Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/hodiny%20v%20oku.jpg

Z roku 1933 do roku 1935 a zpět začíná být nějak vyšlapaná cestička ;-)


„Je ti dobře, Bello?“ optal se Edward a ženu opatrně objal. Stála na kraji lesa s pohledem upřeným do stromoví.
Otočila se a usmála: „Jen přemýšlím.“ Vzala ho za ruku a sklopila k ní pohled. „A pak taky, mám pocit, hm, jako by se tu měla každou chvíli objevit ona, Rosalie, víš.“
Edward přejel konečky prstů po manželčině tváři a přitakal: „Vím, jak to myslíš. Jenže ona už…“
Plni hořkého smutku se opřeli o sebe čely.
Bella šeptla: „Za tolik jí vděčíme… hlavně za Renesmé.“ Podívala se pevně do manželových očí ve vzpomínce na první dny svého děsivého těhotenství, kdy Rose chránila Bellu a nenarozené miminko.
Edward stiskl ženu pevněji v náručí a s tváří zabořenou do jejích vlasů odpověděl: „Já vím, já vím, postaráme se o to, abychom jí to mohli oplatit.“


„Ležte klidně, byl jste zraněn,“ položil Carlisle dlaň na čelo Emmetta Dalea McCartyho.
Muž jeho ruku setřásl a zvedl se do sedu: „Potřebuju ji vidět! Potřebuju vidět Rosalii!“
Edward pustil Bellu a přičapl opět k Emmettovi: „Nemyslím, že Rosalie, o které jsme mluvili my, je ta, kterou znáte vy.“
Emmett svěsil hlavu a sotva slyšitelně zašeptal: „Rosalie Morrisonová…“
Edward otočil dlaně směrem vzhůru v gestu značícím: jak jsem říkal a znovu povstal, aby se vrátil k Belle.
Alice čmárala větvičkou do hlíny a zachraptěla: „Přesněji Rosalie Lillian Hale Morrisonová“.
Edward se zarazil v půli kroku a s vytřeštěným zrakem přeletěl skupinku vedle časostroje.
Alice zvedla oči k Emmettovi a pobídla ho: „Vyprávěj.“


Emmett sevřel ruce v pěst: „Vlastně je to k ničemu, já, je už pozdě, ona…“
Alice mu stiskla povzbudivě rameno: „Důvěřuj nám.“
Emmettovy oči se vpily do zlatavého pohledu drobné upírky a muž se nadechl k odpovědi: „Vy to asi nevíte… Rose je… byla,“ zatnul čelist. „Nemůžu,“ schoval si tvář do dlaní a zavrtěl hlavou. Pak ztěžka, podpírán pohotovým Carlislem, vstal: „Pojďte, něco vám ukážu.“


Když je Emmett zavedl do svého domu, s úžasem si ho prohlíželi, bylo to jako by se jim před očima zhmotnilo Emmettovo vyprávění, vzpomínky z příběhu jejich Emmetta, upíra z roku 2010.
Muž si ničeho nevšímal, něco zuřivě hledal, až nakonec strnul. V ruce držel výtisk novin, mlčky jej podal Alice. Z Emmettova pohledu včerejších novin.
Čtveřice cestovatelů v čase se naklonila nad jakýsi neznámý plátek, který pod titulem hrdě hlásal, že je státním periodikem, a během pár vteřin znali celou děsivou pravdu o Rosaliině nové budoucnosti,… minulosti.


„Že to bylo až tak zlé, jsem netušila,“ vzlykla Alice.
Bella jí třela paži a sama nebyla schopna slova.
V novinách byl článek, který otřásl celými Spojenými státy americkými, událost, kterou popisoval, totiž neměla obdoby v dějinách kriminalistiky. Muž, který vězní po celý rok vlastní ženu, ještě než je zneškodněn policisty, zastřelí manželku, jíž použil jako živý štít.


„A teď chci slyšet vaši historku,“ ozvalo se za nimi společně s kovovým cvaknutím odjištěné zbraně.
Prudce se otočili a zděšeně se dívali na muže, který si prohlížel blýskavý revolver.
„Emmette,“ natáhl k němu v uklidňujícím gestu ruce Carlisle.
„Jak to, že znáte mé jméno? Odkud znáte Rose? O co tady jde?“ pobídl je Emmett a zbraň zastrčil za záda za opasek svých kalhot.
Úlevně si povzdechli, jak si mohli myslet, že by on, jejich Emmett mohl obrátit zbraň proti nim (ne že by je mohla zranit, ale nechtěli lidskému Emmettovi způsobit větší šok než již měl).


Edward přimhouřil oči, když se zkoumavě zahleděl na Emmetta, a pak mrkl na Bellu, která pochopila, že si právě něco přečetl v mužově mysli. Rozvážně začal: „Známe tě, protože o tobě vyprávěla Rose.“
Muž ztěžka dosedl na dřevěnou stoličku u krbu a řekl dojatě: „Ona si mě pamatovala?“
Bella se rozhodla hrát s Edwardem jeho hru, přikročila k Emmettovi a pohladila ho zlehka po rameni: „Ano, nikdy na tebe nezapomněla, pořád o tobě mluvila od toho…“
Edward pohotově skočil manželce do řeči: „setkání na svatbě. Schovala si i tu vaši společnou fotografii.“
Edward přeletěl pohledem ostatní Cullenovi, zírali na něj.
Takže Rosalie s Emmettem se setkali? I v této změněné a pro Rosalii tak krátké nové budoucnosti?


Emmett rozvážně vzal do ruky knihu, která ležela osamocena na stolku pod oknem, a vyňal z ní obrázek. Byl na ní trochu mladší Emmett s tolik jim známým uličnicky rozesmátým výrazem a několik dalších mladých lidí, všichni sroceni kolem dobře situovaného ženicha a jeho o dost mladší nevěsty.
Z Rose na fotce vyzařoval její temperament, byla jako oheň a dalo se tušit, kdo tu jiskru tak dlouho v ní dřímající rozdmýchal, kdo byl jejím protipólem, k ní kompatibilním živlem - větrem. Byl to Emmett.
Emmett povzdechl: „Můj bratranec je oddával, poprosil mě, abych fotil, je to moje vášeň… Byla to svatba století.“

A oheň na fotce se před jejich očima změnil na skomírající plamínek… Ubohá novomanželka Rose - spoutána neviditelnými, ale o to bolestivěji, do živého masa se zařezávajícími konvencemi.

Alice poslala Edwardovi němý dovětek: „Tolik se i přes zlomené srdce snažila mu být dobrou manželkou, netušila ale, že jemu nemůže být nic, co udělá, dobré dost…“


A pak se rozhodli pro něco, co se nemělo stát, co nepsané zákony změn v čase zakazují, řekli Emmettovi všechno, zasvětili jej do celého toho časového šílenství.
Zamlčeli jen několik detailů.
Své upírství.
Místo, z něhož své putování časem započali.
No dobře, vlastně vytvořili úplně nový příběh, ale věřili, že tak je to pro Emmetta lepší, měl právo alespoň na trochu normální budoucnost.
Vyprávěli, vstupovali si do příběhu kdykoliv někdo z nich ztrácel půdu pod nohama, a Emmett, jejich báječný nekomplikovaný Emmett, jen kýval hlavou a na nic se neptal, i když se čas od času zahleděl do jejich tváří se zvláštním výrazem.

Byli dobří lháři, léty vytrénovaní, nejvíc jim ale pomáhalo to, že Emmett si nedělal hlavu s něčím tak šíleným, jako byla již pouhá myšlenka na cestování v čase… Nechtěl uvažovat racionálně, ne, když ti čtyři blázni, kteří se tu z ničeho nic zjevili, byli jeho nadějí na umlčení jeho noční můry. I když byli jen jeho stéblem, musel se ho chytit. Topil se, topil se ve své beznaději, propadal se do nekonečné hlubiny zoufalství.

Možná i proto byl dnes v lese méně ostražitý než dříve. Možná proto udělal školáckou chybu a trestuhodně vyrušil šelmu. A ta instinktivně zvolila jako svou obranu útok.


Když asi po hodině vyprávění konečně umlkli (přičemž z příběhu vyšli jako vzdálená Rosaliina rodina), Emmett se podíval jako by nic na hodiny položené nad krbem, a pak rozverně zamrkal: „Kdy nám to jede?“

O něco vážněji dodal: „Chci, musím jí pomoci… a pak… mě zase odvezete zpátky?“
Tázavě se obrátil na Carlislea, který mlčky přikývl: „Když budeš chtít.“
Edward se na Emmetta zkoumavě zahleděl a vyměnil si s Bellou smutný pohled. V jeho myšlenkách četl nejhlubší cit pro plavovlásku, kterou poznal v Rochesteru v roce 1934, četl ale rovněž, že se neodvažuje myslet na něco víc než nezištnou pomoc dívce, že nemá dost kuráže vidět sebe, prostého dřevorubce po boku křehké blondýnky z lepší rodiny. Emmett nechápal, kde se v něm vzala ta drzá myšlenka na společnou budoucnost, ta potřeba, kterou cítil, když se probral z napadení medvědem. Jak k němu přišlo plné vědomí, uvědomil si troufalost, bláhovost takové představy a pohřbil ji v sobě. Nedokázal však žít s myšlenkou na pohřbení svého anděla… chtěl, aby žila a byla šťastná, i když jemu to zlomí srdce. Opět.


***


Esmé stála přikrčená za řadou nízkých smrčků: „Jaspere, odkud je cítíš přicházet?“
Zatímco Jasperův obličej ještě před chvílí odrážel emoce příchozích, nyní zrcadlil naprostý šok. „Nerozumím tomu, ale jsou… pryč, jako by tu nikdy nebyli,“ rozhodil zmateně ruce.
Nessie křečovitě svírající Jacobovu dlaň, Esmé, Jasper a Alexander usedli na mech a přemýšleli.
Po chvíli se tiše ozval Alex: „Myslím, že to, čeho jsme tu nyní svědky, jsou jakési alternativní budoucnosti.“
Esmé k němu zvedla hlavu: „Chceš říct, že vždycky, když naši v minulosti něco změní…“
„Projeví se to v  naší době, ano,“ dopověděl Alex.

Nessie opřela svou hlavu o Jacobovo rameno: „To by ale potom mohlo znamenat, že ti upíři…“

Jasper na neteř mrkl a usmál se: „Mohli být klidně dva…“

Nessie se rozzářily oči: „Muž a…“
Jake se přidal a poťouchle dokončil: „…blondýna.“

Alex se usmíval náhlé radosti přítomných. Tu však poté vystřídalo překvapení. Emmett a Rose opět upíři?


Toho večera vyrušil Esmé šramot v hale. Zvedla se z pohovky a sešla dolů, zastihla Alexe stojícího před oknem obývacího pokoje a hledícího do noci venku.
„Potřebuješ společníka?“ otázala se měkce.
Alex se k ní otočil a věnoval jí bolestný pohled: „Dnes se to stalo. Dnes je ta noc, kdy mě Emma opustila.“

Esmé k němu přistoupila a zahleděla se muži povzbudivě do očí.

Po chvíli ticha Alex opět promluvil: „Když jsem se stal upírem, byl jsem vděčný,“ sklopil hlavu, „že už nikdy nebudu moci spát, že už nikdy nebudu moci mít ty děsivé noční můry, ve kterých ji pořád a pořád zachraňuji a opakovaně selhávám…“
Esmé stiskla Alexovy dlaně, které sepjal.
„Napůl jsem doufal, že lidské vzpomínky vyblednou a upínal jsem se k tomu zoufale, i když jsem to zároveň cítil jako svatokrádež, zapomenout na ni? A vzpomínky vybledly… Bohužel jen některé…“ pokračoval pak s úšklebkem.

Esmé Alexovi pokynula, aby se posadil na pohovku, s hřejivým pohledem plným empatie se posadila se zkříženýma nohama naproti němu do křesla a její hlas hladil jako nejjemnější hedvábí: „Alexi, co se přesně tenkrát stalo v tom parku?“
Alex na ni upřel pohled, který se na moment vrátil z nepřítomné dálavy, a potřásl hlavou: „Dali jsme tomu zloději peníze, co jsme u sebe měli, ale jemu to nestačilo, chtěl všechno… chtěl, chtěl Emmin prsten. Toho večera jsme se zasnoubili. A ona…“
Esmé vstala, objala ho kolem ramen a tiše k němu promlouvala: „Ona mu ho nedokázala dát. Napadlo tě někdy, že jste tam tenkrát mohli umřít oba? Že možná Emma necítila jiné východisko? Že tak možná dokázala upoutat jeho zlobu jen sama na sebe a tím zachránit tebe? Možná se změna osudu povedla, možná ji zařídila ona… pro tebe.“
Alex upřel na Esmé pohled: „Nechtěl jsem to tak nikdy vidět, bál jsem se, že ji pak budu nenávidět… za to, že nechala tady, že mě nevzala s sebou…“ Svěsil hlavu mezi ramena.

Esmé povzdechla a upřela pohled na hodiny tiše tikající v rohu obývacího pokoje. Proč o bytí a nebytí, štěstí či utrpení rozhodují někdy jen ty vrtošivé vteřiny?

Alexander vstal: „Díky, že jsi mě vyslechla, Esmé, s vámi tady je mi mnohem lehčeji, moje existence dostává smysl,“ odmlčel se a zatímco se otočil k Esmé zády a kráčel do schodů k pokoji hostů, dopověděl: „pomáhá mi to smířit se s tím, že Emmu už nikdy neuvidím.“
„Počkej, co to říkáš,“ zavolala za ním zoufale, nechtěla, aby se trápil, nesnesla nikoho v tomto domě nešťastného.
Alex se na posledním schodě otočil a s vyrovnaným úsměvem k ní shlédl: „Tahle minulost byla už dávno daná, už si nebudu nalhávat, že ji mohu změnit, díky ní vznikl stroj času a teď už vidím i proč… ne proto, abych změnil Emmin osud… ale proto, aby tuhle naději měla Rosalie. Cesty osudu jsou klikaté, kdo ví, ale možná proto mě měl tenkrát zachránit Carlisle. Dobrou noc, Esmé, popřejme našim cestovatelům hodně štěstí v… budoucí minulosti.“
Esmé kývla a její myšlenky opět zaletěly k rodině daleko v třicátých letech minulého století. Přistoupila k oknu a zahleděla se na hvězdy.


***


I Carlisle se díval na noční nebe, i když souhvězdí, která sledoval on, byla o pár desítek let  mladší. Co však těch 77 let znamenalo v dlouhověkosti vesmírných objektů? Co znamenalo v upíří věčnosti?

Ve tmě pokoje se ozvalo zachrápání, usmál se Emmettově lidskosti a jeho překvapení, až zítra otevře oči do rochesterského rána roku 1933.
Po zranění, která mu způsobil medvěd, a po šoku, o který se postarala dílem šelma a dílem cestovatelé v čase, Carlisle Emmettovi raději nenápadně vmíchal do jeho kávy sedativa. Kvůli potřebě rekonvalescence a také kvůli Alicině neskonalé touze na Emmettovo vylepšení před setkáním, prvním setkáním s Rosalií, se rozhodli přicestovat již večer.

A teď čekali na úsvit, Emmettovo procitnutí do dne, kdy se pokusí napravit Rosaliin osud, znovu… a znovu ve stejném místě v pásce příběhu jejího života. Pokusí se navázat tam, kde pásku kdysi přetrhl Royce a kde se ji pokusila slepit Rosalie z roku 2010. Bude to, jako by lidská Rose nikdy žádné trauma nezažila… Vymění si role, nyní to bude Emmett, kdo zachrání Rose před jistou smrtí.

Jenže jejich scénář neměl kompletní obsazení, některé postavy se chtěly vytratit ze scény ještě před závěrečným aplausem, Emmett tvrdošíjně trval na tom, že jakmile Rose pomůže, vrátí se do své doby. Nechtěl se stát hlavní postavou jejich dramatu.
Edward v jeho myšlenkách jasně viděl, že ačkoliv jej v Gatlinburgu roku 1935 nic nedrží, připadal by si v Rochesteru roku 1933 nepatřičně a, jak Edwarda opět udivilo, ne kvůli tomu, že by žil v minulosti (dokonce na moment k Edwardově pobavení zauvažoval, že by zkusil sázet na pár dostihů - na koně, jehož pravděpodobnost na výhru by se tak rovnala jistotě)… bál se tu zůstat kvůli tomu, že si pro Rose nepřipadal dost dobrý. Netroufal si na víc, než na vedlejší postavu v příběhu jejího života.

Doufali, že ona bude mít jiný názor… Nenasazovali si však růžové brýle Mámení? Tohle nebyla jejich Rosalie, tahle byla, řečeno slovy upíří Rose, povrchní a marnivá, nevěděla, co je skutečná láska. Dokáže vidět za pozlátko?

 

Povídky od Carlie

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Cathlin

16)  Cathlin (23.12.2011 15:00)

tak ted budu drzet palce. to jsem zvedava co se pri jejich setkani semele a co nakonec obrati beh dejin! zatim si to neumim moc predstavit! a zacinam mit dojem ze tohle je povidka kterou by chtelo cist minimalne dvakrat, asi jako matrix!

15)  Anna43474 (17.09.2011 11:51)

Pořád v tom mám trochu zmatek, ale pomalu se začínám aklimatizovat
„Kdy nám to jede?“
Je vtipné sledovat, jak se vždycky změní budoucnost Já vím, samotné by mi to asi tak nepřišlo, kdybych byla na jejich místě, ale z tohohle pohledu je to geniální
No, raději letím dál, ať zase něco nezmeškám... i když ono už se to vlastně stalo, když je to minulost, že??? :D
TKSATVO

ambra

14)  ambra (10.01.2011 00:45)

Carlie, jsem asi pako, že řeším ty komenty, ale nechápu, že jich tu nemáš aspoň 50... Polepším se, příště, až něco vydáš, hned se na to vrhám, abych svými nadšenými výkřiky strhla davy. Teď tady budu hulákat tak trochu do zdi . Patřilo by mi za to .
Ten příběh je geniální. Že už jsem to říkala? NO A?!?!?!
Lidský Emmett, jasně, že je to pořád ON! Přeměna jen zesílí původní dary a jeho dar mě položil i v lidské verzi (Kdy nám to jede , sázení na koníčky ).
Ovšem to je skoro konec srandy, páč jinak je to na infarkt. Ale takový ten homeopatický, co si ho člověk vlastně užívá
Ještě chci zdůraznit - Esme a Alex. Skoro divadelní výstup. Krása.
Carlie, Carlie, je to bombáááááááááááááá!!!!!!!!!!!!!

Evelyn

13)  Evelyn (02.01.2011 14:01)

Tohle nebyla jejich Rosalie, tahle byla, řečeno slovy upíří Rose, povrchní a marnivá, nevěděla, co je skutečná láska. Dokáže vidět za pozlátko? To je přesně to. To, jací jsme, se utváří tím, čím procházíme, co jsme zažili. A když se něco podstatného změní...
Perfektní, Carlie

eMuska

12)  eMuska (01.01.2011 20:30)

Moje nervy! Tak toto vyzerá... neviem, cítim sa fajn. Na to, že je tu možnosť stratiť niekoľko členov Cullen clanu... Môžem len dúfať, že to dobre dopadne... v čo dúfam :D Krásne!

Gassie

11)  Gassie (16.12.2010 15:32)

Carlie, romantika Tu potřebuju. Tento týden byl strašný UFFF.
PS: Ten dodatek u mého prvního komentáře byl hlavně, abych nepobouřila některé čtenářky ;)

Carlie

10)  Carlie (16.12.2010 14:54)

Yasmini: díky za koment :D, dle rozkazu jsem dnes, když mám dovolenou, ke compu zasedla a sice kratší, ale tentokrát nikoliv smutkoidní , díl vytvořila, takže dnes by mohl vyjít, pokud to vyjde ;-)
Na chvíli si od té stísněné atmosféry odpočinem, mě dnes bolí v krku, takže jsem si dopřála trochu hřejivé romantiky ;-)

Yasmini

9)  Yasmini (15.12.2010 23:26)

Tak co jak to bude dál. Jak to, že to nepokračuje. Ano jsem střelená ještě od minule :)
Je to krásné, jsi dobrá že to dokážeš udržet pohromadě. Já bych po druhé cestě byla ztracená. Myslím ty časové souslednosti atd.
Jo a kdo byli ti noví upíři. Rose asi ne, když umřela. Ale co když neumřela?
Tak pěkně k počítači a piš, ať víme co bude dál.
S Y.

Carlie

8)  Carlie (15.12.2010 21:59)


Díky za čtení i komentáře, začíná přituhovat , protože zatímco postavám svítá na lepší časy , autorka musí vařit čím dál víc z vody , tady mi Steph moc vodítek nenechala , naštěstí si postavy žijí vlastním životem, no, to znáte samy :-)
Gassie , díky za oba komentáře, ten první mě dokonale pobavil :D a vůbec jsem si ho nevykládala negativně, snad se už nějakou dobu známe , takový způsob humoru je mi vlastní, takže jen do mě :D S nadšením čtu Tvé postřehy a dotazy, protože mi tak dáváš podněty, co by se mohlo objevit dál, jeden Tvůj nápad už byl zapracován v předchozí kapitole, Ty víš, díky :-)
Karolko: díííky Pro mě byli Rose a Emmett vedlejší postavy, spíš jen pro trochu rozptýlení, i díky Tobě je teď umím vidět jako srdcovou záležitost a píšou se mi dobře, šťastná časová shoda s Tvou Princeznou :-) Ale dvojice E+B je pro mě to, co dělá Stmívání Stmíváním a já bych se bez nich neobešla :-)
Zuzko: díky a to máš tedy pravdu, ty cesty času jsou tak spletité... a to ta pěšinka mezi rokem 1933 a 1935 bude za chvíli jako dálnice, protože příště...
Ewiku: díky Taky doufám, že plány klapnou, rozhodně má ta banda nezvedená v úmyslu pomoci Emmettovi zbalit (prý tam patří Z, když je to vlastně změna stavu ) Rose :D
Bye: díííky :-) Víš, že jsem si Tě pasovala na svou osobní inspektorku kvality co do cestování v čase? Vždycky trnu, jestli to tam všechno sedí a věřím, že Ty bys to podchytila , a dodatečně tleskám , že jsi už v minulém díle vytušila, že upíři z alternativní budoucnosti vlastně nebyli vůbec neznámí :-)
Lenko: těší mě, že jsi zavítala do tohohle příběhu a nechala mi tu takový krásný koment, díky :-)

Lenka326

7)  Lenka326 (15.12.2010 16:58)

Trochu se stydím, že svůj první komentík píšu až pod 5. dílek, ale začala jsem to číst teprve včera a zhltla to naráz. Teda zhltla, jednou zhltla a podruhé pozorně přečetla, aby moje pomalé zapalování pochopilo všechno okolo stroje času. Holt, fyzika a věci s tím spojené nejsou a nikdy nebyly můj šálek kávy. :p
Musím říct, že mě námět i tvoje psaní opravdu nadchly. Všechny tvoje postavy jsou tak skvělé, živé, jak bojují za svůj osud nebo zas naopak proti osudu. Rosalie nepatří mezi mé nej postavy (i když už mě trochu zvyklala Karolka a její Jak se budí princezny), ale tahle tvoje se mi moc líbí, hlavně to, jak se nevzdává. Jestli to tak půjde dál holky, možná ji začnu mít ráda :D .
Ale všichni jsou skvělí, hlavně Emmett v tomto 5. díle, je mi ho až líto, jak chce jen nezištně pomoct a ve víc nedoufá, ale i všichni Culleni, jejich neúnavná podpora každého člena rodiny, tak nějak to vnímám intenzivnějc než v původní podobě. Prostě skvěle píšeš a k tomu ten příběh, jsem ráda, že jsem si to přečetla a moc se těším na jejich další osudy.

Gassie

6)  Gassie (15.12.2010 14:15)

Carlie
Tak přečteno. Rozhodně stálo za to počkat. Ten příběh si zaslouží kafe a klid. Protože Ty nám tu předkládáš úplně něco nového. Najednou je jedno, co se stalo v knížce, protože Ty to měníš. A krásně to měníš Přitom se ti úžasně daří zachovávat charaktery jednotlivých postav.
Jsem zvědavá, jak Rose a Emmetta vymyslíš... Jejich osud je dost spletitý... Rose je jiná (to už hezky popsala Karolka). Bude ho chtít? Bála bych se toho, že Rose bude ohrnovat nos.
Emmett je úžasný, ale nedovedu si představit, jak to je pro ně složité. Našli ho, vypadá skoro stejně, oni ho znají 70 let a stejně to je někdo jiný. Cizí člověk. To na mě působí hrozně smetně a depresivně. Přestože on se chová pořád stejně bezstarostně a bezprostředně.
Další, čeho se celkem děsím, je ta drobná poznámka, že mu to povídali a nemoělo se to stát. To bude mít nějakou dohru? Bude Emmett mluvit?
Hrozně se mi líbí, jak do příběhu zapracováváš Alexe. Pomalu a nenásilně. Najednou tam je a nedovedu si představit, že by tam nebyl.
Takové malé slovo závěrem. Věc, která mě dneska dostala nejvíc, je pozorování hvězd. Líbí se mi, jak se v různých částech příběhu vracíš k hvězdné obloze. Je to krásné

Bye

5)  Bye (15.12.2010 13:59)

Carlie!
Nějaká šťastná hvězda mi svítila na cestu, když jsem, přes absolutní časovou vytíženost a celkovou vyčerpanost, začala číst tuhle povídku. Teď jsem za tu odvahu, hraničící se sebevražedným konáním odměňována.
Ty DÁVÁŠ! Házíš na mě plný hrsti svýho talentu. Nejde jen o to, že máš originální velmi neotřelý styl, s vybroušeným humorem. Máš cit pro zatažení čtenáře do příběhu opravdu minimálním množstvím slov s maximální účinností. Když si usmyslíš, že mě rozbiješ, uděláš to jednou větou. Někdy i jen náznakem...
O promyšlenosti a originalitě příběhu už jsem plkala, jen připomínám - jsi génius!
Je mi líto Emmetta, jeho smíření, že bude jen prostředkem k tomu, aby jeho Rose mohla žít... protože on jí není hoden - tak nějak by to asi opravdu bylo, kdyby se z nich nestali upíři. Jinak se mi hrozně líbí, jak jsi vystihla jeho "lidskou" povahu! Je stejný (bezstarostný gambler :D ) a přece jsou tam logické odlišnosti.
A taky mě dojímáš Alexovým příběhem, v jeho případě je to čistá beznaděj. Dumám... nešlo by mu přece jen nějak pomoct?

Hele, bavila jsem se když rodina vysvětlovala Emmettovi co a jak, ale tohle mě zbouralo: "...(přičemž z příběhu vyšli jako vzdálená Rosaliina rodina)"
A pak: Alternativní budoucnost!!! Oni přicházeli, chtěli je najít a pak najednou zmizeli!

Chjo, plkám, chtěla jsem vlastně jenom říct, že je to úžasný příběh podaný velmi poutavým neobvyklým stylem. Howgh.

Ewik

4)  Ewik (15.12.2010 10:22)

Moc krásný díl.
Snad se jim povede vše, jak mají naplánováno.
Strašně se těším na pokračování.

3)  zuzka (15.12.2010 10:12)

komplikace a komplikace

Karolka

2)  Karolka (15.12.2010 09:25)

Tak jo, dnes jsem brečela jen třikrát, lepším se. B)
Tohle je jeden z těch příběhů, které bych potřebovala číst v kuse, protože jsem strašně natěšená na pokračování. Zároveň jsem si ale uvědomila, že je hezké pak jen tak sedět a přemýšlet o tom, co jsem četla, protože je rozhodně o čem.
Rose a Emmett - ten obzvlášť - mě neskutečně dojímají. Jsem ti moc vděčná, že jsi je uchopila jako TW postavy a ne ff postavy. Ohledně toho filozofického zamyšlení - jaká by byla Rose, kdyby ji nepotkalo tolik utrpení a nebyla si stoprocentně jistá, že Emmett je její jedinou jízdenkou z pekla? Bojím se, že vím...
A znovu jsem byla uchvácená tvou dvojicí Bella a Edward. Oni dva spolu ve tvé povídce, to je prostě magická kombinace, která mě nikdy nenechá chladnou.
Strašně moc děkuju a těším se (a doufám), že další díl bude brzy.

Gassie

1)  Gassie (15.12.2010 07:08)

Carlie, jako vtip dobré. (Jak jsem už psala Tvůj smysl pro humor je úžasný ) Za 4 minuty musím odcházet do práce. Už vím, na co budu celý den myslet Moc se těším. Další komentář cca za 6 hodin.
PS: Neber to jako výtku, stížnost ani nic jiného negativního ale jen jako žalozpěv Tvé věrné čtenářky

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek