Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/image.jpg

Odloučení...

34.  kapitola

 


Seděla jsem v křesle a dívala se z okna na poletující vločky. Nevěděla jsem, ani kde jsem. V rámci zachování mého bezpečí se mnou byla jen Alice, která neustále visela na telefonu a řešila každý další krok.

Poletující vločky na mě měly uklidňující účinek, taky bych chtěla odtud odletět. Někam daleko – nejméně tisíc kilometrů od Alice. Věděla jsem, že to nemyslí zle. Ale neviděla jsem ho už tři týdny. Zavrtěla jsem se a ozvalo se nesouhlasné mručení Kiki.

„Promiň, broučku, necítila jsem nohu,“ zašeptala jsem směrem k ní. Jen si odfrkla a zase zavřela oči. Alicina hlava nakoukla do pokoje a podezíravě si mě měřila. Ani se jí nedivím, protože jsem se jí už třikrát pokusila vzít kramle. Pokaždé mě chytila, jednou na schodech, podruhé u dveří a napotřetí se mi podařilo dostat do auta.

„Večeře,“ zavolala zpěvným hlasem.

„Nemám hlad,“ vrtěla jsem hlavou.

„Nebudu s tebou diskutovat, Bello, tady tohle sníš, nevisela jsem s Esme na drátě hodinu a půl, aby se to pokazilo,“ narvala mi do ruky talíř a vzala Kiki. Ta nesouhlasně zamžourala, ale když byla položena na gauč a hlavička ji byla dána na polštářek, zívla a spokojeně dál chrupkala. Opice malá, proradná.

Začala jsem se vrtat v jídle a nepřítomně hleděla před sebe. Nehodlala jsem se s Alice bavit, ostatně jsem ji celkem zdárně ignorovala od mého únosu, celé tři týdny. A přitom to tak hezky začalo…

 

 

************************************************************************************************

 

Když jsem ho viděla poprvé od proměny, byla jsem naprosto okouzlená. Byl tak nádherný, a když nakonec promluvil…

„Bello?“ mé jméno z jeho úst znělo krásněji než jindy. Vyšla jsem k němu a až v tu chvíli jsem si toho všimla… Jeho oči… Byly… Byly jiné… Byly tmavě hnědé… trochu do karmínova, přesto nebyly jako těch upírů, se kterými jsem se setkala v parku…

„Bello?“ oslovil mě znovu a já se k němu rozběhla. Najednou jsem byla v jeho náručí, hladila ho po jeho krásné tváři. Cítila jsem jeho prsty v mých vlasech.  Naklonil se ke mně, aby mě políbil, a já věděla, že už to bude dobré… A najednou se vše pokazilo…

Edwardovou hrudí projelo vrčení a mě ztuhla krev žilách… Byl blízko… Moc blízko a já tušila, že je to v tuto chvíli špatně…

Najednou jsem letěla vzduchem a neelegantně jsem se rozplácla o stěnu u skleněného obrazu, který jsem samozřejmě vzala v letu směrem na zem s sebou a nezapomněla se pořezat o roztříštěné sklo.

Vyděšeně jsem se dívala kolem sebe. Všichni kolem mě tvořili hradbu, aby se ke mně Edward nedostal. A on vrčel. Bylo to tak děsivé.

Neviděla jsem na něj přes všechny a slyšela jsem jeho hlas, kterým přes vrčení něco vysvětloval.

„Edwarde, odstrčil jsi ji, to bude dobré,“ nabádala ho Esme.

„Nesmí tady zůstat, nechci jí ublížit. Alice, vezmi ji společně s Kiki a odvez ji někam, ale mysli na různá místa. Až budete tak dvacet kilometrů odsud, vyber úplně něco jiného. Nesmím vás najít, Alice,“ namáhavě ze sebe dostával jednotlivá slova.

„Nevím, jak dlouho to vydržím, přivádí mě to k šílenství, její krev,“ opět se ozvalo zavrčení, „je zraněná, Carlisle,“ jeho slova mě nějak vytrhla z šoku a já se konečně podívala na svou ruku. Po paži mi stékal pramínek krve. A pak se zase dělo všechno moc rychle. Byla jsem ve vzduchu, pak jsem seděla na sedačce v jednom z pokojů a Carlisle mi zašíval ruku. Esme mi dala něčeho napít, byla jsem po tom otupělá.

Když jsem se probrala, seděla jsem v autě, které řídila Alice, a my se řítily mě neznámo kam. Po očku jsem se podívala na Alice, která si ani nevšimla, že jsem vzhůru. Prsty ji bubnovaly do volantu a broukala si písničku, která hrála z rádia.

„Alice!“ vykřikla jsem, když jsem se jakžtakž vzpamatovala. Auto po mém výkřiku vyjelo z dráhy  a Alice se chytila za srdce.

„Chceš, abych měla infarkt?“ zaječela na mě zpátky.

„Kam mě to vezeš? Okamžitě to otoč a vracíme se do domů!“ slova jsem cedila skrz zaťaté zuby.

„Ano, to je nápad! Mám za úkol tě držet minimálně měsíc od Edwarda co nejdál,“ usmála se na mě.

„Okamžitě mě odvez domů!“

„Nikam!“

„Alice!“

„Bello!“

„Fajn!“ vzdala jsem to a začala v kabelce, kterou jsem objevila, hledat telefon. Na tváři se mi rozlil samolibý výraz, když jsem ho konečně našla a začala vytáčet Edwardovo číslo.

„Volaný účastník není dostupný,“ ozval se ženský hlas. Zaklela jsem a začala vytáčet Emmetta.

„Čau, Bello,“ ozvalo se téměř okamžitě.

„Já ti dám takové čau Bello, okamžitě mi ho dej k telefonu! Já vás roztrhnu jako hady! Vy jste mě zdrogovali a pak mě nechali unést tou vaší malou diktátorkou! Okamžitě, říkám ti okamžitě…“ vyhrožovala jsem a pak se z telefonu ozvalo praskání a nakonec Edwardův hlas.

„Miláčku, to jsem já. Jsi v pořádku?“ozval se jeho sladký hlas. Měla jsem mu sto chutí vynadat pěkně od plic, ale nějak mi to nešlo. Hlasivky mi vypověděly službu, v krku se mi vytvořil knedlík a oči zaplnili slzy. „Je mi líto, že jsem tě vyděsil, co tvá ruka? Miluju tě, miláčku, je mi to moc líto,“ s každým jeho slovem jsem tála jako máslo na pánvičce. „Dělám to pro tvé bezpečí,“ byl slyšet jeho povzdech. Snažila jsem se zastavit vzlyk, který mě samozřejmě přemohl. „Bello?“

„Jsem v pořádku, miluju tě, prosím tě, ovládni se rychle, nemůžu být bez tebe,“ plakala jsem mu do telefonu.

„Bude to v pořádku, jakmile Alice uvidí, že nikomu neublížím, budeme spolu, miluju tě,“ řekl.

„Dobře.“

 

 

*************************************************************************************************

 

 


Jenže už uběhly tři týdny bez něj. Byla jsem na Alici naštvaná, že v té svojí budoucnosti zatím nevidí úspěch. Byla jsem na ni vážně hnusná. Věděla jsem, že za to nemůže, ale nemohla jsem si pomoct.

„Tak jaký program si připravila na dnešek?“ kapitulovala jsem, protože Alice ťukala svým upířím nehtíkem do desky stolu.

„Co takhle si promluvit o svatbě?“ nadhodila. Měla jsem jí chuť odpovědět něco v tom smyslu – a co takhle si políbit prdel-, ale věděla jsem, že to nikam nepovede. Kromě toho, byla polovina února a já věděla, že s tím musíme hnout.

„Dobře, máš tady ty svoje katalogy?“ zeptala jsem se. Alice na mě vyvalila oči, zřejmě nečekala, že se tak zachovám. No jo, na mě je ten její radar krátký. Hned, co se vzpamatovala, vylítla za stálého juchání z pokoje a vmžiku byla zpět s kufrem. Nechápavě jsem se na ni dívala, ale jakmile ho otevřela, pochopila jsem. Byl to takový kufr plný svatby.

„Tak jdeme na to,“ kývla jsem.

 

 

**************************************************************************************************


Asi po třech velmi náročných dnech jsme měli všechno naplánováno, byly vypracovány seznamy, které se musely plnit dle stanoveného pořadí a řádně odškrtávat. Myslela jsem si, že plánovat s Alicí bude náročné a já jí budu chtít minimálně urvat ruku, ale opak byl pravdou. Úplně jsem se do toho ponořila a bavilo mě to. Usínala jsem pozdě v noci s telefonem v jedné ruce – všechno jsem pečlivě konzultovala s Edwardem – a katalogem v ruce druhé.

Tím, že Alice nespala, všechny katalogy v noci prohlížela a zakládala, co by se mi podle ní mohlo líbit.

Měli jsme barevnou kombinaci – zelenobílou. Měli jsme květiny – bílé růže zkombinované s liliemi. Vybrali jsme dort – samozřejmě čokoládový, s bílou marcipánovou polevou. Menu bylo také vyřešeno, výzdoba, mašličky, svíčky, vázičky, dekorace na stůl, šaty pro družičky, jediné, co jsme neměly, byly šaty. A to jsme právě hodlaly napravit.

„Quinn mě zastřelí,“ mumlala jsem v autě.

„Nezastřelí, neboj,“ uklidňovala jsem Alice.

„Ale jo, musela jsem jí svatosvatě slíbit, že šaty půjde vybrat se mnou.

„Klid,“ převalovala to slovo v ústech.

„A kam vůbec jedeme?“ zeptala jsem se.

„Uvidíš,“mrkla na mě. Jeli jsme mě neznámo kam. Opět.

„Alice, vždyť jedeme úplně špatně, město je tam,“ ukázala jsem za svá záda, když jsem zaregistrovala, že míjíme ceduli ohlašující – děkujeme za návštěvu.

„V klidu,“ mávla rukou. Já jí tu ruku opravdu utrhnu. Zbytek cesty proběhl v klidu, věděla jsem, že nemá cenu pátrat, kam jedeme, ona mi nic neřekne.

„A je to,“ zastavila Alice u malého domku. Nevypadalo to na svatební salón.

„Neboj se,“ mrkla na mě a vystupovala z auta.

„Ahoj, Amy, už jsem tady! Vezu nevěstu!“ volala směrem k domu.

„Alice, miláčku! Ukaž mi ji, musím vědět, kdo Edwardovi tak popletl hlavu,“ ozval se andělský hlas a poté se vynořila i postava. Krásná postava. Zlaté oči, bledá kůže, páni, další upírka.

„Amy, tohle je Bella, Bello, tohle je Amy, bude ti navrhovat a šít šaty,“ zvedala významně obočí. No nekecej, já  myslela, že nás naučí dělat zvířátka z balónků – mumlala jsem si v duchu.

„Těší mě,“ pípla jsem.

„Mě také, myslím, že si Edward vybral naprosto skvěle, mladá, krásná, a co jsem slyšela, i velmi inteligentní,“ pokyvovala hlavou Amy.

Další dvě hodiny jsme strávily vybíráním látek, střihů a mým měřením. Alice všechno pečlivě zapisovala, když jsme měly všechny naše nápady a postřehy v jednom, měla popsaný celý blok.

„Jakmile budu mít návrhy nakreslené, ozvu se,“ mávala nám Amy. Byla opravdu velmi milá. A krásná.

„Tak pojď, jedeme,“ kývla Alice k autu.

Cestou jsem propadla splínu. Měla jsem všechno vymyšlené, ale pořád jsem nebyla s Edwardem. Chtěla jsem ho vidět, chtěla jsem ho obejmout, chtěla jsem slyšet jeho hlas…

Mrzutost a stesk mě nepřešly, ani když jsme byly zpět v našem tajném útočišti.

„Dobře, uvidíš Edwarda,“ pronesla melodramaticky Alice a zmizela. Vyskočila jsem z pohovky, jako by mnou projel elektrický šok. Hnala jsem se pro bundu.

„Kam jdeš?“ zeptala se mě Alice a nakrčeným čelem.

„Kam asi?“

„Ne, Bello, uvidíš ho přes Skype,“ zamávala mi netbookem.

Vážně ji zabiju!

 

***************************************************************************************************


Nevím jak, ale podařilo se mi to. Ukradla jsem klíče od auta a s Kiki pod paží jsem vyběhla z domu. Jakmile jsem seděla v autě s Kiki vedle sebe, spokojeně jsem v duchu zavýskala.

„Prý upíří smysly, pche! Jakmile je živě vysílaná přehlídka z Paříže, Alice dokáže maximálně spadnout brada z nějakého modelu,“ zamumlala jsem. Poslední čtyři dny byly k nevydržení. Snažila jsem se narvat ty zatracené klíče do zapalování. Jakmile se mi to povedlo, vzhlédla jsem. Stála tam. Přímo před autem. A nasr…štvanost z ní čišela. Jedno jsem věděla jistě, nehodlala jsem se vzdát. Otočila jsem klíčkem v zapalování a jedním pohybem nastartovala auto.

„Přejedu tě! Uhni mi!“

„Bello, uklidni se,“ mluvila na mě tím svým vysokým příjemným hláskem. Rukama rozhazovala, jako by tišila dav bláznů. Já nejsem cvok! I když…  No, nevypadá to zrovna normálně, když před vaším autem stojí roztomilá osůbka a vy túrujete motor.

„Uhni, Alice!“ cedila jsem skrz zuby. Kiki štěkla na souhlas. Hodná holka!

„Pojedeme spolu,“ navrhla Alice.

„Nevěřím ti,“ vrtěla jsem hlavou.

„Jestli chceš, můžeš běžet vedle mě,“ nabídla jsem ji blahosklonně. Očima jsem mrkla po jejích kozačkách. Hmmm… Ochodí si podpatky. To má blbý.

„Bello, to jsou boty od Diora,“ řekla skoro plačtivě.

„Fajn,“ rezignovala jsem, „ale jedeme hned za Edwardem.“

Chvíli koukala do blba a pak kývla. Milostivě jsem jí odemkla dveře, i když jsem nepochybovala o tom, že kdyby se chtěla dostat do auta, nějakým způsobem by to udělala.

„Takže  kam?“

„Londýn,“ mumlala. „Doufám, že tě nezabije a potom mě.“

Veselé Vánoce! Hlavně přeji štěstí, protože když je člověk šťastný, má všeho dostatek!


Vaše Al

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Janeba

16)  Janeba (25.12.2010 14:40)

No vidíš, fakt jsem ti minule uvěřila, že ji kousne! Vybruslila jsi z toho však naprosto báječně a nyní jsem zvědavá, jak vyřešíš problémek řítící se do Londýna! Jsem si jistá, že vtipně a elegantně, jako vždy! Alrobell, krásné svátky a plno úžasných nápadů i nadále!! Děkuji!!!

15)  AMO (24.12.2010 21:16)

Krása, skvělý a mám pocit, že bych Alici také přejela

14)   (24.12.2010 01:39)

Skvělý, moc !

13)  lady sadness (23.12.2010 22:29)

ja mám neskutočne nádherný a gýčový nápad tak priehľadný, že je to až prehnané, ale ja by som im tak želala bábo, alebo aj dve, /to je tak sladké až to lepí zuby, čo?/; ale inak, Alrobell, ako ťa mám rada, tak ma štve to čakanie; PREČO nám odopieraš potešenie z tejto skvelej poviedky??? a prečo s ním nesmie ani telefonovať? a teraz odrazu idú za ním? to zaváňa podvodom; no táák, nebuď labuť a rýchlo pokráčko /vidíš ako ti pomáhame?/

semiska

12)  semiska (23.12.2010 20:46)

nádhera. Alice byla jako správnej diktátor. Asi bych ji taky chtěla zabít jako Bella. Edward to určitě zvládne, já mu věřím. Budou šťastní až se uvidí.
Al, tobě přeju taky šťastné Vánoce a spokojenost v novém roce!

dorianna

11)  dorianna (23.12.2010 19:37)

Lenka326

10)  Lenka326 (23.12.2010 19:36)

Aj, to jsem ráda, že se to tak nadějně vyvíjí . Oni to zvládnou, Edward ví, že jí miluje, on jí určitě neublíží. Ale to Bellino vyšilování , občas jsem žasla nad Alice, že jí po krku neskočila sama .
Díky za vánoční dáreček a přeju ti šťastné a veselé

9)  Ashley (23.12.2010 15:47)

super kapitolka!!!! nejkrásnější byla ta scéna se skypem apak aliciny botičky od diora...
děkuju za krásné zpříjemnění dne a přeju šťastné a veselé Vánoce:)

Mili

8)  Mili (23.12.2010 15:00)

Fantastická kapitola, skvěle jsem se bavila

7)  Aalex (23.12.2010 14:23)

Krásný dárek k Vánocům v podobě další kapitolky mé oblíbené povídky. Díky moc.
Doufám, že se Edward už aspoň trochu ovládá a neskončí to tou příští kapitolou. :)

6)  Jana (23.12.2010 14:02)

JÉÉÉÉÉÉÉÉ díky za další dil, ale upřímně, to je Bella opravdu taková kráva? že nechápe, že by ji Edward zabil....mno jo, takovej Edík syndrom opačně. ach jo, chudák Alice, ale snad to dobře dopadne.

Twilly

5)  Twilly (23.12.2010 13:15)

Moja drahá Al, UŽ DNES si mi týmto dielikom urobila Vianoce... veľká vďaka. Keďže pridávaš svoje dieliky s dlhším časovým odstupom, tak keď ich uvidím... tak je to pre mňa vždy udalosť. cheer*

... a teraz k samotnému komentáru:
*

Kapitola skvelá. Tá nervozita, normálne hmatateľná... dialógy skvelé... zabavila som sa pri katalógovej scéne, úplne dokonalá a Kiki? Tú žerem aj s navyjákom... až mám chuť poškrabkať tú ušatú potvoru medzi ušami a pod krkom

Ech, strašne moc si ma potešila... ešte raz vďaka a aj Tebe prajem Veselé Vianoce

4)  Lucie (23.12.2010 13:14)

Být Bellou,tak už Alice tu ruku vážně nemá...
Jé,děkuju,tobě taky veselé Vánoce!!

eMuska

3)  eMuska (23.12.2010 13:09)

Tak to bolo úžasné! Také týranie! A chudáci snúbenci... Už sa teším, že sa znova uvidia... myslím, že to bude ešte zaujímavé... Prenádherné...

kytka

2)  kytka (23.12.2010 13:04)

Krásná kapitolka. Moc jsem se na ni těšila a nemohla se dočkat. Nezklamala. Četla jsem jedním dechem. Už aby byli spolu. Já Ti také přeji krásné Vánoce, štěstí a pohodu a poděkování za krásné povídky, které jsou někdy tím správným balzámem na duši. :) :) :) :) :) :)

1)  Tru (23.12.2010 13:01)

Jo, jo, jo, tak svatba naplánovaná, pokus o vysátí zažehnán a odjezd směr Londýn právě teď Ani netušíš, jakou jsi mi udělala radost
Krásné Vánoce:)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek