Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/LIT.jpg

Je tu závěrečná kapitola. Chci Vám všem poděkovat za krásné komentáře. Je strašně prima číst si je zpětně a sledovat, jak jste se nechávali "přemluvit", že Grace je vlastně prima holka a drželi jí palce.

Tuto kapitolu bych chtěla věnovat Bye, jejíž postřehy jsou prostě k nezaplacení a Amishe za její veliký dar povzbuzování. Mám Vás moc ráda!


Vaše Karolka

13) Navždy ztracená v Twilight

 

 

Běžela jsem a míjela ukazatele připevněné na stěnách chodby. Těch emocí, které se na mě v tu chvíli valily, bylo příliš mnoho, než abych je byla schopná pojmout najednou. Větší kus bolesti jsem musela odsunout stranou a nechat si ji na později. Právě teď mě totiž ovládl strach.

Babička pro mě znamenala celou rodinu. Když mi byly tři, vzala si mě k sobě na víkend, protože si rodiče chtěli udělat čas pro sebe. Z těch dvou dnů se nakonec stalo čtrnáct let. Nikdy se pro mě nevrátili. Zemřeli při hromadné havárii na výpadovce na západ, když nečekaně namrzla vozovka.

Doběhla jsem k recepci a vyhrkla jméno. Sestra mě nasměrovala na opačnou stranu chodby a já se zase rozeběhla. Babiččin třetí infarkt. Už po prvním, velmi masivním, se mě snažila připravit na to, že druhý by nemusela přežít. Přežila.

Zastavila jsem lékaře s visačkou na klopě bílého pláště. Nedokázala jsem ji přečíst, protože mi slzy rozostřovaly vidění.

„Hledám Mary Campbellovou,“ houkla jsem na něj bez pozdravu. Děsila jsem se, že mě odkáže na asistenta asistentky docenta, který právě operuje o dvě budovy dál, jak to v těchto případech bývá, ale nejspíš měl za sebou dobrou večeři nebo ho můj výraz přesvědčil, že se nenechám odbýt. Každopádně mě jemně vzal za paži a vedl k proskleným dveřím kousek od nás. Otevřel mi. Vešli jsme do malého tlumeně osvětleného pokoje.

„Vy musíte být Grace,“ řekl tiše a mile se na mě usmál. „Ptala se po vás.“

Několikrát jsem přikývla. Moje oči se nedokázaly odtrhnout od květovaného závěsu, který pokoj rozděloval na dvě poloviny.

„Počkejte ještě,“ zastavil mě, když jsem vykročila. Stačil jediný pohled a pochopila jsem, co mi chce říct. Soustrastný výraz v kombinaci s laskavýma očima.

„Je to velmi vážné, slečno Campbellová. Část srdeční tkáně odumřela. Oživovali jsme ji už dvakrát. Upřímně, je zázrak, že se tak drží. Myslím, že byste to měla vědět.“

Další přikývnutí. Hlava se mi tak nějak vyprázdnila a v hrudi jsem cítila palčivou bolest. Ozývala se s každým úderem srdce. Obešla jsem plentu a na okamžik se musela zastavit, abych popadla dech.

Mary letos oslavila osmašedesáté narozeniny. Vždycky neskutečně překypovala energií, všude jí bylo plno, takže působila mnohem větší, než ve skutečnosti byla. Jak tam tak ležela, do pasu přikrytá nemocniční přikrývkou a napojená na všechny ty přístroje, najednou vypadala strašně malá a křehká. Konečně jsem se sebrala a dokázala dojít až k ní. Měla zavřené oči, zdálo se, že spí. Když jsem si přitáhla židli k její posteli, její víčka se lehce zachvěla, ale neotevřela se.

„Grace,“ zašeptala tak tiše, že jsem ji sotva slyšela. Vyhrkly mi slzy. Opatrně jsem ji vzala za ruku, která se teď podobala spíš křehké větvičce, a sevřela ji v dlaních.

„Jsem tady, babičko,“ odpověděla jsem a dokázala ze sebe vydolovat zbytky síly, aby se mi nechvěl hlas.

„To je dobře,“ zašeptala.

„Měla bys odpočívat,“ kárala jsem ji tiše. Pokaždé, když promluvila, křivka znázorňující skóre zápasu, které prodělávalo její srdce, poskočila. Nebyla jsem si jistá, jestli ji to příliš nevyčerpává.

Pousmála se. Byl to vlastně jen takový záchvěv. Z koutku oka jí utekla osamělá slza. Pomalu stékala po spánku a pak zmizela ve stříbrných vlasech.

„Mrzí mě to, Grace...“ Několikrát se zhluboka nadechla. Připadalo mi, že nemá dost síly ani na to.

„Babi, prosím, nic neříkej,“ snažila jsem se znovu.

Zavrtěla hlavou. Nikdy si nenechala nic rozmluvit.

„Chtěla jsem vydržet, dokud nebudeš dospělá. Tady vidíš, jaký je na mě spolehnutí.“ Zasmála se, ale znělo to jen jako šumění větru.

Sklonila jsem se a políbila ji na čelo. Její kůže měla popelavý nádech a na dotek byla chladná.

„Opovaž se to vzdát,“ zašeptala jsem a znovu ji políbila.

„To bych si nedovolila,“ špitla a zase se pokusila usmát. „Kdo by ti vařil kakao k snídani…“ Poslední slovo už nedořekla celé, protože usnula. Seděla jsem u ní dalších dvanáct hodin a celou dobu se zoufale snažila na nic nemyslet. Kdykoli nabyla vědomí, znovu jsem ji nabádala, aby se neopovažovala mi umřít. Vždycky se jen usmála a jednou mi dokázala prstem pohladit ruku.

Ale byla tvrdohlavá, nedala se přesvědčit. Odešla druhý den večer, právě když jsem si skočila koupit kelímek kafe do automatu.

 

<<<>>>

 

Zamkla jsem za sebou a vyčerpaně se opřela čelem o dveře bytu. Připadala jsem si tak rozbitá a bolavá, že jsem toužila jen zalézt si do postele a prospat alespoň dva dny. Jen jsem doufala, že nebudu mít sny. Ještě stále se mi dařilo udržovat mozek vypnutý. V nemocnici se mnou mluvil nějaký člověk a já si z toho rozhovoru nic moc nepamatovala. Věděla jsem jen, že se zajímal o můj věk, a když ho zjistil, něco si poznamenal.

Vešla jsem do svého pokoje. Připadalo mi, že jsem ho opustila před dvěma lety a ne dvěma týdny. Bella ho zjevně udržovala v perfektním pořádku, i když bylo znát, že odcházela v chvatu. Nejspíš volala babičce záchranku, napadlo mě.

Zapnula jsem svůj mobil a zapojila ho na nabíječku. Žádné zprávy ani vzkazy od Jeffa. Uvědomila jsem si, že se mi ulevilo.

Pak mi oči sklouzly na noční stolek, kde ležela ta kniha. Stačil jediný pohled. To, co přišlo vzápětí, mě doslova položilo na podlahu. Už tu nebyl nikdo, před kým bych mohla předstírat klid a sílu. Nikdo, kvůli komu bych se musela držet. Bolest mi skrčila tělo do embryonální polohy a nutila mě křičet. Jinak by mi snad puklo srdce jako babičce.

Teď už jsem si nepřipadala prázdná. To spíš všechno kolem bylo bez obsahu. Ani jeden z těch dvou světů, do kterých jsem alespoň krátce patřila, se mnou zjevně nechtěl nic mít. Mary zemřela. Zůstala jsem sama. Ale věděla jsem, že ta agónie, která mě trhala na kusy, s ní tak úplně nesouvisí. Oplakala bych ji a strašně moc by mi chyběla. Jenže tohle bylo jiné. Vlastně bych se měla stydět. Ta druhá bolest byla mnohem větší než stesk po Mary. Mnohem větší než vědomí naprosté osamělosti.

Vracela se mi jeho slova, obrazy jeho tváře. V těch nejhorších chvílích jsem dokonce měla pocit, že si dokážu vybavit tu vůni. Pochopila jsem, že jsem selhala víc, než jsem tušila. Grace Campbellová nikdy neopustila Forks.

 

<<<>>>

 

Až v pondělí ráno, těsně předtím než jsem odešla do školy (protože doma jsem vydržet nedokázala), jsem našla sílu tu knihu otevřít. Stačilo rychle prolistovat. Všechno bylo v pořádku. Nezměnila se jediná čárka. Ano, všechno bylo v pořádku. Až na to, že jsem se celý víkend myla ve dřezu v kuchyni, protože do koupelny jsem vejít nedokázala.

 

Na nádvoří střední školy Harryho Trumana, kam jsem chodila už třetím rokem, jsem se na několik dlouhých minut musela zastavit. Kolem proudily davy studentů a mně se automaticky vybavila malá útulná škola ve Forks. Tady jsem se stala pouhou kapkou vody v oceánu. Naprosto ztracená.

Přesto bylo něco uklidňujícího na té tolikrát prováděné rutině. Vešla jsem do učebny a přichystala si skripta a sešit. Pan Biggles vešel přesně na vteřinu, jak u něj bylo zvykem. Přejel očima třídu a jeho pohled se zastavil na mě. Okamžitě jsem pochopila, že ví. Jeho slova to potvrdila.

„Slečno Campbellová, pokud se na to necítíte, klidně se vraťte domů. Nejdřív se ale, prosím, zastavte v kanceláři ředitelky.“

Několikrát jsem zamrkala a dva hluboké nádechy mi pomohly promluvit úplně normálně.

„Děkuji, pane Bigglesi, ale já bych tu raději zůstala.“

Přikývl a pak už si mě nevšímal. Nepokoušel se mě ani vyvolávat, za což jsem mu byla vděčná. Neměla jsem tušení, o čem jsme se učili.

Hned po literatuře jsem se vydala do kanceláře slečny Moserové. Chtěla jsem to mít za sebou. Její proslov mě ale zase uvrhl do stavu podivné otupělosti. Nevyděsila mě. Už mě nemohlo vyděsit vůbec nic.

„… takže jistě chápete, slečno Campbellová, že to budeme muset nějak vyřešit. Nejste plnoletá a nemáte žádného příbuzného, který by za vás ručil. Po vyučování si vás vyzvedne sociální kurátorka a doprovodí vás domů, abyste si vzala nějaké osobní věci. Dokud vám nenajdou nějaký pěkný nový domov, můžete zůstat na koleji. Už jsem zařídila, aby vám vydali klíč.“

Vypotácela jsem se ven. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem jí něco odpověděla. Jen jsem najednou nutně potřebovala zmizet. Kamkoli.

Batoh s věcmi jsem si nechala ve skříňce a oblékla si kabát. Před budovu jsem skoro vyběhla. Zastavila jsem se a najednou nevěděla, kam jít. Domů se mi nechtělo. Možná udělat nějakou normální věc. Třeba si skočit do Starbucks na kafe.

„Omlouvám se, že ruším.“

Proměnila jsem se v solný sloup. Připadalo mi, že se můj krevní oběh úplně zastavil. V plicích jsem cítila podivný tlak. Asi proto, že jsem přestala dýchat. Díky Bohu, zešílela jsem!

„Grace?“

Připadalo mi úžasné, jak detailně jsem si zapamatovala jeho hlas. Dokázal mě rozechvět, stejně jako tehdy.

„Grace?“ Teď to znělo velmi naléhavě. Bude i moje zraková halucinace tak dokonalá, jako ta sluchová?

Pomalu jsem se otočila.

Trvalo to jen jedno polknutí, než ve mně emoce vybuchly jako sud s dynamitem. Rychle jsem si přitiskla ruku na ústa, ale to zasténání jsem nedokázala úplně zadržet.

Karamelové oči a tvář tak dokonalá, že při pohledu na ni všechno ostatní přestávalo existovat. Stál téměř nehybně, jen prameny zářivých vlasů se vlnily v poryvech chladného větru. Vypadal napjatě, jakoby si nebyl jistý.

Pomalu zvedl ruku a natáhl ji k mé tváři, ale nedotkl se mě. Stále váhal. Instinktivně jsem se naklonila o těch pár milimetrů a pak už jsem ucítila jemnou chladivou kůži a zároveň tu nepopsatelnou vůni. Znovu se mi ze rtů vydral vzlyk a tentokrát jsem se ho ani nepokoušela zastavit.

A najednou jsem se ocitla v pevném sevření a na tváře i do vlasů mi dopadaly desítky horečnatých polibků.

„Promiň mi to! Musel jsem utéct… A ty jsi pak byla pryč…“ Křečovitě jsem ho objímala a v dlaních cupovala cípy jeho kabátu. Brečela jsem a lapala po dechu.

„Ty jsi tady…“ opakovala jsem pořád dokola, protože část mé mysli tomu ještě nemohla uvěřit. A pak mi v hlavě vyskakovaly otázky, jedna přes druhou. Ale všechny musely počkat, protože v tu chvíli mě přemohl ten pocit, který ve mně vyvolávala jeho blízkost a vyslovení mého jména.

„Myslela jsem… ty a Bella… díval ses na ni tak…“

Hystericky se rozesmál a ani na chvíli mě nepřestával líbat a hladit.

„Takhle se díváme na jídlo, Grace. Já ji ani neviděl. Všechno bylo v jednom ohni.“

Cítila jsem jeho ruce na zádech a pak na ramenou. Celé tělo mě brnělo, byla jsem jako v šoku.

Pak veškerý pohyb ustal a on mi položil dlaně na tváře. Nachýlil se až těsně ke mně a jen se díval.

„Grace, já bez tebe nemůžu být. Když jsem doběhl dost daleko a přišel jsem k sobě, myslel jsem, že mě to definitivně zabije. Věděl jsem, že se chystáš odejít. A já ti v tom nemohl zabránit…“ Hlas se mu zadrhl a pak mě políbil. Ne tak opatrně jako vždycky. Snad měl stejnou potřebu jako já, přesvědčit se, že je to skutečnost.

„Ta vůně!“ zvolal náhle s bolestí v hlase. „Bella by neměla šanci, Grace. Ocitla se v přítomnosti upíra, který už čtyři týdny nelovil. V uzavřené místnosti, nečekaně, takže jsem nestihl ani zadržet dech. Nikdy v životě jsem netoužil po žádné krvi tak, jako po její…“ Setřel mi slzy z tváří a pak ta místa znovu líbal.

„Ale já tu vůni znal. Když jsme spolu byly v Port Angeles, cítil jsem ji z tebe. Nakonec to byla právě ta vůně, která mě zastavila, protože se mi spojila s tebou.“

Užasla jsem. Bellin svetr…

Dotýkal se mého čela, nosu, rtů… V očích stále ten pološílený výraz. V srdci mi rozdmýchával plamen.

„Grace… miláčku…“ šeptal. Vytáhla jsem se na špičky a líbala ho. Když jsem se dotkla jazykem jeho rtů, nebránil mi. Reagoval jen tichým zasténáním a pevněji mě k sobě přitiskl. Chutnal tak sladce.

„Dnes už to není nebezpečné?“ zeptala jsem se. Kvůli té otázce jsem se od něj vzdálila asi na dva milimetry. Tak se naše rty mohly vzápětí dotýkat znovu a znovu.

„Dva dny jsem musel lovit, abych se srovnal a mohl se do toho domu vrátit… Proto jsem nepřišel dřív. Mrzí mě to. Děsilo mě, že se za tebou už třeba nedostanu.“

„Jak…?“ hlesla jsem.

Usmál se.

„Vloupal jsem se policejnímu řediteli Swanovi do koupelny. Doufal jsem, že nějak…“

A další hladové polibky a zmučené dotýkání se. Ještě stále to nebylo dost. Nebyla jsem si jistá, jestli se od něj někdy ještě dokážu odtrhnout.

„Pustilo mě to dovnitř,“ vydechl. „A adresu tvé školy jsem znal.“ Položila jsem si tvář na jeho hruď a zavřela oči. Konečně se dostavil pocit pokoje.

„Půjdeš se mnou?“ zeptal se opatrně. „Jestli tu chceš zůstat, zůstanu s tebou. Nebo jestli máš pochybnosti, pochopím to. Přesto, co k tobě cítím si myslím, že… Přemlouvat tě, abys byla s někým jako jsem já…“

„Mlč…“ zašeptala jsem.

Ztichnul.

„Půjdu s tebou kamkoli. Ty víš, že…“ …tě miluju! Ani tentokrát jsem to nedokázala říct nahlas. Ale uvnitř mé hlavy poletovala vášnivá slova a žádné mi nepřišlo dostatečné.

Úžasný

Miluji

Navždy

Dotknout

Líbat

Vlasy

Vůně

Láska

Tvoje

„Grace…“ vydechl a přitiskl mě k sobě tak pevně, až jsem chvíli zůstala úplně bez dechu. „Slyším, každou tvou myšlenku. Každé slovo…“

Zarazila jsem se a vzápětí cítila, že se červenám. Usilovně jsem se snažila ten gejzír myšlenek zastavit, ale bylo to nad mé síly. Jako bych se pokoušela zastavit rozjetý vlak. Vyznání, představy, touhy.

„Tohle… tohle asi bude ještě… složité,“ vysoukal ze sebe chraplavě. Opatrně jsem k němu zvedla hlavu, vědoma si toho, že mám nejspíš rozpaky úplně skvrnitý obličej.

Pohlédla jsem do černočerných očí a ztěžka polkla.

„Myslela jsem, že jsi zvyklý,“ špitla jsem a honem se vrátila ke své pradávné strategii přezpívávání dětských písní. Deset malých černoušků mělo rádo med…

„Jenže teď jde o tebe,“ zašeptal a pak mě začal líbat. Černoušci se v mé mysli právě cpali medem, jenže pak zmizeli a zbyl jen ten med. Představy navazovaly jedna na druhou a byly plné polibků a hlazení a nahé kůže.

„Jdeme!“ zvolal najednou Edward, objal mě kolem ramen a rychlou chůzí vláčel přes školní pozemek. „A zpívej si, nebo si recituj, cokoli! Jen zkus na chvíli nemyslet!“ přikázal.

Stačilo se na něj podívat a pochopila jsem, že se právě nacházíme tři vteřiny od spáchání trestného činu veřejného pohoršování.

„Zpívám falešně,“ varovala jsem ho se smíchem.

„To nevadí!“ houknul na mě.

Pak se nečekaně zastavil a zase mě sbalil do náručí.

„Jsi se mnou,“ zašeptal. Zavrtala jsem se k němu a nechala se prostoupit pokojem.

 

 

EPILOG

 

Newyorskou sociální kurátorku jsem nikdy neměla tu čest poznat. Ze svého starého světa jsem zmizela někdy v půl čtvrté odpoledne. Mé zbylé pochybnosti o tom, jestli mám právo vracet se do toho fantastického světa, rázně vyřešil Charlie. Když mě a Edwarda uviděl scházet z jejich schodů z patra do přízemí, nejdřív se zatvářil překvapeně, ale vzápětí mě pevně objal. Druhý den ráno podal oficiální žádost úřadům, aby mohl Grace Campbellovou adoptovat. Když jsem mu při té příležitosti předala své zbrusu nové doklady, které mi opatřil Edward, jen zafuněl a beze slova si je vzal.

Láska mého života se vydala na týden k přátelům do Denali, v příručním zavazedle přibalené tričko Isabelly Swanové v hermeticky uzavíratelném pytli. Zvykal si tam na její vůni, protože aroma mé sestry na mě téměř neustále ulpívá. Vždyť v malém domku nejlepšího táty na světě, Charlieho Swana, se musíme dělit o jeden pokoj a jednu koupelnu.

Edward to samozřejmě dokázal, nikdy jsem o tom nepochybovala.

 

Belle se zlomenina nohy zahojila bez následků. Osud má opravdu zvrácený smysl pro humor. Když byla v New Yorku, hned druhý den pobytu měla jet se školou na sportovní kemp. Naštěstí si to zranění ale způsobila už při nastupování do autobusu, takže na něj ani neodjela a nedošlo k případným mnohem drastičtějším úrazům.

Nedokážu přesně vysvětlit proč, ale do Edwarda se Bella nikdy nezamilovala. Snad chybělo kouzlo nečekaného, o které ji připravila kniha Stmívání, nebo prostě stačil fakt, že mimo jakékoli pochybnosti patřil ke mně.

Řekla bych ale, že největší roli v tom sehrálo jedno setkání, ke kterému došlo během výletu do La Push. Ale to už je jiný příběh…

 

KONEC

 


Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5 6 7   »

semiska

98)  semiska (29.01.2011 20:41)

Včera večer, teda v dnešních brzkých ranních hodinách, jsem si přečetla i tuhle tvoji povídku. Komentu už jsem nebyla schopna, tka ho píšu dneska. ;) Grace je supr holka, která si jen přála splnit si svůj sen. Po první kapitolce jsem si říkala: Sakra, co to Karolka vymyslela? Je to možné? Neni to divné?... NO, ale pak jsem se začala začítat hlouběji a zjistila jsem, že je to fajn povídka. Co natropí starostí jedno splněné přání,že? Jaké to je žít příběh jedné hlavní hrdinky? Moc se mi to nakonec líbilo a byla jsem moc ráda, že nakonec neskončila tam, kam se její budoucnost uchylovala. ;) Zvláštní námět napovídku, ale povedla se ti.

Karolka

97)  Karolka (16.01.2011 14:52)

Jarusinka: Aj ja ďakujem. Som rada, že sa ti tak páčilo.

96)   (16.01.2011 14:45)


Jééé happy end pre všetkých, na teba je vždy spoľah
Včera som príbeh začala čítať a dnes som ho dočítala.
Poviem ti, absolútne som nestihla mať zmiešané pocity, z toho, že na Bellinom mieste je niekto iný
Preto som to ani nekomentovala Proste som musela ísť stále ďalej, ďalej a ďalej... a veď vieš.
Myslím, že by som potrebovala dostávať nejaké vyhrážno upozorňujúce maily, vždy, keď píšeš novú poviedku:D Lebo znova ľutujem, že som si to neprečítala už dávno :D
Veľmi silná poviedka. Tak citovo-hormonálno- očiotvárajúco- srdcerozbúchavajúco
Edward bol proste... ach
A Grace bola tiež super, rovnako ako Bella, ktorá nebola sklamaná, pretože ju čakal iný osud.
Jáááj
Bolo to krásne, ďakujem za skvelý zážitok

Karolka

95)  Karolka (10.01.2011 19:45)

Bosorka: Já ani nevím, co říct. Snad jen, že jsem na tom stejně. (Zavání to narcismem? Asi jo, ale na to kašlu. ) Myslím na ni často. Říkám si, co udělá, až se tam objeví James? Bude se snažit zabránit smrti Harryho, když tím připraví Charlieho o Sue? A ona a Edward, na ně především... DĚKUJU!!!

Bosorka

94)  Bosorka (10.01.2011 19:20)

Uáááá prosím Karolko, co jsi to do této povídky namíchala, že se od ní stále nemůžu odtrhnout, že mě pořád láká jako vosu na bombon?! Proč neustále přemýšlím nad dalším osudem Grace, jak se jí žije ve Forks, jestli se rozhode pro poloupíře....

Karolka

93)  Karolka (10.01.2011 17:23)

Lejlo, tvoje komentáře jsou pro mě vždycky jako bonbónky. Já mám už nějakou dobu podezření, že jsi víla z pohádky. Beze zbytku absorbuješ všechny ty emoce a potom je ještě dokážeš přesně pojmenovat. Děkuju, i pro mě to bylo krásné.

92)  Lejla (10.01.2011 17:20)

Má dráhá ty prostě víš jak mi vyrazit dech...
U předešlého dílu už mi tekly slzy,ale ted jsi mě dodělala.
Moc dobře si dokáži představit takovou verzi Twilight, ikdyž jsem do ted byla zastáncem EB, tak tvá Grace, která mě natolik nejen zaujala, ale i okouzlila pozměnila můj pohled na celou věc.
Hroutila jsem se když byla Grace u babičky v nemocnici, jakmile zemřela explodovala ve mě vlna lítosti a beznadějě,že by Grace musela zůstat sama. Slovo sociální pracovnice mě přivedlo do tmy a pustily na povrch zlobu z celé situace.
A vyšlo slunce...první Edwardovo oslovení, moment naplnění, radosti a uspokojení. Ten samotný pocit být milována. Charlie zlatíčko a Bella našla také svoji lásku a získala k tomu ještě sestru. A pro potěšení Edwarda, kterého ted může trochu potrápit i v myšlenkách.
Skvělý příběh, který je ale i neni Twilight, je tak jiný a přesto tak stejný.
Děkuji bylo to krásné

Karolka

91)  Karolka (09.01.2011 17:51)

Ach ambro, mně se tak ulevilo! Když jsi se začala prokousávat těmi mými věcmi, tušila jsem, že se těšíš hlavně na Leah (teď se klepu, jestli tě nezklame) a bála se o Grace. Byla to úplně nečekaná láska. Jenže tak silná, že odsunula dokonce SvE a ty víš, jak moc ho miluju. Naprosto přesně jsi vystihla, proč to tak je. Můžu se snažit tvářit nenápadně a nad věcí, ale tahle věc byla prostě autobiografická. A vzít někoho s sebou? Je darem spíš pro mě, že někdo jít chtěl.
Se srdíčkama si nelam hlavu. Já tady právě teď trpím vlastní neschopností vyjádřit jakou mám radost, a že fyzicky cítím teplo kolem srdce. Takže:

ambra

90)  ambra (09.01.2011 17:40)

Tak už jsem se trochu dobrečela a dosmrkala.
Musím začít babičkou, i když to hrozně bolí. Ty nám nedáš nic zadarmo. Člověk by si řekl - no, musela to tak udělat, aby byla Grace "volná", ale po dvou řádcích v nemocnici jsem na té židli seděla s Grace a bulela a bulela a vůbec se mi nechtělo nechat Mary v pokoji odejít :'-( :'-( :'-(
Potom ta Graceina zoufalá opuštěnost ve škole. Jak MNĚ se stýskalo po maloměstském útulném Forks:'-( .
Když na ni promluvil, vzlykala jsem nahlas a trvalo mu pěkně dlouho, než mě dal trochu dopořádku.
Ovšem když jsem dorazila k adopci, nejlepšímu tátovi na světě a sestře, vzlyky se znovu rozjely.
Takže následovala nutná vydýchávačka.
Tolik (uboze) ke kapitole. A ještě malinko k povídce.
Pustila ses na tenký led. Ale možná je ten led tenký jen zdánlivě. Jak moc se bojíme připustit si, že na Bellině místě vídáme sebe? Z tohoto důvodu mi tato povídka připadá možná nejintimější ze všech Tvých dosavadních TW záležitostí.
Vloupala ses do TW. A krk Ti zachránila jediná drobnost. Okamžitě a nesobecky jsi nás vzala sebou a nějak jsi dokázala, že Grace jsi nebyla jen Ty (i když bezpochyby hlavně Ty!), ale tak nějak jsme toho medu oblízly všechny. Nejsem drzá, když používám to množné číslo?
Tak jinak - ZAŽILA jsem to (TO), co mě uchvátilo na původní TW - tu čistotu nového silného citu, křehkost a náznak nebezpečí, osudovost a bolest...
Jen těžko se mi přiznává, jak snadno jsem se vyrovnala s tím, že Bellu čeká štěstí jinde. Snadno jsem si srovnala v hlavě, že TW zůstává jak je, ale já mám možnost si ten sen na chvilku zhmotnit.
Neskutečný zážitek. Na svoje komentáře se zpětně nemůžu ani podívat, obávám se, že tolik srdíček jsem v životě nevysázela, ale na druhou stranu vážně nejlíp vystihují stav, do kterého jsem se díky této povídce dostala.
Miluju Bellu a Edwarda. A ode dneška taky Edwarda a Grace Caroline Marii Cullenovou .
PS: Nebylo by fér, kdybych nezmínila ten úžasný humor. Pravda, vražedná trojkombinace romantiky, humoru a smutku...
Karolko, moc děkuji.

Karolka

89)  Karolka (08.01.2011 01:49)

Neomlouvej se, Hani, taky se mi to stává. Jsem ráda, že se Grace líbila.

HMR

88)  HMR (08.01.2011 01:37)

Omlouvám se, vážně se omlouvám. Přestože vím, jak úžasné tvé povídky jsou, poslední tři jsem nečetla.
Rosalii jsem zavřela při třetí kapitole, protože sama mám podobný přístup a bála jsem se, že bych mohla použít nějakou tvou myšlenku. Takhle mám čisté svědomí.
Nemám ráda prolínání rádoby reality a knížek, takže jsem odmítla i tuhle věc. Chyba, velká chyba. Vážně se omlouvám, už tu chybu neudělám. Je to úžasné a skvělé, ostatně jako vždy.
A pro Leah taky něco chystám, takže u ní platí stejné důvody jako u Rose. Ale slibuji, slibuji, že jakmile pominou, vrhnu se i na ni. Hanka

Karolka

87)  Karolka (07.01.2011 11:13)

ScRiBbLe: Ááááááááááách, ty víš, jak mi zvednout náladu.
Grace. Podařilo se jí něco, co zatím žádné jiné mé povídce. Vytlačila z pomyslného povídkového trůnu mého srdce SvE. A to je co říct. DĚKUJU!!!

ScRiBbLe

86)  ScRiBbLe (07.01.2011 11:01)

Karolko, veřejně se přiznávám, že jsem četla znovu! Povídku mám pěkně uloženou a zhltla jsem ji za včerejší večer!

Nemůžu na Grace zapomenout a chtěla jsem s ní znovu prožít její příběh.

Mé reakce na tento skvost byly stejné jako u prvního čtení.

Srdce na pokraji infarktu, zmodralý obličej díky nedostatku kyslíku, slzy, které se mi draly z očí a pocit štěstí, když se znovu našli a zůstali spolu

Děkuji! Děkuji! Děkuji!!!

Karolka

85)  Karolka (31.12.2010 16:32)

eElis: Děkuju, jsem ti moc vděčná. I když už nějakou dobu píšu jiný příběh, na Grace ne a ne zapomenout. Mám radost!
bb: Právě teď mi zrudly uši a tváře a oči se mi podivně lesknou. Strašně moc děkuju!!! Byla to veliká radost psát a tvůj komentář je jako třináctý plat!

84)  bb (31.12.2010 00:32)

Ahoj Karolko, tak jsem za večer shltala všechny kapitolky této povídky, jak jí jen nazvat? úžasná, nádherná, skvělá... to se mi zdá málo, spíš tedy dechberoucí, okouzlující, omamná... to je ono, omámilas mě, omotala sis mě tímhle příběhem kolem prstu, já zapřísáhlý fanda E+B jsem se u posledních kapitol třásla strachy, kdy se Bella vrátí a všechno se tím pokazí, a když se pak opravdu zjevila a oni tam stáli proti sobě s Edwardem, tak jsem se bála, tak moc jsem se bála, aby se do sebe nezamilovali, prostě jsem cítila, že v tomhle příběhu není tou pravou Bella ale Grace
omlouvám se, že jsem nekomentovala každý dílek zvlášť
přiznávám, že jsem první kapitolku a možná i druhou četla spíš ze zvědavosti, vím, jak krásně píšeš, a tak jsem ze začátku jen "nakoukla", a nakonec jsem byla naprosto polapena, přikovala jsi mě k obrazovce, víš nakonec jsem docela ráda, že jsem tuhle povídku neobjevila dřív, ale mohla jsem si ji v klidu vychutnat v celku, opravdu ráda jsem se vyhnula všem abstinenčním příznakům a nedočkavému vyhlížení dalšího dílku, docela mi stačí, že jsem při čtení občas zapomínala dýchat, občas mě polévalo horko a občas jsem se chystala i na své nehtíky
klaním se tvému umění psát, opět jsi vytvořila mistrovské dílo moc oceňuji originální děj, píšeš tak přesvědčivě, opravdu jsem ti uvěřila, že někde v jiném časovém prostoru naše postavy skutečně žijí
nesmím zapomenout na tvůj úžasný humor - Grace zpívající o farmě, kde se najednou objeví spousta slepic s bílým peřím, "mohla bys na mě přestat zírat", "co je světlík" a nezapomenutelné hlášky o Jessice :D
a nakonec jsem si nechala Edwarda... ááách... byl to pořád on, náš Edward, ale přesto byl tak jiný... tak nějak uvolněnější, lidštější, úžasnější, chvílema jsem z něj byla úplně mimo (a to mi už dávno není sedmnáct), prožívala jsem s Grace každý jeho pohled, každý dotek a vůbec se nedivím, že občas v jeho přítomnosti nedokázala vůbec myslet a že se jí z něj podlamovala kolena
moc krásně jsi to napsala

ScRiBbLe

83)  ScRiBbLe (30.12.2010 16:32)

Karolko, neděkuj, to já děkuji, a ani nevíš, jak jsem já ráda, že už jsem konečně zpátky!

eElis

82)  eElis (30.12.2010 12:58)

Karolko, copak ti jen na to napsat, když se mi nedostává slov. Je fakt, že už od začátku jsem fandila Grace a doufala, že se to nějak vyvrbí ve správný šťastný konec. Já vím, že jsem nezanechala komentík u každé kapitolky, ale to prostě nešlo. Nešlo se od Tvého příběhu odtrhnout. Přečetla jsem to na jeden nádech a to doslova. Na začátku jsem se hezky zhluboka nadechla a ponořila se do Tvého příběhu, který mi jako vždy způsobil nějakou tu zástavu srdce, ale na to už jsem si u Tvé neobyčejné a hlavně jedinečné tvorby zvykla.
Od prvního písmanka až po to poslední to byla neskutečná nádhera.

Karolka

81)  Karolka (30.12.2010 11:22)

ScRiB: Ještě mám chviličku, než mě rodina rozčtvrtí a namarinuje, tak ti chci ještě jednou poděkovat, tentokrát pěkně s háčky a čárkami. Snad tě potěší, že jsem na tene myslela a říkala si, kde asi jseš a jestli se máš dobře. Jsem ráda, že jsi zpět.

Karolka

80)  Karolka (30.12.2010 11:16)

Astrid: Zdravím tě, zabijáku z Bratislavy! Tak jsem si tak odjela s rodinou na návštěvy příbuzných - asi to znáš, dárky, vyprávění, jak se kdo má (pětkrát, desetkrát) a téměř nulový přístup k počítači s internetem. Jak to jde, nakukuju přes mobil na web a dnes ráno u snídaně mě málem ranila mrtvice, když jsem viděla komentář od tebe. I když mrtvice asi není úplně přesný výraz.
Jsem vděčná. Mám obrovskou radost, že jsi příběh Grace prožívala tak jako já při psaní. Máš pravdu, moc jsem si to užívala. Zároveň to ale bylo plné emocí - přesně, jak píšeš, splněný sen. Ještě u prvních kapitol jsem si nebyla jistá, jaký to vezme konec. Zamiluje se Edward do Grace? Na tom všechno záviselo. Stejně jako ty miluju pár Edward a Bella, ale tohle je samozřejmě jiné. Jakýsi paralelní příběh, který původní Ságu nijak neruší.
A on se zamiloval. Jsem šťastná, že se ti to tak líbilo a děkuji, že jsi mi to dala vědět.

Astrid

79)  Astrid (30.12.2010 04:03)

Stratená ja som! Stratená a okúzlená, Karolka. Toto bolo ako splnené tajné prianie.
Musím povedať, že som rozhasená z tohto príbehu. Čokoľvek čo rozdelí lásku e b ma poznamenáva, ale toto bolo čosi iné. Povedzme, že kniha TW existuje a aj ostane spolu s príbehom o Edwardovi a Grace. Tak to vidím ja.
Na začiatku som bola skeptická, ale musím povedať, že tento príbeh má v sebe viac prekvapení, než som očakávala. Scifi mi príde zložité už kvôli tomu lozeniu svetlíkom, no ale tam číha láska a to je to čo tak urputne hľadáme. Okrem paralelného sveta, ktorý sa pretavil v toto scifi - lebo toto bola naozajstná fantasy, ma až zaskočilo, koľko vášne a lásky sa nachádzalo v poslednej tretine príbehu.
Prvé časti príbehu ma príjemne pobavili, než som si začala uvedomovať, že toto bude mať vlastne vážny koniec - aj keď happy end, ale vážny. Ten smútok zo straty blížneho(babičky) a zo straty Twilight konca. Ja verím, že valná väčšina čitateľov čakala, že z Grace bude len nejaký prostredník - dohadzovač v príbehu e b, a ono to bolo úplne inak.
Prekvapila ma voľnosť akým si to predniesla, Karolka. Tie všetky predstavy a situácie, ktoré boli trebárs aj tabu a Ty si ich všetky otvorila.
Zaujalo ma; Veľa obnažených myšlienok a odpovedí na téma TW som našla: Ed spomenie ako ho ženy vidia - ako v porne. Potom chce vedieť Grace ako mu voní a Ed v tomto príbehu má omnoho viac priestoru prezentovať – čosi viac povedať a milovať, aby sme tomu verili a netreba k tomu žiadne Midnight sun, aby som – sme si to všetko predstavili.

Veľa spisovateľov vyplytvá slova a nepovie pritom nič, čo nie je Tvoj prípad. Okrem toho si oslobodila túto poviedku od samého postihu ochraňovania a bátia sa, čo je vlastne pre celý TW tak príznačné.
A okrem toho si môžeme ešte všetci dopodrobna pozrieť a paradoxne v tejto poviedke to vidno priam detailne ako placato Step píše v porovnaní s Tebou.

Scenár mi bol jasný od začiatku a zahrala som sa aj ja na Grace, a nakoniec som sa bavila a zažila drámu a zvieralo mi srdce na konci. A vieš ty čo, vôbec mi nevadilo, že ten Ed nie je s Belou, čo je u mňa priam úkaz. Mne to stále príde, akoby toto bol iný príbeh a knihy ságy ma Grace položené na nočnom stolíku len preto, lebo ich po večeroch číta.
Zopár vypichnutých okamžikov ma doslova dostalo. Smiala som sa a bála sa, že budem plakať, ale nakoniec som ostala šťastná.
Ten ujetý koment v Tvojom zhrnutí spáchalo more!!! humorných scénok nad dumaním o teleportácii a svetlíku a Charlie k tomu ( mám ich tu aj skopírované, ale to by bol koment na dve strany A4), čo ma rozhodilo na celé poobedie a smejem sa až doteraz.
Epilóg si napísala ako sa na profíka patrí. Proste perfekt... a bolo.

Táto poviedka, viem, že to bol pre Teba relax a zábava. Vidím to a cítim, je to jasné, preto sa mi to aj tak dobre čítalo. Z každej čiarky, písmenka číši láska k príbehu a jeho hrdinom. Krásne čítanie pre mňa dnes večer.

A nakoniec, ďakujem, si skvelá, si všetko.
Astrid.

«   1 2 3 4 5 6 7   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still