Sekce

Galerie

/gallery/lotr.jpg

Rozhovor, který jsem si představovala tak na půl stránky, se mi rozlezl skoro na čtyři (jak nečekané, že), takže dnešní kapitola je tak trochu neakční.

Díval se na mě.
Topila jsem se v hloubce jeho očí.
Nedýchala jsem.
Můj mozek odmítal přijmout, co mi řekl.
Něco takového prostě nebylo možné.
Nikdo nemůže žít, aniž by mu bilo srdce.
Nikdo! Ani Edward. Může být jak chce namyšlený a sebestředný, ale nemůže být naživu a mít zastavené srdce. Nemůže!

,,Bello,” zašeptal naléhavě, když se ticho zdálo být nesnesitelné.
Zamrkala jsem. Stačila setina vteřiny, kdy na mě nepůsobil jeho pohled, a dokázala jsem trochu jasněji myslet. Zavřela jsem oči a víčka semkla pevně k sobě. Potřebovala jsem přemýšlet, potřebovala jsem se osvobodit z jeho moci.
Připadala jsem si bezmocná. Lapená v pasti, z níž není úniku.


,,Bello, řekni něco. Cokoliv! Prosím,” šeptal tiše. Takového jsem ho neznala. Nejistého, smutného, nevědoucího. Nehodilo se to k němu. Jenže já ho vlastně vůbec neznala. Strávila jsem s ním noc, měla jsem dokonale zmapované celé jeho tělo, jistě, ale neznala jsem ho. Byla jsem bláhová, když jsem si myslela, že mám představu, kdo Edward Cullen je. Ani zdaleka jsem se ve svých domněnkách pravdě neblížila.

Zavrtěla jsem hlavou. Nemohla jsem mluvit, nemohla jsem se na něj dívat, nemohla jsem mu dát, co po mně chtěl.

Stále jsme stáli těsně u sebe. Stále držel mou ruku na své hrudi a já se tím utvrzovala v tom, že jeho srdce skutečně nebije. Kdybych se zády neopírala o zeď, neudržela bych se na nohou.
Myslí mi vířilo na tisíc myšlenek. Žádnou jsem ale nebyla schopná uchopit a věnovat se jí. Všechny jen proplouvaly, jitřily mé emoce a způsobovaly mi třeštivou bolest hlavy. Měla jsem pocit, že do čela, spánků, pod vlasy se mi zabodávají droboulinké ostré střípky. Před zavřenými víčky se objevovaly barevné skvrnky. Zvětšovaly se a zmenšovaly bez jakéhokoliv systému a smyslu.

,,Bello, lásko, prosím! Mluv se mnou, podívej se na mě. Prosím,” zoufalství jeho hlasu se nedalo přeslechnout, nedalo se ignorovat. Chvěla jsem se a bez hlesu zase brečela. Němě jsem pohybovala rty. Pokoušela jsem se mluvit, ale nedokázala jsem to. Vlastní hlas mě zradil.

Lapavě se nadechl a opřel se svým čelem o to mé. Chladil mě. Ani jsem si neuvědomila, že mi tváře sálají teplem a pravděpodobně mám horečku, dokud jsem neucítila chlad jeho pokožky. Paměť mi okamžitě začala promítat všechny naše dotyky. Všechny ty chvíle, kdy mě jeho tělo rozehřívalo, ale zároveň jsem se někde v koutku mysli podivovala nad jeho chladem. Nebylo to tím, že by mu byla zima. Pro něj tahle nízká teplota byla přirozená.
Vybavovalo se mi, jak jsem mu zatínala nehty do zad, ale když jsem ho pak líbala podél celé páteře, nebylo po mých nehtech ani stopy. Živě jsem se viděla, jak ho jemně koušu do ramene, ale zuby mi po jeho kůži hladce sjely a pokožku ani v nejmenším nepoškodily.
Já měla modřiny a rty napuchlé a do ruda zbarvené. Na něm se naše noc nijak nepodepsala.

,,Dal bych cokoliv za možnost na pár okamžiků ti nahlédnout do mysli. Je to vlastně ironie. Jsi první za celou mou mizernou existenci, jejíž myšlenky jsou mi dokonale utajené, a zrovna ty tvé bych tak moc chtěl znát,” vydechl ztrápeně.

Prudce jsem otevřela oči a vytřeštila je. Někde hluboko v sobě jsem rozuměla tomu, co mi říkal, chápala jsem význam jeho slov, ale odmítala jsem přijmout, že je to pravda. Čtení myšlenek patřilo do fantasy knížek a sci-fi příběhů, ne do reality. Ne do mého obyčejného, nezajímavého života.

,,Kdo jsi?” zajíkla jsem se. Nepoznávala jsem vlastní hlas. Pisklavý, nepřirozený, moc vysoký.

Pár centimetrů se odtáhl. Dívali jsme se jeden druhému do očí, ale neomamoval mě. Pomalu pustil mou ruku a já se oběma rukama opřela za zády o stěnu domu, v pravé mi bolestivě tepalo. Opatrně mi přejel bříšky prstů po tváři. Hypnotizovala jsem ho pohledem, ale sama jsem nevěděla, k čemu.

,,Edward. Pořád jsem to já,” odpověděl tiše. Zamračila jsem se a skousla si spodní ret. Tohle mi jako odpověď rozhodně nestačilo a jemu to bylo jasné.
,,Bello, nenuť mě to vyslovit. Nechtěj po mně, abych nahlas řekl, čím jsem,” prosil mě. Oči se mu leskly a jejich čerň se zdála být bezbřehá.

Čím jsem… Ne kým, ale čím.
,,Řekni to. Proboha, jenom to už řekni,” pobízela jsem ho. Nutila jsem ho k tomu, čemu se tak urputně bránil, ale ani trochu mi na tom nezáleželo. Potřebovala jsem to slyšet. Musela jsem vědět, kdo je muž, do kterého jsem se tak bláhově a nerozumě zamilovala. Muž, který ve mně vyvolával tak rozporuplné pocity a nevědomě mě přiměl přehodnotit můj pohled na svět. Jen jsem se slábnoucí nadějí doufala, že mi mou představu a názory na život úplně neroztříští.
Věděla jsem, jak naivní a zbytečná tahle naděje je.

,,Upír,” zašeptal tak tiše, že jsem ho téměř neslyšela.

Uchechtla jsem se. Nepřirozeně, hystericky, afektovaně. Upír. Upíři neexistují. Nejsou skuteční. Mafiáni, gangsteři, zloději, násilníci, obchodníci s drogami i lidmi, to byli opravdoví. Upíři ne. Nemohl být něčím, co neexistovalo. Nemohl a přesto jsem nepochybovala, že je.

,,Bojíš se?” zeptal se napjatě a zkoumavě si mě prohlížel.

Zakroutila jsem hlavou a následně kývla. Moje tělo mě neposlouchalo a dělalo si, co samo chtělo. Jako bych to ani nebyla já, Bella, ale někdo jiný, kdo ovládá mé končetiny.

,,Bello, mučí mě, že nevím, na co myslíš. Trhá mě to na kusy,” šeptal. Nelhal. Jeho oči, tvář, gesta, všechno nasvědčovalo tomu, že nelže.

Snažila jsem se ovládnout se. Opanovat se a soustředit se. V duchu jsem počítala od jedné do deseti a od deseti do nuly. Někde jsem kdysi četla, že to pomáhá koncentraci, ale na mě to rozhodně nepůsobilo.

,,Chceš mě zabít?” dostala jsem ze sebe otázku, o níž jsem ani nepřemýšlela. Dokud jsem ji nevyslovila, nenapadlo mě nad tímhle tématem přemýšlet.

,,Ne,” vydechl. ,,Nechci tě zabít. Nesnesl bych, kdyby se ti něco stalo. Jsem možná zrůda živící se krví, ale nejsem bezcitná bestie. Bello, pokud to není nezbytně nutné, nezabíjím lidi.”

Pokud to není nezbytně nutné… Horacia a jeho kumpány zabil. Viděla jsem jeho čin na vlastní oči. Držel toho muže pod krkem a bez milosti čekal, až se udusí. Zabil ho holýma rukama.

Jako kdyby mi do hlavy najednou viděl a znal mé myšlenky.
,,Bello, oni by tě zabili. Mučili by tě, znásilnili a nakonec zabili. Neměli by slitování, nezajímalo by je, že ty do jejich zpropadenýho světa a obchodů nepatříš. Slyšel jsem jejich plány, viděl jsem, co by ti prováděli. Nemohl jsem je nechat žít. Nemohl jsem.”
Zavřel oči. Neuplatňoval na mě svou moc a přesto jsem měla chuť ho obejmout. Utěšit ho, že je to v pořádku. Jenže ono to v pořádku nebylo. Přiznal se ke třem vraždám. A nejspíš ne jediným v jeho životě.

,,Horacia jsem nezabil. Vystřelil na mě, mířil na hlavu, mezi oči. Kulka se ode mě odrazila. Zabít upíra je pro člověka téměř nemožné. Horacio se zabil sám,” mumlal ne zcela srozumitelně a překotně.

Polkla jsem. Kulka se od něj odrazila. Ani ho neškrábla. Chtěla jsem pryč, musela jsem pryč. Daleko od něj, daleko od tohohle všeho šílenství, na které jsem toužila zapomenout.

Chystala jsem se vyprostit se z vězení jeho paží opírajících se o zeď za mnou. Nestačila jsem se ale pohnout ani o píď, když se v dálce ozvaly policejní sirény. Rozbušilo se mi srdce a dech uvízl v hrdle.

,,Nezabil jsem všechny. Dva z nich tu byli jen do počtu, neměli v úmyslu vraždit, nebyli tak špatní, abych je připravil o život. Musíme zmizet. Hned.”

Nenechal mě vstřebat, co řekl. Omluvně pokrčil rameny a vzal mě do náručí. Byla jsem tak v šoku, že jsem se nebránila.
,,Zavři oči, Bello. Myslím, že to tak pro tebe bude lepší,” prohodil poněkud tajemně. Nechápala jsem, o čem mluví, dokud se nedal do pohybu.

Běžel tak rychle, že jsem místo všeho kolem viděla jen rozmazané šmouhy. Měla jsem ho poslechnout a zavřít oči, jenže to bych bývala byla musela udělat před tím, než se rozeběhl. Teď jsem se k němu zoufale tiskla, třeštila oči, které mě pálily, a modlila se, aby tohle šílenství skončilo. Teď, hned, okamžitě.

Po čase, který se mi zdál být jako věčnost, ale ve skutečnosti asi nepřesáhl deset minut, zastavil. Postavil mě na zem a jednou rukou mě přidržoval v pase. Byli jsme v podzemní garáži a on odemykal stříbrné Volvo.
To bylo to jediné, čeho jsem si všimla, než jsem začala zvracet. Jen tak tak jsem stihla odvrátit hlavu stranou. Opírala jsem se zpocenými dlaněmi o pokrčená kolena, namáhavě dýchala a silou vůle se snažila přestat dávit a neomdlít.

Přidržel mi vlasy. Držel mi vlasy, abych si je nepozvracela. Něco takového bych do něj nikdy neřekla.

,,Jsi ehm, v pořádku?” ptal se starostlivě a jakmile jsem se narovnala a můj žaludek zklidnil, přiložil mi svou dlaň na čelo.
,,Celá hoříš,” zašeptal. ,,Vracíme se k původnímu plánu. Jedeme do nemocnice.”

Nezajímalo ho, jestli chci. Neptal se, jestli si s ním sednu do auta a nezblázním se strachy. Jedna moje část mi našeptávala, že o mě má strach. Opravdový, nefalšovaný, upřímný. Přála jsem si jí věřit. Druhá část na mě křičela, ať se sakra rychle vzpamatuju a rozloučím se s ním. Byl nebezpečný, smrtelně nebezpečný. A navíc upír. A byl takovýhle. Panovačný, egocentrický, namyšlený. Takhle vypadala jeho pravá tvář a to, že nebyla tak úplně lidská, bylo v tu chvíli vedlejší.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

13)  Pája (26.02.2011 22:55)

Neakční, jo? Hmm..tak v tom si dovolím nesouhlasit, mě přišla až přeplněná akcí, sice asi ne tou v pravém slova smyslu, ale spíš tou emocionální, která se odehrávala v Bellině hlavě, to jsi vystihla úplně dokonale a vůbec mi nevadí, že jsi se na tu půl stránku nevešla, takhle to bylo dokonalé Edward je prostě Edward, myslím, že teprve Bella v něm začíná probouzet to jeho pravé já, které je v něm někde pohřebné, ale určitě ne nenávratně. Ta jeho namyšlenou a panovačnost byla určitě jen taková obrana proti okolnímu světu.
Děkuju za tak brzké přidání kapitolky, jsem jako vždy napnutá a těším se na pokračování

12)  hellokitty (26.02.2011 22:52)

nemám slov....skvelá kapitola a Bella a Edward....waaaa no čo ti poviem klaniam sa....

Twilly

11)  Twilly (26.02.2011 22:50)

Evelyn, tak to tedy bylo intermezzo, jen co je pravda, drahoušku... jsi kouzelník situace, víš to? A tahle byla neskutečně zdařilá víš, já tam byla s nima, bylo to... omg, no jednoduše nevím co přidat. Srdíčko mi tepe, hlava vyduněná, oči vytřeštěné... a ta dávící scéna... navzdory všemu to bylo tak lidské a romantické, že nesedět na židli, tak mám z kolen rosol, děvenko úžasné

monikola

10)  monikola (26.02.2011 22:47)

chudak Bella...a to je pravdepodobne este stale v soku ked z nej opadne adrenalin tak to teprve bude mozgova cinnost..vooobec by som sa jej nedivila keby ho potom neposlala kade lahsie...

som zvedava ale ake dojmy a pojmy v nej zanecha Carlisle..verim ze ju bude vediet upokojit a podat jej informacia lepsie ako Edward :D

super kapca...vola sa intermezzo, ale podla mna su taketo intermezza velmi dolezite a to tvoje Evelynko sa mi velmi paci

semiska

9)  semiska (26.02.2011 22:46)

Popsat Bellin stav, ve kterém se právě nachází, bylo mistrovské dílo. Klaním se. Edward byl dneska k zulíbání, i když Bella si to asi nemyslí. Asi nám upír dospěl trošku a to je dobře. MOc se těším, co se bude dít v nemocnici.

8)  mary (26.02.2011 22:45)

na druhou stranu, kde může být víc v bezpečí, než ve společnosti upíra, který jí nechce v žádném případě ublížit

7)  kamčí (26.02.2011 22:34)

Edward byl sladkej. a to jak reálně jsi popsala Belliny myšlenky a pocity... nádhera

Nosska

6)  Nosska (26.02.2011 22:30)

Hmm, pravdou je, že lepší dobu pro vysvětlování si vybrat nemohl:) ... Doufám, že to Bell vezme dobře hlavně aby se uklidnila, co nejdřív

kytka

5)  kytka (26.02.2011 22:28)

On je vážně k sežrání. Nebude to určitě jednoduché, ale moc se mi to líbí. Bella to bude muset vstřebat, jsem zvědavá, jak se s tím popere. Ale je to holka šikovná, určitě to zvládne. Evelýnko, krásná kapitola. Slupla jsem ji jako malinu a už je zase konec.:( . Ale super.

4)   (26.02.2011 22:20)


Ďakujem, presne niečo takéto som v tejto chvíli potrebovala
Extra bombózne
Ech, ech, echm. Je to Úžasné. Na tých chlapoch, čo sa hrajú na tvrďasov, ale pritom sú to milučký zaláskovaní muži je niečo strašne vrrrrrr:D
Teším sa na pokračovanie.
Dúfam, že ho Bella prijme. Hoci by som pochopila aj keby nie hneď

Lenka326

3)  Lenka326 (26.02.2011 22:19)

Nevím, jestli neakční, pro mě bylo v této kapitolce akce víc než dost, i když zrovna nelítaly kulky. Tolik tajemství, které musela Bella vyslechnout a vstřebat, tolik nebezpečí, strachu, ale i jiných emocí, to by vystačilo na hollywoodský celovečerní akčňák.
Nádherná kapitola, moc se mi líbila, Belly je mi upřímně líto, ale Edward u mě zabodoval. Čím dál víc se utvrzuju v tom, že tenhle lotr má i kus srdce a že v něm je Bella už pěkně zaškrábnutá, i když si to asi nebude chtít přiznat. Teď jsem moc zvědavá, co bude, až se Bella trochu vzpamatuje a začne to probírat s chladnou hlavou. Co je čeká??? Moc se těším. Díky.

eMuska

2)  eMuska (26.02.2011 22:19)

Auffffík, tak toto bolo... omamujúce, totálne omamujúce... Edward bol... uaaa! Zlý chlapec!
Som zvedavá, ako sa toto ďalej vyvinie, na Bellinu reakciu a ich budúcnosť. Krásne je to!

Carlie

1)  Carlie (26.02.2011 22:13)


Zase to tam všechno bylo, to napětí, ty emoce!
Cítila jsem jejich obavy :'-( a musím se přiznat, že jsem fandila Edwardovi a jsem ráda, že Bella byla natolik paralyzovaná, že mu neutekla a bude snad mít čas poznat jeho pravé já...
Aaah ty jeho obavy, jeho starost, jeho péče..., krásně vykreslené :-), jenže jejich vztah to bude mít zatraceně těžké, co... ej, to ještě budou nervy!

«   1 2 3

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek