16.12.2010 [17:30], Karolka, ze série Lost In Twilight, komentováno 48×, zobrazeno 7586×

12) Dveře

 

Biozátěž pro tuto kapitolu je stupeň číslo 10. (Ano, uvědomuju si, že ta stupnice má jen tři stupně). Pochopím, když se rozhodnete přečíst si dnešní díl až zítra spolu s třináctkou. Toto je pravděpodobně předposlední kapitola.

Vaše Karolka

V pátek jsem prošla testem z chemie. Další důkaz, že se zázraky opravdu dějí. Tedy alespoň v posledních dvanácti dnech. Vlastně úplně všechno začalo vypadat dokonale. Mike to ráno přijel do školy s Jessicou, takže jsem už nebyla podrobena žádnému výslechu. Na trigonometrii jsem musela strpět jen nekonečný lyrický projev o výjimečnosti Mikeových modrých očí. Zjistila jsem, že stačí přikyvovat a občas se usmát.

„Večer ti budu muset namasírovat svaly na krku,“ uchichtnul se Edward, když mě vyzvedával a doprovázel na oběd. „Měl jsem skoro strach, aby ti to nezůstalo.“ Přitom naznačil pohyb hlavou, který jsem v uplynulé hodině udělala snad stokrát.

„Počkej, to by se mohlo hodit!“ zvolal nadšeně a zastavil se. S nechápavým úsměvem jsem se na něj podívala.

„Necháš dnes večer okno otevřené?“ zeptal se a jeho hlas klesl do ještě přitažlivější tóniny než obvykle.

Přikývla jsem.

„A necháš mě u sebe celou noc?“ vyzvídal dál a už nad rámec hry se mu barva očí změnila na temně jantarovou.

Další přikývnutí. Smála jsem se ale i moje tělo reagovalo. Rozbušilo se mi srdce.

„A co krátká přednáška z biochemie?“ navrhnul a to už stál těsně u mě.

Vytřeštila jsem na něj oči.

„Zapomněla jsi kývat hlavou,“ zašeptal a rozesmál se.

Znechuceně jsem nakrčila nos.

„Biochemie?“ odfrkla jsem si.

„Hmm… myslím, že tě příští týden čeká další test. Hormony, estrogen, progesteron, testosteron. Samozřejmě je to úplně nezáživná a nudná látka, ale…“

To už jsem zuřivě přikyvovala.

„Tušil jsem, že tě ten předmět bude bavit,“ řekl se smíchem. Pak zvážněl.

„O víkendu musím odjet.“ Napjatě pozoroval můj výraz.

Nadechla jsem se a řekla jen: „Jistě.“

Pokud jsem věděla, poslední lov Edward absolvoval dva týdny předtím, než se Bella… než jsem se já objevila, a jeho oči byly opravdu tmavé častěji, než aby za to mohla jen moje blízkost. Přesto jsem cítila nepříjemný tlak v oblasti žaludku. Den co den jsem se probouzela s otázkou, jestli tu dnes nejsem naposledy. Bála jsem se ztratit ho na celý víkend z dohledu.

„Budu mít s sebou mobil, ano?“ Přitáhl si mě k sobě a já si položila hlavu na jeho rameno. „Kdyby… kdyby se to stalo, až budu pryč, hned mi zavoláš a počkáš.“ Mluvil tiše, ale velmi důrazně. S úžasem jsem si uvědomila, že má taky strach. „Slíbila jsi mi to.“

Najednou mi nějak vyschlo v krku a tak jsem pouze přikývla. Mohla jsem jen doufat, že ta situace ještě nenastane.

Na tác mi nabral spoustu jídla a pak jsme se posadili k jednomu z prázdných stolů. Právě jsem se chtěla pustit do něčeho, co vzdáleně připomínalo jeden z mých ranních laboratorních pokusů, když se u nás znenadání objevila Alice. I s Jasperem.

„Můžeme si přisednout?“ zeptala se celá rozzářená a aniž čekala na odpověď zaplula na jednu z volných židlí. Jasper ji mnohem váhavěji následoval.

Dodatečně jsem přikývla a tázavě se podívala na Edwarda. Jen nechápavě pokrčil rameny. Pak se mu ale rozjasnila tvář.

„Ano, řekni jí to,“ vyzval Alici a na mě se nádherně usmál.

Byla jsem z toho trochu nesvá. Nervózně jsem sevřela láhev s vodou a čekala.

„Včera večer jsem tě viděla, Grace. Byl to jen takový záblesk. Mnohem kratší, než bych si přála. Ale viděla jsem tě. V Edwardově pokoji.“

Usmála jsem se. Tak se to opravdu stalo. Nějakým způsobem mě jejich svět na okamžik považoval za svou součást.

Ucítila jsem jemný chladivý dotyk na ruce. Edwardovy prsty lehce vklouzly pod mou ruku a sevřely mě. Zvedla jsem k němu oči. Zářil.

„Tušil jsem to,“ řekl prostě. „Existuje možnost, že tu zůstaneš.“

Tak ráda bych tomu věřila.

A pak jsem poprvé na vlastní oči viděla, jak to vypadá, když se Aliciin pohled rozostří a ona se ztratí ve svých vizích. Trvalo to jen krátce, ale i tak se mi stihla udělat husí kůže. Pevně jsem stiskla Edwardovu ruku.

Jeho sestra se ale vzápětí usmála a vstala.

„Zdá se, že na poslední dvě hodiny tu nezůstaneme,“ prohlásila. „Měj se, Grace.“ A pak i s Jasperem zmizela z jídelny.

Musela jsem to rozdýchávat. A to jsem si myslela, že už mě jen tak něco z míry nevyvede. Tohle bylo vážně divný.

„Asi za dvacet minut se rozptýlí mraky,“ vysvětloval Edward. „Musíme odejít.“

Přikývla jsem a snažila se tvářit statečně. Naklonil se ke mně přes stůl.

„Nechceš se trochu… ulejt?“ zašeptal spiklenecky.

Málem jsem se mu vrhla kolem krku.

„To bych mohla?“

Věnoval mi svůj okouzlující úsměv. Jako odpověď to stačilo. Paní Copeová mě na jeho žádost jistě omluví.

<<<>>>

A pak jsem prožila nejkrásnější odpoledne v životě. Nejdřív jsem si jela domů pro lepší boty a teplejší bundu, protože zimní sluníčko, které se postupně prodíralo mezi mraky nedokázalo dostatečně ohřát vzduch. Zabalila jsem si i nějaké jídlo a pití.

Věděla jsem, kam mě vezme, ale za nic na světě bych mu nezkazila radost tím, že bych to na sobě dala znát. Dokonce jsem přesvědčila i samu sebe, že nemusím mít divný pocit. Louka v lesích je a bude Edwardovým oblíbeným místem. Miluje mě a tak mě tam chce vzít. Nebudu celý den přemýšlet o tom, že tam s ním měl být někdo jiný. Ne. Nebudu.

Těšila jsem se jako dítě. Když jsme odbočili ze sto jedničky a blížili se na místo, kde končila vedlejší silnice, nadskakovala jsem netrpělivostí. Už během jízdy se slunce rozzářilo naplno a já se nemohla dočkat, až vystoupíme.

Zastavili jsme v místech, kde vozovka plynule přecházela v lesní cestu. Edward zatáhl ruční brzdu a s lehce pobaveným výrazem se na mě podíval.

„Nebojíš se? Může tě to vyděsit.“

Zuřivě jsem zavrtěla hlavou.

Zasmál se a pak konečně otevřel dveře. Upřela jsem oči na svůj pás a rozepnula ho. Pak jsem vystoupila a dávala velký pozor, abych vůbec nic nezahlédla. Sklopila jsem pohled k zemi a se zatajeným dechem poslouchala jeho kroky, jak se ke mně blíží. Nevydržela jsem to ani o vteřinu déle, taková hrdinka nejsem.

Zastavil se asi metr ode mě a čekal. Možná mi nevěřil, že se nebudu bát ani děsit.

Ten pocit by se dal popsat jako naprostý úžas. A i tak se to skutečnosti jen blížilo. Jako by povrch Edwardova těla tvořilo samotné světlo. Nevypadalo jako odraz slunečních paprsků. Spíš jako záře, jejíž zdroj se nacházel někde uvnitř. Prostupovala kůží a tříštila se v myriádách perleťových a duhových odlesků. Když jsem po dlouhých minutách bezdechého pozorování tváře, která teď působila tak nadpozemsky, že jsem opravdu bojovala s potřebou si před ním kleknout, všimla jsem si, že ty jiskřící proudy pestrobarevných fotonů se ve formě drobných teček odrážejí i na kapotě auta. Vlasy, které čas od času pročísl stejný vánek, který se postaral o modrou oblohu, se podobaly roztavenému bronzu.

„Je všechno v pořádku?“ zeptal se napjatě, když jsem se už velmi dlouho nepohnula ani nepromluvila.

Přikývla jsem. V pořádku nebylo úplně přesné.

„Všechno je… dokonalé,“ vypravila jsem ze sebe nakonec a s konečnou platností pochopila ty neustále se opakující Belliny stesky na její vzhled, které mě při čtení tolik iritovaly. Připadala jsem si ubohá a bezvýznamná. A zároveň naprosto vláčná a očarovaná.

Udělal dva kroky, takže se ocitl až u mě. Vzal mě za ruku a teď už s klidným úsměvem mě políbil do dlaně. Pak si ji přitiskl na tvář. Hřála. Fascinovaně jsem sledovala duhové světlo, které ulpělo i na mé ruce a divila se, že nepálí.

„Když se na mě takhle díváš,“ začal tiše, „mám najednou pocit, že nejsem tak strašný.“

S očima plnýma nelíčeného úžasu jsem se na něj podívala.

„Strašný? Pokud člověk může zemřít blahem, tak ano.“

Vlastně to bylo trochu strašidelné. To vědomí, že schopnost rozhodovat se a používat vlastní vůli mizela stejně rychle jako obláčky sraženého vzduchu, který vycházel z mých úst. Z mé mysli se ztrácela slova a nahrazovaly je jen obrazy. Životně nutně jsem potřebovala, aby se mě dotýkal.

Ve tváři se mu objevilo ohromení a neskutečně blažený úsměv a já pochopila, že jsme zase ve spojení. Nepromluvil. Věděl, jak křehké a pomíjivé to je. Neměla jsem potřebu najednou třídit to, na co myslím. Ani by to nešlo. Přetékala jsem touhou.

Sklonil se a mě poprvé v životě úplně opustila síla a podklesla mi kolena. Kdyby mě nechytil, upadla bych na zem.

„Tvoje srdce nejspíš právě překonalo svůj osobní rekord,“ řekl se smíchem, ale znělo to tak něžně, že jsem se za to tentokrát ani nestyděla.

Pevně mě objal a stále mě přitom podepíral. Pak mě políbil. Myslela jsem, že už vím, jaké to je, ale o tomto druhu reakcí se v učebnici chemie nejspíš nepíše. Jako by to světlo teď proudilo i skrze mě. Roztřásla jsem se a jako v horečce přitiskla ruce k jeho spánkům. Každý další dotek i jeho vůně, kterou kolem mě vítr omotával jako lano z hedvábí, mě dokonale zbavovaly soudnosti. Bez rozmyslu, vedena čistě potřebou, jsem jeho rty ochutnala jazykem. A potom už jsem nebyla schopná přemýšlet vůbec.

„Grace…“

Nejspíš se musela změnit celá podstata mého těla, protože mi připadalo, že to slovo mi proniklo kůží dovnitř.

„Grace…“ Měl jiný hlas. Rezonoval. Sálal. Hladil.

Stisk jeho paží náhle zesílil. Jeho rty doslova zabraly ty mé a pak znehybněly. Odtáhl se.

„Už to není bezpečné,“ vydechl ztěžka a když jsem konečně aspoň částečně získala orientaci v čase a prostoru, zjistila jsem, že má zavřené oči a napjaté svaly na lících.

„Nelovil jsem skoro měsíc a tohle je… příliš.“

Po zádech mi přeběhl mráz. Krotká jako ovečka jsem si nechala sundat ruce z jeho krku a neprotestovala, když o krok ustoupil. Jedna jeho paže mě ale stále přidržovala, protože to všechno, co se mezi námi stalo, nějak narušilo můj rovnovážný systém.

„Tak,“ řekl s úsměvem a vypadal už tak uvolněně jako kdykoli předtím. „Zdá se, že tě ta záře opravdu neděsí.“

Cesta lesem probíhala mnohem klidněji, protože příkrovem vysokých stromů sluneční paprsky příliš nepronikaly. Bylo trochu mokro, ale po promrzlé půdě se dalo kráčet velmi snadno. Hodinu a půl úžasného času vzájemné blízkosti tentokrát využil k tomu, aby mě vyzpovídal. Věděla jsem o něm všechno, ale on o mně téměř nic. Snažila jsem se ho přesvědčit, že není o čem vyprávět, přesto se vydržel vyptávat celou cestu.

A pak se stromy znenadání rozestoupily a my se ocitli na tom magickém místě, které se stalo symbolem věčné lásky mezi lidskou dívkou a nesmrtelným upírem.

Byla krásná. Ale nebyla moje. Jasně jsem to prožila. Stejně jako vědomí, že mi to vlastně není líto. Nezáleželo na tom, kde se pro mě osobně nebe dotklo země, a že to byla prachobyčejná křižovatka silnice a lesní cesty. Přesto pro mě hodně znamenalo, že mě sem vzal, protože to místo měl rád.

<<<>>>

Překročila jsem veškeré hranice, které jsem ještě před dvěma týdny sama sobě vytyčila. A bylo tak snadné nechat se Edwardem přesvědčit, že je to správné. Mé výčitky svědomí zaháněl s lehkostí sobě vlastní. Stačil úsměv, stačilo pohlazení.

Když ten večer poprvé vstoupil do mého pokoje oknem, cítila jsem jen čirou radost. Připadalo mi to přirozené a správné. Samozřejmě, že Charlie by se o něčem takovém přel. Kdyby to tedy věděl.

Oficiálně jsme se rozloučili sotva před hodinou a přesto jsem do té voňavé náruče vklouzla nedočkavě, jako bychom se neviděli týdny. Snažila jsem se být hodná. Matně jsem tušila, jaké pocity prožívá hladový upír a nechtěla jsem mu to zbytečně ztěžovat, i když jsem věděla lépe než on, že by se za všech okolností ovládl.

A tak jsem si užívala to láskyplné objetí a chladný dech na mém temeni. Dokud můj čas nevypršel.

Když se dveře pokoje rozletěly, stihla jsem se jen leknout a divit, že Edward o Charlieho příchodu nevěděl dopředu. Jenže pak jsem zjistila, že to není Charlie.

Isabella Swanová vypadala velmi zmateně, když napůl vběhla a napůl vpajdala dovnitř. Na levé noze měla sádrovou dlahu a na první pohled bylo zřejmé, že nemá nejmenší tušení, jak se tu ocitla. Potvrzovala to i strohá zelenobílá chodba za jejími zády, která rozhodně nebyla součástí tohoto domu.

„Grace!“ vykřikla úlevně, když mě uviděla. Ihned jí ale do očí vyhrkly slzy a její tvář se zachmuřila v bolestném výrazu. „Babička!“

Zalapala jsem po dechu. Nevěděla jsem, co se stalo, ale pochopila jsem, že je to zlé.

A pak se ruka dosud jemně ovinutá kolem mých boků bolestivě zaťala. Vzduch se naplnil tísní a hrozbou, takže Bella instinktivně pohlédla na muže stojícího vedle mě. Její rty se neslyšně pohnuly a vyslovily: „To je on…“

Jako bych se ocitla v nějakém zvláštním snovém stavu. Všechno se odehrávalo zpomaleně. Zvedla jsem hlavu a podívala se na Edwarda. Teprve tehdy jsem pochopila, že on je ve své podstatě opravdu hrůzu nahánějícím predátorem. Ta krásná tvář neztratila nic ze své přitažlivosti, přesto se změnila k nepoznání. Sálala z ní čirá hrozba. Díval se doslova a do písmene hladově. A okouzleně. Uslyšela jsem bublavý zvuk v jeho hrudi, který postupně sílil a byla si jistá, že nějakým způsobem demonstruje Edwardovo vnitřní rozpoložení.

Odtrhla jsem od něj oči a pohlédla na Bellu. Její oči se přímo vpíjely do jeho tváře. Jako by v tu chvíli mezi nimi proudily gigabajty informací nebo megatuny energie.

V tu chvíli můj mozek spustil nouzový program. Jako když někdo bydlí v záplavové oblasti a má pro případ ohrožení připravený evakuační plán. Je to chvíle, kdy odsune stranou veškerou bolest z přicházející ztráty a soustředí se jen na jednotlivé položky toho plánu. Protože tak je to správné. Podvědomě jsem vždycky věděla, že dříve nebo později budu muset odejít. A ta chvíle nastala právě teď.

„Edwarde,“ zašeptala jsem. Netroufala jsem si promluvit hlasitě. Netušila jsem, jestli by mě nenapadl. Srdce mi v tu chvíli krvácelo z tisíců ran, ale znovu jsem se mu podívala do tváře. Nemohl z Belly spustit oči. Podobal se soše. Byl jako spodobněná vášeň, personifikace touhy.

„Edwarde,“ zkusila jsem to znovu a cítila, jak se mi po tvářích řinou první slzy.

Vůbec nereagoval.

Opatrně jsem uchopila jeho ruku a pokusila se uvolnit to sevření, ale bylo to, jako zkoušet odvalit balvan. Nějaký vnitřní hlas, který nade mnou před chvílí převzal kontrolu, mi našeptával, abych co nejvíc vydechla a pokusila se vyvléknout. Nakonec se mi to podařilo. Dopotácela jsem se k oknu za Edwardovými zády. Neviděla jsem na ně, ale přesto jsem ten obraz nedokázala dostat z hlavy. Edward Cullen a Isabella Swanová se právě poprvé setkali. A Grace Campbellová má jeden jediný úkol – zajistit, aby ji nezabil a příběh naskočil do správných kolejí. A pak zmizet tam kam patří. Jako robot jsem otočila kličkou a otevřela okno dokořán. Dovnitř okamžitě vnikl příval čerstvého vzduchu.

Snad dočista mrtvá, ale s fungujícími svaly a plícemi jsem se vrátila k nim. V tu chvíli Edward začal couvat. Jeho oči ale zůstávaly upřené na Bellu. Nevím, co cítila. Jestli měla strach. To, co ale převládalo v jejím výrazu a činilo ho neskutečně půvabným, bylo okouzlení.

„Edwarde,“ zašeptala jsem a tentokrát jsem se dočkala alespoň nějaké reakce. Pootočil ke mně hlavu, ale nepodíval se na mě.

„Okno je otevřené. Měl bys utéct. Dokážeš to. Vím to.“ Mluvila jsem klidně. Neměla jsem tušení, jak jsem to dokázala.

A on mě poslechl. Jako šelma, která se nehodlá k nepříteli otočit zády, couval, dokud nenarazil do rámu okna.

Znovu jsem zašeptala jeho jméno, i když jsem tušila, že on na splnění mého slibu teď netrvá. Momentálně si na něj nepamatuje. Slyší jen zpěv její krve a pokud mě vnímá, tak jen jako další tlukoucí srdce v místnosti.

A pak vyskočil ven, aniž se na mě byť jedinkrát podíval.

Nouzový plán proběhl od začátku do konce a ve chvíli, kdy průvan vyvanul poslední zbytky jeho vůně, jsem se sesunula na podlahu.

„Grace!“ Bella se z ochromení probrala dřív než já. „Grace! Nechápu to, ale to je teď jedno. Babička měla infarkt! Ptá se po tobě. Chtěla jsem jet rychle domů. Byla jsem zoufalá! Otevřela jsem dveře vedoucí z jejího oddělení a najednou jsem se ocitla tady!“ Mluvila překotně a utírala si slzy. A můj mozek se znovu přeprogramoval na nouzový stav. Vstala jsem a rozeběhla jsem se k pootevřeným dveřím.

„Grace!“ zvolala ještě. Ohlédla jsem se. „Doufám, že to dobře dopadne,“ dodala tiše.

Přikývla jsem a přinutila své zkamenělé hlasivky vydat nějaký zvuk.

„A nechoď na ten baseball,“ řekla jsem. Smutně se usmála a já se rozeběhla nemocniční chodbou. Za zády jsem slyšela tiché klapnutí dveří.

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3   »

28)  Lenka326 (16.12.2010 22:51)

Já vím, varovala jsi nás, ale stejně jsem pěkně rozhozená. Včera jsem konečně připustila, že Edward nemusí být vždycky s Bellou a dneska na mě čeká tohle? Proboha, jak tohle skončí? Grace odešla? Napořád? Ale její srdce musí být roztříštěné na milion kousíčků. Sice byla pořád tak statečná: "Edward je Belly, Edward je Belly", ale pokud se nevrátí, tak se z toho dlouho nedostane. Možná nikdy. A co náš upír a jeho neměnící se city? Když se jednou zamiluje, je to snad napořád, co s ním bude? A co Bella?
Moc se bojím a přitom se nemůžu dočkat toho, jak to ukončíš. I když je mi zároveň moc líto, že je konec.

24)  Janeba (16.12.2010 20:56)

Ne, ne, ne, ne! To přece nemůžeš! Nemůžeš přece Grace jen tak poslat pryč! Slíbilas mi peří! Kde je peří?!? Hele, babičky je mi moc líto, ale určitě nějak zařídíš, jak dostat Grace zpátky, třeba i s ní! Karolko - co k tomu dodat .... je to nádherné, bolavě smutné, moc smutné, ale je to od tebe, což znamená, že SKVOSTNÉ! Děkuji!!!

23)  Bye (16.12.2010 20:40)

Tak to je pěkný, já na výběr nedostala!
Ale přežila jsem to... hlavně díky tomu, že Ti bezmezně důvěřuju
Tolik touhy a vášně... Edward a Grace... a stačí jeden prchavý okamžik a všechno se rozplyne.
Grace je nejstatečnější holka pod sluncem. Ta chvíle, když vešla Bella - to jak jsi ji popsala Muselo to pro ni být strašně těžký, ale zvládla to!
Víš co, já na ni myslím. Jak jí je právě teď, když je tam kam patří. růchod se zavřel a ON zůstal tam, Já bych ty knihy snad spálila...
Uf, tak co si pro ně chystáš na konec? Kdo bude happy?

22)  MisaBells (16.12.2010 20:32)

nene

21)  churinka (16.12.2010 20:27)

To tedy byla jízda. Tak teď je mi líto všech. Jak tohle rozuzlíš....Adrenalin mi v krvi stoupnul a srdce mi buší. Zítra se asi nedočkám....Super,super,super.

20)  Silvaren (16.12.2010 20:25)

Auuu, tohle bolí. I když to člověk tak nějak tušil, stejně se na to nedalo připravit. Obdivuju Grace, že v sobě našla sílu k nouzovému plánu, já bych jí neměla. Že by to poprvé nebyl happyend?

19)  blotik (16.12.2010 20:09)

Tak mi potom prosím dej vědět, až to bude... A Nezapomeň na mě.
Ale k povídce. Je to něco neuvěřitelného. A já ti klaním. Nic víc ze sebe nedokážu vyloudit, protože bych akorát tak kecala nesmysly, jak jsem mimo. Je to prostě překrásné. Jsem ráda za takovou krásnou dávku Karolkismu a doufám, že brzy bude další. Už se na něho moc těším.

15)  Stelletta (16.12.2010 19:11)

Drahá Karolko,
zaprvé se ti omlouvám, že jsem nekomentovala, ale lépe se mi píše koment, když mám přečtenou větší část povídky (pokud to teda není něco s Emmem a Rose ).

Jinak je to něco neskutečně pěkného. Zezačátku jsem myslela, že to bude jen něco tuctového (fanynka se dostane do děje - jejda ), ale po každém dílu mě to začalo vtahovat do děje čím dál tím víc.

Prostě zase se ti něco povedlo
Existuje jen málo fanspisovatelek co mě dokážou vtáhnout tak do děje a ty jsi jedna z nich

Jen tak dál
A doufám, že si zase zítra přečtu něco dalšího

14)  AnneCullen (16.12.2010 19:10)

Takhle to ukončíš?! Karolko, ty lumpíku jeden! Jak nám něco takové můžeš udělat?
Bylo to úžasné. Nanejvíš jsem si užívala tvé popisování zářícího Edwarda a všechno to je prostě dokonalé. Jsem tady prostě jednoznačně pro E+G. Bellu bych hezky hodila zpátky na tu nemocniční chodbu a zabouchla dveře... Uh! Další díl, prosím! Nutně!

11)  Pospeta (16.12.2010 18:40)

Děkuju moc za varování, i když mi srdce poskočilo už při zjištění, že je to předposlední dílek .

Stejně mně to nemohlo dostatečně připravit na to, co následovalo.
To podivné mrazení na zádech při pročítání, jak hezky si naplánovali společný večer a noc.
A ta plíživá předtucha, že po tak krásném odpoledni už to musí přijít.
A přišlo.

Nebrečím u filmů ani u knížek. Vždycky mi dokáže mé racionální já nařídit, ať neblbnu, že to není realita, ale jenom vymyšlený příběh.
Až do dneška. Karolko přemohla si i mé rozumné podvědomí.
Nebudu Ti dlouze popisovat mé pocity. Prostě tu bulím a v ruce žmoulám mokré kapesníky .

P.S.
Milý Ježíšku - Karolko,
celý rok jsem byla relativně hodná a neskromně si myslím, že si takový dárek zasloužím. Slibuju, že si nebudu přát k Vánocům nic jiného.
PROSÍM, MOC MOC PROSÍM, AŤ JE S EDWARDEM GRACE.
Věřím Ti, protože jsi kouzelný-á a báječný-á.
Děkuju Ježíšku - Karolko.

10)  plyshovymedvidek (16.12.2010 18:30)

jako vždy dokonalé srdíčko
věřím že to dopadne správně

«   1 2 3   »