06.03.2011 [22:00], Evelyn, ze série Lotr, komentováno 64×, zobrazeno 9913×

Tak trochu odpočinková kapitola :-) Víc akce zase příště. A dneska by mohl být Edward oblíbený (ale tyhle odhady se mi nedaří...).

Do večera se neukázal. Nevylezl z pracovny. Nevěděla jsem, co mám dělat. Chtěla jsem jít za ním a utěšit ho. Ukázat mu, že jsem tu pro něj a může se o mě opřít. Chtěla jsem mu říct, že ho nelituju. I kdyby udělal milion chyb, minulost nezmění. Co se stalo, stalo se. Ale díky tomu, čím prošel, jaký byl, co zažil, je dnes takový, jaký je. A právě takového ho miluju. I když mě občas svojí arogancí, povýšeností a obrovským egem neskutečně rozčiluje a mám chuť ho něčím praštit, nechtěla bych, aby se jakkoliv měnil. Zamilovala jsem se do něj, i když jsem věděla, že jsme úplně jiní a že on je Nebezpečí samo.
Nesebrala jsem ale odvahu vstoupit do jeho pracovny a říct mu to. Bála jsem se jeho reakce. Děsilo mě, že by mě mohl odmítnout. Svíral se mi žaludek při představě, že se mi vysměje, když mu odhalím, co k němu cítím. Náš vztah byl poněkud jednostranně zaměřen a tušila jsem, že plést do něj city by Edwarda znechutilo a otrávilo. Už jednou mou blízkost a účast odmítl. Nechtěla jsem se tomu vystavovat podruhé.

Potřebovala jsem se něčím zaměstnat. U televize jsem vydržela sotva hodinu. Úklid dokonale čisté kuchyně mi zabral pětačtyřicet minut. Spánek nepřipadal v úvahu. Nečinně ležet ve vaně plné horké vody a bublinek jsem dokázala přesně půl hodiny. Veškeré mé pokusy o relaxaci selhaly. Byla jsem nervózní, podrážděná a nepříjemná sama sobě.
Kolem páté odpoledne jsem zjistila, že mám v mobilu nainstalovanou hru Tetris. Kdysi dávno jsem ji měla doma jako videohru a pamatovala jsem si, že jsem ji hrávala ráda. Zalezla jsem si do postele a skládala virtuální barevné kostičky do řad. Docela účinně jsem se zabavila až do večera, kdy se mi vybila baterka. Nabíječku jsem s sebou samozřejmě neměla. Chtělo se mi křičet.

Když jsem nic nedělala, útočily na mě myšlenky na budoucnost, na předchozí večer, na Horacia s dírou v hlavě, na skutečnost, že pro Edwarda to jistě nebylo poprvé, co zabil. Nechápala jsem se. Nikdy jsem nebyla věřící, ale vzít někomu život jsem bezesporu brala jako hřích. Něco, co je špatné. Ale teď jsem se na Edwarda nedokázala zlobit, nemohla jsem se na něj dívat skrz prsty a být přesvědčená, že by za smrt těch mužů měl pykat. Vůbec ne. Oni chtěli zabít nás, Edward nás jen bránil. Věřila jsem mu, když říkal, že by neváhali a ublížili mi. Nepochybovala jsem, že neměli v úmyslu nechat nás odejít živé. Ty, kteří nevěděli, co Horacio chystá, nechal jít. Nezabil je, i když tím sám sebe ohrozil. Kdyby se zbavil všech svědků, nemuseli bychom teď trčet zavření u něj doma. To přeci znamenalo, že není špatný. Určitě měl svědomí a jistý smysl pro čest.

Zoufale jsem zasténala a zabořila obličej do polštáře. Potřebovala jsem se vybít. Jako malé vzdorovité dítě jsem zakopala nohama a zabušila pěstmi do postele. Neulevilo se mi. Ani trochu. Během celodenní nečinnosti a kvůli pozvolnému nárůstu vnitřního napětí se ve mně nahromadila energie. Stávalo se mi to dřív, ve zkouškovém období, když jsem se celý den učila a večer musela jít alespoň na procházku kolem bloku. Jinak bych se zbláznila. K tomu jsem momentálně neměla vůbec daleko.

Zaúpěla jsem a posadila se. Musela jsem něco dělat. Fyzickou činnost. Možná bych mohla párkrát vyběhnout po schodech nahoru a dolu. Pokud se u toho nezabiju nebo nezmrzačím, mohlo by mi pak být líp.

Svlékla jsem si ponožky, aby mi to po hladké podlaze neklouzalo, a vylezla z postele. Na vrchu schodiště jsem se nadechla a s přidržováním se zábradlí seběhla dolů. Otočila jsem se a běžela zpátky nahoru. Cítila jsem, jak s každým schodem napětí z mého těla mizí a já se uvolňuju.

,,Bello?” ozval se za mnou Edwardův hlas, když jsem běžela počtvrté nahoru. Lekla jsem se a zakopla. Chytil mě dřív, než jsem se skácela k zemi. Podpíral mě a jeho dlaň na mých zádech chladila a hřála zároveň.

Udýchaná, s červenými tvářemi a silně bušícím srdcem jsem k němu vzhlédla. Usmíval se. A vypadal úžasně. Nezapnuté vrchní knoflíčky košile až magicky vábily můj pohled. S každým povrchním nádechem jsem vnímala jeho vůni. Voněl dřevem. Slabě jsem z něj cítila i cigarety a alkohol, ale vůně dřeva to přebila.

,,Prozradíš mi, co provádíš?” zašeptal a zadíval se mi do očí. Věděla jsem, co dělá. Omamoval mě. Přesto jsem neodvrátila pohled. Nemohla jsem se na něj nedívat.
,,Běhám. Vím, že u toho vypadám legračně, ale běh to byl. To mi věř,” odpověděla jsem rozechvěle. Kdyby se dalo opravdu utopit v něčích očích, v těch jeho bych se topila dobrovolně.
,,Běh jsem poznal, neboj,” roztáhl rty do širokého úsměvu. ,,Ale nechápu, proč běháš po schodech a bosa,” dodal a zamračil se na moje nohy.
,,Protože neumím celý den sedět doma na zadku, nemít co dělat a nebýt u toho nervózní. Potřebuju pohyb, nemyslet, unavit se a pak to všechno zaspat,” zamumlala jsem.
,,Nudíš se?”
Kývla jsem hlavou.
,,Chceš se dělat něco, co tě unaví?”
Znovu jsem přikývla.
,,A napadlo tě běhat,” zašeptal a s mírným úsměvem zakroutil hlavou.
,,Ano,” odpověděla jsem prostě.
,,Protože nevíš o žádné jiné činnosti, která by se dala dělat doma a která by tě zaručeně zbavila schopnosti uvažovat a unavila tě,” zapředl a oči mu ještě víc ztmavly.

Stále mě držel. Pomalu a něžně mi přejel prsty po celé délce páteře. Sípavě jsem se nadechla, když jsem si uvědomila, jakou činnost má na mysli.
,,Myslela jsem, že máš moc práce,” zašeptala jsem a skousla si spodní ret. V tu chvíli mi bylo jedno, že o mnou blízkost stojí jen takhle. Jen tímhle jedním způsobem.
,,Bello,” vydechl a přitáhl si mě k sobě.

Políbil mě.
Vzal mě do náručí a pomalu mě nesl k sobě do pokoje.
Položil mě na postel.
Čechral mi vlasy.
Držel mou tvář ve dlaních a motýlími polibky zasypal celý můj obličej.
Rty mapoval můj krk a šíji.
Pomalu mě svlékal a každý odhalený kousek kůže něžně polaskal prsty.
Hladil mě, líbal, mazlil se se mnou.
Trpělivě čekal, až svými roztřesenými prsty zbavím oblečení i já jeho.
Usmíval se na mě.
Prohlížel si mě a v oči mu zářily.
Šeptal mi, jak jsem krásná.
Tiše mi vyjmenovával všechny moje přednosti.
Opakoval mé jméno.
Miloval se se mnou.

Tentokrát to bylo milování. Ne sex pro potěšení těla, ale pravé milování. I po tom, co jsem už dávno dýchala klidně s srdce se mi nesnažilo prorazit hrudní koš, mě objímal a vískal ve vlasech. Tulila jsem se k němu a cítila se báječně. Veškeré napětí a nervozita zmizely do ztracena. Zakázala jsem si myslet a díky jeho palci líně mi kroužícím po nahé paži se mi to dařilo bez jakýchkoliv problémů.

Když mi naskočila husí kůže a zimomřivě jsem se zachvěla, přikryl nás.
,,Vůbec nechápu, co to se mnou provádíš,” zašeptal a políbil mě na rameno.
Usmála jsem se. Možná jsem i já působila na něj, nejen on na mě. Páni, kéž by to tak bylo…
,,Omlouvám se, Bello. Omlouvám se za všechny nepříjemnosti, které ti způsobuju,” vydechl tiše.
,,Vynahrazuješ mi to. Třeba tohle je opravdu příjemné,” zamumlala jsem a cítila, jak mi červeň stoupá do tváří. Něco dělat a mluvit o tom, to byl zatraceně velký rozdíl.
,,Pro mě taky,” odpověděl po chvíli ticha a zněl překvapeně.
Sebrala jsem odvahu a otočila se na něj.
Měl zavřené oči, usmíval se a vypadal uvolněně. Takhle jsem ho viděla poprvé. Líbilo se mi to a moc.

,,Bylo to lepší než běhání po schodech?” Zamrkal na mě.
,,Nech mě chvíli přemýšlet. Musím si promyslet odpověď.” Svraštila jsem obočí, našpulila rty a zakoulela očima.
,,Bello, ty si ze mě děláš legraci,” vydechl ohromeně. Neudržela jsem vážnou tvář. Usmála jsem se. Zajiskřilo mu v očích a najednou vypadal mladší. Najednou v sobě neměl ani kousek mafiána. Najednou působil jako bezstarostný kluk.
,,To bych si nikdy nedovolila,” zamumlala jsem a v následujícím okamžiku mě lochtal. Překvapením jsem vyjekla. Během pár vteřin bezpečně našel všechna místa, kterých když se dotkl, musela jsem se smát. Svíjela jsem se v záchvatu nekonečného smíchu, tekly mi slzy, nemohla jsem se pořádně nadechnout. Pištěla jsem a snažila se setřást Edwardovy ruce, ale byl mnohem rychlejší než já.
,,Prosím, dost,” dostala jsem ze sebe.
Skutečně přestal. Místo lochtání mě hladil. Usmíval se a prohlížel si mě.
,,Líbí se mi, že tu jsi,” pronesl bez varování. ,,Ať je to z jakéhokoliv důvodu, jsem rád, až překvapivě moc rád, že tě tu mám.”

Nedýchala jsem. Proč mi tohle říká, když zítra bude zase zpátky Edward chladný, odtažitý a vzdálený?

,,Řekl jsem něco špatně?” Zvedl se na lokti a pozorně mě sledoval. Nevydržela jsem jeho pohled. Zavřela jsem oči.
,,Bello, tohle je tak frustrující! Nevím, co si myslíš. Mluv se mnou, prosím.” Bříšky prstů mě opatrně pohladil po tváři.
,,Pro většinu z nás je normální nevědět o každé myšlence toho druhého,” zašeptala jsem. ,,Taky bych chtěla vědět, co se ti honí hlavou. Opravdu hodně by mě zajímalo, proč jsi chvilku milý a báječný jako teď a v další minutě se chováš jako ten největší blb, jakého jsem kdy potkala. Nechápu tvoje změny nálad a upřímně, ubíjejí mě.”

Neměla jsem ani tušení, kde se to ve mně vzalo. Ale ulevilo se mi.
Povzdychl si a položil hlavu na polštář. Pomalu jsem otevřela oči a podívala se na něj. Upřeně sledoval lustr. Čekala jsem, že se zvedne a odejde. Napadlo mě, že jsem ho urazila.

,,Víš, Bello, než jsem tě potkal, nebyl jsem náladový. Vážně ne. To až s tebou se někdy chovám hm, hezky.”
Otočil se ke mně a pousmál se. Nejistě a opatrně.
,,Přemýšlel jsem o tom celou noc a většinu dne. Tohle je pro mě úplně nové. Nejsem zvyklý nevyznat se v sobě. Probouzíš ve mně něco nepoznaného. Vím, že se neznáme dlouho, ale, Bello, zamiloval jsem se do tebe.”

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4

3)  Silvaren (06.03.2011 22:14)

No že mu to ale trvalo! Ale jsem strašně ráda, že se vyslovil Jsem strašně zvědavá, co pro ne chystáš, je tolik různých možností. Nemůžu se dočkat pokračování je to úžasné!

2)  bb119 (06.03.2011 22:12)

Edward se zamiloval a řekl to nahlas áááááááááááááááááááááááách, tohle byla nádherná kapitolka

1)  Nosska (06.03.2011 22:11)

Jééé, konečně Bella ví na čem je
A dneska toho asi víc nenapíšu, dostala jsi mě

«   1 2 3 4