Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/LIT.jpg

10) Nezaměnitelná vůně

Byl to jeden z těch okamžiků, který nelze měřit na minuty nebo na vteřiny. Okamžik, do kterého se s přehledem vejde celý lidský život, a který životu dává smysl. Nebylo to tím dotykem, i když skutečnost, že mám ruku položenou na jeho hrudi mi pomáhala věřit, že se to všechno neodehrává jen v mé hlavě. Opravdu jsem cítila jemná vlákna kašmírového svetru a vnímala mělké pravidelné pohyby, jak Edward dýchal.

To kouzlo nespočívalo ani ve slovech. Přesto je nikdy nezapomenu. Nezabralo mi příliš mnoho času pochopit, co se mi snaží říct. Potvrdil to i jeho pohled, který mě k němu v tu chvíli připoutal pevněji, než naše spojené ruce.

Zůstávala jsem pokojná a nehybná. Jediným důkazem, že jsem stále ještě živoucí bytostí, byl pomalý tlukot mého srdce a tenké slané stružky na mých tvářích. Dávalo to smysl. Navzdory tomu, že to všechno bylo úplně špatně.

„Tohle se nemělo stát,“ vyslovil stejnou věc, na kterou jsem právě myslela. Ale neznělo to smutně. Prohlásil to jako skutečnost, se kterou se rozhodl naučit existovat. Záviděla jsem mu schopnost mluvit. Mně teď chyběla.

„Grace?“ Moje jméno v jeho ústech zase zázračně rozkvetlo. Já jsem rozkvetla.

„Chci, abys věděla, že to, co jsem ti řekl, tě k ničemu nezavazuje. Nedokázal jsem mlčet, protože ty bys toho jinak nenechala. A mně se nelíbí, co cítím, když se mě snažíš donutit, abych miloval někoho jiného. Kohokoli jiného.“

Byla jsem vděčná, že se na chvíli odmlčel. Příležitost konečně mrknout a nadechnout se.

„Ale oba víme, že…“ Usmál se, ale spíš kvůli mně, než že by na tom bylo něco k smíchu. „Nedokážu přijít na způsob, jak by to mohlo fungovat. Vlastně si ani neumím představit zítřek. Takže nepočítám s tím, že by tahle chvíle něco změnila…“

„Mlč...“

To slovo chtělo ven. Už se do mě prostě nevešlo. Jestli on nemohl poslouchat, jak říkám jeho jméno v jedné větě se jménem Belly, já zase nesnesla, aby mi tu tvrdil, že jeho city nic neznamenají.

Ztichnul. Za jiných okolností, bych si vychutnávala, že Edward Cullen konečně jednou nemá poslední slovo. Ale ne teď.

„Nevím, jestli ti zvládnu vysvětlit, jak se právě teď cítím,“ začala jsem. Připadala jsem si nemožně zpomalená. Jako by ochromená.

„Strašně rád bych to věděl.“

Pomalu jsem od něj odtáhla ruku, abych se mohla lépe soustředit.

„Znám váš příběh. A znám ho tak dobře, že bych ti tu dokázala citovat tvoje i její věty. Prosím, nepřerušuj mě!“ dodala jsem honem, když se neklidně zavrtěl. „Občas mi říkáš stejné věci jako jí a to je opravdu hodně…“

„Nepříjemné?“ zeptal se tiše.

Přikývla jsem.

„A to, co jsem řekl před chvílí?“ zeptal se. Tvářil se napjatě.

Usmála jsem se a sklopila oči.

„Ne, to bylo… jen pro mě.“

„Dobře,“ řekl prostě a viditelně se uvolnil.

„Ty máš pocit, že mě tvoje blízkost vystavuje nebezpečí a to tě trápí. Mě trápí…“ Musela jsem se několikrát zhluboka nadechnout, protože už jsem tu nechtěla znova brečet. „Nepatřím sem. Postavila jsem se na její místo. Kdybych nepřišla, miloval bys ji.“

Vrhla jsem na něj zoufalý pohled, jako bych doufala, že by mi to mohl nějak vysvětlit nebo rozmluvit. Ale věděla jsem, že nemůže.

„Grace!“ zvolal tiše a jeho ruka se nečekaně ocitla na mé tváři. „Takhle ale nemůžeš přemýšlet! Tohle je prostě… Už se to stalo. Ty jsi teď tady a já se prostě nepřinutím litovat, že jsem minul osud, o kterém nic nevím.“

Přitiskla jsem se k jeho dlani. Bylo to poprvé, co se mě takto dotkl a můj svět se zase na okamžik zastavil.

„Ale ona se nejspíš vrátí. Vlastně – já doufám, že se vrátí! Už kvůli Charliemu. A to ani nemluvím o tom, že tam mám babičku, která pro mě znamená celou rodinu. Edwarde…“

Když jsem vyslovila jeho jméno, spokojeně se usmál. Nejspíš ho potěšil i zvuk mého srdce, který to slovo doprovázel.

„Děsí mě představa, že se na tebe podívá a bude tě milovat tak, jak tě milovat má. A ty… Ty budeš… Ty nebudeš...“ Uzavřela jsem, protože jsem nedokázala říct, že by miloval mě.

Prsty na mé tváři se pohnuly. Jemně mi přejel po lícní kosti až ke spánku a odhrnul pramínek vlasů, který mě šimral na tváři.

„Nemůžeš vědět, co se stane. A je zbytečné se tím teď trápit. Všechno může být úplně jinak. Všechno už je úplně jinak.“

Vděčně jsem se na něj podívala. Došla jsem k závěru, že by mě dokázal přesvědčit prakticky o čemkoli, kdyby chtěl.

„Budou mě chtít zabít,“ napadlo mě a neubránila jsem se lehce hysterickému smíchu.

„Kdo?“ zavrčel a najednou to byl zase upír. Rychleji, než jsem si to stihla uvědomit.

V uklidňujícím gestu jsem položila ruku na jeho paži.

„Řekla bych, že většina planety. No, alespoň její ženská část. Dostat se na místo Belly je… ehm… řekněme, že o tobě sní poměrně dost žen.“

Teď vypadal užasle zase Edward.

„Ony by chtěly upíra? Nerozbitné monstrum s tělesnou teplotou ledovce?“

Když to řekl takhle… Rozesmála jsem se.

S úsměvem zavrtěl hlavou.

„Jen doufám, že mi některou z nich nehodláš dohazovat, když ti to nevyšlo s Bellou,“ řekl v předstíraném zděšení.

Zrudla jsem a sklopila oči k igelitovému pytli na svém klíně.

Pak jsem ucítila jemný dotyk na rameni. Edward se naklonil blíž.

„Kdybys teď na chvíli dokázala zapomenout na zmiňované dámy a zkusila na okamžik nemyslet na Isabellu Swanovou…“ odmlčel se a upřeně se mi zadíval do očí. „A překonala tu drobnou komplikaci v podobě mých stravovacích návyků…“ Přidal úsměv. „… takže by ses už za nic dalšího nemohla schovávat…“ Přitiskl mi dlaň na ústa, protože jsem se samozřejmě chystala bouřlivě protestovat. „Jak by ses rozhodla?“

Pomalu mě pustil, ale já jeho dotek na rtech cítila stále. A jeho tvář, teď vzdálená pouhých pár desítek centimetrů, mě omamovala. Tu vůni jsem cítila odevšad, dokonce i ze své kůže.

„Když pominu všechny zmiňované podružnosti,“ začala jsem a on reagoval tichým smíchem.

Zatajila jsem dech. Nebyla jsem odvážná. Ani trochu.

„Ty to víš,“ špitla jsem a v rozpacích se pohledem odvrátila k zářícím budíkům na palubní desce.

Následovaly dvě vteřiny naprostého ticha.

A pak se tak pomalu, že to bylo až k zbláznění, naklonil ke mně a jemným tlakem na záda mě donutil udělat totéž. Nedokázala jsem si představit, jaké to pro něj je. A snažila jsem se nevzpomínat na jeho věty o tom, jak snadno by mohl Belle rozbít lebku, kdyby se byť jen na okamžik přestal soustředit. Ale nebála jsem se. Věděla jsem, že to dokáže. Že dokáže mnohem mnohem víc.

Nakonec se zastavil pouhých pár milimetrů ode mě. Jako by shromažďoval veškerou koncentraci, které byl schopný, aby mi při pouhém polibku neublížil. Vdechovala jsem vzduch, který on vydechoval. Donutila jsem se zůstat tak nehybná, jak to jen za daných okolností bylo možné, protože jsem se nekontrolovatelně chvěla.

„Opatrně,“ zašeptal, ale nejspíš to říkal hlavně sám sobě. Jeho dlaně s lehkostí vánku dosedly na mé tváře. Nedokázala jsem rozpoznat, jestli ten pocit pálení způsobila jeho ledová kůže nebo ta moje horká.

Jeho rty se konečně dotkly mých. A i když jsem ještě před pouhou vteřinou nabádala sama sebe ke klidu, vybuchla jsem. Jako by ten polibek proměnil moji nervovou soustavu v síť vysokého napětí. Naprosto mě sežehl a zbavil sebekontroly. Rty i tváře mi hořely a z břicha i z hrudi se rychlostí hurikánu rozšířil žár do celého mého těla. Instinktivně jsem ho chytila za ramena a tiskla se blíž.

Jako by se změnil v kus skály. Náhle jemně ale nekompromisně sevřel moje zápěstí a odtáhl je od sebe. Naprosto zmámená a bez dechu jsem se mu podívala do očí, teď černých jako noc kolem nás. Jak se zklidňoval můj dech, do jeho tváře se vracel život. Ty úžasné rty, které teď jako magnet přitahovaly mou pozornost, se zvlnily do lehkého úsměvu.

„Netušil jsem, že to bude takové,“ zašeptal spokojeně. Vlastně ani já ne. I když jsem o tom četla. Zažít to, bylo nepopsatelně víc. Rty mě pálily ještě teď a srdce se nechtělo uklidnit.

Uvolnil mi zápěstí a chytil mě za ruce.

„Slib mi něco,“ řekl, najednou úplně vážný.

Přikývla jsem. Věděl vůbec, že by mohl žádat úplně cokoli?

„Pokud by se cesta otevřela, nepokoušej se mi utéct. Dej mi šanci tě zastavit.“

Ruce i nohy mi ztěžkly a moje srdce teď vážilo tolik, až jsem se bála, že mi zláme žebra a vypadne ven.

„Slibuju,“ spíš jsem jen vydechla než promluvila.

Znovu se ke mně sklonil, ale tentokrát mě políbil jen na spánek. Chvíli tak zůstal a vdechoval vůni mých vlasů. Ovládla jsem se a neobjala jsem ho. Nevěděla jsem, jestli by to pro něj nebylo příliš těžké.

„Charlie stojí už pět minut za oknem,“ řekl se smíchem a já se vyděšeně narovnala.

„To jsi mi to nemohl říct?“ zasyčela jsem napůl ještě zmámená, ale s probouzející se zuřivostí.

„Měl jsem něco důležitějšího,“ odpověděl a zase se usmál tím omamujícím způsobem.

Pak už mi najednou otvíral dveře z venku a vkládal do rukou igelitový pytel s Belliným tričkem, jako by si chtěl být jistý, že ho u něj určitě nezapomenu.

„Ráno tě vyzvednu,“ slíbil ještě a za chvíli už byl pryč.

 

<<<>>>

 

Charlie ráno naštěstí odjel poměrně brzy, takže jsem mu nemusela vysvětlovat, proč Edwardovo auto už zase zastavilo před domem. Oblékla jsem si bundu a s bušícím srdcem vyšla ven. Mimořádně nelilo, i když temné těžké mraky dávaly tušit, že je to opravdu jen chvilková záležitost.

Edward stál opřený o předek auta a čekal na mě. Když jsem k němu přicházela a on se mi s úsměvem vydal naproti, nemohla jsem se zbavit pocitu, že se mi to všechno musí jenom zdát. Pohladil mě po rameni a zároveň mi z něj sundal batoh.

„Ahoj,“ přivítal mě a pak mě letmo políbil na temeno. Věděla jsem, jak mnoho to je. Cítila jsem to. I pro mě bylo těžké se ovládat. Co teprve pro něj?

Vyrazili jsme a já se odvážila položit otázku, která mi ležela v hlavě téměř od první chvíle.

„Jak ti voním?“ Vrhla jsem po něm kradmý pohled. Nezdálo se, že by ho to nějak rozrušilo. Jistě, měl za sebou sto let tréninku sebeovládání. „Zajímá tě, jestli nejsem v pokušení?“ zeptal se a v úsměvu mi předvedl dvě řady nádherných bílých zubů. Vsadila bych se, že úmyslně.

„Tak nějak,“ hlesla jsem trochu zahanbeně. Strašně ráda bych teď byla vtipná a nad věcí, ale po včerejšku se mi ještě nepovedlo zprovoznit některé části mozku.

„Kdybych řekl, že mě to nenapadlo, tak bych lhal,“ odpověděl s pohledem upřeným před sebe. „Ale tohle není něco, na co bych si mohl dovolit myslet, takže to bylo jen jednou. Teď si to spíš užívám. Máš svou vlastní vůni, která tě odlišuje od ostatních. Jako otisky prstů.“

Ztěžka jsem polkla. A pokusila se o velmi ledabylý tón.

„Líbí se ti?“

Podíval se na mě přimhouřenýma očima. A já v tu chvíli věděla, že celou tuhle mou chabou ženskou hru prokoukl. Žárlila jsem. Já hloupá žárlila na sílu vůně Isabelly Swanové, která byla narozdíl od té mé, výjimečná.

Ale nevytáhl to na mě, ani se mi nevysmál. Přeřadil a něžně mi pohladil ruku.

„Miluju tvojí vůni. Stejně jako tebe.“

Strašně jsem se styděla.

 

K mému překvapení zastavil před přijímací kanceláří a požádal mě, abych počkala v autě. Pak sáhl na zadní sedadlo pro nějaké desky a zmizel uvnitř budovy. Napadala mě jediná věc, o kterou by mohlo jít, jen jsem si nedokázala srovnat v hlavě, že by mé dokumenty mohly být hotové tak rychle.

„Tak, zařízeno,“ prohlásil spokojeně, když už zase seděl vedle mě a obratně manévroval autem po rychle se zaplňujícím parkovišti, aby nakonec našel to nejlepší místo. Blízko vchodu a kryté střechou školní budovy.

Tušila jsem, co se bude dít, až vystoupím z jeho auta, ale to mi nepomohlo cítit se líp. Ta novina se šířila rychlostí blesku a za malou chvíli už se každý v okruhu padesáti metrů otáčel naším směrem. Děsila jsem se okamžiku, kdy se rozloučíme a já budu vydána napospas davu.

Edward mě doprovodil ke skříňce a počkal až si do ní naskládám věci. Celou dobu se velmi spokojeně usmíval a nerozhodil ho ani pohled na ostatní členy jeho rodiny, kteří nás sledovali z povzdálí podobni ledovému sousoší.

„Budeš mít potíže?“ zeptala jsem se rozpačitě. Jistě, Bella měla na své straně Alici. Jenže žádné vize, které by mluvily v můj prospěch neexistovaly. Obrazně řečeno - pohybovala jsem se po nezmapovaném území. Ceduli zakazující vstup jsem nechala daleko za sebou.

„Ne větší než ty,“ zazubil se a kývnul hlavou na opačnou stranu, kde právě ve stoje zemřela Jessica Stanleyová. Takhle nějak vypadají oběti vraždy, napadlo mě. Ve tváři jí zůstal posmrtný škleb plný hrůzy.

Povzdychla jsem si a zamkla skříňku. Přišel čas nakrmit lvy.

K mému úžasu mi ale Edward zase vzal batoh a směroval mě chodbou na jinou stranu, než se nacházela učebna, do které jsem měla jít.

„Změna rozvrhu,“ prohlásil a na okamžik mě chytil kolem pasu. Podle toho soustředěného výrazu, který se mu v tu chvíli objevil ve tváři, mi připadalo, že prostě zkouší, jestli to půjde. Šlo. Takže mě vedl, ruku lehce položenou na můj bok a zase se spokojeně usmíval.

„Jak to? Myslela jsem, že paní Copeová říkala…“

„To ale ještě netušila, že jsi v New Yorku chodila do pokročilého programu španělštiny, literatury a chemie.“

Vytřeštila jsem na něj oči.

„Co že jsem?“

Můj výraz ho asi pobavil, protože se hlasitě rozesmál. Napadlo mě, že dnes je mnohem uvolněnější a spokojenější, než jsem ho kdy před tím viděla.

„Byl to jediný způsob, jak nám sladit rozvrhy. Některé hodiny spolu nemáme, ale třeba dnes je to jen jedna jediná.“

Ohromil mě. Celou noc i ráno jsem bojovala s nejrůznějšími strachy a pochybnostmi. Nějak jsem nedokázala pochopit, že se to opravdu stalo, že včera řekl, to co řekl. Ale on to dnes skoro neustále dokazoval a potvrzoval.

„Nejsi ráda?“ zeptal se a v tu chvíli vypadal opravdu zaskočeně. Nejspíš jsem nebyla jediná, kdo se bál, že se kouzlo včerejší noci nečekaně rozplyne.

„Jsem. Strašně moc. Jen se bojím…“ Zastavili jsme se přede dveřmi do chemické laboratoře.

„Čeho?“ zeptal se napjatě.

Usmála jsem se a ukázala k učebně.

„Já a chemie? Vyhodím to tu do povětří!“

Rozesmál se a bez ohledu na veškerou dosavadní opatrnost mě krátce objal.

„Budu se s tebou učit,“ ujišťoval mě. A pak už mě napůl zmámenou a napůl doufající, že upíři jsou kyselinovzdorní, nasměroval dovnitř.

 


Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3

Yasmini

7)  Yasmini (14.12.2010 15:39)

Taky potřebuji jednoho kyselinovzdorného upíra domů :D:D:D
Dokonalé Karolko.

Y.

churinka

6)  churinka (14.12.2010 15:31)

Doufám, že Tě nepřestalo bavit psát o šťastných koncích. Jsem tým Edward a tým Grace. Je mi lehce líto Belly, ale zase na druhou stranu ona neví....Jsem napjatá, jak to vyřešíš s babičkou a Charliem. Přeci jenom vazby na rodiče a pra.. jsou taky důležité. Jestli on tím světlíkem nepřeleze s ní. Jenže co pak jeho rodina. No je to zamotané. Aspoň mám o čem přemýšlet. Tak a třikrát smekám, i když je mi líto, že kvůli nám závislačkám zanedbáváš hned dvě ratolesti. Ať Ti dělají jen radost. A ještě jednou díky za Tvé úžasné vyprávění.

Alorenie

5)  Alorenie (14.12.2010 15:26)

Páni. Nejdřív polibek - měla jsem chuť tlouct hlavou do zdi a zároveň se culit blahem. A pak Edward s rozvrhem

MisaBells

4)  MisaBells (14.12.2010 15:06)

Kyselinovzdorní???? Karolí, bylo to nabité sexem a vášní a mým neustálým vrčením Chci být Grace! A pak mě napadla jedna taková malá teorie, kterou si nechám pro sebe a budu doufat, že jsem se nesekla Jinak plácám tlapkama jako o život! Bylo to skvostný!

Gassie

3)  Gassie (14.12.2010 15:03)

Fajn. Kdo je Bella? Kdo potřebuje Bellu? Vždyť v New Yorku je krásně
Popsala jsi to nádherně. První pusa, lehké dotyky
A nechce jí nechat jít Vyzvednul ji a změnil jí rozvrh
Ale Grace se vůbec nedivím, že se bojí chemie. Taky nepatřila mezi moje top předměty
Teď už jenom vymazat ten zvláštní úsměv, který se mi na tváři objevuje pravidelně po Tvých povídkách a hurá zpátky do reality...

Amisha

2)  Amisha (14.12.2010 15:00)

Dobře co na to říct? Tlak mám jako vojenský vtulník...
Nevěřícně zírám na tu změť písmen a zjistila jsem, že tě miluju čím dál víc. Edward... Grace
Nevěřícně zírám na monitor a říkám si, že příště učitě počkám na celou povídku. Tohle je na hranici přežití...
I když máš plusové body za skvělý konec.

Amisha

1)  Amisha (14.12.2010 14:56)

ech...

«   1 2 3

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek