09.12.2010 [16:00], Karolka, ze série Lost In Twilight, komentováno 46×, zobrazeno 7628×

5) Všechno je špatně

Velmi úspěšně jsem – i sama před sebou – dokázala zachovat zdání klidu. Než přišel večer, dostatečně jsem vystřízlivěla. Došla jsem k závěru, že říkat tomu pozvání rande, je poněkud… nadnesené. A kdykoli jsem se při nějaké činnosti přistihla, že zasněně zírám do zdi a promítám si na ni Edwardovu tvář, opakovala jsem si: tenhle není pro mě. Ani omylem. Vůbec.

Do kuchyně jsem sešla ve tři čtvrtě na šest. Už učesaná, lehce nalíčená (jdu přece mezi lidi) a převlečená do čistých džínsů a Bellina svetru, který jsem pečlivě vyprala, aby nenesl stopy její vůně. Nejsem sebevrah.

„Někam se chystáš?“ zeptal se Charlie a upřel na mě trochu znepokojený pohled.

„Jen na chvíli. Ven. S Edwardem Cullenem.“ Snažila jsem se o co nejznuděnější tón. Věděla jsem, že Charlie má Cullenovy rád.

„Aha,“ řekl, ale vůbec to tak nemyslel. Připadalo mi, že se mu to moc nezdá.

„Děje se něco? Cullenovi nejsou dobrá rodina?“ zeptala jsem se provokativně. Někde ve druhé nebo třetí kapitole Stmívání pronesl Charlie jeden ze svých nejdelších projevů, když Carlisleovu rodinu obhajoval. A trefila jsem se.

„Tak jsem to nemyslel!“ ozval se honem. „Jsou to velmi slušní lidé. Já jen… Nevím, na co jste doma zvyklí. Nerad bych, aby mi to tvoje babička vyčetla. Smíš chodit večer sama ven?“ Skoro mě dojal. Babička mě vychovávala už od dětství a otcovská starostlivost bylo něco, co mě dokázalo zasáhnout hluboko v srdci.

Usmála jsem se.

„Jsem z New Yorku.“

Přikývl. Jako argument to bylo dostatečné.

Pak už se ozvalo klepání na dveře.

Klid. Dýchej! Všechno je v pořádku!

Zpotily se mi dlaně a moje srdce musel být slyšet až ven. Šla jsem otevřít a Charlie se držel těsně za mnou. No, s tou touhou po otcovské starostlivosti jsem se trochu unáhlila.

Když jsem otevřela, pochopila jsem, že i kdybych se s ním setkávala den co den a třeba padesát let, vždycky by na mě působil stejně. Stál naprosto uvolněně a narozdíl ode mě vypadal úplně klidně. Usmíval se. Bála jsem se, aby nepřišel v saku od Huga Bosse, ale oblékl se jako obvykle. (Tak proč se mi udělalo tak slabo?)

„Ahoj Grace. Náčelníku Swane.“ Kývl na něj a pak se jeho pohled vrátil ke mně.

Sundala jsem z věšáku kabát, ale dřív, než jsem si ho stihla obléct, vzal mi ho a přidržel.

To je ok, Grace. Dobrý! Pořád dýchej!

Rozloučila jsem se s Charliem a doufala, že se netvářím tak připitoměle, jak se cítím.

Edward mi otevřel dveře od auta a já si sedla. A dostala plný zásah. Cítila jsem to všude. Ve vzduchu, z potahů, z polstrování. Ta vůně mi způsobovala pocit odevzdané blaženosti.

Obešel auto, normálně rychle, protože Charlie stál ještě ve dveřích, a posadil se ke mně.

A najednou zkameněl. Nejdřív jsem si toho nevšimla. Jenže on nenastartoval, pořád jsme zůstávali na místě. Podívala jsem se na něj. Oběma rukama svíral volant a měl zavřené oči. Zhluboka dýchal. Ne! Vypadalo to, jako by jenom vdechoval.

Rozklepala jsem se. To přece není možné! Vyprala jsem to! Hned zítra (jestli to přežiju) zažaluju tu firmu, co vyrobila ten pitomej prací prášek.

Ale utéct jsem nedokázala. Fascinovaně jsem hleděla na jeho profil a napjaté svaly na rukou. To kouzlo bylo tak mocné, že postupně vstřebalo všechen strach, až zbyla jen čistá neředěná touha. Aby mě zabil právě on.

Těžko říct, jestli naše strnulost zahnala Charlieho dovnitř. Možná si myslel, že potřebujeme být sami. Klapnutí vchodových dveří ale prolomilo to hypnotické napětí.

„Nový parfém?“ zeptal se Edward přiškrceně. Pak konečně nastartoval. Zdálo se, že už se úplně kontroluje.

Měla jsem ledové ruce a musela si je sevřít koleny, protože se začaly třást. Edward právě dostal homeopatickou dávku Belliny vůně. Jaká síla to asi byla, když si k němu sedla do auta ona sama?! Odvrátila jsem se a předstírala, že se dívám z okna. Chtělo se mi brečet. Byla to nehorázná opovážlivost uvažovat, byť jen na chvíli, že bych mohla patřit k němu. Nikdy nikoho nebude milovat tak, jako Bellu.

Než jsme dojeli do Port Angeles, dokázala jsem se srovnat a uvědomit si, kde je moje místo. Bez ohledu na to, jak jsem se cítila. Pubertální pobláznění. Určitě! Miluju literární postavu. Pche!

„Proč to děláš?“ vypálila jsem najednou a vyděsila tím nejvíc sama sebe. Vím, že za to Edward nemohl. Neměl absolutně žádné tušení o tom, co se tu děje, ale mně bylo smutno a vždycky, když je mi smutno, snadno se vztekám. Na sebe, na kohokoli, na cokoli. Co mě má co zvát na rande, když nejsem Bella?! Vždyť on je jí vlastně nevěrnej!

„Parkoviště před restaurací bylo plné a tak jsem musel jet o ulici dál,“ odpověděl s úsměvem. Přesto jsem věděla, že mou otázku pochopil.

Významně jsem přimhouřila oči. Rozhodla jsem se ho mučit. Chvíli se jen díval a úsměv vystřídal náznak rozpaků. A moje srdce zkapalnělo a protékalo mi hrudním košem až dolů do břicha. Jak jinak si vysvětlit to šimrání? Mohla jsem tušit, že jediný, koho tím výslechem potrápím, budu já sama.

„Chtěl bych tě víc poznat, to je všechno,“ odpověděl konečně.

„Proč?“ zeptala jsem se znovu a naštěstí to znělo víc naštvaně než zoufale. Málem jsem mu začala nadávat, že by si krom Belly přece neměl žádné jiné všímat.

Zamračil se.

„Zlobíš se?“ odpověděl otázkou.

Nadechla jsem se, ale neodpověděla. Neměla jsem o tom vůbec začínat. Kdybych se jen necítila tak zmatená.

„Můžu tě zase odvézt domů,“ řekl tiše. Zdálo se, že mou odpověď očekává s napětím. A neuniklo mi, že jeho oči jsou o něco tmavší, než by měly být. Ten blbej svetr hodím do nejbližší popelnice!

„Ne. Když už jsme tady…“ Pokrčila jsem rameny a vystoupila dřív, než mi stihl přidržet dveře.

Nevím, jakou rychlostí se pohyboval za mými zády, ale rozhodně mě stačil předběhnout a otevřel mi alespoň, když jsme vcházeli. Rozhodla jsem se, že další konverzaci nechám na něm. Hysterických výlevů už jsem na jeden večer předvedla až dost. Třeba mi konečně prozradí, o co mu jde.

Nevím, jestli to byla stejná restaurace, do které vzal Bellu, ale ta servírka byla fakt nechutná. Mrkala těma nalepenejma řasama tak rychle, až jsem se začala bát, že se jí zauzlujou. Při psaní objednávek se zbytečně předkláněla. Možná byla zvyklá, že jí hosté strkají dýška za podprsenku. Každopádně, když mi pak nesla jídlo – protože Edward se samozřejmě vymluvil na speciální dietu – měla jsem chuť jí nastavit nohu.

Dala jsem si steak a opečené brambory. Edward se na mě nad sklenicí neperlivé vody s úsměvem díval a mlčel. Nikdy mě nenapadlo, jak divný pocit to je. Jeho soustředěná pozornost mě donutila v půlce přestat a odložit příbor.

„To už máš dost?“ zeptal se a trochu se mračil.

„Nerada jím sama,“ popíchla jsem ho.

Uhnul pohledem. Alespoň jsem si mohla dopřát jeden dlouhý zakázaný pohled. V lehkém přítmí a svitu svíčky, která stála na stole, vypadal vražedně krásně.

„Děje se něco?“ zeptal se a já se honem zadívala na svou sklenici koly.

„Ne, proč?“

„Zdálo se mi, že sis povzdechla,“ odpověděl a když jsem zkontrolovala jeho výraz, připadalo mi, že se snaží nerozesmát.

Tak teď budu ještě vzdychat!

„Ano, to se ti opravdu jen zdálo,“ řekla jsem naštvaně.

Podíval se mi do očí. Naprosto si je podmanil a držel je, dokud jsem znovu nevzdychla. A tentokrát jsem si to jasně uvědomila.

„Isabella Swanová!“ vyhrkla jsem a prudce se opřela do židle.

„Cože?“ Moje náhlé změny tématu byly asi trochu moc i na upíra.

„Bella. Ta moje kamarádka,“ koktala jsem. „Vzpomněla jsem si na ni. Napadlo mě… Hodili byste se k sobě.“ Poslední větu jsem dodala skoro šeptem, což pro něj samozřejmě nepředstavovalo žádný problém.

Naprosto znehybněl. Pak se mu ve tváři objevil opravdový hněv. Donutil mě přikrčit se a schovat hlavu mezi ramena.

„Nemusela jsi moje pozvání přijímat, Grace. Řekni rovnou, že ti se mnou není dobře, ale už mi, prosím, nedohazuj svoje kamarádky!“

Pak mávnul na servírku. Přiběhla okamžitě, ale když viděla jeho výraz, slyšitelně vyjekla. Vyžádaný účet přinesla nadzvukovou rychlostí a pak celá vyděšená zacouvala do relativního bezpečí za barovým pultem.

Přehnala jsem to. A pořádně. Ale copak jsem měla jinou možnost?

Celou cestu mlčel a svůj vztek si vybíjel na ubohém Volvu. V zatáčkách jsem měla pocit, že snad jedeme jen po dvou kolech. Před domem Swanových nejspíš zůstane brzdná dráha jako po pádu meteoritu. Nerozbrečela jsem se. Ale jen díky tomu, že jsem nechtěla, aby se cítil ještě hůř.

Zastavil. Ve tváři už vypadal naprosto klidně. Dokonce se mi omlouval, že tak vybuchl.

„Neomlouvej se. To, co jsem řekla, bylo… hnusný,“ odporovala jsem a snažila se ještě chvíli bránit pláči, který měl nevyhnutelně přijít. „Ale já to tak nemyslela. Opravdu! Já jen - věci jsou trochu jinak, než…“ Zarazila jsem se právě včas, abych mu nezačala vykládat o určité architektonické anomálii v Bellině koupelně.

Zkoumavě se na mě díval. Bála jsem se, že se bude vyptávat, ale neudělal to. No jistě, o tajemstvích ví své.

A pak jsem si najednou uvědomila, že je mnohem blíž, než před chvílí, a že se vzdálenost mezi námi pomalu zkracuje. Jeho tvář byla už tak blízko, že jsem cítila proudění vzduchu, který vydechl. Všimla jsem si, že on sám vypadá užasle.

Jenže pak přišel nádech. Z bezprostřední blízkosti jsem sledovala fascinující změnu barvy očí i celkového výrazu.

Zatajila jsem dech. Tohle ne! Vždyť je to jen trošek! Miliontina skutečné síly Belliny vůně. Jenže, když se s ní poprvé setkal, byli ve škole, všude spousta svědků. Spousta důvodů se ovládnout. Tady ne.

„To je v pořádku, Edwarde. Ty to zvládneš. Prostě zadrž dech.“ Mluvila jsem tiše, ale celkem vyrovnaně. Doufala jsem, že mě aspoň trochu vnímá.

„Ty mi nechceš ublížit. Strašně by tě to mrzelo. Mysli na Carlislea. Zadrž dech a bude to dobrý.“

Nejdřív se nic nedělo. Sotva slyšitelný klokotavý zvuk, který rezonoval v jeho hrudi ale utichl. Mlčela jsem a čekala. A nejhorší na tom bylo, že i v tu chvíli, kdy mě od smrti dělily pouhé centimetry, můj pomatený mozek myslel na to, že by bylo krásné ho políbit.

Do černě v jeho očích rychle prosakoval karamel. Ve stejnou chvíli, kdy byly zase krásně zlaté, se v nich objevilo zděšení.

„Ty to víš!“

Nikdy dřív jsem nerozepnula pás a neotevřela dveře v autě tak rychle. Nevěděla jsem, jestli běží za mnou a nehodlala jsem to zjišťovat. Prostě jsem vletěla do domu a pořádně za sebou zamkla. Teprve potom jsem se rozbrečela. Nohy mě klopýtavě vynesly do patra, do koupelny.

Celá zoufalá jsem vyskočila na přistavenou stoličku a chytila se za okraj světlíku.

„Bello! Musíš se vrátit. Prosím!“ brečela jsem a volala, jako by můj hlas měl sílu otevřít ve zdi díru. „Všechno je špatně! Vrať se! Nezvládnu to tady! Bello! Slyšíš mě?!“

Pak už mě opustily síly a já napůl seskočila, napůl spadla dolů. Skrčila jsem se v rohu, protože přesně tak jsem se cítila. Zahnaná do kouta.

Klepání na dveře jsem si uvědomila až po nějaké době. Honem jsem se snažil setřít rozteklou maskaru ručníkem a šla otevřít.

Za dveřmi stál Charlie. Úplně bledý. Oči vytřeštěné. Lapal po dechu.

„Asi bys měla vědět, Grace, že ten světlík vede až dolů do kuchyně.“

Grace

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3   »

45)  ScRiBbLe (05.07.2011 15:20)

Charlie! Já ho miluju!

Tak teď budu ještě vzdychat!

„Nemusela jsi moje pozvání přijímat, Grace. Řekni rovnou, že ti se mnou není dobře, ale už mi, prosím, nedohazuj svoje kamarádky!“ Ach!

„Ty to víš!“ Jo, jo, Edwarde, ona ví.

„Asi bys měla vědět, Grace, že ten světlík vede až dolů do kuchyně.“ Teď to začne!!!

44)  miamam (14.04.2011 09:10)

Ááá!!! Dop*deledop*deledop*dele!!! Hledám smajlíka, kterej si kouše nehty, ale žádnej takovej tu není (( Normálně se mi klepou ruce, když TOHLETO čtu. To se mi dělo, když jsem četla Temnou věž (ne, ani při Stmívání se mi tohle nedělo), tak co to sakra je? To je teda pěkně podělaná situace. Honem dál! Ještě že už je to napsané, DÍKY BOHU

42)  ambra (07.01.2011 23:41)

Ona je úžasná. Grace. Já to fakt napsala. Nechybí mi Bella. Vlastně jo, ale... Uíííí!!! Jsem tam. Já. Tys mi to dala. Kdybys věděla, v jakém jsem teď stavu.
Ona ví a on ví, že ona ví. Ubohé komentáře, ale musíš mi věřit, že jsem naprosto mimo sebe.

41)  Abera (19.12.2010 22:28)

40)  uhlacka27 (17.12.2010 23:25)

Sakra! Grace by si to spíše navštěvu Forks měla spíše užívat, né? Takovýhle midráky prožívá
Moc se omlouvám, že nejsem poctivá komentátorka, ale jsem do toho naprosto zažraná a ted jsem zjistila, že jsem na 5.kapitole

39)  Silvaren (16.12.2010 18:18)

To ale bylo rande! V tom autě jsem si vážně nejdřív myslela, že se políbí a Edward ji přitom málem zabil! A do toho Charlie!To se nám to zamotává!

37)  jeanine (10.12.2010 19:37)

Jeee, to je mazec. To, jak mi u toho cukají koutky, je až šílený. Zase mě to úplně pohltilo. Jdu honem na další. Včera jsem měla absťák, ale neměla jsem čas si to přečíst a tak mám dnes dvojitou dávku. Super
Pozdní puberta je fajn!

36)  Karolka (10.12.2010 15:38)

Už tam je.

35)  Bosorka (10.12.2010 15:37)

Ma milá, neprskej si na monitor nebo neuvidíš na psaní další kapitolky!
Už tam budem? ....po 10 sekundách Hurááá už tam jsme! Jdu na dlaší kapču!

34)  Twilly (10.12.2010 14:49)

Som tu a čakám

33)  Karolka (10.12.2010 14:45)

ada853: Jsi moc milá, děkuju!
Twilly: Když jsem viděla tvůj nick, rozzářila jsem se jako žárovka! Jsem moc ráda, že tě tu mám a že se ti to líbí. Další kapitola vyleze v 15:00.

32)  Twilly (10.12.2010 14:41)

... no tak teraz už priamo hovorím, Hnědoočko, si FAKT Bestie!!!!!!... Miesto práce tu čítam túto kapitolovku na jeden dych. Jasné, že som do toho šla s tým, že možno otrepaný námet, ale ROZHONE všetko, čo napíseš bolo viac než čitateľné. Ale toto???? Si zo mňa robíš srandu???? Si neskutočný rozprávač... a vtiahnuť ma do deja Ti nerobí žiaden problém. Neviem ako ostatným, ale... tak ako sme včera hovorili o tom, že nemusím rozpísané veci... tak toto je už po Alrobell moja nová rozprplaná závislosť ... takže alou máknout na další kapitolce, Hnědoočko a honem, honem!!!

30)  Karolka (10.12.2010 09:50)

Amisha: Ani si netroufám domyslet, jaké slovo mělo být místo těch tří teček. A ani nevíš, jak mě těší, že tě to tak bere. Aspoň si nepřipadám tolik jako blázen, protože mě to bere strašně.
MisaBells: Já vím, právě jsme se dostali přesně do jednoho z nejhlavnějších nervových uzlů příběhu. Taky se mi z toho dělají mžitky před očima. Díky.
Carlie: Hrnečky mě pobavily, ale chápu - člověk prostě musí spekulovat, jak a co a kdy a proč... Zase mám pocit, že držím na klíně změť rozmotaných a zauzlovaných klubíček a snažím se udělat kouzlo - najít ten správný konec, zatáhnout a všechno bude najednou jasné... Děkuju.
Alorenie: Já taky. Jsem aktuálně totální mimoň, nepoužitelný pro reálný život. Tedy - nepoužitelnější než obvykle...
Fanny: Aha, tak ona to byla legrace... No vida. Děkuju.
Linfe: Jsem občas povaha trochu vzpurná a nepoddajná, takže po tvém komentáři jsem měla chuť na tebe vypláznout jazyk. Nicméně jsem ráda, že se ty váhy, nebo co na to používáš, "zváhly" správným směrem a ty ses rozhodla sledovat dospívání kuřete se mnou.
Dadaa: Jsem poctěna. A co si Grace vymyslí? Právě o tom tak trochu mluvíme. Nemá holka moc času se rozhodnout, ale já ano, tak uvidíme.
Iwka: Uvidíme, jak dlouho to ještě vydrží. Její nesobeckost asi omlouvá, že tři roky miluje tu lovestory a nikdy by ji ani ve snu nenapadlo, že by se ti dva mohli třeba rozdělit. A děkuju.
Baruu: Jj, Edward. Bude to ještě zajímavé. Její krev mu nezpívá, takže nemá takový důvod držet se dál. Jenže Grace není ani sebevražedné tele, takže Edward nemá takový důvod zůstávat poblíž. A navíc ne všechny věci, které Cullenovi prožívají, byly řečeny, že? Jsem ráda, že se ti to líbí.
plyshoymedvidek: Ano, prosím.
giselle: Děkuju! Já asi tak čtyři měsíce přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby... A teď už to začínám tušit...
Janeba: Peří porád! Ale hele, znáš mě. Já umím jen HE. Špatný konce mi prostě nedělají dobře. Otázkou ale je, jestli se na konci jednomyslně shodneme, co je to vlastně HE. (Neházej!)
LoveToWayYouLie: Díky.
MaiQa: Charlie. Strašně bych mu chtěla dát víc prostoru. Roky sám, konečně se těší, že si užije Bellu, a ona nečekaně zmizí a nechá jen cár papíru. To asi bolí. Jj, teď z něj jde strach.
Petris: Já taky děkuju.
LostriS: Tak nevím, mám napsat, že mě to mrzí? Asi i trochu jo, nerada lidi rozplakávám. Ale Grace je holka statečná!
Hanetka: Přesně tak. Je to guláš. A co teď dělat? Kdyby aspoň věděla, jestli se někdy bude moct vrátit... Děkuju za veršíky.
Gassie: Moc děkuju. Jsi strašně milá.
Nicol97:
Pája: Uznávám, že tenhle konec byl dost brutální, ale je takový po opravdu zralé úvaze. Taky moc děkuju!
Bosorka: Poprskala jsem si monitor!
BJana: Děkuju!
Yasmini: Děkuju!
blotik: Nejsem si jistá. Každopádně děkuju.
Wendy: Ano skoro všichni skoro všechno vědí. Ale nikdo ještě neví úplně všechno. No, to se mi zase něco povedlo...
ScRiBbLe: Něco ti prozradím. Kdyby na sobě Grace neměla Bellin svetr a Edward najednou neměl potřebu zjistit, jestli je za tou úžasnou vůní i skvělá chuť, tak by se políbit nechala. Jenže! Kdyby na sobě neměla ten úžasně voňavej Bellin svetr, náš vždy se perfektně ovládající Edward by se nejspíš nenaklonil tak blízko... Děkuju. P.S. Jsem ráda, že se ti líbí Grace. Mně moc!
Bye: Díky, sestro. Strašně mě baví, když se mi povede vyvést tě z míry (rozhodně s malým m!). Ty jsi vlastně takový můj malý těhotenský test. Povedlo se? Nepovedlo? Děkuju!
Pospeta: Jak dostatečně poděkovat? Udělala jsi mi obrovskou radost, i když zároveň přiznávám, že můj pocit zodpovědnosti za zdárné pokračování a završení příběhu (který je i tak astronomicky vysoký) ještě o pár metrů povyrostl. Ale fakt jsem nadšená, že tě to tak baví. Děkuju!

29)  Pospeta (10.12.2010 09:12)

Tak se ti to Karolko zase povedlo. Stejně jako s Bestiáškou a dalšími Tvými povídkami.
Ve chvílích, které nevyžadují mé plné soustředění, utíkám v mysli do Forks.
Jen pro Tvou představu.
Ráno při důkladné zubní hygieně si pokládám čistě hypotetickou otázku, může v reálném světě existovat tak milý sympaťák jako je Karolčin Charlie?
Stojím na zastávce, autobus má jako obvykle zpoždění, do mně se pomaloučku polehoučku dává zima. Nenadávám na Dopravní podniky, ale přemýšlím jaké asi byly první dny Belly v New Yorku, jak jí přijala Gracina babička.
Po několika minutách už lehčí nadávku v duchu utrousím, to když se snažím vmáčknout do k prasknutí narvaného autobusu. Povedlo se, stojím jen na jedné noze, tyče se dotýkám pouze konečky prstů a do zad mně příšerně tlačí batoh školou povinného výrostka. A já místo abych vymýšlela, jak získat lepší stabilitu, se vracím za Bellou do New Yorku. Když dokázala Grace zaujmout Edwarda, nemohla by se Bella sblížit s Jeffem?
V práci při obědě ani nevnímám sousta, která polykám. Jak asi působí Grace na všechny Cullenovic dary, vidí Alice její budoucnost?
Odpoledne v obchodě si samozřejmě stoupám do fronty, která se už pěkně dlouhou chvilku ani nepohnula. Vepředu se překvapivě klidná pokladní snaží už poněkolikáté trpělivě vysvětlit lehce nechápavému pánovi s brunátným obličejem, že na toto zboží se skutečně vánoční sleva nevztahuje.
Nemyslím na to, že kdybych si já trubka stoupla do vedlejší fronty, mohla jsem už být u pokladny. Spekuluju nad tím, jak asi budou v Karolčině podání vypadat ty dny, které v originále strávil Edward na útěku před Bellinou zpívající krví.
Večer při monotónním obalování vanilkových rohlíčků dumám nad fyzikálními zákony a posléze nadpřirozenými silami, které by mohly znovu otevřít světlíky, aby se holky mohly vyměnit a vrátit se do svých světů.
Konečně v noci mám chvilku jen pro sebe, můžu si sednout k počítači a dohnat restíky v podobě posledních dvou kapitol. Po dočtení jsem v mírném šoku a v hlavě mám dokonale prázdno (tak dokonale, že i komentář radši nechávám na ráno). Zůstala mi tam jen jedna jediná otázka.
"Jak tohle bude kruci pokračovat?"
Karolko tleskám .

28)  Bye (10.12.2010 02:28)

Karolko, OBĚ pasáže v autě (a Ty víš, že na ty já jsem hrozně vysazená!) byly naprosto famózní!!!
"Ne! Vypadalo to, jako by jenom vdechoval." „Nový parfém?“
"Edward právě dostal homeopatickou dávku Belliny vůně." uááááááááááááááá
(Ano, zdá se, že i při dalším čtení se zmůžu jen na tyhle výkřiky. Ale radši s tím skončím, to by bylo na hodně dlouho a Ty víš, že TĚCH míst tam máš nepočítaně.)
Graceino uvědomění si, kam patří... Karolko, Tys tam byla a teď předstíráš, že se to stalo nějaký Grace, žejo?
Protože všechny ty emoce zamilovaný holky, která si najednou neví rady, ale poradit si musí...
A ten Edward, hele on je v Tvým podání jak hologram! Normálně se mi tady zhmotňuje!! A jeho pocity mi taky zprostředkováváš z první ruky.
Dostalas je oba do pěkně svízelný situace. To jsem zvědavá, jak je z ní vyvedeš!
Jo a ta poslední Charlieho věta mě málem zabila!

27)  ScRiBbLe (10.12.2010 01:34)

Jo, a Grace je kočka ! Tak nic, už mlčím .

1 2 3   »