude ani zdaleka takové,“ pokusil se jí to vysvětlit, ale utnulo ho vrčení přicházející od Kate.

„Neopovažuj se podceňovat mou sestru, Edwarde. Jde o to, o co šlo tobě. Ale to, co udělala, byla chyba, a ty to víš. Stejná jako jsi udělal ty, a přesto ji v tom podporuješ. Ještě ses nepoučil?“ Edward překvapeně zamrkal. Takhle natvrdo mu to nejspíš ještě nikdo neřekl. Možná Bella, ale to bylo něco jiného. Jeho drahá ženuška se ovšem nepostavila na jeho obranu, připojila se ke Kate. Ať si myslel, co chtěl, tohle mu ještě úplně neodpustila a nejspíš nikdy neodpustí. Všechno potom ano, ale ne to, že odešel. Nakonec poraženě přikývnul.

„Máte pravdu. Ale proboha, alespoň si dojdi na lov,“ požádal ji tiše. Tanya kývla a podívala se na svou sestru. Ta i beze slov pochopila sestřinu prosbu.

„Půjdu s tebou,“ kývla. Bella Tanyu objala.

„Spěchej,“ řekla jen. Obě věděly, že spěch je v tomhle případě vždycky to nejlepší řešení. Edward už dole telefonoval, s jejich prostředky nebylo těžké zajistit soukromé letadlo, které je co nejrychleji vezme do Kansasu. Slyšely, co se dole děje, a věděly, že na lov mají necelou hodinu. Nečekaly a vzaly to oknem.

Nežbluňkala a nebyla spokojená, ale nehrozilo, že skočí na pilota za letu, to zatím stačilo. Až přistanou, ještě někam zaběhne. Museli mít alespoň jedno mezipřistání kvůli palivu, letadlo nebylo moc velké a nádrž tomu odpovídala. Mohla by využít zrovna tu chvíli k malému lovu. Kate ji chytila za ruku a pevně stiskla.

„Dopadne to dobře, sestřičko, alespoň se s ním rozloučíš,“ řekla klidně a políbila ji na spánek. Tanya překvapeně zamrkala.

„Ty to víš? Víš, že ho nechci zastavit?“ divila se. Kate se shovívavě usmála.

„Jistěže to vím. Můžeš si říkat, co chceš, ale jsme spolu tak dlouho, že už si začátek ani nepamatuji, znám tě a vím, co jsi a nejsi ochotná riskovat. Miluješ ho, ale víš, že by to nefungovalo, dokud tu bude ona. Takže jediná možnost, proč jsi tak najednou vyskočila z postele je, že ho chceš ještě jednou vidět a říct mu pořádné sbohem.“  Tanya se k ní pořádně přitulila a tiše vzlykla.

„Jo,“ kníkla pak plačtivě a nechala se kolébat v sestřině náruči. Kate se smutně dívala z okénka na tmavou noc. Tohle nebylo to, co si pro svou sestru přála. Vyměnila by svou moc za sílu pohnout časem nazpátek a zabránit tomu, co se stalo. Mohla by teď být obklopena šťastnou rodinou s Georgem jako jedním z členů. Možná by se konečně odhodlal a zůstal s nimi na věčnost.

V Kansasu zjistily, že udělaly chybu. Velkou. Vypnuly si telefony. Když je zase zapnuly, měly několik zmeškaných hovorů, všechny od jednoho čísla. Alice. Tanya se panicky rozklepala. Pokud Alice volala tolikrát i přes to, že věděla o vypnutých telefonech, nemohlo se stát nic dobrého. Kate ji okamžitě vytáčela zpátky. Její jasný hlas se ozval dřív, než první vytáčecí tón stihl vůbec zaznít.

„New York. Viděla jsem je v New Yorku na letišti, byla za ním tabule s časem a datem. Budou tam asi za půl hodiny. Víc nevím, promiňte,“ řekla a zase zavěsila. Kate nestačila ani poděkovat.

„New York,“ vydechla Tanya zdrceně. „To je přes půl států, nikdy se tam nedostaneme dost rychle. Ani nevíme, kdy jim to odtamtud letí.“ Kate se na ni ale zamračila.

„Tak snad to nevzdáme teď, když jsme v půlce cesty, ne? Řeknu tomu pilotovi, že si ho zaplatíme ještě o pořádný kus dál. Neboj, zvládneme to. Může to vzít co nejpřímější cestou,“ uklidňovala Kate sestru a pak se rozeběhla zpět na letiště. Trvalo to skoro patnáct minut, ale nakonec pilot za slušnou částku řekl, že tedy poletí až do New Yorku. Jenže i tak je čekala ještě několikahodinová cesta.

Tentokrát si telefony nechaly zapnuté a někdy po třech hodinách jim přišla od Alice další zpráva. Viděla je v letadle společnosti AerLingus. Ty Tanya znala, s touhle společností přiletěl irský klan. I přes tu šílenou situaci, ve které se nacházela, se musela zasmát. George se vrací ke kořenům. Vždycky chtěl do Irska, tak teď tam míří. Přála mu to. Strašně moc, jen by moc chtěla být tam s ním. Vyrušila je další zpráva, tentokrát ovšem nebyla od Alice. Kate si ji přečetla a Tanya by přísahala, že snad i zbledla.

„Co se děje?“

„To je od Esmé, píše, že se jí ozval George. Prý jí řekl, kde je a kam plánují odejít, ale prosil, aby si to nechala pro sebe, pokud nebude hrozit něco opravdu vážného. Jenže je to až moc blízko irské smečce a ona se o ně bojí. Neví, co má dělat,“ vysvětlila Kate obsah zprávy. Tanye málem vyskočilo srdce z těla a přísahala by, že bilo. Strachem. Irští se pořád živili lidmi. Karen voněla až příliš dobře. To nešlo. To nešlo! Přece neodjede daleko od ní, jen aby se Karen nic nestalo, a pak neskončí v zubech jejích přátel. Zavolat. Ano!

„Zavolej jim!“ vyhrkla. Popros je. Varuj. Cokoliv, ale ať jim nic neudělají. Nebo řekni Esmé, ta bude vědět přesněji, co jim říct a jakému místu se mají vyhnout. Kate, prosím rychle!“ škemrala u sestry. Ale ta zakroutila hlavou.

„Je čas, počkej s tím ještě. Přistaneme v New Yorku a pak jim zavolám. Možná je ještě stihneme. Navrch cesta přes oceán potrvá dlouho, stihneme je upozornit. Slibuju,“ uklidňovala ji Kate a hladila ji po pažích, než si ji přitáhla zase znovu do náruče a počítala vteřiny do přistání. Bože, jak jen si přála, aby to stihly!

Přistání. Pilot. Zdržovaní. Pomalý lidský běh. To všechno se dalo považovat za to nejhorší mučení, alespoň podle Tanyi. Prohlídka. Kontrola. Konečně! Rozhlížela se v letištní hale, mezi tisíci vůní se snažila rozlišit tu správnou, ale bylo jich příliš. Kate se jí držela po boku a úzkostně ji pozorovala. Nemohla jí pomoct, nikdy Karen necítila a nedokázala by ji najít. Probíhaly kolem krámků s cetkami, fastfoody a toaletami a snažily se zachytit alespoň náznak vůně. Až po dlouhých minutách minuly restauraci s rychlým občerstvením, kde se Tanya zarazila. Ta vůně ji přímo uhodila do nosu a přehlušila smrad smaženého lidského jídla. George necítila, ale slabá stopa Karen tu byla.

„Kate,“ vydechla, „tudy.“ Ukázala někam před sebe do davu lidí. Snažily se prodrat až někam tam, kde si myslela, že by mohla Karen být, ale ta stopa byla tak slabá! Objevily se před nimi odbavovací přepážky. Zavřené. Alespoň ty, nad nimiž svítil nápis AerLingus. Nikdo tam nebyl.

Stála na místě a dívala se na zhasnutou naději. Kate se vydala k vedlejší funkční přepážce, aby se přesvědčila. Jediné, co se dozvěděla, bylo, že letadlo do Irska odletělo před hodinou a půl. V tu chvíli Tanya vypnula. Zahlédla už jen, jak Kate telefonuje. I ona věděla, že tahle chvíle je poslední. Konec cesty. A nezbyl čas ani na sbohem.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

HMR

21)  HMR (04.02.2012 19:36)

tak epilog, jo? hm, tak jdu na něj... ty... autorko!

Twilly

20)  Twilly (04.02.2012 11:00)

Šári, teď mi konečně docvaklo, co je v téhle povídce jinak. Tady jsou upíři víc lidští. Nejenom reakce, ale i tužby, pocity, v neposlední radě taky city. Tomuhle já tleskám. Tomuhle a taky všem těm drobným detailům na kterých je tahle povídka postavena.

AMO

19)  AMO (04.02.2012 10:54)

Bubáku...
Sedím tady a jsem smutná a vypnutá jako Tanya. Fakt se nestihla rozloučit a ještě ani neví o té krabičce, která odjela s Georgem.
Navíc neštěstí George. A současně štěstí, má aspoň Karen.
Jedna malinká radost... ozval se a zavolal Esmé. :( :( :'-( :'-( :'-( :'-(
To je zralý na

Kamci

18)  Kamci (03.02.2012 21:03)

pořád je to hrozně smutný, ale nedokážu nevěřit ve šťastný konec.

SarkaS

17)  SarkaS (03.02.2012 16:49)

UV ;)

16)  UV (03.02.2012 16:25)

SarkaS

15)  SarkaS (03.02.2012 13:32)

miamam, zítra určitě ;)
Fanny, děkuju

Fanny

14)  Fanny (03.02.2012 11:32)

Jak jim čas proklouzává mezi prsty se zoufalým vědomím, že ho chtějí zastavit, popohnat nebo snad zpomalit a nejde to.

Když se loučí s místem se kterým se pojí vzpomínky silnější než člověk sám a opět s tím nemůže nic dělat. Ví, co je správné, co by chtěl, co by měl a co ho zničí a přesto nedokáže nic udělat a ze zvráceného důvodu ani nemůže a nechce. Ten zlom, když člověk v sobě něco zlomí, stanoví za cíl odejít a rozhodne se. Definitivně, nechtěně ale snad správně.

Kapitola plná známých pocitů nám všem, že jsem měla na krajíčku.

miamam

13)  miamam (03.02.2012 08:42)

Né!!! Já chci epilog!!! Přečetla jsem to jedním dechem, zvlášť pak, když Tanya vyrazila s Kate... Ach jo... :( :( :( Tak teda snad zas zítra???? Aspoň doufám

Lipi4

12)  Lipi4 (02.02.2012 23:52)

Víc u sourozenců znamená hůř ... ... díky sourozenci

... .. . minimálně jako příklad by mohl sloužit Pepíček (vidím to denně:p :p :p .. spíš slyším)

SarkaS

11)  SarkaS (02.02.2012 23:49)

Já neřekla víc, já řekla hůř

Lipi4

10)  Lipi4 (02.02.2012 23:44)

Tě chci vidět :D :D :D :D :D ... každý ví, že starší sourozenec je ten chytřejší a prudit neumí, jelikož ten mladší průdí 1000x víc než by měl :D :D :D :D

SarkaS

9)  SarkaS (02.02.2012 23:41)

Jsem starší sestra, já budu prudit hůř

Lipi4

8)  Lipi4 (02.02.2012 23:38)

Jestli budeš prudit stejně jako já , tak to potěš koště :D :D :D :D :D :D

SarkaS

7)  SarkaS (02.02.2012 23:37)

Slibuješ? Já tě beru za slovo... Jak někde nebudou smajlící budu tak dlouho prudit, dokud mi je nedodáš

Lipi4

6)  Lipi4 (02.02.2012 23:35)

Neboj .. já ani neumím psát komentíky bez smajlíků . .. . .. oni by pak byly takový smutný ... takže smajlíci budou ( když nebudou hned - kvůli mobilu- tak je co nejdříve dosadím )

SarkaS

5)  SarkaS (02.02.2012 23:33)

Nééééééééééééé, já ráda smajlíky! Koukej je tam nechat Já už budu jen sweet innocent girl, jo?

Lipi4

4)  Lipi4 (02.02.2012 23:31)

Ten smích zcela jistě způsobují smajlíci , tak je asi přestanu používat :p :p :p

SarkaS

3)  SarkaS (02.02.2012 23:22)

Nossko, máš ptravdu není to můj sty, hlavně pokud jde o ff. Prostě když už jsem si vybrala napojení na takový pohádkový příběh, tak tam zachovám ,alespoň trošku toho stylu. Navrch, George je můj miláček, a já nesnáším, když ho takhle týrám...:'-( :'-( :'-(
Lipi, sestři, ty tvoje komentáře se mnou vždycky dělají divy, to bys měla vidět. Nikdy nevím jestli se u nich smát nebo červenat! :D Ale jsem ženská, zvládám obojí... A jo, jo tohle je konec jaký jsem plánovala už od začátku a plánovaný konec u originální verze, která z toho časem vznikne. :) Prostě, konec, hotovo a šmidra... život není pohádka Jenže... tohle už tak trochu pohádka je, takže proč si nedopřát taky trochu lepší konec, že jo :D :D

Lipi4

2)  Lipi4 (02.02.2012 23:16)

Sestčiko , tenhle otevřený konec nemůže být konec , to chce minimálně ještě jednu kapitolku

Jinak musím říct, že tak nadějnou kapitolku jsem od Tebe ještě nečetla .... Je v ní tolik naděje (až na začátek pohledu Tanyi, jelikož tam jsi mě dostala na dno:p :p :p ú), že doufám budou spolu a bude pohádkový konec

Ne, to opravdu nemůže být poslední kapitolka :p :p :p


Jinak je to nádherné čtení a naprosto dokonalý hudební podklad

a to jak jsem několikrát řekla, že s každou kapitolkou jsi lepší a lepší je to pravda.... za tuhle kapitolku by jsi měla dostat cenu

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek