Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/hodiny%20v%20oku.jpg

Rozhodla se Rosalie? A bude tomu její rodina jen přihlížet?

 

Mlčky tančili.

Ve své ložnici.

Ve svém světě.

Ve své soukromé bublině, ve které bylo jen teď, přes jejíž celnici se nepropašovalo žádné osamělé pak. Byli jen oni dva a současný okamžik. Tak prchavý jako jejich víra ve společné potom


Byla to Rosalie, která se zpočátku váhavě, jako vězeň na své poslední jídlo před popravou, se smutkem v očích, ale s čím dál sílící hladovou naléhavostí, vrhla na ústa muže svého života,… své upíří existence. Řeč těla obou nadlidsky krásných bytostí křičela do světa smutek, definitivnost a osudovost volby, která byla učiněna, aniž by kdokoliv pronesl jediné slovo.


„Zítra večer,“ šeptla Alice sedící obklopená celou rodinou na schodech před domem.

Nikdo nepromluvil.

Ortel byl vyřčen. Rosalie to zkusí, půjde za svým osudem.


„Můžeš vidět, co se tam stane?“ zašeptal zastřeným hlasem Carlisle a stiskl Alicinu dlaň.
Alice zavrtěla nešťastně hlavou a sarkasticky se zasmála: „Promiň, moje verze prohlížeče budoucnosti nefunguje na tu, co se už… stala?“
Alex bezděčně zareagoval: „Technicky vzato se ještě nestala, ale…“
Alice ho setřela pohledem.


Povstal a rozpačitě přešlápl: „Já… omlouvám se, nevěděl jsem, co způsobím.“
Esmé jej pohladila smířlivě po paži: „Není to tvoje vina. Vlastně,“ obrátila se s mateřsky jemným úsměvem na ostatní, „měli bychom být rádi za Rosalii, měli bychom jí přát její právo na lepší život.“
Jen Edward věděl, jak bolestné bylo pro Esmé toto prohlášení.
Bylo údělem každé matky chtít pro své dítě to nejlepší, i když to znamenalo zlomit si srdce loučením. Musela ji pustit. Musela ji nechat jít za svou duhou.
A jen Edward viděl v Esméině mysli proběhnout zrádnou myšlenku A kde je Emmettovo
šťastně až do smrti"?


Edward střelil po Jacobovi varovným pohledem, ale Jacob už svou myšlenku vyslovil nahlas: „Jak zjistíme, že se jí to povedlo?“ a vzápětí si odpověděl sám: „Aha…“ a upřel zrak na Emmetta, který bez jediného pohledu prošel kolem nich a rozběhl se k lesu.
Běžel vstříc svým instinktům, pryč od mučivých citů a vědomí do světa pudů a svobody.

Zmizel.

Pohltil ho jen stín stromů.

Prozatím…


„To tu budeme jen tak sedět a pateticky čekat na konec?“ vyskočila Renesmé na nohy a založila si ruce v bok, v obličeji se jí zračila otcova touha zachránit celý svět a matčina tvrdohlavost. Bella s Edwardem si vyměnili úsměv.
Jacob přispěchal své dívce na pomoc: „Souhlas, nechci hrát nějakej pitomej štěk v pohádce bratří Grimmů!“
Na moment se všichni zarazili. Něco tu chybělo, nikdo neodpálil smeč, na kterou Jacob nahrál, nikdo neudělal vtip na téma jeho vlčí podstaty. V živém organismu, jakým byla tato netypická rodina, měl každý své nezastupitelné místo a jedno dvojsedadlo zůstane navždy neobsazeno.


Alice objala neteř kolem ramen: „Jasně! Kdo do toho jde s námi?“ Pronikavě si všechny měřila: „Jdete?“ Přimhouřila oči a pousmála se: „Ano nebo ano?“
Jasper se zasmál, před očima mu vznikala armáda, ta bojovnost, která z nich sálala, strhla i jeho: „Chce to plán!“
Oči všech se upřely na Alexandra. Pochopil, chtěli vidět stroj času.


 

 

 

„Dobře, shrňme si fakta,“ začal rozvážně Carlisle, když se všichni přesunuli do Alexandrova domu ve Forks, v jehož garáži se skrýval časostroj.
„Kolik lidí v něm může cestovat najednou?“ zeptal se Edward přemýšlivě. Bella, kterou držel kolem pasu, se mu zkoumavě zahleděla do tváře, vypadalo to, že její manžel něco zvažuje, zaplavila ji vlna naděje.
Alexander se zamyslel: „No, původně byl projektován jen pro jednu osobu,“ ukázal nepřítomně na křeslo uprostřed, „pro mě… ale přenese v čase všechny a všechno, co bude v té chvíli uvnitř.“
Edward přikývl a usmál se.


Alexander ve snaze odčinit, k čemu jeho návštěva vedla, začal s pohledem upřeným na číselník stroje: „Takže, kdy jste Rosalii potkali… ehm, přeměnili?“
Carlisle tiše odpověděl: „1933“ a zastřeným hlasem doplnil přesný den i hodinu. Upíří paměť byla někdy trestem, nyní však pomohla, věděl přesně, kdy a kde k tomu došlo. A pokud se vše povede, už se nikdy nestane.
Alex kývl a nastavil údaje uvedené Carlislem, pak se zarazil a jako cíl cesty dal hodinu předcházející Rosaliině tragédii.


„Co se s tetou Rose stane, když změní minulost?“ zeptala se tiše Renesmé.
Alexander se na ni nechápavě zadíval: „No, nezemře, nebude z ní upírka…“
Nessie zavrtěla hlavou: „Ne, nemyslím tu Rose, myslím, co se stane s naší Rose.“
Alex pokýval hlavou: „Aha. No, popravdě,“ odkašlal si, „to nevím jistě, nikdy jsem neměnil sebe sama, mám jen několik teorií…“
Bella unisono s Alice zděšeně povzdechla.
Alex se jim pohledem omluvil a pokračoval: „Myslím ale, že nejpravděpodobnější teorie je, že Rosalie z roku 1933 bude žít dál svůj život, a Rose z budoucnosti zmizí, jako upírka už nemůže existovat, proto se ocitne zpět v roce 2010, ale pro nás v jiném roce 2010, ve světě paralelní časové reality odlišné od té, kterou známe my… Anebo se změní na lidskou Rose z roku 2010 a zůstane viset v roce 1933, to by pak byl trochu problém a…“
Esmé jej zarazila: „Promiň, Alexi, ale začínám se v tom trochu ztrácet.“
Jacob vpadl do konverzace: „Já to chápu, viděl jsem to ve filmu Návrat do budoucnosti!“
Edward nevěřícně vykulil oči a Carlisle se pousmál.


Jacob vzal důležitě křídu, smazal z Alexovy tabule sáhodlouhé rovnice, pak se zastavil a omluvně se otočil na jejího majitele: „Jé, promiň, nebylo to něco důležitýho?“
Alex s cukajícími koutky úst mávl rukou: „Jen schéma k sestrojení stroje času, co už…“, a pak na Jacobovo zděšení dodal: „Jsem upír, vzpomínáš? V mé paměti je to v bezpečí.“
Jacob si oddechl a konečně se otočil zpět k tabuli. Neuměle načrtl přímku, na jejíž počátek zaznačil bod a připsal k němu letopočet 1933. Na konec vznikající úsečky připojil bod s označením 2010.
„Rosalie vycestuje odtud,“ mazal vlastním prstem nakreslenou spojnici mezi rokem 2010 a rokem 1933, „kde zasáhne do své minulosti,“ odmlčel se, nikdo nevěděl, co Rosalie zamýšlí udělat, „a změní ji“.
Vzal opět do ruky křídu a od bodu s označením 1933 vedl směrem dolů kolmici, aby posléze pod původní úsečkou dokreslil souběžnici, na jejíž konec rovněž umístil bod s číslovkou 2010: „A vytvoří si tak novou, lepší,“ dodal šeptem „budoucnost.“ Zamyslel se a otočil se na vědce: „Je to tak správně?“
Alex se pousmál a kývl: „Ano, a vaše“ zaváhal, nedovolil si říct naše, i když mu tato rodina začala přirůstat k srdci, „ehm Rose z budoucnosti se pak z roku 1933 přesune do bodu s rokem 2010, ale na té druhé úsečce…ocitne se v roce 2010, kde ale už bude opět smrtelná. Anebo se stane tou smrtelnou Rose z roku 2010, ale zůstane v roce 1933…“


„A co Rosaliiny vzpomínky?“ skočila mu do řeči Alice.
Alexander pokrčil rameny: „Myslím, že bude mít všechny své lidské vzpomínky, vtělí se do Rose, která nic netušící žila dál od roku 1933 dodnes, vlastně… asi si ani neuvědomí, že se něco změnilo, pro ni to bude, jako by nikdy nežila jiný, než lidský život, tedy tak si to představuji já, výzkumy na tohle téma jaksi, ehm, nejsou…“


„Takže si vás nebudu pamatovat?“ ozvalo se tiše od dveří.
Otočili se a spatřili Rosalii, která přišla za ruku s Emmettem.
Rose promluvila tichým, ale pevným hlasem: „Slyšeli jsme všechno, neodjedu, dokud nebudu vědět, že tím něco nepokazím pro vás.“


Uzavřeli opět kruh kolem stroje času a zamyšleně na něj hleděli.

Co jim asi přinese?


Jasper zauvažoval: „Pokud tomu dobře rozumím, tak s Rose musí někdo ve stroji času letět, protože jinak zůstane v roce 1933 stroj času, nebo v nejhorším případě dokonce ona sama a nebude nic chápat?“
Alex přikývl: „Ano.“
„Rose vlastně jet nemusí, její minulost může změnit kdokoliv z nás,“ nadhodila Bella.
Alex kývl.
Sypaly se další a další domněnky.
„Co když ani jedna z těch dvou teorií není ta správná?“ dovolila si vyslovit kacířskou myšlenku Alice.
Alex rezignovaně pokrčil rameny: „Pak budeme muset improvizovat přímo na místě…“
„Třeba si budu všechno pamatovat, třeba mi moje upíří vzpomínky nezmizí,“ ozvala se s nadějí v hlase Rosalie a upřela zoufalý pohled na Emmetta.
Alex přikývl: „I to je možné, pak ale nebudeš vědět, nebudeš mít vzpomínky na dobu tvého lidského života od roku 1933 do současnosti…“
Shromážděním projela opět vlna smutku.
Tolik otázek a tak málo odpovědí
.


K překvapení všech se ozvala rázně Esmé: „Já myslím, že je to tedy jasné, jedeme zachránit Rose, pak Emmetta…“
„Do roku 1935,“ odtušil Edward.
Esmé kývla a dopověděla svou litanii: „A pak je musíme nějak dát dohromady a hotovo!“
Jako lvice chránící svou smečku byla připravena čelit jakémukoliv osudu a jeho bouři ustát stejně neochvějně jako staleté stromy v okolí Forks.


„Musíme projít všechno, do čeho jsem zasáhla,“ prohrábla si Rosalie nervózně vlasy a střelila kajícným pohledem po Belle a Edwardovi: „I když mnohé moje činy je dobré smazat…“ Vzpomněla si, jak po Alicině nejasné vizi volala Edwardovi, že Bella skočila z útesu s úmyslem skoncovat se životem.
„No a nebude to problém, když do Volterry jela přece Bella, aby zachránila Edwarda, a díky tomu se dali zase dohromady,“ zamýšlel se Jacob, ale Edward ho utl: „Ne, vrátil bych se stejně, nech si zajít chuť,“ poškádlil ho a dodal: „jen s o trochu méně dramatickým antré“.
Provinile vzdychl: „Ačkoliv, co já vím, jestli by mě Bella vzala zpět.“
Bella mu vlepila hraný pohlavek: „Co asi tak myslíš?“ a poťouchle dodala: „Maximálně bys dostal jednu pánví! Litinovou! Ne, titanovou, nebo ne, počkej…“
Edward broukl: „Jo, myslím, že jsem to už pochopil.“ Umlčel ženu polibkem.


Rose se pousmála: „Dobře… tedy, myslím, že nedokážeme předvídat všechno, co by se mohlo mým zásahem stát, nemohla by Alice...“
„Pojedu s tebou ráda,“ skočila jí do řeči jmenovaná.
Rosalie se na ni vděčně podívala: „Když tam budeš se mnou, budeš moci hned vidět, co ta změna provedla s budoucností.“
Alice jen kývla.
Blondýnka se odmlčela, a pak s očima plnýma bolesti, ale současně odhodlání obrátila tvář ke svému adoptivnímu otci: „Carlisle, prosím, slib mi něco…“ Sklopila zrak.
Carlisle přistoupil k blondýnce a objal ji kolem ramen: „Cokoliv.“
Zhluboka se nadechla: „Kdyby to nebylo dobré řešení, kdyby se tou změnou, mou záchranou, něco pokazilo pro vás, já,… nesnesla bych to… přeměň mě pak prosím znovu, ať je všechno zase, jako dřív…“
Carlisle otevřel ústa k odpovědi. Jak by to mohl udělat? Přeměnit ji, aniž by byla na hranici života a smrti? Aniž by umírala? Vzít jí život? Ale Rosalie ho zarazila: „Prosím, slib mi to.“
Zatřásl nešťastně hlavou, ale pak vážně přikývl.
„Díky,“ šeptla vděčně Rosalie.
„A Emmett,“ zlomil se jí hlas.
Jmenovaný přitiskl ženu pevněji ke svému boku: „O mě si starosti nedělej, lásko, já to zvládnu.“
Rose se mu vysmekla: „Ale já to nezvládnu!“
Edward k dívce přistoupil a stiskl jí paži: „Zařídíme to, všechno bude v pořádku.“
Poděkovala mu pohledem.


„Jak to máš v plánu provést, holčičko?“ vyslovila Esmé otázku, která pálila všechny.
Rosalie pokrčila rameny a pevným hlasem pronesla: „Zabiju ho! Zabiju Royce! Dřív, než mě,… než to stihne udělat! Už jsem ho zabila jednou, oč větší hřích můžu ještě spáchat?“
Emmett ženu podepřel, roztřásla se dávno prožitou potupou, bezmocí a zlostí.
Otočila se k němu a položila si tvář na jeho hruď, vzlykala.


Po pár minutách ticha promluvil znovu Carlisle: „Dobrá tedy, takže to máme? Pojede Rosalie, Alice, Alex, já… “

Vyčkávavě se zahleděl na členy své rodiny.

Je seznam kompletní nebo bude třeba ještě nějakého daru, talentu k úspěchu mise?

 

Povídky od Carlie

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Cathlin

16)  Cathlin (22.12.2011 21:21)

Wow! No tedy! A to je to, o čem to je! Je to prostě komplikované, mávnutí motýlích křídel a Země už není Země...! To jsem opravdu strašně zvědavá! To snad nemůže být v jejich moci to všechno uřídit! Ale ten nápad - s tím dát Rose a Emmetta dohromady jako lidi - ty jo!!! Paráda!

Carlie

15)  Carlie (14.09.2011 18:35)

Ann, statečnice, díky, že ses na to vrhla (a i na film, uvidíš, co na něj budeš říkat ).
A ano, trefila jsi to, to je rozhodně plán... dát Rose s Emmem opět dohromady, jinak by do toho Rose nešla
Ale jestli to je tak snadný, no :(

Anna43474

14)  Anna43474 (14.09.2011 17:25)

A kde je Emmettovo „šťastně až do smrti"? :'-(
Nikdo neodsekl Jacobovi - co nám to děláš, autorko??? :'-(
...smazal z Alexovy tabule sáhodlouhé rovnice, pak se zastavil a omluvně se otočil na jejího majitele: „Jé, promiň, nebylo to něco důležitýho?“ Pět minut po dvanácté, řekla bych
Esme je skvělá!!! Poprvé si tak nějak ÚPLNĚ uvědomuju, jak moc pro ni její rodina znamená Vždycky (v tomto případě) přijde s nějakým nápadem, řešením... je úžasná
Litinovou! Ne, titanovou, nebo ne, počkej…
Viva la Alice!!!
A co takhle seznámit lidskou Rose s člověkem Emmettem??? To by bylo taky řešení, ne???
Být na jejich místě, bála bych se... Asi bych do toho nešla, kdyby tu bylo to vědomí, že další šanci na opravu, další možnost zkusit to znovu už nedostanu
Braburní, Carlie :'-(
(Zrovna jdu koukat na Stroj času, abych byla v obraze )
TKSATVO

ambra

13)  ambra (09.01.2011 23:36)

Carlie, tak se přiznám, že mi naskočilo ještě asi dalších sto otázek (v porovnání s Cullenovými). Ale chápu, že jsi to tam nemohla nahrnout všechno. Respektive - pro ně by moje otázky možná byly úplně jasné věci .
Carlie, to důležité - rozvinula jsi fantastický námět do úžasně čtivého příběhu. Jsem totálně v rouši! A samozřejmě bulím, ale toho si nevšímej. Loučení Rosalie a Emmetta, který zmizí...:'-( :'-( :'-(

Evelyn

12)  Evelyn (02.01.2011 13:40)

Carlie, mám normálně husí kůži a mrazí mě v zádech... Představa, že někdo tak strašně moc touží po normální životě, že je schopen a ocheten všechno, co zná a má rád, pro to riskovat... To je hodně silné.

Carlie

11)  Carlie (12.12.2010 10:43)

Karoli, účelem nebylo vytvářet deprese... jeeej... jen, je to nutné, aby ten happy end pak byl uvěřitelnější
Díky ze nádherný výtah a slova, která mi způsobují rozpínání mého ega... ;-)

Karolka

10)  Karolka (11.12.2010 20:10)

Byla to Rosalie, která se zpočátku váhavě, jako vězeň na své poslední jídlo před popravou, se smutkem v očích, ale s čím dál sílící hladovou naléhavostí, vrhla na ústa muže svého života,… své upíří existence.

Na moment se všichni zarazili. Něco tu chybělo, nikdo neodpálil smeč, na kterou Jacob nahrál, nikdo neudělal vtip na téma jeho vlčí podstaty. V živém organismu, jakým byla tato netypická rodina, měl každý své nezastupitelné místo a jedno dvojsedadlo zůstane navždy neobsazeno.

Jako lvice chránící svou smečku byla připravena čelit jakémukoliv osudu a jeho bouři ustát stejně neochvějně jako staleté stromy v okolí Forks.

„A Emmett,“ zlomil se jí hlas.
Jmenovaný přitiskl ženu pevněji ke svému boku: „O mě si starosti nedělej, lásko, já to zvládnu.“
Rose se mu vysmekla: „Ale já to nezvládnu!“

Tak to byl výčet míst, u kterých jsem se rozbrečela a musela přestat číst. Jestli to dobře počítám, tak jsou čtyři. Víc mě umí rozdrtit už jen ambra, u které často brečím kontinuálně od prvního písmena do poslední tečky.
Carlie, uvědomuješ si vůbec, jak geniálně píšeš? Jak je to všechno vyvážené, uvěřitelné, prostě dokonalé?

Nesmím zapomenout na tohle:
Založila si ruce v bok, v obličeji se jí zračila otcova touha zachránit celý svět a matčina tvrdohlavost. (Tuhle větu jsem si četla třikrát).

A tohle mi zachránilo život:
„Jé, promiň, nebylo to něco důležitýho?“

Zůstala jsem bez dechu a naprosto přemožená. Jen lituju, že jsem tenhle skvost nečetla ještě před napsáním Princezny. Nedrtilo by mě to tolik a dovedla bych se přes ty kýble emocí, co se na mě z toho valí, líp soustředit na tvůj neskutečně příjemný jazyk.
Děkuju!

Carlie

9)  Carlie (03.12.2010 19:36)

Hanetko: díky , no právě, začínají mi drkotat zuby z toho, co všechno můžou třeba omylem změnit...

Hanetka

8)  Hanetka (03.12.2010 19:25)

No panečku, Carlie, já mám o ně o všechny regulérní strach. Když si vzpomenu, jak těmi zásahy v minulosti v Návratu do budoucnosti málem všechno podělali... Jsem napnutá a bojím se a těším se... co vymyslíš dál?

Carlie

7)  Carlie (03.12.2010 19:15)

Děkuji moc za čtení i komentáře :-) V hlavě mi poslední dobou šrotuje příběh kdykoliv trochu vypnu, běžně tedy teď při cestě do práce současně cestuju časem, omg ;-)
Gassie: smutním v příběhu dlouho, jinak to nešlo (Rose a Emmett), ale s každou další kapitolou se pokusím přimíchávat více odlehčení, protože depku já nerada :-)
Ewik a Yasmini: supeeer, další znalkyně, hlídejte mě holky, cesty časem jsou tak spletité, že tu jak se někdo zamoce, už se nevymoce
Bye: uf, zatím mi nic neuniklo? no přituhne, přituhne , v příští kapitole už nezůstane jen u řečí, už přijde i na samotnou cestu zpátky do minulosti...
Milico: mám to v plánu, uvidíme, co na to strejda Osud ;-)
Zuzko: díky

6)  zuzka (02.12.2010 09:39)

milica

5)  milica (02.12.2010 09:12)

Krásná kapitolka, opravdu jsem zvědavá jaké bude pokračování a jestli se povede vše tak jak má

Bye

4)  Bye (01.12.2010 23:20)

Á, je vidět, žes to důkladně prostudovala. Všechno sedí
Hele, Ty máš neuvěřitelnej smysl pro humor. Prolíná se Ti do všeho. Já vrním blahem pokaždý, když na mě z textu nějakej ten Tvůj fórek vyskočí!
Zároveň jsem ale uchvácená tím, jak moc promakaný to máš. Alice!!! Jasně, vždyť ona vidí budoucnost, takže musí do minulosti!!!
Tak jsem zvědavá, koho tam vlastně pošleš.
A abych nezapomněla, to bolavý, to tam taky dáváš. Mám strach, bojím se o Emmetta. Moc!

Ewik

3)  Ewik (01.12.2010 22:25)

Jěštěže jsem musela s manželem koukat na Návrat do budoucnosti - k něčemu to bylo. Moc hezky napsané. Těším se na pokračování.

Yasmini

2)  Yasmini (01.12.2010 21:52)

Motám se do toho, ale jsem ráda:) Je to poutavé, přímé, prostě celkově dobré. :)
Časové osy si pamatuji z filmu super!!
Y.

Gassie

1)  Gassie (01.12.2010 20:13)

Carlie, je to dokonalé. Miluju Tvůj způsob psaní. Líbí se mi, že dokážeš i tak vážné téma krásně odlehčit. (Tady třeba Edward a Bella a jejich rozhovor o pánvi :) )
Jsem hrozně nedočkavá. Těším se na další kapitolu.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek