Sekce

Galerie

/gallery/Alaska.jpg

Menší halucinace nebo že by už to šílenství?

3.

„Fakt mi chyběj, mrkněte, tohle je nejmladší,“ natahoval se přes stůl Thomas a s hrdým úsměvem ukazoval všem fotku mrňouse nad kterým se skláněla dvě blonďatá copatá děvčátka. Chlapi si fotku s úsměvy prohlíželi až doputovala před George. S pohledem upřeným na malého blonďatého klučinu ztuhnul. Paměť mu vrtila poslední zápis, který do sešitu zaznamenal.

Nikdy jsem Toddovi dost nepoděkoval, za to že mě pozval a zároveň mi ji i oficiálně představil. No, vlastně spíš připomenul, že se známe ze školy. Za ty roky se Anne změnila, ale jen a jen k lepšímu. Už to nebyla ta sladká dívka ze střední, teď to byla sebevědomá elegantní žena. A v cestě nestál žádný Mark, Bobby nebo jiný fotbalový trouba. A nezměnila se jen ona, já už měl taky lecos za sebou, ale ty krátkodobé vztahy mě moc neuspokojovaly. Pořád se mi vracela vzpomínka na dívku, kterou jsem neměl odvahu oslovit a teď jsme tam stál a měl druhou šanci. Nezaváhal jsem ji a pozval ji na něco k pití i  s Toddem jsme si přiťukli na setkání po letech a on se pak šel věnovat dalším hostům.

„Na střední školu,“ pronesla a pohnula skleničkou v přípitku. „A na dramatický kroužek,“ dodal jsem, než jsme si přiťukli. V ten moment jsem zamkl její pohled ve svém. Překvapeně se usmála. „Jo, pamatuju si tě,“ usmál jsem se na ni.

Ještě dlouho potom Anne říkala, že to byla láska na druhé přiťuknutí, ale já s ní nesouhlasil. Zamiloval jsem se do ní už tenkrát a nikdy mě to nepustilo. Přesto tahle moje druhá šance vyšla a my se dali dohromady. Čas, který nastal, byl jeden z nejhezčích v mém životě. Trávili jsme spolu všechny volné chvíle, jako pobláznění puberťáci. Kolikrát, když měla čas, přišla a dívala se na mě jak makám. Nikdy jsem jí neřekl, jak šílené pro mě bylo soustředit se na práci, když jsem věděl, že ona je kousek ode mne a sleduje všechny mé pohyby. Přesto se truhlárna hned zdála příjemnější, když v ní byla. Bylo mi jasné, že tuhle ženu si musím udržet za každou cenu,  protože bez ní by se můj život scvrknul. Snad proto nebyl nikdo překvapený, když jsme po čtyřech měsících rozhlásili, že jsme zasnoubení.

Vzal jsem si ji o šest týdnů později v River Park North, uprostřed Greenville. Na její přání to byla malá svatba, i když já si to přál vykřičet do celého světa. Nakonec s námi tuhle chvíli sdílelo necelých třicet lidí. Rodiče, přátelé a spolupracovníci, ti všichni byli šťastní spolu s námi. V tu chvíli se zdál život dokonalý. Ta představa mi vydržela ještě dva roky, než mi Anne prostým oznámením dokázala jak jsem byl naivní. Byla těhotná a já si uvědomil, že dokonalá doba teprve přijde.

Jen těžko George odolal touze tu fotku nezmačkat. Takhle ji od sebe jen posunul dál a pokýval hlavou. Byl si jistý, že kdyby promluvil, hlas by se mu klepal jako ruce rachitického stařečka. Rychle do sebe hodil zbytek kafe a trochu si s ním opařil krk. Pak se beze slova postavil a odnesl hrnek k okýnku kam běžně odkládali špinavé nádobí.

Dával si pozor aby jeho pohyby ukazovaly jen lhostejnost běžnou únavu, když se rozpohyboval směrem k chajdě. Jenže místo aby do ní vešel, minul ji a pokračoval dál do lesa. Když si byl jistý, že je dost daleko, aby se k ostatním nedonesl ani náznak zvuku, rozpřáhl se a vší silou praštil do stromu u kterého stál.

„Kurva. Kurva. Kurva,“ nadával a s každým dalším kurva praštil do kůry. Během chvíle byla kůra pokrytá krví a kousky kůže. George přestal až když mu v ruce bolestí cukalo tak, že ji nedokázal zatnout. Ani se na ni nemusel dívat, věděl, že jeho ruka je na sračky, ale bylo mu to celkem jedno. Bolest byla osvobozující, mozek se chvíli dokázal soustředit na něco jiného než na horší bolest způsobenou vzpomínkami. A přesto, v rozporu se všemi svými přísahami a sliby se sesunul po kmenu na zem a obličej si skryl v dlaních, aby svět neviděl jeho potupu, protože se chystal zachovat jako ten největší slaboch. Rozbrečel se.

Pár osvobozujících vteřin, než se dokázal sebrat a opanoval svoje rozjitřené pocity. Odmítal se litovat, ale zároveň ho k tomu všechno stahovalo. Nechápal co tak šíleného v životě provedl, aby ho Bůh nechal takhle si to vyžrat.

„Co to kecám. Ty neexistuješ, nebyl bys taková sketa, ne?“ zahuhlal směrem k zamračené obloze. Bylo hnusně lezavo a Georgovi mrznul zadek, ale co na tom záleželo. Kdyby teď pošel na zápal plic všem by se akorát ulevilo a jemu nejvíc.

„Proč jste odešli?“ zeptal se bezvýrazným hlasem, ale obličej měl stažený bolestí. Chyběli mu. Jeho úžasná roztomilá žena, která mu dokázala rozjasnit den a uklidnit ho, když měl chuť rozbíjet hlavy. A Jeremy, neuvěřitelný rošťák s vizáží andílka, který lámal srdce už v porodnici. Tenkrát se na něj chodili dívat všechny sestřičky s tím, že tak krásné miminko tam ještě nebylo. A to byl teprve začátek.

„Ahh, nevzpomínej, idiote! Nech toho!“ napomínal se George a držel se za hlavu, jako by z ní mohl nežádoucí myšlenky vymáčknout. Rozhlédl se. Všechno mu to tu připomínalo domov, tím jak to bylo odlišné. Přesný opak toho, kde všichni žili a bylo jedno, jestli se jednalo o Kansas nebo o Severní Karolínu. Hnědé kmeny stromů zaplňovaly celý jeho výhled, spolu se zelenými keři a různými druhy kapradí. I když ty už začínaly povážlivě hnědnout, jak se chystaly na příchod zimy.

Nic by tu nemělo být světlé, ne? Tak proč se dvě stě metrů od něj mihla blonďatá kštice? Prudce vyskočil na nohy a rozhlížel se, když mu došla absurdnost celé situace. Rozesmál se, ale byl v tom náznak hysterie.

„Tak a máš to, chtěls je zase vidět? Tak je teda vidíš, máš halucinace,“ vysmíval se sám sobě a bylo mu jedno, že se chová jako blázen. Jenže když pominul první nával hysterické sebeironie, podíval se na to trochu z odstupem a zjistil, že to vlastně vůbec není špatné. Jo, psaní mu pomáhalo, ale moc to všechno říkat někomu by mu určitě pomohlo víc. Pokud ten někdo vlastně už všechno ví a prožíval to s ním. Rozhlédl se, jestli se jeho halucinace čirou náhodou neobjeví někde blíž, ale nic neviděl.

„Ahoj zlato,“ pozdravil a kupodivu si ani nepřipadal jako totální pošahanec. Zdálo se mu to nebo za tím stromem támhle vzadu někdo je? Že by si musel získat důvěru své vlastní představy? Nějaký psychický blok? V těchhle psychologických slátaninách se nikdy necítil dobře, ale jestli to fakt funguje, tak teda dobře. Bude si povídat s vlastní představou tak dlouho dokud mu neuvěří. „Chtěl bych ti toho tolik říct, jenže najednou nevím kde začít. Mám chuť na tebe křičet i když vím, že to nebyla tvoje vinna a taky tě prosi,t aby ses vrátila. Nevěříš tomu jaká se ze mě stala troska, viď? Vím, že jsi naštvaná a máš na to právo. Sám jsem si to ještě neodpustil, ale tenkrát se ta flaška zdála jako skvělý řešení. A když došla, bylo jen logický, že jsem načnul další a pak další a ještě jednu… Jo, máš pravdu zvrtlo se to. Nebýt Todda, asi bych byl pořád zavřenej v dílně a nevěděl co je za den, natož kolik je hodin.“ Georgovi najednou přišlo strašně jednoduché, všechno jí to říct. Skoro se nemohl zastavit.

„Vzdát se toho všeho zdaleka nebylo tak těžký, jak by se mohlo zdát. My už přece zažili takových stěhování, no ne? Pomohl mi se toho všeho zbavit, teda až po tom co mě donutil vystřízlivět. Vsadím se, že to byl nejriskantnější podnik, do jakého se kdy pustil. I když mi to nikdy nepotvrdil, myslím že ty modřiny co měl na sobě, jsem mu udělal já, ale nevzpomínám si na to. Jako bych měl skoro půl roční okno. Půl roku života, na kterej si nemůžu vzpomenout - to je dost co?“ Promnul si rukou obličej a pohodlně se opřel o strom. „Ale to přeskakuju, viď?“ usmál se do lesa. „Kde jsem to předtím skončil… Jo, už vím. Přišla jsi za mnou s papírem od doktora, že budeme mít sviště a já se tě další týden bál dotknout, abych mu neublížil. To byly časy. Za nic na světě, bych neměnil, i kdybych věděl, čím vším si ještě budeme muset projít, než konečně napevno zakotvíme. S tebou to bylo všechno tak jednoduché,“ usmíval se a pozoroval větve houpající se ve větru. Les pomalu temněl a jemu došlo, že by bylo moudré se vrátit do chajdy. Jenže, co ty představy? Jak se vracel do normálního světa, došlo mu, že práce co dělá je sakra nebezpečná a něco jako halucinace si nemůže dovolit.

„Krucinál,“ protřel si plnovous, na který si pořád ještě úplně nezvyknul. Jak tohle vyřeší?

♣♣♣

Nakonec to bylo mnohem jednodušší, než by si myslel. Ráno se sice nervozitou ošíval, ale už během dopoledne mu bylo jasné, že jeho mentální stav ještě není tak strašný. A když to bylo pořádku i do konce týdne, začínal věřit, že se mu to třeba jen zdálo.

„G. Co je s tebou? Už tu sedíš a čumíš na ty polena skoro hodinu,“ vyzvídal Tim zvědavě. George jen něco zamručel, ale Tim si stejně sedl vedle něj. „Co ruka?“ zeptal se a kývl k hojící se odřenině.

„V pohodě,“ zněla zahučená odpověď.

„Todd z toho nebyl moc šťastnej. Příště by sis měl asi najít nějaký jiný způsob jak se vybít,“ nadhodil. George si zničeně povzdechl a otočil se na něj.

„To je fakt, příště bych mohl mlátit do tebe. To bych se určitě tak nezřídil.“ Tim se zašklebil, ale pochopil to a nechal ho být. Po chvíli vystřídal Hogana v koupelně.

„Víš, že se ti snaží jen pomoct, že jo? Je to sice mladý střevo a inteligentní komunikace není jeho silná stránka, ale je to tak,“ řekl, zatímco se soukal do pyžama. George se na něj podíval, ale Hogan mu pohled neoplácel. Dál se přehraboval se svých věcech.

„Ať si ušetří námahu, nemůže mi nijak pomoct.“

„Jistě,“ řekl Hogan, ale tón kterým to řekl, George donutil se nepřímit. Ale těsně předtím, než by mohl vypustit něco co by ho pak mrzelo, otočil se a s bundou v ruce vyšel ze dveří. Pršelo. Než si stihnul bundu zapnout, měl už límec flanelky promočený.

„Bezva. Fakt bezva,“ bručel a kopal do všeho co mu přišlo do cesty. „Copak jsem, ubohej puberťák? To nebylo zrovna dospělý řešení, třísknout dveřma a courat se v dešti,“ nadával si. Jenže místo aby poslechl svoje lepší já, zašel víc do lesa a sedl si na spadlý strom. Pod hustými větvemi skoro nepršelo. Tedy, alespoň ne tolik, aby z něj teklo jako z myši. Chvíli se ještě potácel mezi stranami své rozštěpené osobnosti, ale nakonec to vzdala a prostě to zkusil.

„Zlato?“ Pohledem klouzal po okolí, ale už po chvíli mu bylo jasné, že halucinace se nekoná. Chvíli měl pokušení mlátit hlavou do stromu, protože mu došlo co to tu dělá. Sedí v dešti na zpola shnilé kládě a snaží se sám sobě vyvolat halucinace. Jestli doteď pochyboval, že mu někdy v průběhu posledního roku hráblo, tak teď už si byl jistý, že ano.

„Jsem magor, úplnej. Měl bych se zastřelit,“ nadával si, ale nemyslel to vážně. Tedy myslel, ale taky věděl že by to neudělal. Byl nějak vychovaný a to by mu to nedovolilo. Ale přesto, ta touha to všechno skončit tam byla. Vždyť úplně postrádal důvod žít. A bez nějakého cíle, má to vůbec cenu?

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Bosorka

10)  Bosorka (28.08.2012 20:39)

Ta zmíňka o těhotenství, o dítěti..au, všechno se ve mně sevřelo. A ta scéna s rozbitou rukou a zpovědi blonnďatému "přeludu"... Tanya?

miamam

9)  miamam (11.11.2011 12:46)

Jasně že má cenu žít! Sakra sakra... Jsem se do toho nějak zažrala Že by Tanya byla svědkem jeho zpovědi? A co z toho bude??

8)  Scherry (26.09.2011 13:06)

No, pání...moc zajímavá kapitolka, letím na další

Anna43474

7)  Anna43474 (25.09.2011 00:45)

To jeho mlácení do stromu bylo divně skličující :'-(
Bloncka za stromem??? Co asi říkala na to jeho povídání, hm???
Letím dál
TKSATVO

Lipi4

6)  Lipi4 (24.08.2011 19:42)

Segra , tak tohle jsi mela minule na mysli :D ........ ze ta blond hriva patri Tanye? .... samozrejme mam na mzslu halucinaci ................ dokonala kapitolka .... denik vs realita. vs zpoved ..... krasne jsi se s tim poprala

5)  UV (24.08.2011 16:49)

Twilly

4)  Twilly (24.08.2011 16:24)

zajímavý, Šári, zajímavý

SarkaS

3)  SarkaS (24.08.2011 14:03)

Nossko, on si za to právě vůbec nemůže sám. Ne všichni mají prostě v životě kliku a můžou si ho užívat ;)

eElis, díky Já snad zpychnu

eElis

2)  eElis (24.08.2011 12:47)

Śári, to je prostě FENOENÁLNÍ kapitolka...
Moc se těším na další, kdy se nám opět poodhalí jeho minulost, která je hodně bolestivá...
A také se těším až se setká s tou svou halucinácí... jsem zvědavá, jak bude na Tanyu reagovat...

Nosska

1)  Nosska (24.08.2011 10:21)

Šári, čim Tě George tak naštval, že jsi ho nechala takhle hnusně si zničit život? Je mi hrozně líto, i když je mi jasný, že si za to může sám...
A blonďtej přelud Tanya no, v jednu chvíli jsem čekala, že si bude chtít cucnout...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek