Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/LIT.jpg

8) Vyděrač

Úterý. Velmi dlouhý, nervózní a zároveň nudný den. Samozřejmě lilo. Vlhko na mém okně se vlivem mrazu měnilo v postříbřená umělecká díla. Cítila jsem se už úplně dobře – alespoň fyzicky, a bylo skoro nad mé síly, udržet se v klidu, a nevydat se navzdory tomu příšernému počasí ven.

Jen tak ze zvyku jsem chodila kontrolovat světlík. Kromě dvou nových pavučin se na něm nic nezměnilo. Téměř vždycky mi pohled padl na můj vlastní odraz v zrcadle nad umyvadlem. Neubránila jsem se scestným myšlenkám o tom, jak mě asi vidí oni, vlastně – jak mě asi vnímá on. Nikdy jsem si nepřipadala krásná. Na to jsem byla příliš hubená. A dlouhé světle hnědé vlasy jsem nosila většinou rozpuštěné, protože mi mé uši připadaly poněkud odstáté. Nos zase příliš úzký, oči příliš veliké. Znechuceně jsem zavrtěla hlavou a odvrátila se. K čemu to všechno?

Ano, ten den byl až moc dlouhý. Můj nezaměstnaný mozek si dělal co chtěl a než nastal večer, už jsem věděla, že až odsud jednou odejdu domů, bude to hodně bolet.

Částečně se mi ale ulevilo. Bylo dobré znát o sobě pravdu. Mohla jsem se s ní začít smiřovat. Připravovat se na důsledky. Edward už nebyl pouhým ztělesněním milované knižní předlohy. Byl to muž, měl konkrétní tvář. Už jsem znala jeho vůni, věděla jsem, jak moc se musím zaklonit, abych se mu podívala do očí. Pamatovala jsem si výrazy v jeho obličeji. Slyšela jeho smích. Každá ta vzpomínka mi po návratu domů způsobí čistý průstřel srdce.

A myslela jsem na Bellu. Na to, jak se asi sžila s babičkou a jestli třeba není vystrašená. I když – jak jsem ji znala – strach nebyl jejím úhlavním nepřítelem. To spíš neohrabanost. Usmála jsem se.

 

<<<>>>

 

Konečně se setmělo. Uslyšela jsem přijíždět auto a podle zvuku motoru poznala, že se vrací Charlie. Trochu se mi roztřásly ruce. Celý den se neozval a já neměla jistotu, jestli se události odehrály tak, jak měly.

Dole klaply dveře. Obvykle mířil rovnou do kuchyně, ale teď mi vrzání schodů prozradilo, že jde nahoru. Čekala jsem se zatajeným dechem. Zastavil se za dveřmi mého pokoje, ale nevešel. Místo toho cvakl vypínač naproti v koupelně. Pak nastalo naprosté ticho. Nakonec jsem to nevydržela a vykoukla ven.

Stál uprostřed koupelny, zády ke mně, a nehybně hleděl na dokořán otevřené okno světlíku.

„Charlie?“ oslovila jsem ho nesměle a vydala se k němu.

Nebyla jsem si jistá, jestli mě nepřeslechl, protože nejdřív vůbec nereagoval. To až o chvíli později, když už jsem stála vedle něj.

„Tylor Crowley je v nemocnici,“ řekl takovým zvláštním studeným hlasem.

Zajíkla jsem se.

„Je to vážné?“

K mé neskutečné úlevě zavrtěl hlavou.

„Nechali si ho tam na pozorování. Řekl bych, že mu až na pár škrábanců vůbec nic není. A jeho dodávka má jen lehce zdeformovaný nárazník.“

Musela jsem se usmát. Jistě. Auto je v pořádku. Nebylo třeba, aby z něj Edwardovy ruce udělaly krabičku od sardinek. Nebylo koho zachraňovat.

„Doktor Cullen si ho tam nechal jen pro jistotu.“

Rozbušilo se mi srdce. Takže neodjeli…

Najednou se ke mně otočil. Oči mu divoce plály a já si na okamžik nebyla jistá, jestli se nemám začít bát. On si ale jen přejel rukou po strništi rašících vousů.

„Nebyl jsem tam. Nevěřil jsem ti to. Jinak bych se ho samozřejmě pokusil varovat, aby nejezdil tak rychle. Volali nám ze školy. Musí takové věci hlásit.“ Mluvil skoro překotně. Úplně bez dechu jsem sledovala směr jeho úvah.

„Ale ono se to stalo.“ Tady skončil. Stál a velmi soustředěně se na mě díval. Tentokrát mi to nebylo nepříjemné. Nic jsem mu nezatajila.

„Hodil jsem do databáze číslo tvého řidičáku,“ pokračoval. „Měl by patřit asi stokilovému černochovi. Číslo pojištění pro změnu ženě, která zemřela před pěti lety. Zdá se, že neexistuješ, Grace.“

Hleděla jsem mu do očí a čekala. Ještě než promluvil, už jsem věděla, že mám spojence.

„Takže,“ promluvil konečně, „popiš mi přesně, co se tenkrát večer stalo a pokus se na nic nezapomenout. Každý detail může být důležitý. Třeba přijdeme na to, jak to zase otevřít.“

Teď jsem zase nedokázala promluvit já. Nemohla jsem tomu uvěřit. Mluvil tak věcně. Jako by vyšetřoval zcela rutinní případ ukradené peněženky.

„Víte to jistě?“ zeptala jsem se.

Smutně se usmál.

„Ne. Ale radši zkusím všechno a udělám ze sebe blázna, než abych ji nechal trčet tam, kde je. Ať už je to kdekoli,“ dodal ponuře s očima upřenýma do větrací šachty.

 

<<<>>>

 

Druhý den jsem se konečně vydala do školy. Charlie mi to rozmlouval, ale já už toho sebezpytování měla dost. Potřebovala jsem mezi lidi. A s trochou upřímnosti nutno dodat – hlavně mezi upíry.

Zaparkovala jsem jen o tři auta dál, než stálo stříbrné Volvo. Vystoupila jsem a rozhlédla se. Přesně naproti, na opačném konci parkoviště, se jeden ze stromků lemujících asfaltovou plochu, skláněl v nepřirozeném úhlu. I v tom podmračeném dni jsem až sem viděla záblesky drobných skleněných střípků roztříštěných všude kolem. Takže tam se to stalo. Uznale jsem si pomyslela, že to měl Edward k Belle fakt daleko. Napadlo mě, že bych ho někdy strašně ráda viděla běžet. (Variantu, že by mě přitom třeba nesl, tak jako Bellu, jsem si přát zakázala).

Spolužáci na můj návrat reagovali moc hezky a mě to samozřejmě potěšilo. Mike plynule navázal tam, kde minulý týden skončil, takže se mě celé dopoledne držel jako hlídací pes. Jeho nepřehlédnutelnou společnost rozředily až Angela s Jessicou, které se k nám připojily těsně před jídelnou. Tentokrát jsem se do všech těch nových klípků, kterými mě Jess doslova zasypávala, úmyslně ponořila. Smála jsem se jejím vtipům, kladla doplňující otázky. U stolu jsem si sedla na opačnou stranu, než obvykle, abych nemusela bojovat s pokušením dívat se špatným směrem.

A vlastně to bylo docela příjemné. Rozhodně jsem tím způsobila radost Jessice, které se úplně rozpálily tváře.

Až po chvíli, právě, když  se ve svých úvahách dostala k chystanému výletu do La Push, najednou zmlkla uprostřed věty a s otevřenou pusou se zahleděla někam za mě. Husí kůže mi naskočila o vteřinu dřív, než se ozval ten hlas.

„Omlouvám se, že ruším.“

Jako by se pod stolem zapnul přímotop. Pocit horka se mi šplhal po lýtkách směrem nahoru. Jessica předvedla dokonalý úsměv a se zmámeným pohledem honem odpověděla, že rozhodně neruší.

„Grace?“

Teď už jsem se musela otočit. Opatrně jsem odložila příbor, napila se limonády a pak se teprve obrátila. Bylo by asi marné dělat si naděje, že v přeplněné jídelně mohl přeslechnout, jak se mi rozbušilo srdce. Stál těsně za mnou, na sobě rolák slonovinově bílé barvy a jemně se usmíval.

Trochu křečovitě jsem se pokusila o totéž.

„Jsem moc rád, že už jsi zdravá,“ pronesl klidně, jako by na nás teď nezíralo nejmíň dvacet párů očí. Zmohla jsem se jen na rozpačité poděkování.

„Potřeboval bych vědět, který den bys měla čas na to rande,“ prohodil a za mými zády se Jessica proměnila nejspíš v nějakého jedovatého plaza, protože se ozvalo pronikavé zasyčení.

Překvapeně jsem zamrkala a přemýšlela, jak můžu být tak nemožná a mít z té situace radost, když mnou Edward zcela zjevně manipuluje. Tušil, že bych ho jinak odmítla, ale před tolika lidmi to neudělám. Rozhodla jsem se zahrát to do autu.

„Nemůžeme si o tom promluvit až na biologii?“ zeptala jsem se.

Zasmál se a Jessica prodělala další transmutaci, tentokrát nejspíš v nějakého hraboše, soudě podle toho zakvičení.

„Dobře. To bude fajn,“ odpověděl. Věnoval mi ještě jeden velmi pobavený pohled a odešel.

Velmi zvolna jsem se otáčela zpátky ke stolu. V pudu sebezáchovy jsem se nejdřív podívala na potěšenou Angelu a pak teprve čelila Jessice. Ani plaz, ani hraboš. Vycpaná srnka.

 

<<<>>>

 

Než jsem dorazila do učebny, zvládla jsem se uklidnit a soustředit se hlavně na svůj vztek. Takže když jsem ho viděla, jak tam sedí a usmívá se, spíš mě to dopálilo. Dívat se na něj déle, samozřejmě bych zase skončila u připitomělého okouzleného výrazu. Já se na něj ale jen zamračila a pak už jsem se pilně věnoval vybalování skript a sešitů.

„Oběd ti nechutnal?“ zeptal se. Vypadal, že co nevidět vybuchne smíchy.

„Oběd byl v pohodě, ale společnost mi trochu otrávila zažívání,“ odsekla jsem.

Periferně jsem viděla, jak se ke mně naklonil blíž. Rozhodla jsem se, že se musím co nejdřív objednat do nemocnice, aby mi vyoperovali srdce.

Rozesmál se. „Chápu. Mně Jessica taky občas kazí chuť k jídlu, když si na ni v lese vzpomenu.“

Hlavou mi bleskla představa Edwarda zápasícího s pumou a to mě připravilo o dech.

„Já teď ale nemluvila o Jessice,“ odpověděla jsem přidušeně. Mlčel a tím mě donutil se na něj podívat. Čekala jsem výsměšný výraz, takže mě jeho pronikavý pohled naprosto vykolejil.

„Ty bys mi jinak řekla, že se mnou nikam nepůjdeš.“

„Správně! A řeknu ti to i tak. Nezapomeň, jak jsi pro mě nebezpečný.“ Ten vzteklý hlas jsem dolovala až z paty. A argumenty z příručky mladých svišťů.

Přimhouřil oči a na okamžik se z jeho tváře vytratila sebejistota.

„Takže se mě přeci jen bojíš?“ zeptal se tiše.

Unaveně jsem si povzdechla. Neměl ani tušení, jak absurdní otázku mi právě teď položil.

„Ne,“ odpověděla jsem. O předstírání hněvu už jsem si mohla nechat jedině zdát. „Ale ty prostě musíš pochopit, že k tobě patří jenom…“

„Pan Banner je tu!“ přerušil mě najednou. A vykřikl to tak nahlas, až se učitel ve dveřích zarazil.

„Také vás rád vidím, pane Cullene.“

Zavrčela jsem. Zase mě to nenechal říct.

Tiše se zasmál.

„Mimochodem,“ zašeptal, když se pozornost všech soustředila na začátek výkladu. „Myslím, že mě po vyučování budeš potřebovat. Chystá se na tebe paní Copeová.“

Tentokrát to vůbec neznělo pobaveně. Postřehla jsem v tom jisté napětí a možná i zvědavost.

Žaludek se mi scvrknul do velikosti sušené švestky. Nepotřebovala jsem se ptát, co mi školní sekretářka bude chtít.

 

Biologie skončila příliš rychle. Neměla jsem dost času vymyslet, co udělám. Cítila jsem se jako zpráskaný pes. Na tohle jsem v tom všem nějak zapomněla. Třeba by mi s tím mohl pomoct Charlie?

Edward tentokrát nikam nezmizel. Stál u mě a čekal, až si sbalím věci. Dokonce mi přidržel batoh, když jsem se roztřesenýma rukama pokoušela vsunout dovnitř náhle příliš velkou učebnici. Na rozladěnost jsem v tu chvíli úplně zapomněla a byla vděčná, že jde do kanceláře se mnou. On už samozřejmě věděl, co má paní Copeová na srdci. Přesto se mě ale na nic nevyptával. Věděl, že dříve nebo později, budu muset začít mluvit. Slíbila jsem to. A já se té chvíle nevýslovně děsila.

Právě jsme stáli před vchodem do přijímací kanceláře, když se ve dveřích objevila sekretářka.

„Á, slečna Campbellová, zrovna s vámi bych potřebovala mluvit.“

Přidržela nám dveře a my vešli. Edwardova ruka se nějak ocitla na mých zádech. Ten dotek byl neskutečně uklidňující.

„Slečno, nedokážu si to vysvětlit, ale vaše dokumentace z New Yorku nedorazila. A když jsem do té školy volala, řekli mi, že žádnou studentku vašeho jména tam nemají…“

Významně se na mě podívala přes obroučky brýlí a čekala.

Polkla jsem a zrovna si říkala, jak těžké asi bude pro Charlieho vysvětlovat takové věci úřadům, když najednou promluvil Edward.

„Nejspíš došlo k nějakému nedorozumění, paní Copeová.“ Přitom se k ní naklonil a zářivě se usmál. Jasně jsem viděla, jak zavrávorala.

„Moje sestřenice Grace totiž omylem uvedla ve svých papírech školu, do které chodila ještě minulý rok, než se s babičkou přestěhovaly. A ty dokumenty už dorazily. Poslali je na její forkskou adresu, místo sem k vám.“

Přistihla jsem se, že na něj zírám stejně omámeně jako sekretářka, a že mu věřím každé slovo. I když to byl naprostý blábol.

„Aha,“ odpověděla paní Copeová, „tak teď už to dává smysl.“ Pak se podívala na mě a její pohled zase zpřísněl. „Příště byste nám je ale měla přinést hned, slečno Campbellová, abychom v tom neměli zmatky.“

Dokázala jsem jen přikývnout. Probral mě až chladný venkovní vzduch, když jsem s Edwardovou pomocí vyklopýtala před budovu.

Tázavě jsem se na něj podívala.

„Dokumenty? U mě doma?“

Usmál se a pak si ležérně zvedl límec kabátu, protože začínalo mrholit.

„Obstaráme ti je. Máme jisté kontakty, které…“

„Pan Jenks!“ vyhrkla jsem užasle, když mi to došlo. Edwardův šokovaný výraz byl příjemnou náplastí za všechno to popichování. Tentokrát jsem se samolibě usmívala já.

„Řekl bych, že teď už ale výslechu neunikneš,“ varoval mě a tím mě té rozjařenosti dokonale zbavil.

„A kromě toho,“ zazubil se, „mám tě v hrsti.“

„Chceš mě vydírat?“ hlesla jsem, zase naprosto ponořená do jeho zlatých očí.

„Rozhodně,“ souhlasil se smíchem. „Teď už na to rande prostě musíš.“

Zaplavila mě vlna zoufalství. Stejně hlubokého, jako ta jásavá radost, která se objevila přesně ve stejnou chvíli.

„Proč to děláš?“ zašeptala jsem.

Zvážněl a jeho pohled najednou zněžněl.

„Protože už se od tebe nedokážu držet dál.“

 


Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3   »

Bye

21)  Bye (12.12.2010 22:31)

Uáááááááááááááááááá, Karolko, to byla jízda!!!
Přestože se Grace evidentně situace vymkla z rukou a Edward si dělá co chce (jo! ), a Charliemu jeho situaci vůbec nezávidím, byla jsem úplně převálcována Tvým humorem! A taky Tvým Edwardem...
Hele, tohle už prostě neuhraješ. Edward je na Bellu alergickej. A ještě nikdy nikdo neslyšel o někom, kdo přežije průstřel srdce. A já chci , aby to Grace přežila!
Jako vždy jsem se i dnes na to připoutala. Naštětí.

blotik

20)  blotik (12.12.2010 21:26)

Jej, vyoperovat srdce.
Ale zase mě ta poslední věta zmátla. Pořád mě mateš. Ale tak nějak krásně. Je to překrásné a já se těším na další dílek. Myslím, že mi budou muset taky odoperovat srdce, jinak dostanu infarkt z těch tvých překvapení.

19)  Petris (12.12.2010 20:53)

Koukám, že nejsem zdaleka jediná, která místo učení, hltá Tvé povídky. Grace se mi líbí, nevím který konec bude ten dobrý. S Bellou nebo s ní...

Hanetka

18)  Hanetka (12.12.2010 20:50)

Teda Karolko. Nemám slov. A víš, co me dostává nejvíc? Ta místa, kdy se příběhy protnou, a Edward vypustí přesnou hlášku ze Stmívání... a adresát NENÍ Bella. Já si vážně nedokážu představit ani vesnu, jak tohle dopadne... ale strašně se těším.

Bosorka

17)  Bosorka (12.12.2010 20:30)

2 kapitolky najednou! Jaká to božská mana pro mého ducha!!!!
Karolko ač padám únavou po tom stěhování přímo na hu....ústa Tebe jsem si nemohla nechat ujit....

Pospeta

16)  Pospeta (12.12.2010 20:15)

Dnes to bude krátký komentář. Nechci Ti krátit čas, který budeš potřebovat na rozmotávání toho čím dál víc zašmodrchaného klubíčka.
Jediná věc, která mě uklidňuje je, že vím, jak moc máš své postavy ráda. Určitě je nechceš nechat trápit, viď?
Stačí jak trápí mně všechny ty představy co se stane/nestane až..............
Jedna věc mně ale moc potěšila. Charlie Grace UVĚŘIL.

Janeba

15)  Janeba (12.12.2010 20:00)

Ach jo, zase konec a v tom nejlepším! Grace má rande s Edwardem! Uf, tak Charlie je v pohodě, doktor Jenks zařídí papíry, tak už by si mohli taky něco užít, né! Karolko, sekyrka je zakopána, už je Ti líp?! Děkuji!

Carlie

14)  Carlie (12.12.2010 19:59)

Oh ano, vyděrač , jak trefné pojmenování kapitoly :D Ale s vyděrači se co? Nevyjednává, s vyděrači se bojuje, takže hrr na rande, Grace
Karolko, Tvůj Edward je zosobněním toho, co je na původním Edwardovi nejsilnější - ten jeho humor , ta jeho manipulace omamováním :D a jeho ochranitelství...
Moc si to užívám, nádherně vykresluješ jejich dialogy, to napětí, atmosféru, cítím tu vůni a moje náklady na topení se v téhle sezóně dost snižují, taky si vystačím s vlastním vytápěním :D

Yasmini

13)  Yasmini (12.12.2010 19:34)

Jé ona musí na rande . A on zněžněl. Jůůůů. Víc inteligence mi po víkendu nezbylo :):)
Je to úžasné Karolko. Jen mi nějak docházejí superlativy.
S Y.

12)  Jateer (12.12.2010 19:25)

Páni!
Začnu trochu pozadu neb konec mě opravdu rozsekal! Jak to proboha děláš, že dokážeš tak neskutečně vtáhnout lidi do děje!:) Málem jsem zapomněla že já vlastně vůbec Grace nejsem :D
Je to všechno tak neskutečně realistický =)
Ovšem scéna dne je Edwardova upřímná radost nad panem Bannerem :D
Moje denní dávka drogy utěšena ;) Děkuju!!

MisaBells

11)  MisaBells (12.12.2010 19:23)

heh... Chci tohohle Edwarda domů! Karolí, nemohla bys něco udělat s naším světlíkem? Prosíííím, nějaké abrakadabra, nebo tak něco. Taky tam chci!

Gassie

10)  Gassie (12.12.2010 19:19)


Charlie jí konečně začal věřit Přeju jim to.
Transmutace Jessicy v různé živočichy
"Ten vzteklý hlas jsem dolovala až z paty. A argumenty z příručky mladých svišťů."
A ta poslední věta... A jé I když se mi to líbí a přeju jí to. Moc jí to přeju. Ale co když se zamiluje do té "nesprávné" I když... je to Tvůj příběh, tak proč by to tak nemohlo být Nebo jí vymysli jiného upíra, ale neposílej ji zpátky do New Yorku... Bella si zaslouží kamarádku
Ale chudák Bella v New Yorku. Bez dokladů a bez pomoci upírů... :(

9)  Pája (12.12.2010 19:11)

Místo abych se věnovala nudnému marketingu se tady rozplývám nad tvou opět úžasnou, excelentní, dechberoucí, jedinečnou ... vždyť ty víš co chci říct...kapitolkou
A rozhodně si nestěžuju, takhle bych se nad těma skriptama necítila ani náhodou a takový přiblbý úsměv by ze mě taky nedostaly
Takže pro shrnutí opět supééééér Karol, jen tak dál, budu tvá věrná vyčkávatelka na další kapitolku
Aspoň si to zápočtové období nějak zpříjemním, že :)

churinka

8)  churinka (12.12.2010 19:10)

Jééé, začínám být závislák na této povídce. Říkala jsem si, že to nebudu otevírat a přečtu si aspoň dvě najednou, ale nešlo to. A teď budu netrpělivě čekat na další kapitolku. Ty jsi tak šikovná....Smekám.

Alorenie

7)  Alorenie (12.12.2010 19:09)

Protřebuji další kapitolu! Jsi úžasná! Stvořila jsi něco tak dokonalého! Úžasná kapitola :)

Fanny

6)  Fanny (12.12.2010 19:04)

Grace nám to trochu zamotává nebo píše ten světlík a Edward... No, jsem dost zvědavá na ten "výslech", když ona vlastně skoro všechno ví. Ta poslední věta se mi vůbec nelíbí, ale ještě uvidíme.

MaiQa

5)  MaiQa (12.12.2010 18:58)

Příště bych prosila napsat alespoň malé upozornění. Prostože jsem potřebovala porvní pomoc. Ta poslední věta. Vidím srdíčka. Tak hrozně potřebuji další písmenka.

Monelien

4)  Monelien (12.12.2010 18:56)

Karolko, ty jsi bohyně Zatáhla jsi mě do toho a já nemůžu ven stejně jako Grace Edward mě dostává do kolen a kdybych při čtení neseděla, tak už jsem dávno na zemi Píšeš úžasně, smekám
A samozřejmě už se nemůžu dočkat pokračování

3)  Scherry (12.12.2010 18:33)

Já už nemám slov...naprosto úžasná kapitolka

Amisha

2)  Amisha (12.12.2010 18:29)

áááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááchich ouvej, kde jsou další písmenka???!
To bylo... Dechberoucí, roztomilé a ten parfušák jeden studenej, kdo ví jestli jí pod stůl nestrčil přímotop...
Hrdina s lišáckými úmysly....
Ty jsi taky můj hrdina!

«   1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek