Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/image.jpg

Moje nová povídka, jejíž hlavní hrdinové jsou opět Edward a Bella. Edward je poloupír, vlastní syn Carlislela a Esme. Už dlouho ovšem nežije s rodinou, protože si tam připadal navíc. Bella je dvacetiletá dívka, která je do Londýna studovat medicínu na prestižní univerzitu. Oba se potkají hned v prvním díle, ale nebude to hned… No, však to se dočtete…

Prolog

 


Myslela jsem si, že smrt bolí, ale mýlila jsem se. Temnota vás postupně obklopuje, jako když v noci dohořívá oheň, až vás zcela pohltí. Zvláštní, myslela jsem si, že to bude těžší.

Ale já se nevzdávala, rvala jsem se s ní. Bojovala jsem o každý nádech a snažila jsem se jí uniknout. Ještě jsem nechtěla zemřít. Ovšem, když vás temnota lapí, nechce se vás vzdát. Noříte se hlouběji, čím déle tam jste, tím těžší je se odtamtud dostat.

Každé vaše zaváhání je pro ni malé vítězství a vy klesáte níže a níže. Bojovala jsem s ní, ale pořád jsem nic neviděla, necítila, neslyšela.

Nakonec jsem se dostala přes tu clonu, otevřela oči a zalapala po dechu. Slyšela jsem pípání přístrojů a jeho hlas. Cítila jsem bolest, která mě ochromovala.

„Jak dlouho ještě?“ zakřičel a nespouštěl své oči z mého obličeje.

„Edwarde,“ zašeptala jsem. Pohladil mě a snažil se usmát. „Omlouvám se.“

„To si vyřídíme, až ti bude líp,“ snažil se zlehčit situaci. Mé oči těkaly kolem mě. Jeli jsme v sanitce.

„Vydrž, za chvíli budeme v nemocnici. Carlisle je tam, všechno bude v pořádku,“ spíše než mě přesvědčoval sám sebe.

„Miluji tě,“ zašeptala jsem a vtom nade mnou temnota začala vítězit.

„Bello, zůstaň se mnou! Slyšíš, zůstaň…“ křičel zoufale.

„Nikam nejdu,“ zašeptala jsem tak tiše, že to mohl slyšet jedině on. A pak bylo opět ticho, žádná bolest a jen tma.

 


  1. Kapitola

 


O rok a půl dříve…


Stála jsem na letišti v New Yorku a vytáčela telefonní číslo svého otce. Určitě mi to nebere schválně.

„Charlie Swan,“ ozvalo se.

„Tati!“ křikla jsem na něj.

„Ne tak zhurta, Bell, patrně už máš letenku,“ slyšela jsem, jak se směje.

„Neměl jsi utrácet, už tak to stojí…“

„Ale Bell, letíš do Anglie, nenechám tě mačkat se v turistické třídě,“ přerušil mě.

„Děkuju, jsi ten nejbáječnější táta na světě.“ Vtom začali vyvolávat můj let.

„Užij si to, nezapomeň kromě studování i žít,“ naléhal.

„Neboj, tati, a děkuju.“

„Mám tě rád, holčičko.“

„Já tebe taky,“ ukončila jsem náš hovor a vydala se k vchodu pro první třídu. Kdo by si to pomyslel? Já, Isabella Swan, letím první třídou studovat medicínu do Londýna. Londýne, drž se! Dobrá nálada mě přešla, jakmile jsem se ocitla uvnitř letadla. V nadšení jsem úplně zapomněla na svoje klaustrofobické stavy a strach z létaní.

Zhluboka jsem dýchala. Pane bože! Ty zdi se pohybují, blíží se ke mně! Nepanikař, Swanová! Dýchej a zavři oči. Seděla jsem na luxusní sedačce se zavřenýma očima a dýchala jako při porodu. Zaslechla jsem vedle sebe tichý smích, zněl jako zvonky.

„Ha ha ha, vážně vtipné,“ mumlala jsem si pro sebe a smích zesílil, to mě donutil otevřít oči.

„Hele, nechceš…“ prskla jsem na něj. Jakmile jsem ho spatřila, zarazila jsem se. Nikdy jsem nevěřila na anděly, ale on jím určitě byl. Jeho kůže byla bílá a už na pohled vybízela k pohlazení. Jeho neposlušné vlasy mu trčely do všech stran a měly zvláštní barvu. Snad bronzovou? Jeho oči byly jako tekuté zlato, jako jantar…

Uvědomila jsem si, že na něj zírám s otevřenou pusou a tak jsem ji rychle sklapla. Pozoroval mě a já se na něj mračila. Chce mi snad vypálit díru do čela? Najednou se probral a promluvil:

„Tak, co jsi tady nacvičovala?“ Chtěla jsem ho okamžitě poslat do míst, kde záda ztrácí své slušné pojmenování, ale rozmyslela jsem si to. Vlastně jsem na něj začala chrlit pravdu.

„Bojím se lítat a mám strach z uzavřených prostorů,“ vysypala jsem ze sebe. Pane bože, Bello, jeho to naprosto nezajímá.

„To zvládneme,“ usmál se. „Kam letíš?“

„Myslím, že tohle letadlo směřuje do Londýna,“ řekla jsem nejistě.

„Co tě na tom děsí?“ položil další otázku. Vztekle jsem se na něj podívala.

„Budeme několik kilometrů nad zemí, tohle mě děsí,“ vypálila jsem na něj. Díval se na mě zvláštním způsobem, ale nic už neříkal. Proto jsem začala sama: „Čeho se bojíš ty?“

Tato otázka ho viditelně zaskočila. Nakrčil čelo a rukou si třel kořen nosu. Vypadalo to, že hledá správná slova.

„Největší strach mám z toho, že se nedokážu ovládnout,“ prolomil ticho.

„Aha, to jako že ukradeš například auto? Nebo že vyloupíš banku?“ zeptala jsem se.

„Tak nějak,“ zasmál se.

„Tvoje problémy, Gatesovy prachy a jsem za vodou,“ tohle moje prohlášení ho opět rozesmálo. Ani jsem si nevšimla, že už jsme ve vzduchu. Propásla jsem instruktáž letušek a start. Co když netrefím k nouzovému východu? A jak si mám obléct záchrannou vestu, když hodíme šipku do Atlantiku? Mého spolusedícího to zjevně vůbec netrápilo, seděl a díval se před sebe. Kdyby se mu nepatrně nezvedal hrudník, řekla bych, že je po něm. Začala jsem panikařit a zavřela jsem oči. Moje srdce si chce asi vyrazit na výlet z mého hrudního koše, tak silně si prokopávalo cestu ven. Pak jsem slyšela jeho hlas.

„Klidně dýchej,“ začal, „všechno bude v pořádku.“ Nevím, jak se mu to povedlo, ale byla jsem rázem klidnější.

„Co když spadneme?“ zašeptala jsem.

„Proč bychom padali?“ zeptal se.

„Vybouchnou motory?“

„Tak to spadneme, ale voda v oceánu je uhasí,“ pronesl klidně.

„No, ale co s vestou?“ zeptala jsem se.

„Tu si nafoukneš, až vyplaveme z letadla, nemohla by ses totiž jinak potopit a nedostala by ses z letadla,“ pošeptal mi do ucha.

„A co žraloci?“

„Neboj, ochráním tě,“ usmál se.

„A co když…“

„Takže tvoje hobby je vytvářet katastrofické scénáře?“ vyloženě se mi vysmíval. Tohle mě urazilo. Už s ním nepromluvím. Zavřela jsem oči a dělala, že spím. Chvíli bylo ticho, ale pak jsem opět uslyšela jeho hlas.

„Mám sestru, teda dvě, ale ta menší je moje oblíbená. Už dlouho jsem ji neviděl.“

Proč mi to říká? Chce si povídat?

„Hmmm,“ vyloudila jsem ze sebe zvuk.

„Je o rok mladší než já, ale je to rozený generál. Ta nás dokáže všechny dát do latě. Myslím, že nebýt Jaspera, tak by ji Emmett už dávno hodil do sudu, zatloukl víko a shodil ji z útesu.“

„Kolik máš sourozenců?“ slyšela jsem sama sebe, jak se ptám.

„Čtyři nevlastní, máma a táta je adoptovali po mém narození,“ odpověděl klidně. „Kolik sourozenců máš ty?“

„Žádné,“ odpověděla jsem prostě. Vždycky mě mrzelo, že nemám sourozence – velkého bráchu, který by mě před vším ochránil.

„Někdy je to výhoda mít jich tolik, ale někdy…“ začal a ztichl.

„Jedeš za nimi?“ zeptala jsem se.

„Ne,“ kroutil hlavou, „neviděl jsem je už dva roky.“

„Jak to?“ zeptala jsem se. „Promiň, nic mi do toho není.“

„V pořádku, řekněme, že jsem tam byl navíc, ale Alice mi volá hodně často a Esme – máma taky.“

Povídali jsme si dlouho, vyprávěl mi o svých bratrech, sestrách, matce a otci… A najednou jsme přistávali. S úsměvem jsem se s ním rozloučila na letišti a šla si vyzvednout kufry. Až v tu chvíli mi došlo, že ani neznám jeho jméno.


******************************************


„Jak to myslíte, že se ztratily? To si ze mě děláte srandu!“ ječela jsem na chuděru letušku už dvacet minut.

„Slečno, prosím, uklidněte se!“ snažila se mě ztišit.

„Já se uklidním, až tady uvidím své věci,“ vypálila jsem na ni.

„Potřebujete pomoc?“ zeptal se pán v obleku ochranky letušky.

„To si ze mě děláte srandu. Nejen, že mi ztratíte kufry, ale ještě mě pomalu zatknete?“

„Slečno, uklidněte se,“ promluvil na mě nově příchozí chlap v obleku. „Pojďte se mnou,“ pokynul mi. Neochotně jsem se za ním vydala.

Jeden by nevěřil, že když vám ztratí kufr, tak musíte vyplnit asi sto padesát lejster. Vyplňovala jsem to za dozoru toho chlápka v obleku a když jsem skončila, bylo v Londýně pozdní odpoledne. Na procházku Londýna už bylo pozdě a byla jsem i hodně unavená, proto jsem se rozhodla vzít to přes obchod rovnou na kolej. Ověšená taškami se základní hygienou a oblečením jsem šla po rozsáhlém areálu školy, ve které bych měla teď strávit několik let. Byla jsem asi v polovině cesty, když se rozpršelo a nebyl to rozhodně májový deštík. Celá mokrá jsem rozrazila po všech svých dnešních peripetiích dveře svého nového domova a vyděšeně jsem koukala.

Všude to bylo růžové a všude byly volánky.

„Ahoj, jsem Quinn,“ zjevila se přede mnou drobná blondýnka k mému překvapení celá v růžovém.

„Ahoj, Bella,“ promluvila jsem automaticky a zděšeně se dívala na tu růžovou záplavu.

„Takže, Bello, vzala jsem si tu ložnici, jejíž okna směřují na západ. Mám ráda sluníčko, víš? No a dovolila jsem si vyzdobit naši společnou místnost. Líbí?“ ani mě nenechala promluvit a vesele pokračovala dál. „Samozřejmě, že se ti to líbí. Proč by ne, růžová je pozitivní barva,“ drmolila  a já ji už neposlouchala, myslela jsem na toho kluka z letadla. „Jo, abych nezapomněla,“ zaslechla jsem opět její hlas, „dneska přijede můj přítel, jdeme společně do baru, půjdeš s námi?“ zeptala se. V tu chvíli jsem si vzpomněla na tátova slova – trochu si užívej, a tak jsem kývla.

Asi za dvě hodiny neustálého brebentění Quinn mě vážně rozbolela hlava. Když si potom v klubu snažili s Derekem navzájem vykousat mandle, odsedla jsem si od stolu a zaparkovala na barové židličce. Ani tam jsem ale neměla chvíli klidu, každých pět minut mě někdo začal otravovat. Když jsem opět za svými zády cítila dalšího blba, vztekle jsem se otočila, ale nadávka se mi zadrhla v hrdle.

„Těžký den?“ zeptal se mladík z letadla.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

19)  ubzed (18.07.2014 09:45)

hodně těžký den. Chudák holka :)

Janeba

18)  Janeba (21.10.2010 13:40)

Ahojky, dnes jsem se k tobě dostala poprvé a vypadá to na velmi zajímavou jízdu! Je to vtipné, už se těším!

ivv

17)  ivv (28.06.2010 01:34)

moje srdce!!! ten prolog...že to je len zavadzajuce

eMuska

16)  eMuska (27.06.2010 15:19)

Krása! Teším sa!

Popoles

15)  Popoles (27.06.2010 11:26)

Teda Al, tohle je úžasný rozjezd.
Tvoje katastrofické scénáře jak rozbít letadlo mě vážně pobavily a seznámení Eda s Bells bylo moooc hezký.
Vypadá to, že Bella bude holka od rány.
Jdu dál.


14)   (26.06.2010 00:14)

Moc pěkné !

semiska

13)  semiska (22.06.2010 11:26)

To je moc pěkný. Těším se na nalší díl!

Silvaren

12)  Silvaren (21.06.2010 15:09)

Paráda, těším se na pokráčko!

11)  belko (20.06.2010 19:40)

Alrobell, KONEČNĚ!!! Netrpělivě jsem čekala na tuto povídku!!! A je tady!!
Teď tě nepustím ze svých spárů a budeš pořád pod kontrolou!!
Vypadá to velice slibně a tak se moc MOC těším na další pokračování

10)  Shindeen (20.06.2010 18:25)

Moc pěkné, jsem zvědavá na pokračování. :) Tak doufám, že se ho brzy dočkám:D

dorianna

9)  dorianna (20.06.2010 15:39)

moc pěkný začátek

Mili

8)  Mili (20.06.2010 15:01)

To bylo úžasné, skvělý nápad a Bella je fakt super

Lenka

7)  Lenka (20.06.2010 12:02)

Tahle Bella se mi fakt líbí a Edward taky vypadá slibně.
Moc se těším na další díl.

sakraprace

6)  sakraprace (20.06.2010 11:40)

Bella bez fobie, by ani nebyla Bella. Bylo to vtipné, radostné, Quinn, bych asi po hodině zabila, takže Bella je i statečná. :)

Mystery

5)  Mystery (19.06.2010 23:46)

Tak tohle se mi fakt líbí!
Ten Edward má ale skvělý načasování...
Po té scéně na letišti by mě ale asi fakt šlahlo, kdybych narazila na takovou spolubydlící.:D A zvlášť, když bych měla nervy v kýblu.
No nic, krásně se to rozjíždí, Al.
Díky.

Alrobell

4)  Alrobell (19.06.2010 22:47)

No jo, tahle Bella je kapku jiná... co na ni prozradit? Miluje hohory a málo co ji vyděsí, chce být doktorkou - proč? To se dozvíte později... Edward je taky jiný, jak brzy zjistíte... více neprozradím...

Jinak Hanetce moc děkuju za opravu... dlouho jsem vymýšlela název... no a moje pusinka Hanetka mi ho dodala... jinak ještě navrhovala - Nemocnice Chicago wamp - ale když ono se to odehrává v Londýně...

Evelyn

3)  Evelyn (19.06.2010 22:03)

Mně to taky nevadí, jen mi to přišlo docela vtipné - mám Bellu zafixovanou jako tu, která omdlévá při pouhém pohledu na krev. Bude mi jen chvilku trvat, než se téhle utkvělé představy zbavím

Hanetka

2)  Hanetka (19.06.2010 22:00)

Už jsem ti to říkala. Je to bezva a těším se na pokračování. A tahle Bella asi nemá hemofobii, ale stačí jí klaustrofobie a aviofobie. Což mi vůbec nevadí.

Evelyn

1)  Evelyn (19.06.2010 21:52)

Velmi zajímavý začátek Jen mi maličko nesedí Bellino studium medicíny vzhledem k jejímu vztahu ke krvi, ale jinak je to skvělé

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek