Sekce

Galerie

/gallery/noc.jpg

III. Z očí do očí (by Bye)

Robert Pattinson - Never Think


 

Dozněla první píseň. Nedočkavě se naklonil o něco blíž k reproduktoru svého notebooku. Jakoby tím mohl ovlivnit, jak moc dobře Isabellu Swanovou uslyší.

„Dnešní Klub osamělých duší bych chtěla věnovat všem, které někdy potkalo něco mezi nebem a zemí. Tak, jako mě včera ráno. Pokud se před vašimi zraky někdy odehrál zázrak, ať už jakýkoliv, a chtěli byste se o ten zážitek s námi podělit, volejte. Isabella Swanová a noční posluchači rádia CBS se těší na vaše telefonáty.“

Během doby stonásobně kratší, než mávnutí křídel kolibříka, se přestal opájet tím klidným sametovým hlasem. Celou svou pozornost upřel k obsahu jejího sdělení. Jakoby mu jím uštědřila políček a probrala ho tím z nějakého opojného stavu, do kterého ho uvrhla.

Ona tušila, možná dokonce VĚDĚLA! Kolik si toho díky jeho chvilkové nepozornosti asi domyslela? Co všechno vlastně viděla? A teď o tom přemýšlí. Dokonce nahlas a naprosto veřejně! Jeho vinou! Dřevěná opěrka křesla, v němž byl zcela lidsky usazen, mu praskla v dlani.

Po zbytek jejího vysílání už nevnímal, že to komerční rádio najednou hraje téměř klubovou hudbu. Záměrně v sobě potlačoval ten pocit, který se ho zmocnil pokaždé, když ona promluvila. Zakázal si znát její jméno. Pokud by musel… bude to lepší.

Pečlivě analyzoval každé její další slovo a snažil se zachytit jakýkoliv náznak, skrytý význam, které by mu prozradily, zda a s kým o TOM mohla mluvit. Víckrát už se o té události nezmínila. Nechala mluvit své osamělé duše. Nejistota, kterou v něm ten fakt vyvolal, byla snad ještě horší, než kdyby své setkání s ním zveřejnila přímo. Takhle spustila jeho fantazii na plné obrátky. Jak asi může někdo jako ona naložit s informacemi, které jí nevědomky poskytl? Pracovala pro média - nejmocnější zbraň 21. století.

On nebyl jediný svého druhu. Byli tu i další. Někteří ho dokonce kdysi dávno považovali za součást rodiny. Zavřel oči a jejich tváře se mu znovu vybavily, jako kdyby je viděl před chvílí a jejich obraz mu ještě zůstal vykreslený na sítnici. Už mezi ně nepatřil, byli jiní - čistí. A ona teď ohrožovala i je. Pokud by pátrala, dobrala se nějakého vysvětlení a to se pak pokusila zveřejnit… V jeho mysli se z ní stala časovaná bomba.

To ho definitivně vytrhlo z toho celodenního podivného transu. Najednou se mu dařilo vnímat její hlas jako tisíce jiných. Jen hlas. A co vlastně bylo na té tváři tak zajímavého?

 

Půl páté. Čas jednat. Konečně se znovu pohnul. Musí zjistit, co všechno ta dívka ví a jak s tím hodlá naložit. A pak… udělá, co bude třeba.

Venku vládla jiskrná mrazivá noc. Čerstvý zmrzlý sníh na střechách domů by i pod jeho nohama způsoboval hluk. A v tisících odlesků, kterými se ten bělostný poprašek díky úplňku blyštil, by jeho silueta v černém plášti mohla přitáhnout nežádoucí pozornost. Ano, byl rychlý, nikoliv neviditelný.

Ponechal si pouze jednu rekvizitu – svůj plášť - a zvolil jiný druh dopravy. Pro noci jako byla tato parkoval před jeho domem luxusní sedan.

Ulice byly tiché a opuštěné. Svému autu mohl diktovat téměř stejnou rychlost, se kterou se pohyboval on sám. Na West Wecker Drive byl do čtvrt hodiny a za dalších pět minut našel ve čtvrtém podzemním podlaží budovy, ze které vysílalo rádio CBS, její auto.

Zaparkoval v protější řadě. Průmyslové kameře u výtahů se stala „nehoda“. Zrovna tak dvěma zářivkám u betonového pilíře, za kterým našel úkryt. Zbývalo sedm minut, během nichž si mohl nekonečněkrát zopakovat svůj plán: poslouchat její myšlenky, sledovat ji domů, ujistit se, zda s nikým o včerejším incidentu nemluví.

 

Konečně vystoupila z výtahu. Navzdory jeho očekávání ho obklopovalo stále stejné ticho. Žádná myšlenka, žádný vnitřní hlas. Když došla ke svému autu, neslyšně se přesunul tak blízko, jak to jen šlo a celou svou myslí se soustředil na ni. Zbytečně. Všechno, co zaznamenal, byl sotva slyšitelný povzdech. Poté vykročila zpátky k výtahu.

Ještě stále rozjímal o tom, zda je možné, aby nějaký člověk nemyslel vůbec na nic, když se prudce otočila. Snad to byla intuice. Možná jsou určití lidé opravdu schopni vycítit upřený pohled v zádech.

Mohl zmizet dřív, než by si stihla všimnout, že za ní stojí, ale neudělal nic. Jen znovu fascinovaně hleděl do té tváře. Najednou věděl naprosto přesně, čím ho tak přitahovala. A taky věděl, že to nemá nic společného s jeho podstatou. Veškeré úsilí, které vyvinul v uplynulých hodinách, aby se zbavil toho podivného neklidu, bylo zbytečné. Všechny ty pocity byly v mžiku zpátky. Čas se zastavil. Přestal existovat spolu s okolním světem Byla jenom ona.

Pak se ale všechno změnilo. Položila mu tu otázku a on se bez rozmyslu nadechl k odpovědi. Jeho plíce okamžitě zaplavily molekuly vzduchu, prosycené vůní její krve. Nikdy předtím necítil nic opojnějšího. Ta vlna ho zasáhla tak náhle a nečekaně, že navzdory všem předpokladům a nesnesitelnému žáru v hrdle zůstal nehybně stát - neschopen jakékoliv reakce.

Bylo jisté, že jestli se má Isabella Swanová dožít svítání, nutně potřebuje nějaký zázrak.

 

xxx

 

Stála jsem tam, a věděla co přijde. Konec. Proč by mě jinak hledal. Místo toho, abych utíkala, křičela, nebo se bránila, jsem odevzdaně zírala do té dokonalé tváře. Jako by mě tím svým pohledem spoutal.

„Kdo jsi?“ K vlastnímu překvapení jsem uslyšela svůj hlas.

Ani později jsem si nedokázala vybavit, proč jsem na něj promluvila. A co proboha záleželo na tom, kdo je? Nejspíš jsem prostě chtěla vědět, kdo mě za nimi pošle. Protože ať už byl čímkoliv, člověkem určitě ne - už jenom ty oči!

Ani jsem nečekala, že mi odpoví. Proto mě překvapilo, že se nadechl, jakoby to chtěl udělat.

Vlastně mi odpověděl. I když beze slov. Do té doby relativně mírný výraz jeho tváře se změnil v děsivý. Celkový dojem umocnila nepochopitelná změna barvy očí a... On na mě vrčel!

V duchu jsem se modlila, aby to moc nebolelo.

 

Byl opravdu hodně rychlý. Najednou stál o pár metrů dál, takže ho Steve, který se ke mně hrnul od výtahu, nemohl vidět.

„Izzie!“ volal na mě už z dálky.

Nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku. Nemohla jsem se pohnout, ani spustit pohled z toho muže, který se teď skrýval ve stínu za jedním z pilířů. Byla jsem jako zhypnotizovaná.

„Izzie?“ Stevova ruka mi zamávala před očima. Vzápětí se v mém zorném poli objevil jeho obličej. „Jsi v pořádku?“ Položil mi ruku na rameno a zblízka se na mě zadíval.

Konečně jsem se trochu vzpamatovala. „Co tady děláš, Steve?“ Marně jsem se snažila, aby se mi nechvěl hlas. Neměl tu být. Vůbec jsem nepochybovala o tom, že pro NĚJ by nebyl žádnou překážkou.

„Zapomněla sis nahoře věci.“ Zvedl druhou ruku a zacinkal s mými klíči. „Už jsi to musela zjistit, ne?“

„Jo, jo, jasně,“ koktala jsem, když mi je podal, „zrovna jsem se pro ně vracela.“

Nemohla jsem si pomoct. Nervózně jsem zatěkala pohledem za Steva. ON tam pořád stál, s pohledem fixovaným na mě.

„Poslyš, není ti něco?“ měřil si mě Steve zkoumavě.

„Ne, jsem v pohodě.“ Snažila jsem se tak vypadat, ale nejspíš se mi to úplně nepodařilo.

„Izzie, ty víš, že kdybys cokoliv potřebovala, stačí říct... jsem tady. Mně se můžeš svěřit se vším.“ Přistoupil blíž a pomalu mi přesunul ruku z ramene na záda. V duchu jsem zaúpěla. Tohle už jsme řešili a teď na to fakt nebyla vhodná doba. Dřív, než jsem mu to ale stačila říct, ozvalo se za jeho zády zavrčení.

„Steve!“ skoro jsem vykřikla, abych upoutala jeho pozornost zpátky k sobě. Naštěstí se neohlédl.

„Nechme toho, prosím. Na tenhle rozhovor jsem moc unavená,“ pokračovala jsem už mírněji. „Promluvíme si jindy. Ty už stejně musíš jít.“

Snažila jsem se ho odtamtud dostat, ale on pořád nevypadal na to, že by chtěl odejít.

„Myslíš, že jsem si nevšiml, jak se mi od Vánoc vyhýbáš? O tom, že bych si s tebou promluvil takhle o samotě, si můžu nechat leda zdát.“

Udělal poslední půlkrok, který nás dělil a dlaní, položenou na mém kříži, mi zabránil couvnout.

Další zavrčení. Steve byl ale teď tak zabraný do našeho hovoru, že si toho ani nevšiml.

Něco mi říkalo, že je to Stevovo chování, co našeho pozorovatele tak popouzí. A já začínala ztrácet nervy. Do očí se mi draly slzy bezmoci. Vrhla jsem za Stevova záda krátký prosebný pohled. Nějak jsem si byla jistá, že ON ho zachytí.

Oběma rukama jsem se zapřela o Stevův hrudník, odtlačila ho od sebe a pevně jsem se podívala do jeho blankytných očí.

„Prostě jdi pryč!“ Hrozně mě bolelo, že mu to musím říct takhle. V tu chvíli jsem ale na jiné řešení neměla sílu. První slzy si už razily cestu po mých tvářích.

„Řekni mi, proč pláčeš, a já půjdu.“ Znovu se pokusil ke mně přistoupit.

Začala jsem panikařit. Měla jsem sto chutí na něj zaječet: „Za tebou stojí přízrak a jestli okamžitě nezmizíš, dostane nás oba!“

„Dej mi pokoj a vypadni odsud!“ zařvala jsem na něj nakonec.

Ne, takhle jsem to opravdu říct nechtěla.

Jeho starostlivý výraz se pomalu měnil v bolestnou grimasu. Ruce, které ke mně předtím vztáhnul, nechal zase klesnout, a bez jediného slova vykročil k výtahům.

Zavřela jsem oči a snažila se znovu uklidnit. Když jsem slyšela, že se výtah dal do pohybu, otřela jsem si dlaní slzy. Teď už bylo všechno v pořádku. Byli jsme zase sami a ON mohl udělat to, proč sem přišel.

 

xxx

 

Za celou svou existenci netoužil po ničem tolik, jako po její krvi. Ta touha ho překvapila. Pohltila a spalovala.

Steve byl tím zázrakem, který Isabelle Swanové zachránil život. To chvilkové rozptýlení, které její kolega svým příchodem způsobil, ho dokázalo přimět k pohybu opačným směrem, než velely jeho lovecké instinkty. Už radši nedýchal.

Měl hned zmizet. Opravdu to chtěl udělat. Ale něco na té situaci ho znepokojovalo. A její mysl byla stále tak tichá! Dál ji hypnotizoval, jako kdyby mu to mohlo pomoci zjistit, na co myslí. Marnost.

Nakonec ani nepotřeboval číst myšlenky, aby viděl, že ji děsí. Že je z něj nervózní a zoufale se snaží svého... ať už to byl kdokoliv... dostat pryč. Dvakrát se neubránil zavrčení, když ten člověk překročil hranice jejího osobního prostoru. Takové projevy ve svém životě vídal často a nedokázal tu reakci potlačit.

Štěstí, že mysl toho kluka byla čistá. Pro tuto chvíli mu nic nehrozilo. Neublížil by mu, ani kdyby ho o to neprosila pohledem. Ač sám sebe považoval za zrůdu, bral si výhradně ty, na které byla lidská spravedlnost krátká, nebo příliš pomalá. Aspoň tak se snažil napravit to, že zklamal důvěru své rodiny, a opustil nejen ji, ale hlavně její životní styl.

 

Konečně osaměli.

Stále nechápal, proč neslyší její myšlenky. Nevyznal se teď ani v těch svých.

Vypadala vyčerpaně. I on se tak cítil. To, že kdy přemýšlel o její likvidaci, mu najednou připadalo absurdní.

Zpod zavřených víček se jí hrnuly slzy, i když je už několikrát setřela.

Dovolil si přistoupit tak blízko, jak to jen šlo. Pevně rozhodnut, že naposledy.

Na to, že by se znovu nadechl, si nedovolil ani pomyslet.

V plicích mu zbýval vzduch sotva na pár vět.

 

xxx

 

 

Odhodlaně jsem vzhlédla a vyjekla úlekem. Jeho oči byly jen pár centimetrů od těch mých. Kdyby mě nechytil za lokty, nejspíš bych upadla.

Neměla jsem strach a pocit odevzdanosti zmizel. Pokud by mi chtěl ublížit, nedíval by se na mě TAK! Uvědomila jsem si, že podobný výraz jsem před chvílí viděla ve Stevově tváři. Jenže ze Stevova pohledu se mi nikdy nerozbušilo srdce.

Stál tak blízko, že se naše těla skoro dotýkala. Tak proč mi ta vzdálenost připadala nekonečná?

Netušila jsem, že může někdo tak nádherně vonět.

Ten podmanivý hlas ke mně doléhal jakoby z dálky a význam jeho naléhavých slov mi došel až mnohem později.

„Nepátrej po tom, kdo jsem. S nikým o mně nemluv. Já teď zmizím a ty předstírej, že jsem nikdy neexistoval. Prosím!“

Nějakým zázrakem se mi podařilo udržet na nohou i když mě pustil. Cítila jsem, jak se svým tělem otřel o mé rameno, když mě míjel.

Pak jsem za sebou uslyšela tiché klapnutí dveří a vzápětí kvílení pneumatik. Ohlédla jsem se právě včas, abych zahlédla koncová světla černého Volva.

 

 


 

Můžete se těšit! Příští kapitolu napíše Karolka.

Povídky od Karolky

Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

TeenStar

31)  TeenStar (23.08.2016 14:42)

Tak, ako som si počas prvej vety nabrala lyžicu polievky, tak som ju nedala do úst, až pokým som neprečítala tú poslednú Čítala som s vyvalenými očami a otvorenými ústami. Paráda! :)

30)  hanka (07.03.2012 18:49)

jsem nadšená , to je úžasná smršť , mám problém přestat a kradu si minuty,abych mohla sledovat každé hnutí mysli a vypadat přitom,že usilovně pracuji
holky jste hvězdy

AnneCullen

29)  AnneCullen (15.06.2011 10:40)

Prostě geniální povídka...

28)  Anna43474 (09.06.2011 19:37)

Jak jednou řekl Edward: "Zamilovat se by bylo tak snadné - bylo by to jako pustit se okraje srázu a zřítit se do hlubiny. Ale vzdorovat, to bylo mnohem těžší." Tak asi takhle nějak to vidím
TKSATVO

kytka

27)  kytka (25.01.2011 23:25)

Měla jsem pocit, že stojím za jedním z těch sloupů v garážích a čekám, co se bude dít.Jsem neskutečně a nádherně vtažená do děje. Před oběma smekám.

SarkaS

26)  SarkaS (11.10.2010 14:41)

Teda, já jsem zase totálně okouzlená. Čtyři věty a se mnou to tak zamávalo... Jak ty to děláš? Tohle většina lidí nedokáže ani při půl stránkovém dialogu a ty to zvládneš čtyřmi větami...

semiska

25)  semiska (03.10.2010 13:41)

Njn, Steve prostě není osudová láska naší Belly, tkaže má smůlu.:D Však ono to Edwardovi nedá a půjde zase za ní. JInak moc skvělé, jdu na další.

Nebraska

24)  Nebraska (28.08.2010 06:52)

Eda je zas tááák - a to řekl čtyři věty! Jak to děláš?!
Steva je mi líto, ale někdy to prostě nejde, no - třeba proto, že vaše vyvolená je tak nějak určená pro upíra. Já vím, zamrzí to
A jen tak mimochodem - kdybych já potkala v garáži Edu s rudýma očima, ječela bych jak hysterka. Taková jsem poseroutka!:D

Amisha

23)  Amisha (25.08.2010 17:50)

Bye jo jo Karolí je hvězda na kde co...
Hučela do mě tak dlouho až jsem si to přečetla a teď jsem naštvaná že nemám písmenka , ale vy jste opravdu jak dvojčata, jde vám to skvěle

Bye

22)  Bye (25.08.2010 14:47)

Amisho, vítej!
Prozrazená ven! Ve skutečnosti jsem Karolčino virtuální alter ego
Ona je na to ekšpert

Amisha

21)  Amisha (25.08.2010 13:50)

No tedy, holky já vás někdy podezřívám, že jste jenom jedna. Nikde to nedrhne a skvěle to navazuje.
Úžasná kapitolka Bye

Silvaren

20)  Silvaren (17.08.2010 16:38)

Je to naprosto úžasné, chvilku mi trvalo, než jsem chytila dech. Čiší z toho osudovost! Vznáším se na obláčku

Evelyn

19)  Evelyn (15.08.2010 14:17)

Bye, to bylo nádherné a úžasné Jsem naprosto okouzlaná a uchvácená. Při čtení jsem snad ani nedýchala...

Ewik

18)  Ewik (13.08.2010 02:06)

Je to až neskutečně nádherné
Děkuji

Lipi4

17)  Lipi4 (11.08.2010 22:06)

První velké setkání a do toho písnička, kterou zpívá Rob nic lepší snad ani vymyslet nejde

Bye

16)  Bye (09.08.2010 11:49)

sakruško, díky; a vítej v Klubu osamělých duší!

sakraprace

15)  sakraprace (09.08.2010 06:53)

Ježiši, Bye, tak teď jsem úplně hotová. Jedno setkání, krátké a přece tak intenzivní, já se tu rozpouštím a zkouším klikat na další kapitolku, co kdyby. Ne, hmm, tak to nevím, jak to než bude další přežiju.
Díky za nádherný zážitek.

Bye

14)  Bye (08.08.2010 23:38)

Tak jo, děkovačka. Protože díky Vám to má smysl!

Karolko, my už jsme si všechno řekly. Ale kua máš s tím jídlem pravdu. Už se těším na tvůj další chod! Edwarda a Bellu čeká ještě dlouhá cesta.
ambro, je to vzájemný A pořád platí: Já být dítě, školka. Ty být víc. Já nechápat!
Mystery, díky!!! Taky klikám na další kapitolu. A nic!
hellokitty, Linfe,
Popo, kniha sem, kniha tam. Týjo, já jsem hlavně strašně šťastná, že Tě mám!
Michale, ať jsi, kdo jsi. Nejspíš budeš člověk z masa a kostí. Tak se drž, přispěvateli.
sfingo, jo. Dá se o tom (naštěstí) psát donekonečna a zas a znova originálně. A to je to vzrůšo.
belko, a Ty jsi dokonale úžasná Komentátorka!
Abero, krásný, že tu jsi!!!
Jarusinko, týjo, já jak vidím toho Tvýho opičáka, tak se mi staví srdce. Jsi jedna z NEJ!!! A Tvůj koment pod povídkou míti = věčer se opíti! P.s.: Ja som si taktiež takmer istá ;)
Leni, kouzlím, seč mi síly stačí :D
mimo, já taky


mima19974

13)  mima19974 (08.08.2010 22:55)

Kráásne!!
Už sa teším na pokračovanie!

12)  Leni (08.08.2010 22:46)

Kouzelné.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse Jacob 2