Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/hodiny%20v%20oku.jpg

Měla to být poslední kapitola a měla být stejně dlouhá jako ty ostatní, ale zvrhla se mi, takže je přerostlá a bude muset mít ještě brášku - epilog ;-)

Obrovské díky patří neúnavné povzbuzovatelce a korektorce příběhu - Gassie, která je i spolupachatelkou mnoha nápadů na děj téhle části, díky :-)



„Ann?“ vydechla překvapeně Bella.
Edward se zkoumavě zahleděl na ještě v polospánku se převalujícího Emmetta a čím déle se na něj díval, tím více se rozšiřoval Edwardův pobavený úsměv.
Alice se na čele objevila drobná vráska, jak se pokusila zaměřit na Emmettovu budoucnost.
Carlisle zavelel: „Není čas, musíme ho dostat domů, než se probudí docela a uvidí nás!“
Edward přikývl a zatímco pomáhal Carlisleovi zvednout Emmetta, rozverně prohodil: „No co, pořád lepší Ann než třeba Jane!“
Bella se zděšeně podívala do manželovy tváře a se sílícím podezřením, že v Emmettových myšlenkách viděl něco víc, než jí došlo, se přesunula pohledem na jejich mobilní delfskou věštírnu, která se smála nepokrytě: „Souhlasím, kromě toho za tu ´Ann´ dostane větší nakládačku od své ženy než od nás!“
Bella jen protočila oči, vypadalo to, že ti dva tajnůstkáři si jako vždy nechají vše pro sebe.


Upíří rychlostí se přesunuli k domu z fotky a opatrně uložili Emmetta do zahradní houpačky.
„Přijde mi, jako bychom ho vraceli po nějakém flámu a báli se přijít na oči jeho manželce,“ utrousil pobaveně Carlisle.
„Ale vždyť jsme ho neopřeli o dveře, nezazvonili a nezdrhli,“ kála se rozverně Alice.
Edward se rozesmál a chytil Bellu za ruku.
Čtveřice upírů rychle přeběhla ulici a usadila se na lavičku ve stínu rozložitého ovocného stromu.


„Prozradíte mi, kdo je ta…“ začala Bella, když se na konci ulice ozvalo zvolání: „Annie!“
Hlavy cestovatelů v čase se synchronně otočily doprava za hlasem a všichni do jednoho byli překvapeni pohledem na drobnou asi pětadvacetiletou ženu s dlouhými a tak tmavými vlasy, že se zdály mít tmavomodré odlesky. V náručí nesla asi půlroční děvčátko a před sebou tlačila kočárek.
„Adrianne, to jsem ráda, že jsem tě dohonila, musím ti povyprávět, koho jsem potkala na poště!“ švitořila hubená plavovláska, když doběhla k dívce s havraními vlasy, jež se jen usmála a nechala kamarádku dál horovat.
„Toho Edwarda! Víš ne, toho co se přistěhoval se svou sestrou, tou doktorovou ženou!“
Adrianne se začervenala a tiše odpověděla: „Asi vím, co je s ním?“
Blondýnka protočila oči a poskočila si: „Jak, co je s ním? Je božský!“
Černovláska zatla pěsti ve stejnou chvíli jako o kousek dál na lavičce Bella, ta k tomu přidala ještě hrdelní zavrčení.
Edward rozhodil ruce: „Já je neznám!“ a snažil se ženu obejmout, Bella se však otočila k manželovi zády a ostentativně si překřížila ruce na hrudi.
Alice se tiše rozesmála.


Na další dohadování nebyl čas, zaskřípala branka u kýčovitého bíle natřeného laťkového plotu Emmettova domu a jeho majitel se ještě lehce vrávoravým krokem vyklonil na chodník:„Ann!“
Bella se nahnula kolem Edwarda k Alice (aby nebyl Edward na pochybách, jak ho ignoruje) a zeptala se: „To je ta Emmettova Ann?“
Alice si vyměnila překvapený pohled s Edwardem, který jen pokrčil rameny, a odpověděla: „Popravdě, já nevím, očividně se nedá už věřit ničemu, ani našim darům.“
„Už jdu, Emme,“ ozvalo se současně ze dvou stran a Cullenovi se poslušně jak na tenisovém zápase obrátili pohledem prozměnu doleva. Bella překvapeně vydechla, Edward si spokojeně plácl s Alicí a Carlisle zašeptal: „Konečně!“
Zleva se k Emmettovi blížila mladá žena s kloboučkem usazeným ve světlých vlasech. A byla to Rosalie.
Bella se dívala ze strany na stranu, jak se dívky přibližovaly k Emmettovi.


Edward najednou vstal a rozhlížel se kolem sebe.
Bella se otočila znovu na Alice: „Nevíš, co tvůj bratr nacvičuje?“
Edward se ušklíbl a obrátil se na Alice: „Můžeš své švagrové vzkázat, že se rozhlížím, kam se schovám, aby mě ty holky neviděly, když znají moje já z téhle doby? Rád bych se vyhnul davu fanynek.“
Bella si skousla ret, aby se nesmála: „Alice, možná bys mohla bratrovi připomenout, že jeho milovaná, úžasná atd., on už bude vědět, žena je štít, tak by ho mohla zakrýt.“
S těmi slovy vstala, něžně přitlačila muže zpět na lavičku, obkročmo plavně přistála na něm a vlastním tělem kryla dívkám výhled na Edwarda.
Edward ztratil hlas, takže jen zachraptěl: „Alice, můžeš mé manželce vyřídit, že je pěkně proradná, protože jí vůbec nešlo o to, abych nebyl viděn, ale abych neviděl?“
Alice se rozesmála: „Ne, ale můžu připomenout vám oběma, že jsme ve třicátých letech a na veřejnosti, takže padejte za Carlislem,“ ukázala pod větve stromu, kde se skrývala hlava Cullenova klanu, „ať nevzbudíte pohoršení, vy dva výtržníci!“
Edward se zvedl s Bellou v náručí a schovali se ke Carlisleovi.
„Miluju tě,“ šeptla Bella, když ji manžel položil opět na zem.
„To bylo na mě?“ cukaly Edwardovi koutky úst a pohled měl upřený nad Bellinu hlavu.
„Nedělej si násilí, někde by tu měl být ještě jeden Edward,“ nakročila Bella, na což muž reagoval pobaveným přitisknutím svých rtů k manželčině šíji.
„Mno, ale pojedu až dalším spojem,“ broukla Bella a otočila se zpět ke svému muži.
„Tím, co jede do roku 2010, doufám,“ šeptal Edward.
Zasmáli se a políbili.

 

Alice se otočila na trojici schovanou pod stromem: „Pšt, nemlaskejte, nerušte, koukejte!“
Adrianne mezitím osaměla, kamarádka se s ní rozloučila a zmizela v domě, který měly po cestě.
Rosalie i Adrianne se dostaly na úroveň Emmettova domu.
„Lillian, Ann, zlatíčko,“ přitáhl si Emmett k sobě mladší a světlovlasejší z obou žen a políbil ji na ústa.
Rosalie se mu vymanila z náruče: „Neříkej mi tak, víš, že to nesnáším!“
Emmettovi probleskly bílé zuby, otočil se k ženě po své levici a vzal jí z náruče blonďatého kojence, na kterého zašvitořil: „A tobě tak smím říkat?“
Rosalie protočila panenky, zatímco strkala Emmetta s dcerkou, která dostala jméno po ní, do branky a otočila se na tmavovlásku: „Adri, proč jsi bratra nevyklopila z kočárku, dokud byl čas, teď už ho neutlučeme!“
Emmett se otočil a vtiskl miminko do Rosaliiných paží: „Lily, buď tak hodná, vysvětli mamince, že se tatínek může ještě hodit!“
Rosalie se něžně usmála na dívenku, přivinula si ji k hrudi a společně s ní se přimkla k Emmettovu boku. Muž vzal Rosalii kolem pasu, políbil ji do vlasů a Adrianne, starší, avšak o dost menší než on, rozcuchal druhou rukou účes.
„Proč jsem radši neměla sestru,“ broukla Adrianne.


Čtveřice cestovatelů v čase zůstala mlčky stát.
Příběh Rosalie a Emmetta se zdál být na dobré cestě k „a žili šťastně až do smrti“ a oni měli najednou pocit prázdna.
„Asi jsme tu hotoví,“ pokrčila rameny Bella.
„Je čas jet domů,“ přitakal Edward.
„Těším se na Jaspera,“ usmála se Alice.
„A já na Esmé,“ zadíval se na ostatní Carlisle.
„Já na Ness,“ přidala se k vyjmenovávání Bella.
„A já doufám, že se nám Jacob nepostaral o rozšíření rodiny,“ broukl Edward, „jinak ho sejmu, aby se srovnal počet, ehm…“
Bella se zasmála a objala manžela: „Ty můj vrahounku.“
„Jen se směj,“ ošil se Edward, „babičko!“
Bella zděšeně vykulila oči: „Alice?“
Alice se smíchy zakuckala: „No mně se neptej, v téhle oblasti nemůžu sloužit… ale ani v náruči nikoho z vás nevidím zatím ehm vnouče.“ Rozesmála se nanovo: „Zatím no…“
Bella skočila švagrové na záda.
„Edwarde, vem si laskavě to své klíště zpátky!“ požádala šklebící se Alice.
„Takže domů?“ zeptala se pak vážným hlasem.
„Domů,“ šeptla v odpověď trojice členů její rodiny.
Atmosféra byla naplněna nervózním očekáváním… nikdo netušil, jakou dohru budou mít změny, které provedli v minulosti, nezbývalo, než doufat, že stejně jako pro Rosalii a Emmetta dopadlo vše dobře i pro zbytek rodiny.


Otočili se naposledy k domu, aby se pohledem rozloučili, když z něj vyběhla žena, kterou poznali jako Emmettovu starší sestru Adrianne.
„Jsem tu hned, v obchodě na náměstí ještě budou mít otevřeno!“ zavolala k domu a aniž se rozhlédla, vstoupila do vozovky.
Skřípění brzd a do srdce se zarývající zvuk mačkajícího se plechu přehlušil bolestný výkřik mladé ženy.
„Ne!“ zařval Edward a v momentě klečel u těla dívky, která se do něj vpíjela pohledem prozrazujícím utrpení z krvácejících ran.
Carlisle uložil dívku do stabilizované polohy a zastavil nejhorší krvácení.
Alice vykřikla: „Musíme pryč, za chvíli sem přijedeš, Carlisle, tedy tvé já z téhle doby, Edwarde, Bello, honem, nemůžeme pro ni udělat víc!“
Bella pohladila dívku po čele a Alice se na moment zarazila, byly si tolik podobné, stejné typy, tmavé vlasy, a Adriannin odstín očí se tolik podobal tomu, který měla Bella jako člověk.


Utekli a zpovzdálí sledovali boj Carlislea z téhle doby o dívčin život. Emmett objímal plačící Rosalii, kousek dál stála Esmé v náručí s malou Rosalií Lillian a právě dorazil Edwardův mladší protějšek s rodinným vozem, aby do něj naložili zraněnou ženu.
Řidič auta, které Adrianne srazilo, v panice utekl, nikdo jej však nemohl z nehody vinit, Adrianne mu pod auto doslova skočila ve své nepozorné roztěkanosti.
I to jako by měla s lidskou Bellou společné, přitahovala katastrofy. Komu jinému by se v provozu třicátých let dvacátého století mohlo sejít tolik „štěstí“, že se poprvé v životě nerozhlédne při přecházení silnice a zrovna pojede auto…
A Bella se třásla v náruči svého muže a k dívce už necítila žádnou zášť ani žárlivost, i když ji mladší verze jejího manžela opatrně a něžně ukládala na zadní sedadlo jejich vozu. Cítila jen obrovský strach o její život.
„Bude v pořádku?“ obrátila se na Alice.
Drobná upírka pokrčila se zoufalou bezradností rameny: „Já nevím…“


Edward z roku 1935 se najednou otočil od auta a zadíval se směrem, kde stáli cestovatelé v čase, i když je nemohl vidět.
„Může nám číst myšlenky!“ zvolala Alice.
Carlisle se otočil ke své snaše: „Bello, mohla bys, prosím?“
Bella přikývla a štítem zakryla svou rodinu.
Edward z roku 1935 zmateně potřásl hlavou a zaměřil svou pozornost opět jen na smutný obrázek bezprostředně před sebou.

Cestovatelé v čase věnovali poslední pohled Emmettově a jejich rodině.

Jak se jejich životní cesty znovu propletly…

Začali s Osudem hrát partii mariáše, proč se však opět změnila na proradnou ruskou ruletu?


Před nimi byla poslední cesta časostrojem…
A i když jejich myšlenky byly u Adrianne, kterou znali sotva pár minut a přesto na ni nedokážou už nikdy zapomenout, museli se smířit s krutou pravdou, že i tohle je život, tohle ke světu, v němž nechávali své bývalé členy rodiny, patří, lidský svět jako koloběh života a smrti…

Stroj se pozvolna rozjel, aby zamířil do roku 2010, do upíří současnosti.


„Esmé!“ sevřel Carlisle za pár chvil jmenovanou v náručí a společně se posadili na gauč domu ve Forks.
Alice se vpíjela očima do Jasperova pohledu, nic víc v tu chvíli nepotřebovali.
Nessie poskakovala kolem rodičů a Bella si své jojo odchytla, aby je pořádně objala. Edward prolustroval Jacobovy myšlenky a už uklidněn, že nová generace se zatím nechystá, stiskl zeťovi dlaň.


„Kde je Alex?“ zeptala se po chvíli Bella.
Esmé přelétla pohledem po výletnících a zastavila se na Edwardově tváři: „Necítíte nic? Nemění se vaše vzpomínky? Alex je na lovu, šel s…“

A čtveřice cestovatelů v čase s úžasem nad vzpomínkami, které jim zčistajasna vyvstaly v paměti, dopověděla za ni: „Adrianne.“
Esmé se usmála.
„Bude chvíli trvat, než si ty vzpomínky utřídíte,“ ozval se Jasper, „než odlišíte, která z těch minulostí se skutečně stala.“
Přikývli.


Už teď si ale Bella uvědomovala jednu věc, v té změněné minulosti, ve které neexistovala upíří Rosalie, žil Edward pořád osaměle v rodině šťastného páru Carlislea a Esmé.
A když se Carlisle nepokusil Edwardovi jako družku přivést Rosalii… a když Adrianne byla proměněna v roce 1935... tak…
Bella moc dobře viděla, jak se Adrianne ještě jako člověk na Edwarda dívala, jak se chovala při pouhé zmínce o něm… a že… a teď to došlo i jí… byla Belle tolik podobná…
Bella si stiskla spánky a zhroutila se na kolena.


Nemohla se sama v sobě vyznat, ve svých vzpomínkách, představách a pocitech, ztrácela pojem o tom, jaká byla její předchozí minulost, jaká byla změněná minulost a co byly jen její zoufale žárlivé představy.
Jak mohla vědět, jestli Edward nedal přednost Adrianne? Třeba do nesnází upadající a stále padající tmavovlásky byly jeho typ, zašklebila se sarkasticky sama pro sebe. Nemohla by mu to vyčítat, vždyť ona ještě nebyla na světě…
Jistě, Renesmé tu byla, ozvalo se její racionální já, ale to hysterické v ní mu pohrdavě odseklo: A víš jistě, že je to tvoje dcera? S tou podobou by klidně mohla být i její! Jmenuje se vůbec Renesmé?


Hádala se se svým podvědomím a Edwardův hlas v panice volající její jméno k ní pronikal jen velmi pozvolna.
Zadívala se do jeho očí a bolestně vzlykla.
„Bello, co se děje, řekni mi to!“ naléhal na ni její… manžel? Nebo jen bratr?
Žena nebyla slova schopna.
„Bello, sejmi štít,“ požádal ji Edward a nepřestával ji kolébat v náručí.
Zarazila se, jako by musela vzpomínat, o čem mluví, ale pak jej poslechla.
A Edwardova ústa se semkla do napjaté přímky, jak sledoval tok jejích myšlenek: „Miláčku, Bello, co mi to děláš, jak bych jen mohl,…“
Zhluboka se nadechl a potichu, ale důrazně začal do ucha bezvládné loutky v těle jeho ženy šeptat: „Vzpomeň si na svou přeměnu, jak k ní došlo, proč jsme tě museli přeměnit, vzpomeň si, Bello, zkus to, prosím…“


Nejdřív se nic nedělo, ale potom se Bellin pohled stával živějším, její mysl zpracovala předložená fakta, pokud musela být přeměněna kvůli porodu Nessie, pak byly kostičky ve stavebnici jejího života pořád na svém místě… a ona v téhle chvíli nechtěla vědět, co se dělo před tím, než Edward poznal ji, nechtěla domýšlet, co v Edwardově životě znamenala Adrianne, než do něj vstoupila Bella.

„Já jsem pitomá,“ byla její první slova.
A Edward se úlevně smál: „Ale moje!“
Alice k ní přikročila, pomohla jí na nohy a konejšila ji: „Bylo toho moc na nás všechny. “
Bella přikývla, ale pořád se rozpačitě usmívala na Edwarda, stydíc se za svůj herecký výkon, toužila omluvit se mu, vynahradit mu své představení… někde v soukromí jiným představením… a Edward se dívajíc jinam k ní přitočil a zastřeným hlasem jí zašeptal do ucha: „Miláčku, přivolej k sobě zase štít, jinak za sebe neručím!“
Bella se zmateně zadívala na své dlaně: „Jej, promiň. Já na něj zapomněla.“
Jasper s Alice se smáli sedíc v objetí na schodech obývacího pokoje a Esmé se láskyplně dívala na celou svou rodinu.


„Vyhrála jsem!“ rozlehl se před domem zvonivý dívčí hlas.
„Já tě nechal,“ odpověděl mu se smíchem hlas jeho mužského protějšku.
„Ale, ale,“ reagovala opět žena, „to asi nebude zadarmo.“
Mužův hlas zanikl v dívčině smíchu a původci hluku se konečně dostali do zorného úhlu společnosti v obývacím pokoji.
Bella vydechla. Adrianne byla jako upírka okouzlující.
Bella sklopila zrak ke svým sevřeným dlaním, ale Edward je okamžitě překryl dlaní svou a druhou rukou zvedl Bellinu bradu, aby se zavrtěním hlavy zašeptal: „Víš, že mi tím svým žárlením hrozně lichotíš?“, něžně ji políbil, „ale už toho nech, nebo se moje ego nevejde do téhle místnosti!“
Bella se zasmála a konečně z ní zase byla sebevědomá manželka a matka, vstala a podávala ruku Adrianne: „Vím, že se asi známe, ale stejně…“
Adrianne se usmála: „Známe, Bello, i když jsi mého bratra nechala teda dlouho čekat!“
Všichni se zasmáli.
Edward přistoupil k Belle a usmál se na Adrianne: „No, sestřičko, vypadá to, že ses konečně dočkala i ty?“
Adrianne sklopila zrak k zemi, ale pak rozverně povytáhla koutky úst a láskyplně se zahleděla na Alexe: „Možná?“
Alexander stiskl tmavovlásčinu dlaň: „Kdo ví, budoucnost ještě není napsaná.“
„A mně sliboval, že si mě vezme!“ vypískla prostořece Adrianne a zalomila rukama.
Muž se zasmál: „No dobře, tak budoucnost příštího měsíce napsaná je.“
„Už za měsíc?“ usmála se nadšeně Esmé, to už ale Alice poskakovala kolem budoucího ženicha a nevěsty: „Tak sál je volný, teď jsem tam volala a…“
Alex vykulil překvapením oči, což Carlisle doprovodil slovy: „No, příteli, vítej do rodiny!“ a potřásl mu srdečně rukou.

A zase jich bylo deset… místa po Emmettovi a Rosalii zaplnili Alex a Adrianne… nezastínili je však, našli si své vlastní místo na slunci.

A vše se zdálo být takové, jaké to mělo být odedávna.

A ještě jednu věc si uvědomili, jako by se jim s Adrianne do rodiny vrátil jak smíšek Emmett tak neochvějná Rosalie, z každého z nich něco měla, byla jejich pojítkem na oba bývalé členy klanu.


Jasper utnul všeobecné veselí: „Je to tady zase! Blíží se!“
Esmé se k němu otočila: „Ti dva upíři?“
Jasper kývl, ale pak se zamračil: „Vlastně ne, spíš tři?“
S očekáváním se na sebe zahleděli.
Bylo by to možné?
Oči všech se upřely na Adrianne, která se usmála.

 

Díky, že jste se mnou vydrželi až sem... a příště epilog, který dopoví příběh a odkryje některé neznámé ze změněné minulosti... :-)

 

Povídky od Carlie


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Cathlin

16)  Cathlin (15.02.2012 23:05)

Carlie, tedy opravdu, jen zírám. Tvoje kombinační schopnosti jsou naprosto neuvěřitelné. Všechno domýšlíš až tam, kam by nikoho jiného ani nenapadlo a vždy jsi o krok napřed!!! Bomba, jednoduše jenom zírám. Třeba to tvé "budeme si muset sami srovnat v hlavě, která ze všech těch minulostí, se doopravdy stala..." To je to, o čem mluvím... Jeden z mnoha příkladů!
Vážně, úžasný, Oli.

Anna43474

15)  Anna43474 (17.09.2011 13:12)

„Přijde mi, jako bychom ho vraceli po nějakém flámu a báli se přijít na oči jeho manželce“
Nebyla to, co já vím, rozlučka se svobodou???
Rád bych se vyhnul davu fanynek.
Jo ahá!!!
Adri, proč jsi bratra nevyklopila z kočárku, dokud byl čas, teď už ho neutlučeme!“
Jůůůůůůůůůůů, to je romanťák jako prase
Ty krááávo!!! Ne, to nebylo na tebe, jen jsem musela nějak ventilovat emoce...
Víš, teď, když jsem si přečetla ten poslední odstavec, úplně to bouchlo. Už jsem byla bolestivě smířená s tím, že vtipálek a bloncka prostě nebudou... a najednou Blíží se! Ti dva upíři? - tak vyjevený výraz jsem ještě neměla A najednou Vlastně ne, spíš tři? - to jsem se totálně rozbrečela a musela si cpát ruce na pusu, abych neječela... a stejně jsem z toho hysterická... vidíš, co děláš!!!

Ty jsi prostě macho, o tom není sporu
TKSATVO

ambra

14)  ambra (11.01.2011 23:31)

OMG!!!!! TOHLE VŠECHNO dostat do jediné kapitoly!!!! A nemá 10 tisíc slov! To bych poznala!
Carelie, jsem zvíře, ale naprosto uchvácené zvíře, což znamená, že tady mě teď neudržíš, já potřebuju ten zbytek skládačky!!!!!

Ewik

13)  Ewik (02.01.2011 19:16)

Nádhera! Tak krásně to do sebe zapadá.

Evelyn

12)  Evelyn (02.01.2011 14:37)

Já vím, že že je to tak správně. Že to tak má být. Že Rose dostala svou druhou šanci, příležitost ke štěstí. A našla ho. A dokonce s Emmettem. Ale... ale stejně mi v té budoucnosti chybí.
A Adrien a Alex Skvělé rozuzlení

Yasmini

11)  Yasmini (02.01.2011 12:19)

Carlie nějak nestíhám znáš to. Bylo to kouzelné. Krásně to do sebe zapadlo. Rose se naplnil její sen mít dítě a navíc se živodní/upíří láskou. Miluju happy endy. Vím ještě epilog. Tak žádné katastrofy prosím.;)

Y.

Carlie

10)  Carlie (02.01.2011 08:23)

eMusko: díky , žes dorazila příběh a ten Tě nedorazil a ano, ano... já jsem hrozně předvídatelná :D
Bye: díky a formu bych nezmiňovala, třeba moje břišní svaly... posilují vlastně jen smíchem (vidíš, ano, neumím přijímat chválu )

Bye

9)  Bye (01.01.2011 22:02)

Carlie, tak v první řadě: rozuzlení!!!
Všechno do sebe krásně zapadlo. Adrianne (Emmettova sestra ) do roku 2010 a do Alexovy náruče Rose a Emmett do své doby a do své rodiny... I když, podle toho konce máš ještě jedno eso v rukávu, co?
A potom: forma! Teda Tvoje forma, protože ve formě rozhodně jsi Tentokrát jsi dovedla vztah Edwarda a Belly fakt k dokonalosti. Všechno to jejich žárlení a škádlení a Bellin strach, že je najednou třeba všechno jinak!
"Jmenuje se vůbec Renesmé?" a všechno to kolem mě normálně sejmulo!
Ještě že tam furt házíš ty svý vtípky, "babičko" :D

eMuska

8)  eMuska (01.01.2011 21:28)

Moje nervy, že tam dôjde Emm s Rose a ich bábatom? To je neskutočné! Takýto happy end! Je to úplne rozprávkové!

Carlie

7)  Carlie (01.01.2011 16:48)

Děkuji za komentáře , ano, končíme, epilog už čeká ve startovních blocích na poslední výstřel (do vzduchu, nebojte, snad ne z milosti ;-)) A uvidí se, jestli umím psát sad endy...

Lenka326

6)  Lenka326 (01.01.2011 16:38)

Takže končíme? :'-( Tento příběh je tak originální Přizmám se, že ze začátku jsem se v tom trochu ztrácela, ty přesuny mezi roky tam a zpátky, ale nakonec to všechno logicky docvaklo tam, kam mělo. No upřímně jsem ani nic jiného nečekala :D . Tvoji Cullenovi jsou tak úžasní, hlavně Bella s Edwardem, ta jejich láska, ale i ostatní, moc mi přirostli k srdci. A jestli je teda konec, tak jen netrpělivě čekám na epilog, jestli můj typ na upíry, co přicházejí, vyšel.
Díky za krásný dílek.

Nosska

5)  Nosska (01.01.2011 02:39)

Doufám, že přicházejí ti, co si myslím :D :D :D

4)  zuzka (31.12.2010 23:49)

Karolka

3)  Karolka (31.12.2010 22:34)

Hele, já nevím proč, ale fňukám... To bylo...
Ne! Neošidím tě! Před časem jsi někde napsala, že ze všeho nejvíc máš ráda pár Edward a Bella a dnes mi docvaklo, jak jsi to myslela. Culila jsem se, smála a áchala.... No, jo, dobře, tak i slzela. Byl to nádherný díl. Přijde mi, že děj (i když úžasně postavený) bych ani nepotřebovala, protože tebou vykreslené emoce a vztahy mi ke čtenářské extázi úplně stačí.
A teď: nemůžu říct, že tuším, kdo přichází. Vím jen, po kom toužím, aby přišel...
Skvělé!

Gassie

2)  Gassie (31.12.2010 22:17)

Carlie, předně děkuji za poděkování. Ty víš, že já ráda
Stejně jako jsem si to dala s chutí ještě jednou. To je věc, která neomrzí a i podruhé jsem našla spoustu silných momentů, které jsem prve přehlédla.
Začátek je krásně rozverný (Bella jako štít je nepřekonatelná ) a dojemný. Krásná, šťastná rodinka
Hrozně se mi líbí, jak se jim pomalu začínají přetvářet myšlenky. Je to geniálně promyšlené. Všechny ty jejich (Belly) zmatky a nejistoty... Opětovné seznamovásní s Adrianne...
Jednoduše řečeno: Tahle povídka mě moc baví a je mi líto, že pomalu končí. Má totiž všechno. Lásku, napětí, humor

Hanetka

1)  Hanetka (31.12.2010 21:26)

Ježíš, Carlie, to byla ale jízda! A jak to všechno nakonec hezky dopadlo. Jen ten Emmett s Rose mi teď tady chybí, ale kdoví, co bude v Epilogu,. viď? třeba se ještě dočkáme!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek