Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/jednorázovka1.jpg

Mladí manželé Cullenovi si užívají svého čerstvého manželství, jsou šťastní a spokojení, nic jim nechybí. Vše se ovšem změní, když Bella potká malého Tommyho, chlapce z dětského domova, který ji okouzlí a snadno si získá její lásku. Vánoce lidi spojují a tady to platí dvojnásob.

Malá naděje

Ještě víc jsem sešlápla plyn a užívala si rychlou jízdu. Rovná silnice a kolem ani živáčka si o to přímo říkaly.

Kolem se rozprostíraly zasněžené pláně střídané hustými tmavými lesy. Teplota se pohybovala okolo bodu mrazu, hlásily, že v noci přituhne a mělo by ještě chumelit. Byla jsem ráda, že ráno nebudu muset hnát do toho marastu.

Představila jsem si sama sebe zakutanou pod peřinou, jak z okna sleduju sněhové vločky dopadající na parapet. Vlastně… tak úplně sama jsem tam nebyla.

„Ty že jsi dcera policajta?“ ozvalo se ze sedadla spolujezdce.
„Tos mě naučil ty,“ usmála jsem se a mrkla na svého manžela. Stále jsem si ještě nezvykla na zvuk toho slova. Manžel… můj manžel. Byli jsme svoji teprve pár měsíců a mně to pořád připadalo naprosto neuvěřitelné. On, dokonalý, nádherný upír si vzal mě pro zatím obyčejnou, řekla bych skoro nudnou dívku. Kdo ví, jak se stalo, že se do mě zamiloval. U mě to bylo pochopitelné. Na Edwardovi nebylo nic, co by člověk nemiloval. Stačil jeden pohled a byla jsem jasná. A k mé velké radosti mě potkalo to ohromné štěstí, že mé city opětoval.
„Jenže já mám rychlejší reflexy,“ upozornil mě na fakt, že jeho vnímání je daleko přesnější a dokonalejší než to moje.

Hodila jsem po něm významný pohled, který jasně naznačoval, co chci říct a Edward zmlknul.

Nejednou jsme vedli debatu o mé proměně, ale zatím mě stále přesvědčoval, že je čas. Já jeho názor nesdílela. Chtěla jsem být jako on, sdílet s ním úplně vše.

Jelikož se kvapem blížily Vánoce, rozhodla jsem se nechat toto téma, které způsobilo nejeden rozpor mezi námi, zatím otevřené, ale hned jak bude po svátcích, znovu na něj uhodím a neustoupím, dokud nepovolí.

„Opravdu se Esmé nezlobila, že jsme jeli tak brzy domů?“ zeptala jsem se.
„Samozřejmě, že ne. Chápe, že chceme být sami.“ Vzal mě za ruku a propletl si se mnou prsty. „Chápe, že máme stále líbánky,“ zamrkal na mě.
„Máme?“
„Jistě.“ Paží se opřel o mé opěradlo a začal se mi prsty probírat ve vlasech. Zbožňovala jsem, když to dělal. Ale v autě při řízení to nebyl zrovna nejlepší nápad.
„Jestli nechceš pokoušet ty mé lidské reflexi, necháš toho,“ varovala jsem ho. S tichým smíchem se stáhl, ale mou ruku nepouštěl.

******

Bloumala jsem po obchoďáku a nabádala se k trpělivosti. Všichni chtějí koupit dárky pro své blízké, není jejich vinna, že to tak je, jenže… Ty davy mě doháněly k šílenství. Nikdy jsem nebyla zrovna společenský člověk a tohle pro mě byla zkouška ohněm. Kam jsem se vrtla, tam někdo stál, někdo do mě vrážel. Všimla jsem si dvou dam, které se hádaly o poslední roli balicího papíru s hlavami Santa Clause, který mně osobně připadal ošklivý. Neměly by být Vánoce svátky klidu a míru?

S rezignovaným zafuněním jsem popadla telefon.

„Potřebuju pomoc, nutně,“ řekla jsem bez dechu a očima přejížděla po přeplněném nákupním centru.
„Ahoj miláčku, jak se máš?“ zeptal se mě Edward jako by nic. Sotva jsem ho v telefonu přes koledy hrající z reproduktorů a šum hlasů slyšela.
„Hrozně, příšerně. Řekni mi, co chtějí. Cos viděla v jejich hlavách, když jsme mluvili o vánočních dárcích? Nevydržím tu už ani minutu.“
„Jsi v obchoďáku?“ Bezelstný tón jeho hlasu ve mně bouřil krev.
„Ne, jsem v nakupovacím pekle. Tak pomůžeš mi?“

Jednou rukou jsem si musela zakrýt ucho, abych mohla slyšet jeho smích. Zaskřípala jsem zuby.

„Víš, že jsme se dohodli, že nebudeme podvádět,“ moralizoval.
„Kašlu na to. Hlavně, když jim to udělá radost, no ne?“ Zoufale jsem se rozhlížela kolem sebe a ve výlohách hledala inspiraci.
„Udělalo by jim radost cokoliv od tebe.“
„Já vím, ale tohle jim udělá větší.“ Očima jsem přejížděla po nákupních taškách kolemjdoucích. Většina těch značek pro mě byla neznámých, nebyla jsem zrovna milovník nákupů a od doby, co jsem s Edwardem, se o většinu mé garderoby starala moje švagrová Alice.

Pohledem jsem se zastavila na vánočním stromku uprostřed obchodního domu. Byl vysoký několik metrů, tmavě zelené plastové větve zdobily ohromné zlaté a červené koule, řetězy a zlatá světýlka. Na špičce trůnila zářící zlatá hvězda. Musela jsem uznat, že i přesto, že byl stromek umělý, vypadal moc hezky. A nebyla jsem sama, kdo ho obdivoval.

Asi metr od něj stál tak čtyřletý chlapeček a upíral na něj své oči. Takový úžas a touhu jsem už dlouho neviděla. Zároveň se mu ve tváři zračil smutek. Jeho rtíky se neusmívaly, ruce křečovitě svíral před sebou. Rozhlížela jsem se kolem, jestli neuvidím jeho matku.

„Bello, jsi tam?“ Zdálo se, že je sám. „Bello…“
„Ještě ti zavolám. Musím běžet.“ Aniž bych čekala na jeho reakci, jsem zavěsila.

Přistoupila jsem k chlapci a klekla si, abychom měli obličeje ve stejné výšce.

„Ahoj, moc krásný strom, že?“ Nereagoval, jen se na mě díval. V jeho očích jsem zahlédla nepatrný zájem. „Kdepak máš maminku?“ ptala jsem se. Obličej se mu zachmuřil. Zvedl ruku a ukázal na hvězdu na špičce stromu. Nerozuměla jsem tomu. „Ztratil ses?“ zkoušela jsem to dál. „Mohla bych ti pomoct najít rodiče,“ nabízela jsem mu.

Byl moc roztomilý, světlé vlasy měl rozcuchané, jak si z nich sundal čepici, velké modré oči dominovaly kulatému obličejíku. Všimla jsem si, že má rozvázanou tkaničku na botě. Zavázala jsem ji a usmála se na něj.

„Takhle to bude lepší,“ mrkla jsem. „Půjdeš teď se mnou? Najdeme někoho, kdo nám poradí, ano?“

Natáhla jsem k němu ruku dlaní nahoru. Chvíli váhal. Prohlížel si mě maličko nedůvěřivě, ale zároveň zvědavě. Nakonec do mé dlaně vložil svou malou. Pevně jsem sevřela jeho ručku.

„Jak se jmenuješ?“ pokusila jsem se ho znovu rozmluvit, ale opět bez odezvy. „Já jsem Bella.“

Nevím, jestli to vzal na vědomí nebo ne. Jen na mě koukal.

Procházela jsem s ním obchodním centrem s úmyslem najít informace, kde by mohli vyhlásit, že se hledá maminka. Ovšem než jsme k tam došli, přiřítila se k nám paní, která okamžitě spustila: „Tommy, kde jsi byl? Říkala jsem, že se máte držet pohromadě. Už dobu tě tu hledám.“
„Díval se na strom,“ řekla jsem. „Právě jsem ho vedla na informace.“ Žena jako by si mě všimla teprve teď.
„Děkuji, nevím, jak nám mohl zmizet.“
„Jste jeho matka?“ zeptala jsem se poněkud nezdvořile. Ale nerada bych dítě dala někomu cizímu, vzhledem k tomu, že Tommy stále neřekl ani slovo.
„Nejsem, jsem vychovatelka v místním dětském domově.“
„V domově?“ uniklo mi ze rtů.
„Ano, byli jsme se s dětmi podívat na betlém. Bylo tam tolik lidí, že se nám Tommy zatoulal.“ Pohladila chlapce po hlavě. „Musíme běžet, aby na nás nemuseli čekat. Ještě jednou vám děkuji.“
„Nemáte zač.“

Sklonila jsem se k Tommymu. Stále se díval vážnýma vědoucíma očima. Neodolala jsem a pohladila ho po sametové tvářičce.
„Ráda jsem tě poznala, Tommy. Měj se hezky.“

Chtěla jsem se zvednout a vydat se po svém, ale mou dlaň uchopila jiná. Malá, teplá. Pohlédla jsem na dítě pod sebou, pak na vychovatelku.

„Pojď, Tommy, kamarádi už na nás čekají,“ vyzvala ho. Ovšem stejně dobře by mohla mluvit do zdi, protože Tommy nezareagoval.

Nevěděla jsem, co dělat. S dětmi jsem neměla žádné zkušenosti.

„Ehm, Tommy, asi bys měl jít, kamarádi už se o tebe určitě bojí,“ zkusila jsem to. „Já taky musím domů.“ Jeho oči posmutněly, obočí se maličko stáhlo. Pustil mou ruku.

„Na shledanou,“ řekla vychovatelka.
„Nashle. Ahoj, Tommy,“ zamávala jsem mu a chvíli se dívala, jak odcházejí. Tommy se na mě otočil. Pořád se tvářil tak smutně a nešťastně, až se mi sevřelo srdce.

Myšlenky na nákupy mě najednou úplně přešly. Protlačila jsem se davem k východu. Skrz sněhové vločky skoro nebylo vidět, jak hustě sněžilo. Nasadila jsem si kapuci zimní bundy, sklonila hlavu dolů a vydala se k domovu.

******

„Jednu velkou pusu za tvé myšlenky,“ vyrušil mě z přemýšlení Edwardův hlas. Seděla jsem na gauči přitulená u jeho boku. Objímal mě a během čtení nějaké nové publikace si na ukazovák namotával pramen mých vlasů. Uvědomila jsem si, že už nějakou dobu koukám na jednu stránku, aniž bych věděla, co jsem četla a co ne.

Usmála jsem se na něj. „Ty je můžeš mít i zadarmo.“ Dobře jsem věděla, jak ho štve, že jsem jediná, koho neslyší. Já s tím byla naopak velmi spokojená. Každá žena má určité věci, se kterými se partnerovi nesvěřuje a u mě tomu nebylo jinak.

„Jsi nějaká zamyšlená. Ještě jsi mi ani neřekla, jak jsi nakonec vyřešila ty nákupy.“

Zaklapla jsem knihu a položila si ji na břicho. Vymotala jsem mu ruku ze svých vlasů a sama si začala hrát s jeho prsty.

„Nakonec jsem nic nekoupila,“ řekla jsem trochu zahanbeně.
„Tak můžeme jít zítra spolu,“ navrhl. Přikývla jsem. „A dál?“
„Co dál?“
„Co se ještě schovává ve tvé krásné makovičce?“ vyzvídal.
„Ty mi ještě někdy tvrď, že mi nečteš myšlenky,“ zahučela jsem.
„Nečtu, jen tě dobře znám,“ vysvětlil a políbil mě na temeno.

Povzdechla jsem si.

„Dneska se mi stala taková divná věc…“
„Někdo tě obtěžoval?“ skočil mi do řeči.
„Ne, jen jsem někoho potkala…“
„Muže?“ zeptal se zděšeně. Musela jsem se zasmát.
„Pokud mi přestaneš skákat do řeči, tak ti to povím.“
„Jasně, promiň.“ Cítila jsem, že jeho objetí zesílilo. Líbilo se mi, že na mě žárlil. Nikdy jsem si nepřipadala krásná ani výjimečná. Až s Edwardem jsem pocítila jaké to je připadat si neodolatelná.

Vylíčila jsem Edwardovi celou záležitost s Tommym, která mi nedala spát. Musela jsem na něj celé odpoledne myslet. Na jeho velké smutné oči, na to, jak chytil mou ruku, jakoby snad o něco prosil.

„Za celou dobu ani jednou nepromluvil, jen se díval… Edwarde, ten pohled budu mít v mysli vyrytý navždy.“
„Třeba se jen styděl,“ řekl.
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a pevněji mu stiskla ruku. „V tomhle bylo něco víc.“
„Chceš to zjistit, že?“ Jak je možné, že mě tak zná?
„Já nevím… možná… asi…“
„Mohl bych jet s tebou, kdybys chtěla,“ nabídnul se.

Já jsem věděla, proč ho miluju. Vděčně jsem ho políbila na rty.

„Děkuju, ale zvládnu to sama,“ usmála jsem se na něj.

Schovala jsem se mu v náruči a zavřela oči. Bylo mi nádherně.

Edward mi začal oždibovat ucho, pomalu se přesouval na krk…

„Co to děláš?“ zajímala jsem se omámeně.
„Co myslíš?“ zamumlal mi do krku.
„Hmm…“ Usmívala jsem se.
„Chci svést svou ženu.“
„Myslím, že ti to jde dobře,“ pochválila jsem ho.
„To moc rád slyším.“ Vzal mě do náruče a za doprovodu mého smíchu mě odnášel do ložnice.

******

Dětský domov stál v klidné části města. Starý dům s nově natřenými okny se skrýval v rozhlehlé zahradě. Jednu její část zabíralo dětské hřiště, bylo tu ohniště, jakási bouda. Vše teď bylo zahaleno do bělostné sněhové pokrývky, která byla na několika místech porušena stopami dětských bot, andělíčky a malými sněhuláky.

Každé okno bylo vyzdobeno vystříhanými hvězdami, na dveřích visel věnec ozdobený usušenými jablky, pomeranči a skořicí.

Vzala jsem za kliku a vešla do chodby. Právě jsem se chystala zaklepat na další dveře, když se rozrazily a na chodbu se vyvalilo asi pět dětí zachumlaných v bundách, šálách a čepicích.

„Pomalu,“ zaslechla jsem ženský hlas. „Nestrkejte se. Theresso, co jsem říkala.“

Děti na ni moc nedaly. Pošťuchovaly se, vyhrožovaly si zadušením sněhovou koulí a umrznutím ve sněhu. Mně si vůbec nevšímaly.

„Dobrý den,“ řekla jsem, když se přede mnou konečně objevila dospělá osoba. Jednalo se o tu ženu, které jsem předávala Tommyho.
„Dobrý den.“ Bylo vidět, že jsem jí povědomá, ale nedokázala mě zařadit.
„Viděly jsme se v obchoďáku,“ připomněla jsem jí. „Našla jsem Tommyho.“

Vychovatelka se klepla do čela a v očích se jí objevilo poznání.

„Ovšem. Pokud toho okamžitě nenecháte, vrátíme se zpátky.“ Chvíli trvalo, než mi došlo, že ta slova nejsou určená mně, ale rozjíveným dětem. „Co vás k nám přivádí?“ otočila se zpátky ke mně.
„Víte, chtěla jsem navštívit Tommyho, pokud by to nevadilo.“ Až když jsem byla na cestě, mě napadlo, jestli v domově nemají nějaké návštěvní hodiny nebo tak něco.
„Opravdu? To je od vás milé. Tommy bude mít jistě radost. Moc návštěv tu nemá,“ řekla a obličej se jí zachmuřil. „Jděte tudy, kolegyně vás k němu zavede,“ ukázala na dveře a opět se usmívala. „Já musím vyvést tohle stádo, jinak nám to tu zboří.“

S těmi slovy mě tam nechala stát a s výskajícími dětmi odešla ven.

Trochu váhavě jsem strčila do nedovřených dveří. Ocitla jsem se v místnosti, která nejspíš fungovala jako obývací pokoj spojený s hernou. Všude se válelo nepřeberné množství hraček a pohádkových knížek. Na malých stolečcích ležely pastelky a papíry, některé prázdné jiné pokreslené.

Dominantou pokoje však bylo schodiště s vyřezávaným zábradlím. Staré domy skrývaly opravdové skvosty.

„Dobrý den, přejete si?“ oslovila mě žena středního věku s prošedivělými prameny v krátkém účesu. Oči ji zakrývaly hranaté brýle s moderními obroučkami.
„Dobrý den, vaše kolegyně mě sem poslala. Jdu za Tommym.“ Žena si mě přísně změřila. Asi není obvyklé, aby cizí lidé navštěvovali místní děti. „Já jsem ho potkala v obchodním domě,“ dodala jsem na vysvětlenou.
„Vy budete ta paní, která ho našla u stromu?“ hádala.
„Ano, to jsem já. Bella Cullenová,“ představila jsem se.
„Irene Richmondová.“ Potřásly jsme si rukou.
„Napadlo mě, že by mu možná udělalo radost, kdybych se na něj přišla podívat.“
„Určitě. Tommy návštěvy nemívá. Pojďte, zavedu vás za ním.“

Procházely jsme kolem dětí hrajících Člověče nezlob se, jiné si kreslily, tři tak šestileté holčičky skákaly gumu. Čekala jsem, v kterém kroužku najdeme Tommyho, proto pro mě bylo překvapením, když jsem ho uviděla sedět na okenním sedátku. Hlavu měl opřenou o sklo a díval se ven.

„Proč si nehraje s ostatními dětmi?“ zeptala jsem se paní Richmondové.
„Tommy je samotář, co je u nás, nikdy se do her nezapojuje.“
„Jak dlouho už tu je.“
„Necelý rok. Je to moc hodný chlapec.“ Paní Richmondová se na Tommyho dívala s láskou a pochopením.
„Víte… když jsem se s ním setkala, neřekl mi ani slovo,“ nadhodila jsem věc, která mě nepřestávala trápit.
„Tommy nemluví. Za celou dobu co je tu s námi nepromluvil.“
„Byl u nějakého doktora?“  Sledovala jsem chlapce a bylo mi z něj těžko u srdce.
„Ano, navštívili jsme specialistu. Jedná se prý o emoční blok. Prý promluví, až přijde čas.“
„Emoční blok znamená… stalo se mu něco zlého?“ vyzvídala jsem dál. „Nechci být zvědavá, ale Tommy je…“
„Já vám rozumím,“ usmála se na mě a pohladila mě po paži. „Tommy prožil dětství s matkou. Jeho otec zemřel při automobilové nehodě, když byl ještě miminko. Matka na něj zůstala sama, zpočátku to zvládala, ale pak přišel zlom. Ztratila práci a tedy i jediný příjem. Samozřejmě si začala hledat novou, ale bez úspěchu. Peníze docházely a tak chňapla po první nabídce, která přišla. Byl to způsob, jak získat rychle větší částku peněz.“ Zdálo se, že paní Richmondová neví, jak to říct.
„Co dělala?“
„Spala s muži za peníze. Podle její nejlepší přítelkyně to mělo být jen dočasné, než si najde něco jiného. Potřebovala peníze na jídlo a nějaké oblečení pro Tommyho.“ Na jednu stranu jsem tím byla šokovaná, ale na druhou jsem musela obdivovat ženu, která se pro své dítě tak obětuje. Nevím, jestli bych toho byla schopná. „Jenže si jinou práci nenašla. Dělat prostitutku ji začalo bavit. Měla peníze a mohla si užívat. Pak přišly drogy, nevíme, kdy s nimi začala a jak dlouho je brala. Sousedi do policejního protokolu uvedli, že začala být agresivní, na kluka prý často řvala a kdoví co ještě. Z veselého bezstarostného dítěte se stal tichý smutný chlapec.“
„Co je s jeho matkou teď?“ zeptala jsem se šokovaná tím příběhem.
„Sousedi na ni zavolali sociálku, která jí Tommyho odebrala. Pár dní na to byla nalezena ve svém bytě mrtvá, prý předávkování.“
„To je hrozné, chudáček malý. A co nějací příbuzní?“
„Žádní nejsou. Ale dost řečí,“ mávla rukou, jakoby chtěla předchozí konverzaci odehnat.

Co musí mít to dítě za sebou. Okamžitě jsem přehodnotila názor na to, co dělala. To nebyla oběť. Kdyby chtěla, určitě by práci našla. Třeba obyčejnou, ale slušnou.

Paní Richmondová přistoupila k Tommymu a položila mu ruku na rameno.

„Tommy, máš návštěvu,“ řekla. „Copak nejsi zvědavý, kdo za tebou přišel?“ Nejspíš nebyl, ale přece jen pootočil hlavu. Když mě spatřil, v očích se mu na okamžik mihla radost, která ovšem okamžitě zmizela.

„Ahoj Tommy, pamatuješ si na mě? Potkali jsme se u vánočního stromečku v obchoďáku,“ usmála jsem se na něj a sedla si naproti němu. „Jsem Bella,“ dodala jsem, když nijak nereagoval.

S trochou zoufalství jsem se podívala na paní Richmondovou. Povzbudivě na mě mrkla a vydala se po své práci.

Odložila jsem si bundu a přitom nespouštěla oči z Tommyho. Pozitivní bylo, že mě taky sledoval. Kdyby se vrátil k bezcílnému koukání z okna, asi bych se na místě rozbrečela.

„Jak se máš?“ zahájila jsem naši jednostrannou konverzaci. „Máte to tu moc hezké, veselé. A taky krásné hračky. Máš rád hračky?“ Nic. „Já mám moc ráda hračky. Když jsem byla malá, vyrobil mi táta domeček pro panenky. Byl to ten nejkrásnější domeček na světě. Hrála jsem si s ním pořád. Ale ty jsi kluk, tak si hraješ určitě s nějakými auty, že?“

Zavrtění hlavou bylo tak nepatrné, že jsem ho téměř nepostřehla.

„Nehraješ si s auty? Ale to je škoda, každý kluk by si měl hrát s auty, je to zábava,“ plácala jsem a doufala, že zase nějak zareaguje.

Popadla jsem malého závoďáka, který se mi válel u nohou, chvíli jsem s ním jezdila po sedátku a pak jsem autíčko přesunula na Tommyho nožku.

Chlapeček sebou zavrtěl.

„Copak? Lechtá to?“ Tommy nakrčil nosík a přikývl. Přejela jsem mu autíčkem na bříško, hrudník a zastavila jsem na ramenu. „Tohle autíčko vyloženě chce, aby sis s ním hrál,“ řekla jsem.

Znovu ten pohled plný touhy a obav. Jako by strašně chtěl, ale zároveň se bál. Mohla jsem jen hádat, proč se tak chová.

„Na, zkus to.“ Natáhla jsem k němu dlaň s autíčkem. Trvalo to několik dlouhých vteřin a váhavých pohybů, než autíčko uchopil. Usmála jsem se na něj. „Tak šup, určitě víš, že autíčka ráda jezdí.“

Opatrně ho položil na květované polstrování sedátka a popostrčil ho kupředu. Pak se přisunul blíž ke mně, juknul, co tomu říkám a se soustředěným výrazem mi autíčkem přejel po stehnu. Zasmála jsem se, abych mu dala najevo, že je to v pořádku a líbí se mi to.

Na Tommyho tváři se objevil malý nesmělý úsměv, který mě zahřál u srdce.

„Tak je to správě, jsi šikula,“ pochválila jsem ho a nechala ho, aby si ze mě udělal dálnici. Byla jsem tak nadšená, že se baví, že by mi bylo jedno, kdyby se rozhodl, že mi autíčkem zajede do ucha.

Na skládání puzzlů, které jsem našla položené na jedné skříňce, jsem moc talent neměao. Ukázalo se ovšem, že Tommy je v tom dobrý. Bavili jsme se mou nešikovností, a i když Tommy za celou dobu neřekl ani slovo, měla jsem ohromnou radost, když se mu na tváři mihnul úsměv nebo se dětsky zahihňal. Bohužel to byl jenom zřídkavý jev.

V domově jsem strávila skoro celé odpoledne. Doprovodila jsem Tommyho na svačinu a pak mu četla z knížky. Nejdřív seděl kousek ode mě, ale postupně se přesunul až ke mně, a když se mi opřel hlavou o rameno, málem mě to rozbrečelo.

Teprve před večeří jsem se rozloučila. Tommy mě držel za ruku a pevně svíral mou dlaň. Opět jsem měla pocit, jako by mě nechtěl pustit. Jako by chtěl říct zůstaň. Jak ráda bych zůstala. To dítě mi za tu krátkou dobu co ho znám velmi přirostlo k srdci.

„Musím jít domů, víš? Ale zase za tebou přijdu, pokud bys chtěl.“ Dívala jsem se do jeho smutných očí a doufala, že odpoví, jedno jak, hlavně, že odpoví. „Chtěl bys, abych tě zase navštívila?“ Po krátkém zaváhání pokýval hlavou. Usmála jsem se na něj. „Budu se na tebe těšit. Teď bys měl utíkat za ostatními, jinak ti snědí večeři.“

Oblékala jsem si bundu a Tommy stále stál vedle mě.  Nevěděla jsem, co mám dělat. Vysvobodila mě paní Richmondová, která si pro Tommyho přišla.

„Je večeře, půjdeme spolu do jídelny, ano?“

„Zase někdy přijdu, jestli můžu,“ řekla jsem tlumeně vychovatelce. Jen přikývla. Usmála jsem se a sklonila se k Tommymu.

„Budu se na tebe moc těšit.“ Pohladila jsem ho po tvářičce, zamávala mu a odešla. Venku jsem se nadechla chladného štiplavého vzduchu. Na hrudi jsem cítila podivný tlak. Pomalu jsem sešla na cestičku a zamířila k autu stojícímu u chodníku.

Sotva jsem se posadila za volant, rozehrál se mi telefon schovaný v kapse bundy.

„Ahoj Alice,“ pozdravila jsem svou švagrovou. „Jak se máš?“
„Bello, co právě děláš?“ ptala se bez pozdravu a mou otázku ignorovala.
„Sedím v autě, byla jsem na návštěvě v dětském domově. Proč?“ Na chvíli bylo ticho.
„Jen tak,“ zatrylkovala vesele.
„Děje se něco?“ zeptala jsem se s obavami.
„Ne, vůbec nic. Mám se moc dobře, děkuji za optání.“ Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala a došlo mi, že odpovídá na můj první dotaz.
„Alice,“ řekla jsem přísně.
„Ano, Bello?“ její hlas zněl bezelstně a naprosto nevinně. To nebylo dobré.  Ale taky jsem věděla, že když Alice nasadí podobný tón, nic z ní nedostanu. Navíc jsem neměla náladu na dohadování. Nemohla jsem se dočkat, až budu doma a povím Edwardovi o všem, co se dnes stalo. Taky jsem moc toužila po jeho blízkosti, protože mi z toho všeho bylo nějak smutno.
„Pozdravuj ostatní,“ řekla jsem tedy.
„Vyřídím.“
„Měj se.“
„Ty taky. Jo a Bello?“
„Ano?“
„Nejsi ve formě,“ oznámila mi.
„Cože?“
„Nehádala ses. Ne, že by mi to vadilo,“ zasmála se do telefonu. „Dej za mě pusu bráchovi. Páá.“

Položila to dřív, než jsem mohla něco říct. Povzdychla jsem si. I přestože jsem znala Alici už několik let, dokázalo mě její rychlojednání stále zaskočit.

Nastartovala jsem a vydala se k domovu a hlavně k Edwardovi.

******

„Co kdybychom vzali Tommyho ven?“ řekl náhle Edward.

Mluvila jsem zrovna o tom, že bych Tommyho ráda znovu navštívila, aby si nemyslel, že jsem na něj zapomněla. Podle mě potřeboval Tommy v životě nějakou jistotu, která mu dosud chyběla. Za svůj krátký život toho zažil až moc. Chtěla jsem mu ukázat, že o něj aspoň někdo stojí, že ho má někdo rád.

„Ven? Ty bys jel se mnou?“
„Rád bych ho poznal, pořád o něm tak nadšeně mluvíš a mohl by to pro něj být zážitek, kdybychom ho vzali třeba na bruslení,“ vysvětlil Edward. Ústa se mi samovolně roztáhla do úsměvu, až jsem se bála, abych si je neroztrhla. Na nic jsem nečekala a vrhla se Edwardovi okolo krku. Jak to, že mě to samotnou nenapadlo dřív? Vzít Tommyho ven je skvělý nápad. Mohli bychom mu ukázat jesličky ve městě a vánoční strom… V duchu jsem už začala plánovat.
„Myslíš, že nám ho půjčí?“
„To zjistíme,“ pokrčil Edward rameny a uhladil mi vlasy vykukující z culíku.
„Dobře, zjistíme to.“ Přitiskla jsem se k němu a byla vděčná za to, že mám takového muže.

******

Tommyho nám bez problémů půjčili. Vyzvedli jsme si ho ve dvě hodiny a o půl šesté měl být zpátky na večeři.

Měla jsem naplánovaný program a doufala, že dobrý. Co já věděla o tom, jak zabavit malého kluka. Edward si toho z dob svého dětství moc nepamatoval, já něco málo, ale byla jsem holka, třeba je v tom rozdíl. Takže jsem improvizovala. Hádala jsem, že by se Tommymu mohl líbit stromek ve městě, takže se nejprve půjdeme projít a pak se půjdeme ohřát do cukrárny. Dál se uvidí.

Byla jsem nervózní. Strašně jsem se těšila, ale zároveň se obávala, aby se něco nestalo. Cokoliv.

„Ahoj, Tommy,“ usmála jsem se na chlapce, který můj úsměv opětoval. Zjevně byl rád, že mě vidí. Potěšilo mě to. Pak se zadíval na Edwarda stojícího vedle mě, málem bych zapomněla. Byla jsem tak zaujatá Tommyho radostí, že šlo vše ostatní stranou. „To je můj manžel Edward. Dneska půjde ven s námi, ano?“

Tommy si Edwarda nedůvěřivě prohlížel. Skoro to vypadalo, že vezme nohy na ramena.

Edward si najednou klekl na jedno koleno a natáhl k Tommymu ruku.

„Ahoj, Tommy. Bella mi o tobě hodně vyprávěla. Je moc ráda, že jsi její kamarád. Myslíš, že bys mohl být i můj? Víš, já mám Bellu moc rád a ty určitě taky. Udělalo by jí to radost a mně taky, to víš, chlap si potřebuje popovídat s nějakým mužským. Co ty na to?“

Tommy se otočil na vychovatelku, která nám ho přivedla. Povzbudivě se na něj usmála. Chlapec se kousl do rtu a pak vložil svou malou dlaň do Edwardovy. Lekla jsem se, aby ho nevyděsila teplota Edwardovy kůže, ale nic se nestalo.

„Přinesl jsem ti malý dárek. Doufám, že máš rád čokoládu. Edward vyndal tabulku čokolády schovanou v bundě. Ani jsem nevěděla, že ji tam má.

„Myslím, že bude dobrá,“ podával ji Tommymu, který si ji vzal a maličko se pousmál.

Vychovatelka slíbila, že mu čokoládu schová, než se vrátí.

Překvapilo mě, jak snadno si Edward Tommyho získal. Měla jsem obavy, aby pro chlapce nebyla Edwardova přítomnost problém, ale jak se zdálo, byly naprosto zcestné.

Vánoční strom v centru města se ukázal jako dobrá volba. Tommy omámeně hleděl na špičku, kde zářila zlatá hvězda, jako by to bylo to nejdůležitější. Opět se mu tvář celá rozzářila a objevilo se v ní nefalšované dětské nadšení.

Srdce se mi při tom pohledu svíralo. Držela jsem ho za ruku a nemohla z něj spustit oči.

„Líbí se mu ta hvězda,“ zašeptal mi do ucha Edward. Kývla jsem, taky jsem si toho všimla. „Chtěl by si s tou hvězdou popovídat a poprosit ji o novou maminku, když ta první odešla.“
„Hmm.“ Byla jsem Tommym tak okouzlená, že mi až po chvíli došlo, co Edward řekl. „Cože? Jak to víš?“ vyhrkla jsem hlasitě.

Edward se významně podíval po Tommym, aby mi naznačil, že mám být tiše. Jasně, já vím, zapomněla jsem se. Tommy si nás však vůbec nevšímal.

„Jak to teda víš?“ špitla jsem.
„Slyším ho,“ odpověděl prostě.
„Ty ho slyšíš?“ Tentokrát jsem se pokoušela nedávat své překvapení najevo tak hlasitě.
„Můj dar, zapomněla jsi snad?“

Ovšem, Edwardovo čtení v mysli. Skutečně jsem tak trochu pozapomněla, protože mně neslyšel, tudíž nebylo třeba zaobírat se tím. Vůbec mi nedošlo, že by mohl slyšet Tommyho. Konečně se dozvím, co se chlapci honí v mysli.

„Ty jsi opravdu zapomněla,“ řekl překvapeně.
„S tebou zapomínám na všechno,“ usmála jsem se a krátce ho políbila. Nejraději bych polibek prodloužila, ale Edward se odtáhl.

Tommy se na nás díval. Klidně a přemýšlivě. Měla jsem chuť, zeptat se Edwarda, na co myslí, ale nebyla vhodná chvíle.

„Půjdeme se podívat na jesličky?“

Dřevěný vyřezávaný betlém stál uprostřed náměstí obestavěný dřevěným plůtkem, aby k němu lidi nemohli. Na zemi kolem bylo poházené seno. Ježíšek si hověl v jesličkách, přikrytý jen režnou plínkou.

Vysvětlovala jsem Tommymu, kdo to je a co to znamená. Tvářil se velmi zaujatě. Nebyla jsem si jistá, jestli mě vůbec poslouchá, ale Edward mě jemným dotykem přiměl k pokračování.

Procházeli jsme se pak vyzdobeným městem. Lampy byly ozdobeny svítícími vločkami. V úzkých uličkách byly mezi okny zavěšené zelené girlandy, z různých koutů na nás mávali Santa Clausové a místy hrály koledy.

„Už jste s dětmi zdobily stromeček?“ zeptala jsem se Tommyho, který šlapal mezi námi. Držel se za ruku jak mě, tak Edwarda a ani nedutal.

Zavrtěl hlavičkou.

„Tak to určitě brzy budete.“

Maličko jsme si zašli, takže do cukrárny jsme se museli kousek vracet. Vůbec mě nenapadlo, už by to pro Tommyho malé nožičky mohlo být daleko. Naštěstí jsem měla skvělého muže.

„Nebolí tě nohy?“ zeptal se Tommyho. „Co kdybych tě vzal na ramena?“ Nečekal na odpověď, které by se od Tommyho nejspíš ani nedočkat a vysadil si ho na ramena. „Není to takhle lepší, kamaráde?“

Tommymu se rozhled z výšky asi líbil, protože se zasmál a pro jistotu se chytil Edwardových vlasů. Byla jsem ráda, že mu je nemůže vytrhnout, jinak bych měla brzy plešatého manžela.

V cukrárně jsem objednala dvě horké čokolády. Barevný dort, který si vybral Tommy a čokoládový pro sebe.

Malý si evidentně pochutnával. Všimla jsem si, jak se postupně osměluje. V jeho chování stále byla nejistota. Nebyl bezprostřední jako ostatní děti, nesmál se hloupostem nebo jen tak, ale přece jen už to nebyl ten Tommy, kterého jsem potkala před týdnem, ani ten, kterého jsme si vyzvedli. S Edwardem si padli do oka. Možná to bylo tím, že s ním Edward dokázal komunikovat i beze slov. Věděl, co by si Tommy přál nebo na co právě myslí. Trochu jsem na něj žárlila. Tak bych to chtěla. Nemohla jsem se Edwarda ani zeptat, dokud nebudeme sami.

Utřela jsem Tommymu z tváře šlehačku. A opětovala jeho úsměv.

„Chutná ti to?“ Přikývl a nabral si na lžičku další sousto, které se mu nemohlo vejít do pusy. Než jsem stihla něco udělat, Edward mu sousto zmenšil na tři. Sledovala jsem je spolu a napadlo mě, jaký by byl Edward vynikající otec. Bohužel se to nikdy nestane. Být upírem bylo někdy vážně na prd.

Tommyho jsme vrátili chvilku po půl šesté. Omluvila jsem se vychovatelce za malé zdržení. Cukrárna se nám maličko protáhla. Tommy vypadal unaveně, ale spokojeně. Edward ho nesl od auta v náruči. Malý mu hlavou spokojeně spočíval na rameni a ručkama ho držel kolem krku. V chodbě ho postavil na zem a kamarádsky zatahal za ucho.

„Bylo to príma, kamaráde. Zase bychom mohli jít někdy ven. Třeba do kina, co ty na to? A Bellu bychom samozřejmě vzali s sebou,“ podíval se po mně. Usmála jsem se na oba a klekla si vedle Edwarda.
„Byla bych moc ráda, kdybys s námi ještě někdy chtěl jít ven,“ řekla jsem.

Tommyho reakce mě překvapila. V širokém úsměvu ukázal zoubky bílé jako perličky a zuřivě pokýval hlavou.

„Tak to je fajn. Brzy za tebou přijdeme.“ Zaváhala jsem, ale pak jsem se přece jen natáhla a políbila Tommyho na tvář. Nezdálo se, že by mu to vadilo.

Edward mu pocuchal vlasy a pak jsme odešli.

Venku mě chytil za ruku schovanou v rukavici. Propletla jsem si s ním prsty a stiskla jeho dlaň.

„V pořádku?“ staral se. Zády mě opřel o auto a ve světlech pouličních lamp se mi s rukou na mé tváři zadíval do očí. Uhnula jsem pohledem.

Připadala jsem si jako blázen. Proč se mi chce brečet, když jsem právě prožila tak krásné odpoledne?

„No tak,“ řekl Edward a donutil mě podívat se na něj skelným pohledem.
„Já nevím, co to se mnou je.“ Mrkáním jsem se pokoušela slzy zahnat, ale místo toho se mi rozlily po tvářích. „Bylo to tak fajn, Tommy je neuvěřitelný,“ mumlala jsem mu do bundy. „Nedokážu pochopit, jak někdo může tak úžasnému klukovi ubližovat. Je to hrozné.“ Edward mě trpělivě držel v náruči a hladil po zádech.

„Mohl jsem mu číst v mysli a vím, že byl dneska šťastný, i když se toho bál. Je pro něj těžké vyjádřit city, když to dřív nemohl, ale vím, že byl s námi dneska moc rád. Tebe má rád,“ šeptal mi do ucha.
„Tebe taky.“ Zarazila jsem se. „Co jsi to říkal? Nemohl vyjadřovat své city?“

Edward se ode mě odtáhl, aby mi viděl do tváře. Viděla jsem, že se mu do vysvětlování moc nechce a věděla jsem, že to bude zlé.

„Řekni mi to, prosím,“ požádala jsem ho a ruce si schovala do kapes jeho bundy. Povzdychl si.
„Tommyho matka nejspíš měla své světlé chvilky, ale i ty horší. Měl rád, když byla veselá, to si s ním i hrála, houpala ho, mazlila se s ním, ale pak přišel zvrat a on nesměl ani ceknout, jinak se se zlou potázal. Postupem času se to stupňovalo, nemohl se smát jako jiné děti, nemohl si zpívat, nemohl plakat.“ Zděšeně jsem ho pozorovala a tak mi nemohla ujít nenávist v jeho pohledu. Cítila jsem to stejně. Kdo může dítěti zabraňovat, aby se smálo nebo plakalo, když to tak cítí. „Bojí se, aby se tam nemusel vrátit, myslí, že když bude hlučný, bude muset z domova odejít. U tebe ví, že máš ráda, když se směje, ale pořád to má v sobě.“ Chudáček malý. Není divu, že nemluví. Žít v neustálém strachu v tak nízkém věku.

„Kéž bych tak mohla něco udělat,“ řekla jsem tiše.
„Už děláš. To, že jsi za ním přišla, znamená hodně. Někdo o něj projevil zájem, je k němu hodný a má ho rád. To je přesně to, co Tommy potřebuje.“
„Ach Edwarde, proč my máme všechno a on nic?“ položila jsem mu otázku, na kterou ani jeden z nás neznal odpověď.

******

„Děláš to správně. Pěkně jednu nohu před druhou,“ nabádal Edward Tommyho balancujícího na bruslích. Držel ho pevně za ručku v rukavici a plavmo vedle něj popojížděl. „Jsi přirozený talent,“ pochválil Tommyho. Chlapec zíral urputně před sebe a soustředěně plnil Edwardovy pokyny.

Já jsem vrávorala vedle nich. Brusle nebyly zrovna aktivita, kterou bych vyhledávala. Sama jsem měla co dělat, abych se udržela na nohou. Přišlo mi, že ten led klouže nějak víc, než je zdrávo. Taky už mi jednou nohy podjely a já skončila na zemi. Zadek mě taky pořád bolel. Edward s Tommym se mohli potrhat smíchy. Tommy byl tak hodný, že mi podal ruku a chtěl mě vytáhnout na nohy. Využila jsem toho a nechala ho spadnout na sebe. Viděla jsem, jak se mu líbí, válet se a prostě blbnout. Smál se a oči mu zářily nadšením. V tu chvíli bych klidně skočila z okna, jen aby mu ten výraz na tváři zůstal.

„Jsi šikulka.“ Upravila jsem Tommymu čepici, která mu spadla do očí, až téměř neviděl. Nezdálo se, že by mu to vadilo.

Chytila jsem ho za druhou ruku a společně jsme objížděli kluziště. Museli jsme se vyhýbat lidem, kteří postávali nebo se zvedali ze země. Kolem se rozléhaly vánoční koledy, stromy okolo kluziště byly osvětlené modrými elektrickými světýlky. Nechyběl ani nádherný červeno zlatý vánoční strom, který celou atmosféru krásně dokresloval.

Usmála jsem se na Edwarda. Rozuměli jsme si i beze slov. Takhle nám bylo prostě fajn.

******

Nákup vánočního stromečku byl vždycky mou parketou. Edward mě doprovázel hlavně proto, aby dělal nosiče. Chtěla jsem vždycky ten nejhezčí stromek, jaký byl ve městě k nalezení. Osobně jsem se Edwardovi divila, že je ochoten se mnou něco takového podstoupit, ale opáčil, že mě miluje a ty malé defekty mu nevadí. Takže jsme chodili a hledali ten nejkrásnější vánoční stromeček.

Letos došlo ke změně. Napadlo mě, že bychom mohli do výběru zapojit i Tommyho. Chlapec má Vánoce rád a výběr stromečku by pro něj mohl být zážitek. Edward ho nejdříve politoval, ale po tom, co jsem si o něj málem zlomila prst, když jsem ho chtěla bláhově šťouchnout do žeber, řekl, že Tommy bude určitě rád.

A taky že jo. Přivítal nás s úsměvem, a když jsem mluvila s vychovatelkou, přitiskl se mi k boku a čekal. Byla jsem tak šťastná.

Tommy bral výběr vánočního stromečku za velmi důležitý úkol. Vyplázla jsem na Edwarda jazyk, když malý chodil kolem zelených jedlí a mračil se, když objevil nějakou vadu. Ten kluk se mi líbil čím dál tím víc.

Nakonec jsme se dohodli na jedli o kousek vyšší, než byl Edward. Schválil ji jak Tommy, tak já. Edward by kývl na všechno, takže jsme ho do rozhodování ani nezapojovali.

******

Vzít si Tommyho na noc byl vlastně Edwardův nápad. Chystala jsem se ten víkend ke zdobení stromku a pečení nějakého cukroví.

Nebyla jsem si zrovna jistá, jestli je to až tak dobrý nápad, ale Edward mě přesvědčil, že Tommymu změna prostředí prospěje.

Zbytek už nezávisel na nás. Chtěla jsem se nejdřív zeptat samotného Tommyho, jestli by u nás chtěl spát. Nerada bych ho nutila do něčeho, co je mu nepříjemné. Dalším krokem bylo zeptat se vychovatelek.

Edward to nakonec udělal trochu na přeskáčku. Nebylo by vhodné se chlapce ptát na něco, co není jisté, takže nejdřív vyřídil žádost s vychovatelkami. Měl pravdu, samozřejmě.

Museli jsme vyplnit několik formulářů a paní Richmondová nám potom řekla, že Tommy je nyní úplně jiné dítě než to, které sem před rokem přišlo. Prý v naší společnosti jen kvete. Velmi mě potěšilo slyšet taková slova. Pomoci Tommymu byl můj cíl.

Dohodnout se s Tommym bylo nakonec jednodušší, než jsem čekala. Jen jsem se zmínila, že bychom potřebovali pomoct se zdobením vánoční stromku, už přikyvoval, a když jsem dodala, že by to bylo i s přespáním, protože potřebuju pomocníka na vykrajování perníčků, vypadalo to, že mu brzy uletí hlava.

„Tak si nezapomeň sbalit kartáček na zuby a pyžamo, kamaráde. V pátek pro tebe přijedeme.“ Edward mu pocuchal vlasy, až si je Tommy začal s úsměvem uhlazovat a já ho políbila na tvář.

Najednou mě objal kolem krku a přitiskl se ke mně. Trochu bezmocně a především dojatě jsem se podívala po Edwardovi. Povzbudivě na mě mrknul. Objala jsem Tommyho a užívala si pocit malého hřejivého tělíčka ve své náruči. Nikdy bych si nepomyslela, že něco tak prostého může přinést takovou radost.

******

Edward vyndával ze skříně krabice s ozdobami a podával je na střídačku mně a Tommymu. My jsme je pak nosili do obýváku na gauč,  stůl a další místa, kam se vešly. Kousala jsem si ret a sledovala to množství. Vypadalo to, že jsem to s ozdobami maličko přeháněla. Ale pak jsem mávla rukou. Stejně tam narveme ty baňky všechny. Taky jsem objevila troje žárovičky, několik řetězů a hvězdu na špičku.

Tommy si všechny ty ozdoby prohlížel, a když jsem mu do dlaně vložila červenou baňku, aby ji pověsil na stromeček, s opatrnou úctou ji uchopil za háček a pověsil na větvičku.

Napadlo mě, jestli ten kluk vůbec někdy stromek zdobil. Zdál se mi vším tak okouzlený, překvapený a nadšený. Proto jsem mu ozdoby jen podávala nebo je věšela tam, kam sám nedosáhl.

Jeho malé prstíky s pečlivostí zatahovaly háčky, aby ozdoby dobře držely. Jedna však moc neposlouchala a s třesknutím dopadla na zem.

Tommy se vyděsil. Se strachem v očích se podíval nejdřív na mě, pak na Edwarda.

„To nic, Tommy. To se stává,“ uklidňovala jsem ho a jala se sbírat střípky.
„Víš, kolik jsem jich už robil já, kamaráde? Bella by ti mohla vyprávět,“ pomáhal mi Edward a opatrně položil ruku na Tommyho chvějící se ramínka. Chlapec vypadal, jakože se každou chvíli rozbrečí.
„Podívej, kolik jich ještě máme, tahle jedna nám určitě chybět nebude. Na, pověs tam tuhle, ať si můžeme dát horkou čokoládu. Jestlipak jsi už napsal Santa Clausovi?“ změnila jsem rychle téma.

Tommy chvíli váhal, ale pak zakroutil hlavou a vzal si další ozdobu.

„Tys ještě nenapsal Santovi?“ podivil se Edward. „To budeme muset napravit,“ mrknul na něj.

Když jsme pověsili poslední ozdobu, pomohl nám Edward naaranžovat světýlka a obmotat stromek řetězy. Když jsme skončili, nebyl strom samotný pod vším tím nánosem skoro vidět, ale bylo to krásné. Jako vrchol všeho, zvedl Edward Tommyho do vzduchu, aby mohl na špičku nasadit hvězdu.

Zapojili jsme světýlka do elektriky a pak jsme všichni tři sledovali náš výtvor.

„Je to krásné, že?“ zeptala jsem se Tommyho. Přikývl a chytil mě i Edwarda za ruce. Podívala jsem se po svém manželovi. Naklonil se ke mně a nad Tommyho malou postavičkou mě jemně políbil.

Připravila jsem pro sebe a Tommyho horkou čokoládu a přidala do ní nakrájené marshmallows. Edward si musel odskočit na svůj vlastní nápoj. Spolu se sušenkami jsem čokoládu odnesla do obýváku, kde na stolku Tommy s vyplazeným jazykem kreslil své přání pro Santu. Dával si záležet, nakoukla jsem mu přes rameno. Dětské postavičky byly roztomilé.

„Copak si to přeješ?“ Zavrtěl hlavou.
„Neřekneš mi to?“ Znovu odmítnutí. Přemýšlela jsem, co to má znamenat a pak mě to napadlo.
„Je to tajemství?“ Pokýval hlavou. „Tak to tě nebudu rušit,“ usmála jsem se na něj.

Tommy dopis složil a podával mi ho. Společně jsme ho dali do obálky, na kterou jsem napsala Santa Claus. Slíbila jsem, mu, že další den půjdeme najít schránku, aby se mohl dopis odeslat.

Dívali jsme se na nějakou kreslenou pohádku. Tommy byl stočený u mého boku a hlavičkou se mi opíral o hrudník. Moc jsem z té pohádky neměla. Ostře jsem si uvědomovala, jak je mi takhle dobře a bylo mi do breku, když jsem si uvědomila, že já takhle se svým dítětem nikdy sedět nebudu. Byla jsem na to připravená. Když jsem si Edwarda brala, probírali jsme to ze všech stran. Myslela jsem si, že ta touha chovat dítě nikdy nepřijde, jenže… S Tommym se všechno změnilo.

Prsty jsem se mu probírala ve vláskách a poslouchala jeho hihňání, když postavy v televizi udělaly něco vtipného.

Neodolala jsem a líbla jsem ho temeno hlavičky.

Pohádka skončila a Tommy se ani nepohnul. Napadlo mě, že usnul a protože mi nevadilo, že na mě leží a nechtělo se mi ho budit, nehýbala jsem se. Sama jsem na chvíli zavřela oči a užívala si ten okamžik.

„Budeš moje maminka?“ ozvalo se najednou. Prudce jsem se narovnala a dívala se na Tommyho, který se usadil do tureckého sedu vedle mě.
„Tommy,“ řekla jsem roztřeseně. Opravdu promluvil? Vážně jsem ho slyšela nebo se mi to jen zdálo?
„Budeš moje maminka? Já tě mám rád.“ V tu chvíli jsem ho drtila v objetí a po tvářích se mi koulely slzy.
„Tommy, zlatíčko, ani nevíš, jak jsem ráda, žes mi něco řekl, ale já nemůžu být tvoje maminka. Jsem tvoje kamarádka, mám tě hrozně moc ráda a pořád za tebou budu chodit a brát tě ven,“ slibovala jsem. Bolelo mě u srdce, že ho musím odmítnout, i když bych mu na jeho otázku nejraději kývla.
„Já bych chtěl, abys byla moje.“
„Jsem tvoje a pořád budu. Musíš si to pamatovat, ano?“
„Dobře,“ přikývl a chvíli si zadumaně kousal ret. „Splní mi Santa Claus mé přání?“ zeptal se najednou. Byla jsem tak v šoku, že mluví a nepřestává, že jsem bez rozmyšlení přikývla, i když jsem netušila, jaké to přání vlastně je.
„Samozřejmě, že ano. Byl jsi přece hodný kluk a Santa naděluje hodným dětem,“ vysvětlovala jsem.
„Půjdeme píct perníčky?“
„Jasně,“ souhlasila jsem. Jen dětská mysl dokáže přejít od jednoho tématu ke druhému. Vstala jsem a natáhla k Tommymu ruku. Chytil se mě a stiskl mi dlaň, jak nejvíc mohl.

******

„Kdybys ho viděl… najednou se mě zeptal. Prostě začal mluvit z ničeho nic. Chtěl péct perníčky. Zítra musíme poslat dopis Santovi. On mě chce za maminku,“ skákala jsem od jednoho k druhému příliš rozčilená, než abych dokázala uvažovat v souvislostech. Přecházela jsem po ložnici, rozhazovala rukama a u toho brečela, jen maličko, radostí.

Tommy spal v pokoji pro hosty, už jsem ho byla několikrát zkontrolovat. Musela jsem mít jistotu, že je v pořádku.

„Důvěřuje ti, důvěřuje nám. Cítí se tu v bezpečí,“ popisoval Edward Tommyho myšlenky.
„Myslíš, že zase přestane mluvit? Že je to třeba jen chvilkové?“ Edward vstal a přešel ke mně. Chytil mě za ruku a zastavil tak v dalším pochodování.
„Myslím, to takhle zůstane.“
„To je báječné. Jsem tak šťastná.“ Opřela jsem se o Edwardovu hruď a snažila se trochu uklidnit.
„Co jsi mu odpověděla?“ zeptal se náhle.
„Na co?“ nechápala jsem a nadechovala se vůně, která mě dokázala úplně omámit.
„Jestli budeš jeho maminka,“ vysvětlil, na co se ptá.
„Samozřejmě ne, ale slíbila jsem mu, že budu kamarádka a budeme ho brát ven.“
„Proč?“
„Co proč, Edwarde?“
„Mohla bys být, kdybys chtěla.“
„Ty naznačuješ, že jsem na to měla kývnout? Ale, Edwarde, to přece nejde. Ty jsi upír, tvá rodina taky a já jím budu brzo taky. Nemůžeme si pořídit dítě,“ namítla jsem.
„Ano, nemůžeme si pořídit vlastní, ale Tommyho bychom mohli.“
„On potřebuje milující rodinu, která…“
„Říkáš to správně,“ skočil mi do řeči, „potřebuje milující rodinu a mi dva ho milujeme, on nás taky. Můžeme mu dát domov a všechno co bude potřebovat.“ Vzklíčila ve mně naděje, ale pořád byla spousta věcí, které se prostě nedaly jen tak přejít.
„Ale co až se proměním nebo až vyroste, všimne si, že se neměníme.“
„To se vyřeší, bude to nějakou dobu trvat a pak mu to můžeme třeba říct. Jsem si jistý, že ten kluk to zvládne.“ Edward měl odpověď na všechno.
„Takže to znamená…“
„Budeme jeho rodiče?“
„Vypadá to tak.“ Zarazila jsem se a snažila se rozdýchat to. „Panebože, my budeme rodiče,“ vyhrkla jsem, jak mi to právě secvaklo v hlavě. Vrhla jsem se Edwardovi kolem krku. Zatočil se se mnou a pak políbil.

Ten večer se změnil náš život a rozhodně to bylo k lepšímu.

******

„Tommy, tohle je ještě pro tebe.“ Emmett podával Tommymu další dárek, který Santa nechal pod stromečkem. Budu muset ostatní upozornit, aby se mírnili. Viděla jsem, jak je z toho všeho chlapec celý pryč. Noví lidé, spousta hraček a první rodinné Vánoce.

Byla jsem moc ráda, že Cullenovi naše rozhodnutí požehnali. Tommyho si hned oblíbili a on je taky. V Emmettovi a Jasperovi našel strýčky a kamarády na lumpárny v jednom, v Alici a Rose zase muchlací tety a v Carlisleovi a Esmé prarodiče, i když mladého věku.

Stejně jsem ale byla ráda, když se vracel ke mně a Edwardovi. Měl rád, když mi mohl sedět na klíně a já ho hladila po vláscích, nebo když si ho Edward vysadil na ramena a on se mohl jako velký kluk dotýkat stropu.

„Mami, podívej,“ ukazoval mi červené autíčko na dálkové ovládání. Při tom oslovení se mi něco zachvělo u srdce. Tommy mi tak začal říkat hned, jak jsme mu s Edwardem oznámili, že budeme jeho rodiče.
„To je krásné auto. Musel jsi být moc a moc hodný.“ Edward si vzal auto na klín a jako malý kluk ho začal obdivovat.

Tommy se mi vyšplhal na klín a hlavou se mi zavrtal pod krk.

„Splnil ti Santa tvé přání?“ zeptala jsem se ho.
„Jo.“
„A řekneš mi, co to bylo?“ zkoušela jsem to, protože mě zajímalo, kdo z rodiny se trefil.
„Přál jsem si vás,“ řekl a druhou ručkou objal Edwarda, který mi položil paži kolem ramen.

Zasmála jsem se. Čekala jsem nějakou hračku a Tommyho přání bylo přitom tak prosté.

Ale teď je otázka, jestli jsme my splnili Tommyho přání nebo on to naše.


Všem Vám přeji krásné a klidné Vánoce a všechno nejlepší do roku 2014. ;-)

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

11)  martisek (21.01.2016 11:39)

Naprosto dokonalá vánoční povídka. Opravdu jsem si to užila a přitom mám na krajíčku..

HMR

10)  HMR (27.12.2013 20:06)

už nebrečím, ale pořád taju...

Kate

9)  Kate (23.12.2013 00:57)

Jé, Zuzko, to bylo sladké a překrásné. Malá naděje? To byla ta největší naděje, kterou bychom mohli čekat. :) A přesně, jak píšu ve svých povídkách... Naděje umírá poslední. :) Moc jsem si tvou povídku užila, vážně. Děkuju Ti, miluju takové povídky s happy endem. Krásné Vánoce a plno úspěchů v Novém roce. :)

SestraTwilly

8)  SestraTwilly (22.12.2013 23:51)

Krásna poviedka Zuzka. Taká správna vianočná. Ty si na takéto perličky
expert. Bol to pekný darček pod stromček. Aj tebe prajem
krásne Vianoce a šťastný Nový rok,veľa inšpirácie a dobrých
nápadov pri písaní.:)

emam

7)  emam (22.12.2013 20:51)

Moc děkuji za povídku I tobě krásné svátky a úspěšný Nový rok!!!

6)   (22.12.2013 13:41)

já vím, že jsou Vánoce a všichni jsou uštvaní a na druhou stranu zase dojatí...Zuzi
děkuji....MAMI je asi nejkrásnější slovo ♥

Marvi

5)  Marvi (22.12.2013 12:50)

Moc krásný příběh! Mockrát ti za něj děkuji, nádherné čtení

DopeStars

4)  DopeStars (22.12.2013 10:40)

To bolo nádherné!!

HMR

3)  HMR (22.12.2013 08:31)

tak jo, no... taju a brečím... spokojená?

2)  danje (21.12.2013 23:45)

BlackElejah

1)  BlackElejah (21.12.2013 22:56)

Zuzko, můžu ti říct, že jsem to přečetla jedním dechem, ačkoli nevím, jak se mi to povedlo, protože jsem už od první třetiny slzela. Kouzelná vánoční povídka! Takhle jsem nebrečela, ani když jsem kdysi dávno četla Andersenovu Prodavačku zápalek a to je teda fakt co říct. Smekám a hlavně děkuji za ten zážitek .

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek