Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/LIT.jpg

8) Vyděrač

Úterý. Velmi dlouhý, nervózní a zároveň nudný den. Samozřejmě lilo. Vlhko na mém okně se vlivem mrazu měnilo v postříbřená umělecká díla. Cítila jsem se už úplně dobře – alespoň fyzicky, a bylo skoro nad mé síly, udržet se v klidu, a nevydat se navzdory tomu příšernému počasí ven.

Jen tak ze zvyku jsem chodila kontrolovat světlík. Kromě dvou nových pavučin se na něm nic nezměnilo. Téměř vždycky mi pohled padl na můj vlastní odraz v zrcadle nad umyvadlem. Neubránila jsem se scestným myšlenkám o tom, jak mě asi vidí oni, vlastně – jak mě asi vnímá on. Nikdy jsem si nepřipadala krásná. Na to jsem byla příliš hubená. A dlouhé světle hnědé vlasy jsem nosila většinou rozpuštěné, protože mi mé uši připadaly poněkud odstáté. Nos zase příliš úzký, oči příliš veliké. Znechuceně jsem zavrtěla hlavou a odvrátila se. K čemu to všechno?

Ano, ten den byl až moc dlouhý. Můj nezaměstnaný mozek si dělal co chtěl a než nastal večer, už jsem věděla, že až odsud jednou odejdu domů, bude to hodně bolet.

Částečně se mi ale ulevilo. Bylo dobré znát o sobě pravdu. Mohla jsem se s ní začít smiřovat. Připravovat se na důsledky. Edward už nebyl pouhým ztělesněním milované knižní předlohy. Byl to muž, měl konkrétní tvář. Už jsem znala jeho vůni, věděla jsem, jak moc se musím zaklonit, abych se mu podívala do očí. Pamatovala jsem si výrazy v jeho obličeji. Slyšela jeho smích. Každá ta vzpomínka mi po návratu domů způsobí čistý průstřel srdce.

A myslela jsem na Bellu. Na to, jak se asi sžila s babičkou a jestli třeba není vystrašená. I když – jak jsem ji znala – strach nebyl jejím úhlavním nepřítelem. To spíš neohrabanost. Usmála jsem se.

 

<<<>>>

 

Konečně se setmělo. Uslyšela jsem přijíždět auto a podle zvuku motoru poznala, že se vrací Charlie. Trochu se mi roztřásly ruce. Celý den se neozval a já neměla jistotu, jestli se události odehrály tak, jak měly.

Dole klaply dveře. Obvykle mířil rovnou do kuchyně, ale teď mi vrzání schodů prozradilo, že jde nahoru. Čekala jsem se zatajeným dechem. Zastavil se za dveřmi mého pokoje, ale nevešel. Místo toho cvakl vypínač naproti v koupelně. Pak nastalo naprosté ticho. Nakonec jsem to nevydržela a vykoukla ven.

Stál uprostřed koupelny, zády ke mně, a nehybně hleděl na dokořán otevřené okno světlíku.

„Charlie?“ oslovila jsem ho nesměle a vydala se k němu.

Nebyla jsem si jistá, jestli mě nepřeslechl, protože nejdřív vůbec nereagoval. To až o chvíli později, když už jsem stála vedle něj.

„Tylor Crowley je v nemocnici,“ řekl takovým zvláštním studeným hlasem.

Zajíkla jsem se.

„Je to vážné?“

K mé neskutečné úlevě zavrtěl hlavou.

„Nechali si ho tam na pozorování. Řekl bych, že mu až na pár škrábanců vůbec nic není. A jeho dodávka má jen lehce zdeformovaný nárazník.“

Musela jsem se usmát. Jistě. Auto je v pořádku. Nebylo třeba, aby z něj Edwardovy ruce udělaly krabičku od sardinek. Nebylo koho zachraňovat.

„Doktor Cullen si ho tam nechal jen pro jistotu.“

Rozbušilo se mi srdce. Takže neodjeli…

Najednou se ke mně otočil. Oči mu divoce plály a já si na okamžik nebyla jistá, jestli se nemám začít bát. On si ale jen přejel rukou po strništi rašících vousů.

„Nebyl jsem tam. Nevěřil jsem ti to. Jinak bych se ho samozřejmě pokusil varovat, aby nejezdil tak rychle. Volali nám ze školy. Musí takové věci hlásit.“ Mluvil skoro překotně. Úplně bez dechu jsem sledovala směr jeho úvah.

„Ale ono se to stalo.“ Tady skončil. Stál a velmi soustředěně se na mě díval. Tentokrát mi to nebylo nepříjemné. Nic jsem mu nezatajila.

„Hodil jsem do databáze číslo tvého řidičáku,“ pokračoval. „Měl by patřit asi stokilovému černochovi. Číslo pojištění pro změnu ženě, která zemřela před pěti lety. Zdá se, že neexistuješ, Grace.“

Hleděla jsem mu do očí a čekala. Ještě než promluvil, už jsem věděla, že mám spojence.

„Takže,“ promluvil konečně, „popiš mi přesně, co se tenkrát večer stalo a pokus se na nic nezapomenout. Každý detail může být důležitý. Třeba přijdeme na to, jak to zase otevřít.“

Teď jsem zase nedokázala promluvit já. Nemohla jsem tomu uvěřit. Mluvil tak věcně. Jako by vyšetřoval zcela rutinní případ ukradené peněženky.

„Víte to jistě?“ zeptala jsem se.

Smutně se usmál.

„Ne. Ale radši zkusím všechno a udělám ze sebe blázna, než abych ji nechal trčet tam, kde je. Ať už je to kdekoli,“ dodal ponuře s očima upřenýma do větrací šachty.

 

<<<>>>

 

Druhý den jsem se konečně vydala do školy. Charlie mi to rozmlouval, ale já už toho sebezpytování měla dost. Potřebovala jsem mezi lidi. A s trochou upřímnosti nutno dodat – hlavně mezi upíry.

Zaparkovala jsem jen o tři auta dál, než stálo stříbrné Volvo. Vystoupila jsem a rozhlédla se. Přesně naproti, na opačném konci parkoviště, se jeden ze stromků lemujících asfaltovou plochu, skláněl v nepřirozeném úhlu. I v tom podmračeném dni jsem až sem viděla záblesky drobných skleněných střípků roztříštěných všude kolem. Takže tam se to stalo. Uznale jsem si pomyslela, že to měl Edward k Belle fakt daleko. Napadlo mě, že bych ho někdy strašně ráda viděla běžet. (Variantu, že by mě přitom třeba nesl, tak jako Bellu, jsem si přát zakázala).

Spolužáci na můj návrat reagovali moc hezky a mě to samozřejmě potěšilo. Mike plynule navázal tam, kde minulý týden skončil, takže se mě celé dopoledne držel jako hlídací pes. Jeho nepřehlédnutelnou společnost rozředily až Angela s Jessicou, které se k nám připojily těsně před jídelnou. Tentokrát jsem se do všech těch nových klípků, kterými mě Jess doslova zasypávala, úmyslně ponořila. Smála jsem se jejím vtipům, kladla doplňující otázky. U stolu jsem si sedla na opačnou stranu, než obvykle, abych nemusela bojovat s pokušením dívat se špatným směrem.

A vlastně to bylo docela příjemné. Rozhodně jsem tím způsobila radost Jessice, které se úplně rozpálily tváře.

Až po chvíli, právě, když  se ve svých úvahách dostala k chystanému výletu do La Push, najednou zmlkla uprostřed věty a s otevřenou pusou se zahleděla někam za mě. Husí kůže mi naskočila o vteřinu dřív, než se ozval ten hlas.

„Omlouvám se, že ruším.“

Jako by se pod stolem zapnul přímotop. Pocit horka se mi šplhal po lýtkách směrem nahoru. Jessica předvedla dokonalý úsměv a se zmámeným pohledem honem odpověděla, že rozhodně neruší.

„Grace?“

Teď už jsem se musela otočit. Opatrně jsem odložila příbor, napila se limonády a pak se teprve obrátila. Bylo by asi marné dělat si naděje, že v přeplněné jídelně mohl přeslechnout, jak se mi rozbušilo srdce. Stál těsně za mnou, na sobě rolák slonovinově bílé barvy a jemně se usmíval.

Trochu křečovitě jsem se pokusila o totéž.

„Jsem moc rád, že už jsi zdravá,“ pronesl klidně, jako by na nás teď nezíralo nejmíň dvacet párů očí. Zmohla jsem se jen na rozpačité poděkování.

„Potřeboval bych vědět, který den bys měla čas na to rande,“ prohodil a za mými zády se Jessica proměnila nejspíš v nějakého jedovatého plaza, protože se ozvalo pronikavé zasyčení.

Překvapeně jsem zamrkala a přemýšlela, jak můžu být tak nemožná a mít z té situace radost, když mnou Edward zcela zjevně manipuluje. Tušil, že bych ho jinak odmítla, ale před tolika lidmi to neudělám. Rozhodla jsem se zahrát to do autu.

„Nemůžeme si o tom promluvit až na biologii?“ zeptala jsem se.

Zasmál se a Jessica prodělala další transmutaci, tentokrát nejspíš v nějakého hraboše, soudě podle toho zakvičení.

„Dobře. To bude fajn,“ odpověděl. Věnoval mi ještě jeden velmi pobavený pohled a odešel.

Velmi zvolna jsem se otáčela zpátky ke stolu. V pudu sebezáchovy jsem se nejdřív podívala na potěšenou Angelu a pak teprve čelila Jessice. Ani plaz, ani hraboš. Vycpaná srnka.

 

<<<>>>

 

Než jsem dorazila do učebny, zvládla jsem se uklidnit a soustředit se hlavně na svůj vztek. Takže když jsem ho viděla, jak tam sedí a usmívá se, spíš mě to dopálilo. Dívat se na něj déle, samozřejmě bych zase skončila u připitomělého okouzleného výrazu. Já se na něj ale jen zamračila a pak už jsem se pilně věnoval vybalování skript a sešitů.

„Oběd ti nechutnal?“ zeptal se. Vypadal, že co nevidět vybuchne smíchy.

„Oběd byl v pohodě, ale společnost mi trochu otrávila zažívání,“ odsekla jsem.

Periferně jsem viděla, jak se ke mně naklonil blíž. Rozhodla jsem se, že se musím co nejdřív objednat do nemocnice, aby mi vyoperovali srdce.

Rozesmál se. „Chápu. Mně Jessica taky občas kazí chuť k jídlu, když si na ni v lese vzpomenu.“

Hlavou mi bleskla představa Edwarda zápasícího s pumou a to mě připravilo o dech.

„Já teď ale nemluvila o Jessice,“ odpověděla jsem přidušeně. Mlčel a tím mě donutil se na něj podívat. Čekala jsem výsměšný výraz, takže mě jeho pronikavý pohled naprosto vykolejil.

„Ty bys mi jinak řekla, že se mnou nikam nepůjdeš.“

„Správně! A řeknu ti to i tak. Nezapomeň, jak jsi pro mě nebezpečný.“ Ten vzteklý hlas jsem dolovala až z paty. A argumenty z příručky mladých svišťů.

Přimhouřil oči a na okamžik se z jeho tváře vytratila sebejistota.

„Takže se mě přeci jen bojíš?“ zeptal se tiše.

Unaveně jsem si povzdechla. Neměl ani tušení, jak absurdní otázku mi právě teď položil.

„Ne,“ odpověděla jsem. O předstírání hněvu už jsem si mohla nechat jedině zdát. „Ale ty prostě musíš pochopit, že k tobě patří jenom…“

„Pan Banner je tu!“ přerušil mě najednou. A vykřikl to tak nahlas, až se učitel ve dveřích zarazil.

„Také vás rád vidím, pane Cullene.“

Zavrčela jsem. Zase mě to nenechal říct.

Tiše se zasmál.

„Mimochodem,“ zašeptal, když se pozornost všech soustředila na začátek výkladu. „Myslím, že mě po vyučování budeš potřebovat. Chystá se na tebe paní Copeová.“

Tentokrát to vůbec neznělo pobaveně. Postřehla jsem v tom jisté napětí a možná i zvědavost.

Žaludek se mi scvrknul do velikosti sušené švestky. Nepotřebovala jsem se ptát, co mi školní sekretářka bude chtít.

 

Biologie skončila příliš rychle. Neměla jsem dost času vymyslet, co udělám. Cítila jsem se jako zpráskaný pes. Na tohle jsem v tom všem nějak zapomněla. Třeba by mi s tím mohl pomoct Charlie?

Edward tentokrát nikam nezmizel. Stál u mě a čekal, až si sbalím věci. Dokonce mi přidržel batoh, když jsem se roztřesenýma rukama pokoušela vsunout dovnitř náhle příliš velkou učebnici. Na rozladěnost jsem v tu chvíli úplně zapomněla a byla vděčná, že jde do kanceláře se mnou. On už samozřejmě věděl, co má paní Copeová na srdci. Přesto se mě ale na nic nevyptával. Věděl, že dříve nebo později, budu muset začít mluvit. Slíbila jsem to. A já se té chvíle nevýslovně děsila.

Právě jsme stáli před vchodem do přijímací kanceláře, když se ve dveřích objevila sekretářka.

„Á, slečna Campbellová, zrovna s vámi bych potřebovala mluvit.“

Přidržela nám dveře a my vešli. Edwardova ruka se nějak ocitla na mých zádech. Ten dotek byl neskutečně uklidňující.

„Slečno, nedokážu si to vysvětlit, ale vaše dokumentace z New Yorku nedorazila. A když jsem do té školy volala, řekli mi, že žádnou studentku vašeho jména tam nemají…“

Významně se na mě podívala přes obroučky brýlí a čekala.

Polkla jsem a zrovna si říkala, jak těžké asi bude pro Charlieho vysvětlovat takové věci úřadům, když najednou promluvil Edward.

„Nejspíš došlo k nějakému nedorozumění, paní Copeová.“ Přitom se k ní naklonil a zářivě se usmál. Jasně jsem viděla, jak zavrávorala.

„Moje sestřenice Grace totiž omylem uvedla ve svých papírech školu, do které chodila ještě minulý rok, než se s babičkou přestěhovaly. A ty dokumenty už dorazily. Poslali je na její forkskou adresu, místo sem k vám.“

Přistihla jsem se, že na něj zírám stejně omámeně jako sekretářka, a že mu věřím každé slovo. I když to byl naprostý blábol.

„Aha,“ odpověděla paní Copeová, „tak teď už to dává smysl.“ Pak se podívala na mě a její pohled zase zpřísněl. „Příště byste nám je ale měla přinést hned, slečno Campbellová, abychom v tom neměli zmatky.“

Dokázala jsem jen přikývnout. Probral mě až chladný venkovní vzduch, když jsem s Edwardovou pomocí vyklopýtala před budovu.

Tázavě jsem se na něj podívala.

„Dokumenty? U mě doma?“

Usmál se a pak si ležérně zvedl límec kabátu, protože začínalo mrholit.

„Obstaráme ti je. Máme jisté kontakty, které…“

„Pan Jenks!“ vyhrkla jsem užasle, když mi to došlo. Edwardův šokovaný výraz byl příjemnou náplastí za všechno to popichování. Tentokrát jsem se samolibě usmívala já.

„Řekl bych, že teď už ale výslechu neunikneš,“ varoval mě a tím mě té rozjařenosti dokonale zbavil.

„A kromě toho,“ zazubil se, „mám tě v hrsti.“

„Chceš mě vydírat?“ hlesla jsem, zase naprosto ponořená do jeho zlatých očí.

„Rozhodně,“ souhlasil se smíchem. „Teď už na to rande prostě musíš.“

Zaplavila mě vlna zoufalství. Stejně hlubokého, jako ta jásavá radost, která se objevila přesně ve stejnou chvíli.

„Proč to děláš?“ zašeptala jsem.

Zvážněl a jeho pohled najednou zněžněl.

„Protože už se od tebe nedokážu držet dál.“

 


Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3

Joana

1)  Joana (12.12.2010 18:27)

Jéé, to jsem do toho zase vlítla, ačkoliv jsem si říkala, že do Vánoc věnuju veškerý čas studiu a nikoli čtení povídek. Skutek utek, už je to tak. Třesu se, co se stane, až se opět otevře otvor, kdo kde a s kým zůstane a co bude Grace dělat, když se jí příběh moc odkloní od knížky (pokud vůbec) jak se s tím popasuje. Jako upírce by se jí k babičce asi moc dobře nevracelo, ne? Ale to máš fuk, já si počkám a budu obdivovat tvůj výtvor, i pokud uděláš s Belly lesbičku, která se mezitím v Las Vegas nechala registrovat s potetovanou důchodkyní (dobře, teď mi zase trochu hráblo, no:) )
A Edward je prostě ach

«   1 2 3

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek