Sekce

Galerie

/gallery/Alaska.jpg

Výlet.

Vím, trvalo to dlouho, nezlobte se, ale zkouškové je zkouškové. Překvapivě jsem dokázala kapitolu napsat o něco dříve, tak snad se vám bude líbit. :)

29.

Tři týdny. Tři týdny! Byl si stoprocentně jistý, že se mu ještě žádné období tak netáhlo, jako tyhle tři zkurvené týdny. A bylo úplně jedno, jak moc se snažil do stropu vyzírat díru, nepomáhalo mu to. Stejně jako nepomáhala práce, hospoda ani ti otrapové, co si říkali spolupracovníci. Spíš spoluotravníci, to by bylo výstižnější. Kolikrát za tu dobu už se musel jít někam schovat, aby nevybouchl? To se snad ani nedá spočítat, jen za tenhle poslední večer to bylo třikrát. Před Alanem do chatky, před Toddem do koupelny a před Timem dokonce potupně pod peřinu. Už toho měl dost. Chtěl Tanyu. Stýskalo se mu jako malému klukovi, ale bylo to fuk. Chtěl ji tu mít děsně moc, ale měl smůlu. Žádná Tanya ještě alespoň dobrých pět týdnů. Sám jí navrhnul, že by se měla věnovat i své rodině a neodsouvat je na druhou kolej. Doslova. Prostě idiot. Dva měsíce! Co si myslel?

Naštvaně se otočil na bok a zafuněl. Chrápající duo na to nijak nereagovalo, což bylo jen dobře. Jak by jim asi vysvětloval svoji zášť vůči všem doktorům světa. Měli mu přece už dávno do papírů napsat, že je na hlavu!

♣♣♣

Seděl na zemi s hrnkem čaje v rukou a pozoroval odraz plamenů na Tanyině tváři. Bylo to jediné světlo v celém domě. Samozřejmě oba mohli vstát a rozsvítit, ale ani jeden nebyl ochotný to udělat. Od momentu, kdy jí řekl o svém druhém dítěti, to byla první chvíle, kdy se zdálo, že je všechno jako dřív. Několik dnů jim oběma trvalo vstřebat, co si řekli. Tanya se často pohybovala mimo dům a on trávil většinu svého času procházkami po pobřeží a tříděním myšlenek. Problém byl, že i přes to všechno nic nevyřešil. Pořád to tam bylo, hluboko uvnitř, ale ozývalo se to v nepravidelných intervalech jako špatně zhojená rána. Stačila špatná myšlenka nebo nesprávné slovo a všechno se to vrátilo. George se už ale cítil unavený. Příliš vyčerpaný tím neustálým balancováním na hraně, občas si prostě jen přál povolit a zřítit se do tmy, která na jedné straně zákonitě čekala. Stejně tak, jako ho na té druhé vábilo teplo a měkká náruč. Vlastně chlad a tvrdá náruč, ale o to víc se snažil nespadnout. Nikdy neměl rád vedro.

♣♣♣

Byl rozhodnutý jí to říct. Už čtyři dny. Ale ona jakoby to věděla, vždycky odvedla jeho pozornost k jiným tématům nebo rovnou k jiným činnostem. Jenže čas se krátil, leden už byl stařec a chýlil se ke svému konci.

Vrátil cestovní tašku zase do skříně a uzavřel ji dveřmi s tichým vrznutím. Nejpozději zítra se musí sbalit, ale bylo mu proti srsti udělat to, dřív než to Tanye řekne. Takže dneska. Zítra. Krucinál!

Když otevřela dveře, odskočil od skříně, jako by ho kopl kůň.

„Co tu vyvádíš?“

„Chtěl jsem si vzít svetr,“ vypálil první, co ho napadlo. Hned se nad tím zarazil. Proč jí lže? Mohl přece říct pravdu, naskytla se mu skvělá příležitost začít o odjezdu a on to takhle zazdí.

„Chceš jít ven?“

„Jo, co bys řekla na procházku?“ nabídl jí už zase zamyšleně. Kývla.

„Počkám dole,“ řekla a dveře se za ní zase zaklaply. Ještě chvilku je pozoroval, než mu došlo, že by se měl pohnout. Bude to ještě těžší, než si představoval, ale pořád doufal, že to čerstvý vzduch postaví do lepšího světla.

Když se o dvacet minut později bořili do vlhkých naplavenin, nepřišlo mu to o nic lehčí. Tanya se rozhlížela okolo a lehce se usmívala.

„Den ze dne se mi tu líbí víc a víc,“ prohlásila vesele. Měl chuť zasténat. Rozhodla se mu to stěžovat záměrně nebo je to prostě blbá náhoda? I když, jako by na tom snad záleželo.

„Jo, je skoro k naštvání, že se musím vrátit do práce.“ Zastavila. A už se ani neusmívala. Přesto se její reakce omezila na jednoslovný dotaz. „Už?“

„Zítra,“ omezil se na stejně stručnou odpověď. Sklopila hlavu a lehce pokývala. „Dobře.“

To je všechno? Dobře? Zničeně si protřel obličej. Tohle je katastrofa!

„Nebudeš mě přesvědčovat?“ zeptal se trochu udiveně a lehce podezřívavě. Ušklíbla se.

„Ne. Zaprvé vím, že by to nemělo cenu, stejně uděláš, co budeš chtít a zadruhé, vím, že by ti ta práce chyběla.“ Nezmohl se na víc, než na zírání. Co provedl? Už ho má plné zuby? Něčím ji naštval? Do háje, chlape seber se a chovej se dospěle!

„Aha, tak to je super. Pojedeš za rodinou?“

„Nejspíš. Zaslouží si, abych se jim zase trochu věnovala,“ krčila rameny, ale nevypadala úplně odhodlaně.

„Rozhodně bys je neměla odsouvat na druhou kolej. Zaslouží si trochu tvé péče.“ Proboha! Kdyby měla úsměv ještě krásnější, kosila by jím chlapy líp než kulomet. Než ho políbila, slíbila mu, že se za dva měsíce uvidí. Nikdy by nepřiznal, že od té chvíle začal počítat ubíhající čas.

♣♣♣

Dostal další ránu do zad a popravdě, už mu to začínalo vážně lézt na nervy.

„Tak co, chlape, jak bylo?“ zubil se na něj Alan. Kolikrát už dneska tenhle dotaz slyšel? Pomalu si začínal nadávat za svoje tvrdohlavé rozhodnutí vrátit se do práce. Jak mu klesala nálada i odpovědi se výrazně zkracovaly.

„Fajn,“ zahučel George a setřásl Alanovu ruku, která se mu nejspíš plánovala na rameni uhnízdit natrvalo.

„No tak, nebuď morous! Vánoce, Nový rok, dovolená, pohodička. Neříkej, že ti to vůbec nespravilo náladu,“ drknul do něj loktem.

„Vole, jako bys ho neznal.“ Hogan se k nim blížil a i on se tvářil docela šťastně. Ovšem, byl prostý fakt, že i kameny vedle George vypadaly jako příjemní a veselí společníci.

„Nazdar kluci!“ rozlehl se táborem nadšený Timův hlas a George už se zasténání neubránil. Já chci domů! kňoural v duchu. „Nazdar,“ odpověděl místo toho Timovi nabručeně, protože ho nic zázračně nepřeneslo. Chvíli se ještě snažil to vtipkování a vítání vydržet, ale pak se jako největší zbabělec odešel schovat do chatky, kde sebou říznul na postel a v duchu si jako mantru opakoval, že se mu rozhodně nestýská a nikde není tak dobře jako tady. Prostě a jednoduše si lhal. Jediná výhoda toho všeho byla, že tak přeslechl Timovu otázku.

„Co mu zase přelítlo přes nos?“A Hoganovu odpověď, když mladíka poklepal otcovsky po rameni a usmál se.

„Náš George se nám zamiloval. Dospívá nám chlapec, nedá se nic dělat,“ pronesl moudře a ignoroval výbuch smíchu, který vyplašil všechny ptáky v okolí.

♣♣♣

Sedmapadesát, osmapadesát, devětapadesát, šedesát…padla! Konečně. George měl pocit, že ten den snad ani neskončí. Směna byla otravná, vyčerpávající a pekelně mokrá. Už šest hodin v kuse lilo, že nebylo vidět na tři metry před sebe, ale denní dávka se prostě musela vytěžit.

Když nastupovali do auta, dostalo se mu pochvalného a vyčerpaného poplácání od Todda.

„Dneska to bylo peklo,“ vydechl Tim, ale zněl skoro mrtvě. Ten tam byl jeho obvyklý elán, kterým všechny vytáčel, protože se ho držel i po celodenní šichtě.

V odpověď se mu ozvalo jen souhlasné utahané mručení. Všem bylo jedno, že na korbě moknou, vzhledem k tomu, že už stejně byli mokří jako myši utopené v jezeře. Cesta jako by snad ani neproběhla, prostě se najednou ocitli v táboře a těžce slézali z korby do vrstvy bláta, která při každém doskoku nechutně zamlaskala. Došoural se až skoro do půlky cesty k chajdě, když mu to došlo. Na co si to tu hraje? Vždyť on už přece nemá tohle zapotřebí. Už nepotřebuje… zapomenout. Otočil se právě ve chvíli, kdy se za McArthurem zabouchly dveře jeho vlastní chatky. No co, pomyslel si, může to počkat i do zítřka. To rozhodnutí se mu přes noc z hlavy nevypaří, tím si byl jistý.

♣♣♣

Slíbila mu to. Dva měsíce s rodinou. Dala slib… Tedy doslovně vlastně ne, ale byla si jistá, že on to jako slib bral. Neměla by ho porušovat, jenže…

Ano, bylo tu to jenže.

„Jsi si tím jistá?“ zeptala se jí Kate už alespoň po sedmé a podala jí mapu se zakreslenou polohou. Tanya si ji vzala a zastrčila ji do kapsy, co to šlo, i tak jí polovina koukala ven.

„Když řeknu ne, změní se tím něco?“

„Asi ne, máš pravdu,“ pokrčila Kate nerozhodně rameny, ale ten pohled plný pochybností ji neopouštěl. Dokonce se lehce mračila a mezi obočím se jí tak vytvořila skoro neznatelná vráska.

„Já to prostě musím udělat. Nedokážu ti to vysvětlit, je to jako puzení po krvi, jen vůbec ne tak lákavé. Chápeš?“ Kate zprvu chtěla vypadat, že souhlasně přitaká, ale pak jen nechala klesnout ramena a zakroutila hlavou. „To nevadí,“ ujistila Tanya svou sestru a pevně ji objala. „Není to tak daleko, budu brzy zpátky,“ slíbila jak jí tak sobě. Snad se chtěla ujistit, že až to podnikne, nic se nezmění a přitom bude všechno v tom nejlepším pořádku. Kate se nevesele uchechtla.

„Zlato, jedeš skoro přes celou Severní Ameriku. Jestli tomuhle říkáš kousek, tak opravdu nechci vědět, co je podle tebe daleko.“

„Měsíc?“ nadhodila Tanya ve snaze sestru trochu pobavit.

„Máš říct rovnou Pluto,“ ozvalo se ode dveří vesele. Otočila se na Garretta, který se opíral o zárubně s rukama založenýma na hrudi. Měřil si ji zamračeně a přesto s úsměvem. „Pěkný tah, poslat nás na lov, ale na něco si zapomněla.“ Došlo to všem naráz.

„Alice.“

„Co zas já?“ ozvalo se z dolního patra nespokojeně. „Herečko,“ odfrkla si Tanya, než se otočila zase na Garretta. „Nikam jsem vás neposlala. Jen jsem si chtěla v klidu zabalit, neboj, neodjela bych bez rozloučení,“ usmála se na něj, i když si tím sama nebyla moc jistá.

„Já to slyšel!“ ozval se Edward z obývacího pokoje. No jasně, ty abys tak něco přeslech, že, bručela v duchu Tanya nespokojeně.

„Takže někam mizíš,“ konstatoval Garrett a objal Kate kolem ramen. „Zase.“

„Nemizím, jen si zajedu něco zařídit,“ ušklíbla se a protočila oči. Pokrčil rameny a Kate se ušklíbla. Tomu se tedy říká ta pravá rodinná důvěra. Hodila zabalenou tašku vedle sebe na zem a roztáhla ruce.

„Hromadné objetí na rozloučenou?“ nabídla jim s lehkým pousmáním ve snaze je uchlácholit. Nečekala, že tu výzvu využijí i ti, co se ještě pohybovali mimo dům. V minutě se ocitla v sevření tolika párů rukou, že si to nedovedla představit ani v těch nejdivočejších snech. Tohle téměř srdceryvné loučení zpestřil nejen Edwardův smích.

Během několika hodin už si na ty chvíle ani nevzpomněla. Ukrajovala silnici slibnou rychlostí a snažila se udržet v mezích zákona. Přemýšlela. Její úchvatnou mozkovou kapacitu ovšem netrápila žádná z klasických existenčních otázek, na které prostě odpovědi neexistují, nýbrž jen ta jedna jediná. Proč to vlastně dělá?

Nevěděla. Jediné, na co za tu dobu přišla, byl pocit, který se jí nenápadně a polehoučku zmocňoval už nějakou dobu. Nakonec ji nesmlouvavě donutil sednout do auta a zamířit k jihu. Jestli to je správné? Měla dost rozumu a studu v těle, aby o tom pochybovala, ale tím se nic neměnilo. Plyn tiskla pořád stejně odhodlaně, jako by to snad ani nebyla ona. Něco ji ovládlo a nutilo ji to jednat, jak by ona sama nikdy neschvalovala, to mohlo být jediné vysvětlení. Alespoň jediné, co si byla ochotná přiznat. Žádné selhání epických rozměrů se nekonalo, nekoná a konat nebude. To si slíbila a hodlala to dodržet. S nikým svou cestu nerozebírala, byla odhodlaná dojet tam i zpátky a nikdy se o tom ani slovem nezmínit. Hlavně před ním. Před Georgem.

Co odjel, měla pocit naprosté opuštěnosti. Nedokázala se od srdce zasmát a co hůř, bylo jí z toho samotné na zvracení. Ale hlavně pořád tu bylo něco, co nedořešili a pomalu tichounce se z toho stávala masivní zeď stojící přímo mezi nimi. Neviditelná, nedotknutelná a přece ocelově pevná. Musela zasáhnout, dokud nevzrostla a dala se ještě překročit. Jih byl ta nejméně jasná volba, a přesto se zdála jedinou rozumnou. Vlastně ne, byla maximálně nerozumná, a přece doufala, že jí to projde a zachrání ji to před samotou ve věčnosti. Ale úplně stejně věděla, že jestli bude někdy před Georgem něco tajit tak tohle. Bude to černočerné obrovské nic, které ji bude strašit v nepřetržitém bdění a hledat skulinku jak vylézt na světlo a udělat ze sebe ničivé něco. Noční můra někoho, kdo nikdy nespí.

Hladové oko u kontrolky paliva varovně zablikalo a Tanya musela opustit svoje chmurné i méně chmurné úvahy, aby tu plechovou potvoru nakrmila. Benzínka byla nedaleko, a když u ní zastavila, bylo jí jasné, že tudy moc zákazníků neprojíždí. Podle stavu té – tomu se snad ani nedalo říkat budova – se zdálo, že majitel a prosperita se znají jen letmo, pokud vůbec. Zisk pro něj nejspíš muselo být sprosté slovo, kterým se mu politici z televizních obrazovek nepokrytě vysmívali. Zašlá možná-kdysi-červená barva se odlupovala a zanechávala odhalené kusy zašlého dřeva, skla se pod vrstvou špíny stala dávno neprůhledná a dveře těsnily jen na oko. Chystala se sáhnout po hadici, když vyběhl čiperný stařík v kostkované košili a otrhané péřové vestě a už si to k ní s širokým úsměvem sunul.

„Dobrý podvečer, slečno! Já vám to udělám, neobtěžujte se,“ volal v kulhavém poklusu a natahoval se po čerpací pistoli ještě dva metry od ní. Tanyu tak vyvedl z míry, že ani neprotestovala a nechala ho natankovat jí plnou nádrž. Stařík celou dobu nezavřel pusu a neustále s ní mile rozprávěl. Byť její odpovědi byly spíše sporadické, rozhodně mu to nevzalo ani kapku elánu a nadšení. Zbylo jí jen se útrpně dívat, jak jí myje okna, světla a nakonec i kola, zatímco se nádrž plnila. Nabízel jí i nákup něčeho k jídlu a pití a tvářil se u toho tak nadšeně, až ji mrzelo, že nic nejí. Nakonec když se s ním přece jen úspěšně rozloučila, nechala mu dýško skoro větší, než byla samotná útrata, jen aby zahnala ten pocit provinilosti, že ho s občerstvením musela zklamat. Byla pryč dřív, než  mu to došlo, ale i přesto se jí usadila v hlavě myšlenka, že až se bude vracet, musí se tu zastavit a trochu si s tím po tabáku vonícím chlapíkem popovídat.

♣♣♣

(hudba)

Byla na cestě už téměř dva týdny a nadávala si, co ji to napadlo podnikat něco takového v autě. Ten čas na přemýšlení ji ničil. Brala to co nejpřímější cestou, téměř nezastavovala, ale pokud nechtěla upoutat zbytečnou pozornost, musela omezovat rychlost. Jen pár odboček kvůli lovům, kdy si mohla užít luxus nemyslet a řídit se jen instinkty. Jaká to byla úleva, když se pro ty chvilky nemučila výčitkami svědomí vůči rodině i Georgovi, ale teď tu konečně byla. Tedy ne úplně, ale byla blízko. Auto nechala zaparkované u E 600 Rd na druhé straně Kirwin Reservoir.

Stála u břehu a pozorovala lesklou vodní plochu, která se před ní rozprostírala a dělila ji od bývalého života muže, kterého milovala jako nikoho. Tak proč si připadala jako zrádkyně? Zrazovala jeho důvěru? Ne, to přímo ne. Zrazovala svoje vlastní principy. Tohle bylo slídění v něčem, do čeho neměla nárok šťourat. Ale byla tu ta potřeba… Neustálá, neutuchající, nepřestávající – je jedno, jak se nazve, pořád byla drtivá až jí brala dech. Nemohla tak žít a tak byla tady. Jen kousek od městečka Kirwin. Od míst, kterými procházel, kde žil, radoval se i trpěl, ale hlavně byla blízko důkazu, který tak potřebovala.

Netrvalo dlouho a procházela malou brankou v kamenné zídce, která byla na některých místech střídaná dřevěnými plůtky. Dávalo to tak zdání uzavřenosti a ohraničenosti, ale neudrželo by to ani zajíce se vzteklinou. Udržet? Musela se sama sobě zasmát. Koho by tak měla zadržet hřbitovní zeď? Mrtví už přece nikam neutečou, tak k čemu zdi a ploty?

Štěrkem sypaná cesta se rozbíhala do dvou menších vedoucích mezi náhrobky. Tanya vyrazila po té bližší a rozhlížela se po pomníčcích, které míjela. Za každým se skrýval příběh. Život. Touhy i sny prostých a ničím výjimečných lidí. Přesto věřila, že pro každého z nich se našel alespoň jeden člověk, který je za výjimečné považoval. Chtěla tomu věřit. Ona chtěla být ten člověk, co si bude pamatovat a bude pamatován.

Vítr ji švihnul jejími vlasy do tváře a rozhýbal těch pár stromů okolo. Otočila se tak, aby se kryla, když jí pohled dopadl na to, co celou dobu hledala. Dva hroby o řadu dál. Nové kameny ještě nestačily zajít vlivy počasí ani přírody. Ale teď, když je viděla tak blízko, stálo ji skoro všechny síly obejít poslední kus sypané cesty a obejít je tak z druhé strany. Přesto se tam ocitla rychle. Zaskočeně se dívala na květiny, které ještě nestačily zvadnout, ležící přímo před oběma deskami. Rudé a bílé. Vedle sebe tvořily kontrast, který ji děsil a dojímal zároveň. Matka a její potomek. Láska a nevinnost. Teprve teď se cítila jako opravdové monstrum. Bezděčně ucouvla a narazila do zídky, ze které se udrolilo pár kamínků. Kvůli tomuhle přijela a teď se na ně nedokázala podívat. Důkaz, že od ní neodejde. Že se opravdu nemá ke komu vrátit. Zrůda. Zrůda! Zrůda! Křičelo na ni její svědomí a ona si musela přikrýt ústa rukou, aby to nezakřičela i nahlas. Jak mohla? Přesvědčit se, že jsou opravdu mrtví? Že nikoho nemá? Že konkurence je pryč?

„Ach bože…“ S výdechem udělala tři kroky dopředu a klekla si před náhrobky. „Já nechtěla. Mrzí mě to, nechtěla jsem. Nechtěla…“ vzlykala a třásla se, jako by snad měla zimnici. Ale odpověď nepřišla. Odpuštění ani zavržení se nekonalo, vítr se jí do tváře opíral se stejnou intenzitou jako před několika minutami a hrom neotřásl zemí. Výčitky zůstávaly a šeptané omluvy nepomáhaly. Šedý kámen jí oplácel pohled s tichou neústupností a nezvratností smrti. Pohledem vyšplhala k podobiznám umístěným v rámečcích nad jmény a daty. Překvapilo ji, že není právě probodávána vyčítavým pohledem té krásné ženy před ní. Její pohled se totiž stáčel stranou, ani trochu smutný nebo vážný, byl prostě jen naplněný láskou. Sledoval druhou podobiznu, ze které se usmíval andělsky krásný chlapec s rošťáckým úsměvem. Jako by i teď dohlížela, aby se mu nic nestalo a byl šťastný. A Tanya doufala, že je. Snad v nikdy nic nedoufala víc. Chtěla, aby byl ten přenádherný chlapec šťastný, stejně jako matka, která ho zbožňovala i po smrti. A stejně jako ta třetí nenarozená čistá dušička. Přála si to tolik, že udělala to jediné, co mohla, aby tomu pomohla.

„Bude šťastný. Slibuji vám to.“


AnneJeremy

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

SarkaS

16)  SarkaS (20.01.2012 20:18)

Kamci, děkuju moc! Jsem ráda, že jsi otisk tlapky nechala alespoň tady, protože za každou novou duši, která čte a řekne mi svůj názor jsem vděčná a mám z toho neuvěřitelnou radost. Vždycky mi to vlije do žil potřebnou dávku nadšení pro psaní dalších kapitol. Tanya je úžasná postava a jak sama píšeš, většinou se z ní dělají neuvěřitelné mrchy :p Tak jsem si ji tentokrát udělala takovou, jak si ji představuji

Kamci

15)  Kamci (20.01.2012 19:40)

minulý víkend jsem se začetla do téhle povídky a zhltla jsem jí jedním dechem až sem, jen ke komentování jsem se jaksi zatím nedostala
Moc se mi líbí tahle tvoje Tanya. Je to normální, milá baba, která se snaží najít si taky trochu toho štěstí. Spousta povídek z ní dělá jen hloupou mrchu, ale taková ona v originále vůbec není. Tvůj pohled je moc milej, skvěle se to čte a je to krásně plynulý a uvěřitelný. A zabalený v nádherným příběhu, o který se s námi dělíš. díky a těším se na pokračování

SarkaS

14)  SarkaS (17.01.2012 17:48)

miamam, už jsem si myslela, že ani nepřijdeš, zrovna ty, taková vytrvalá čekatelka Myslím, že to jeho rozhodnutí tušíš správně. Ani jsem se ho nepokoušela nijak skrývat, jsem na něj na kluka hrdá, že se konečně rozhoupal :D

miamam

13)  miamam (17.01.2012 08:47)

Hurááá, další díl A vyplatilo se čekat, byl prostě skvělý. To pochmurno teda prosakuje až sem, ale to je právě úžasný... Tanya mě teda trochu zaskočila tím, co jela udělat. A George... No aspoň mu něco důležitýho došlo a těším se, až to udělá :) Teda aspoň doufám, že vim, co to je...

SarkaS

12)  SarkaS (15.01.2012 19:31)

Fanny, děkuji
HMR, ;)

HMR

11)  HMR (15.01.2012 19:07)

žádná z klasický existenčních otázek, na které odpovědi prostě neexistují... noční můra někoho, kdo nespí.

Fanny

10)  Fanny (15.01.2012 17:55)

Běhá mi mráz po zádech díky konci. Vidět je, vidět ty dva náhrobky a v tu samou chvíli si uvědomit, že snad opravdu čekala nějaké znamení.

SarkaS

9)  SarkaS (15.01.2012 16:23)

Twilly, chlapi mě baví psát snad nejvíc :D Vlastně se v těch jejich chvilkách doslova vyžívám, asi mi utrhne srdce se s nimi rozloučit :'-(
Twigirl, díky, dost jsem se bála, že po té pauze nebude kapitola nic moc, vzhledem k tomu, že jsem za tu dobu nenapsala nikde ani čárku. Po zkouškovém ještě nemám, ale už se to blíží tak se vám to potom budu snažit vynahradit, častějším přidáváním ;)

8)  Twigirl (15.01.2012 15:53)

Páni. Nová kapitolka!!! Když jsem to viděla, nemohla jsem tomu uvěřit. Jupíííí. A navíc tak nádherná. Tomu říkám teda zlom. U obou. Jsem ráda, že to george konečně přiznal a Tanya se snad taky zbavila strašáků. Jeho myšlenky, když ho v podstatě nechala odejít a neprosila ho aby zůstal, byly dokonalé.Krásná kapitola a nádherně napsané. Nabité emocema a teď prosím další kapitolku, protože teď bude čekání ještě horší. Už máš po zkouškovém? Snad to máš za sebou!

Twilly

7)  Twilly (15.01.2012 13:04)

Šari, líbilo se mi, jak jsi popsala návrat mužů. Byl... Ano, tak nějak si to predstavuju. A taky koukám, že se schyluje k závažnému rozhodnutí. Tleskám

SarkaS

6)  SarkaS (15.01.2012 12:54)

Nosska,to si piš, že jsem nezapoměla. Jen nebyl čas, kvůli učení. :p Další bude asi až po konci zkoušek, c ož je za dva týdny, když všechno dobře půjde, tak snad do té doby vydržíte...
wuzinka, ;)
KalamityJane, až tak moc tě to vzalo?
Lipi, málo písmenek? Málo písmenek?! :D Děláš si humor, pět stránek nestačí?
UV, díky;)

5)  UV (15.01.2012 07:55)

Skvělý

Lipi4

4)  Lipi4 (14.01.2012 22:34)

Sestřičko , já nemám slov, jelikož ten konec byl .. krásný a jedinečný ... ... Ale chce to co nejdříve další kapitolku, jelkož tady bylo hodně málo písmenek :'-( :'-( :'-( ... ... Úžasný zamilovaný Georg .. a Tanya je Tanya

KalamityJane

3)  KalamityJane (14.01.2012 20:05)

No teda, po takové době a rovnou takový nářez! Díky, z toho, co Tanya udělala jsem byla teda úplně v šoku. To by mě ani ve snu nenapadlo. No moc a moc jsem zvědavá na pokračování.

wuzinka

2)  wuzinka (14.01.2012 18:16)

Nosska

1)  Nosska (14.01.2012 16:35)

Jůůůů Šári, tys na nás nezapomněla
Tohle bylo něco, sice mi to náladu nezvedlo, ale donutilo mě to ještě víc přemýšlet, díky
P. S. Nenech je moc dlouho se trápit

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek