Sekce

Galerie

/gallery/Alaska.jpg

Tak je tu víkend a i přes nemoc jsem se dokopala k dopsání kapitoly. Snad nepohrdnete. :)

 

Odjezd a příjezd.

20.

 

Znělo to i jí jako ze špatného románu, ale byl to holý fakt. Nevěděla, co dělat.

George tam seděl v oblečení z půlky nasáklé ledovou vodou vedle ohně, ve kterém místo Leona praskalo dřevo, a jen se na ni díval.

Jen se díval a ona měla pocit, že je pomalu opékána. Pěkně rovnoměrně a dokřupava… brr.

 

„Měl bys jít do tábora,“ zkusila nadhodit znovu, ale tušila, že ji neposlechne tak jako šestkrát předtím.

 

„Je mi dobře.“ Po kolikáté jí to řekl? Pomalu se z toho stávala jeho mantra. Ovšem v rozporu se svými slovy si přitáhl bundu blíž k tělu a pokusil se zabalit i do chlupatého límce.

Těžko jí mohl říct, že má v táboře tak akorát čas zabalit si věci a jet někam do motelu. Ale vlastně to byl teď jeho nejmenší problém, i když ještě přede dvěma hodinami se pro něj zdál naprosto zlomový.

Jo, byla mu zima, až měl pocit, že se mu třesou i půlky, ale to se nemohlo rovnat s chladem, který obklopoval Tanyu.

Už oblečená se krčila co nejdál od ohně a snažila se tvářit statečně a vyrovnaně. Ta snaha skoro bolela – jeho i ji.

„Chceš- “

 

„Nechci,“ vyhrkla a zapíchla pohled do země. Pravděpodobně si vůbec neuvědomila, že bezděčně zacouvala až do křoví.

 

„Fajn, tak tu počkáme, dokud chtít nebudeš,“ pokrčil rameny a začal se zouvat.

 

„Co to děláš?“ vytřeštila na něj oči.

 

„Základy pro přežití, neznáš? Alespoň k něčemu bylo moje soužití s Timem,“ zabručel spíš pro sebe než pro ni, ale pak dodal, „musím si ty věci sundat a usušit je.“

Odpovědí mu bylo jen napjaté ticho. Myslel si, že ví proč, ale když se na ni podíval, nepozoroval ho obvyklý temný pohled, ale zlatý a zlomený. Děs mu utáhl sevření kolem vnitřností.

Tolik se děsil toho, že jí takhle jednou ublíží on, až mu ani nedošlo, že ho ten francouzský zmetek předběhnul. Bosý se vydal k ní ignoruje její úplné ztuhnutí. Dokonce i to, že od něj odvrátila tvář a její vlasy mezi nimi utvořily hebkou zlatavou clonu.

Když ji objal, zmohla se jen na překvapený povzdech. I přes to, že mu očividně byla zima, krásně hřál. Mohla se snažit, jak chtěla, klidně si i vyhrožovat samo-upálením, ale neodolala, aby se něžnému nátlaku nepoddala.

Jenže si ho nezasloužila, byla zanesena prožitými věky a on si toho užil v životě už dost. To jeho šílené hrdinství ho mohlo stát krk, ale nezdálo se, že by si to uvědomoval. Kdyby ji Leon tolik netoužil ponížit za to, že ho vyměnila za pouhého člověka, určitě by s Georgem udělal krátký proces. Jediná rána by mu stačila na to, aby zničil dva životy na ráz.

Byla si ochotná přiznat, že bez George by pro ni život prostě neměl cenu. Už ne. Ale on ji nemiluje, kdyby ho nechala jít určitě by mu to tak nevadilo. Ale ona nebyla tak silná, ani šílená jako Edward. Leda snad –

 

„Občas mě ty vaše nadlidské schopnosti štvou. Kdyby byl jako já, neměl by šanci se k tobě vůbec přiblížit.“ Vzdychla.

 

„Kdyby byl jako ty, tak bys mu nemusel v ničem bránit,“ pousmála se mu do ramene. Nedokázala si představit, že by se on zachoval někdy jako Leon.

 

„No jasně, já jsem totiž svatej,“ zabručel, ale znělo to docela potěšeně.

Tanya vložila ruku do kapsy, ale téměř hned ji zase se zacinkáním vytáhla. George ji ovšem pustil, až když mu něco tvrdého a studeného vložila do dlaně.

 

„Klíče?“ zeptal se překvapeně a prohlížel si je. Ale byly to prostě dva obyčejné malé klíče s nepravidelnými zuby na malém kroužku a u nich štítek s adresou.

 

„Říkala jsem si, že by se ti mohla hodit nějaká základna tady poblíž, až dostanete volno,“ vysvětlila a trochu se odtáhla. Jeho blízkost dělala všechno mnohem složitější a rozhodnutí těžší.

 

„Jak to víš?“ zeptal se bezděčně. Normálně by se asi od srdce zasmála, ale teď neměla náladu na víc než shovívavý úsměv.

 

„Vážně myslíš, že jsi první dřevorubec, co znám?“ oplatila mu otázku. Ošil se.

Taky fakt, řekl si pak. Jen s pominutím překvapení se probrala jeho hrdost, které došlo, že dostala zásah. Copak si o něm myslí, že se o sebe nedokáže sám postarat? Je snad dítě? Je úplně samostatný a dokáže zaopatřit-

„Ale nemusíš si je brát, klidně může dál ležet jen tak ladem. A jestli ti víc vyhovuje v posteli společnost blech…“ nechala větu vyznít do ztracena s potutelným úsměvem. George na chvilku ztuhnul, ale pak s výdechem poslal hrdost do háje. To je tak průhledný?

 

„Přeháníš,“ zabručel. Pokrčila rameny.

 

„Nenutím tě. Být obyčejný člověk asi bych tě pozvala k sobě, ale to nejsem a nehodlám riskovat tvoje střetnutí s Garrettem, ještě na naší dietě není tak dlouho,“ vysvětlovala s pohledem upřeným někam nad jeho hlavu.

 

„Jo, jsem si jistý, že to ten strom moc těší,“ popíchl ji. Jen se zašklebila, ale podívala se na něj. Zvážněl.

 

„Něco mi pověz,“ začal, ale pak se odmlčel. Nebyl si vlastně tak úplně jistý, co po ní chce. Chvilku přemýšlel nad správnými slovy a ona ho bez výrazu pozorovala. „Budeš se mě pořád snažit oddělit od svého světa?“ zeptal se nakonec. Vypadala překvapeně.

 

„Nechci tě ohrozit.“

 

„A kdybych to chtěl risknout?“ dorážel.

 

Zírala. Doslova. Co mu na to měla říct? Že je idiot? Magor? Sebevrah? Největší zázrak na planetě i mimo ni? Nemohl mu přece přiznat, že by stačilo říct a udělala by pro něj první poslední.

 

„Proč bys to dělal? Chce se ti umřít?“

 

„Ne, už ne,“ zavrtěl hlavou, ale až když to vyslovil, došlo mu, že je to opravdu tak. Už se mu nechtělo umřít. Něco ho tu drželo, a byť si nebyl jistý, co přesně to je, nechtěl se tomu protivit. „Tanyo asi to nechápeš, ale otřásla si zbytkem mého světa natolik, že se to jen těžko dá nějak vrátit zpět. Už prostě nemám kam se vrátit a dokud mi nepřestaneš bránit, nemám ani kam jít. Uvíznul jsem mezi těmihle dvěma světy a balancuju nad něčím, co se snad ani nedá nazvat propastí.“ Ani si neuvědomil, kdy jí položil ruce na ramena, a kdyby to šlo, už by s ní asi dávno třásl. Jenže pokud mu to ona nedovolí, těžko by s ní i jen pohnul.

 

„To jsem si neuvědomila,“ hlesla tak tichounce, že si ani nebyl jistý, jestli to vážně řekla. A když už si myslel, že to třeba pomůže, zatvářila se naprosto nešťastně. „Já ti vlastně bezděčně zničila možnost žít v normálním světě!“ zakvílela.

 

„Ne, tos neudělala! Jen jsi mi ukázala, jak moc je pohled na svět většiny lidí omezený. No tak tu prostě nejsme za hlavouny v potravinovém řetězci, co se dá dělat. Ale nebraň mi v tom to přijmout a žít s tím,“ žádal odhodlaně. Pořád se na něj dívala střídavě nevěřícně a smutně. Chtěl říct ještě něco, ale přes klepající se čelist to prostě nešlo.

Vstal, došel zpět k ohni a stáhl si mokré kalhoty. Sedl si pak na bundu a částečně si do ní zabalil nohy a by opravdu nezmrznul. Tanyu to tak nějak probralo.

 

„Ty jsi vážně šílený, že? Chceš chytit nějakou z těch šílených nemocí, jako je zápal plic?“ Vyskočila a svlékla se ze svetru. Trhnutím z něj udělala půlky a ty mu omotala kolem chodidel a lýtek kam až to šlo, dřív než si vůbec stačil všimnout. Pak stejnou rychlostí sehnala i dřevo a z bezpečné vzdálenosti ho přihodila na oheň.

George se div nezačal potit, zatím co se snažil zaostřit na rozlítanou Tanyu. Až po chvíli mu došlo, že už zastavila a sedí asi metr za ním.

 

„Ty vole,“ hlesnul jen a vyčaroval tím Tanye na tváři malé pousmání. Ale pak se vzpamatoval a odsunul se kousek dál od toho pekla, které způsobila horou suchého dříví. Tanya se ovšem vrátila k důležitějšímu tématu.

 

„Tak co říkáš na ten srub?“ zeptala se. Nadechl se, aby to odmítl, jenže se téměř okamžitě zarazil. Něco za něco, dlužil jí to.

 

„A kde budeš ty?“ Překvapil ji.

 

„No… asi v Denali… myslím,“ dodala nejistě.

 

„Proč ne v tom srubu?“ zeptal se. „Mám být ve tvém domě a sám?“

 

„Tak to bude přece nejlepší, budeš mít svůj klid a já zavřu rodině na chvíli pusu, když s nimi strávím čas.“

 

„Rodina, to je fakt. Měla bys s nimi trávit víc času. Nedivím se jim, že si stěžují na nezájem.“ Znělo to jako pokárání, ale ve skutečnosti se mu to říkalo stejnou měrou dobře i těžce. Přál si, aby byla s rodinou víc, protože mohla. Jenže… ať chtěl nebo ne, nevěděl jak být bez ní. Toužil po nějaké funkci, jak se na období, kdy neví co se sebou, vypnout. Jenže to nešlo. Ať provedl kdykoliv cokoliv, tak nikdy nemohl dostat horší trest, než muset žít dokud nenastane jeho čas.

 

♣♣♣

 

Jak to krucinál udělala? Nemohl zaboha přijít na to, jak ho umluvila, aby si místo lístku na loď koupil letenku.

Točil tím potištěným papírem v ruce a koukal na tašku vedle sebe. Na malinkém letišti čekal, než ho pilot zavolá, že je Cesna připravená k letu. Letěl sám a to se samozřejmě odrazilo na ceně. Snažil se myšlenku na horentní třistadolarovou sumu zaplašit. Vedle něj ležel jeho vak s věcmi a v ruce tiskl klíče s adresou. Neměl nejmenší tušení, kde ten srub vlastně je a doufal, že se neplete, když doufá v tenhle kontinent.

 

„Tak můžeme vyrazit! Fešanda už je připravená,“ zavolal na něj pilot a utíral si zašpiněné ruce do kusu hadru. Ten potom odhodil kamsi do kouta na podlahu a připnul si hodinky, které měl položené na pultu.

George si s výdechem protáhl nohy a postavil se. Možná neměl při čekání sedět, ale využít poslední chvíle k chůzi, protože ta – i jakýkoliv jiný pohyb – mu teď bude na kdovíkolik hodin odepřena.

 

„Jak dlouho poletíme?“ zeptal se, když se s vakem přehozeným přes rameno dostal až vedle pilota. Ten se pousmál.

 

„Je to štreka, takže musíme v půlce nabrat palivo. A i s mezipřistáním v Yakutatu odhaduju, že na letiště Seldovia dorazíme asi za deset hodin. Plus mínus nějaký ty drobný.“ Po tomhle poučení o plánu cesty mu z prořídlých vousů vykoukly zuby v srdečném úsměvu a George mu ho bezmocně oplatil.

Deset hodin v tom mrňavém stroji! Čím si to zasloužil? Když se tak na tu fešandu díval, její důvěryhodnost s bližším zkoumáním rozhodně nestoupala. Nevěřil, že se to dokáže ze země vůbec zvednout, natož se to ve vzduchu udržet i se dvěma chlapy na palubě.

Když se pilot nedíval, nenápadně se pokřižoval.

 

♣♣♣

 

S trhnutím se probudil, když ucítil dotek na rameni. Chvíli mžoural, než mu došlo kde je a hlavně, jak vysoko je. Otočil se na pilota.

 

„Budeme přistávat,“ ozvalo se mu ve sluchátkách. Přitáhl si mikrofon, který dal před usnutím na stranu.

 

„Kdy?“

 

„Za deset minut,“ oznámil mu krátce a začal čachrovat s nějakými knoflíky a páčkami. George se prvně zkoušel vyzkoumat co k čemu je, ale nejspíš k ničemu nedošel, protože si pak pamatoval jen tmu. Nejspíš u toho usnul, což nebylo těžké, když ho jednotvárný zvuk letadla tak uspával už od začátku. Vlastně se divil, že těch pět hodin před mezipřistáním dokázal udržet oči dokořán. Ale je fakt, že to bylo alespoň na co koukat, občas se objevila nějaké země a západ slunce tomu pohledu dával punc neotřelosti. Jenže pak se setmělo a on odpadl.

 

„Kolik může být?“ zabručel si pro sebe, ale nedošlo mu, že mikrofon to úspěšně přenese do uší pilotovi.

 

„Brzy bude půlnoc,“ ozvala se mu ze sluchátek unavená odpověď. Kriste, pomyslel si George s obdivem k pilotovi, který i přes lehké známky únavy v hlase vypadal, že si může dát tu cestu ještě zpátky.

Jenže to už se mu vnitřnosti přesouvaly směrem vzhůru a vzad jak letadlo klesalo. Zcela bezděčně si sevřel stehna, jak pozoroval tmavou skvrnu, která se k nim rychle blížila. Nebo se blížili oni? Jo, asi se blížili oni a ta skvrna by mohla být přistávací dráha.

 

„Kriste, to je fofr,“ vydechl a přivřel oči. Zjišťoval, že mu mnohem víc vyhovuje létání v letadlech, kde nevidí ven. Zavřel oči a čekal na ohlušující ránu, byl si jistý, že pilot nad letadlem dávno ztratil kontrolu.

Pak to jen lehounce drclo a bylo jasné, že jejich váhu konečně nese pevná zem, a ne jen vzduch. „He?“ vydechl George překvapeně. Povolil křečovité sevření a do nohou se mu zase nahrnula krev.

 

„Tak a jsme tu. Odrolujeme stranou k hangárům,“ oznámil pilot.

 

„Jasný,“ kývnul George. „Díky,“ dodal pak ještě. Pilot se usmál.

 

„Není zač.“ Během patnácti minut George vyskakoval z letadélka s vakem v rukou a odolal touze políbit špinavou dráhu pod svýma nohama jen díky tomu, že si chtěl zachovat zbyteček důstojnosti. Dost mu jí ubralo, že se mu zdřevěnělé nohy po doskoku podlomily a on vypadal jako artritický stařík skolený náhlou slabostí. Až po chvíli se mu za hrozného mravenčení podařilo nohy rozhýbat a s obdivem pozoroval pilota, který vypadal, že o těchhle problémech nikdy ani neslyšel.

Když měl všechno potřebné zařízené, vyšel z letištního domku do tmy noci provoněné lesem. Zdálo se, jako by ho vysadili přímo v divočině. Jasně o tom svědčilo i lepivé bahno, do kterého se postavil, a to mu teď pilně vtahovalo boty do patnácticentimetrové hlubiny kaluže.

 

„Doprdele,“ zaklel tiše a s hlasitým mlasknutím nohy z bahna vytáhl, aby si stoupl do jiného o krok vedle. Zkusil se takhle vymanit ještě dvakrát, ale nikdy s o moc lepším výsledkem.

 

„Až tě to přestane bavit, tak bychom mohli vyrazit,“ vytrhnul ho ze zanícených bahenních hrátek známý sladký hlas.

 

„Tanyo,“ vydechl, když se podíval směrem, kde ji tušil a po tváři se mu rozlezl úsměv. Pak mu došlo, co říkala. „Hlavně že se bavíš,“ zamračil se a s dalším šíleným pazvukem se pokusil udělat krok jinam. Než došel k a autu, měl boty studené a vlhké, o špíně nemluvě.

 

„Ahoj,“ pozdravila ho z druhé strany auta. „Než si nasedneš, tak si ten sajrajt koukej utřít, tohle už není Edwardovo, ale moje,“ poučila ho a zmizela za volantem.

 

„No jasně, generále,“ zabručel a hodil vak na zadní sedadlo, než se pokusil setřít tu vrstvu bahna z bot. Nakonec to se zaklením vzdal a prostě si je sundal, než si vlezl dovnitř. Stáhnul okýnko a držel je v ruce tak aby kapaly mimo interiér auta. Tanya se při pohledu na něj rozesmála. Zamračil se.

 

„Jen se směj mojí ohleduplnosti,“ zahučel, ale musel v duchu přiznat, že na jejím místě by se asi taky mohl smíchy potrhat. „Je to daleko?“ zeptal se pak.

 

„Asi deset minut,“ řekla, když se uklidnila a nastartovala. Auto zapředlo a George zbystřil. Neznělo to jako nějaké klasické auto. Možná ho to nemělo překvapovat, ale znělo to jako drahé auto. A ona zrovna musí být tma jako v pytli!

 

„Jaký byl let?“

 

„No jak pro koho, pilot si ho nejspíš užíval, já ho z větší části prospal nebo proklimbal,“ pokrčil George rameny.

 

„Trochu jsem čekala, že řekneš krátký. Lodí by to trvalo zaručeně o dost déle.“

 

„Chceš slyšet, žes‘ měla pravdu? To už jsem ti přece dokázal tím, žes mě přemluvila. Kdyby to byl blbý nápad, neposlechl bych tě.“ Odfrkla si, ale vypadala pobaveně. Zamračil se. „Neprovokuj, jo?“

 

„Dobře, promiň. Už jsem jako hrob,“ culila se. George měl pocit, že je něco hrozně špatně a přitom úplně správně. Otevřeným okýnkem na něj fučel studený vítr, nohy ho zábly a ruku s botami skoro necítil, ale v hrudi ho lechtalo příjemné teplo a plíživě se mu šířilo tělem, kde se střetávalo s mrazem zvenčí. Otočil hlavu vlevo a prohlížel si se zájmem Tanyin uvolněný výraz. Až když se mu koutky začaly bezděčně roztahovat do úsměvu, otočil se zase na druhou stranu. Choval se divně. Skoro by řekl, že až nemožně, a přece mu u toho bylo tak dobře.

 

„Jsme tu,“ vytrhla ho z myšlenek Tanya a zajela před srub ukrytý kousek od cesty mezi stromy. Byl tu sám, to jediné se Georgovi podařilo vypozorovat. Jinak si připadal jako krtek - úplně slepý, jen s nevýhodou, že on se tedy rozhodně nemohl řídit čichem. To by to dopadlo. „Tak co je s tebou?“ zavolala na něj Tanya. Vydal se za hlasem a jeho oči pomalu přivykaly tmě.  Stála na malé verandě, opřená o zábradlí a čekala na něj. Hodil si tedy vak přes rameno a ve studených rozvázaných botách se vydal za ní. Po cestě vytáhl klíče, které mu ovšem zmizely z ruky a skoro v tu samou chvíli ho zaplavilo světlo.

 

„Ah, kurva!“ zaklel a zakryl si rukou oči před tou šílenou záplavou.

 

„Promiň,“ ozvalo se zevnitř. S povzdechem vystoupal ty tři schody na verandu. Jediným krokem ji překonal a ocitl se uvnitř.

 

„Páni.“

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

14)  Jalle (04.02.2013 18:01)

vždy sa z ľudí, ktorí sa boja lietania smejem, lebo ja som v lietadlách ako doma príklad je moja mama, ktorá sa vždy celý let modlí a čaká, že spadneme

Anna43474

13)  Anna43474 (30.11.2011 15:04)

Copak asi to jeho "Páni!" znamenalo???
Honem letím dááál
TKSATVO

SarkaS

12)  SarkaS (26.10.2011 13:20)

Scherry, díky. Uvidíme ;)
eElis, já ti to povím, písmenka jsou ve wordu :D A za přání děkuju, mělo úspěch. Bacil úspěšně zažehnán, nebo alespoň částečně utlačen

eElis

11)  eElis (25.10.2011 21:47)

a kde jsou další písmenka, coo???? :D :D
nádherná kapitolka a George byl naprosto dokonalej, tak jako vždy... „Ne, už ne,“ zavrtěl hlavou tak tohle mě nesmírně potěšilo

kapitolka jako vždy nádherná... a přeju brzké uzdravení

10)  Scherry (24.10.2011 14:31)

Moc hezká kapitolka, těším se na další díl, jsem zvědavá jak to spolu vydrží

SarkaS

9)  SarkaS (23.10.2011 14:37)

Nosska, to se snažím. Nemoc je mrcha, ale i mě se stýskalo
AMO, ehm no k něčemu dojde určitě, ale bude to pozitivní? Toť otázka do pranice
Twilly, díky Snažím se vyhnout zaběhnutým klišé, ale občas to fakt svádí :D
Fanny, tak dům je dům, že. Společně strávený čas to je jiná. Už to smolím
KalamityJane, tohle už je taky chlap s rozumem. Ví kdy má přednost ješitnost a kdy pohodlná postel
UV, tak tím bych si nebyla tak jistá ;)
Lipi, sestři, tak nadvakrát sis to musela dát jo? Hmm, další díl. No snad to do týdne stihnu

Lipi4

8)  Lipi4 (23.10.2011 12:51)

ááááááááááá George je miliónovej , sestři , ty normálně chceš z nás čtenářek ještě větší závisláky na G.

Ale co ten konec??? .. doufám, že další díl bude co nejdříve, jinak neročím za možné abstineční následky

7)  UV (23.10.2011 12:19)

George asi v srubu moc sám nezů stane?

KalamityJane

6)  KalamityJane (23.10.2011 10:06)

Jsem moc ráda, že George, jo ten zatraceně sexy George, áááách, ale to sem nepatří:D, nedělal moc velké drahoty a nechal chlapskou ješitnost pro jednou u ledu a přijal možnost přechodného, nebo možná i delšího, pobytu:) Doufám, že Vánoce si užijí v klidu a pohodě, jak to má být

Fanny

5)  Fanny (23.10.2011 08:23)

Tak už má postaráno o problém jménem "Kde budu ve volnu" a jsem strašně zvědavá, jak to bude vypadat a nemyslím, jen ten dům, ale tak nějak celkově ten čas...:) :)

Twilly

4)  Twilly (22.10.2011 23:14)

Šári, čím dál, tím lepší horzně se mi líbí její strach i jeho ješitná urazenost, která se v něm pere s citem a láskou a hřejivým pocitem. A přitom to není nic okázalé, žádná rudá knihovna ani nic nic takovýho....

AMO

3)  AMO (22.10.2011 22:51)

Božínku, ona ho přemluvila... tetelím se tu štěstím, že snad konečně dojde k ještě většímu sblížení a případně k zamilování. Teda z jeho strany. Zaslouží si to ten pašák, že? A Tanye budiž pochválení a zatím moje pomalé schvalování jejích skutků. Takže pro ně... veselé vánoce????

Lipi4

2)  Lipi4 (22.10.2011 22:18)

Šáriku , zatím malý kometík, jelikož si to díky Narnii musím přečíst znova (nějak jsem zapoměla komentovat rovnou )....

edit: tak to vidím na koment až ráno... potíže se psaním.. viz FB)

Nosska

1)  Nosska (22.10.2011 21:51)

Tý jo, zdálo se mi to nebo skončilo nějak brzo?
Jééé já bych chtěla vidět George, jak drží boty z auta
Musim přiznat, že už se mi po povídce stýskalo:p
A koukej se uzdravit...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek