Sekce

Galerie

/gallery/Alaska.jpg

Tanya otálí, snad až příliš dlouho. George se rozhodnul a koná.

30.

(hudba)

Kdekdo by asi čekal, že po tom, co si tak bezcitně ověřila svoje prvenství, se plná výčitek stáhne někam do ústraní lízat si rány na duši, které si sama způsobila, ale to se nestalo. Místo toho už se týden poflakovala kolem Kirwinu a neustále se vracela na hřbitov, kde seděla zády opřená o zeď a pozorovala šedé náhrobní kameny, které se kolem ní táhly do všech směrů jako pravidelné zuby samotné Země, jen různě opotřebované a některé s lehce zeleným povlakem mechu. V noci se procházela kolem města a zbytek času trávila sezením u nádrže a koukáním do nikam. Intenzita sluneční záře slábla a zase sílila, ale to jí bylo celkem jedno. Nijak to nevyrušovalo její mozek v bezcílném bloumání a zarputilém vyhýbání se myšlenkám na George. Ze stejného důvodu se vyhýbala i jediným dvěma hrobům a ulicím ve městě. Nějak se nedokázala donutit, znovu se tak hrubě nacpat do jeho minulosti a podmanit si i tu. Její je přítomnost a snad i budoucnost, proč si přivlastňovat i dobu, kdy ho vlastně ještě neznala? Kdy pro ni byl jen jeden ze sedmi miliard ostatních lidí na planetě. Potencionální pokušení a chodící oběd. Nemá právo vzít si i tuhle část jeho života, ale přitom nedokáže jen tak odjet ani není schopná tu být.

„Tak co mám krucinál dělat?“ křikla naštvaně, jen tak do prostoru. Hlas se nesl nad hladinou, ale nenašel nikoho, komu by mohl zaznít v uších. Prostě jen vyprchal do prázdna a nechtěna. Nebyl tu nikdo, kdo by ho toužil slyšet, ani Tanya nechtěla. Nestála o zvuk vlastního hlasu, stejně jako by si nejradši vysypala z hlavy i vzpomínky na posledních několik dní.

A i přes to všechno ji po pár hodinách nohy zase nesly ke hřbitovu. Jenže tentokrát bylo něco jinak. Špatně.

♣♣♣

„To myslíš vážně?“ ptal se nevěřícně McArthur.

„Jo, naprosto,“ pokrčil rameny George a v rukou si přehazoval těžítko, které sebral Toddovi na stole.

„Proč tak najednou?“ Nechápal. George se mu nedivil. Kdo by se taky vracel do práce na dva měsíce a pak dal výpověď. Díval se na zamračenou tvář svého šéfa a s výdechem mu vrátil těžítko na původní místo.

„Už jsem moc starej, abych riskoval,“ odpověděl mnohoznačně. Todd pokrčil nos.

„Řekl bych, že teď nemluvíš o práci,“ usoudil a jeho podhled zůstával stejně pichlavý. George pokrčil rameny.

„Mysli si, co chceš, jen mi řekni, kdy to můžu zabalit. Nechci ti v tom dělat bordel, ale rád bych vypadnul hned, jak to půjde.“ Todd se zaklonil, až židle zavrzala.

„Nechceš. Hm, to mi fakt pomůže. Tak fajn, domluvíme se,“ vydechl nakonec a zněl unaveně. „Teď mám mimo dva chlapy, ale ti by měli do čtrnácti dnů nastoupit. Zůstaneš tu ještě dva týdny a pak už si dělej, co chceš, bereš?“ George se postavil a shora si Todda prohlížel. Ten nevypadal, že by ho to nějak vzrušovalo. George se na něj jen usmál a podal mu ruku. „Díky, vážím si toho.“ Todd si odfrkl, ale ruku mu stiskl. „Jo, to doufám, chlape.“ Ale ještě než se za ním zabouchly dveře, Toddův hlas ho zastavil.

„Jen doufám, že ti za to stojí. Začínat zase znovu už by nemuselo být tak lehké.“ George se na něj podíval, ale Todd se tvářil zcela neutrálně, tak jen kývnul. Netušil, že se Todd až tak stará. Jen o něj, nebo o všechny? Vlastně už na tom nezáleželo. Jeho budoucnost měla jen jedinou snesitelnou podobu a to s Tanyou. Rozhodl se a bude se toho držet. Musí, v jednom měl totiž pravdu. Znovu už by nezačal. Ani tenhle začátek nepatřil mezi „lehké“, jak je Todd nazval. Další by byl zhola nemožný.

♣♣♣

Ztuhla a poslouchala kroky, které lehce drtily štěrk. Dvoje. Byly to ženy. Tiše si povídaly, ale rozuměla jim.

„Mami, opravdu to nešlo odložit? Jen o jeden den.“ Hlas zněl mladě a vyčítavě.

„Karen,“ ozvalo se vyčítavě. „S tím klukem můžeš jít do kina kdykoliv, ale dnešek je jen dnes.“

„To není jen tak nějaký kluk. Je to Brad! Víš, jak dlouho jsem čekala, než se rozhoupe a někam mě pozve? Co když už to podruhé neudělá?“ oponoval vyšší hlas, který nejspíš patřil dceři.

„Pak nestojí za trápení a tím tuhle debatu končím. Byli jako naše rodina, nemyslím, že bych toho po tobě chtěla tolik,“ zakončila debatu trochu hlasitěji a rozhodně dospělá žena.

„Ano, mami,“ vydechla dcera s nádechem studu v hlase a popoběhla. Tanya se zvědavě, ale opatrně přibližovala. Nechtěla, aby si jí kdokoliv všimnul, ale za dobu, co se potulovala okolo města, někdo navštívil hřbitov poprvé. Chvíli bylo slyšet jen to křupání sypaných cestiček, ale pak se zastavily. Jedno srdce zrychlilo. Povzdech a hned po něm tichý vzlyk.

„Mami, nebreč,“ zaprosila dcera. „Prosím tě.“

„Tolik mi chybí. Není to fér, nenašla bys hodnější duši, než měla ona. A on? Jak by mohla být jakákoliv smrt dítěte pochopitelná? Je to tak nespravedlivé,“ vzlykala žena.

„Já vím, taky mi chybí. Nebreč, trochu jim to tu upravíme, jo? Nepořádek vždycky nesnášela,“ pobízela ji Karen a žena se i přes slzy lehce zasmála.

„To máš tedy pravdu. Jdeme na to.“

Tanya chvíli poslouchala, jak pracují, rozhodnutá počkat až odejdou. Nechtělo se jí odcházet, aniž by se rozloučila. Nedávalo to žádný smysl, jít tam a rozloučit se dvěma kameny by pro ni nemělo mít žádnou váhu, ale ona věřila. To stačilo k tomu, aby neodešla a trpělivě čekala skrčená za částí kamenné zdi, která ještě stála. Prstem hladila vystouplý kámen a stírala z něj nános hlíny. Nehtem ho bezděčně čistila od kousků mechu a lišejníku a přitom poslouchala dvě už zase klidně bijící srdce jen pár metrů od ní. A přesně v tu klidnou a spořádanou chvíli se vítr a otočil a proměnil ten nemožně krátký časový úsek v jeden z jejích nejtvrdších životních bojů. Pěvkyně. Zavrčela a zatnula prsty do kamene, až se rozdrolil a rozsypal se jí kolem nohou. Jedno srdce zrychlilo.

„Slyšela jsi to?“ zeptala se matka.

„Ne, co?“ divila se Karen.

„Nevím, asi už mám slyšiny,“ odpověděla starší žena. Dcera se zasmála.

„Mami, tohle slovo určitě neexistuje. Můžeš mít tak jedině halucinace.“

Tanya trpěla. Bolest v hrdle se šířila, brnění napjatých svalů se pomalu měnilo ve zběsilý třas a prsty zatínala jako pařáty dravé bestie, kterou se pomalu, ale jistě stávala. Snažila se odolat. Neměla žízeň! Nestála o tu čerstvou teplou krev! A vůbec si nelže!

„Ty jsi mi nějaká chytrá,“ zamumlala matka. Chvilku se zase věnovali upravováním hrobů a netušili, že nemají daleko do stavu, ve kterém se nachází i všichni v jejich okolí. Jenže pak jedno srdce opět zrychlilo a vůně lehce zesílila.

„Kdy se tu má táta objevit? Přijde určitě?“ zeptala se Karen.

Byla to ona. Měla by zabít dceru přímo před matkou. Jak může toužit po smrti něčí dcery? Nechce zabít nikoho a dítě ještě méně. Přesto tušila, že tohle prohraje. Pomalu se i přes svou snahu sunula blíže. Milimetr po milimetru, centimetry se ocitaly za ní a vzdálenost mezi ní a zpívající krví se bolestně pomalu zmenšovala. Jako stopu jejího nezměrného úsilí tomu zabránit za ní zůstávaly hluboké rýhy v zemi. Přesto už nevydala ani zvuk. Nechtěla svou kořist vyplašit. Zatím. Chuť adrenalinu, který vyplavoval strach, byla ale až příliš opojná a ona věděla, že nakonec ji vyděsí téměř k smrti. Nebude schopna tomu zabránit.

„Asi za hodinu, až skončí v práci. Je to rok, jistě že přijde určitě. Proč se ptáš?“ „Tak to asi nebude táta,“ hlesla dcera. Zalapání po dechu, protrhlo šokované ticho.

„Mami? Mami je to ten, kdo si myslím, že to je?“ naléhala Karen na matku, která stále mlčela.

„On přišel. Bože, on opravdu přišel. Díky pane,“ vydechla tlumeně do svých dlaní.

„Ma-„

„Ano, je to George.“

Jako by se jí mozek snažil něco říct, ale instinkty převládaly. Něco se dělo. Za tou zdí, která ji dělila od krve a ukojení se dělo něco, co na ni křičelo. Slyšela každé slovo, ale přes rudou clonu žízně nevnímala. Měla by. Obrovský vykřičník jí blikal v hlavě. Vnímat. Měla by vnímat, o čem to mluvily. Je to důležité! Slova. Krev. Slova. Krev.

„Georgi!“

George! Jako by najednou vystřízlivěla z opojení alkoholem. George. George. George. Opakovala si to jméno jako mantru a pozadu couvala co nejdál od dívky, která ji k sobě lákala tou nejsladší krví. Je tu. George. Tady. George je tady? Tady? Ach bože, musí pryč. Okamžitě! Nikdy nesmí zjistit, že tu byla. Nesmí ohrozit tu dívku. Zná ji. Všechno se jí pomalu začínalo v hlavě skládat dohromady, a když jí došlo, že s matkou přišla za Anne a Jeremym stejně jako George, protože to bylo zrovna rok od jejich smrti, byla už v autě na cestě co nejdál.

♣♣♣

(hudba)

Stál tam a díval se směrem, odkud uslyšel své jméno. Byly tam dvě ženy. Slunce se odráželo od známé zrzavé hřívy vlasů. Nádech té plamenné divokosti měla ve svých vlasech i její dcera, i když byly podstatně tmavší.

„Jamie,“ vydechl tak, že to nemohla slyšet. Ale on nepotřeboval potvrzení, poznal by ji všude. Vyrazil k ní. Stála tam a rukama si zakrývala ústa, jako by nemohla uvěřit tomu, že ho vidí. Vlastně se jí nedivil, sám by ještě před nedávnem nevěřil, že se tu někdy ukáže. Ale jak se ten den blížil, bylo mu víc a víc jasné, že sem prostě musí. Teď tu byl a připadal si… správně.

Deset metrů od nich se Jamie rozeběhla. Jen tak tak stačil roztáhnout paže a už ji měl kolem krku. „Taky tě rád vidím,“ zamručel, když ji pevně objal.

„Hrozně jsi nám chyběl,“ vyčítala mu trochu plačtivým hlasem.

„Vy mě taky,“ odpověděl a pustil ji. Chytila ho za tváře a pořádně si ho prohlédla očima zamlženýma od potlačených slz, ale se širokým úsměvem.

„Jsi hrozně zarostlý,“ konstatovala. Rozesmál se, tohle prostě byla Jamie.

„Nesluší mi to snad?“ zlobil ji. Ty tam byly všechny negativní pocity. Dokázala to přebít jenom svojí přítomností. Nedokázal být smutný, když se díval, jak se na něj směje a vyčítá mu neoholenou tvář.

„Css, jako by tobě někdy něco neslušelo,“ odfrkla si. Mezitím k nim došla Karen. Podíval se na ni. Vyrostla. A dospěla. Neviděl ji jenom rok, ale skoro ji nemohl poznat.

„Ahoj prcku,“ usmál se na ni. Místo, aby se naštvala jako vždycky, když jí takhle oslovil, usmála se a objala ho. Celá matka, pomyslel si.

„Ahoj strýčku. Chyběl jsi nám. Nikdo se mnou nechce hrát domino,“ žalovala šeptem. Usmál se. Domino, její tajná vášeň. Když ji to jako malou učil, netušil, že jí to vydrží dobu delší než týden. Už ji to drželo dvanáct let.

„Každého porazíš, tak se nediv,“ řekl přesvědčeně a pohladil ji po vlasech.

„Tebe ne. Teda ne vždycky,“ opravila se.

„Chápu, jsem prostě nenahraditelný.“ Když ho pustila, otočil se zase na Jamie, ale pohled mu padl na hroby kus za ní. Dva. Novější než ostatní okolo. Jamie jeho pohled zachytila a přitáhla si Karen k sobě. „Počkáme na tebe u východu,“ řekla a bez čekání na odpověď vyrazila. Nestihla ani zachytit jeho vděčné přikývnutí. Všechny pocity, které tak úspěšně svojí přítomností potlačila, se zase vrátily. Kolem něj zmizela aura života, zůstal jen on sám a smrt. Obklopovala ho jako bublina, odřízla ho od světa, ale nezměrnou silou ho přitahovala k místu, kde dosud nestál.

Stačilo jen šest kroků, aby rozeznal rysy na fotografiích vložených v rámečcích. Další tři, aby se jich mohl dotknout. Zlehka přejel přes podobiznu Anne, která neustále pohledem sledovala svého syna hned vedle ní. Ta fotografie zachycovala všechnu její lásku, starost i touhu mít ho u sebe co nejblíže. George nedokázal ani popsat míru vděčnosti, kterou cítil k Jamie, že vybrala právě tuhle fotografii. Stočil pohled doprava a střetl se s rozzářeným pohledem Jeremyho tmavých očí. Neměl je po rodičích, ale po dědovi. Georgově otci. Vypadal tak nevině, George se na něj usmál. A hned vzápětí se naprosto nechlapsky rozbrečel.

♣♣♣

Seděl v kuchyni, na své obvyklé židli, se svým obvyklým hrnkem plným známého voňavého kafe, ale necítil se doma. Už ne. Byla tu Jamie a byl tu Todd, se kterým se u dveří jen přátelsky poplácali po zádech, protože chlapi se přece neobjímají. Alespoň ne před svědky.

Byl to rok a dva dny co tu tak seděl naposledy. Jamie s Toddem je pozvali na večeři. Jamie se postarala o hlavní chod a Anne přinesla dezert. Todd si pobryndal červeným vínem novou světle zelenou košili, ale Jamie se jen smála a hodila po něm mokrý hadr. Todd to nečekal a spadnul ze židle, na které se jako obvykle houpal, což Jamie nesnášela. Úžasné zakončení báječného večera. Georgovi v hlavě ta vzpomínka vyvstala naprosto jasně. Ta radost, láska, klid. Teď je skoro nepoznával. Nechyběly mu a přece strašně.

Vytrhl ho teplý dotek na hřbetu ruky. Polekaně sebou trhnul. Teplý dotek. Vyděsilo ho, že se ho dotknul člověk. To to dopracoval.

„Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit,“ omlouvala se kajícně Karen. Usmál se. Bylo to prázdné gesto, ale nechtěl se jí dotknout. Měl ji rád. Pořád byla jeho prcek. Viděl ji vyrůstat, učil ji dělat hlouposti a vytáčet Todda až do červeného pole. A taky ji učil jak průšvihy nejlépe žehlit. Štěněčí pohled dokázala vytrénovat k naprosté dokonalosti už v šesti a půl letech.

„To je v pořádku,“ ujistil ji. Vypadal, že se jí ulevilo, ale pořád u něj trochu nerozhodně postávala. „Děje se něco?“ zeptal se. Lehce zrudla a zpoza zad vytáhla ošoupanou dřevenou krabičku, která měla na víčku runový nápis. Poznával ji, sám ji pro Karen vyrobil. Její slabost ukryl v runách, aby ji nikdo nerozluštil.

„Zahraješ si?“ zeptala se potichu. Vzal krabičku do rukou a prsty pohladil runy.

„Domino?“ zeptal se. „S tebou?“ Ztuhla. „Vždycky.“ Viditelně se jí ulevilo a usmála se. Sedět sám u stolu mu stejně nedělalo dobře, i když to byly jen dvě minuty co Jamie odspěchala do spíže a poslala Todda do sklepa pro brambory. Karen se posadila proti němu a začali.

Tak je našli její rodiče, když po nějaké době přišli. Todd zamazaný od brambor se nezmohl víc než na úsměv a Jamie se kousla do rtu, protože už se jí zase chtělo plakat. George si toho ale nevšiml, byl zabraný do hry, kterou naprosto potupně prohrával. Karen se na něj spokojeně šklebila, zatím co on se drbal ve vousech a projížděl si rukou vlasy, až mu trčely do prostoru.

„Dostala tě, jen si to přiznej,“ pronesl Todd po pár minutách, když je opřený o linku pozoroval a nevýslovně se bavil přítelovým zoufalstvím. George se na něj zamračeně podíval, ale pak s povzdychem kývnul.

„Jo, jsem v háji. Vyšel jsem nějak ze cviku,“ přiznal a protáhl se přes opěradlo židle. Karen se zasmála. „To nevadí, můžem zase začít hrát, když ses vrátil,“ navrhla a rovnala hru zase zpět do krabičky. George ztuhnul uprostřed pohybu, Jamie upustila vařečku do hrnce a Todd útrpně zavřel oči. Nikoho to nenapadlo. Ani jeden by si nemyslel, že si Karen jeho příjezd vyloží zrovna takhle. A jak to vypadalo, nikdo se jí to ani nechystal vyvrátit. Taktně to nechali na něm. Byli to její rodiče, ale tohle na něj zbaběle přešoupli, jako horkej brambor.

„Karen,“ ozval se po chvilce, aby upoutal její pozornost.

„Hm?“ podívala se na něj zvědavě. Těžko to mohl nějak zaobalit, byla to skutečnost, která nešla změnit, ale bylo sakra těžké to říct do očí šestnáctileté holce, která sice už vypadala dospěle, ale nebyla. Chvíli se mračil na stůl a pak frustrovaně vydechl. Předběhla ho.

„Ty se nevracíš, že ne?“ zeptala se smutně. Co na to říct? Jen zavrtěl hlavou. Mlčela. „Aha,“ bylo všechno, co po chvíli řekla, vzala krabičku a zvedla se od stolu. „Uklidím to,“ hlesla a vyběhla po schodech. Bylo ticho. Tiché ticho. Tak tiché ticho, že by si tu obyčejné ticho připadalo jako hlučný nájemník.

„To sem posral. Neměl jsem se vracet,“ vydechl George a zvedl se od stolu. „Omlouvám se, radši půjdu,“ řekl a stáhl z opěradla bundu. Venku sice bylo teplo, ale měl ji s sebou ze zvyku pořád.

„Georgi neblbni. Jen to špatně pochopila, to není tvoje vina,“ brzdil ho Todd. Jamie přikyvovala a na vařečku, topící se v jakési bublající omáčce, úplně kašlala.

„Ne, Todde, vrátit se byl blbej nápad. S odchodem si měl pravdu a já se neměl vracet. Otvírá to starý rány víc, než je potřeba,“ vrtěl hlavou George a pořád se chystal odejít. Zastavila ho až Jamie.

„Když teď odejdeš, bude si myslet, že je to kvůli ní.“ Zasekl se a útrpně zavřel oči. Kruci, to mu nedošlo. „Ty jí to dokážeš vysvětlit, Jamie.“

„Když tu zůstaneš, nebudu muset. No tak Georgi, zůstaň tady. Nahoře je volný pokoj pro hosty a ty to moc dobře víš, odejít můžeš vždycky, ne? Prosím.“ Vzdychl. Přešlápl si a pak bundu zase hodil přes opěradlo. Když se na ni podíval, na půl úst se usmívala.

„Vyděračko.“


Jamie

Karen

Todd

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

ireen

25)  ireen (15.04.2012 14:30)

Tihle: Jamie, Karen a Todd se Ti moc povedli! :) :) :)
Ale Jamie je pro mne dokonalá - něha, láska, život a vždycky otevřená náruč. A Todd? ..chlap, přítel, hlava rodiny, ale i něžný partner a opora. ...takhle to je pro mne.

DĚKUJU!!!!!!

SarkaS

24)  SarkaS (28.01.2012 21:01)

miamam, jsem ráda že tentokrát nerušila hudba. Jindy tě ruší? Ptám se jen ze zvědavosti Cítíš správně, už se nám to pomalu krátí. Tedy, vlastně jim se to pomalu krátí :D Ale zdá se, že máte všichni trošičku bordel v tamních rodinných vztazích, tak to budu muset uvést na pravou míru

miamam

23)  miamam (28.01.2012 16:10)

Ááá jupí! Každou přidanou kapitolu slavim :D Stálo to za to... Dokonce mě nijak nerušila hudba, naopak. Nádherná kapitola, bylo teda fakt děsivý, jak Tanya málem spolkla Georgovu neteř, ale tys to vykoumala Ufff... Cítím, že se blíží rozuzlení... ??? *fworks* *fworks*

SarkaS

22)  SarkaS (27.01.2012 22:30)

:D :D :D Taky se těším

Lipi4

21)  Lipi4 (27.01.2012 22:24)

No provedla .. .. .. zapoměla jsem tě zpočátku napsat na seznam zájemců NL . . .. a už se těším na Tvoje pondělní bolestný za to, že jsem na Tebe zapoměla

SarkaS

20)  SarkaS (27.01.2012 22:18)

Já se jen ujišťuju, že :D Muž to takhle zkoušel naposledy předevčírem abych mu dovolila utratit nehorázný prachy za lístek na Mettalicu :D :D :D

Twilly

19)  Twilly (27.01.2012 22:12)

No jo, za drobrotu na žebrotu

SarkaS

18)  SarkaS (27.01.2012 22:11)

Přiznej se, tys něco provedla :D :D :D :D

Lipi4

17)  Lipi4 (27.01.2012 22:04)

To víš, co bych pro svoji nejlepší , nejmilejší a nejúžasnější sestřičku neudělala

SarkaS

16)  SarkaS (27.01.2012 22:01)

Sestři tys mi dala. Úplná fanouškovská základna

Lipi4

15)  Lipi4 (27.01.2012 22:00)

Twilly, tak něco ve mě snad ještě je, i když je to hooodně let, co jsem to nedělala naposled :D :D :D :D :D :D :D :D :D :D :D :D :D

Twilly

14)  Twilly (27.01.2012 21:55)

Tak tomuhle se říká roztleskávačka

Lipi4

13)  Lipi4 (27.01.2012 21:51)

Šáriku , kdyby jsi vzala ONJJ a MW tak to uvidíš , jak velký pokrok jsi udělala (jaký marathon jsi už uběhla) .. a možná ani nemusíš jít tak daleko stačilo by MW ... ... .. Sice tvůj vzdělávací ústav mám jednu velkou vadu ( myslím to blbý šrotění se , který je na každé a následné zombie stavy ), ale naproti tomu stojí milion ( a možná ještě víc) velkých plus ( a to teď nepočítám toho jednoho vyučujícího hlavního předmětu ) .. ... .. .. .. už se těším až jednoho dne budu sedět za svým pracovním stolem, kde budu akorát připravovat Tvoji knížku k vydání ( Až já jednou budu v nějakém nakladatelství a to já budu, tak si pamatuj, že tam máš sestřičku :D :D :D ) ....

Naše budoucí nadějná spisovatelka Šárka . ... ... doufám, že to bude v brzké době (stačí i hodně málo vzdálená budoucnost )

HMR

12)  HMR (27.01.2012 21:26)

SarkaS

11)  SarkaS (27.01.2012 21:15)

Kalamity Jane, děkuji, a klidně to řekni ještě dvakrát, mě to vůbec vadit nebude
Twilly, máš pravdu nedala bych to. Budu doufat, že mě zoceluje i ta občasná návštěva vzdělavácí instituce, kde nám ta psací moudra vtloukají do hlav co to dá :D
Nossko, tak třeba to příště bude lepší. Budu v to doufat

Nosska

10)  Nosska (27.01.2012 21:11)

Teda, dneska jsem měla docela problém se do toho dílu zkousnout. Ale to je můj problém, ne tvůj :)
Ale, když Tanye zazpívala Karenina krev, tak jsem celkem trnula. Hlavou mi znělo: "Holka, zdrhej. To dáš! Ty jí nezakousneš."
A ona to zvládla, jenže teď bude mít určitě hromadu výčitek...

Twilly

9)  Twilly (27.01.2012 21:08)

Líbí se mi některé tvoje formulace, například:

- Nechyběly mu a přece strašně.
- Bylo ticho. Tiché ticho. Tak tiché ticho, že by si tu obyčejné ticho připadalo jako hlučný nájemník

Tohle bys předtím nedala, uznej, JSI dál

KalamityJane

8)  KalamityJane (27.01.2012 21:04)

já to prostě musím napsat znovu. Tahle povídka má grády a čím dál větší. nemám slov nad dokonalostí téhle povídky... Po každém díle jsem naprosto v šoku z dalšího vývoje... teď přemýšlím nad tím, co se všechno mohlo stát, kdyby se tam George neobjevil, a jak by mu to ublížilo. Nebo co by se stalo, kdyby tam Tanyu objevil... Asi by to mělo nedozírné následky a doufám, že nikdy nezjistí, že tam Tanya byla, na druhé straně mě strašně zajímá, co by na to říkal.... no už přestanu filozofovat a budu se tiše, nebo možná nahlas, těšit na další díl

SarkaS

7)  SarkaS (27.01.2012 21:02)

Lipi, já doufám, že se trochu zlepšuju. Snažím se, děkuji
AMO, to ne! To mi neříkej, ty mě už nemáš ráda?! :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( Vylepším si skóre s další kapitolkou?
lucie, budu se určitě snažit, už jsem začala tak uvidíme, když to půjde úplně nejlíp, tak by mohla být zítra, ale... znám se, že :D
UV, snažím se :D
Kamci, děkuji, tenhle díl mi dal docela zabrat, ale je fakt, že ty další dají nejspíš taky
Twilluško, teď jsi mě dostala. Fakt, úplně jsi mě rozhodila, protože takovou chvílu, v to jsem ani nedoufala. Sen každého autora je zjistit, že nepíše pořád stejně, ale že se vyvíjí a čtenáři si toho všimnou. DĚKUJI!!!

Twilly

6)  Twilly (27.01.2012 20:18)

Šári, známe se už poměrně dlouho, jestli se nepletu. Za tu dobu si hodně vyrostla. Každé slovo, které napíšeš má svůj význam. Každičké je do detailu promyšlený. Ano!!! Tohle se mi moc líbí

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still