Sekce

Galerie

/gallery/lotr.jpg

Moje plány, o čem bude tenhle díl, vzaly za své někdy po pátém řádku... Nějak si Edward i Bella dělají, co chtějí :-)

Edwardova rodina fakt, že se stanu jednou z nich, přijala bez jakýchkoliv problémů. Emmett poznamenal, že jsem chytrá holka. Je přeci lepší být nesmrtelná, než mrtvá. Až potom, co jsem se po Emmettově pochvale mé inteligence skoro udusila čajem, mě Edward poněkud rozpačitě obeznámil s tím nejdůležitějším a neporušitelným pravidlem jeho světa. Člověk nesmí vědět o existenci nadpřirozena. Pokud se s ním náhodou setká a odhalí ho, musí se buď stát jeho součástí, nebo zemřít. Bylo to vlastně logické. Přesto jsem chvíli měla vztek, že mi tuhle maličkost neřekl dřív. Pak jsem si ale uvědomila, že mi dal vlastně možnost úplně svobodného a ničím neovlivněného výběru. Jen jsem raději vůbec neuvažovala o tom, jak by Edward řešil naší situaci, kdybych se upírem stát nechtěla.

Pokud jsem byla nervózní ze seznámení s Cullenovými, kvůli svým rodičům jsem propadala stavům absolutní paniky. Byla jsem si jistá, že Edward na ně zapůsobí víc než dobře. Když chtěl, uměl být šarmantní a jednoduše neodolatelný. Nebála jsem se toho, že by mi ho neschvalovali nebo se jim nelíbil. Bála jsem se, protože pro Edwarda to měl být kontakt s mými rodiči první a pro mě ten poslední. Chtěla jsem se s nimi rozloučit a vůbec nevěděla, jak to udělat, aby nepoznali, že se loučím.

Neřekla jsem Edwardovi žádné konkrétní datum, ani přibližnou dobu, kdy vstoupím do jeho světa jako jeho plnohodnotný člen. Původně jsem chtěla ještě nějaký čas počkat a nechat tenhle velký krok až na za pár let. Bylo nám spolu dobře, i když jsem byla člověkem. Edward nepropadal touze skočit mi po krku a vysát i tu poslední kapičku krve. Nikdy na mě nemyslel jako na potravu a nečinilo mu ani ty nejmenší potíže být mi blízko, velmi blízko, a nepociťovat chuť na mou krev. V tomhle ohledu mohl náš vztah tak, jak byl, pokračovat klidně několik dalších let dokud bych nezačala stárnout tak, aby byl věkový rozdíl mezi námi na pohled patrný. V dnešní době nebylo nic neobvyklého, že žena je o kousek starší než muž. A Edward na mě s přeměnou netlačil. Jen by prý vedle sebe nechtěl bělovlasou stařenku.

Edward s mým lidstvím problém neměl, já ano. Nikdy jsem si neuvědomovala, jak je člověk vlastně křehký. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, jak málo stačí, aby lidský život nenávratně vyhasl. Nikdy mě tak neděsilo, co všechno se může stát během úplně obyčejného dne. Nikdy, dokud jsem nebyla tak blízko…

Edward zařizoval jakési překvapení a já se rozhodla využít volného odpoledne k vystěhování posledních několika málo věcí ze svého bytu. Koncem měsíce mi končila nájemní smlouva a neměla jsem jediný důvod ji prodlužovat. S nostalgií jsem procházela poloprázdné pokoje, dotýkala se stěn i nábytku a loučila se s místem, kde jsem strávila čtyři roky života. Naproti bytu bylo malé bistro, kam jsem někdy chodívala na rychlou večeři. Připadalo mi hezké dát si tam naposledy čaj a hamburger.

Šla jsem přes ten přechod snad tisíckrát. Viděla jsem na něj z okna svého bytu. Stávala jsem před ním v autě, když svítila červená. Nevnímala jsem ho jako nic výjimečného, nic z čeho bych měla mít strach.
Poctivě jsem se rozhlédla, i když na mě svítil zelený panáček. Modré auto blížící se zprava pomalu dobržďovalo a já vstoupila do silnice. Už když jsem zaslechla troubení, věděla jsem, že je něco špatně. Prudce jsem se otočila za tím zvukem a strnula hrůzou. Řidič sportovního auta jedoucí za tím modrým telefonoval a očividně nedával pozor na provoz kolem sebe. Jako ve zpomaleném filmu jsem viděla, jak po zatroubení vybočil ze svého pruhu a naprosto ignorujíc červenou na semaforu a mě na přechodu přišlápl plyn a blížil se ke mně.
Chtěla jsem utíkat pryč, ale nemohla jsem se pohnout z místa.
Chtěla jsem alespoň zavřít oči a nedívat se, ale nedokázala jsem se přimět ochromeně nezírat na přibližující se kapotu.
Řidič mě zpozoroval na poslední chvíli.
Neměl šanci zabrzdit.
Stočil volant stranou a minul mě tak těsně, že jsem cítila závan ledového vzduchu na nohou.
Zakolísala jsem a téměř spadla.
S dalším vzteklým zatroubením a výkřikem Krávo blbá jel bez ohlédnutí dál. Jako ve snu jsem se donutila přimět ztěžklé nohy k pohybu a vratkým krokem došla až do bistra, kde jsem se zhroutila na židli a rozklepala se. Slzy mě pálily v očích a srdce splašeně bilo. Ruce se mi třásly tak, že jsem je nemohla ani zvednout a zastrčit si pramen vlasů za ucho. Stačila vteřina, pár centimetrů, o trochu větší rychlost a ležela bych teď mrtvá venku na silnici.

Podobné nehody se stávají denně. Každý den, každou hodiny, každou minutu a nejspíš i každou vteřinu lidé umírají při dopravních nehodách, ale i třeba při nehodách v domácnosti. Mohla jsem kdykoliv zemřít a už nedostat příležitost stanout po Edwardově boku. Nejednou říkal, že mě miluje a svět beze mě by byl prázdný. Nechtěl by beze mě být. Nemohl by si jít dál svou věčností, kdybych já nešla vedle něj. Nemohla jsem dopustit, aby taková situace nastala.

Ještě něž ke mně přišla servírka zeptat se na mou objednávku, věděla jsem, že nebudu čekat roky, ani měsíce. Bojovala jsem s chutí okamžitě se rozeběhnout za Edwardem a požádat ho, aby mě proměnil hned. Možná to bylo šokem, možná jsem jen konečně odložila stranou strach, ale najednou jsem před sebou jasně viděla naší budoucnost. Nemusela jsem se vzdávat svých pracovních snů, životních cílů a idejí. Jako upír bych sice asi nemohla pracovat přímo ve výzkumu, ale třeba ve výrobě, distribuci a propagaci ano. Edward kdysi mluvil o založení nadace, která by zajišťovala léky a základní lékařskou péči v rozvojových zemích. Bavilo by mě takový projekt spravovat a podílet se na něčem takovém. Nebylo by to sice přesně to, proč jsem šla studovat farmacii, ale jako kompromis to bylo více než přijatelné. Ten nápad se mi líbil. Moc se mi líbil.

Z bistra jsem odcházela po necelé hodině pevně rozhodnutá, že nemá smysl můj lidský život prodlužovat. Neměla jsem konkrétní plán, jak se vypořádám se steskem po rodičích, co jim řeknu, abych jim ublížila co nejméně, a jak jim vysvětlím, že se už nebudeme moct vídat. V tomhle jsem spoléhala na Edwarda.

Doma jsem se vykoupala a krásně oblékla. Měla jsem pocit, že tohle moje oznámení si zaslouží výjimečnou chvíli. V obývacím pokoji jsem rozestavila svíčky a tiše pustila hudbu, kterou jsme měli oba rádi. Nepřipravovala jsem si žádný proslov, věděla jsem, že ta správná slova přijdou, až tu bude Edward.
V krbu plápolal oheň, svíčky tlumeně osvětlovaly celý pokoj. Se skleničkou vína jsem seděla na pohovce a těšila se na Edwarda. Nemohla jsem se dočkat, až uvidím, jak se zatváří, jak se mu rozsvítí oči a zahrne mě polibky. Nepochybovala jsem, že mu udělám radost.

,,Ahoj lásko,“ zavolal ode dveří a já se vnitřně celá tetelila. Nedokázala jsem se neusmívat.
Edward vstoupil do pokoje a překvapeně zamrkal. Přelétl pohledem celou místnost i mě a pak se zamračil.
,,Ty to víš,“ zašeptal a zněl tak zvláště zklamaně. Netušila jsem, o čem mluví, a muselo se mi to odrazit ve tváři.
,,Nebo nevíš?“ tázavě zvedl obočí a založil si ruce na prsou.
,,Nějak nevím, co mám vědět.“
,,Bello, prosím, je to pro mě důležité. Víš to, nebo nevíš?“
,,A víš ty, co vím já?“ usmála jsem se na něj naprosto ztracená v té krátké konverzaci. ,,Chci ti něco říct.“
Uvolnil se a rty se mu roztáhly do úsměvu.
,,Takže to nevíš?“ ujišťoval se, zatímco šel ke mně.
,,Pokud ty nevíš, co vím já, tak to, co myslíš ty, nevím. Vzhledem k tomu, co vím já, ty to vědět nemůžeš, protože pak by ses nedivil, že já to vím.“ Byla jsem na sebe neskonale pyšná, že tohle sdělení nepostrádalo logiku.
Edward se na mě chvilku nechápavě díval, ale pak s úsměvem zavrtěl hlavou a posadil se ke mně.
,,Dobře, beru to tak, že to nevíš. Když je to ale tak, tak nechápu, proč ty svíčky, víno, hudba a tyhle krásné šaty.“ Políbil mě na rty a škádlivě otřel špičku svého nosu o špičku mého nosu. Příjemně to šimralo a já se jako vždy, když tohle udělal, rozesmála.
,,Chtěla jsem navodit tu správnou atmosféru,“ zašeptala jsem a opřela si čelo o to jeho. Chladil mě a já si tuhle blízkost užívala. Zavřel oči a já ho napodobila.
Mlčel a dával mi tak prostor k mému oznámení. Cítila jsem lehké napětí jeho těla a třas toho svého.
,,Edwarde, myslím, že není důvod odkládat chvíli, kdy se stanu stejnou jako ty,“ začala jsem a záměrně použila jeho vlastní slova. ,,Není proč na něco čekat. Chci  být jako ty. Chci být s tebou. Už napořád.“

Pár vteřin nereagoval. Jako by mě ani neslyšel. Pomalu jsem otevřela oči a setkala se s jeho pohledem. Temná čerň žhnula a sálala.
,,Opravdu? Jsi si tím jistá? Nemusíme pospíchat, máš kolik času jen budeš chtít.“ Mluvil tiše a chraplavě.
,,Nepotřebuju žádný čas. Rozhodla jsem se a jsem si tím jistá,“ usmála jsem se na něj.

V následující chvíli mě objímal. Tiskl mě k sobě a já měla pocit, že se v jeho náručí ztratím. Nepochybovala jsem, že takhle to má být. Patřila jsem k němu a on ke mně.
Najednou se rozesmál.

,,Bello, teď to asi bude vypadat jako náhlý nápad, ale věř mi, že tenhle večer plánuju už delší dobu. Chtěl jsem ti napustit vanu a zatímco by ses koupala to tu nějak podobně připravit. Oheň v krbu, svíčky, hudba, v autě mám růže. Udělala jsi mi čáru, krásnou a úžasnou čáru, přes rozpočet.“
Vůbec jsem nechápala, o čem mluví. Dokud se na mě poněkud nejistě neusmál, nepustil mě a neklekl si přede mnou. Vzal mě za ruce a palcem nenápadně pohladil můj levý prsteníček.  Zalapala jsem po dechu a jeho úsměv se ještě rozšířil.
,,Vím, že toho po tobě chci opravdu hodně. Poutám tě k sobě všemi možnými i nemožnými prostředky. Uvědomuju si, že jsi právě řekla, že se mnou chceš být napořád, takže tohle je už jen taková maličkost, ale pro mě a doufám, že i pro tebe, velmi podstatná a důležitá. Bylo by mi velkou ctí, kdybys se mnou byla jako moje žena. Bello, vezmeš si mě?“
Celou dobu se mi díval do očí. Vnímala jsem jen jeho pohled a slova. Jeho žena… Samozřejmě, že jsem chtěla být jeho žena. Celou svou bytostí jsem po tom toužila.
,,Ano,” zašeptala jsem prostě.
Edward se rozzářil. Z kapsy saka vytáhl malou černou krabičku a otevřel ji. Zatajila jsem dech. Ten prstýnek byl…
,,Je po mojí matce. Dostala ho od táty, když ji žádal o ruku, a je to jedna z mála věcí, která mi po rodičích zbyla. Musel jsem ho nechat v Seattlu opravit a vyleštit. Není to zrovna moderní šperk, ale byl bych moc rád a hodně by pro mě znamenalo, kdy se ti líbil a nosila jsi ho.”
Vyndal prstýnek z krabičky a já k němu opatrně vztáhla rozechvělou ruku. Aniž by se mi přestal dívat do očí, navlékl mi ho na prsteníček. Dokonale mi padl.
,,Miluju tě, slečno snoubenko,” řekl tiše. Snoubenka. Vážně jsem byla jeho snoubenka. Ten nádherný prstýnek na mé ruce to dokazoval. Nezdálo se mi to. Požádal mě o ruku.
,,Miluju tě, pane snoubenče,” vzlykla jsem a opět skončila stulená v jeho náručí.

Víc jsme ten večer nemluvili. Nebylo to nutné. V objetí jsme se poslouchali hudbu a vychutnávali si tu kouzelnou chvíli. V ten moment byl svět dokonalý.

 


…………..


,,Ahoj mami, myslíš, že bys mohla přijet do Pulmanu už v pátek?… Ne, nic se neděje, jen mě napadlo, že bychom mohli zajít i s tátou na večeři… Ještě jsem s ním nemluvila… Samozřejmě, že můžeš vzít Philla… Nedělej si s tím starosti… Mami, to nevadí, tak jsi zapomněla, že má zápas… Nijak na tom netrvám, ale byla bych moc ráda, kdybys přijela… Vážně se nic neděje… Mně se po tobě taky stýská… Mami! Jasně, taky tě mám ráda a těším se.”

 


…………


,,Ahoj tati, napadlo mě, jestli bys mohl přijet už o den dřív. Ráda bych tebe i mamku pozvala na večeři… Ne, nic přehnaně nóbl, ale putyka to zrovna taky není… Oblek by byl fajn… Máš ho ve skříni na chodbě… Nevím, možná bys ho ale mohl dát do čistírny… Ty si musíš koupit, pošlapala jsem ti špičky na maturitním večírku… Neboj, tančit určitě nebudeme… Jo, tak v pátek v sedm… Těším se na tebe.”


…………



,,Nešij sebou, Bello. Jsou to tvoji rodiče, mají tě rádi,” uklidňoval mě Edward snad po sté. Seděli jsme v jedné z nejlepších restaurací v Pulmanu a čekali na Renné a Charlieho. Oficiálně jsem je pozvala na malou oslavu k zakončení mých vysokoškolských studií. Druhý den byla naplánovaná promoce, takže jim nepřišlo nijak zvlášť divné, když jsem jim zavolala a navrhla večeři. O Edwardovi jsem zatím neřekla ani jednomu z nich a právě teď jsem toho hluboce litovala. O kolik by bylo jednodušší vybalit to na ně po telefonu…

,,Bello, zatíčko, tak ráda tě vidím,” mávala na mě Renné přes půl restaurace. Ona si nikdy s konvencemi hlavu nelámala. Se širokým úsměvem rychlým krokem došla ke stolu a objala mě.
,,Mami…”
,,Jsem na tebe tak hrdá, holčičko!” zašeptala mi do vlasů a pustila mě až po hodně dlouhé chvíli.
,,Ehm, dobrý večer,” zarazila se, když zpozorovala Edwarda. ,,Čekáme na volný stůl, nebo nám spletli rezervaci a budeme celý večer sedět ještě s někým cizím?” zeptala se mě tiše. Zrudla jsem až ke konečkům vlasů. Edwardovy zacukaly koutky a měl co dělat, aby se nerozesmál. Že by mi ale mohl pomoct, to ho ani nenapadlo.
,,Hm, mami, k žádné chybě nedošlo. Já… tohle je Edward, můj… přítel,” vykoktala jsem.
Mamka strnula a vytřeštila na mě oči. Pak šlehla pohledem k Edwardovi a zpátky ke mně.
,,Páni, to je překvapení,” vydechla a ztěžka se posadila na židli vedle mě. Ještě chvíli se dívala střídavě na mě a na Edwarda, pak zatřepala hlavou a usmála se.
,,Edwarde, moc mě těší, že vás poznávám. I když by bylo od Belly nesmírně milé, kdyby mi řekla předem, že si přivede společnost. Nebo vůbec, že někoho má.”
,,Ale mami! Přece jsem ti říkala, že jsem někoho potkala,” ohradila jsem se a mamka si odfrkla.
,,Jo, jenže tahle věta u tebe obvykle znamenala A je to sedmdesátiletý profesor docent kandidát věd a před dvaceti lety vyzkoumal že bakterie XY se v kombinaci s hormonem XY stane garamatózně pozitivní. Ani mě nenapadlo, že máš přítele.” Na mě se zašklebila, na Edwarda zářivě usmála.

,,Dobrý večer,” ozval se za mnou Charlie. Otočila jsem se, ale nedíval se na mě, nýbrž na Edwarda. Ten mu pohled oplácel.
,,Dobrý večer, šerife, jsem Edward Cullen.” Vstal a podal Charliemu ruku. Ten si ji chvíli zkoumavě měřil, ale nakonec ji přijal.
,,Bella se nějak zapomněla zmínit, že nebude sama,” zamumlal táta, ale dál Edwardovu přítomnost nekomentoval.
Edward vystupoval jako obchodník s archivním vínem, takže vlastně ani nelhal. Jen zatajil další zdroje příjmů. Celý večer k mému nesmírnému překvapení probíhal hladce. Většinu konverzace obstaral Edward s Renné.

Po dezertu už nezbývalo moc možností, kdy o svatbě začít. Edward si na dodání odvahy dal pořádný doušek vína, i když fyzický účinek na něj mít nemohlo, stiskl mi ruku pod stolem a zhluboka se nadechl.
,,Renné, Charlie, uvědomuju si, že mě neznáte nijak zvlášť dobře a jsem tudíž docela troufalý. Miluju vaší dceru. Požádal jsem ji o ruku a ona souhlasila. Chtěl bych, abyste věděli, že se o ni postarám a nedovolím, aby se jí cokoliv zlého stalo.”

To ticho, které nastalo, mě mučilo. Těkala jsem pohledem mezi rodiči. Charlie zbledl, Renné zčervenala, oba zrychleně mrkali a dívali se kamsi mimo.

,,Já vím, že jsme vás trochu zaskočili, ale můžete mi věřit, že nejednáme unáhleně. Máme se rádi. Chceme spolu být, ale ne jen tak na hromádce. Připadá nám správné vzít se, když spolu žijeme,” vzala jsem si slovo. Jakmile jsem domluvila, oba rodiče na mě vytřeštili oči. Chybu jsem si uvědomila takřka okamžitě.
,,Žijete spolu?” zasípal Charlie. Sáhl po skleničce a i on si pořádně dopřál vína.
,,Bello, ukázala bys mi, kde jsou toalety?” zeptala se Renné poněkud vyšším hlasem než obvykle.
,,Ehm, teď?” Ani trochu se mi nechtělo nechávat Edwarda samotného s tátou.
Edward mi povzbudivě stiskl ruku a přikývl. Jen maličko toporně jsem vstala a vedla mamku, kam chtěla.

Jakmile se za námi zavřely dveře, zadívala se mi na břicho.
,,Bello, ty jsi těhotná?” zeptala se bez jakéhokoliv úvodu.
,,Ne,” zavrtěla jsem hlavou. Instinktivně jsem se dotkla břicha. Nemohla jsem být těhotná. Upíři se nerozmnožovali jako lidi. Pohlavní reprodukce u nich nebyla možná. Nikdy nebudu moct mít dítě. Až do té chvíle mě to nenapadlo.
,,Bello, je ti špatně? Zbledla jsi,” strachovala se mamka.
,,Nejsem těhotná. Já… my s Edwardem nemůže mít děti. Ani kdybychom chtěli, nejde to,” zašeptala jsem a rychle zamrkala, abych zaplašila slzy.
Mamka mě objala. ,,To mě moc mrzí, holčičko. Ale jste přece tak mladí. Třeba to ještě nějak půjde.”
,,Nepůjde, tohle je konečný stav. Jinak to nebude. V tomhle by nám nepomohl ani zázrak,” zavrtěla jsem hlavou. Zarazilo mě, jak moc mě nemožnost toho, že bych někdy byla těhotná, bolela. Nikdy dřív jsem o dětech neuvažovala, ale asi jsem s tím, že je jednou mít budu, tak nějak podvědomě počítala.
,,Máš Edwarda opravdu ráda?” Mamka mě pohladila po tváři.
Přikývla jsem.
,,A on tebe?”
Přikývla jsem.
,,Umíš si život s ním představit i za deset let? Umíš si představit, že spolu budete, i když se mu třeba nebude zrovna dařit v práci?” Ptala se Renné tiše.
,,Neumím si představit, že bych nebyla s ním. Edward je  úplně jiný než já. Doplňujeme se. Patříme k sobě. Tím jsme si jistá.”

Renné zašátrala v kabelce a podala mi kapesník. Vděčně jsem ho přijala, otřela si oči a pak se vysmrkala.
,,Takže žádné pochyby?” usmála se mamka.
,,Ohledně Edwarda žádné,” přitakala jsem.
Studenou vodou jsem si opatrně opláchla obličej. Renné se na mě dívala v zrcadle.
,,Jsem moc ráda, že jsi našla svou druhou půlku. I pár bez dětí může být šťastný. A kdybyste opravdu hodně po dítěti toužili, pořád je tu možnost adopce nebo pěstounské péče. Jste ještě mladí a kdo ví, co přinese budoucnost.”
Pro nás s Edwardem nebyla ani tahle možnost, ale Renné měla v něčem pravdu - co přinese budoucnost jsme nemohli vědět. Hlavně že budeme spolu.

Mamka mi dala pusu na čelo a já se na ni usmála.
,,Takhle se mi líbíš víc,” pochválila mě. ,,Tak moje malá holčička se bude vdávat! To musíme přeci pořádně oslavit.”

Ke stolu jsme se vracely obě usměvavé. Edward s Charliem si právě připíjeli na tykání a vítězství baseballového týmu, kterému oba fandili. Mužský svět se mi zdál být jednodušší než ten náš.
,,Tak na budoucí manžele Cullenovi,” zvedla Renné svou skleničku.
Bella Cullenová, znělo to tak krásně. A už brzy to měla být pravda.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3   »

Pilly

44)  Pilly (20.07.2012 14:58)

Svadba!!!

Lia

43)  Lia (31.08.2011 14:30)

ach tolik dojmů a lásky a nakonec toho bude svatba setkání s rodiči smála jsem se, když si Bellina mamka myslela, že Edward je někdo cizí :) a to prořeknutí, že spolu žijí obdivuji, jak to dokážeš tak všechno napsat, že to působí naprosto a 100% jako pravda z života. Takové samovolné, jakoby opravdu Bella a Edward dělali, co chtějí sami. :)

Yasmini

42)  Yasmini (21.04.2011 15:31)

Ev, super!!!
A budou se brát

Silvaren

41)  Silvaren (15.04.2011 10:08)

Edwardova "nečekaná" žádost o ruku byla ze života. Edward míní, Bella mění.:p Užila jsem si Bellino přemýšlení o proměně - souhlasím s ní, v téhle situaci není na co čekat. Jen mi trochu vrtá hlavou případné potomstvo.

40)  Lucie (15.04.2011 06:18)

sfinga

39)  sfinga (14.04.2011 19:28)

krásná žádost o ruku a roztomile rozpačitá večeře s rodiči, nádhera
Jen ten konec byl poněkud melancholický :(

Carlie

38)  Carlie (14.04.2011 18:56)

Evelínko, omlouvám se za svá "áčka" u předchozích kapitol, konečně jsem opět v Tvém úžasném příběhu a můžu jedině: a taky: a v neposlední řadě: .
Nádherně Ti plyne děj, je nabitý emocemi, užívám si ho
V tomhle díle mě dostala nejvíc Bella a její náhlá slabost po uvědomění si záležitosti s dětmi. :'-(
Umíš, Evelyn!
Jsem v očekávání, co na ně vymyslíš dál

Jula

37)  Jula (14.04.2011 17:54)

Krásné, ale na konci trochu smutné, když si Bella uvědomila, že nikdy nebude moct mít dítě :( :( :(
Těším se na pokráčko, doufám, že brzy bude svatba :D :D :D

morningstar

36)  morningstar (14.04.2011 17:08)

... fantastická kapitolka

MaiQa

35)  MaiQa (14.04.2011 16:53)

Vyprskla jsem žvýkačku na monitor. Pak jsem zapoměla dýchat a pak mi to konečně pořádně došlo. Bude svatba.

eMuska

34)  eMuska (14.04.2011 14:50)

Ach joo, dúfam, že máš v zásobe pár detičiek pre našu dokonalú dvojku... prosím?
lebo to bola fakticky dokonalá kapitolka!

33)  Kim (14.04.2011 14:42)

On jí požádal o ruku a ona se chce stát, co nejrychleji upírem ..oni jsou k sežrání ..krásná kapitola, taková pohodová bez nějakých problémů, když tedy nepočítám skorosražení Belly...už jsem měla nahnáno, že nám ji chceš zamordovat ...setkání Belly s rodiči nemělo chybu,( jsem zvědavá, zda bude mimčo nebo ne)a vypadá to, že z Chralieho a Edwarda budou docela dobří kamarádi, kdyby jen Charlie věděl, koho si to jeho povedená dceruška bere . Opět bezchybná práce

semiska

32)  semiska (14.04.2011 14:28)

Krásná kapitolka, moc se ti povedla. I když si Bella s Edwardem prosadili svou, skvěle si to zdokumentovala. :)
i když žena říká, že nechce mít děti, v jejím nitru se to pere... Bude-li říkat tisíckrát ne, dvojnásobně ji to bude užírat... ;) Ale tak třeba se jim poštěstí,že? TO nikdo nemůže vědět, až na tebe,Evelynko,že? ;) Krásný odpolední šálek kávy.

31)  Judy (14.04.2011 11:20)

No, já doufám, že se zázrak stane a z něj se malý poloupírek vyklube! (Ikdyž je to už ohrané jak staré housle.)

30)  Scherry (14.04.2011 11:18)

To sem nečekala, že Bellu to, že nemohou mít děti tak moc zasáhne, ale naprosto krásná kapitolka

Rire

29)  Rire (14.04.2011 10:59)

No páni, Evelyn, to bylo zase něco. To byla zase jízda plná všeho. Na začátku jsem měla jisté obavy. Neustále jsem si musela připomínat, že ty přece Bellu nezabiješ, že bys to snad neudělala. Naštěstí se tak nestalo a já mohla v "klidu" (se stále rychle bijícím srdcem ) pokračovat ve čtení. Pak přišla na řadu žádost o ruku a to jsem byla (a stále jsem) v takovém zvláštním rozpoložení - prapodivně se culím , ale i tak jsem četla dál. A nakonec jsi to skvěle rozsekla. Večeře s Belliinými rodiči mě dostala. Už žádné červenání, jen tiché hýkání. (Pohledy spolužaček a učitelů raději ignorovat )
Tak jo, byla to krásná jízda a já za ni děkuju.

Ewik

28)  Ewik (14.04.2011 10:58)

Nádhera i slzička byla. Píšeš neskutečně krásně. Děkuji.

monikola

27)  monikola (14.04.2011 10:30)

svadbaaaaaaaaaa no teeeeda, nečakala som, že Edward bude taký romantik ale tak keď zmena tak poriadna... ;)
len mi tá scéna na záchodkoch s Renné vnukla chrobáka do hlavy...to ako Bellu zamrzel fakt, že nebude mať deti...teeeeeda, žeby si nám to tu takto zamotlaa Evelynko???

Twilly

26)  Twilly (14.04.2011 10:10)

Tak jsem si tě dala i s druhou ranní kávou... a vychutnávala. Alespoň jediný zářivý paprsek v tohleto dnešní.... brutální počasí. Líbí se mi přehozená role Edwarda a Belly ohledně otázky jejího upírství. Mrzí mě to bolestivé zjištění, že nebude mít děťátko (i když fantasie je bezbřehá... a v ní je možné vše, i nemožné, že jo Renesmee? :D )
Evelynko, náááááááádhera

Linfe

25)  Linfe (14.04.2011 09:56)

Já veděla proč si to nechat na ráno. V tomhle ohledu už si připadám, že zraju jako víno. Už nečekám netrpělivě na další kapitolku a nezhltnu ji hned, jak vyjde. Dokážu si počkat, protože jsem si její kvalitou jistá a vím, že po ránu v práci mi způsobí úsměv na tváři na celý den. A je o hodně lepší se smát na lidi než v noci do polštáře. Hani nezklamalo to, ani nemohlo a bylo to tak super. Jen se modlím, abychom měli všechna ale už za sebou a bylo jen dobře. Prostě oddechovka no :-)

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek